6.kapitola

8. prosinec 2011 | 17.53 |

 Milý deníčku,

je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala a vlastně ani nedokážu vysvětlit proč - s výjimkou toho, že se děje tolik věcí, o kterých mám strach mluvit, třeba i jen s tebou.
Nejdřív se stala ta nejděsivější věc. Ten den, co jsme byly s Bonnie a Meredith na hřbitově, byl tam napaden starý muž a skoro ho zabili. Policie stále ještě nenašla toho, kdo to udělal. Lidi si myslí, že ten starý pán je blázen, protože když se probral, začal šíleně vyvádět a křičet o očích ve tmě, o dubových stromech a takových věcech. Ale já si dobře pamatuju, co se nám ten večer stalo a lámu si tím hlavu. Děsí mě to.
Všichni byli chvíli vyděšení a všechny děti musely po setmění zůstávat doma nebo chodit jen ve skupinkách. Ale teď už je to tři týdny a k dalším útokům nedošlo, takže veškerý rozruch pomalu utichá. Teta Judith tvrdí, že to musel udělat nějaký další pobuda. Tátu Tylera Smallwooda dokonce napadlo, jestli si to ten stařík neudělal sám - to bych teda chtěla vidět, jak by si někdo mohl prokousnout vlastní hrdlo.
Ale hlavně jsem se zaobírala Plánem B. Zatím to jde výborně. Dostala jsem od ‚Jean-Claudea' několik dopisů a kytici rudých růží (Mereditin strejda má květinářství) a zdá se, že všichni zapomněli, že jsem se zajímala o Stefana. Takže moje postavení je opět zabezpečeno. Dokonce ani Caroline už nedělá žádné potíže.
Vlastně ani nevím, co teď Caroline dělá, a je mi to jedno. Už ji nevídám na obědě ani po škole; vypadá to, že na svoji starou partu naprosto kašle.
V současné době mě zajímá jenom jediná věc. Stefan.
Ani Bonnie a Meredith nechápou, jak moc je to pro mě důležité. Bojím se jim to říct; mám strach, že by si o mě pomyslely, že jsem se zbláznila. Ve škole nosím masku klidu a sebekontroly, ale uvnitř - prostě je to každým dnem horší.
Teta Judith si o mě začíná dělat starosti. Říká, že teď málo jím, a má pravdu. Nedokážu se soustředit na vyučování a dokonce ani na zábavu jako třeba na dobročinnou akci Strašidelný dům o Halloweenu. Nedokážu se soustředit na nic s výjimkou jeho. A dokonce ani nechápu proč to tak je.
Od toho hrozného odpoledne se mnou nepromluvil. Ale řeknu ti něco zvláštního. Minulý týden na hodině dějin jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se na mě dívá. Seděli jsme pár míst od sebe, on byl ve své lavici otočený úplně bokem a jen se díval. Na chvíli jsem skoro dostala strach, začalo mi bušit srdce a prostě jsme zírali jeden na druhého - a pak odtrhnul pohled. Ale od té chvíle se to stalo ještě dvakrát a pokaždé jsem cítila jeho pohled ještě dřív, než jsem vzhlédla. A to je naprostá pravda. Jsem si jistá, že si to jenom nepředstavuju.
Není jako žádný z kluků, které jsem zatím poznala.
Působí tak izolovaně, tak osaměle. Ale je to jeho vlastní volba. Ve fotbalovém týmu se z něj stal docela hit, ale nebaví se moc s klukama, snad s výjimkou Matta. Matt je jediný, s kým mluví. Ani nechodí ven s žádnýma holkama, pokud jsem si všimla, takže možná ty drby o práskači zafungovaly.

Ale spíš to vypadá, že on se vyhýbá ostatním, než ostatní jemu. Mezi vyučováním a po fotbalovém tréninku vždycky někam mizí, v jídelně jsem ho neviděla ani jednou. Nikdy nikoho nepozval k sobě do penzionu. A nikdy nechodí po škole do bistra.

Takže jak bych ho mohla dostat někam, kde přede mnou nebude moct utéct? To je hlavní problém Plánu B. Bonnie říká: "Tak to s ním musíš uvíznout někde za bouřky, abyste se museli choulit k sobě, aby vám nebyla zima." A Meredith navrhuje, že by se mi mělo porouchat auto přímo před pensionem. Ale nemají vůbec žádné praktické nápady a já snad zešílím z toho, jak se snažím vymyslet něco lepšího.
Každý den je to horší a horší. Mám pocit, jak by ve mně něco odtikávalo, jako by se pružina stále více napínala. Pokud na něco brzy nepřijdu, tak...
Málem jsem napsala ‚umřu'.
Řešení se vyskytlo náhle a naprosto jednoduše.
Litovala Matta; věděla, že drby o Jeanu-Claudeovi ho ranily. Od chvíle, kdy se to rozneslo, s ní sotva promluvil, obvykle ji míjel jen s malým pokývnutím. A když na něj jednou narazila v prázdné školní hale před hodinou tvůrčího psaní, ani se jí nepodíval do očí.
"Matte," začala. Chtěla mu říct, že ty pomluvy nejsou pravdivé, že by se nikdy nemohla začít vídat s jiným klukem, aniž by mu to předem řekla. Chtěla mu říct, že mu nechtěla ublížit a že se kvůli tomu cítí strašně. Ale nevěděla, jak má začít. Nakonec jen vyhrkla: "Je mi to líto!" a vešla do třídy.
"Eleno," zavolal na ni a ona se otočila zpět. Teď se na ni konečně díval, očima visel na jejích rtech a vlasech. Pak jen zavrtěl hlavou. "Je to s tím klukem z Francie pravda?" zeptal se nakonec.
"Ne," odpověděla Elena okamžitě a bez zaváhání. "Vymyslela jsem si ho," dodala prostě. "Abych všem ukázala, že mě nemrzí...," zarazila se.
"... to se Stefanem. Je mi to jasné." Matt přikývnul a na jeho tváři se kromě hněvu zračilo i o něco větší porozumění. "Podívej, Eleno, bylo to od něj pěkně hnusné. Ale myslím, že to nebylo osobní. Chová se tak ke všem..."
"Kromě tebe."
"Ne. Občas se mnou mluví, ale ne o osobních věcech. Nikdy nemluví o svojí rodině ani o tom, co dělá po škole. Je to jako - jako by měl kolem sebe zeď, přes kterou se nemůžu dostat. A myslím si, že za ni nepustí nikoho. A to je strašná škoda, protože si myslím, že za tou zdí mu je fakt hrozně."
Elena se nad tím zamyslela. Fascinovaně uvažovala o Stefanovi z tohoto naprosto nového úhlu. Vždycky se tak ovládal, působil tak klidně a nevzrušeně. Ale uvědomila si, že i ona sama se tak jeví ostatním. Je snad možné, že pod povrchem je stejně zmatený a nešťastný jako ona?
A v tu chvíli ji ta myšlenka napadla - bylo to až směšně jednoduché. Žádné složité plánování, žádné uvíznutí v bouřce ani porouchaná auta.
"Matte," řekla pomalu, "nemyslíš, že by bylo dobré, aby se za tu zeď někdo dostal? Mám na mysli dobré pro Stefana. Nemáš pocit, že by to bylo to nejlepší, co by se mu mohlo přihodit?" Intenzivně na něj hleděla a přála si, aby porozuměl.
Chvíli na ni zíral, pak na okamžik zavřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Eleno," řekl nakonec, "ty jsi neuvěřitelná. Otáčíš si lidi kolem svého malého prstíku a myslím, že si to ani neuvědomuješ. A teď mě požádáš, abych ti pomohl políčit na Stefana. A já jsem tak pitomý naivka, že bych s tím snad i mohl souhlasit."
"Nejsi pitomý, jsi gentleman. A já se tě nechystám požádat o laskavost, pomoz mi, jenom jestli si sám myslíš, že je to správné. Nechci Stefanovi ublížit a nechci ublížit tobě."
"Opravdu?"
"Ne. Vím, jak to asi zní, ale je to pravda. Já jenom chci...," znovu se odmlčela. Jak by mohla vysvětlit, co vlastně chce, když tomu sama nerozumí?
"Ty jenom chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové," řekl hořce. "Chceš jen to, co nemůžeš mít."
V šoku ustoupila dozadu a pohlédla na něj. Sevřelo se jí hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.
"Ale ne," řekl. "Eleno, nedívej se na mě takhle. Promiň." Povzdechl si. "No dobře, tak co mám udělat? Mám ho svázat a položit na tvůj práh?"
"Ne," řekla Elena a bojovala se slzami, aby se vrátily zpět, kam patří. "Jenom jsem si říkala, že bys ho mohl přemluvit, aby přišel příští týden na maturitní ples."
Matt na ni hleděl s podivným výrazem. "Prostě jen chceš, aby přišel na ples."
Elena přikývla.
"Tak jo. Jsem si opravdu jistý, že tam bude. A Eleno... nikoho bych tam nechtěl vzít víc, než tebe."
"Tak jo," řekla Elena po chvíli. "A... děkuju ti."
Matt se stále tvářil podivně. "Neděkuj mi, Eleno. Vážně není zač." Stále nad tím ještě dumala, když se otočil a odcházel halou.
"Teď drž," řekla Meredith a káravě zatahala Elenu za vlasy.
"Stejně si myslím," ozvala se Bonnie z lavice pod oknem, "že byli oba báječní."
"Kdo?" zamumlala duchem nepřítomná Elena.
"Jako kdybys nevěděla," řekla Bonnie. "Přece ti tví dva kluci, kteří předvedli takový zázrak v poslední minutě včerejší hry. Když Stefan chytil poslední pas, myslela jsem, že omdlím. Nebo se pozvracím."
"Bonnie, prosím," mírnila ji Meredith.
"A Matt - ten kluk je prostě živoucí báseň..."
"A ani jeden z nich není můj," řekla suše Elena. Pod šikovnými prsty Meredith se z jejích vlasů stávalo umělecké dílo, jemná záplava krouceného zlata. I šaty byly skvělé; ledově fialová barva podtrhovala fialové tóny jejích očí. Ale i sama sobě připadala pobledlá. Nebyla zrůžovělá vzrušením, ale bledá a odhodlaná jako mladý voják, kterého posílají na frontu.
Když včera stála na fotbalovém hřišti a vyhlásili její jméno za královnu maturitního plesu, měla v hlavě jedinou myšlenku. Nesmí jí odmítnout tanec. Pokud vůbec přijde tancovat, nesmí odmítnout tanec královně plesu. A když teď stála před zrcadlem, znovu si to zopakovala.
"Dneska večer bude tvůj každý, koho budeš chtít," uklidňovala ji Bonnie. "A poslechni, až se zbavíš Matta, můžu si ho přebrat a utěšovat ho?"
Meredith odfrkla: "A co si pomyslí Raymond?"
"No... tak toho můžeš zase utěšovat ty. Ale fakt, Eleno, já mám Matta ráda. A jakmile se zaměříš na Stefana, bude tvůj fanklub poněkud přeplněný. Takže..."
"Proboha, dělej si, co chceš. Matt si zaslouží určité uznání." A toho se ode mě určitě nedočká, pomyslela si Elena. Pořád nemohla úplně uvěřit, jak se to k němu chová. Ale zrovna teď si nemohla dovolit postranní myšlenky, potřebovala veškerou svou sílu a soustředění.
"Tak," Meredith umístila Eleně do vlasů poslední sponku. "Jen se teď na nás podívejte, královna plesu a její družina - alespoň tedy její část. Jsme krásné!"
"To je královský plurál?" zeptala se Elena z legrace, ale byla to pravda. Byly krásné. Mereditiny šaty byly jako závan saténu v barvě burgundského, přiléhavé v pase, odkud splývaly ve vlnách kolem boků. Tmavé vlasy jí volně padaly na záda. A Bonnie, která vstala, aby se připojila k ostatním před zrcadlem, vypadala jako třpytivý dáreček, které se rozdávají na party, v těch svých šatech z růžového taftu s černými flitry.
A ona sama... Elena si prohlížela svůj odraz zkušeným okem a znovu si pomyslela, že šaty jsou skvělé. Jediná další fráze, která se jí vynořila v mysli, zněla kandované fialky. Její babička měla těchto cukrátek celou plechovku, byly to skutečné květy ponořené do cukru a zmrazené.
Sešly společně dolů, jak to dělaly před každým plesem už od sedmé třídy - jenže dřív s nimi vždycky byla i Caroline. Elena si s mírným překvapením uvědomila, že ani neví, s kým jde vlastně Caroline tentokrát.
Teta Judith a Robert - brzy to bude strýček Robert - seděli v obýváku s Margaret v pyžámku.
"Ach, děvčata, vypadáte úžasně," řekla teta Judith, rozechvěle a vzrušeně, jakoby šla sama tancovat. Políbila Elenu a Margaret natáhla ručičky a dožadovala se objetí.
"Jsi krásná," řekla s prostotou čtyřleté.
Robert se také díval na Elenu. Zamrkal, otevřel ústa a zase je zavřel.
"Co se děje, Bobe?"
"Ach," pohlédl na tetu Judith a vypadal zahanbeně. "No, právě mě napadlo, že jméno Elena je odvozeno od Helena. A z nějakého důvodu mi vyběhla před očima Helena Trojská."
"Krásná a prokletá," zaštěbetala Bonnie spokojeně.
"No, ano," řekl Robert a nevypadal vůbec spokojeně. Elena neřekla nic.
Zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Matt ve svém známém modrém sportovním saku. S ním přišli Ed Goff pro Meredith a Raymond Hernandez pro Bonnie. Elena se rozhlížela po Stefanovi.
"Už je asi na místě," vyložil si Matt správně její pohled. "Poslyš, Eleno..."
Ale ať už chtěl říct cokoli, zaniklo to v brebentění ostatních párů. Bonnie a Raymond jeli s nimi v Mattově autě a neustále se dobírali vtipnými poznámkami, celou cestu až ke škole.
Hudba duněla z otevřených dveří sálu. Když Elena vystoupila z auta, zaplavila ji vlna podivné jistoty. Něco se stane, uvědomila si, když se dívala na hranatou školní budovu. Klidně plynoucí události posledních několika týdnů dnes naberou prudký spád.
Jsem připravená, pomyslela si. A doufala, že je to pravda.
Uvnitř vládly barvy a pohyb. Jakmile s Mattem vešli dovnitř, pohltil je dav a komplimenty pršely na oba. Eleniny šaty... její vlasy... její květiny. A Matt byl rodící se legendou; druhý Joe Montana, měl sportovní stipendium v kapse.
V překotném víru by se Elena měla cítit jako ryba ve vodě, přesto nepřestávala hledat očima jednu tmavou hlavu.
Tyler Smallwood na ni ztěžka dýchal, byl cítit punčem, kolínskou a peprmintovou žvýkačkou. Jeho dívka měla zjevně vražednou náladu. Elena ho ignorovala v naději, že jí dá pokoj.
Okolo prošel pan Tanner s promáčeným papírovým sáčkem a vypadal, jako by ho škrtil límeček. Přiletěla Sue Carsonová, vicemiss maturitního ročníku, a cukrovala nad fialkovými šaty. Bonnie už byla na tanečním parketu, šaty se jí fantasticky třpytily pod světly. Ale Stefana nikde neviděla.
Ještě jeden závan peprmintu a udělá se jí špatně. Šťouchla do Matta a unikli ke stolu s občerstvením, kde trenér Lyman rozvíjel kritiku poslední hry. Přicházely k nim páry a skupinky, strávily s nimi pár minut a pak uvolnily místo dalším. Přesně jako by skutečně byli šlechta, pomyslela si Elena rozčileně. Pohlédla na Matta, aby zjistila, zda se tím také baví, ale on hleděl upřeně někam doleva.
Sledovala jeho pohled. A tam, napůl skrytá za skupinkou fotbalových hráčů byla ona tmavá hlava, kterou vyhlížela. I v tomto tlumeném světle si ji nemohla s nikým splést. Projelo jí rozechvění, spíše bolestí, než jinými pocity.
"A teď přijde co, svazování?"
"Ne, jen ho požádám o tanec, to je všechno. Počkám, dokud si nezatančíme spolu, jestli chceš."
Zavrtěl hlavou a ona se vydala davem ke Stefanovi.
Když se blížila, všímala si jedné informace za druhou. Černé sako měl střižené nepatrně jinak, než ostatní vrstevníci. Elegantněji. A pod ním měl bílý kašmírový svetr. Stál úplně nehybně, neošíval se, jen postával malinko stranou od ostatních skupinek kolem. A ačkoli ho viděla jen z profilu, všimla si, že nemá na očích své brýle.
Sundával si je samozřejmě na fotbal, ale nikdy ho bez nich neviděla zblízka. Točila se jí z toho hlava vzrušením, jako by byli na maškarním plese a udeřila hodina odmaskování. Soustředěně hleděla na jeho rameno a linii čelisti... a pak se otočil k ní.
V tom okamžiku si Elena uvědomila, že je krásná, nebylo to jen těmi šaty, nebo tím, jak měla udělané vlasy. Byla krásná sama o sobě: štíhlá, honosná, kontrast hedvábí a vnitřního ohně. Viděla, jak mírně pootevřel rty, reflexivně, a pak jí pohlédl do očí.
"Ahoj." Byl to její hlas, tak tichý a sebejistý? Měl zelené oči. Zelené jako dubové listy v létě. "Bavíš se dobře?" zeptala se.
Teď už ano. Neřekl to, ale věděla, že přesně to si myslí; poznala to ze způsobu, jakým se na ni díval. V životě si nebyla tolik jistá svou mocí. Až na to, že nevypadal, jako by se dobře bavil; vypadal raněný jako v bolestech, jako by něco už nemohl déle snášet.
Hudba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo.
"Chtěla by sis zatancovat?" zeptal se jemně. Hraju si s ohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji náhle. A najednou si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já ji nyní varovala výkřikem "nebezpečí!" A jakýsi instinkt, starší, než celá civilizace, ji nabádal k útěku, ba přímo k úprku.
Ani se nepohnula. Ta stejná síla, která ji děsila, ji zároveň poutala na místě. Tohle je mimo naši kontrolu, napadlo ji najednou. Ať už se tu děje cokoli, je to mimo její chápání, nebylo to nic normálního ani příčetného. Ale teď to již nebylo možné zastavit. A přestože byla vyděšená, vychutnávala si to. Byl to ten nejsilnější pocit, který kdy s nějakým klukem prožila, i když se vlastně nedělo nic. Prostě na ni hleděl jako hypnotizovaný a ona na oplátku hleděla na něj. Energie mezi nimi jiskřila jako blesky v jarní bouřce. Všimla si, jak mu oči ztmavly, dostaly poražený výraz, a pocítila, jak jí srdce divoce poskočilo, když k ní pomalu natáhl ruku.
A pak se vše zhroutilo.
"Ale Eleno, vypadáš sladce," ozval se dívčí hlas a Eleniny oči oslnil zlatavý lesk. Byla to Caroline. Kaštanové vlasy se jí bohatě leskly, pleť měla perfektně opálenou. Měla na sobě šaty samé zlato, které odhalovaly neuvěřitelně odvážný kus té dokonalé pleti. Zavěsila jednu nahou paži do Stefana a líně se na něj usmála. Společně působili oslnivě jako pár mezinárodně proslulých manekýnů, kteří se snížili k návštěvě školního plesu, mnohem atraktivnější a kultivovanější, než všichni kolem.
"A ty šatičky jsou tak roztomilé," pokračovala Caroline, zatímco Elenina mysl běžela naprázdno. Ta ležérně vlastnická paže spojená se Stefanovou jí řekla vše - kde byla Caroline v době oběda posledních pár týdnů, o co celou tu dobu usilovala. "Říkala jsem Stefanovi, že se tu prostě musíme na chvíli zastavit, ale nezůstaneme tu dlouho. Takže doufám, že ti nebude vadit, když si ho na těch pár tanců nechám pro sebe, že?"
Elena byla nyní podivně klidná, v mysli hučící prázdno. Řekla, že ne, samozřejmě to nevadí, a sledovala, jak Caroline odchází, symfonie kaštanové a zlaté. Stefan šel s ní.
Kolem Eleny se svíral kruh tváří. Odvrátila se od nich a postavila se Mattovi. "Ty jsi věděl, že přijde s ní."
"Věděl jsem, že ona si to přeje. Pronásledovala ho v době oběda i po škole a svým způsobem se mu vnucovala. Ale..."
"Aha." Stále ještě ji svíral ten podivný, umělý klid. Propátrala dav a všimla si, že k ní kráčí Bonnie a Meredith vstává od svého stolu. Takže to viděly. Asi to viděli všichni. Aniž by Mattovi řekla jediné další slovo, vydala se k nim a instinktivně zamířily na dámské toalety.
Ty byly přecpané, Meredith a Bonnie se musely omezit na běžné veselé poznámky, ale pozorovaly ji starostlivě.
"Vidělas ty šaty?" zeptala se Bonnie a tajně stiskla Eleně ruku. "Přední díl tam musí být snad přilepený, aby skryl správná místa. V čem přijde na příští ples? V celofánu?"
"V izolepě," utrousila Meredith a potichu dodala: "Jsi v pořádku?"
"Ano." Elena si všimla v zrcadle, že má příliš jasné oči a na každé tváři jedinou rudou skvrnku. Upravila si vlasy a otočila se.
Místnost se na chvíli vyprázdnila, což jim dopřálo chvilku soukromí. Bonnie si nervózně pohrávala s flitrovou stuhou u pasu. "Možná to nakonec není až tak špatné," řekla tiše. "Chci tím říct, žes celé týdny nemyslela na nic jiného, než na něj. Vlastně skoro měsíc. A tak je to možná to nejlepší, co se mohlo stát, můžeš se teď věnovat jiným věcem, místo toho... ehm... abys ho lovila."
I ty, Brute? pomyslela si Elena. "Moc ti děkuji za tvou podporu," řekla nahlas.
"Ale no tak, Eleno, nebuď taková," vložila se do toho Meredith. "Nechce tě zraňovat, jenom si myslí..."
"A předpokládám, že ty si to myslíš taky, že? Dobře, fajn. Prostě půjdu dál a najdu si něco jiného, čemu bych se mohla věnovat. Třeba jiné nejlepší kamarádky." Nechala je tam v údivu za ní hledět.
Venku se vrhla do víru barev a hudby. Byla veselejší, než na předchozích plesech. Tančila s každým, hlasitě se smála a flirtovala se všemi kluky, kteří jí přišli do cesty.
Vyvolali ji, aby vyšla na pódium a nechala se korunovat. Stála na jevišti a shlížela na pestrobarevné postavy dole. Kdosi jí podal květiny. Někdo jiný položil na její čelo korunku z falešných diamantů. Všichni tleskali. A všechno se to odehrávalo jako ve snu.
Flirtovala s Tylerem, protože byl nejblíž, když sešla z pódia. Pak si vzpomněla, jak se s Dickem chovali ke Stefanovi, vytáhla jednu růži ze své kytice a věnovala mu ji. Matt to vše sledoval z ústraní, ústa přísně sevřená. Tylerova zapomenutá partnerka se téměř topila v slzách.
Teď z Tylerova dechu cítila spolu s peprmintem i alkohol a obličej měl rudý. Okolo ní se shromáždili jeho přátelé, řvoucí a smějící se banda. Zahlédla Dicka, jak si nalévá něco schovaného v hnědém papírovém pytlíku do své sklenice punče.
S touhle partou se předtím nikdy nedružila. Vítali ji, obdivovali ji a kluci soupeřili o její pozornost. Vtípky létaly sem a tam a Elena se jim smála, i když nedávaly smysl. Tyler jí položil ruku okolo pasu a ona se jen zasmála hlasitěji. Koutkem oka zahlédla Matta, jak zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Děvčata začínala být hlučnější, chlapci neurvalejší. Tyler se vlhce lísal k jejímu krku.
"Mám nápad," oznámil partě a přitiskl si Elenu těsněji k sobě. "Pojďme někam, kde je větší sranda."
Kdosi zavolal: "Kam jako myslíš, Tylere? K tvému tátovi domů?"
Tyler se zazubil velkým opileckým bezstarostným úsměvem. "Ne, myslím někam, kde můžeme nechat naše znamení. Na hřbitov."
Děvčata vypískla. Kluci do sebe šťouchali lokty.
Tylerova dívka postávala vně kroužku a teď řekla vysokým tenkým hlasem: "Tylere, to je šílené. Víš, co se tam stalo tomu staříkovi. Já tam nejdu."
"Skvěle. Tak teda zůstaň tady." Tyler vylovil z kapsy klíčky a zamával jimi na zbytek party. "Kdo se nebojí?"
"Hej, já jdu," přidal se Dick a k němu se připojil sbor hlasů.
"Já taky," ozvala se Elena jasným a rozhodným hlasem. Usmála se na Tylera a on s ní nadšeně zatočil.
A tak ona a Tyler vedli hlučný výtržnický dav na parkoviště, kde se všichni nacpali do aut. Tyler pak sklopil střechu svého kabrioletu, ona si vlezla k němu a k nim se ještě vtiskli na zadní sedadlo ještě Dick a dívka jménem Vickie Bennettová.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře