9.kapitola

8. prosinec 2011 | 18.42 |

 Ona není reinkarnací Katherine.

Stefan jel svým autem zpět k penzionu, kolem se rozléval levandulový pokojný mír jako vždy těsně před úsvitem. Přemýšlel o ní.
To jí také řekl a je to pravda, ale teprve nyní si uvědomil, jak dlouho se k tomuto závěru propracovával. Už týdny vnímal každé Elenino nadechnutí i pohyb a všimnul si každého rozdílu mezi oběma ženami.
Vlasy měla o nějaký ten odstín světlejší než Katherine a řasy i obočí naopak tmavší. Katherine je měla téměř stříbrné. A byla o kousek větší než Katherine. Také se pohybovala svobodněji, dívky jejího věku nakládaly se svým tělem s větší volností.
Dokonce ani její oči, ty oči, které ho onen první den přikovaly na místě šokem z poznání, nebyly stejné. Katherine je měla obvykle rozšířené dětským údivem, nebo sklopené, jak se slušelo na dívku v pozdním patnáctém století. Ale Elena byla zvyklá se podívat zpříma a hledět na vás, aniž by uhnula pohledem. A občas se jí oči zúžily odhodláním nebo výzvou tak, jak to Katherine nikdy neuměla.
Podobaly se půvabem, krásou i tím, jak dokonale dokázaly fascinovat muže. Ale zatímco Katherine připomínala bílé koťátko, Elena byla sněhobílou tygřicí.
Když projížděl kolem javorových stromů, zarazila ho náhle vzpomínka, kterou v něm vyvolaly. Nesmí o tom přemýšlet, nesmí dovolit... ale obrazy se před ním již odvíjely. Bylo to, jako by časopis spadl a rozevřel se na dané stránce a jemu nezbylo, než bezmocně přihlížet, zatímco se ten příběh znovu přehrával v jeho mysli.
Bílá, Katherine ten den byla oblečená do bílé. Do nových bílých šatů z benátského hedvábí s prostřiženými rukávy, které odhalovaly bílou bavlněnou košilku pod nimi. Měla zlatý náhrdelník s perlami a v uších jemné perlové náušnice.
Měla takovou radost z těch šatů, které otec objednal speciálně pro ni. Zatočila se před Stefanem a pozvedla je jednou malou ručkou sukni sahající až k zemi, aby ukázala i brokátovou spodničku pod nimi...
"Vidíš, jsou tam dokonce vyšité moje iniciály. Papa to nechal udělat. Mein lieber Papa..." hlas se jí vytratil, přestala se otáčet a jedna ručka jí pomalu spočinula na boku. "Ale co se děje, Stefane? Neusmíváš se."
Nedokázal se o to ani pokusit. Když ji tak viděl, celou v bílé a zlaté jako nějaké nadpřirozené zjevení, působilo mu to téměř fyzickou bolest. Jestli ji ztratí, neví, jak bude žít dál.
Jeho prsty křečovitě sevřely chladný tepaný kov. "Katherine, jak se mohu usmívat, jak mohu být šťastný, když..."
"Když?"
"Když vidím, jak se díváš na Damona." Tak, už to vyslovil. Pak bolestně pokračoval: "Než se vrátil domů, byli jsme každý den spolu. Mého i tvého otce to těšilo a hovořili o plánech na manželství. Ale nyní se dny zkracují, léto je téměř pryč - a ty trávíš s Damonem stejně tolik času jako dřív se mnou. Jediný důvod, proč mu otec dovoluje zde zůstat je, že jsi o to požádala.

Ale proč jsi to udělala, Katherine? Myslel jsem, že ti na mně záleží."

V jejích modrých očích se zračil strach. "Ale mně na tobě záleží, Stefane! Ty přece víš, že ano!"
"Tak proč se u otce přimlouváš za Damona? Kdyby nebylo tebe, vyhodil by ho na ulici..."
"Což by tebe určitě potěšilo, mladší bratříčku." Hlas ode dveří zněl uhlazeně a arogantně, ale když se Stefan ohlédnul, všiml se, že Damonovi doutnají oči hněvem.
"Ale ne, to není pravda," ozvala se Katherine. "Stefan by ti nikdy nepřál nic zlého."
Damonovi zacukalo ve rtu, věnoval Stefanovi jízlivý pohled a postavil se Katherine po boku. "Možná, že ne," odpověděl jí o něco jemnějším hlasem. "Ale můj bratr má pravdu alespoň v jedné věci. Dny se zkracují a tvůj otec brzy odjede z Florencie. A vezme tě s sebou - pokud nebudeš mít důvod zůstat."
Pokud nebudeš mít manžela, se kterým bys zůstala. Ta slova zůstala nevyslovena, ale všichni je slyšeli. Baron svou dceru příliš miloval, než aby ji nutil se vdát proti její vůli. Nakonec to bude Katherinino rozhodnutí. Katherinina volba.
Nyní, když toto téma konečně přišlo na přetřes, Stefan nedokázal mlčet. "Katherine ví, že bude muset svého otce brzy opustit...," začal se vychloubat svými tajnými vědomostmi, ale bratr ho přerušil.
"Ale ano, než otec pojme podezření," prohlásil Damon ležérně. "I ti nejslepěji milující otcové musejí začít pochybovat, když se jejich dcera objevuje jen v noci."
Vztek a bolest zavalily Stefana jako vlna. Takže je to pravda; Damon to ví. Katherine to tajemství jeho bratrovi prozradila.
"Proč jsi mu to říkala, Katherine? Proč? Co na něm vidíš, na muži, který se nestará o nic jiného, než o vlastní potěšení? Jak tě může učinit šťastnou, když myslí jen na sebe?"
"A jak tě může učinit šťastnou tento chlapec, když ani ještě neví nic o světě?" vložil se do toho Damon, v hlase ostré pohrdání. "Jak tě ochrání, když se ještě nikdy nemusel vypořádat s realitou? Strávil život mezi knihami a uměním; tak ať si mezi nimi zůstane."
Katherine bolestně vrtěla hlavou a lapisové oči se jí zamžily slzami.
"Ani jeden z vás tomu nerozumí," řekla. "Myslíte si, že se můžu vdát a usadit jako kterákoli jiná dáma z Florencie. Ale já nemohu být jako ostatní dámy. Jak bych mohla mít dům a služebnictvo, které by sledovalo každý můj pohyb? Jak bych mohla žít na jednom místě, kde by si lidé všimli, že se mě léta netknou? Já nikdy nepovedu normální život."
Zhluboka se nadechla a pohlédla na jednoho po druhém. "Ten, kdo se rozhodne se stát mým mužem, se musí vzdát života ve slunečním svitu," zašeptala. "Musí si volit život ve svitu měsíce a v hodinách temnoty."
"Pak si ty musíš zvolit někoho, kdo se nebojí stínů," prohlásil Damon a Stefana překvapila naléhavost v jeho hlase. Nikdy ještě neslyšel Damona hovořit tak vážně a bez přetvářky. "Katherine, pohlédni na mého bratra; copak se bude schopen vzdát slunce? Je příliš připoután k obyčejným věcem: ke svým přátelům, k rodině, k povinnostem vůči Florencii. Temnota by ho zničila."
"Lháři!" zvolal Stefan. Teď zuřil. "Jsem stejně silný jako ty, bratře, a nebojím se ničeho pod sluncem ani ve stínech. A Katherine miluji víc než přátele nebo rodinu..."
"... nebo svou povinnost? Miluješ ji dost na to, aby ses vzdal i těchto závazků?"
"Ano," prohlásil Stefan vzdorně. "Dost, abych se vzdal úplně všeho."
Damon se usmál jedním z těch svých znepokojivých úsměvů. Pak se obrátil ke Katherine. "Zdá se," pronesl, "že volba je jen na tobě. Máš dva nápadníky; chceš jednoho z nás, nebo žádného?"
Katherine zvolna sklonila svou zlatou hlavu. Pak pozvedla modré oči a pohlédla na ně.
"Nechte mi do neděle čas na rozmyšlenou. A mezitím na mě nenaléhejte otázkami."
Stefan váhavě přikývnul. Damon se otázal: "A v neděli?"
"V neděli večer za soumraku si zvolím."
Soumrak... fialkově hluboká temnota soumraku...
Sametové odstíny kolem Stefana vybledly a on přišel k sobě. Nebyl to soumrak, ale úsvit. Ztracený v myšlenkách dojel až k okraji lesa.
Na severozápadě viděl Wickery Bridge a hřbitov. Nová vzpomínka mu zrychlila puls.
Řekl Damonovi, že je ochoten se pro Katherine zříci všeho. A přesně to také udělal. Vzdal se nároku na život pod sluncem a stal se kvůli ní tvorem temnot. Lovec odsouzený k tomu, aby byl navěky sám loven. Zloděj, který musí krást život, aby naplnil své vlastní žíly.
A možná i vrah.
Ne, řekli, že ta dívka Vickie nezemře. Ale jeho další oběť by mohla. Nejhorší na jeho posledním útoku bylo, že si z něj nic nepamatoval. Pamatoval si slabost, všepohlcující potřebu a to, jak proklopýtal vchodem kostela, ale potom nic. Probral se až venku a Elenin křik mu zněl v uších - a rozeběhl se za ní, aniž by věnoval jedinou myšlenku tomu, co se asi stalo.
Elena... na okamžik pocítil nával čiré radosti a úžasu a zapomněl na všechno ostatní. Elena, hřejivá jako sluneční paprsky, jemná jako letní ráno, ale s ocelovým jádrem, které nelze zlomit. Je jako oheň plápolající v ledu, jako ostří stříbrné dýky.
Ale má vůbec právo ji milovat? Nejhlubší city, které k ní chová, ji vystavují nebezpečí. Co když se ho příště zmocní potřeba ve chvíli, kdy Elena bude nejbližší živoucí člověk, nejbližší nádoba plná vroucí životodárné krve?
Raději bych umřel, než bych jí ublížil, pomyslel si a učinil z toho osobní přísahu. Než bych se zajímal o její žíly, to raději umřu žízní. A přísahám, že se nikdy nedozví mé tajemství. Nikdy se kvůli mně nebude muset vzdát života pod sluncem.
Mezitím se rozednívalo. Než ale odjel od hřbitova, vyslal jednu pátravou myšlenku, vyslal ji veškerou silou své bolesti a hledal nějakou jinou Sílu, která by se v blízkosti mohla nacházet. Hledal nějaké jiné řešení toho, co se stalo v kostele.
Ale nenalezl nic, ani náznak odpovědi. Hřbitov tonul ve výsměšném tichu.
Když se Elena probudila, do oken se jí opíraly sluneční paprsky. Najednou měla pocit, jako by se právě zotavila z dlouhého záchvatu chřipky, jako by bylo ráno Štědrého dne. Posadila se a měla hlavu plnou myšlenek.
Au. Všechno ji bolelo. Ale ona a Stefan - tím se všechno dalo do pořádku. Ten ožralej flákač Tyler... ale na Tylerovi už nezáleželo. Nezáleželo na ničem, kromě toho, že Stefan ji miluje.
Sešla dolů ještě v noční košili a podle úhlu, pod jakým se světlo opíralo do oken, usoudila, že musela spát hodně dlouho. Teta Judith a Margaret byly v obývacím pokoji.
"Dobré ráno, teto Judith." Věnovala překvapené tetě dlouhé pevné objetí. "A dobré ránko, puclíčku." Zvedla Margaret a obtancovala s ní pokoj. "A - ach! Dobré ráno, Roberte." Poněkud se zastyděla za své bujaré chování a nedostatek vhodného oblečení, postavila Margaret a pospíchala do kuchyně.
Teta Judith vešla za ní. Ačkoli měla pod očima tmavé kruhy, usmívala se. "Zdá se, že dneska ráno máš výbornou náladu."
"To mám." Elena jí uštědřila další objetí, na omluvu za ty kruhy pod očima.
"Víš, musíme zajít za šerifem a promluvit si s ním o Tylerovi."
"Ano." Elena vytáhla z ledničky džus a nalila si sklenici. "Ale mohla bych se nejdřív zastavit u Vickie? Musí být hrozně rozrušená, zvlášť když se zdá, že jí nikdo nevěří."
"A ty jí věříš, Eleno?"
"Ano," odpověděla pomalu. "Já jí věřím. A teto Judith," dodala a rozhodla se, "mně se totiž taky v tom kostele něco přihodilo. Myslela jsem..."
"Eleno! Přišly za tebou Bonnie a Meredith," ozval se z haly Robertův hlas.
Okamžik důvěrnosti odezněl. "Aha... tak je za mnou pošli," zavolala Elena a zhluboka se napila džusu. "Řeknu ti o tom později," slíbila tetě Judith, zatímco se ke kuchyni blížily kroky děvčat.
Bonnie a Meredith se nezvykle formálně zastavily ve dveřích. I sama Elena měla rozpačitý pocit a než promluvila, počkala, až teta odejde.
Odkašlala si a hleděla na ošoupaný vzorek linolea. Když střelila letmým pohledem po děvčatech, zjistila, že zkoumají to samé místo na podlaze.
Nahlas se rozřehtala a obě vzhlédly.
"Jsem tak šťastná, že ani nedokážu být v rozpacích," řekla Elena a roztáhla paže, aby je objala. "Vím, že bych se měla omluvit za to, co jsem řekla, a omlouvám se, ale nedokážu se nad tím dojímat. Chovala jsem se strašně a zasloužím si popravu, ale nemohly bychom dělat, jako že se to nestalo?"
"Mělo by tě mrzet, že jsi takhle utekla," hubovala ji Bonnie, když se všechny tři objaly.
"A ještě k tomu zrovna s Tylerem Smallwoodem," přidala se Meredith.
"No, co se jeho týče, už jsem se poučila," přiznala Elena a na okamžik se zachmuřila. Pak se Bonnie rozesmála.
"A taky jsi dostala velkou kořist úplně sama - Stefana Salvatora! A ten dramatický vstup na scénu. Když jste spolu vešli do dveří, myslela jsem, že mám halucinace. Jak jsi to dokázala?"
"To není moje zásluha. Prostě se tam objevil jako rytíř v jednom z těch starých filmů."
"A bránil tvoji čest," prohlásila Bonnie. "Neznám nic víc vzrušujícího."
"No, mě napadá jedna dvě věci," ozvala se Meredith. "Ale možná se Elena postarala i o ně."
"O tom vám ještě budu vyprávět," odpověděla Elena, pustila je a ustoupila. "Ale zajdete se mnou nejdřív k Vickie? Chtěla bych si s ní promluvit."
"Můžeš si promluvit s náma, zatímco se budeš oblíkat a než tam dojdeme, nebo pro mě za mě klidně i během čištění zubů," prohlásila Bonnie rozhodně. "A jestli vynecháš jedinou podrobnost, podrobíme tě španělské inkvizici."
"Vidíš to," upozornila Meredith, "veškeré úsilí pana Tannera se nakonec vyplatilo. Bonnie už ví, že španělská inkvizice není rocková skupina."
Když stoupaly po schodech, Elena se smála z čirého nadšení ze života.
Paní Bennettová vypadala bledá a unavená, ale pozvala je dovnitř. "Vickie odpočívá; doktor řekl, ať zůstane v posteli," vysvětlila s mírně rozechvělým úsměvem. Elena, Bonnie a Meredith se natěsnaly do úzké předsíně.
Paní Bennettová jemně zaklepala u Vickie na dveře. "Vickie, holčičko, přišly za tebou spolužačky. Nebuďte tam dlouho," dodala směrem k nim a otevřela dveře.
"Nebudeme," slíbila Elena. Vešly do příjemného modrobílého pokoje. Vickie ležela na posteli podložená polštáři a prošívanou pokrývku v barvě holubí modři měla přitaženou až k bradě. Její obličej proti ní vypadal bílý jako papír a oči pod těžkými víčky hleděly rovně vpřed.
"Takhle přesně vypadala, když jsme ji našli," zašeptala Bonnie.
Elena přikročila k posteli. "Vickie," oslovila ji jemně. Vickie dál neurčitě zírala, ale Elena měla pocit, že rytmus jejího dechu se malinko změnil. "Vickie, slyšíš mě? Jsem Elena Gilbertová." Nejistě pohlédla na Bonnie a Meredith.
"Vypadá to, že jí dali nějaké uklidňující prášky," řekla Meredith.
Ale paní Bennettová se nezmínila o tom, že by dostala léky. Elena se zachmuřeně obrátila zpátky k nereagující dívce.
"Vickie, to jsem já, Elena. Chtěla jsem si s tebou jen promluvit o včerejší noci. Chci, abys věděla, že věřím tvému vyprávění o tom, co se stalo." Elena ignorovala ostrý pohled, který jí věnovala Meredith, a pokračovala: "A chtěla bych se tě zeptat..."
"Ne!" Vickie se z hrdla vydral syrový a pronikavý výkřik. Tělo měla ztuhlé jako vosková figurína vystavená násilnému zacházení. Světle hnědé vlasy se jí rozprostřely po tváři, když zmítala hlavou po polštáři a bušila rukama do vzduchu. "Ne, ne!" křičela.
"Udělej něco!" zalapala Bonnie po dechu. "Paní Bennettová! Paní Bennettová!"
Elena a Meredith se pokoušely udržet Vickie na posteli, ale ona s nimi zápasila. Křik neustával. Náhle se objevila Vickiina matka, pomáhala jim ji držet a zaháněla je od postele.
"Co jste to s ní udělaly?" volala.
Vickie se přitiskla k matce, uklidnila se, ale pak se oči zpod těžkých víček upřely přes její rameno na Elenu.
"Jsi toho součástí, jsi zlá!" křičela hystericky na Elenu. "Jdi ode mě!"
Elena byla ohromená. "Vickie! Ale já jsem se jen přišla zeptat..."
"Myslím, že byste teď radši měly odejít. Nechte nás o samotě," řekla paní Bennettová a ochranitelsky dceru objala. "Copak nevidíte, co to s ní dělá?"
V ohromeném tichu Elena vyšla z pokoje. Bonnie a Meredith šly za ní.
"To musí být lékama," řekla Bonnie, jakmile vyšly z domu. "Je naprosto mimo sebe."
"Všimla sis jejích rukou?" upozornila Elenu Meredith. "Když jsme se ji pokoušely zvládnout, držela jsem ji za ruku. Byla studená jako led."
Elena zmateně zavrtěla hlavou. Nic z toho nedávalo smysl, ale ona si prostě nenechá zkazit den. Nenechá. Zoufale pátrala v paměti po něčem, co by vykompenzovalo tento zážitek, co by jí umožnilo podržet si ještě onen pocit štěstí.
"Už vím," řekla. "Penzion."
"Řekla jsem Stefanovi, aby mi dneska zavolal, ale proč bychom se místo toho neprošly až k penzionu? Není to odsud daleko."
"Jenom dvacet minut chůze," opáčila Bonnie. Ale pak se rozzářila. "Aspoň bychom si konečně mohly prohlédnout ten jeho pokoj."
"Vlastně," pokračovala Elena, "jsem si myslela, že byste mohly počkat dole. Stejně bych ho chtěla vidět jenom na pár minut," dodala na svou obranu, když na ni zůstaly koukat. Možná to bylo zvláštní, ale momentálně se nechtěla o Stefana dělit ani se svými kamarádkami. Byl pro ni natolik nový, že ho vnímala skoro jako tajemství.
Když zaklepaly na nablýskané dubové dveře, otevřela jim paní Flowersová. Vypadala jako vrásčitý starý skřítek s překvapivě jasnýma černýma očima.
"Ty musíš být Elena," řekla. "Viděla jsem tě včera jít se Stefanem ven, a když se vrátil, prozradil mi tvoje jméno."
"Vy jste nás viděla?" podivila se Elena. "Já jsem si vás nevšimla."
"Ne, nevšimla," potvrdila paní Flowersová a uchichtla se. "Jsi tak hezké děvče, drahoušku," dodala. "Velmi hezké děvče." Popleskala ji po tváři.
"Ehm, děkuji vám," odpověděla Elena nejistě. Nelíbilo se jí, jakým způsobem na ní spočívají ty ptačí oči. Pohlédla na schodiště za paní Flowersovou. "Je Stefan doma?"
"Musí být, pokud neodletěl ze střechy," odpověděla paní Flowersová a znovu se uchichtla. Elena se zdvořile zasmála.
"My počkáme dole s paní Flowersovou," řekla Meredith a Bonnie obrátila mučednicky oči v sloup. Elena potlačila úsměv, přikývla a vyrazila po schodech.
To je ale podivný starý dům, pomyslela si opět, když vstupovala na schody vedoucí z dalšího pokoje. Hlasy zdola zde byly slyšet jen velmi nezřetelně, a jak stoupala vzhůru, odumřely docela. Zahalilo ji ticho, a když vystoupala až do horního patra, měla pocit, že se nachází v úplně jiném světě.
Plaše zaklepala. "Stefane?"
Zevnitř neslyšela nic, ale najednou se dveře otevřely. Všichni dnes vypadají bledě a unaveně, pomyslela si Elena a pak už byla v jeho objetí.
Křečovitě ji objal pažemi. "Eleno, ach, Eleno..."
Pak odstoupil. Bylo to stejné jako včera večer, cítila, jak se mezi nimi otevírá propast. Všimla si, jak se mu do očí vkrádá onen chladný pohled plný sebekontroly.
"Ne," protestovala, aniž si uvědomila, že mluví nahlas, "už ti to nedovolím." A stáhla jeho ústa ke svým.
Několik úderů srdce se nedočkala odpovědi, pak se zachvěl a ostře ji políbil. Prsty jí zapletl do vlasů a Elenin vesmír se zúžil jen na něj. Vše kromě Stefana pro ni přestalo existovat, cítila kolem sebe jeho paže, žár jeho rtů na svých.
O pár minut nebo pár století později se rozpojili, oba se chvěli. Ale jejich pohledy zůstaly zaklesnuté a Elena si všimla, že Stefanovy oči jsou příliš rozšířené i na zdejší zšeřelé poměry, okolo temných zorniček byl jen uzounký proužek zelené. Vypadal omámeně a jeho ústa - ta ústa! - byla opuchlá.
"Myslím," řekl a uslyšela, jak se ovládá, "že bychom měli být opatrní, když tohle děláme."
Elena přikývla, sama byla také jako omámená. Ne na veřejnosti, pomyslela si. A ne, když dole čekají Bonnie a Meredith. A ne, když jsou úplně sami, pokud...
"Tak mě jen tak drž," odpověděla.
Jak zvláštní, že po takovém výbuchu vášně se může v jeho náručí cítit tak bezpečně, tak pokojně. "Miluji tě," zašeptala do drsného vlněného svetru.
Ucítila, jak se zachvěl. "Eleno," řekl znovu a znělo to téměř zoufale.
Zvedla hlavu. "Co je na tom špatného? Co by na tom mohlo být špatně, Stefane? Copak ty mě nemiluješ?"
"Já...," bezmocně na ni pohlédnul - a uslyšeli zezdola slabě hlas paní Flowersové, jak volá:
"Chlapče! Chlapče! Stefane!" Znělo to, jakoby tloukla na zábradlí botou.
Stefan si povzdechnul. "Radši bych se měl jít podívat, co chce." S nečitelnou tváří jí vyklouzl.
Elena osaměla. Založila si paže na prsou a otřásla se. Je tu taková zima. Měl by si rozdělat oheň, pomyslela si a bezděky těkala očima po místnosti, až jí oči spočinuly na mahagonovém stolku, který zkoumala včera večer.
Ta truhlička.
Pohlédla k zavřeným dveřím. Kdyby se vrátil a přistihnul ji... Opravdu by neměla - ale už byla na cestě ke stolku.
Vzpomeň si na Modrovousovu ženu, pomyslela si. Umírala zvědavostí. Ale to už měla dlaň na kovovém víku. Srdce jí hlasitě bušilo, ale otevřela ho.
V zšeřelém světle se nejprve zdálo, že je úplně prázdná a Elena se nervózně zasmála. Co čekala? Milostné dopisy od Caroline? Zakrvácenou dýku?
Pak zahlédla tenký útržek hedvábí, poskládaný úhledně v růžku. Vytáhla ho a promnula mezi prsty. Byla to broskvová stužka, kterou ztratila druhý den školy.
Ach Stefane. V očích ji pálily slzy a v jejím nitru se vzedmula láska až přetékala. Tak dlouho už? Záleží ti na mně už tak dlouho? Ach Stefane, tolik tě miluji...
A nezáleží na tom, jestli mi to dokážeš říct, pomyslela si. Přede dveřmi se ozval nějaký zvuk a ona rychle složila stuhu a vrátila ji do truhličky. Pak se obrátila ke dveřím a potlačovala slzy.
Nezáleží na tom, že to ještě nedokážeš vyslovit. Řeknu to za nás za oba. A jednou se to naučíš.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře