2.kapitola

8. prosinec 2011 | 17.29 |

 2. kapitola (probuzení)

Elenu obklopili spolužáci v ten okamžik, kdy vstoupila na parkoviště střední školy. Všichni tam byli, celá parta, kterou neviděla od konce července, a čtyři nebo pět dalších nohsledů, kteří doufali, že si získají na popularitě, když se budou držet s nimi.
Přijímala od svých přátel jedno objetí na uvítanou za druhým.
Caroline vyrostla alespoň o tři centimetry a byla ještě svůdnější a podobnější modelce z Vogue než dříve. Přívětivě pozdravila Elenu a pak opět ustoupila, zelené oči úzké jako oči kočky.
Bonnie naopak vůbec nevyrostla - když ji objala pažemi, sahaly Eleně vlnité rusé vlasy sotva po bradu. Moment... vlnité vlasy? zamyslela se Elena. Podržela malou dívku kousek od sebe.
"Bonnie! Co sis to udělala s vlasama?"
"Líbí se ti to? Myslím, že takhle vypadám vyšší." Bonnie si načechrala již tak načepýřené vlny a usmála se. Hnědé oči jí jiskřily vzrušením a malý srdcovitý obličejík zářil.
Elena pokročila dál. "Meredith, ty ses vůbec nezměnila."
Tohle objetí bylo z obou stran opravdu vřelé. Po Meredith se jí stýskalo nejvíc ze všech, pomyslela si Elena, když se dívala na vysokou dívku. Meredith nikdy nenosila make-up; ale se svou dokonalou olivovou pletí a hustými černými řasami ani žádný nepotřebovala. Teď právě měla jedno elegantní obočí zvednuté a prohlížela si Elenu.
"No, tobě o pár odstínů zesvětlely vlasy od sluníčka... Ale jak to, že nejsi vůbec opálená? Myslela jsem, že sis užívala na francouzské Riviéře."
"Přece víš, že se nikdy neopálím." Elena natáhla ruce, aby to mohla sama posoudit. Pleť byla bezchybná jako porcelán, ale téměř stejně světlá a průsvitná jako Bonniina.
"Moment, to mi připomíná," vmísila se Bonnie a popadla Elenu za jednu ruku. "Že neuhodnete, co jsem se v létě naučila od svojí sestřenice?" Než stihl kdokoli zareagovat, pyšně jim oznámila: "Čtení z ruky!"
Ozvaly se povzdechy a trochu smíchu.
"Jen se smějte," prohlásila nevzrušeně Bonnie. "Moje sestřenice říká, že jsem médium. A teď mě nechte, podívám se..."
Zírala Eleně do dlaně.
"Pospěš si, přijdem pozdě," popoháněla ji poněkud netrpělivě Elena.
"Dobře, dobře. Tak tady je tvoje čára života - nebo je to čára srdce?" Ve skupince se někdo zahihňal. "Ticho, zaměřuji se do všehomíra. Aha... aha..." Najednou Bonnie zbledla, jakoby se vyděsila. Hnědé oči se jí rozšířily, ale zdálo se, že už nezírá Eleně do dlaně. Vypadalo to, jako by se dívala skrze ni - na něco děsivého.
"Setkáš se s vysokým tmavým cizincem," mumlala Meredith zezadu. Dívky se rozchichotaly.
"Tmavý ano, a cizinec také... ale ne vysoký." Promluvila Bonnie slabým a vzdáleným hlasem.
"Ačkoli," pokračovala po chvíli se zmateným výrazem, "kdysi býval vysoký.

" Pohlédla ohromeně na Elenu. "Ale to přece není možné... že ne?" Pustila Eleninu ruku, téměř ji odhodila. "Nechci vidět víc."

"Tak jo, je po představení. Půjdem," vyzvala Elena ostatní mírně podrážděně. Vždycky byla přesvědčená, že paranormální triky jsou právě jen... triky. Tak proč je tak podrážděná? Jen proto, že ráno málem zpanikařila sama...
Děvčata vyrazila ke škole, ale zvuk perfektně vyladěného motoru je zarazil.
"No ne," zírala Caroline. "To je ale fáro."
"To je ale poršák," opravila ji Meredith suše.
Elegantní černé 911 Turbo provrnělo parkovištěm a hledalo si místo líně jako panter, který si hledá kořist.
Když vůz zastavil, otevřely se dveře a zahlédly řidiče.
"Panebože," zašeptala Caroline.
"Tyyyjo," vydechla Bonnie.
Z místa, kde Elena stála, viděla, že má štíhlou svalnatou postavu. Vybledlé džíny, které ze sebe pravděpodobně musí večer sloupnout, těsné tričko a koženou bundu neobvyklého střihu. Měl vlnité vlasy - a tmavé.
Nicméně nebyl vysoký, jen průměrné výšky.
Elena vydechla.
"Kdo je ten maskovaný muž?" zeptala se Meredith. Ta poznámka byla výstižná - tmavé sluneční brýle tomu klukovi úplně zakrývaly oči a clonily mu tvář jako maska.
"Ten maskovaný je cizinec," řekl kdosi jiný a zaznělo štěbetání hlasů.
"Vidíte tu bundu? Je italská, jako z Říma."
"Jak to víš? V životě jsi nebyla dál než v Romě v okrese New York!"
"A jéje, Elena má zase ten výraz. Ten lovecký výraz."
"Malej, tmavej a hezkej - radši by sis měla dát bacha."
"Není malej, je akorát!"
Z brebentění ostatních najednou zazněl hlas Caroline. "Ale no tak, Eleno. Vždyť už máš Matta. Co víc bys ještě chtěla? Co bys tak mohla dělat jiného se dvěma než s jedním?"
"To samé - jenom o něco déle," unyle protáhla Meredith a skupina propukla v smích.
Cizinec zamkl své auto a zamířil ke škole. Elena zamířila nenuceně k němu, ostatní dívky těsně za ní jako semknutá smečka. Na okamžik se v ní vzedmula vlna podráždění. Copak nemůže jít vůbec nikam bez tohohle procesí v patách? Ale Meredith zachytila její pohled a ona sama se usmála navzdory své náladě.
"Vznešenost zavazuje," upozornila ji Meredith jemně.
"Cože?"
"Pokud chceš být královnou školy, musíš se umět vyrovnat s následky."
Elena se nad tím zamračila, když vstupovaly do budovy. Před nimi se prostírala dlouhá chodba. Postavu v džínech a kožené bundě zahlédly mizet ve dveřích kanceláře na konci chodby. Když Elena kráčela směrem ke kanceláři, zvolnila krok, nakonec zastavila, aby se zamyslela nad oznámeními na korkové nástěnce vedle dveří. Bylo tam také veliké okno, skrz které byl vidět celý vnitřní prostor kanceláře.
Ostatní dívky otevřeně zíraly oknem a chichotaly se. "Skvělej pohled zezadu." Tohle je rozhodně bunda od Armaniho. "Myslíš, že je fakt z ciziny?"
Elena natahovala uši, aby zaslechla jméno toho kluka. Vypadalo to, že vzniknul nějaký problém: sekretářka studijního oddělení paní Clarková nahlížela do seznamu a vrtěla hlavou. On něco řekl a paní Clarková rozhodila rukama v typickém gestu 'Co můžu dělat?' Ještě jednou projela prstem seznam a přesvědčivě zavrtěla hlavou. To se už začal obracet k odchodu, pak se ale otočil zpátky. Paní Clarková k němu vzhlédla a její výraz se změnil.
Ten kluk měl nyní své sluneční brýle v ruce. Paní Clarková vypadala něčím překvapená; Elena viděla, jak několikrát zamrkala. Rty se jí několikrát otevřely a zase zavřely, jako by se pokoušela něco říct.
Elena si přála zahlédnout víc než jen temeno jeho hlavy. Paní Clarková teď listovala v hromadách papíru a vypadala zmateně. Nakonec našla jakýsi formulář a něco na něj zapisovala, pak ho otočila a posunula k němu.
On ho asi podepsal a vrátil jí ho. Paní Clarková na něj okamžik zírala, pak zalistovala další hromadou papírů a nakonec mu podala cosi, co vypadalo jako rozvrh hodin. Ani na okamžik z něho nespustila oči, když si papír bral, pokývnul a otočil se ke dveřím.
Elena byla nyní už nepříčetná zvědavostí. Co se tam uvnitř asi právě odehrálo? A jak asi vypadá tvář neznámého? Ale když se vynořil z kanceláře, už si opět rovnal sluneční brýle na obličeji. Projela jí vlna zklamání.
Přesto však mohla zahlédnout alespoň zbytek jeho tváře, když se zastavil ve dveřích. Tmavé vlnité vlasy rámovaly tak jemné rysy obličeje, že mohly být klidně převzaty ze staré římské mince či medailonu. Vysoké lícní kosti, rovný klasický nos... a ústa, kvůli kterým byste celou noc neusnuli, pomyslela si Elena. Horní ret byl krásně tvarovaný, poněkud citlivý a velmi smyslný. Brebentění dívek v hale ustalo, jakoby někdo otočil vypínačem.
Většina z nich se nyní točila k procházejícímu zády a dívaly se kamkoli jinam, jen ne na něj. Elena zůstala na svém místě u okna a mírně pohodila hlavou. Uvolnila si stuhu z vlasů a nechala je volně padat na ramena.
Ten kluk ale zamířil halou, aniž se rozhlédl vlevo nebo vpravo. Jakmile byl z doslechu, rozšuměla se vlna povzdechů a šepotu.
Elena neslyšela ani jedno.
Prošel přímo okolo mě, pomyslela si zmateně. Přímo kolem, a bez jediného pohledu.
Matně si uvědomila, že zvoní. Meredith ji tahala za paži.
"Cože?"
"Říkám, že tady je tvůj rozvrh. Máme teď trigonometrii ve druhém patře. Tak se hni!"
Elena se nechala od Meredith, postrkovat chodbou, nahoru po schodech a do třídy. Automaticky vklouzla na prázdné místo a upřela oči na profesorku vpředu, aniž by ji doopravdy viděla. Stále ještě nepřekonala šok.
Prošel těsně kolem. Bez jediného pohledu. Nedokázala si vzpomenout, před jak dlouhou dobou nějaký kluk tohle udělal naposledy. Všichni se alespoň podívali. Někteří hvízdli. Někteří ustali v hovoru. A někteří prostě jen zírali.
A to Eleně vždycky vyhovovalo.
Ostatně, co je důležitější, než kluci? Jsou měřítkem, jak jste populární, jak jste krásné. A můžou být užiteční na spoustu věcí. Někdy jsou vzrušující, ale většinou to nevydrží dlouho. A někdy jsou hrozní už od začátku.
Většina kluků, zamyslela se Elena, se chová jako štěňata. Když je máte, jsou roztomilá, ale postradatelná. Jen velmi málo z nich může být něčím víc, opravdovými přáteli. Jako Matt.
Ach, Matt. Loni doufala, že on je ten, kterého hledala, díky kterému by cítila... no, něco víc. Víc, než krátký pocit triumfu z dobytí cíle nebo pýchu z předvádění nového úlovku před ostatními dívkami. A k Mattovi opravdu začala cítit silnou náklonnost. Ale během léta, kdy měla čas přemýšlet, si uvědomila, že to je náklonnost jako mezi sourozenci nebo příbuznými.
Paní Halpernová rozdávala učebnice trigonometrie. Elena si mechanicky vzala svou a vepsala dovnitř svoje jméno, stále zabraná v myšlenkách.
Měla Matta ráda víc, než všechny ostatní kluky, které znala. A právě proto mu musela říct, že to skončilo.
Nevěděla, jak by mu to měla napsat. Už vůbec nevěděla, jak by mu to měla říci. Ne snad proto, že by se bála, že bude dělat scény; jen že by to nepochopil. Ani ona sama si pořádně nerozuměla.
Bylo to, jako kdyby vždycky sahala po... něčem víc. A pokaždé, když si myslela, že už toho dosáhla, zjistila, že to neexistuje. S Mattem, ani s žádným jiným z těch, které získala.
A tak tedy musela začínat vždy znovu od začátku. Naštěstí byl stále po ruce čerstvý materiál. Žádný jí ještě nedokázal odolat a žádný ji nikdy neignoroval. Až dosud.
Až dosud. Při vzpomínce na tu chvíli v hale zjistila, že zatíná prsty do psacího pera. Stále nemohla uvěřit, že kolem ní prošel, jako by byla vzduch.
Zazvonilo a všichni se vyhrnuli ze třídy, ale Elena zaváhala mezi dveřmi. Kousla se do rtu a propátrala očima proud studentů, kteří se valili halou. Pak si všimla jedné dívky patřící k oněm nohsledům z parkoviště.
"Frances! Pojď sem."
Frances nedočkavě přiběhla a tuctový obličejík se jí rozjasnil.
"Poslyš, Frances, pamatuješ si toho kluka z rána?"
"S tím poršákem a, ehm, dalšíma kvalitama? Na toho nejde zapomenout..."
"No a já chci rozvrh jeho třídy. Zkus ho sehnat v kanceláři, pokud to dokážeš, nebo si ho zkopíruj od něj, pokud budeš muset. Ale sežeň ho!"
Frances chvíli vypadala překvapeně, pak se zazubila a přikývla. "Dobře Eleno, zkusím to. Pokud se mi to povede, potkáme se u oběda."
"Díky." Elena pozorovala, jak dívka odchází.
"Víš, že seš fakt blázen?" ozval se jí u ucha Mereditin hlas.
"Co bych měla z toho, že jsem královnou školy, kdybych ten titul občas nemohla využít?" opáčila klidně Elena. "Co mám teď?"
"Máš ekonomii. Na, vem si ten rozvrh k sobě." Meredith jí strčila rozvrh do ruky. "Musím letět na chemii. Tak zatím!"
Ekonomie i zbytek dopoledne utekl jako v mlze. Elena doufala, že nového studenta ještě zahlédne, ale nebyl na žádné z jejích hodin. Na jedné z nich byl Matt a ona ucítila bodnutí bolesti, když jeho modré oči s úsměvem vyhledaly její pohled.
Když odzvonila poslední hodina, vyrazila do jídelny a kývala na pozdrav vlevo i vpravo. Před jídelnou čekala Caroline, uvolněně se opírala o zeď - bradu vzhůru, vypnutou hruď a vysunuté boky. Bavila se s dvěma spolužáky, kteří ztichli a šťouchali jeden do druhého, když ji zahlédli přicházet.
"Čau," pozdravila stručně kluky a oslovila Caroline: "Jdeš se najíst?"
Caroline rychle přejela Elenu pohledem a odhrnula si kaštanové vlasy z tváře: "Cože, u královského stolu?" divila se.
Eleně tím vyrazila dech. Byly s Caroline kamarádky už od školky a vždycky spolu soutěžily dobrosrdečně. Ale v poslední době se s Caroline něco stalo. Začala jejich soutěžení brát čím dál vážněji. A nyní Elenu překvapila hořkost v kamarádčině hlase.
"No, sotva se dá říct, že ty bys nepatřila ke šlechtě," pokoušela se odlehčit situaci.
"V tom máš naprostou pravdu," prohlásila Caroline a obrátila k Eleně celou tvář. Ty zelené kočičí oči byly zúžené a zastřené a Elena byla v šoku, když viděla, kolik nepřátelství se v jejím pohledu skrývá. Kluci se nejistě usmáli a vytratili se.
Vypadalo to, že Caroline si toho ani nevšimla. "Hodně věcí se změnilo, když jsi byla v létě pryč, Eleno," pokračovala. "A možná, že tvůj čas na trůnu se chýlí ke konci."
Elena cítila, jak se červená. Snažila se, aby její hlas zněl klidně. "Možná," odpověděla. "Ale na tvém místě bych si ještě nekupovala žezlo, Caroline." Otočila se a vešla do jídelny.
Když zahlédla Meredith a Bonnie a s nimi Frances, byla to pro ni úleva. Červeň z tváří ustoupila, vybrala si jídlo a připojila se k nim. Nedovolí, aby ji Caroline rozhodila; nebude na ni vůbec myslet.
"Mám to," prohlásila Frances a mávala kusem papíru, hned, jak si Elena sedla.
"A já mám pár dobrejch drbů," dělala se důležitá Bonnie. "Eleno, tohle si poslechni. Chodí se mnou na biologii a sedím proti němu přes uličku. Jmenuje se Stefan, Stefan Salvatore, a je z Itálie. Bydlí u staré paní Flowersové na kraji města." Povzdychla si. "On je tak romantický. Caroline upustila knihy a on jí je zvednul."
Elena se zatvářila otráveně. "Caroline na to jde pěkně těžkopádně. Co se ještě dělo?"
"No, to je asi všechno. Vlastně s ní ani pořádně nepromluvil. Je strrrašně tajemný, víš? Paní Endicottová, moje profesorka biologie, se ho pokoušela donutit, aby odložil ty brýle, ale neudělal to. Prý je má ze zdravotních důvodů?"
"A z jakých zdravotních důvodů?"
"To já nevím. Třeba má nějakou smrtelnou nemoc a jeho dny jsou sečtené. Nebylo by to romantické?"
"Strašně," prohlásila Meredith.
Elena si prohlížela kus papíru od Frances a kousala se do rtu. "Má se mnou sedmou hodinu, evropské dějiny. Chodíte na to ještě někdo?"
"Já jo," řekla Bonnie. "A myslím, že Caroline taky. Jo a možná i Matt; včera něco říkal o tom, že má štěstí, že dostal pana Tannera."
Paráda, pomyslela si Elena, vzala vidličku a nabrala si bramborovou kaši. Vypadá to, že sedmá hodina bude výjimečně zajímavá.
Stefan byl rád, že vyučování je skoro u konce. Toužil vypadnout z těch přeplněných tříd a chodeb, alespoň na pár minut.
Tolik myslí. Tlak tolika myšlenkových vzorců, tolika vnitřních hlasů, které ho všude obklopovaly, mu způsoboval závrať. Strašně dávno nebyl v takovém davu lidí jako tady.
Zvláště jedna mysl vystupovala nad ostatní. Byla mezi těmi, kdo ho pozorovali, když šel hlavní chodbou. Nevěděl, jak vypadá, ale měla silnou osobnost. Byl si naprosto jistý, že ji pozná.
Zatím alespoň přežil první den té šarády. Použil Síly jen dvakrát, a to ještě střídmě. Ale byl unavený a, jak si smutně přiznal, hladový. Ten králík mu nestačil.
Ale o to se postará později. Našel třídu, kde měl mít poslední hodinu, a posadil se. A okamžitě opět pocítil přítomnost oné silné mysli.
Zářila na okraji jeho vědomí jako jasné světlo pulzující životem. A poprvé také dokázal určit, které dívce patří. Seděla přímo před ním.
Když si to uvědomil, dívka se otočila a on uviděl její tvář. Měl co dělat, aby v šoku nezalapal po dechu.
Katherine! Ne, samozřejmě, že to nemůže být ona. Katherine je mrtvá; nikdo to neví lépe, než on.
Přesto to je zázračná podoba. Ty bledě zlaté vlasy, tak světlé, že se téměř třpytí. Krémová pleť, která mu vždy připomínala labutě nebo snad alabastr, která se na tvářích mírně červenala. A ty oči... Katherine měla takovou barvu očí, kterou nikdy předtím neviděl; tmavší než modř oblohy, bohatá jako lapis lazuli v její čelence vykládané drahokamy. A tato dívka měla její oči.
A dívaly se přímo do těch jeho, když se usmála.
Rychle uhnul očima od toho úsměvu. Ze všeho nejméně si přál přemýšlet o Katherine. Nechtěl se dívat na tuto dívku, která mu ji připomínala, a nechtěl už cítit její přítomnost. Nespouštěl oči ze své lavice a blokoval svou mysl, jak nejsilněji dokázal. Konečně se pomalu otočila zpět.
Byla dotčená. I přes všechny bloky to poznal. A bylo mu to jedno. Vlastně byl rád, doufal, že ji to bude držet dál od něj. Jinak k ní necítil vůbec nic.
Tohle si stále opakoval, když tak seděl a poslouchal šumění učitelova hlasu, který mu plynul kolem uší, aniž by ho skutečně slyšel. Ale cítil jemnou vůni jakéhosi parfému - asi fialky, pomyslel si. A její štíhlý bílý krk se skláněl nad knihou, světlé vlasy se kolem něj vlnily z obou stran dolů.
S pocitem vzteku a marnosti si uvědomil svůdný pocit v zubech - spíš jako šimrání nebo svrbění, než bolest. Byl to hlad, ten příznačný hlad. Takový, kterému se nehodlal podvolovat.
Profesor pobíhal po místnosti jako fretka a kladl otázky. Stefan záměrně upřel pozornost na tohoto muže. Nejprve byl zmatený, protože ačkoli nikdo ze studentů neznal odpověď, otázky stále pokračovaly. Ale pak si uvědomil, že to je profesorův úmysl. Zahanbit studenty tím, co všechno nevědí.
Teď si právě vyhlédl další oběť, malou dívku, zrzku s obličejem do srdíčka. Stefan znechuceně přihlížel, jak ji profesor sužuje otázkami. Když se od ní odvrátil, aby oslovil celou třídu, vypadala naprosto zničeně.
"Vidíte, co mám na mysli? Jste přesvědčení, že jste naprosto skvělí; už jste v nejvyšším ročníku, budete maturovat. Takže mi dovolte, abych vás upozornil, že někteří z vás nejsou připravení ani k maturitě v mateřské školce. Jako tahle!" Ukázal na rusovlasou dívku. "Nemá ponětí o francouzské revoluci. Myslí si, že Marie Antoinetta byla hvězdou němého filmu."
Studenti kolem Stefana se začali znepokojeně vrtět. Četl v jejich myslích zlost a ponížení. A strach. Všichni se báli toho malého hubeného muže s očima jako lasička, dokonce i svalovci větší než on.
"No dobře, zkusíme jiné období." Profesor se obrátil zpět ke stejné dívce, kterou trápil předtím. "V období renesance..." Odmlčel se. "Víte doufám, co je renesance, že ano? Je to období mezi třináctým a sedmnáctým stoletím, kdy Evropa znovu objevila skvělé myšlenky starého Řecka a Říma. Období, které zrodilo tolik velkých evropských umělců a myslitelů." Když dívka zmateně přikývla, pokračoval: "Co asi během renesance dělali studenti vašeho věku ve školách? No? Nějaké návrhy? Co byste hádala?"
Dívka ztěžka polkla. S chabým úsměvem prohlásila: "Hráli fotbal?"
Třída se rozesmála a profesorův obličej potemněl. "To sotva!" vyštěknul a třída ztichla. "Vy si myslíte, že snad žertuji? Ve vašem věku již studenti byli zběhlí v několika cizích jazycích. Také ovládali logiku, matematiku, astronomii, filosofii a gramatiku. Byli připraveni pokračovat na universitě, kde se všechny kurzy vyučovaly v latině. Fotbal by byl absolutně ta poslední věc na..."
"Promiňte."
Tichý hlas zarazil učitele uprostřed kázání. Všichni zírali na Stefana.
"Cože? Co jste to řekl?"
"Řekl jsem promiňte," zopakoval Stefan, sundal si brýle a postavil se. "Ale mýlíte se. Studenti v období renesance byli vedeni, aby se zapojovali do herních aktivit. Učili se, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch. A opravdu hrávali týmové sporty, jako je tenis, kriket a dokonce i fotbal." Otočil se k rusovlásce a usmál se, ona se vděčně usmála v odpověď. Ještě dodal: "Ale nejdůležitější věc, které byli vyučováni, byly dobré mravy a zdvořilost. Jsem si jistý, že to stojí i ve vaší knize."
Studenti se zubili. Profesor zrudl ve tváři jako rak a prskal. Ale Stefan se mu nadále díval do očí a po další minutě to byl profesor, kdo první uhnul pohledem.
Zazvonilo.
Stefan si rychle nasadil brýle a posbíral si knížky. Už na sebe upozornil víc, než měl, a nechtěl se znovu dívat na tu blonďatou dívku. A kromě toho se odsud potřeboval dostat rychle pryč; už v žaludku cítil onen známý pálivý pocit.
Když došel ke dveřím, kdosi zavolal. "Hej! Oni opravdu tenkrát hráli fotbal?"
Nedokázal si pomoci a zazubil se přes rameno. "Ale jo. Občas i s několika hlavama, které usekli válečným zajatcům."
Elena se dívala, jak odchází. Záměrně se od ní odvrátil. Úmyslně ji ignoroval, a to před Caroline, která je sledovala jako ostříž. V očích ji pálily slzy, ale v té chvíli jí v mysli žhnula jediná myšlenka.
Musí ho mít, i kdyby ji to mělo stát život. I kdyby je to mělo oba zabít, bude ho mít.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře