8.kapitola

8. prosinec 2011 | 18.12 |

 Elena odcházela do koupelny omámená a omráčeně vděčná. Vyšla rozzlobená.

Nebyla si úplně jistá, jak k té proměně došlo. Ale když si omývala škrábance na obličeji a pažích, podrážděná, že tu není zrcadlo a že nechala svou kabelku v Tylerově kabrioletu, začala opět vnímat své pocity. A to, co pociťovala, byl vztek.
Do háje se Stefanem Salvatorem. Je chladný a plný sebekontroly i ve chvíli, kdy jí zachraňuje život. Do háje s jeho zdvořilostí, do háje s jeho galantností a do háje s hradbami, které se zdají tlustší a vyšší než předtím.
Vytáhla si zbylé sponky z vlasů a použila je k sepnutí předního dílu šatů. Pak si rozpuštěné vlasy rychle pročísla vyřezávaným kostěným hřebenem, který našla vedle umyvadla. Vyšla z koupelny s bradou vzhůru a ostrým pohledem.
Nevzal si sako znovu na sebe. Stál u okna ve svém bílém svetru. Měl skloněnou hlavu a celý napjatý na ni čekal. Aniž zvedl hlavu, ukázal na kus tmavého sametu, který byl přehozený přes opěradlo židle.
"Možná by se ti to mohlo hodit přes šaty."
Byl to dlouhý plášť, hustý a měkký, s kapucí. Elena si položila těžkou látku kolem ramen. Ale ten dar ji neuchlácholil; všimla si, že Stefan se k ní nepřiblížil ani o krok, ani na ni během řeči nepohlédnul.
Záměrně vkročila do jeho osobního prostoru, přitáhla si plášť těsněji a dokonce i v tuto chvíli si uvědomovala příjemný pocit, jak ji látka obklopovala a záhyby za ní splývaly po podlaze. Došla až k němu a zkoumala pohledem těžký mahagonový toaletní stolek u okna.
Na něm ležela nebezpečně vypadající dýka se slonovinovou rukojetí a nádhernou achátovou pochvou zdobenou stříbrem. Také tam ležela zlatá koule s jakousi vyrytou stupnicí a několik drobných zlatých mincí.
Zvedla jednu minci, částečně proto, že ji zaujala, a částečně proto, že si uvědomovala, že ho podráždí, že na ty věci sahá. "Co to je?"
Okamžik trvalo, než odpověděl. Pak řekl:
"Zlatý florin, to je florentinská mince."
"A tohle?"
"To jsou německé kapesní hodinky. Pozdní patnácté století," vysvětlil ustrašeně. A pokračoval: "Eleno..."
Natáhla se po malé železné truhličce s víkem na pantech. "A tohle? Dá se to otevřít?"
"Ne." Měl reflexy jako kočka; připlácl rukou víko a přidržel je zavřené. "To je soukromá věc," řekl se zřejmým napětím v hlase.
Všimla si, že se jeho ruka dotýká jen kovového víka truhličky, ale ne její kůže. Zvedla prsty a on se okamžitě odtáhnul.
Náhle už nedokázala svůj vztek udržet déle na uzdě. "Opatrně," štěkla na něj prudce, "nedotýkej se mě, abys náhodou nedostal nějakou nemoc."
Odvrátil se k oknu.
A přesto, že sama odkráčela zpět doprostřed místnosti, cítila, že v okně sleduje její odraz. A náhle s jistotou věděla, jak mu musí připadat, se světlými vlasy spadajícími přes tmavou kápi a s bílou rukou svírající samet u hrdla.

Zpustošená princezna přecházející ve své věži.

Zaklonila hlavu, aby si prohlédla padací dveře ve stropě a zřetelně uslyšela jemný nádech. Když se otočila zpět k němu, uvědomila si, že očima hltá její odhalené hrdlo; výraz v jeho očích ji mátl. Ale v příštím okamžiku mu rysy ztvrdly a opět postavil hradby.
"Myslím," prohlásil, "že bych tě měl raději odvézt domů."
V tu chvíli ho chtěla ranit a přinutit, aby se cítil stejně ublíženě, jako ubližoval on jí. Ale také chtěla vědět pravdu. Byla unavená z téhle hry, unavená ze spřádání plánů a lstí a z toho, jak se snažila číst v jeho mysli. Se strachem, ale také s nesmírnou úlevou slyšela svůj hlas, jak vyslovuje to, nad čím tak dlouho uvažovala:
"Proč mě nenávidíš?"
Zůstal na ni zírat. Na okamžik to vypadalo, že vůbec nebude schopen slova. Pak řekl: "Není pravda, že tě nenávidím."
"Ale ano," odvětila Elena. "Vím, že se... že se nehodí to říkat, ale je mi to jedno. Vím, že bych ti měla být vděčná, žes mě dneska večer zachránil, ale to je mi taky jedno. Neprosila jsem se, abys mě zachraňoval. Netuším, proč jsi vlastně byl na hřbitově. A vůbec netuším, proč jsi mě zachraňoval, vzhledem k tomu, co ke mně cítíš."
Zavrtěl hlavou, ale jeho hlas zněl měkce: "Není pravda, že tě nenávidím."
"Od samého začátku se mi vyhýbáš, jako kdybych... kdybych byla malomocná. Zkoušela jsem se k tobě chovat přátelsky a tys mi to jen vmetl zpět do tváře. Takhle se chová gentleman, když ho někdo chce uvítat?"
Pokoušel se teď něco říci, ale ona nemilosrdně pokračovala. "Několikrát jsi mě veřejně urazil; ponižoval jsi mě ve škole. A ani teď bys se mnou nepromluvil, kdyby to nebyla otázka života a smrti. Copak to je to jediné, co z tebe vyrazí slovo? To musí být někdo skoro zavražděn?"
"A dokonce i teď," pokračovala hořce, "si nepřeješ, abych se k tobě přiblížila. Co to s tebou je, Stefane Salvatore, že musíš takhle žít? Že si kolem sebe musíš stavět hradby proti ostatním lidem, aby je držely pěkně daleko od tebe? Proč nemůžeš nikomu věřit? Co je to s tebou?"
Nyní ztichnul, tvář odvrácenou. Zhluboka se nadechla, narovnala ramena a držela hlavu zpříma, ačkoli ji pálily oči. "A co je to se mnou," dodala tišeji, "že se na mě nemůžeš ani podívat, ale Caroline Forbesové dovolíš se přitisknout celým tělem? Mám alespoň právo to vědět. Už tě nebudu nikdy obtěžovat, už na tebe ani nepromluvím ve škole, ale než půjdu, chci vědět pravdu. Proč mě tolik nenávidíš, Stefane?"
Pomalu se otočil a zvedl hlavu. Měl prázdný nevidomý pohled a v Eleně se něco pohnulo, když spatřila bolest na jeho tváři.
Jeho hlas ještě stále prozrazoval sebekontrolu, ale sotva se mu to dařilo. Viděla úsilí, které ho to stálo, aby se mu netřásl.
"Ano," odpověděl. "Myslím, že máš právo to vědět, Eleno." Pak na ni pohlédl, podíval se jí přímo do očí a ona si pomyslela. Tak zlé to je? Co může být tak zlé? "Není pravda, že tě nenávidím," pokračoval a vyslovoval každé slovo důrazně a zřetelně. "A nikdy to nebyla pravda. Ale ty, mi někoho připomínáš."
Eleně to vyrazilo dech. Čekala cokoli, ale tohle ne. "Připomínám ti někoho, koho znáš?"
"Někoho, koho jsem znával," řekl tiše. "Ale," dodal pomalu, jako by tomu sám přicházel na kloub, "ve skutečnosti nejsi jako ona. Vypadala jako ty, ale byla křehká a útlá. Zranitelná. Zvenku i uvnitř."
"A to já nejsem."
Vydal zvuk, který by snad mohl být smíchem, kdyby v něm bylo trochu humoru. "Ne, ty jsi bojovnice. Ty jsi... sama sebou."
Elena na okamžik ztichla. Nedokázala již v sobě živit vztek, když viděla bolest na jeho tváři. "Byli jste si hodně blízcí?"
"Ano."
"A co se stalo?"
Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že už si Elena začala myslet, že jí neodpoví. Ale nakonec promluvil: "Zemřela."
Elena roztřeseně vydechla. Poslední záchvěvy vzteku ji opustily. "To muselo hrozně bolet," řekla jemně a myslela na bílý náhrobek Gilbertů mezi vousatou travou. "Je mi to moc líto."
Neřekl nic. Jeho tvář se opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného, něco strašného a srdcervoucího, co může vidět jen on. Ale v jeho výrazu nebyl jen žal. Skrze jeho hradby, skrze veškerou rozechvělou sebekontrolu dokázala rozpoznat zmučený pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled tak ztracený a ztrápený, že k němu přikročila dříve, než si uvědomila, co vlastně dělá.
"Stefane," zašeptala. Zdálo se, že ji neslyší; že je pohlcen ve svém vlastním světě utrpení.
Nedokázala si pomoci a položila mu ruku na paži. "Stefane, já vím, jak tohle bolí..."
"To nemůžeš vědět," vybuchl a veškerou tichost jeho povahy smetl sálající hněv. Pohlédl na její ruku, jako by si právě uvědomil, že tam je, jako by zuřil nad její drzostí se ho dotknout. Zelené oči se mu rozšířily a ztemněly, když její ruku setřásl a švihnul paží, aby jí zabránil v dalších dotycích...
... a místo toho najednou držel její ruku ve své, prsty propletené s jejími, jako by to bylo jediné pouto, které ho drží při životě. Zmateně pohlédl na jejich spojené ruce. Pak pomalu přejel pohledem od propletených prstů k její tváři.
"Eleno...," zašeptal.
A pak to uviděla, ona muka prostupující jeho pohled, jako by už prostě nedokázal bojovat dál. Porážku, když se hradby konečně zhroutily a ona uviděla, co se skrývá za nimi.
A pak bezmocně sklonil hlavu k jejím rtům.
"Počkej... zastav na chvíli," zarazila je Bonnie. "Myslím, že jsem něco zahlédla."
Mattův otřískaný Ford zpomalil a zamířil ke kraji silnice, kde keře a ostružiníky tvořily hustý porost. Něco bílého tam prosvítalo a mířilo k nim.
"Ach panebože," vydechla Meredith. "To je Vickie Bennettová."
Dívka vklopýtala do světla reflektorů a zůstala vrávoravě stát. Matt prudce dupnul na brzdy. Světle hnědé vlasy měla zcuchané a zamotané a z tváře umazané špínou zíral skelný pohled. Měla na sobě jen tenkou bílou spodničku.
"Vemte ji do auta," řekl Matt. Meredith už otevírala dveře, a než auto zastavilo, vyskočila a běžela k omámené dívce.
"Vickie, jsi v pořádku? Co se ti stalo?"
Vickie zasténala a stále hleděla rovně před sebe. Pak najednou zřejmě pochopila, že vidí Meredith, vrhla se k ní a zaťala jí nehty do paží.
"Musíme honem pryč," zvolala divným drsným hlasem, jako by měla něco v ústech, a z očí jí čišela zoufalá naléhavost. "Všichni - a honem! Už se to blíží!"
"Co se blíží? Vickie, kde je Elena?"
"Pojďte pryč, hned..."
Meredith se rozhlédla po silnici a odvedla třesoucí se dívku do auta. "Vezmeme tě pryč," uklidňovala ji, "ale musíš nám říct, co se stalo. Bonnie, půjč mi svůj pléd. Je úplně zmrzlá."
"Je zraněná," řekl Matt příkře. "A je v šoku, nebo co. Otázka je, kde jsou ostatní. Vickie, byla Elena s tebou?"
Vickie vzlykla, zakryla si dlaněmi tvář a Meredith ji ovinula Bonniin zářivý růžový pléd kolem ramen. "Ne... Dick," vykoktala nejasně. Zdálo se, že mluvení ji bolí. "Byli jsme v kostele... bylo to strašné. Přišlo to... jako mlha všude kolem. Temná mlha. A oči. Viděla jsem, jaké to mělo oči, plály z těch temnot. Spálily mě..."
"Blouzní," řekla Bonnie. "Nebo má hysterický záchvat, nebo něco takového."
Matt promluvil pomalu a zřetelně. "Vickie, prosím tě řekni nám jenom jednu věc. Kde je Elena? Co se jí stalo?"
"Já nevím." Vickie zvedla uslzenou tvář k obloze. "Byli jsme s Dickem... sami. Byli jsme... a pak to bylo všude kolem nás. Nemohla jsem utíkat. Elena řekla, že se hrobka otevřela. Možná to přišlo odtamtud, bylo to příšerné..."
"Byli na hřbitově ve zřícenině kostela," pochopila Meredith. "A Elena byla s nimi. A podívejte se na tohle." Pod palubním světlem teď viděli hluboké čerstvé škrábance, které se táhly Vickie po hrdle až ke krajkovému živůtku spodničky.
"Vypadá to jako stopy po zvířeti," řekla Bonnie. "Trochu jako kočičí škrábance."
"To nebyla žádná kočka, co dostalo toho staříka pod mostem," prohlásil Matt. Byl bledý ve tváři a na čelisti se mu rýsovaly pevně zaťaté svaly. Meredith sledovala jeho pohled na silnici a pak zavrtěla hlavou.
"Matte, musíme ji nejdřív zavézt zpátky do města. Prostě musíme." oslovila ho. "Poslouchej mě. Mám stejný strach o Elenu jako ty. Ale Vickie potřebuje doktora a my musíme zavolat policii. Nemáme na výběr, musíme zpátky."
Matt ještě hodnou chvíli zíral před sebe na silnici a pak syčivě vydechnul. Prudce přibouchl dveře, nastartoval a otočil vůz. Pohyboval se trhaně.
Celou cestu do města Vickie vzlykala něco o žhnoucích očích.
Elena ucítila, jak se Stefanovy rty dotkly jejích.
A... vše bylo najednou prosté. Všechny otázky zodpovězeny, všechny strachy utišeny, všechny pochyby zahnány. Nyní cítila nejen vášeň, ale i něhu a lásku tak silnou, že se uvnitř chvěla. Intenzita těchto citů by ji děsila, kdyby nebyla s ním - s ním se nedokázala bát ničeho.
Konečně došla domů.
Sem přece patří a konečně to místo našla. U Stefana má domov.
Jemně se odtáhla a cítila, jak se třese.
"Ach Eleno," šeptal proti jejím rtům. "Nemůžeme..."
"Už se stalo," zašeptala a přitáhla si ho opět k sobě.
Bylo to téměř jako by mohla slyšet jeho myšlenky a cítit jeho pocity. Rozkoš a touha jiskřily mezi nimi, spojovaly je, vábily blíž. A Elena v jeho nitru také vycítila pramen ještě hlubších emocí. Chtěl ji takto držet navždy, chránit ji ode všeho zlého. Toužil ji ochránit před každým zlem, které jí hrozilo. Chtěl sdílet svůj život s jejím.
Cítila jemný tlak jeho rtů na svých a stěží dokázala snést ten sladký pocit. Ano, pomyslela si. Pocity ji zaplavovaly jako vlny na klidném rybníce. Topila se v nich, v té radosti, kterou vnímala u Stefana i ve vlnách vlastní rozkoše, kterou mu odpovídala. Stefanova láska ji zalévala, prozařovala a prosvěcovala každé tmavé zákoutí její duše jako slunce. Třásla se rozkoší, láskou a touhou.
Pomalu se odtáhl, jako by se od ní nedokázal oddělit, a pohlédli jeden na druhého se zvědavou radostí.
Nemluvili. Nebylo třeba slov. Pohladil ji po vlasech dotykem tak lehkým, že ho sotva pocítila, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou. A již věděla, že to nebyla nenávist, co ho přimělo se jí tak dlouho vyhýbat. Ne, vůbec to nebyla nenávist.
Elena neměla potuchy, jaká doba uplynula, než pak potichu sešli po schodech penzionu. Kdykoli jindy by byla nadšená ze Stefanova elegantního černého auta, ale teď to sotva vnímala. Když jeli opuštěnými ulicemi, držel ji za ruku.
První, čeho si Elena všimla, když přijeli k jejich domu, byla svítící světla.
"To je policie," řekla, když s obtížemi našla hlas. Bylo zvláštní promluvit po tak dlouhé době ticha. "Na příjezdové cestě stojí Robertovo auto a támhle je Mattovo," všimla si. Pohlédla na Stefana a mír, kterého byla plná, se náhle zdál křehký.
"Zajímalo by mě, co se tady stalo. Tyler jim asi neřekl...?"
"Ani Tyler by nebyl tak hloupý," odpověděl Stefan.
Zaparkovali za jedním z policejních aut a Elena neochotně vyprostila svou ruku z jeho. Přála si celým srdcem, aby prostě mohli se Stefanem zůstat sami, aby již nikdy nemuseli čelit světu.
Ale nebylo vyhnutí. Vyšli po cestičce k otevřeným dveřím. Uvnitř plála všechna světla.
Když vešli, měla Elena dojem, že se k ní obrátily tucty tváří. Náhle si uvědomila, jak musí vypadat, když tu stojí ve dveřích v černém sametovém plášti se Stefanem po boku. Pak teta Judith vykřikla a objala ji, třásla s ní a objímala ji, všechno najednou.
"Eleno! Díkybohu, že se ti nic nestalo! Ale kdes byla? A proč jsi nezavolala? Uvědomuješ si, co jsme kvůli tobě vytrpěli?"
Elena se zmateně rozhlížela po pokoji. Nerozuměla vůbec ničemu.
"Hlavně jsme rádi, že jsi zpátky," řekl Robert.
"Byla jsem v penzionu se Stefanem," řekla pomalu. "Teto Judith, to je Stefan Salvatore, má tam pronajatý pokoj a přivezl mě domů."
"Děkuji ti," řekla teta Judith Stefanovi přes Elenino rameno. Pak se odtáhla, aby pohlédla na Elenu a řekla: "Ale tvoje vlasy, a šaty - co se ti stalo?"
"Ty to nevíš? Tak on vám to Tyler neřekl. Ale proč tu teda je policie?" Elena se instinktivně uchýlila ke Stefanovi a ucítila, jak i on přistoupil k ní, aby ji chránil.
"Jsou tady, protože Vickie Bennettovou dnes v noci někdo přepadnul na hřbitově," řekl Matt. Stáli s Bonnie a s Meredith za tetou Judith a Robertem s pocitem úlevy ve tváři, poněkud nesví a velmi unavení. "Našli jsme ji zhruba před dvěma nebo třemi hodinami a od té doby jsme tě hledali."
"Přepadená?" ohromeně vydechla Elena. "Ale kdo ji přepadl?"
"To nikdo neví," odpověděla Meredith.
"No, možná to není nic tak vážného," řekl Robert uklidňujícím hlasem. "Doktor říká, že byla hrozně vyděšená a že pila. Celá ta věc se mohla odehrát jen v její představivosti."
"Ty škrábance nebyly vymyšlené," upozornil Matt zdvořile a tvrdohlavě.
"Jaké škrábance? O čem to tu mluvíte?" dožadovala se Elena vysvětlení a hleděla z jednoho na druhého.
"Já ti to povím," ujala se slova Meredith a stručně jí převyprávěla, jak našli Vickie. "Pořád opakovala, že neví, kde jsi a že byli s Dickem sami, když se to stalo. A když jsme ji dovezli zpátky sem, doktor prohlásil, že nenašel nic průkazného. Nebyla skutečně zraněná s výjimkou těch škrábanců a ty mohla způsobit kočka."
"Žádné jiné stopy na ní nenašel!?" zeptal se Stefan ostře. Promluvil poprvé od chvíle, kdy vešli do domu a Elena na něj pohlédla, překvapená jeho tónem.
"Ne," odpověděla Meredith. "Samozřejmě, že kočka z ní nemohla strhat oblečení - ale to mohl udělat Dick. Jo, a někdo ji kousnul do jazyka."
"Cože?" divila se Elena.
"A hodně ošklivě, muselo to hodně krvácet a ještě teď ji bolí mluvit."
Stefan vedle Eleny strnul. "A jak ona sama vysvětluje, co se stalo?"
"Byla hysterická," odpověděl Matt. "Skutečný hysterický záchvat; nedávalo to žádný smysl. Blábolila něco o očích a temné mlze a že nebyla schopná utéct - právě proto si doktor myslí, že to byl nějaký druh halucinace. Ale z toho, co jsme schopní se domyslet, byli někdy kolem půlnoci s Dickem ve zříceném kostele u hřbitova a něco tam vlezlo a napadlo ji."
Bonnie dodala: "Na Dicka to nezaútočilo, takže to vykazuje alespoň nějaký vkus. Policie ho našla v mdlobách na podlaze kostela a nepamatuje si vůbec nic."
Ale Elena sotva slyšela poslední slova. Se Stefanem bylo něco strašně v nepořádku. Nedokázala říct, jak to ví, ale prostě to věděla. Když Matt domluvil, celý ztuhnul a nyní, ačkoli se ani nepohnul, měla pocit, jako by mezi nimi ležela nesmírná vzdálenost, jako by se nacházeli na opačných stranách pukající a praskající ledové kry.
Po chvíli řekl velice ovládaným hlasem, který slyšela, když předtím byli v jeho pokoji. "V kostele, Matte?"
"Ano, v tom zříceném kostele," potvrdil Matt.
"A jsi si jistý, že byla půlnoc?"
"Nedokázala to říct přesně, ale muselo to být kolem půlnoci. Našli jsme ji nedlouho po půlnoci. Proč?"
Stefan neodpověděl. Elena cítila, jak se propast mezi nimi prohlubuje. "Stefane," zašeptala. A pak řekla nahlas zoufale: "Stefane, o co jde?"
Zavrtěl hlavou. Nevytěsňuj mě zas, úpěnlivě prosila v myšlenkách, ale ani na ni nepohlédnul. "Přežije to?" zeptal se příkře.
"Doktor říká, že jí nic vážného není," odpověděl Matt. "Nikoho ani nenapadlo, že by mohla umřít."
Stefan stroze přikývnul; pak se obrátil k Eleně. "Musím už jít," řekl. "Teď už jsi v bezpečí."
Když se otočil k odchodu, chytila ho za ruku: "Samozřejmě, že jsem v bezpečí," potvrdila. "Díky tobě."
"Ano," odvětil. Ale v jeho očích nerozpoznala žádnou reakci. Byly bez výrazu a uzavřené.
"Zavolej mi zítra," stiskem ruky se pokusila navzdory všem přihlížejícím očím vyjádřit své city. Silou vůle se ho nutila pochopit.
Bez výrazu pohlédl na jejich ruce a pak k ní pomalu vzhlédnul. A pak konečně opětoval stisk jejích prstů. "Ano, Eleno," zašeptal a jeho oči se ponořily do jejích. A v příštím okamžiku byl pryč.
Zhluboka se nadechla a otočila se k zaplněnému pokoji. Teta Judith stále postávala u ní a hleděla na to, co bylo pod pláštěm vidět z Eleniných roztrhaných šatů.
"Eleno," oslovila ji opět. "Tak co se stalo?" A očima zaletěla ke dveřím, kterými právě odešel Stefan.
Poněkud hysterický smích se jí vydral z hrdla. "To neudělal Stefan, Stefan mě zachránil," prohlásila. Cítila, jak jí ztvrdly rysy a pohlédla na policistu za tetou Judith. "To Tyler, Tyler Smallwood..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3.63 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře