5.kapitola

8. prosinec 2011 | 17.52 |

 Úplněk stál přímo nad hlavou, když se Stefan vrátil zpátky do penziónu. Měl závrať, skoro se motal - jednak únavou a jednak z nadbytku krve, kterou si vzal. Už dlouho se tak mohutně nenakrmil. Ale výron divokých Sil u starého hřbitova ho zastihl uprostřed jeho deliria a otřásl jeho již tak slabou sebekontrolou. Stále si nebyl jistý, odkud se Síly vzaly. Sledoval lidské dívky ze svého místa ve stínu, když se najednou Síly vyřinuly zpoza nich a zahnaly je na úprk. Zmítal jím na jednu stranu strach, že dívky skončí v řece, a na druhou stranu touha prozkoumat onu Sílu a nalézt její zdroj. Nakonec se rozhodl následovat ji, nedokázal riskovat, že přijde k úrazu.

Něco černého odletělo k lesům, když lidské dívky našly útočiště na mostě, ale ani Stefanovy noční smysly nedokázaly rozeznat, co to bylo. Sledoval, jak ona a její kamarádky vyrazily směrem k městu. A pak se obrátil ke hřbitovu.
Ten byl nyní prázdný, očištěný od všeho, co tam předtím bylo. Na zemi ležel tenký proužek hedvábí, který by běžným očím připadal ve tmě šedivý. Ale on viděl jeho skutečnou barvu, promnul ho mezi prsty, pomalu ho zvedl a dotknul se ho rty. Cítil vůni jejích vlasů.
Zaplavily ho vzpomínky. Bylo to dost zlé, když byla mimo dohled, klidná záře její mysli jen dráždila jeho vědomí. Ale být s ní v jedné místnosti ve škole, vnímat za sebou její přítomnost a cítit opojnou vůni jejího parfému všude kolem sebe - to bylo téměř víc, než dokázal snést.
Slyšel každé její jemné nadechnutí, cítil, jak k němu vyzařuje její teplo, vnímal každý úder jejího srdce. A nakonec si ke své hrůze uvědomil, že se poddává. Jazykem přejížděl sem a tam po dravčích zubech a vychutnával bolestnou rozkoš, která tam narůstala... a vítal ji. Úmyslně nasál její vůni a dovolil svým představám, aby zaplavily jeho vědomí, představoval si to až do konce. Jak jemný by byl její krk a jak by se ho jeho rty dotýkaly nejprve stejně jemně, pomalu by ho zasypával polibky až k bujné prohlubenince hrdla. Jak by se s tím místem mazlil, s místem, kde puls bije tak silně proti jemné pleti. A jak by se jeho rty konečně rozdělily, stáhly by se z touhou bolavých zubů nyní ostrých jako malé dýky a pak...
Ne. Se škubnutím se probral z tranzu, jeho vlastní puls divoce pádil a tělo se prudce třáslo. Hodina skončila, všude kolem zavládlo hemžení a mohl jen doufat, že mu nikdo nevěnoval příliš pozornosti.
Když na něj promluvila, nedokázal uvěřit, že jí musí čelit, zatímco mu v žilách klokotá láva a celá horní čelist ho pálí. Na okamžik dostal strach, že se jeho sebekontrola zhroutí, že ji uchvátí za ramena a vezme si ji před nimi přede všemi. Neměl ani ponětí, jak se mu podařilo onu chvíli překonat, jen že o pár vteřin později usměrňoval svou energii prostřednictvím přísného cvičení s matným vědomím, že nesmí použít Síly. Nebylo to důležité, i bez ní byl v každém ohledu na vyšší úrovni než všichni okolo, kteří s ním soupeřili na fotbalovém hřišti. Měl bystřejší zrak, rychlejší reflexy a silnější svaly.

Ucítil, jak ho po zádech poklepala Mattova ruka, a jeho hlas mu zahlaholil v uších: "Gratuluju! Vítej do týmu!"

Stefan pohlédl do jeho poctivé usměvavé, tváře a přemohla ho hanba. Kdybys věděl, čím jsem se stal, neusmíval by ses na mě, pomyslel si zarputile. Vyhrál jsem ten tvůj konkurz podvodem. A dívka, kterou miluješ - a ty ji miluješ, že ano? - zrovna teď okupuje moje myšlenky.
A v jeho myšlenkách zůstala navzdory veškerým jeho snahám si ji alespoň pro to odpoledne zakázat. Slepě bloumal směrem ke hřbitovu váben silou z lesů, které nerozuměl. Jakmile tam došel, pozoroval ji a bojoval sám se sebou, bojoval se svou potřebou, dokud vlna Sil nezahnala ji i její kamarádky na útěk. A pak přišel domů - ale až poté, co se nakrmil. Poté, co nad sebou ztratil kontrolu.
Nepamatoval si přesně, jak k tomu došlo, jak to mohl dopustit. Začal to ten výron Sil, probudil ty věci v něm, které je lépe nechat spát. Potřebu lovit. Žádostivost pronásledovat, cítit strach pronásledovaného a primitivní triumf nad kořistí. Uplynuly už celé roky - staletí - od doby, kdy naposledy pocítil potřebu s takovou silou. V žilách mu začal pulsovat oheň. Všechny jeho myšlenky se zbarvily doruda; nedokázal už myslet na nic jiného než na horkou měděnou příchuť krve a její primární vitalitu.
Vzrušení stále pulsovalo jeho žilami, učinil jeden či dva kroky za dívkami. Co se mohlo stát, kdyby neucítil pach onoho starého muže, na to raději ani nemyslel. Ale když došel na konec mostu, zachytily jeho nozdry ostrý, výrazný pach lidského masa.
Lidská krev. Nejzákladnější elixír, zakázané víno. Opojnější než jakýkoli likér, žhnoucí esence samotného života. A on byl už tak unavený bojem sám se sebou.
Na břehu pod mostem zahlédl pohyb, halda starých hadrů se zavrtěla. V příštím okamžiku Stefan přistál elegantně jako kočka vedle ní. Jeho ruka vystřelila a odhodila hadry, čímž odhalila scvrklý pomrkávající obličej na vychrtlém krku. Stáhl rty dozadu.
A pak už byly slyšet jen zvuky krmení.
Nyní, když klopýtal po schodišti v penzionu, se pokoušel na to nemyslet... a nemyslet na ni, na dívku, která ho vábila svým teplem, svým životem. Ona byla tou kořistí, po které skutečně toužil, ale musí tomu učinit přítrž, odteď musí zadusit všechny takové myšlenky v zárodku. Kvůli sobě i kvůli ní. On je tou nejhorší noční můrou, která ji mohla potkat, a ona o tom vůbec neví.
"Kdo je tam? Jsi to ty, chlapče?" skřípavý hlas se ostře ozýval zezdola. Jedny ze dveří ve druhém patře se otevřely a vykoukla šedivá hlava.
"Ano, signora - paní Flowersová. Je mi líto, jestli jsem vás vyrušil."
"Ale, to by chtělo víc, než jenom rozvrzanou podlahu, aby mě to vyrušilo. Zamknul jste za sebou dveře?"
"Ano, signora. Jste... v bezpečí."
"Tak to je všechno v pořádku. Potřebujeme být bezpečně zamčení. Člověk nikdy neví, co se venku v těch lesích potlouká, že?" Rychle pohlédl na usměvavý obličejík oblemovaný pramínky šedivých vlasů a tmavé pronikavé oči. Skrývalo se v nich snad nějaké tajemství?
"Dobrou noc, signora."
"Dobrou noc, chlapče." Zavřela dveře.
Ve svém pokoji padnul na postel, ležel a zíral na nízký zešikmený strop.
Obvykle spal v noci neklidně, nebyl to jeho přirozený čas k spánku. Ale dnes večer byl unavený. Čelit slunečnímu svitu vyžadovalo tolik energie a těžká jídla jen prohlubovala jeho otupělost. Brzy již neviděl nabílený strop nad sebou, ačkoli se jeho oči nezavřely.
Náhodné útržky vzpomínek mu vířily myslí. Katherine, tak líbezná ten večer u fontány, kdy jí měsíční svit postříbřoval světlé vlasy. Jak byl pyšný na to, že sedí vedle ní, že sdílí její tajemství...
"Copak nemůžeš nikdy vycházet za světla?"
"Mohu - tedy alespoň dokud nosím tohle," pozvedla svou malou bílou ručku a měsíční svit se zablýskal na lapisovém prstýnku. "Ale slunce mě příliš vyčerpává. Nikdy jsem nebyla příliš silná."
Stefan na ni pohlédl, vnímal křehkost jejích rysů i její štíhlou postavu. Byla téměř tak nehmotná jako foukané sklo. Ne, opravdu nikdy nebyla silná.
"Jako dítě jsem byla často nemocná," řekla jemně, oči upřené na hru vodních praménků ve fontáně. "Naposledy doktor řekl, že zemřu. Pamatuji si, jak otec plakal a jak jsem ležela ve své veliké posteli a byla jsem příliš slabá, než abych se dokázala pohnout. Dokonce samotné dýchání mě stálo příliš mnoho úsilí. Byla jsem hrozně smutná, že musím opustit tento svět, a byla mi taková zima, tak hrozná zima." Otřásla se a pak se usmála.
"Ale co se tedy stalo?"
"Probudila jsem se uprostřed noci a uviděla Gudren, moji děvečku, jak se naklání nad mou postelí. Pak ustoupila stranou a já jsem zahlédla muže, kterého přivedla s sebou. Byla jsem vyděšená. Jmenoval se Klaus a slyšela jsem, že o něm lidé ve vesnici říkali, že je zlý. Volala jsem na Gudren, aby mě zachránila, ale ona tam jen stála a dívala se. Když přiložil ústa na moje hrdlo, myslela jsem si, že mě chce zabít."
Zaváhala. Stefan na ni zíral s hrůzou a lítostí, ale ona se na něj povzbudivě usmála. "Nakonec to nebylo tak hrozné. Nejdřív to trochu bolelo, ale rychle to přešlo. A pak už to byl vlastně příjemný pocit. Když mi pak nabídnul svou vlastní krev, abych se napila, cítila jsem se silnější, než mnoho měsíců předtím. A pak jsme společně čekali na úsvit. Když přišel doktor, nemohl uvěřit, že jsem se dokázala posadit na posteli a promluvit. Tatínek říkal, že je to zázrak, a znovu plakal, tentokrát radostí." Její obličej posmutněl. "Budu muset tatínka brzy opustit. Jednoho dne si uvědomí, že od toho dne, kdy jsem se uzdravila, jsem nezestárla ani o den."
"A to nikdy nezestárneš?"
"Ne. To je právě ten zázrak, Stefane!" Vzhlédla k němu s dětskou radostí. "Budu mladá navěky a nikdy neumřu! Dovedeš si něco takového představit?"
Nedokázal si ji představit jinou, než jaká byla právě v tu chvíli: líbeznou, nevinnou, dokonalou. "Ale - nepřišlo ti to zpočátku děsivé?"
"Zpočátku... trochu ano. Ale Gudren mi ukázala, co dělat. To ona mi řekla, abych si nechala udělat tenhle prsten s kamenem, který mě bude chránit před sluncem. Dokud jsem ležela v posteli, nosila mi horké silné kořeněné nápoje. Později začala přinášet malá zvířata, která chytil její syn do pastí."
"Ale ne... lidi?"
Rozesmála se. "Samozřejmě, že ne. Všechno, co potřebuji na jednu noc, mohu získat z holubice. Gudren říká, že pokud chci být mocná, měla bych pít lidskou krev, protože životní síla lidí je nejmocnější. Také Klaus mě k tomu nabádal; chtěl si se mnou opět vyměnit krev. Ale já říkám Gudren, že nechci moc. A co se týče Klause..." Zmlkla a sklopila zrak, takže se husté řasy dotkly její tváře. Pokračovala velmi tichým hlasem: "Myslím si, že to je věc, která by se neměla dělat lehkovážně. Vezmu si lidskou krev jen tehdy, až naleznu svého druha, toho, kdo bude po mém boku po celou věčnost." Vážně na něj pohlédla.
Stefan se na ni usmál, cítil se lehce a překypoval pýchou. Nedokázal skrýt štěstí, které ho v tu chvíli zaplavilo.
Ale to bylo předtím, než se jeho bratr Damon vrátil z university. Než se Damon vrátil a spatřil Katherininy lapisově modré oči.
Stefan ve své posteli zasténal. Temnota ho pohltila do svých spárů a nové obrazy se draly do jeho mysli.
Byly to roztříštěné vzpomínky na minulost, které netvořily souvislou sekvenci. Viděl je spíše jako výjevy krátce ozářené zášlehy blesku. Bratrova tvář zkroucená v masku nelidského hněvu. Katherininy modré oči, které jiskří a tančí, když se točila ve svých nových bílých šatech. Záblesk bílé za citroníkem. Tíha meče v jeho ruce a Giuseppův hlas křičící odněkud zdálky. Citroník. Nesmí jít za ten citroník. Opět uviděl Damonovu tvář, ale tentokrát se jeho bratr divoce smál. Smál se dál a dál, zvuk, jako když se drtí rozbité sklo. A citroník byl teď blíž...
"Damone - Katherine - ne!"
Strnule se posadil na posteli.
Třesoucími se prsty si prohrábnul vlasy a počkal, až se mu uklidní dech.
Příšerný sen. Už dlouho ho netrápily takové sny; skutečně dlouho, většinou sny nemíval. Posledních několik vteřin se mu přehrávalo v hlavě znovu a znovu, opět viděl ten citroník a slyšel bratrův smích.
Ozýval se v jeho mysli až příliš jasně. Náhle, aniž by si byl vědom záměrného popudu k pohybu, se vymrštil k otevřenému oknu. Noční vzduch mu chladil tváře a on se zahleděl do stříbrné tmy.
"Damone?" Vyslal tuto tázavou myšlenku na vlně Síly. Pak upadl do naprosté nehybnosti a naslouchal všemi smysly.
Necítil nic, ani náznak odpovědi. Poblíž se vznesl pár nočních ptáků. Ve městě spalo mnoho myslí; v lesích noční zvířata konala svá tajná poslání.
Povzdychnul si a otočil se zpět do pokoje. Možná se s tím smíchem mýlil; možná se dokonce mýlil i ohledně hrozby hřbitova. Fell's Church byl nehybný a mírumilovný a on by je měl následovat. Potřeboval spánek.
5. září (vlastně časné 6. září - asi 1 hodina v noci) Milý deníčku,
měla bych se brzy vrátit do postele. Před pouhými několika minutami jsem se probudila s pocitem, že někdo křičí, ale dům je tichý. Dnes večer se stalo tolik podivných věcí, že mám asi podrážděné nervy.
Alespoň jsem se vybudila s tím, že už přesně vím, co udělám se Stefanem. Celá ta věc prostě vyklíčila v mé mysli. Plán B, fáze první započne zítra.
Frances zářily oči a tváře jí hořely, když přistoupila ke třem dívkám u stolu.
"Čau Eleno, tohle prostě musíš slyšet!"
Elena se na ni usmála - zdvořile, ale ne příliš důvěrně. Frances sklonila svoji hnědou hlavu: "Teda - můžu si k vám přisednout? Zrovna jsem se doslechla žhavý novinky o Stefanu Salvatorovi."
"Posaď se," vyzvala ji Elena vlídně. "Ale," dodala a mazala si housku máslem, "nejsme na ty novinky až tak zvědavé."
"Že ne?" zírala Frances. Pohlédla na Meredith a pak na Bonnie. "To si snad děláte srandu, ne?"
"Ale vůbec ne." Meredith napíchla zelenou fazolku a přemýšlivě na ni hleděla. "Dneska máme v hlavě jiné věci."
"Přesně," potvrdila Bonnie. "Stefan - to jsou včerejší zprávy, znáš to. Je pasé." Sklonila se a promnula si kotník.
Frances se prosebně podívala na Elenu: "Ale já jsem myslela, že o něm chceš vědět všechno."
"Zvědavost," prohlásila Elena. "Koneckonců je to návštěva a já jsem ho chtěla přivítat ve Fell's Church. Ale samozřejmě musím být věrná Jean-Claudeovi."
"Jean-Claudeovi?"
"Jean-Claudeovi," potvrdila Meredith, nakrčila obočí a povzdechla si.
"Jean-Claudeovi," opakovala rezolutně Bonnie ozvěnou.
Elena jemně, palcem a ukazováčkem, vytáhla z batůžku fotografii. "Tady je, jak stojí před chatou, kde jsme bydleli. Hned potom mi utrhnul kytku a řekl... no," tajemně se usmála, "to bych asi neměla opakovat."
Frances zírala na fotku. Byl na ní dobronzova opálený mladý muž bez trička, který postával před ibiškovým keřem a plaše se usmíval. "Je starší než ty, že jo?" zeptala se s respektem.
"Jednadvacet. Samozřejmě, že by to...," ohlédla se přes rameno a naklonila se blíž "... moje teta naprosto neschvalovala, takže to před ní tajíme, dokud neodmaturuju. Musíme si psát tajně."
"To je hrozně romantické," vydechla Frances. "Neřeknu to živé duši, slibuju. Ale ohledně Stefana..."
Elena jí věnovala nadřazený úsměv. "Pokud musím jíst kontinentální stravu, dávám pokaždé přednost francouzské před italskou." Obrátila se k Meredith. "Že ano?"
"Hmmm, ano, pokaždé." Meredith a Elena se na sebe spiklenecky usmály a pak se otočila k Frances. "Čemu bys dala přednost ty?"
"Ale ano," vyhrkla Frances chvatně, "já taky pokaždé." Sama se spiklenecky usmála, několikrát pokývla, vstala a odešla.
Když byla pryč, řekla Bonnie s lítostí: "Tohle mě zabije. Eleno, já určitě umřu, pokud se ty drby nedozvím."
"Jo tohle? To ti můžu říct," odpověděla klidně Elena. "Chtěla říct, že po škole jdou drby o tom, že Stefan Salvatore je z protinarkotického."
"Cože?" Bonnie zůstala zírat a pak vybuchla smíchy.
"Ale to je přece směšné. Kterej práskač by se takhle oblík a ještě si k tomu nasadil sluneční brejle? Vždyť dělá, co může, aby k sobě připoutal pozornost..." vytratil se jí hlas a hnědé oči rozšířily. "Ale možná proto to dělá, kdo by podezříval někoho takového? Navíc bydlí sám a je hrozně tajnůstkářský... Eleno! Co když je to pravda?"
"Není to pravda," prohlásila Meredith.
"Jak to víš?"
"Protože já jsem to roznesla." Při pohledu na Bonniin výraz se zašklebila a dodala: "Elena to chtěla."
"Ahaaa," Bonnie obdivně pohlédla na Elenu. "Ty jsi ale prohnaná. Můžu roznést, že je smrtelně nemocný?"
"Ne, to nemůžeš. Nechci, aby se kolem něj rojily falešné Florence Nightingaleové a chtěly ho držet za ručičku. Ale můžeš roznést cokoli tě napadne o Jean-Claudeovi."
Bonnie zvedla fotku. "Kdo to je doopravdy?"
"Zahradník, byl blázen do těch ibišků. A taky byl ženatý a měl dvě děti."
"To je škoda," pronesla Bonnie vážně. "Ale chtělas po Frances, aby o něm nikomu neříkala..."
"Přesně," Elena mrkla na hodinky. "Což znamená, že do, řekněme, dvou hodin, to bude vědět celá škola."
Po škole šla děvčata k Bonnie domů. U vchodových dveří je uvítal pronikavý štěkot, a když Bonnie dveře otevřela, velmi starý a velmi tlustý pekinéz se pokusil utéct.
Jmenoval se Jang-ce a byl tak rozmazlený, že ho nikdo kromě Bonniiny matky nemohl vystát. Když kolem něj Elena procházela, štípnul ji do kotníku.
Obývák byl zšeřelý a přecpaný, všude spousty poněkud přeplácaného nábytku a na oknech visely těžké závěsy. Byla tam Bonniina sestra Mary, zrovna si sundávala sesterský čepec z vlnitých zrzavých vlasů. Byla jen o dva roky starší než Bonnie a pracovala na klinice ve Fell's Church.
"Ahoj Bonnie," řekla. "Jsem ráda, že jsi doma. Čau Eleno, čau Meredith."
Elena a Meredith taky řekly čau. "Co se děje? Vypadáš utahaně," zeptala se Bonnie.
Mary položila čepec na konferenční stolek a odpověděla otázkou: "Kde přesně jsi říkala, že jste spolu byly, když jsi včera večer přišla tak rozrušená?"
"Dole na... prostě dole u Wickery Bridge."
"To jsem si myslela." Mary se zhluboka nadechla. "A teď mě dobře poslouchej, Bonnie McCulloughová. Už nikdy tam nepůjdeš, a zvlášť ne sama a v noci. Je to jasné?"
"Ale proč ne?" zeptala se Bonnie, úplně vyvedená z míry.
"Protože minulé noci tam byl někdo napaden, proto. A víš, kde ho našli? Přímo na břehu pod Wickery Bridge."
Elena a Meredith na ni nevěřícně zíraly. Bonnie sevřela Eleně paži. "Někdo byl napaden pod mostem? Ale kdo to byl? Co se tam stalo?"
"Já nevím. Dneska ráno si jeden ze hřbitovních dělníků všimnul, jak tam leží. Asi to byl nějaký bezdomovec a zřejmě pod mostem spal, když byl napaden. Ale když ho přivezli, byl napůl mrtvý a ještě nenabyl vědomí. Asi umře."
Elena ztěžka polkla. "A co přesně myslíš tím, že byl napaden?"
"Tím myslím," vyjádřila se Mary přesně, "že měl rozervané hrdlo. Ztratil neuvěřitelné množství krve. Nejdřív si lékaři mysleli, že to udělalo zvíře, ale dr. Lowen teď tvrdí, že to byl člověk. A policie si myslí, že ten, kdo to udělal, se může skrývat na hřbitově." Mary přísně pohlédla do očí jedné dívce po druhé. "Takže, pokud jste byly u toho mostu - nebo na hřbitově, Eleno Gilbertová - ta osoba tam mohla být s vámi. Je to jasné?"
"Už nás nemusíš strašit," řekla Bonnie slabě. "Je nám to naprosto jasné, Mary."
"No dobře, tak jo." Mary poklesla ramena a začala si unaveně mnout svaly za krkem. "Musím si na chvíli lehnout. Jsem trochu podrážděná." Odešla z pokoje.
Děvčata na sebe pohlédla.
"Mohlo se to stát jedné z nás," řekla Meredith tiše. "Zvlášť tobě, Eleno. Šla jsi tam sama."
Eleně vstaly chloupky na kůži, měla stejný bolestně ostražitý pocit jako předtím na starém hřbitově. Jakoby cítila chlad větru a viděla řady vysokých náhrobků všude kolem. Sluneční svit a střední škola se nikdy nezdály tak neuvěřitelně daleko.
"Bonnie," řekla pomalu, "tys tam někoho viděla? To jsi měla na mysli, když jsi říkala, že na mě někdo čeká?"
V zšeřelém pokoji na ni Bonnie bezvýrazně pohlédla: "O čem to mluvíš? Nic takového jsem neřekla."
"Ale ano, řekla."
"Ne, nic takového jsem neříkala."
"Bonnie," domlouvala jí Meredith. "Obě jsme tě slyšely. Zírala jsi na ty náhrobky a pak jsi řekla Eleně..."
"Vůbec nevím, o čem to tu mluvíte, neříkala jsem vůbec nic." Bonnie se tvářila naštvaně, ale v očích měla slzy. "Už o tom nechci mluvit."
Elena a Meredith na sebe bezradně pohlédly. Venku černý mrak zakryl slunce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře