18.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.43 |

 Elena kdysi spadla z balkonu a Stefan vyskočil a chytil ji, než stihla dopadnout na zem. Pro člověka pád z takové výšky znamenal jistou smrt. Upír plně ovládající své reflexy by se prostě otočil ve vzduchu jako kočka a zlehka by přistál na nohou. Ale v Damonově situaci...

Podle zvuku se pokusil otočit, ale dosáhl jenom toho, že přistál na boku a polámal si kosti. To si Elena domyslela z jeho klení. A nečekala na podrobnosti.Utíkala jako králík, dolů na úroveň Stefanova pokoje - kde okamžitě a téměř bezděčně vyslala prosbu - a dolů po schodech. Srub se úplně změnil v dokonalý duplikát penzionu. Elena nevěděla proč, ale instinktivně se rozběhla na tu stranu domu, kde se Damon vyznal nejméně: do starých místností pro služebnictvo. Dostala se až tam, než se odvážila začít domu šeptat věci, raději o ně prosila, než žádala a modlila se, aby ji dům poslouchal stejně, jako předtím Damona.
"Dům tety Judith,"zašeptala, vrazila klíč do dveří - projel jimi jako nůž máslem a otočil se téměř o vlastní vůli a pak najednou byla znovu tam, kde byl po šestnáct let její domov, až do její první smrti.
Stála v předsíni, viděla otevřenými dveřmi svoji malou sestřičku Margaret, jak leží na podlaze a doširoka otevřenýma očima zkoumá obrázkovou knížku.
"Hrajeme na babu, zlatíčko!"zahalasila, jako by se u Gilbertových objevovali duchové každý den a Margaret věděla, jak si s tím poradit. "Utíkej ke svojí kamarádce Barbaře a dej jí babu. Nepřestávej utíkat, dokud tam nebudeš, a pak jdi za její maminkou. Ale nejdřív mi dej třikrát pusu." Zvedla Margaret, pevně ji objala a pak ji skoro hodila ke dveřím.
"Ale Eleno... ty jsi zpátky."
"Já vím zlato a slibuju, že se za tebou zase přijdu podívat někdy jindy. Ale teď... utíkej, zlato..."
"Říkala jsem jim, že se zase vrátíš, už jsi to udělala jednou."
"Margaret! Utíkej!"
Margaret polykala slzy, možná svým dětským šestým smyslem pochopila vážnost situace a utíkala. Elena ji následovala, ale zamířila k jinému schodišti než Margaret.
A tam se srazila s uculujícím se Damonem.
"Moc se zdržuješ kecáním s lidma," pronesl, zatímco Elena horečně zvažovala svoje možnosti. Přes balkon na příjezdovou cestu? Ne. Damona sice asi ještě trochu bolely kosti, ale pokud by ona skočila, byť jenom jediné poschodí, asi by si srazila vaz. Co dál? Přemýšlej!
A pak už otevírala dveře skříně s porcelánem a křičela: "Dům pratety Tildy." Nebyla si jistá, jestli kouzlo ještě funguje. A pak práskla dveřmi Damonovi před nosem.
Ocitla se v domě tety Tildy, ale v domě, jak ho mívala kdysi. Není divu, že ubohou tetu Tildu pomlouvali, že vídá podivné věci, pomyslela si Elena, když uviděla ženu, která se otočila s velikou skleněnou zapékací mísou v ruce, plnou čehosi, co vonělo po houbách. Vykřikla a mísu upustila.
"Eleno!" vykřikla. "Co to... to nemůžeš být ty... vždyť už jsi dospělá!"
"Co se to děje?" dožadovala se vysvětlení teta Maggie, přítelkyně tety Tildy, která právě přicházela z vedlejšího pokoje. Byl vyšší a ráznější než teta Tilda.
"Oni mě honí," zvolala Elena. "Musím najít dveře, jestli sem po mně přijde nějaký kluk..."
Přesně v tu chvíli, kdy ze skříně s kabáty vystoupil Damon, mu teta Maggie elegantně podrazila nohu a řekla: "Vlevo máš dveře od koupelny." Pak popadla vázu a praštila s ní zvedajícího se Damona přes hlavu. Pořádně. Elena proběhla dveřmi do koupelny a volala: "Střední škola Roberta E.Leea minulý podzim těsně po zvonění!"
A pak už se prodírala proti proudu studentů, kteří se všichni snažili dostat včas do tříd - ale pak ji jeden z nich poznal a pak další a protože se jí zřejmě podařilo správně trefit do doby, kdy ještě nebyla mrtvá, nikdo nekřičel, že vidí ducha - akorát že nikdo ještě neviděl Elenu Gilbertovou v chlapecké košili jenom přes košilku a s vlasy divoce rozevlátými.
"To je jenom kostým k té hře!" zavolala a vytvořila jednu z nesmrtelných legend o sobě tím, že dodala: "Carolinin dům!"a vstoupila do školníkovi pracovny. A o okamžik později se za ní objevil ten nejúžasnější kluk, kterého škola kdy viděla a proletěl stejnými dveřmi volaje nějaká slova v cizí řeči. A když se pak školníkovy dveře otevřely, nebyla tam ani dívka ani chlapec.
Elena běžela předsíní a málem vrazila do pana Forbese, který vypadal poněkud vratce. Popíjel z čehosi, co vypadalo jako velká sklenice rajčatové šťávy, ale vonělo jako alkohol.
"My nevíme, kam šla, je to jasné?" houkl, než Elena stačila říct slovo. "Úplně se zbláznila, pokud můžu soudit. Mluvila o nějaké oslavě na ochozu - a jak byla oblečená! Rodiče už svoje děti vůbec nezvládají!" Opřel se o stěnu.
"Je mi to líto," zamumlala Elena. Oslava. No, svátky černé magie se obvykle konají při východu měsíce nebo o půlnoci. A bylo jen pár minut před půlnocí. Ale právě v těchto minutách Elena vymyslela plán B.
"Promiňte," omluvila se, vzala panu Forbesovi drink a vchrstla ho přímo do tváře Damonovi, který se vynořil ze skříně. Pak vykřikla: "Na nějaké místo, které oni nevidí!"a vstoupila do...
Předpeklí?
Nebe?
Nějaké místo, které oni nevidí. Nejdřív se Elena zamyslela sama nad sebou, protože ani ona nic neviděla.
Ale pak si uvědomila, kde je - hluboko v zemi, pod prázdnou hrobkou Honorie Fellové. Kdysi tady bojovala o život Stefana a Damona.
A nyní tam, kde nemělo být nic jiného než temnota, krysy a plíseň uviděla slabounké zářivé světélko. Jako malinká bludička - jenom bod vznášející se ve vzduchu, nevedl ji, nekomunikoval, ale... chránil, uvědomila si Elena. Vzala si světélko do dlaně, cítila je v prstech, jasné a chladivé a opsala jím dokola kruh veliký dost na to, aby si v něm mohl lehnout dospělý člověk.
Když se otočila zpátky, Damon seděl přímo uprostřed. Na upíra, který se právě nakrmil, vypadal dost bledý. Ale nic neříkal, ani slovo, jen se na ni díval. Elena k němu přešla a dotkla se ho na tváři.
A o chvíli později Damon opět zhluboka pil tu nejvýjimečnější krev na světě.
Obvykle by se ji snažil analyzovat - příchuť lesního ovoce, příchuť tropického ovoce, jemná, kouřová, dřevitá, kulatá s hedvábným přídechem... Ale nyní ne. Ne tuto krev, která daleko předčila všechno, co uměl pojmenovat slovy, Tahle krev ho plnila takovou silou, jakou nikdy předtím nepoznal...
Damone...
Proč neposlouchá? Jak může pít tuhle neobyčejnou krev, která má příchuť života po životě a neposlouchat dárce?
Prosím, Damone. Prosím, bojuj s tím...
Měl by ten hlas poznat. Slyšel ho už mockrát.
Vím, že tě ovládají. Ale nemůžou tě ovládat celého. Jsi silnější než oni. Jsi nejsilnější...
No, to byla určitě pravda. Byl čím dál zmatenější. Dárkyně se mu zdála nešťastná a on byl přece mistr v tom, jak učinit dárkyně blaženými. A úplně si nepamatoval... opravdu si nevzpomínal, jak to celé začalo.
Damone, to jsem já. Elena. A ty mi ubližuješ.
Tolik bolesti a zmatku. Od začátku Elena věděla, že nemá smysl přímo vzdorovat sání krve - to by jí jen způsobilo utrpení, které by k ničemu dobrému nebylo, až na to, že by jí přestal fungovat mozek.
A tak se ho snažila přimět, aby bojoval s tou ohavnou příšerou uvnitř sebe. Ano, ta změna musela přijít zevnitř. Kdyby ho přinutila, Šiniči by si toho všiml a prostě by ho posedl znovu. Kromě toho, jednoduché povzbuzování jako Damone, buď silný nefungovalo.
Copak tedy nezbývá nic jiného než zemřít? Mohla vzdorovat alespoň tomu, ačkoliv věděla, že při Damonově síle by to bylo stejně zbytečné. S každým douškem si bral její novou krev a stával se silnějším; měnil se stále více na...
Na koho? Je to přece její krev. Možná, že Damon odpoví na její volání. Možná tam někde uvnitř svede bitvu o nadvládu s tou potvorou aniž by si toho Šiniči všiml. Ale ona nutně potřebuje nějakou novou sílu, nějakou novou lest...
A jak na to Elena myslela, ucítila tu novou sílu v sobě. Věděla, že tam ta síla byla vždycky a jen čekala na tu pravou příležitost, kdy jí bude třeba. Byla to velmi specifická síla, která nebyla určena k boji ani k vlastní záchraně. Ale přesto ji patřila. Upíři, kteří jí sály krev, té síly dostali jen pár doušků, ale ona měla celé krevní řečiště plné té neuvěřitelné energie. A k jejímu vyvolání stačilo mít jenom otevřenou mysl a klidné ruce.
Jakmile to učinila, zjistila, že se jí na rty derou neznámá slova - a co bylo nejpodivnější, že jí z těla vyrůstají nová křídla, která Damon nyní držel ohnutá. Tato nehmotná křídla nebyla určena k létání, ale k úplně jinému účelu a když je plně rozvinula, utvořila veliký duhově zbarvený oblouk, jehož vrchol se klenul nad Elenou a Damonem.
A pak pronesla telepaticky: Křídla vykoupení.
A Damon ve svém nitru bezhlesně vykřikl.
Křídla se zlehka pootevřela a jen ten, kdo byl vyučen v magii, by dokázal spatřit, co se mezi nimi dělo. Damonovo utrpení se stávalo i Eleniným utrpením, když na sebe brala každý jeho bolestný zážitek, každou tragédii a každou krutost, ze kterých si zbudoval svoje kamenné vrstvy lhostejnosti a nevlídnosti, které obklopovaly jeho srdce.
Ty vrstvy - tvrdé jako kámen v jádru hvězd, kterým se říká černý trpaslík - začaly pukat a odpadávat. Nedalo se tomu zabránit. Veliké kusy balvanů nejprve popraskaly a pak se rozpadly na drobounké kousky. Z některých nezbylo nic než jen obláček kysele páchnoucího kouře.
Ale uprostřed bylo ještě něco - jakési jádro černější než peklo a tvrdší než rohy samotného ďábla. Neviděla, co přesně se s ním stalo. Myslela si - doufala - že na konci se i ono s výbuchem otevřelo.
Nyní, až teprve nyní mohla vyvolat další křídla. Nebyla si předtím jistá, jestli vůbec přežije první zásah; a rozhodně se necítila připravená přežít druhý. Ale Damon to musí vědět.
Damon klečel na jednom koleni na zemi a pevně se objímal pažemi. To by mělo být v pořádku. Pořád to byl Damon a bude o hodně šťastnější bez ohromné váhy vší té nenávisti, předsudků a krutosti. Nebude stále vzpomínat na svoje mládí a na jakési mladé frajery, kteří se vysmívali jeho otci, že je starý blázen, se svými nemožnými investicemi a milenkami mladšími, než jsou jeho vlastní synové. Ani nebude bezcílně myslet na svoje dětství, kdy ho tento otec mlátil v opileckém vzteku, zanedbával jeho studia a potloukal se s nežádoucími živly.
A konečně, nebude si stále dokola připomínat a vychutnávat ty spousty příšerných věcí, které prováděl on sám. Byl vykoupen, ve jménu nebes a v čase nebesy určeném, slovy z Eleniných úst.
Ale nyní... je tu něco, na co si vzpomenout potřebuje.
Pokud má Elena pravdu.
"Co je tohle za místo? Jsi zraněná děvče?"
Ve svém zmatku ji ani nepoznal. Klečel; nyní si klekla vedle něho.
Věnoval jí vášnivý pohled. "Modlíme se, nebo milujeme? Jsme u Watche nebo u Gonzalgose?"
"Damone," oslovila ho. "To jsem já Elena. Teď je jednadvacáté století a ty jsi upír." Pak ho něžně objala, přiložila svou tvář k jeho a zašeptala: Křídla vzpomínek.
Z páteře hned nad boky jí nyní vykvetla průhledná motýlí křídla, jemně nachová s blankytnou modří. Byla zdobena drobounkými safíry a průhlednými ametysty uspořádanými do spletitých vzorů. Za pomoci svalů, které předtím nepoužívala, je snadno rozvinula a napřáhla kupředu, až zastínila Damona. Byl jako schovaný ve zšeřelé, drahokamy vykládané jeskyni.
V Damonových jemných rysech nyní viděla, že si nepřeje vzpomenout na nic víc, než na co si pamatuje zrovna teď. Ale nové vzpomínky, vzpomínky spojené s ní, se v něm již probouzely. Pohlédl na svůj prsten s lapisem lazuli a Elena si všimla, že se mu v očích sbíhají slzy. Pak k ní pomalu obrátil pohled.
"Eleno?"
"Ano?"
"Něco mě posedlo a sebralo mi vzpomínky na časy, kdy jsem byl posedlý,"zašeptal.
"Ano - alespoň si to myslím."
"A ten tvor ti ublížil."
"Ano."
"Přísahám, že ho zabiju nebo z něj udělám tvého otroka na věky věků. On tě udeřil. On si vzal tvoji krev násilím. A vymýšlel si absurdní historky o tom, jak ti ubližoval."
"Damone, to je pravda, ale prosím..."
"Byl jsem mu na stopě. Kdybych se s ním setkal, mohl jsem ho probodnout; mohl jsem mu vyrvat zaživa srdce z hrudi. Nebo bych ho naučil všechny ty nejbolestivější věci, o kterých jsem kdy slyšel - a já jsem slyšel hodně příběhů - a na konci, skrze krev ve své hubě by ti políbil patu, navždy tvým otrokem, dokud by nezemřel."
Tohle pro něj nebylo dobré. Viděla to. V očích se mu blýskalo bělmo jako vyděšenému hříběti.
"Damone, já tě prosím..."
"A ten, kdo ti ublížil... to jsem byl já."
"Ne ty sám. Vždyť jsi to řekl. Byls posedlý."
"Bála ses mě tak, že ses kvůli mně svlékla."
Elena si vzpomněla na původní košili.
"Nechtěla jsem, abyste s Mattem bojovali."
"Nechalas mě pít svou krev i když to bylo proti tvému skutečnému přání."
Tentokrát neměla, co by jiného řekla, než: "Ano."
"Já - dobrý bože! - já jsem zneužil své Síly, abych ti způsobil hrozný žal!"
"Jestli máš na mysli ten útok, který způsobuje zoufalé bolesti a křeče, pak ano. A Mattovi jsi ublížil ještě víc."
Matt Damona momentálně nezajímal. "A pak jsem tě unesl."
"Pokusil ses."
"A tys radši vyskočila z jedoucího auta, než abys riskovala zůstat se mnou."
"Hráls tvrdě Damone. Řekli ti, abys šel za námi a hrál tvrdě, možná dokonce i polámal hračky."
"Hledal jsem toho, kdo tě donutil vyskočit z auta - nedokázal jsem si na nic vzpomenout. A přísahal jsem, že mu vyříznu oči i jazyk, než v mukách zemře. Nemohlas ani chodit. Muselas použít berli, aby ses dostala z lesa a zrovna když ses měla dočkat pomoci, tě Šiniči lapil do pasti. Ach, ano, já ho znám. Zabloudila jsi do jeho minisvěta... a bloudila bys tam stále, kdybych ho nerozbil."
"Ne," řekla Elena tiše. "Už bych byla dávno mrtvá. Našels mě na pokraji zadušení, vzpomínáš?"
"Ano." Na tváři se mu na okamžik objevil výraz divoké radosti. Ale pak se znovu zatvářil vyděšeně. "Já jsem byl ten mučitel, ten pronásledovatel, ten, koho ses tolik bála. Donutil jsem tě dělat různé věci s... s..."
"Mattem."
"Ach, bože," zavzdychal a tentokrát to bylo zjevné dovolávání se božské podstaty světa, nejen výkřik, protože vzhlédl a vztáhl své zaťaté pěsti k nebesům. "Myslel jsem, že jsem tvůj hrdina. Místo toho jsem vtělená ohavnost. A co teď? Bylo by spravedlivé, kdybych už ležel mrtvý u tvých nohou." Hleděl na ni širokýma zdivočelýma černýma očima. Nebylo v nich tentokrát žádné pobavení, žádný sarkasmus, žádné tajnosti. Kdyby byl černým leopardem, přecházel by divoce ve své kleci a hryzal mříže.
Pak sklonil hlavu, aby jí políbil bosou nohu.
Elena strnula v šoku.
"Jsem tvůj a čiň si se mnou, co chceš," pokračoval stejným zhrzeným tónem. "Můžeš mi přikázat, abych tu před tvýma očima zemřel. Po všech mých chvástavých řečech se ukázalo, že já jsem ta stvůra."
A pak se rozplakal. Pravděpodobně žádný jiný souběh okolností na světě by nedokázal vehnat slzy do očí Damona Salvatora. Ale byl zahnán do kouta. Nikdy v životě neporušil dané slovo - a přitom dal svoje slovo, že zničí tu stvůru, která to všechno Eleně způsobila. Skutečnost, že byl posedlý - nejprve trochu a pak stále více, dokud se celá jeho mysl nestala prostě další z Šiničiho hraček, se kterou si hraje nebo ji odkládá, jak se mu zlíbí - neomlouvala jeho zločiny.
"Ty víš, že jsem - že jsem prokletý," řekl jí, jako by ho to snad mohlo malinko omluvit.
"Ne, to tedy nevím," odpověděla Elena. "Protože já nevěřím, že je tohle pravda Damone. A pomysli, kolikrát jsi jim vzdoroval. Jsem si jistá, že si přáli, abys Caroline zabil, když jsi poprvé vycítil nějakou cizí přítomnost v jejím zrcadle. Říkals, že jsi to skoro udělal. A jsem si jistá, že chtěli, abys zabil mě. Uděláš to?"
Znovu se naklonil k její noze, ale ona ho honem popadla za ramena. Nedokázala ho vidět tak trpět.
Ale Damon odvrátil pohled, jako kdyby dospěl k nějakému rozhodnutí. Kroutil svým prstenem s lapisem lazuli.
"Damone - na co myslíš? Řekni mi, na co myslíš!"
"Že si ze mě zase může udělat svoji loutku - a tentokrát tam někde může být opravdová březová větev. Šiniči - to je nestvůra mimo veškerou tvoji nevinnou představivost. A může se mě zmocnit v kterémkoliv okamžiku, to už jsme zažili."
"Nebude to moct udělat, pokud mi dovolíš, abych tě políbila."
"Cože?" Hleděl na ni, jako by vůbec nechápal, o čem se mluví.
"Dovol mi tě políbit - a odstranit toho umírajícího malacha v tobě."
"Umírajícího?"
"Umírá stále víc, jak nabíráš síly, abys mu vzdoroval."
"A je... hodně veliký?"
"Teď už je stejně velký jako ty."
"Dobře," zašeptal. "Jenom si přeju, abych s ním dokázal bojovat sám."
"Pour le sport? (Aby to bylo sportovní?)," zeptala se Elena a ukázala, že loňské léto strávené ve Francii nebylo úplně promrhané.
"Ne, protože toho všiváka nenávidím k smrti a ochotně bych vydržel stokrát jeho bolest, pokud bych si byl jistý, že on trpí."
Elena usoudila, že není čas se zdržovat. Je připravený.
"Dovolíš mi tedy udělat tuhle poslední věc?"
"Jak už jsem ti říkal - stvůra, která ti ublížila, je nyní tvým otrokem."
Tak dobře. O tohle se můžou dohadovat později. Elena se k němu naklonila, zvedla mu hlavu a zlehka našpulila rty.
Po několika okamžicích Damon, Don Juan temnot konečně pochopil.
Velmi něžně ji políbil, jako by měl strach z tak intenzivního osobního kontaktu.
"Křídla čistoty," zašeptala mu Elena do rtů.
Tato křídla byla bělostná jako neporušený sníh a lehoučká jako nejjemnější krajka, na některých místech byla sotva vidět. Vzpínala se vysoko nad Elenou a duhově se leskla, až to připomínalo odraz měsíčního svitu na zamrzlých pavučinkách. Zakryla smrtelnici i upíra pavučinkou z diamantů a perel.
"Tohle tě bude bolet," varovala ho Elena, aniž věděla, jak to ví. Vědomosti se jí vybavovaly kousek po kousku, vždy v okamžiku, kdy to potřebovala. Bylo to skoro jako ve snu, kdy rozumíte složitým pravdám, aniž byste se to museli učit a přijímáte je bez úžasu.
A úplně stejným způsobem věděla, že křídla čistoty vyhledají a zničí všechno cizí v Damonovi a že ten pocit pro něho může být velmi nepříjemný. Když viděla, že malach nevychází sám od sebe, řekla Damonovi, jak jí vedl její vnitřní hlas: "Sundej si košili. Malach se přichytil k tvojí páteři a je nejblíž pokožce vzadu na krku, kudy vešel. Budu ho muset vyjmout rukou."
"Přichytil se k mojí páteři?"
"Ano. Copak jsi to občas necítil? Řekla bych, že nejdřív, když vešel, to muselo připomínat včelí bodnutí - jenom malé ostré štípnutí a něco jako bochánek želé u páteře."
"Aha, ten komáří kousanec. Jo, to jsem cítil. A pak později mě začal bolet krk a potom celé tělo. To jak ta věc... ve mně rostla?"
"Ano a zmocňovala se stále větší části tvojí nervové soustavy. Šiniči tě ovládal jako maňáska."
"Dobrý bože, je mi to tak líto."
"Spíš zkus teď přimět jeho, aby litoval. Sundáš si prosím košili?"
Tiše, jako důvěřivé dítě, si Damon sundal černou bundu a košili pod ní. Elena mu naznačila, jak si má lehnout a on si natáhl přes její klín. Záda měl pevná a svalnatá a velmi bledá v kontrastu s tmavou kamennou podlahou kolem.
"Promiň mi to," řekla. "Zbavit se ho tímhle způsobem - vytáhnout ho dírkou, kudy vešel - bude doopravdy bolet."
"Dobře," zavrčel Damon a zabořil tvář do svých svalnatých paží. Elena bříšky prstů nahmatala jeho páteř i to, co tam hledala. Pohmožděné místo. Vydutí. Když ho našla, skřípla ho mezi nehty, až najednou vystříkla krev. V tu chvíli malacha téměř ztratila, protože se pokoušel zploštit, ale ona ho pronásledovala svými ostrými nehty - a on byl příliš pomalý. Nakonec ho pevně držela mezi palcem a dvěma dalšími prsty.
Malach byl stále naživu a dost při vědomí na to, aby jí chabě vzdoroval. Ale bylo to, jako když se snaží vzdorovat medúza - až na to, že medúza se rozpadne, když za ni táhnete. Tahle kluzká, slizká věc ve tvaru člověka si udržela svůj tvar i když byla pomalu vytahována trhlinkou v Damonově kůži.
A to ho bolelo. Poznala to. Začala přebírat část bolesti na sebe, ale on ztěžka vydechl: "Ne!"s takovou prudkostí, že se rozhodla mu vyhovět.
Malach byl mnohem větší a vykrmenější, než si myslela. Musel růst už hodně dlouho, pomyslela si - malý bochánek želé, který se rozpínal a rozpínal, dokud neovládal hostitele až po konečky prstů. Musela se nejdřív posadit a pak dokonce ustoupit od Damona, než se jí podařilo malacha vytáhnout celého na podlahu - vybledlou šlachovitou bílou karikaturu lidského těla.
"Je to hotovo?" zeptal se Damon bez dechu - muselo to opravdu příšerně bolet.
"Ano."
Damon se postavil a pohlédl na tu ochablou bílou věc - už sebou sotva cukala - jež ho přiměla pronásledovat osobu, na které mu na světě nejvíc záleželo. Pak na ni úmyslně dupl a šlapal po ní, drtil jí svými podpatky, dokud neležela rozervaná na kusy. Elena tipovala, že se neodvažoval na ni udeřit Silami ze strachu, že by upozornil Šiničiho.
Nakonec z ní nezbylo nic než veliká skvrna na podlaze a trochu smradu.
Elena nechápala, proč se cítí tak zmámeně. Ale vztáhla paže k Damonovi a on k ní a oba klesli na kolena v obětí.
"Zprošťuju tě každého slibu, který jsi složil, když jsi byl posedlý malachem," řekla Elena. Bylo to ze strategických důvodů. Nechtěla ho zprostit slibu, že neublíží svému bratrovi.
"Děkuju ti," zašeptal Damon a opřel jí hlavu o rameno.
"A teď," řekla Elena tónem učitelky v mateřské školce, která chce změnit aktivitu, "musíme vymyslet plány. A to v naprostém utajení..."
"Pak musíme sdílet krev. Ale Eleno, kolik jsi mi už dneska darovala, jsi úplně bílá."
"Řekls, že budeš mým otrokem - a teď si nechceš vzít ani trošku krve."
"A tys řekla, že mě zprošťuješ slibů - ale místo toho mi to budeš připomínat pořád, co? Ale je tu jednodušší řešení. Vezmeš si trochu mojí krve."
A nakonec to také udělali, přestože se přitom Elena cítila mírně provinile, jako kdyby zrazovala Stefana.
Damon si bez řečí nařízl malou ranku a pak to začalo - sdíleli nejen krev, ale i svou mysl, prolnuli se. Za mnohem kratší dobu, než by se dalo vypovědět slovy, si sdělili všechno: Elena řekla Damonovi, co její přátelé všechno zjistili o té epidemii mezi děvčaty ve Fell's Church a Damon povyprávěl Eleně všechno, co věděl o Šiničim a Misao. Elena vymyslela plán, jak postrašit všechny posedlé dívky, jako je Tami a Damon slíbil, že se od liščích dvojčat pokusí zjistit, kde je Stefan.
A nakonec, když už nebylo co říct a Damonova krev vrátila Eleně trochu ruměnce do tváří, plánovali, jak se znovu setkat.
Na oslavě.
A pak už v místnosti zůstala Elena sama a veliký havran odlétal směrem ke Starému lesu.
Elena seděla na kamenné podlaze a dopřávala si pár klidných okamžiků, aby si srovnala všechny své nové vědomosti. Není divu, že se Damon choval tak schizofrenicky. Není divu,že si vzpomínal a zase zapomínal, že to on je ten, od koho utíkala.
Vzpomněl si, domýšlela si, když ho Šiniči neovládal nebo ho měl jen pod velmi slabým dozorem. Ale jeho vzpomínky byly útržkovité, protože některé věci, které udělal, byly tak hrozné, že si je jeho mysl odmítala vybavit. Ale staly se bez problémů součástí jeho vzpomínek ve chvílích, kdy byl posedlý, kdy Šiniči ovládal každé jeho slovo a každý čin. A mezi jednotlivými záchvaty posedlosti mu Šiniči našeptával, že musí najít Elenina mučitele a zabít ho.
To bylo pro kitsune Šiničiho nepochybně velmi zábavné, domýšlela si. Ale pro ni i pro Damona to bylo peklo.
Její mysl odmítala přiznat, že v tom pekle byly místy záblesky ráje. Je přece jen a jen Stefanova. To se nikdy nezmění.
Elena teď potřebovala ještě jedny kouzelné dveře a nevěděla, kde je má hledat. Ale to mihotavé světýlko tu bylo pořád. Byla přesvědčena, že to je poslední zbytek kouzla, které tu zanechala Honorie Fellová na ochranu města, které založila. Elena se cítila trochu provinile, že ho využívá - ale jestli tu nebylo pro ni, tak proč by se byla jinak přenesena?
Aby se pokusila dosáhnout toho nejdůležitějšího cíle, který si dovedla představit.
Jednou rukou sáhla po bludičce a druhou stiskla kouzelný klíč a pak vložila všechny Síly, kterými nyní disponovala, do jediného zašeptání:
Někam, kde můžu vidět, slyšet a dotýkat se Stefana.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře