7.kapitola

8. prosinec 2011 | 17.58 |

 Bonnie byla na parketu, měla zavřené oči a nechala se prostupovat hudbou. Když pak na chvíli otevřela oči, Meredith ji dávala ze strany znamení. Bonnie vzpurně vystrčila bradu, ale Meredith kynula stále naléhavěji, takže nakonec pohlédla na Raymonda a poslechla. Raymond šel s ní.

Za Meredith stáli Matt s Edem. Matt se mračil. Ed byl zjevně nesvůj.
"Elena právě odjela," oznámila Meredith.
"Jsme svobodná země," opáčila Bonnie.
"Odjela s Tylerem Smallwoodem," odsekla Meredith. "Matte, určitě jsi nezaslechnul, kam se chystají?"
Matt zavrtěl hlavou. "Řekl bych, že si zaslouží cokoli, co se jí stane. Ale svým způsobem je to i moje vina," dodal sklíčeně. "Myslím, že bychom měli jet za ní."
"Odejít z plesu!" vyjevila se Bonnie. Pohlédla na Meredith, která bezhlasně naznačila slíbilas to. "To snad není pravda," mrmlala naštvaně.
"Nevím, jak ji najdeme," řekla Meredith, "ale musíme to zkusit." A pak dodala váhavým hlasem. "Bonnie, ty náhodou netušíš, kde by mohla být?"
"Já? Jasně, že ne; celou dobu jsme tancovali. O tancování už jsi snad slyšela, ne? Proč bys jinak chodila na ples."
"Ty a Ray zůstaňte tady," řekl Matt Edovi. "Kdyby se snad vrátila, řekněte jí, že ji venku hledáme."
"Jestli máme jít, měli bychom vyrazit radši hned," prohlásila Bonnie nepřívětivě. Otočila se a v tom momentu vrazila do černého saka.
"Promiň," štěkla. Pak vzhlédla a uviděla Stefana Salvatora. Neřekl nic, když se Meredith s Mattem vydali ke dveřím a nechali nešťastně se tvářícího Raymonda a Eda na místě.
Hvězdy na jasné obloze vypadaly vzdálené a ledově jasné. Stejně se cítila i Elena. Část jejího já se smála a překřikovala vítr s Dickem, Vickie a Tylerem, ale jiná část tomu všemu jen z dálky přihlížela.
Tyler zaparkoval v polovině kopce, který vedl ke zřícenému kostelu a nechal rozsvícená světla, aby viděli na cestu nahoru. Ačkoli za nimi jelo ještě několik aut, když vyráželi ze školy, zdálo se, že oni jediní dojeli až ke hřbitovu.
Tyler otevřel kufr a vyndal z něj balení šesti piv. "Alespoň nám víc zbude." Nabídl jedno Eleně, která zavrtěla hlavou a pokoušela se ignorovat zlý pocit v žaludku. Měla pocit, že by tu vůbec neměla být - ale za žádnou cenu by to teď nepřiznala.
Vyšplhali po dlážděné cestě, děvčata klopýtala na svých vysokých podpatcích a opírala se o kluky. Když se dostali nahoru, Elena zalapala po dechu a Vickie trochu vykřikla.
Něco velkého a rudého se vznášelo těsně nad horizontem. Eleně chvíli trvalo, než si uvědomila, že to je měsíc. Vypadal veliký a neskutečný jako rekvizita ze scifi filmu; svou barvou mdle zaléval krajinu nepřirozeným světlem.
"Jako velká shnilá dýně," prohlásil Tyler a hodil proti němu kámen.

Elena se donutila se na něj zářivě usmát.

"Proč nejdeme dovnitř?" navrhla Vickie a ukázala bílou rukou k prázdné díře, kde býval vchod do kostela.
Většina střechy se zřítila dovnitř, ale zvonice byla ještě nedotčená, její věž se tyčila vysoko nad nimi. Tři stěny ještě stály, čtvrtá se zachovala jen do výše kolen. Všude byly hromady suti.
Eleně přejel po tváři paprsek světla. Když se polekaně otočila, zjistila, že Tyler má zapalovač. Zašklebil se, až mu byly vidět silné bílé zuby, a řekl: "Kdo mi přidrží oheň?"
Elena se smála nejhlasitěji, aby zakryla svou nejistotu. Vzala si zapalovač a osvítila si jím hrobku v postranní části kostela. Nepodobala se žádné jiné hrobce na hřbitově, i když její otec tvrdil, že podobné viděl v Anglii. Vypadala jako veliká kamenná krabice a byla dost velká, aby se do ní vešli dva lidé. Na víku spočívaly dvě ležící mramorové sochy.
"Thomas Keeping Fell a Honoria Fellová," představil je Tyler se slavnostním gestem. "Starej Thomas údajně založil Fell's Church. Ale ve skutečnosti u toho byli i Smallwoodové. Můj pradědeček žil v údolí Drowning Creek..."
"... dokud ho vlci nesežrali," doplnil Dick a zaklonil hlavu, aby napodobil vlčí vytí. Pak si krknul. Vickie se zahihňala. Tylerovi po hezké tváři přeběhlo podráždění, ale přiměl se k úsměvu.
"Thomas a Honoria vypadají poněkud pobledle," řekla Vickie a pořád se hihňala. "Myslím, že by nepohrdli trochou barvy." Vytáhla z kabelky rtěnku a začala malovat bílá mramorová ústa ženiny sochy jasnou červení. Elena pocítila další vlnu nepříjemných pocitů. Jako dítě vždycky měla posvátnou úctu před onou bílou ženou a důstojným mužem, kteří tu leželi se zavřenýma očima a rukama složenýma na hrudi. A poté, co její rodiče zemřeli, si představovala, že spolu na hřbitově leží také tak mírně vedle sebe. Ale držela zapalovač, zatímco druhá dívka malovala rtěnkou ještě knír a šaškovský nos Thomasi Fellovi.
Tyler je pozoroval. "Hej, jsou tak vyparádění a přitom nemají kam jít." Opřel se rukama o víko a pokoušel se ho odsunout stranou. "Dicku, co kdybychom jim dopřáli večer ve městě, co říkáš? Možná přímo v centru města."
Ne, pomyslela si Elena zděšeně, když se Dick rozřehtal a Vickie zaskřehotala smíchy. Ale Dick už stál vedle Tylera a chystal se zabrat, dlaně položené na kamenném víku.
"Na tři," určil Tyler a počítal: "Ráz, dva, tři."
Elena upírala oči na příšerný klaunský obličej Thomase Fella, kluci napínali síly a supěli, svaly se jim pod látkou napínaly. Nedokázali víkem pohnout ani o píď.
"Ta pitomá věc tam musí být nějak připevněná," prohlásil vztekle Tyler a odvrátil se.
Eleně se roztřásla kolena úlevou. Ve snaze vypadat přirozeně se opřela o kamenné víko - a v tu chvíli se to stalo.
Uslyšela zaskřípání kamene a ucítila, že se víko pod její levou rukou najednou pohnulo. Ujíždělo jí a ona ztrácela rovnováhu. Zapalovač jí vyletěl z ruky a ona křičela a křičela a pokoušela se udržet na nohou. Najednou padala do otevřené hrobky a ledový vítr vířil všude kolem ní. Výkřiky jí zněly v uších.
A pak najednou byla venku a měsíc svítil tak jasně, že viděla na ostatní. Tyler ji držel. Začala se divoce rozhlížet.
"Zbláznila ses? Co se stalo?" Tyler s ní třásl.
"Pohnulo se to! To víko se pohnulo! Posunulo se a hrobka se otevřela a... já nevím... skoro jsem tam spadla. Byla tam zima..."
Kluci se rozesmáli. "To ubohé děvče je fakt nervózní," řekl Tyler. "Pojď, Dickie, zkontrolujem to."
"Tylere, ne..."
Ale oni už byli vevnitř. Vickie postávala ve vchodu a sledovala je. Elena se třásla. Pak se Tyler vynořil ze dveří.
"Tak se podívej sama," řekl, když váhavě vstoupila zpět dovnitř. Našel zapalovač a držel ho nad mramorovou truhlou Thomase Fella. "Pořád drží - jak štěnice v kožichu. Vidíš?"
Elena zírala na dokonale zarovnanou hranu víka a hrobky. "Ale pohnulo se to, skoro jsem tam spadla..."
"Jasně, ať je po tvém, kotě." Tyler ji objal a přitisknul k sobě. Pohlédla na Dicka a Vickie, kteří byli ve zhruba stejné pozici, až na to, že Vickie se zavřenýma očima vypadala, jako by si to užívala. Tyler třel svou silnou bradou její vlasy.
"Raději bych se teď vrátila na ples," řekla suše.
Tření ustalo, Tyler si povzdychnul a řekl: "Jasně, kotě." Pohlédl na Dicka a Vickie. "My tu ještě chvíli zůstanem." Vickie se chichotala, oči měla stále zavřené.
"Tak jo." Elena byla zvědavá, jak se pak dostanou zpátky, ale dovolila Tylerovi, aby ji odvedl ven. Ale venku se zarazil.
"Nemůžu tě nechat odejít, dokud se alespoň nepodíváš na náhrobek mého dědečka," prohlásil. "No tak, Eleno," zarazil její protesty. "Nemůžeš přece ranit moje city. Musíš to vidět, je to rodinná pýcha a radost."
Elena se přinutila usmát, ačkoli měla v žaludku ledový pocit. Možná pokud se jí povede ho dobře naladit, nechá ji odsud odejít. "Tak jo," souhlasila a vyrazila ke hřbitovu. "Tamtudy ne, tudy." A vedl ji ke starému hřbitovu. "To je v pořádku, vážně, není to daleko od cesty. Podívej se támhle, vidíš?" Ukazoval na cosi, co v měsíčním světle zářilo.
Elena zalapala po dechu a všechno se v ní sevřelo. Vypadalo to, jako by tam stála nějaká postava, obr s kulatou plešatou hlavou. A vůbec se jí nelíbilo, že tu musí být, mezi zvětralými a naklánějícími se kusy žuly, mezi kameny z dávno minulých dob. Jasný měsíční svit vrhal podivné stíny a všude kolem byla zákoutí plná neproniknutelné tmy.
"To je jenom koule na vrcholu, toho se nemusíš bát," řekl Tyler a táhnul ji s sebou z cesty nahoru ke světlem zalitému náhrobku. Byl vyroben z rudého mramoru a ta veliká koule, která ho korunovala, jí připomněla obrovský měsíc nad horizontem. Nyní je ten samý měsíc zaléval svým svitem, bílým jako ruce Thomase Fella. Elena nedokázala skrýt, jak se třese.
"Ubohé koťátko, tobě je zima. Musíme tě zahřát," prohlásil Tyler. Elena se pokusila ho odstrčit, ale byl příliš silný, ovinul ji pažemi a tisknul ji k sobě.
"Tylere, já už chci jít; chci jít hned teď..."
"Jasně, kotě, půjdeme," ujistil ji. "Ale nejdřív tě musíme zahřát. Bože, ty jsi studená."
"Tylere, přestaň," prohlásila. Jeho objetí bylo otravné, omezující, ale teď si šokovaně uvědomila, že jeho ruce ji šátrají po těle a hledají nahou kůži.
Elena v životě nebyla v takové situaci, daleko od jakékoli pomoci. Zamířila mu svým špičatým podpatkem na nárt, ale vyhnul se jí. "Tylere, okamžitě dej ty pracky pryč."
"No tak, Eleno, nebuď taková, já tě jenom chci celou zahřát..."
"Tylere, nech mě bejt," vykuckala ze sebe. Pokusila se mu vykroutit. Tyler klopýtnul, opřel se o ni celou vahou a srazil ji do změti břečťanu a travin na zemi. Elena zoufale volala: "Zabiju tě, Tylere, myslím to vážně. Dej mi pokoj."
Tyler se pokusil odvalit, najednou se chechtal, údy těžké a nekoordinované a téměř k nepotřebě. "Ale no tak, Eleno, nebuď blázen. Prostě jsem tě jenom zahříval. Elena Sněžná Královna se rozehřívá... už je ti tepleji, že jo?"
Pak Elena ucítila jeho horká a vlhká ústa na svém obličeji. Stále ještě byla přišpendlená pod ním a jeho vlhké polibky směřovaly k jejímu hrdlu. Uslyšela, jak se trhá látka.
"Ups," zamumlal Tyler, "to mě mrzí."
Elena otočila hlavu a její ústa našla Tylerovu ruku neobratně hladící její tvář. Zakousla se do ní, zanořila zuby do masité části dlaně. A kousla pořádně, až ochutnala krev, a slyšela, jak Tyler zavyl bolestí. Ruka ucukla.
"Hej, řekl jsem, že mě to mrzí!" pohlédl ukřivděně na svou pochroumanou dlaň. Pak mu tvář potemněla, a zatímco se stále díval na svou ruku, sevřel ji v pěst.
Tak už je to tady, pomyslela si Elena s ledovým klidem. Buďto mě omráčí, nebo zabije. Připravila se na úder.
Stefan odolal nutkání vydat se na hřbitov; všechno v něm křičelo, aby tam nechodil. Naposledy tam šel v tu noc, kdy zemřel onen stařík.
Při té vzpomínce ho opět zaplavila hrůza. Přísahal by, že toho muže pod mostem nevypil úplně, že si nevzal tolik krve, aby mu to ublížilo. Ale všechno z té noci poté, co došlo k výronu Sil, bylo neuspořádané a zmatené. Pokud k výronu Sil vůbec došlo. Možná to byla pouze jeho vlastní představivost, nebo dokonce jeho vlastní dílo. Když se potřeba vymkne kontrole, dochází k podivným věcem.
Zavřel oči. Když slyšel, že starý muž byl hospitalizován a blízko smrti, jeho zděšení bylo nepopsatelné. Jak se vůbec mohl natolik utrhnout ze řetězu? Vždyť ho téměř zabil, a to nezabíjel od doby...
Nedovolí si na to myslet.
Nyní stál před branou hřbitova v půlnočních temnotách a nic si nepřál více, než se otočit a utéct. Vrátit se zpátky na ples, kde nechal Caroline, to pružné bronzové stvoření, které před ním bylo naprosto v bezpečí, protože pro něj nic neznamenalo.
Ale nemohl se vrátit, protože na hřbitově byla Elena. Cítil ji a cítil její rostoucí tíseň. Elena byla na hřbitově a měla potíže - a on ji musí najít.
Byl v půli cesty do kopce, když se mu zamotala hlava. Zavrávoral a bojoval o každý krok směrem ke kostelu, protože to byla jediná věc, na kterou dokázal zaostřit. Šedá mlha se mu přelévala v hlavě a on jen s nejvyšším úsilím zůstával v pohybu. Slabost, cítil se tak slabý. A bezmocný proti tomuto druhu závrati.
Musí... se dostat za Elenou. Ale je tak slabý. Nesmí být... slabý... pokud má Eleně pomoci. Musí...
Dveře kostela se před ním rozevřely.
Elena se přes Tylerovo levé rameno dívala na měsíc. Je kuriózní, že to bude poslední věc, kterou na světě uvidí, pomyslela si. Výkřik se jí zadrhnul v krku, zadušen strachem.
A pak něco Tylera zvedlo a mrštilo jím o náhrobek jeho děda.
Alespoň takhle to připadalo Eleně. Odvalila se ke straně a lapala po dechu. Jednou rukou si přidržovala roztržené šaty a druhou šátrala po zbrani.
Žádnou nepotřebovala. Něco se ve tmě pohnulo a ona zahlédla osobu, která od ní Tylera odtrhla. Stefan Salvatore. Ale byl to Stefan, kterého nikdy předtím neviděla: ten jemně řezaný obličej byl bledý hněvem a v zelených očích mu plálo vražedné světlo. Aniž by se pohnul, vyzařoval Stefan takový hněv a hrozbu, že Elena z něho dostala ještě větší strach, než měla z Tylera.
"Když jsem tě poprvé potkal, hned jsem poznal, že se v životě nenaučíš způsobům," prohlásil Stefan. Měl jemný chladivý hlas, ze kterého Elena dostávala podivnou závrať. Nedokázala od něj odtrhnout oči, když přešel k Tylerovi, který omráčeně potřásal hlavou a začínal se zvedat. Stefan se pohyboval jako tanečník, každý pohyb lehce provedený a dokonale pod kontrolou. "Ale neměl jsem ani ponětí, že tvůj charakter je stejně zanedbaný."
Udeřil Tylera. Ten vztáhnul jednu svalnatou ruku a Stefan ho téměř nedbale udeřil do pravé tváře dřív, než se ho ruka stihla dotknout. Tyler se vyškrábal na nohy, stál a ztěžka dýchal, v očích se mu blýskalo bělmo. Elena zahlédla, jak mu z nosu vytéká krev. Pak zaútočil.
"Gentleman svou společnost nikomu nevnucuje," řekl Stefan a srazil ho k zemi. Tyler se opět svalil, tentokrát tváří dolů do trávy a šípků. Tentokrát vstával pomaleji, krev mu tekla z obou nosních dírek i z úst. Když se znovu vrhnul na Stefana, funěl jako poděšený kůň.
Stefan popadl Tylera vepředu za bundu a intenzitu vražedného útoku převedl do piruety. Dvakrát Tylerem drsně zatřásl, zatímco ty bílé pěsti máchaly kolem něj neschopny zasáhnout cíl. Pak Tylera pustil.
"A neuráží ženy," dodal. Tylerův obličej byl zkroucený, oči se mu obracely v sloup, ale ještě se natáhl Stefanovi po noze. Stefan ho vytáhl opět na nohy a znovu jím zatřásl. Tyler zvadnul jako hadrová panenka a oči se mu obrátily v sloup. Stefan pokračoval ve své řeči, držel těžké tělo zpříma a zdůrazňoval každé slovo tvrdým zatřesením. "A především, jí nikdy neubližuje..."
"Stefane!" vykřikla Elena. Tylerova hlava se s každým zatřesením převalovala sem a tam. Děsilo ji, co viděla; děsilo ji, co by mohl Stefan udělat. A ze všeho nejvíc ji děsil Stefanův hlas, ten studený hlas, který zněl jako řinčení kordů - krásný, smrtící a naprosto nemilosrdný. "Stefane, přestaň."
S trhnutím k ní vzhlédnul, leknul se, jako by úplně zapomněl na její přítomnost. Na okamžik na ni hleděl, jako by ji nepoznával, oči černé v měsíčním svitu. Připomněl jí nějakého predátora, dravého ptáka nebo elegantní šelmu neschopnou lidských emocí. Pak se mu ve tváři objevilo pochopení a část temnot se mu z očí vytratila.
Pohlédl dolů na Tylerovu bimbající hlavu a pak ho jemně opřel o náhrobek z červeného mramoru. Podlomila se mu kolena a svezl se po náhrobku, ale k Elenině úlevě otevřel oči - tedy alespoň to levé. Pravé oteklo tak, že zbyla jen úzká škvírka.
"Bude v pořádku," prohlásil Stefan prázdně.
Když strach ustoupil, Elena se sama cítila prázdná. Šok, pomyslela si. Jsem v šoku. Asi každou chvíli začnu hystericky křičet.
"Je tu někdo, kdo tě vezme domů?" zeptal se Stefan stále tím ledově mrtvým hlasem.
Elena pomyslela na Dicka a Vickie, kteří dělají bůhvíco vedle sochy Thomase Fella. "Ne," odpověděla. Mysl jí začínala opět fungovat a vnímat věci kolem sebe. Fialkové šaty měla vepředu celé roztržené odshora až dolů; byly úplně zničené. Automaticky je stáhla k sobě, aby zakryla spodničku.
"Já tě odvezu," řekl Stefan.
Navzdory své otupělosti Elena pocítila bodnutí strachu. Pohlédla na něj, podivně elegantní postavu mezi náhrobky, s obličejem bledým v měsíčním svitu. Nikdy jí ještě nepřipadal tak... tak krásný, ale ta krása byla téměř nepozemská. Nejen cizí, ale nelidská, protože žádný člověk by nemohl vyzařovat takovou auru moci a odtažitosti.
"Děkuju ti, to by bylo od tebe opravdu milé," řekla pomalu. Nedalo se dělat nic jiného.
Nechali Tylera osudu, bolestně se snažil vyškrábat na nohy a podpíral se přitom o náhrobek svého předka. Elena pocítila další úlek, když se vydrápali na stezku a Stefan se obrátil směrem k Wickery Bridge.
"Nechal jsem auto u penzionu," vysvětlil. "Tohle je nejrychlejší cesta, jak se dostat zpátky."
"Tys přišel tudy?"
"Ne, nepřišel jsem přes most. Ale bude to bezpečné, neboj."
Elena mu věřila. Bledý a tichý kráčel vedle ní, aniž se jí dotknul, kromě okamžiku, kdy si sundal sako a položil jí je přes nahá ramena. Pociťovala podivnou jistotu, že by zabil cokoli, co by se jí pokusilo ublížit.
Wickery Bridge se koupal v bílém měsíčním svitu a pod ním vířily ledové vody přes věkovité kameny. Celý svět byl nehybný, krásný a chladný, když prošli řadou dubů k úzké polní cestě.
Míjeli ohrazené pastviny a do tmy ponořená pole, dokud nedošli k dlouhé klikaté silnici. Před nimi se tyčila veliká budova penzionu z rezavých cihel, lemovaná prastarými cedry a javory. Všechna okna kromě jednoho byla temná.
Stefan odemknul jedny z vchodových dveří a vešli do malé předsíně, odkud vedla řada schodů. Zábradlí bylo stejně jako dveře ze světlého přírodního dubu, tak naleštěného, že se zdálo, že září.
Vyšli po slabě osvětlených schodech do druhého patra. K Elenině překvapení ji Stefan zavedl do jednoho z pokojů a otevřel dveře, které vypadaly jako od šatníku. Za nimi se objevilo další schodiště, velmi úzké a příkré.
Jak podivné místo, pomyslela si. Tyhle tajemné schody ukryté v hloubi domu, kam neproniknou žádné zvuky zvnějšku. Vylezla až na vrchol schodiště a vešla do veliké místnosti, která tvořila celé třetí podlaží domu.
Byla téměř stejně slabě osvětlená jako schody, ale Elena rozeznávala letitou dřevěnou podlahu a přiznané trámy na šikmém stropě. Na všech stranách se vypínala vysoká okna a mezi několika kusy masivního nábytku bylo rozestavěno mnoho truhel.
Uvědomila si, že ji Stefan pozoruje. "Není tu někde koupelna, kde bych mohla...?" Pokývnul ke dveřím. Sundala si jeho sako, podala mu je, aniž na něj pohlédla, a vešla dovnitř.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře