16.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.29 | rubrika: upíří deníky 2.

 Před velmi dávnou dobou, v temných uličkách Florencie, když byl Stefan vyhladovělý, vyděšený a vyčerpaný, učinil přísahu. Vlastně několik přísah - o užívání Sil, které v sobě cítil, o tom, jak bude zacházet se slabými, chybujícími, ale lidskými stvořeními kolem.

Ale nyní je všechna hodlal porušit.
Políbil Elenu na studené čelo a položil ji pod vrbu. Pokud bude moci, ještě se sem vrátí, aby se k ní připojil. Ale až potom.
Jak předpokládal, příval Síly se převalil přes Bonnie a Meredith a následoval jeho, ale nyní opět opadl, držel se zpátky a čekal.
Nenechá ho čekat dlouho.
Nezatížený vahou Elenina těla vyrazil dlouhými skoky po prázdné silnici. Mrznoucí mokrý sníh ani vítr ho příliš neobtěžovaly. Jeho smysly lovce je snadno překonaly.
Napnul je v úsilí najít kořist, kterou si přál dostat. Teď nesmí myslet na Elenu. Až později, až bude mít tohle za sebou.
Tyler a jeho kámoši byli stále ve skladu. Netušili, co se na ně řítí, když se okno roztříštilo na tisíc kousků a dovnitř vtrhla bouře.
Když Stefan popadl Tylera za krk a zanořil do něj tesáky, chtěl zabíjet. To bylo jedno z jeho pravidel, nezabíjet - a teď je chtěl porušit.
Ale než úplně připravil Tylera o krev, napadl ho jeden z Tylerových kamarádů. Nepokoušel se bránit svého poraženého vůdce, jenom se snažil utéct. Ale měl tu smůlu, že při útěku zkřížil Stefanovi cestu. Stefan ho přišpendlil k zemi a dychtivě se vrhnul na čerstvou tepnu.
Horká měďnatá chuť v něm obnovovala životní sílu, rozehřívala ho a proudila jím jako oheň. A vybízela ho, aby chtěl víc.
Síla. Život. Oni je mají - on je potřebuje. S báječným přívalem síly, který ho zaplavil díky tomu, co již vypil, je snadno omráčil. A pak si vychutnal jednoho po druhém, zhluboka pil a pak je odhodil. Bylo to jako otevírat zátky jednoho piva po druhém.
Byl už u posledního, když si všiml Caroline krčící se v rohu.
Když zvedl hlavu, aby na ni pohlédl, odkapávala mu z úst krev. Její zelené oči, obvykle tak sobecké, odhalovaly bělmo jako u vyděšeného koně. Bledými rty ševelila bezhlasné prosby.
Vytáhl ji na nohy za zelené stuhy na šatech. Zasténala a oči se jí protočily v důlcích. Popadl ji rukou za kaštanové vlasy, aby mohl obnažit hrdlo tak, jak potřeboval. Naklonil hlavu k útoku - a Caroline vykřikla a omdlela.
Pustil ji. Už měl stejně dost. Překypoval krví jako přepité klíště. Nikdy předtím se necítil tak silný, tak nabitý základní životní silou.
A nyní přišel čas pro Damona.
Vyšel ze skladu stejným způsobem, jako vešel. Ale už ne v lidské podobě. Otevřeným oknem vyletěl lovící sokol a zakroužil po obloze.
Nová podoba byla nádherná. Silná... a krutá. A měl ostrý zrak. Dovedl ho, kam potřeboval, klouzal mezi duby v lesích. Hledal jednu určitou mýtinu.
A našel ji. Vítr ho bičoval, ale on se spirálovitě snesl dolů a vyrazil pronikavý vyzývající výkřik. Damon, který byl dole ve své lidské podobě, si sotva stihl ochránit rukama obličej, když se na něj sokol vrhnul.
Stefan trhal z jeho paží krvavé cáry a slyšel Damonův vzteklý a bolestný křik.
Už nejsem tvůj slabý mladší bratříček vyslal k Damonovi myšlenku omračujícím nárazem Síly. A tentokrát si jdu já pro tvou krev.
Ucítil od Damona závan nenávisti, ale hlas v jeho mysli se mu vysmíval. Takže takového díku jsem se dočkal za službu tobě a tvojí snoubence?
Stefan složil křídla a znovu zaútočil. Celý jeho svět se zúžil na jediný cíl. Zabít. Mířil Damonovi na oči a klacek, který Damon sebral na obranu, jen minul jeho novou podobu. Zanořil spáry do Damonovy tváře a z rány vytryskla krev. Skvěle.
Neměl jsi mě nechávat naživu, řekl Damonovi. Měl jsi nás zabít oba najednou.
Rád tuhle chybu napravím! Damon předtím nebyl připravený, ale teď Stefan cítil, jak sbírá Síly a chystá se na souboj. Ale nejdřív mi musíš říct, koho jsem měl podle tebe zabít tentokrát.
Sokolův mozek se nedokázal vypořádat s přívalem emocí, který tato výsměšná otázka vyvolala. Bezhlesně zavřísknul a znovu se střemhlav snesl na Damona, ale tentokrát těžký klacek zasáhl cíl. Zraněný, s jedním křídlem svěšeným, spadl sokol Damonovi za záda.
Stefan se proměnil zpět do své pravé podoby. Skoro necítil bolest ve zlomené paži. Než se Damon stihl otočit, popadl ho, prsty zdravé ruky mu zabořil do hrdla a otočil ho k sobě.
Když promluvil, znělo to skoro něžně.
"Elenu," odpověděl a zaťal mu špičáky do hrdla.
Byla tma a hrozná zima a někdo byl zraněný. Někdo potřeboval pomoc.
Ale ona byla hrozně unavená.
Eleně se zachvěla víčka, otevřela se, a tím vyřešila problém s temnotou. A co se týče zimy... byla prokřehlá na kost, mrzla - byla promrzlá skrz naskrz. A nebylo divu, všude na sobě měla led.
Někde hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
Co se to jen stalo? Byla doma a spala. Ne - byl Den zakladatelů. Byla v jídelně, na pódiu.
Něčí obličej vypadal směšně.
Nedokázala se vyrovnat se vším najednou; nedokázala přemýšlet. Nezřetelné obličeje jí pluly před očima, útržky vět jí zněly v uších. Byla hrozně zmatená.
A hrozně unavená.
Raději by se měla ještě prospat. Ten led nebyl zas tak hrozný. Začala si opět lehat, ale pak znovu zaslechla ty výkřiky.
Neslyšela je ušima, ale v mysli. Výkřiky vzteku a bolesti. Někdo byl hrozně nešťastný.
Seděla úplně tiše a pokoušela se to pochopit.
Na hranici svého zorného pole postřehla pohyb. Veverka. Cítila její pach, což bylo divné, protože pach veverky předtím neznala. Veverka se na ni dívala jedním jasně černým okem a pak vyběhla po vrbě vzhůru. Elena si uvědomila, že po ní chňapla, teprve ve chvíli, kdy zaťala nehty do kůry.
Tohle je přece směšné. Na co proboha chtěla chytit veverku? Minutu nad tím dumala a pak si vyčerpaně lehla.
Ale ty výkřiky pokračovaly dál.
Pokusila se zakrýt si uši, ale vůbec to nepomohlo. Někdo byl zraněný a nešťastný a bojoval. To je ono. Někdo někde bojuje.
Tak dobře. Přišla na to. A teď může jít spát.
Ale to nemohla. Ty výkřiky ji vábily, přitahovaly její pozornost. Cítila neodolatelnou potřebu nalézt jejich zdroj.
Pak by snad mohla jít spát. Až uvidí... jeho.
Ach ano, už se jí to vybavuje. Jeho si pamatuje. On byl ten, kdo jí rozuměl, kdo ji miloval. S ním chtěla zůstat navěky.
Jeho tvář se vynořila z mlhy v její mysli. S láskou ji studovala. Tak dobře. Kvůli němu tedy vstane a půjde tím směšně mokrým sněhem, dokud nenajde tu správnou mýtinu. Dokud se s ním nesetká. A pak zůstanou spolu.
Samotné pomyšlení na něj ji zahřálo. Měl v sobě oheň, který dokázalo spatřit jen nemnoho lidí. Ale ona ho viděla. Byl stejný jako oheň v jejím srdci.
Zdálo se, že má momentálně nějaké potíže. Nebo alespoň slyšela spoustu křiku. Byla už dost blízko, aby ho slyšela vlastníma ušima stejně jako myslí.
Tam, za tím velkým dubem. Odtamtud přichází ten křik. On tam je, má veliké neproniknutelné oči a tajuplný úsměv. A potřebuje její pomoc. Ona mu pomůže.
Elena si vytřásla z vlasů ledové krystalky a vkročila na mýtinu.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

15.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.28 | rubrika: upíří deníky 2.

 Eleno, chováš se nezdvořile!" Teta Judith se málokdy rozzlobila, ale právě teď k tomu došlo. "Na takovéhle chování jsi už moc velká."

"To není nezdvořilost. Ty nechápeš..."
"Já to chápu až moc dobře. Chováš se úplně stejně jako tenkrát, když Damon přišel na večeři. Nemyslíš si, že host zasluhuje poněkud větší ohledy?"
Elenu zaplavilo zklamání. "Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš," odpověděla. To prostě bylo už příliš. Slyšet Damonova slova z tetiných úst... to se nedalo vydržet.
"Eleno!" Tetě Judith naskočily na tvářích rudé skvrny. "Tvoje chování pokládám za urážlivé! Musím říct, že tyhle dětinské způsoby u tebe pozoruji od té doby, co chodíš s tím klukem."
"Jo, tak s ‚tím klukem'," Elena probodávala Damona pohledem.
"Ano, s tím klukem!" odpověděla teta Judith. "Od té doby co jsi kvůli němu ztratila hlavu, jsi úplně jiný člověk. Nezodpovědná, tajnůstkářská - a drzá! Má na tebe špatný vliv už od začátku a já už to nebudu tolerovat."
"Opravdu?" Elena měla pocit, jakoby hovořila s Damonem a tetou Judith najednou a přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Všechny emoce, které v posledních dnech potlačovala - vlastně v posledních týdnech, celé měsíce, od té coby, kdy Stefan vstoupil do jejího života - se draly na povrch. Bylo to jako obrovská přílivová vlna, která se v ní zvedala a nad kterou neměla žádnou kontrolu.
Uvědomila si, že se třese. "Tak to je mi líto, protože to budeš muset tolerovat. Nikdy se Stefana nevzdám, kvůli nikomu. A určitě ne kvůli tobě!" Ta poslední slova byla určena Damonovi, ale teta Judith zalapala po dechu.
"Tak dost!" vyštěkl Robert. Objevil se tu s Margaret a měl rozhněvanou tvář. "Mladá dámo, pokud tě ‚ten kluk' navádí, abys takhle mluvila se svou tetou..."
"Není to ‚ten kluk'!" Elena ustoupila o další krok, aby viděla na všechny najednou. Udělala ze sebe veřejnou atrakci, všichni na dvoře se na ně teď dívali. Ale bylo jí to jedno. Držela své city pod pokličkou už příliš dlouho, potlačovala strach, nervozitu a zlost tak hluboko, aby nebyly vidět. Všechnu starost o Stefana, všechen děs z Damona a všechno ponížení a hanbu, které si vytrpěla ve škole, pohřbívala hluboko v sobě. Ale teď se vše dralo na povrch. Všechno najednou jako bouřlivý vír. Srdce jí zběsile tlouklo a v uších jí zvonilo. Měla pocit, že na ničem nezáleží víc, než ublížit těm lidem, kteří tu před ní stáli, chtěla jim všem ukázat.
"Není to ‚ten kluk'," zopakovala znovu mrazivým hlasem. "Je to Stefan a je pro mě vším. A jsem s ním zasnoubená."
"Ale nebuď směšná!" zahromoval Robert. To byla poslední kapka.
"Tak směšná?" Zvedla ruku a ukázala jim prsten. "Vezmeme se!"
"Ty si nebudeš nikoho brát," začal Robert. Všichni byli nepříčetní vzteky. Damon ji popadl za ruku a zíral na prsten, pak se prudce otočil a odkráčel pryč. Každým krokem vyjadřoval stěží ovládanou zuřivost. Robert vztekle prskal. Teta Judith soptila.
"Eleno, já ti rozhodně zakazuji..."
"Nejsi moje máma!" vykřikla Elena a po tváři jí stékaly potoky slz. Potřebovala se dostat pryč a být sama, být s někým, kdo ji miluje. "Když se po mě bude Stefan ptát, řekněte mu, že jsem v penzionu!" dodala a prodrala se davem pryč.
Napůl čekala, že ji budou Bonnie a Meredith následovat, ale byla ráda, že to neudělaly. Parkoviště bylo plné aut, ale nebyli tam skoro žádní lidé. Většina rodin zůstávala ještě na odpolední program. Ale poblíž parkoval otřískaný Ford a jeho dveře odemykala známá postava.
"Matte! Ty odjíždíš?" Okamžitě se rozhodla. Bylo příliš zima, než aby šla celou cestu k penzionu pěšky.
"Co? Ne, musím pomoct trenérovi složit stoly. Jenom jsem si přišel odložit tohle." Hodil na přední sedadlo cenu Atlet roku. "Eleno, jsi v pořádku?" Lekl se, když jí pohlédl do tváře.
"Ano - vlastně ne. Budu, jestli se mi podaří odsud vypadnout. Prosím, mohla bych si půjčit tvoje auto? Jenom na chvilku?"
"No... určitě, ale... nemohl bych tě odvézt? Řeknu to trenérovi Lymanovi."
"Ne! Já prostě chci být sama... prosím tě, neptej se mě na nic." Skoro mu vytrhla klíče z ruky. "Vrátím ti ho co nejdřív, slibuju. Nebo ti ho přiveze Stefan. Jestli ho uvidíš, řekni mu prosím tě, že jedu do penzionu. A děkuju." Přibouchla dvířka před jeho protesty a protočila motor. Vyrazila a ošklivě jí zachrustalo ve spojce, jak nebyla zvyklá na manuální řazení. Nechala ho tam stát a hledět za ní.
Řídila, aniž by skutečně vnímala okolí. Plakala pohlcená vnitřním hurikánem emocí. Uteče se Stefanem... utečou spolu... všem jim ukážou. V životě už do Fell's Church nevkročí. A pak bude teta Judith litovat. A Robert uvidí, jak se spletl. Ale Elena jim nikdy neodpustí. Nikdy.
A Elena sama nikoho nepotřebuje. Určitě nepotřebuje pitomou školu Roberta E. Leeho, kde jste v jednom okamžiku megapopulární a v příští chvíli společensky odepsaní jenom proto, že milujete špatného kluka. Nepotřebuje žádnou rodinu, ani žádné kamarády...
Zpomalila a zahnula na zvlněnou příjezdovou cestu k penzionu. Přitom měla pocit, že zpomalily i její myšlenky.
Vlastně... nemá vztek na všechny své přátele. Bonnie a Meredith jí nic neudělaly. Ani Matt. Matt je v pohodě. Možná nepotřebuje jeho, ale jeho auto jí přišlo dost vhod.
Navzdory svému rozpoložení Elena pocítila, jak jí v hrdle stoupá zachichotání. Lidi si furt půjčují tu jeho rozvrzanou vykopávku. Musí si myslet, že jsou se Stefanem oba cvoci.
Po smíchu následovalo ještě pár slz, tak si je otřela a zavrtěla hlavou. Panebože, jak se věci mohly tak zvrtnout? To je ale den. Měla by teď oslavovat, protože porazili Caroline - a místo toho pláče sama v Mattově autě.
Ta Caroline ale vypadala směšně. Elenino tělo se otřásalo lehce hysterickými vzlyky. Panebože, a ten výraz v její tváři. Škoda, že to nikdo nefilmoval.
Nakonec vzlyky i chichotání ustalo a Elena pocítila příval únavy. Opřela si hlavu o volant a snažila se chvíli na nic nemyslet a pak vystoupila z auta.
Půjde a počká na Stefana. Potom se oba vrátí a nějak si poradí s tím nepořádkem, co nadělala. Bude to chtít hodně napravování, pomyslela si unaveně. Chudák teta Judith. Elena na ni ječela před půlkou města.
Proč se vlastně tak rozčílila? Emoce jí vřely stále blízko pod povrchem, když zjistila, že dveře penzionu jsou zamčené a na zvonění nikdo neodpovídá.
No skvěle, pomyslela si a v očích ji začalo opět pálit. Paní Flowersová se určitě taky jela podívat na oslavy Dne zakladatelů. A teď si Elena může vybrat mezi sezením v autě nebo postáváním tady na větru.
Poplašeně se rozhlédla. Poprvé si všimla, jaké je dnes počasí. Den začal zamračeně a ledově, ale teď se všude u země válela mlha, jako kdyby ji vydechovala přilehlá pole. Mraky už se neproháněly, už úplně vřely. A vítr stále sílil.
Sténal ve větvích dubů, strhával zbylé listy a poséval jimi půdu. Ten zvuk stále sílil, už to nebylo sténání, ale vytí.
A pak postřehla ještě něco. Nějaký zvuk, který nepocházel jen od větru, ale ze samotného vzduchu, nebo z prostoru ještě dál. Pocit tlaku, hrozby, nějaké nepředstavitelné síly. Bylo to, jako by se sbírala jakási síla, přibližovala se a obkličovala ji.
Elena se obrátila k dubům.
Za domem jich byla celá řada, skupina, která pomalu přecházela v les. A za lesem řeka a za ní hřbitov.
Něco... tam bylo. Něco... velmi špatného...
"Ne," zašeptala Elena. Neviděla to, ale cítila, jako nějaký obrovský tvar, který se za ní sbíral a zastiňoval oblohu. Cítila to zlo, tu nenávist, zvířecí vztek.
Krvežíznivost. Stefan to slovo použil, ale ona mu nerozuměla. Ale teď tu krvežíznivost cítila... a směřovala na ni.
"Ne!"
Tyčilo se to nad ní stále výš. Neviděla nic, ale bylo to, jako by se rozkládala veliká křídla a rozpřahovala se od horizontu k horizontu. Něco, co má Sílu přesahující všechny představy... a co chce zabíjet...
"Ne!" Rozeběhla se k autu přesně ve chvíli, kdy se to sklonilo a chňaplo po ní. Rukama šmátrala po klice vozu a zběsile zápasila s klíči. Vítr vyl a ječel, ale pak se klíč konečně otočil a ona škubnutím otevřela dveře.
Bezpečí! Přibouchla za sebou dveře a pěstí aktivovala zámek. Pak se vrhla na druhou stranu, aby zkontrolovala zámky na druhé straně.
Venku vřeštěl vichr tisíci hlasy. Auto se začalo otřásat.
"Přestaň! Damone, přestaň!" Její volání se ztrácelo v skřípění větru. Položila dlaně na palubní desku, jako by se pokoušela udržet vůz v rovnováze - ale ten se kýval stále víc, ze všech stran do něj bušil led.
A pak si něčeho všimla. Zadní okénko se zamlžovalo, ale dokázala skrz něj rozlišit tvar. Vypadalo to jako nějaký velký pták vytvořený z mlhy nebo sněhu, ale jeho obrysy byly rozmazané. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že mává velikými křídly... a že si přišel pro ni.
Honem klíč do zapalování! Dostaň ho tam! A teď ujížděj! Vlastní mysl na ni štěkala příkazy. Starý Ford naskočil, a když vyrazila, pneumatiky na okamžik zaječely hlasitěji než vítr. A ten tvar ji sledoval a stále se zvětšoval.
Dostaň se do města, dostaň se ke Stefanovi! Jeď! Jeď! Ale když zahnula na Old Creek Road a zahnula vlevo, oblohu rozťal blesk.
Kdyby v tu chvíli už nebrzdila ve smyku, spadl by ten strom na ni. Takhle jen o centimetry minul přední pravý nárazník a auto se otřáslo divokým nárazem jako při zemětřesení. Strom měl spoustu těžkých zmítajících se větví a jeho kmen jí naprosto blokoval cestu zpátky do města.
Byla v pasti. Jedinou cestu k domovu měla odříznutou. Je tu sama a před touto příšernou Silou není úniku...
Silou. To je ono, tady je klíč! "Čím silnější máš Síly, tím víc tě pravidla temnot svazují."
Tekoucí voda!
Prudce nahodila zpátečku, otočila se a vyrazila vpřed. Bílý tvar se naklonil a vrhnul se po ní, minul ji stejně těsně jako ten strom a pak už uháněla po Old Creek Road do té nejzuřivější bouře.
Pořád ji pronásledoval. Elena měla nyní v hlavě jedinou myšlenku. Musí překročit tekoucí vodu, aby tu hroznou věc setřásla.
Oblohou šlehala spousta blesků a zahlédla padat další stromy, ale strhla řízení a vyhnula se jim. Už to nemůže být daleko. Viděla, jak vlevo od ní zuřící bouří proudí řeka. A pak uviděla most.
Je tady; dokázala to! Prudký vítr jí hnal déšť se sněhem proti přednímu sklu, ale s dalším pohybem stěračů ho opět na okamžik zahlédla. Tady je, ta zatáčka musí být někde tady.
Vůz se zakymácel a smykem vjel na dřevěnou konstrukci. Elena cítila, jak kola zabrala na kluzkých prknech a pak se zablokovala. Zoufale se snažila zvládnout smyk, ale nic neviděla a nebyl tam žádný prostor...
A pak cítila, jak auto bourá zábradlí, shnilé dřevo povolilo pod tíhou, kterou nedokázalo unést. Měla zoufalý pocit rotace a pádu a pak auto padlo na hladinu.
Elena slyšela výkřiky, ale zdálo se jí, že s ní nemají nic společného. Řeka kolem ní bouřila a všude byl hluk, zmatek a bolest. Jedno z okének rozbily nějaké větve, pak další. Temná voda plná skla ji zalila. Uchvátila ji. Nic neviděla; nedokázala se dostat ven.
A nemohla dýchat. Byla ztracená v té pekelné vřavě a nebyl tu žádný vzduch. Musí se nadechnout. Musí se odsud dostat...
"Stefane, pomoz mi!" vykřikla.
Ale ten výkřik byl bezhlasný. Místo toho jí ledová voda vnikla do plic a zaplavila je. Bojovala s ní, ale byla prostě příliš silná. Bojovala stále divočeji, nekoordinovaněji a pak ustala.
Pak všechno ztichlo.
Bonnie a Meredith netrpělivě prohledávaly okolí školy. Viděli tudy jít Stefana, více či méně donuceného Tylerem a jeho novými přáteli. Vydaly se za nimi, ale pak vypuknul ten blázinec s Elenou. Potom jim Matt řekl, že ujela. Takže se znovu vydaly za Stefanem, ale nikdo tam nebyl. A nebyly tam ani žádné budovy, s výjimkou jednoho skladiště.
"A teď se ještě chystá bouřka!" zvolala Meredith. "Jen si poslechni ten vítr! Myslím, že bude pršet."
"Nebo sněžit!" zachvěla se Bonnie. "Kam jen mohli jít?"
"Je mi to jedno; prostě se chci dostat pod střechu. Už je to tady!" Meredith zalapala po dechu, když ji zasáhl první nápor ledového deště. Rozeběhly se s Bonnie k nejbližšímu úkrytu - ke skladu.
A tady taky našly Stefana. Dveře byly otevřené, a když Bonnie nakoukla dovnitř, ucouvla.
"Tylerova parta najatejch rváčů!" zasyčela. "Jen se podívej!"
Mezi Stefanem a dveřmi stál půlkruh kluků. Caroline stála v rohu.
"On ho musí mít! Nějak mi ho vzal; vím, že to byl on!" vztekala se.
"Co vzal?" zeptala se Meredith nahlas. Všichni se k ní otočili.
Caroline se zamračila, když je uviděla ve dveřích, a Tyler zavrčel. "Vypadněte," vyštěkl. "Bude pro vás lepší, když se do toho nebudete plést."
Meredith ho ignorovala. "Stefane, můžu s tebou mluvit?"
"Za chvilku. Odpovíš na její otázku? Co jsem vzal?" Stefan se soustředil na Tylera, naprosto soustředil.
"Samozřejmě, odpovím na její otázku. Jenom co zodpovím tu tvoji." Tylerova masitá ruka se sevřela v pěst a vykročil kupředu. "Nadělám z tebe fašírku, Salvatore."
Někteří z jeho drsných kámošů se zahihňali.
Bonnie otevřela pusu, aby řekla: "Vypadneme odsud." Ale ve skutečnosti zvolala: "Na mostě!"
Bylo to tak podivné, že na ni všichni pohlédli.
"Cože?" Zeptal se Stefan.
"Na mostě," zopakovala Bonnie bez vědomého úsilí. Vyděšeně vykulila oči. Slyšela, jak ten hlas vychází z jejích úst, ale neměla nad ním vůbec žádnou kontrolu. A pak cítila, jak jí poklesla čelist a vrátil se jí vlastní hlas. "Ten most, panebože, ten most! Tam je Elena! Stefane, musíme ji zachránit... proboha pospěš si!"
"Bonnie, jsi si jistá?"
"Ano! Panebože, ona šla tam... a topí se! Honem!" Bonnie zalévaly vlny husté temnoty. Ale teď nesmí omdlít; teď musejí za Elenou.
Stefan a Meredith neváhali ani minutu a vyrazili. Stefan rozrazil rváče jako rákosí. Vyřítili se k parkovišti a Bonnie vlekli s sebou. Tyler vyrazil za nimi, ale když se do něj vichr opřel plnou silou, nechal toho.
"Proč by odjížděla v takové bouřce?" křičel Stefan, když naskákali k Meredith do auta.
"Byla rozčilená, Matt říkal, že odjela v jeho autě," odpověděla Meredith, když je zavřené dveře oddělily od vřavy venku. Rychle otočila vůz a vyrazila proti větru nebezpečnou rychlostí. "Říkala, že pojede k tobě do penzionu."
"Ne, je u mostu! Meredith, jeď rychleji! Panebože, přijedeme pozdě!" Bonnie tekly po tváři slzy.
Meredith sešlápla plyn až k podlaze. Auto se zakymácelo pod nárazy větru a mokrého sněhu. Celou tu šílenou jízdu Bonnie vzlykala a zatínala prsty do opěradla před sebou.
Stefanovo ostré varování v poslední chvíli zachránilo Meredith před nárazem do stromu. Vyhrnuli se ven a vítr je okamžitě začal bičovat a šlehat.
"Je moc velký, ten neodvalíme! Budeme muset pěšky," zakřičel Stefan.
Samozřejmě, že je moc velký, než aby se s ním dalo pohnout, pomyslela si Bonnie, která se už škrábala skrze větve. Byl to plně vzrostlý dub. Ale jakmile byla na druhé straně, ledová vichřice jí vyhnala všechny myšlenky z hlavy.
Během několika minut byla úplně zkřehlá a cesta po silnici jí připadala dlouhá na hodiny. Pokoušeli se běžet, ale vítr je srážel zpět. Stěží viděli před sebe; kdyby nebylo Stefana, spadli by z břehu. Bonnie se začala opile kymácet. Málem spadla na zem, když zaslechla, jak Stefan vpředu křičí.
Meredith ji pevněji podepřela a opět se pustily do klopýtavého běhu. Ale když se přiblížily k mostu, pohled, který se jim naskytl, je přikoval na místě.
"Ach panebože... Eleno!" vykřikla Bonnie. Wickery Bridge byl jen změtí rozštípaných trosek. Zábradlí na jedné straně bylo pryč, prkna zmizela, jako by je roztříštila pěst nějakého obra. Dole se tmavá voda přelévala přes obrovskou hromadu trosek. Částí těch trosek, která byla až na přední světla úplně pod vodou, bylo Mattovo auto.
Meredith také křičela, ale křičela na Stefana. "Ne! Tam dolů nemůžeš!"
Ani se neohlédl. Skočil ze břehu a voda se nad ním zavřela.
Později byly Bonniiny vzpomínky na následující hodinu milosrdně nejasné. Pamatovala si, jak čekaly na Stefana, zatímco bouře zuřila bez konce dál. Pamatovala si, že než se skrčená postava vynořila z vody, bylo jí už skoro všechno jedno. Pamatovala si, že necítila žádné zklamání, jen nesmírný, všepohlcující žal, když viděla ochablou postavu, kterou Stefan vynesl na silnici.
A pamatovala si Stefanovu tvář.
Pamatovala si, jak vypadal, když se pokoušeli Eleně pomoct. Až na to, že to, co tam leželo, nebyla skutečná Elena, byla to jen vosková panenka s Eleninými rysy. To nemohlo být nikdy živé a určitě to nebylo živé teď. Bonnie si myslela, jak je hloupé, že do toho takhle bouchají a šťouchají, pokoušejí se z toho dostat vodu a tak podobně. Voskové panenky přece nedýchají.
Pamatovala si Stefanovu tvář, když to nakonec vzdal. Když s ním Meredith zápasila a ječela na něj něco o hodině bez kyslíku a o poškození mozku. Slova k Bonnie pronikala, ale jejich význam nikoli. Jen jí připadalo divné, že zatímco na sebe Meredith a Stefan křičí, brečí u toho.
Pak Stefan přestal brečet. Jen tam tak seděl a držel v náručí panenku Elenu. Meredith ještě chvíli ječela, ale neposlouchal ji. Jenom seděl. A Bonnie nikdy nezapomene na jeho výraz. A pak Bonnií projel pálivý pocit a ona se opět probrala a uvědomila čirý děs. Tiskla se k Meredith a rozhlížela se po jeho zdroji. Něco zlého... něco příšerného se blíží. Už je to skoro tady.
Zdálo se, že Stefan to také cítí. Zostražitěl a strnul jako vlk, když zachytí stopu.
"Co se děje?" vykřikla Meredith. "Co je to s tebou?"
"Musíte jít!" Stefan vstal a stále držel ochablé tělo v náručí. "Vypadněte odsud!"
Nikdy dřív se Bonnie nemusela o nikoho starat. Lidé vždycky pečovali o ni. Ale nyní popadla Meredith za paži a vlekla ji pryč. Stefan má pravdu. Pro Elenu už nemůžou nic udělat, a pokud tu zůstanou, to, co dostalo ji, dostane i je.
"Stefane!" křičela Meredith, zatímco byla bez vysvětlení vlečena pryč.
"Dám ji pod stromy. Pod vrby, ne pod duby," zavolal za nimi.
Proč nám to říká? divila se Bonnie někde hluboko uvnitř, v té části mysli, kterou ještě nepohltil děs a bouře.
Odpověď byla jednoduchá a její mysl si ji okamžitě vybavila. Protože později už tu nebude, aby jim to řekl.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

14.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.28 | rubrika: upíří deníky 2.

 Když Bonnie čekala před vysokým viktoriánským domem, třásla se zimou. Vzduch byl toho rána mrazivý, a ačkoli už bylo skoro osm hodin, slunce ještě doopravdy nevyšlo. Obloha vypadala jako polštář hustě nacpaný šedými a bílými mraky, které vytvářely zlověstné příšeří.

Podupávala nohama a třela si ruce, když vtom se u Forbesů otevřely dveře. Bonnie o kousek ucouvla za křoví, které si zvolila za improvizovaný úkryt, a pozorovala, jak jde rodina k autu. Pan Forbes nenesl kromě fotoaparátu nic. Paní Forbesová měla kabelku a skládací sedátko. Daniel Forbes, Carolinin mladší bratr, nesl další sedátko. A Caroline...
Bonnie se naklonila dopředu a spokojeně vydechla. Caroline měla na sobě džíny a tlustý svetr a v ruce si nesla jakousi bílou kabelku se stahovacími šňůrkami. Nebyla moc velká, ale deníček by se do ní vešel.
Triumf Bonnie rozehřál, takže vydržela čekat za křovím, než auto odjelo. A pak se vydala k nároží Thrush Street a Hawthorne Drive.
"Tady je, teto, na tom rohu."
Auto přibrzdilo a Bonnie vklouzla na zadní sedadlo k Eleně.
"Má bílou kabelku na šňůrky," zašeptala Eleně do ucha, když se teta Judith znovu rozjížděla.
Elenou projelo horké vzrušení a stiskla Bonnie ruku. "Dobře," vydechla. "Takže teď uvidíme, jestli si kabelku přinese k paní Grimesbyové. Pokud ne, řekneme Meredith, že je v autě."
Bonnie souhlasně přikývla a také stiskla Eleně ruku.
Přijely k paní Grimesbyové akorát včas, aby zahlédly Caroline, jak vchází dovnitř s bílou kabelkou přes rameno. Bonnie s Elenou si vyměnily pohled. Teď byla řada na Eleně, aby zjistila, kde v domě Caroline kabelku odloží.
"Já tady taky vystoupím, slečno Gilbertová," řekla Bonnie, když Elena vyskočila z auta. Počká venku s Meredith, dokud jim Elena nebude moci říct, kde kabelka je. Nejdůležitější bylo, aby Caroline nepojala žádné podezření.
Paní Grimesbyová, která Eleně přišla otevřít, byla ve Fell's Church knihovnicí. Její dům sám vypadal skoro jako knihovna; všude byly police na knihy a hromádky knih na zemi. Také měla na starost historické doklady vztahující se k Fell's Church, včetně šatstva, které se dochovalo z dřívějších časů.
Právě teď se po domě ozývaly veselé hlasy a pokoje byly plné studentů v různém stadiu oblékání. Paní Grimesbyová mívala vždycky na starosti šaty do průvodu. Elena chtěla požádat o stejný pokoj s Caroline, ale nebylo to nutné. Paní Grimesbyová ji tam sama zavedla.
Caroline byla svlečená do módního spodního prádélka a věnovala Eleně rádoby nonšalantní pohled, ale ona si všimla, že pod ním planou zlomyslné jiskřičky. Sama věnovala pozornost především haldě šatstva, kterou paní Grimesbyová přebírala na posteli.
"Vezmi si tohle, Eleno. Je to jeden z nejlépe zachovalých kousků - a úplně autentický, dokonce i mašle se dochovaly. Jsme přesvědčeni, že tyhle šaty patřily Honorii Fellové."
"Jsou nádherné," pochválila Elena, když před ní paní Grimesbyová rozkládala jemný bílý materiál. "Z čeho jsou ušité?"
"Z mušelínu a hedvábné síťoviny. Dneska je dost chladno, takže si přes ně raději vezmi ten sametový kabátec." Knihovnice ukázala na temně rudý plášť položený přes opěradlo židle.
Elena se začala převlékat a přitom vrhla kradmo pohled po Caroline. Ano, tamhle je kabelka, má ji položenou u nohou. Zvažovala, že po ní sáhne, ale paní Grimesbyová byla pořád ještě v pokoji.
Mušelínové šaty byly velmi jednoduché, splývavý materiál byl přepásaný pod prsy světle růžovou stuhou. Lehce nabírané rukávy k loktům byly ukončeny stejnými stuhami. Móda byla v raném devatenáctém století již dostatečně uvolněná, aby slušela i dívce ze století dvacátého - alespoň pokud byla štíhlá. Elena se usmála na paní Grimesbyovou, která ji vedla k zrcadlu.
"Opravdu patřily Honorii Fellové?" zeptala se a vzpomínala na mramorovou sochu dámy spočívající v hrobce ve zříceném kostele.
"Alespoň se to povídá," odpověděla paní Grimesbyová. "Zmiňuje takové šaty ve svých zápiscích, takže si tím jsme dost jistí."
"Ona si vedla deník?" překvapeně se zeptala Elena.
"Ale ano, mám ho ve skříni v obýváku; až půjdeme ven, tak ti ho ukážu. A teď ten kabátec - ach, co je to?"
Něco fialového se sneslo k zemi, když Elena zdvihla kabátec ze židle.
Cítila, jak jí ztuhly rysy. Zachytila papírek dříve, než se pro něj stihla paní Grimesbyová sehnout a prohlédnout si ho.
Jeden řádek. Pamatovala si, že ho zapsala do deníčku 4. září, první den školy. Až na to, že poté, co ho napsala, zase ho škrtla. Tato slova však přeškrtnutá nebyla, rýsovala se tučně a zřetelně.
Dneska se stane něco hrozného.
Elena se sotva udržela, aby se neotočila ke Caroline a nevrazila jí ten vzkaz před oči. Ale tím by všechno zkazila. Přinutila se zůstat klidná, zmačkala lísteček a hodila ho do koše.
"Jen nějaký nepořádek," řekla a strnule se otočila zpět k paní Grimesbyové. Caroline neříkala nic, ale Elena na sobě cítila její triumfální pohled.
Jen počkej, pomyslela si. Jen počkej, až ten deník dostanu zpátky. Spálím ho a pak si my dvě pořádně promluvíme.
Paní Grimesbyové řekla: "Jsem připravená."
"Já také," oznámila Caroline zdrženlivým hlasem. Elena na ni lhostejně pohlédla. Carolinina světle zelená róba s dlouhými zelenobílými stuhami nebyla ani zdaleka tak pěkná, jako ta její.
"Krásné. Běžte děvčata ven a počkejte na svůj doprovod. Ach, Caroline, nezapomeň si svou taštičku."
"Nezapomenu, nebojte," odpověděla Caroline a sehnula se pro kabelku.
Bylo štěstí, že v této pozici nemohla vidět Eleninu tvář, protože v tu chvíli se pracně udržovaná lhostejnost naprosto zhroutila. Elena ohromeně zírala, jak si Caroline uvazuje taštičku k pasu.
Její překvapení neuniklo paní Grimesbyové. "Tohle je síťová taštička, předchůdkyně moderních kabelek," vysvětlila vlídně. "Dámy si do nich ukládaly rukavice a vějíře. Caroline si pro ni minulý týden přišla, aby stihla opravit korálkové zdobení... to od ní bylo velmi pozorné."
"To určitě ano," vyrazila ze sebe Elena přiškrceným hlasem. Musí odsud pryč, nebo se stane něco hrozného hned teď. Začne křičet - nebo Caroline uhodí - nebo vybuchne. "Potřebuju na vzduch," oznámila. Utekla z pokoje a vyrazila ven z domu.
Bonnie a Meredith čekaly v Meredithině autě. Elena se přihnala k nim a naklonila se do okénka.
"Převezla nás," řekla tiše. "Ta kabelka je součástí jejího kostýmu a bude ji mít u sebe celý den."
Bonnie a Meredith zůstaly ohromeně koukat, nejdřív na ni a pak jedna na druhou.
"Ale... co teda uděláme?" zeptala se Bonnie.
"Já nevím." S čirým děsem si konečně uvědomila, co to všechno znamená. "Já nevím!"
"Pořád ji můžeme sledovat. Možná si taštičku sundá při obědě nebo tak..." Ale Meredithin hlas zněl prázdně. Všechny už znají pravdu, pomyslela si Elena - a pravda je, že je to beznadějné. Prohrály.
Bonnie pohlédla do zpětného zrcátka a pak se otočila na sedadle. "To je tvůj doprovod."
Elena se podívala. Dva bělouši táhli ulicí krásně zrestaurovaný kočár. V kolech kočáru byly vpletené stuhy z krepového papíru, sedadla měl ozdobená kapradím a veliký nápis na boku hlásal Duch Fell's Church.
Elena měla čas už jen na jeden zoufalý vzkaz. "Sledujte ji," řekla. "A pokud nastane chvilka, kdy bude sama..." Pak už musela jít.
Ale během celého toho dlouhého příšerného dopoledne nenastal ani jednou okamžik, kdy by Caroline byla sama. Byla pořád obklopená davem přihlížejících.
Pro Elenu byl průvod čirým utrpením. Seděla v kočáře vedle starosty města a jeho ženy, snažila se usmívat a vypadat normálně. Ale černá hrůza jí svírala hruď jako závaží.
Někde před ní, mezi pochodujícími hudebníky a mažoretkami a otevřenými kabriolety, je Caroline. Elena si zapomněla zjistit, ve kterém alegorickém voze jede. Možná ve voze představujícím první školní budovu, tam bude určitě spousta mladších dětí v kostýmech.
Ale na tom nezáleží. Ať už je Caroline kdekoli, má ji na očích půlka města.
Oběd, který následoval po průvodu, se podával v jídelně střední školy. Elena musela sedět u stolu se starostou Dawleyem a jeho ženou. Caroline seděla nedaleko; Elena viděla přímo na její lesklou kaštanovou hřívu. A vedle ní seděl Tyler Smallwood a majetnicky se k ní nakláněl.
Elena měla skvělý výhled na malé drama, ke kterému došlo v polovině oběda. Srdce jí vyskočilo až do krku, když zahlédla Stefana, jak ležérně prochází kolem Carolinina stolu.
Promluvil na Caroline. Elena fascinovaně přihlížela a dokonce si i zapomněla pohrávat s nedotčeným obědem na talíři. Ale to, co následovalo, zmařilo veškeré její naděje. Caroline pohodila hlavou, stručně mu odsekla a pak se obrátila zpět k svému talíři. A Tyler vyskočil od stolu, obličej mu zrudnul a rozháněl se rozzlobenými gesty. Neposadil se, dokud Stefan opět neodešel.
Stefan při odchodu pohlédl na Elenu a na okamžik se jejich oči setkaly v tichém porozumění.
Takže ani on nemůže nic udělat. I kdyby se mu Síly vrátily, Tyler mu zabrání se ke Caroline přiblížit. Elenu byla tak zdrcená, že skoro nemohla dýchat.
Pak prostě seděla omráčená zoufalstvím a beznadějí, dokud do ní kdosi nestrčil a neoznámil jí, že je čas vrátit se na scénu.
Naslouchala skoro netečně uvítacímu projevu starosty Dawleyho. Hovořil o ‚době zkoušek', kterou Fell's Church nedávno procházel, a o společném duchu, který je posiloval v oněch uplynulých měsících. Pak byly předány ceny za studium, za sportovní výkony a za služby společnosti. Matt si přišel pro cenu Atlet roku a Elena viděla, jak si ji tázavě prohlíží. Pak přišly na řadu živé obrazy. Děti ze základní školy se chichotaly a zapomínaly text, když předváděly výjevy z dob zakládání města během občanské války. Elena je pozorovala, aniž cokoli z toho vnímala. Od minulé noci byla lehce rozechvělá a omámená a teď se cítila stejně, jako by se o ni pokoušela chřipka. Její mysl, obvykle plná různých nápadů a plánů, byla úplně prázdná. Už nedokázala přemýšlet. Už jí to bylo skoro jedno.
Představení skončilo záplavou blesků fotoaparátů a bouřlivým potleskem. Když poslední malý vojáček Konfederace slezl z pódia, starosta Dawley požádal o ticho.
"A nyní," uvedl, "přicházejí na řadu studenti, kteří provedou závěrečný ceremoniál. Prosím vyjádřete své uznání Duchu nezávislosti, Duchu věrnosti a Duchu Fell's Church!"
Nastal ještě bouřlivější potlesk. Elena stála vedle Johna Clifforda, chytrého maturanta, který byl vybrán, aby reprezentoval Ducha nezávislosti. Po druhém boku mu stála Caroline. Nezaujatě, až apaticky si Elena všimla, že Caroline vypadá úchvatně: oči jí plály, hlavu měla hrdě vztyčenou a tváře červené.
John byl na řadě první. Upravil si brýle a mikrofon a četl z těžké hnědé knihy, kterou si položil na řečnický pultík. Oficiálně si studenti sami mohli zvolit čtení, ale v praxi skoro vždy četli z prací M. C. Marshe, jediného básníka, který se zatím ve Fell's Church zrodil.
Během celé doby, kdy John četl, na sebe Caroline strhávala pozornost. Usmívala se do publika, pohazovala vlasy, potěžkávala taštičku uvázanou u pasu. Prsty láskyplně přejížděla kabelku a Elena zjistila, že na ni hypnotizovaně zírá a vštěpuje si do paměti každý korálek.
John se uklonil a zaujal opět své místo vedle Eleny. Caroline napřímila ramena a krokem modelky se odebrala k pultíku.
Tentokrát se do potlesku mísil i pískot. Ale Caroline se neusmívala; zaujala pózu tragické odpovědnosti. Dokázala smysl pro perfektní načasování, když vyčkala, dokud nebylo publikum dokonale tiché.
"Dnes jsem původně chtěla číst báseň M. C. Marshe," zahájila do pozorného ticha. "Ale neudělám to. Proč číst z tohoto," - a zvedla těžký svazek poezie z devatenáctého století - "když existuje něco mnohem... relevantnějšího v knize, kterou se mi podařilo najít?"
Podařilo ukrást by bylo příhodnější, pomyslela si Elena. Očima lovila v davu, až našla Stefana. Stál spíš vzadu, s Bonnie a Meredith po každém boku, jako by ho chtěly chránit. Pak si Elena povšimla ještě něčeho. Jen kousek za nimi stáli Tyler s Dickem a několika dalšími kluky. Ti kluci byli starší než středoškoláci a vypadali drsně - a bylo jich pět.
Běž, úpěnlivě v duchu prosila Elena a znovu vyhledala Stefanovy oči. Silou vůle se ho pokoušela přimět, aby porozuměl. Běž, Stefane; prosím odejdi, než se to stane. Běž teď.
Nepatrně, skoro nepostřehnutelně, Stefan zavrtěl hlavou.
Caroline ponořila prsty do taštičky, jako by se prostě nemohla dočkat. "To, co budu číst, se týká dnešního Fell's Church, nikoli města před jedním nebo dvěma sty lety," pokračovala a vemlouvala se postupně do jakéhosi vytržení. "Je to významné právě nyní, protože je to o někom, kdo žije ve městě s námi. Vlastně je zde, v této místnosti."
Ten projev jí musel napsat Tyler, usoudila Elena.
Minulý měsíc v tělocvičně v těchto věcech prokázal celkem slušný talent. Stefane, ach Stefane, mám takový strach... myšlenky se jí nesouvisle rozeběhly, když Caroline vsunula ruku do taštičky.
"Myslím, že pochopíte, co mám na mysli, až to uslyšíte," prohlásila Caroline a rychlým pohybem vytáhla z kabelky sametovou knížečku a dramaticky ji držela. "Myslím, že to vysvětlí mnoho z toho, co se ve Fell's Church nedávno odehrávalo." Dýchala zrychleně a pak stočila pohled z fascinovaného publika na knížku, kterou držela v ruce.
Elena skoro omdlela, když Caroline knížečku vytáhla. Před očima se jí dělaly mžitky. Zmocnila se jí závrať a málem ji přemohla - a pak si toho teprve všimla.
Musí ji šálit zrak. To ty reflektory a blesky fotoaparátů jí oslnily oči. Měla pocit, že každou chvíli upadne; není divu, že pořádně nevidí.
Knížečka, kterou Caroline držela v ruce, byla zelená, nikoli modrá.
Musela se z toho zbláznit... nebo se jí to jenom zdá... nebo to je jen optický klam. Ale jak se Caroline tváří!
Caroline lapala po dechu a hleděla na sametovou knížku. Zdálo se, že na publikum úplně zapomněla. Obracela deníček stále dokola v rukou a prohlížela si ho ze všech stran. Její pohyby postupně přešly v horečné hledání. Vrazila ruku do kabelky, jako by doufala, že tam objeví ještě něco. Pak se divoce rozhlédla po jevišti, jako by to, co hledá, mohlo někde vypadnout na zem.
Publikum začalo mumlat a projevovat netrpělivost. Starosta Dawley si s ředitelem střední školy vyměňoval zamračené pohledy.
Když Caroline na zemi nic nenašla, zadívala se opět na knížečku ve své ruce. Ale nyní se na ni dívala, jako by držela škorpiona. Prudkým pohybem ji otevřela a pohlédla dovnitř, jako by chovala poslední naději, že obal záhadně změnil barvu, ale slova uvnitř jsou stále Elenina.
Pak pomalu vzhlédla od knížky k přeplněnému hledišti.
Opět nastalo ticho a pomalu se vlekly dlouhé vteřiny, kdy byly všechny zraky upřeny na dívku ve světle zelených šatech. Pak Caroline vyrazila neartikulovaný zvuk, otočila se na patě a utekla z jeviště. Přitom vrazila do Eleny, ve tváři zuřivou nenávist.
Elena měla pocit, jako by se vznášela. Lehce se sklonila a sebrala to, čím se jí Caroline pokoušela zasáhnout.
Carolinin deník.
Za Elenou vypuklo hemžení, když se někteří rozeběhli za Caroline, a před ní nastala vřava, jak v publiku započaly diskuse a dohady. Elena našla pohledem Stefana. Vypadal stejně překvapeně, jako Elena, ale zářil radostí. Stejně tak Bonnie a Meredith. Když se její pohled setkal se Stefanovým, pocítila nával vděčné radosti, ale převládající emocí byl stále úžas.
Je to zázrak. Ve chvíli, kdy zmizela veškerá naděje, přišla spása. Jsou zachráněni.
A pak její oči padly na další tmavou kštici v davu.
Damon se opíral... ne, hověl si... u severní stěny. Na rtech mu pohrával lehký úsměv a drze opětoval Elenin pohled.
Vedle ní stál starosta Dawley a pobízel ji k pultíku. Utišil publikum a pokoušel se znovu nastolit pořádek. Nemělo to smysl. Elena přečetla omámeným hlasem svůj text klevetící skupině lidí, která jí ani v nejmenším nevěnovala pozornost. Ani ona neměla vůbec ponětí, o co v něm jde. Každou chvilku pohlédla na Damona.
Když skončila, dočkala se útržkovitého a nepozorného potlesku a pak starosta oznámil program na zbytek odpoledne. A potom bylo po všem a Elena konečně mohla svobodně odejít.
Seběhla po schodech z jeviště bez určité představy, kam vlastně jde, ale nohy ji nesly k severní zdi. Damonova tmavá hlava pokynula k bočním dveřím a ona poslechla.
Vzduch venku jí po přeplněné místnosti uvnitř připadal příjemně chladivý, po obloze se proháněly stříbřité mraky. Damon na ni už čekal.
Zpomalila krok, ale nezastavila se. Pokračovala, dokud nestála těsně u něj. Pohlédla mu do tváře.
Nastal dlouhý okamžik ticha, a pak se zeptala: "Proč?"
"Myslel jsem, že tě bude víc zajímat jak." Významně poklepal na náprsní kapsu u bundy. "Dneska ráno jsem dostal pozvání na kávu od nových známých."
"Ale proč?"
Pokrčil rameny a na okamžik jeho jemně vykreslenými rysy problesklo ohromení. Eleně se zdálo, že sám neví proč - nebo to nechce připustit.
"Pro mé vlastní cíle," odpověděl.
"To si nemyslím." Něco mezi nimi vznikalo - něco, co Elenu děsilo svou silou. "Myslím, že tohle vůbec není ten důvod."
V jeho tmavých očích se objevil nebezpečný záblesk. "Nenaléhej na mě, Eleno."
Přistoupila blíž, takže se ho skoro dotýkala, a pak na něj pohlédla. "Myslím si," řekla, "že možná potřebuješ, aby se na tebe naléhalo."
Měl tvář jen centimetry od její a Elena se nikdy nedozvěděla, k čemu by snad došlo, kdyby je v tu chvíli nepřerušil zezadu něčí hlas.
"Tak jste to nakonec zvládnul! To je báječné!"
Byla to teta Judith. Elena měla pocit, jako by ji někdo vytrhnul z jednoho světa do jiného. Omámeně zamrkala, ustoupila zpět a zjistila, že zadržuje dech.
"Takže jste nakonec slyšel Elenu předčítat," pokračovala šťastně teta Judith. "Byla jsi výborná, Eleno. Jenom vůbec nechápu, co se to dělo s Caroline. V poslední době se děvčata v tomto městě chovají jako očarované."
"To budou nervy," nadhodil Damon s dokonale vážnou tváří. Elena pocítila nutkání se rozchichtat a pak nával podráždění. Bylo v pořádku, že je vděčná Damonovi za to, že je zachránil, ale kdyby nebylo Damona, tak by především žádný problém nevznikl. To Damon spáchal ony zločiny, které se Caroline pokoušela přišít Stefanovi.
"A kde je Stefan?" zeptala se a vyslovila tak svou myšlenku nahlas. Viděla Bonnie a Meredith na dvoře samotné.
Tvář tety Judith vyjadřovala nesouhlas. "Neviděla jsem ho," odpověděla stručně. Pak se vřele usmála. "Ale mám nápad; co kdybyste s námi povečeřel, Damone? Pak byste možná s Elenou mohli..."
"Nech toho!" štěkla Elena na Damona. Jeho tvář vyjadřovala jen zdvořilou zvědavost.
"Cože?" zeptala se teta Judith.
"Nech toho!" zopakovala Elena Damonovi. "Ty víš, o čem mluvím. Prostě toho okamžitě nech!"
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

13.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.27 | rubrika: upíří deníky 2.

 Elena se zavrtěla a otevřela ztěžklá víčka. Podél závěsů pronikalo světlo. Bylo jí zatěžko se pohnout, a tak prostě jen ležela na posteli a pokoušela se sestavit zlomky událostí minulé noci. Damon. Damon sem přišel a vyhrožoval, že napadne Margaret. A tak se mu Elena vzdala. Zvítězil. Ale proč to neukončil? Elena zdvihla malátnou ruku a dotkla se ze strany krku - již věděla, co najde. Ano, byly tam - dvě malé ranky, které byly citlivé na dotek. Přesto je stále naživu. Zastavil se krůček před splněním svého slibu. Proč? Její vzpomínky na uplynulé hodiny byly rozmazané a zmatené. Vybavovala si jen střípky. Damonovy oči, které na ni shlížejí a vyplňují celý její svět. Ostrá bolest na hrdle. A později Damon rozepínající košili a jeho krev, valící se mu z malé ranky na krku. Takže ji přinutil napít se jeho krve. Pokud je přinutit to správné slovo. Nevzpomíná si, že by kladla nebo pociťovala jakýkoli odpor. V onu chvíli to chtěla. Ale nebyla mrtvá, ani vážně oslabená. Neudělal z ní upíra. A tomu nedokázala porozumět. Nemá žádnou morálku ani svědomí, připomínala si. Takže ho určitě nezastavilo slitování. Pravděpodobně chce jen dohrát hru do konce, chce, aby trpěla ještě víc, než ji zabije. Nebo možná chce, aby byla jako Vickie, jednou nohou ve světě stínů a druhou ještě tady. Pomalu zešílet. Jedna věc je jistá: nenechá se ukolébat představou, že to byla z jeho strany vlídnost. Damon není schopen vlídnosti nebo starosti o někoho jiného než o sebe. Odhodila přikrývky a vstala. Slyšela tetu Judith, jak chodí po chodbě. Bylo pondělní ráno a musí se vypravit do školy. středa 27. listopadu Milý deníčku, nemá smysl předstírat, že nejsem vyděšená - jsem, a hodně. Zítra je Díkůvzdání a Den zakladatelů je jen o dva dny později. A já jsem ještě stále nevymyslela, jak zastavit Caroline a Tylera. Nevím, co mám dělat. Pokud od Caroline nezískám svůj deník zpět, bude z něj číst přede všemi. Bude to ideální příležitost; Caroline je jednou ze tří maturantek, které během závěrečného ceremoniálu mají číst poezii. Byla vybrána školní radou, jejímž členem je Tylerův otec, jak je známo. Zajímalo by mě, co si pomyslí, až to celé skončí? Ale jaký je v tom vůbec rozdíl? Pokud nevymyslím nějaký plán, tak až to skončí, bude mi už všechno jedno. A Stefan bude pryč, vyhnán z města dobrými občany Fell's Church. Nebo mrtvý, jestli se mu nepodaří získat zpět alespoň částečně své Síly. A pokud zemře, zemřu také. Tak je to prosté. Což znamená, že musím najít způsob, jak se zmocnit deníku. Prostě musím. Ale nedokážu to. Já vím, čekáš, až to řeknu. Existuje jeden způsob, jak deníček získat - Damonův způsob. Jediné, co musím udělat, je souhlasit s jeho cenou. Ale nerozumíš, jak moc mě to děsí. Nejen proto, že mě děsí Damon, ale protože se bojím, co by se stalo, kdybychom byli opět spolu. Bojím se, co se stane se mnou... a se mnou a Stefanem. Nemůžu o tom dál mluvit. Je to příliš bolestné. Cítím se tak zmatená, ztracená a osamělá. Nemám nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. Nikdo by tomu nerozuměl. Co jen budu dělat? čtvrtek 28. listopadu, 22:30 Milý deníčku, dnes se jeví všechno jasnější, možná proto, že jsem dospěla k rozhodnutí. Je to rozhodnutí, které mě děsí, ale je lepší, než jediná další alternativa, kterou dokážu vymyslet. Řeknu všechno Stefanovi. Je to to jediné, co teď můžu udělat. Den zakladatelů je už v sobotu a já jsem nedokázala vymyslet žádný vlastní plán. Ale Stefan to možná dokáže, když si uvědomí, jak je situace zoufalá. Zítra strávím den u něj v penzionu a až tam přijdu, všechno mu povím - měla jsem to udělat už dávno. Všechno, i to o Damonovi. Nevím, co na to řekne. Stále se mi vybavuje, jakou měl tvář v mých snech. Jak se na mě díval, s takovou hořkostí a zlobou. Vůbec to nevypadalo, že mě miluje. Pokud se na mě takhle podívá zítra... Bože, já se tak bojím. Svírá se mi žaludek. Večeře ke dni Díkůvzdání jsem se sotva dotkla - a nedokážu vydržet v klidu. Cítím se, jako bych se měla rozpadnout na tisíc kousků. Jít spát? Chacha. Bože, kéž to Stefan pochopí. Prosím, ať mi odpustí. Nejzvláštnější je, že se kvůli němu chci stát lepším člověkem. Chci být hodna jeho lásky. Stefan má své představy o cti, o tom, co je správné a co špatné. A teď, až zjistí, že jsem mu lhala, co si jen o mě pomyslí? Bude mi věřit, že jsem se ho jen pokoušela chránit? Bude mi ještě někdy věřit? Zítra se to dozvím. Ach bože, tolik si přeju, aby to už bylo za mnou. Nevím, jak se zítřka dožiju. Elena vyklouzla z domu, aniž řekla tetě Judith, kam jde. Byla už unavená ze lží, ale nechtěla čelit rozruchu, který by nevyhnutelně nastal, kdyby řekla, že jde ke Stefanovi. Od té doby, co byl u nich na večeři Damon, o něm teta Judith stále mluvila a trousila jemné i méně jemné narážky v každém rozhovoru. A s Robertem to bylo skoro stejně hrozné. Elena občas měla pocit, že snad tetu Judith navádí on. Unaveně stiskla zvonek penzionu. Kde vůbec je paní Flowersová poslední dobou? Když se dveře otevřely, stál za nimi Stefan. Byl oblečený na ven a měl vyhrnutý límec u bundy. "Myslel jsem, že bychom se mohli projít," řekl. "Ne." Elena byla strohá. Nedokázala se na něj pořádně usmát, a tak se přestala snažit. Řekla: "Pojďme dovnitř, Stefane, ano? Je tu něco, o čem si musíme promluvit." Okamžik na ni překvapeně hleděl. Něco se jí muselo zračit ve tváři, protože jeho obličej pomalu ztuhnul a potemněl. Zhluboka se nadechl a přikývnul. Bez jediného dalšího slova se otočil a vedl ji k sobě do pokoje. Truhly, prádelníky a knihovny byly samozřejmě již dávno na svém místě. Ale Elena měla pocit, jako by si toho poprvé skutečně všimla až dnes. Z nějakého důvodu pomyslela na onu první noc, kdy tu byla, když ji Stefan zachránil před Tylerovým nechutným objímáním. Očima přejela předměty na nočním stolku: zlaté floriny z patnáctého století, slonovinou vykládaná dýka, malá kovová truhlička s víkem. Tenkrát se ji pokusila otevřít a on víko přirazil. Obrátila se. Stefan stál u okna a za ním se rýsovala šedivá a pochmurná podzimní obloha. Každý den v tomto týdnu bylo chladno a mlhavo a dnešek nebyl výjimkou. Stefanův výraz odrážel počasí venku. "Takže," vyzval ji tiše, "o čem si musíme promluvit?" Nastal poslední okamžik, kdy si to ještě mohla rozmyslet, a pak se Elena odhodlala. Natáhla ruku ke kovové truhličce a otevřela ji. Uvnitř se matně leskl proužek broskvového hedvábí. Její stuha do vlasů. Připomněla jí léto, letní dny, které se jí nyní zdály neuvěřitelně vzdálené. Zvedla ji a ukázala Stefanovi. "O tomhle," řekla. Vykročil k ní, a když se dotknul truhličky, vypadal zmateně a překvapeně. "O tomhle?" "Ano. Protože já jsem věděla, že tam je, Stefane. Našla jsem ji už dávno, jednou, když jsi odešel na pár minut z pokoje. Nechápu, proč jsem potřebovala vědět, co je uvnitř, ale nemohla jsem si pomoct. Tak jsem tu stuhu našla. A pak..." Zarazila se, aby se vnitřně obrnila. "A pak jsem o tom napsala do svého deníčku." Stefan vypadal stále zmateněji, jako by čekal úplně něco jiného. Elena namáhavě hledala vhodná slova. "Napsala jsem tam o tom, protože jsem si myslela, že to dokazuje, že ti na mně celou tu dobu záleželo, žes ji proto sebral a schoval si ji. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být důkaz něčeho jiného." Pak se jí náhle slova začala sama překotně řinout z úst. Vyprávěla mu, jak vzala deníček k Bonnie domů a jak byl ukraden. Řekla mu, jak začala dostávat vzkazy a jak si uvědomila, že je posílá Caroline. Pak se odvrátila, pohrávala si s hedvábnou stužkou stále dokola v prstech a řekla mu i o Carolinině a Tylerově plánu. Nakonec ji skoro zradil hlas. "Jsem od té doby hrozně vyděšená," zašeptala a stále upírala oči na stužku. "Vyděšená, že se na mě budeš zlobit. Vyděšená z toho, co by mohli udělat. Prostě vyděšená. Zkoušela jsem ten deník dostat zpátky, Stefane. Dokonce jsem šla ke Caroline domů. Ale má ho někde dobře schovaný. A tak jsem pořád přemýšlela a přemýšlela, ale nedokážu vymyslet žádný způsob, jak jim zabránit, aby to přečetli nahlas." Konečně se na něj podívala. "Je mi to hrozně líto." "To by taky mělo být!" řekl a překvapila ji rozhodnost v jeho hlase. Cítila, jak jí mizí krev z tváří. Ale Stefan pokračoval: "Mělo by ti být líto, žes přede mnou něco takového tajila, když jsem ti mohl pomoct. Eleno, proč jsi mi to prostě neřekla!" "Protože je to všechno moje vina. A měla jsem sen..." Pokoušela se mu popsat, jak v těch snech vypadal, všechnu tu hořkost a obvinění, které mu četla z očí. "Myslela jsem, že umřu, jestli se na mě doopravdy takhle podíváš," dokončila ztrápeně. Ale Stefanův výraz, když se na ni teď díval, vyjadřoval jen kombinaci úlevy a údivu. "Tak o tohle šlo," řekl takřka šeptem. "Tak tohle tě celou tu dobu trápilo." Elena otevřela ústa, ale on pokračoval: "Věděl jsem, že něco není v pořádku, věděl jsem, že přede mnou něco tajíš. Ale myslel jsem..." Zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil pokřivený úsměv. "To už je teď jedno. Nechtěl jsem narušovat tvoje soukromí. Nechtěl jsem se ani ptát. A ty sis celou tu dobu dělala starosti s tím, jak mě ochránit." Eleně vyschlo v ústech. Je toho víc, pomyslela si, ale nedokázala to říct, ne ve chvíli, kdy se na ni Stefan takhle díval, když mu celý obličej zářil láskou. "Když jsi dneska řekla, že si musíme promluvit, myslel jsem, že jsi na mě změnila názor," řekl prostě a bez sebelítosti. "A neměl bych ti to za zlé. Ale místo toho..." Znovu zavrtěl hlavou. "Eleno," zašeptal a vzal ji do náručí. Cítila se tam tak dobře, připadalo jí to správné, takhle to má být. Ani si neuvědomovala, jak špatné to mezi nimi bylo až doteď, kdy všechno špatné zmizelo. Takhle si to pamatovala, tohle cítila onu první úžasnou noc, když ji Stefan držel v náručí. Všechna ta láska a něha a jak kolem nich mizí okolní svět. Je doma, sem patří. Sem bude patřit vždy. Vše ostatní bylo zapomenuto. Stejně jako na počátku měla Elena pocit, že skoro dokáže číst Stefanovy myšlenky. Byli propojeni, byli součástí jeden druhého. Jejich srdce tloukla ve stejném rytmu. Jen jediná věc chybí, aby to bylo dokonalé. Elena to věděla - zvrátila hlavu vzad a stáhla si límeček z krku. Tentokrát Stefan neprotestoval, ani se jí nebránil. Místo odmítnutí vyzařoval hluboké přijetí - a hlubokou potřebu. Pocity lásky, potěšení a ocenění ji přemohly a s neuvěřitelnou radostí si uvědomila, že to jsou jeho pocity. Na okamžik se vnímala jeho očima a cítila, jak moc mu na ní záleží. Mohlo to být až děsivé, pokud by nechovala stejně hluboké city k němu. Když jí zuby pronikly hrdlem, necítila žádnou bolest. A ani ji nenapadlo, že mu bez přemýšlení nabídla nepoznamenanou stranu krku - přestože ranky, které způsobil Damon, se už zahojily. Tiskla se k němu, když se pokoušel zvednout hlavu. Ale byl neodbytný a tak mu to nakonec dovolila. Stále ji držel v objetí, přitom se natáhl ke stolku pro slonovinou vykládanou dýku a jedním prudkým pohybem nechal téci vlastní krev. Když Eleně zeslábla kolena, usadil ji na postel. A pak se prostě drželi v objetí a nevnímali čas ani okolí. Elena měla pocit, že na celém světě je jen ona a Stefan. "Miluji tě," řekl něžně. Elena zpočátku v blaženém uvolnění ta slova pouze přijala. Teprve pak si s pocitem vřelosti uvědomila, co vlastně řekl. Miluje ji. Věděla to celou tu dobu, ale nikdy předtím jí to neřekl. "Já miluji tebe, Stefane," odpověděla mu šeptem. Překvapilo ji, když se zavrtěl a lehce odtáhl, dokud si neuvědomila, co dělá. Sáhl pod svetr a vytáhl řetízek, který nosil na krku od chvíle, kdy ho poznala. Na řetízku byl umně propracovaný zlatý prsten s lapisem lazuli. Katherinin prsten. Elena přihlížela, jak si řetízek sundal, rozepnul ho a sundal jemný zlatý kroužek. "Když Katherine zemřela," řekl, "myslel jsem si, že už nikdy nebudu milovat nikoho jiného. I když jsem věděl, že by si to přála, byl jsem si jistý, že se to nikdy nestane. Ale mýlil jsem se." Na okamžik zaváhal a pak pokračoval. "Nechal jsem si ten prsten, protože ten mi ji připomínal. Mohl jsem si ji tak lépe uchovat v srdci. Ale teď bych si přál, aby se stal symbolem něčeho jiného." Opět se zarazil, skoro jako by se bál setkat se s jejím pohledem. "Vzhledem k tomu, jaká je situace, nemám právo se na to ptát. Ale Eleno...," několik dalších minut zápasil o slova a pak to vzdal, jen se němě setkal s jejím pohledem. Ani Elena nedokázala promluvit. Nedokázala ani dýchat. Ale Stefan si špatně vyložil její mlčení. Naděje v jeho očích odumřela a odvrátil se. "Máš pravdu," řekl. "Je to nemožné. Je tu příliš mnoho obtíží... kvůli mně... kvůli tomu, co jsem. Nikdo jako ty by neměl být svázán s někým jako já. Nikdy jsem o tom neměl začínat..." "Stefane!" zarazila ho Elena. "Stefane, jestli budeš chvíli zticha..." "... takže prostě zapomeň, že jsem něco říkal..." "Stefane!" vpadla mu znova do řeči. "Stefane, podívej se na mě." Pomalu poslechl a obrátil se zpět. Pohlédl jí do očí a hořké sebeodsuzování se rozplynulo a zmizelo mu z tváře - nahradil je výraz, který ji znovu připravil o dech. Pak pomalu uchopil ruku, kterou mu podávala. Oba se společně dívali, jak jí navléká prsten. Padnul jí, jako by byl pro ni vyroben. Zlato se třpytivě lesklo a lapis zářil hlubokou živou modří jako průzračné jezero obklopené čerstvě napadaným sněhem. "Budeme to muset chvilku držet v tajnosti," řekla a slyšela, jak se jí třese hlas. "Tetu Judith by trefil šlak, kdyby se dozvěděla, že jsem se zasnoubila ještě před maturitou. Ale příští léto mi bude osmnáct a pak nám už nemůže bránit." "Eleno, jsi si opravdu jistá, že to tak chceš? Život se mnou nebude snadný. Vždycky budu jiný než ty, bez ohledu na to, jak moc se budu snažit. Kdybys kdykoli chtěla změnit své rozhodnutí..." "Dokud mě budeš milovat, nikdy svoje rozhodnutí nezměním." Vzal ji opět do náručí. Zaplavila ji vlna míru a spokojenosti. Ale jeden strach stále hlodal na okraji jejího vědomí. "Stefane, ale s tím zítřkem - pokud Caroline a Tyler opravdu uskuteční svůj plán, bude už jedno, jestli změním nebo nezměním názor." "Pak se prostě musíme postarat o to, aby ho uskutečnit nemohli. Když mi Bonnie a Meredith pomůžou, myslím, že dokážu vymyslet způsob, jak deník z Caroline dostat. Ale i kdybych to nedokázal, nehodlám utéct. Neopustím tě, Eleno; zůstanu a budu bojovat." "Ale oni ti ublíží. Stefane, to bych neunesla." "A já neunesu, že bych tě měl opustit. Tím je to dáno. Nech mě, abych se o to postaral, já už něco vymyslím. A jestli ne... tak ať se stane cokoli, zůstanu s tebou. Zůstaneme spolu." "Zůstaneme spolu," zopakovala Elena a položila mu hlavu na rameno, šťastná, že může na okamžik přestat přemýšlet a jenom prostě být. pátek 29. listopadu Milý deníčku, je pozdě, ale nedokážu usnout. Zdá se, že nepotřebuji tolik spánku jako dřív. Takže zítra nastane den D. Dneska večer jsme si o všem promluvili s Meredith a s Bonnie. Stefan má naprosto jednoduchý plán. Věc se má tak - ať už Caroline schovala deník kamkoli, musí ho zítra přinést s sebou, aby si ho mohla vzít na slavnost. Ale čtení je až posledním bodem programu a ona musí být v průvodu a všude první. A během té doby musí deník někde uložit. Takže pokud ji budeme pozorovat od chvíle, kdy odejde z domu, až do okamžiku, kdy vystoupí na pódium, určitě si všimneme, kde ho schovává. A protože ani neví, že ji podezříváme, nebude si dávat pozor. A pak se ho zmocníme. Důvodem, proč ten plán musí fungovat, je, že každý účinkující musí být oblečený v dobových šatech. Paní Grimesbyová, naše knihovnice, nám před průvodem pomůže s oblékáním šatů z devatenáctého století - takže nebudeme moct mít na sobě ani nést nic, co není součástí kostýmu. Žádné kabelky, žádné batůžky. Žádné deníky! Caroline ho bude muset odložit. Rozdělili jsme si hlídky, kdo ji kdy bude pozorovat. Bonnie bude čekat před jejím domem a podívá se, co s sebou ponese, až bude odcházet z domu. Já ji budu pozorovat, až se bude oblékat u paní Grimesbyové doma. A pak, během akce, se Stefan a Meredith vloupají k paní Grimesbyové - nebo do Forbesovic auta, pokud ho nechá tam - a splní svoji část úkolu. Nevidím nic, co by mohlo selhat. A nedokážu ani vypovědět, o kolik líp se cítím. Je skvělé, že jsem o tom dokázala Stefanovi říct. Naučila jsem se lekci o důvěře, už před ním nikdy nebudu nic tajit. Zítra si vezmu svůj prsten. Pokud se mě na něj paní Grimesbyová zeptá, řeknu jí, že je ještě starší, než z devatenáctého století, že je z renesanční Itálie. Už se těším, jak se zatváří, až to uslyší. Měla bych se teď raději pokusit usnout. Doufám, že nebudu mít sny.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

12.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.27 | rubrika: upíří deníky 2.

 Když se Elena natáhla pro plechovku na polici v obchodě, uslyšela za sebou hlas.

"Ty už chystáš brusinkovou omáčku?" Elena vzhlédla. "Ahoj, Matte. Jo, chystám. Teta Judith ráda týden před Díkůvzdáním pořádá generálku, vzpomínáš? Když trénuje, je menší pravděpodobnost, že na Díkůvzdání spáchá něco příšerného."
"Jako že by si třeba vzpomněla, že má koupit brusinkovou omáčku, až čtvrt hodinky před slavnostní večeří?"
"Až pět minut před slavnostní večeří," ujistila ho Elena, pohlédla na hodinky a Matt se rozesmál. Bylo hezké ho slyšet, vlastně jeho smích Elena neslyšela už dlouho. Přesunula se k pokladně, ale když zaplatila za svůj nákup, zaváhala a ohlédla se zpět. Matt stál u stojanu s časopisy, evidentně ponořený do četby, ale v držení těla měl cosi, co ji nutilo se k němu vrátit.
Ukázala prstem na časopis. "A co chystáš k večeři ty?" zeptala se. Když nejistě vzhlédl ke vchodu do obchodu, dodala: "Bonnie na mě čeká venku v autě; bude večeřet u nás. Jinak jenom rodina, samozřejmě s výjimkou Roberta, už by tam měl být." Chtěla tím říct, že Stefan nepřijde. Pořád si nebyla jistá, jak to vlastně teď mezi Mattem a Stefanem vypadá. Ale alespoň spolu mluví.
"Dneska se o sebe starám sám; máma není tak žhavá do zkoušek nanečisto," odpověděl. Ale pak, jakoby chtěl změnit téma, se zeptal: "A kde je Meredith?"
"Ta bude s rodinou, jedou navštívit nějaké příbuzné nebo co." Elena odpověděla neurčitě, protože i sama Meredith jim poskytla jen neurčité informace; o rodině mluvila málokdy. "Takže co myslíš? Riskneš kuchyni tety Judith?"
"Kvůli starým časům?"
"Kvůli starému přátelství," odvětila Elena po chvilkovém zaváhání a usmála se na něho.
Zamrkal a uhnul pohledem. "Jak bych takové pozvání mohl odmítnout?" řekl podivně tichým hlasem. Ale když odložil časopis a šel za ní ven, také se usmíval.
Bonnie ho radostně pozdravila, a když dorazili domů, teta Judith vypadala potěšeně, že ho vidí.
"Večeře je skoro hotová," oznámila a vzala si od Eleny tašku s nákupem. "Robert přijel před chvilkou. Bude nejlepší, když půjdete rovnou do jídelny. Eleno, přines ještě jednu židli, s Mattem nás bude sedm."
"Šest, teto," opravila ji Elena pobaveně. "Ty s Robertem, já a Margaret, Matt a Bonnie."
"Ano holčičko, ale Robert si také přivedl hosta. Už jsou v jídelně."
Na Elenu v tu chvíli padla neblahá předtucha. Když vcházela dveřmi do jídelny, už věděla, už nějak tušila, kdo ji tam čeká.
Robert postával s lahví bílého vína a žoviálně klábosil. U stolu na opačné straně, proti krbu a vysokým svícím seděl Damon.
Elena si uvědomila, že se zarazila v pohybu, až když do ní zezadu vrazila Bonnie. Pak nohy opět přinutila k poslušnosti. Ale její mysl nebyla ani zdaleka tak poslušná; zůstávala i nadále strnulá.
"Eleno," řekl Robert a natáhl k ní ruku. "Tohle je Elena, ta dívka, o které jsem ti vyprávěl," představil ji Damonovi. "Eleno, tohle je Damon... ehm..."
"Smith," doplnil Damon.
"Ach ano. Je z mé alma mater, z koleje William and Mary a narazil jsem na něj přímo před obchodem. Hledal nějakou restauraci, kde by povečeřel, tak jsem ho pozval na domácí jídlo. Damone, tohle jsou Elenini přátelé Matt a Bonnie."
"Ahoj," řekl Matt. Bonnie jen zírala a pak obrátila svoje velikánská kukadla k Eleně.
Elena se pokoušela znovu získat rovnováhu. Nevěděla, jestli má vřískat, utéct z pokoje nebo chrstnout sklenici vína, kterou jí Robert naléval, Damonovi do obličeje. V tu chvíli byla příliš rozzlobená, než aby jí zbylo místo pro strach.
Matt zašel pro další židli do obýváku. Elena se podivila, jak samozřejmě Damona přijal - a pak si uvědomila, že nebyl u Alarica na večírku. Matt přece neví, co se stalo mezi Stefanem a ‚hostem z vysoké'.
Ale Bonnie vypadala na pokraji paniky. Zkoumavě hleděla na Elenu. Damon vstal a přidržel jí židli.
Než se Elena odhodlala k nějaké reakci, uslyšela ode dveří Margaretin hlásek: "Matte, chceš se podívat na moje koťátko? Teta Judith říká, že si ho smím nechat. Je to kočička a budu jí říkat Sněženka."
Elena se otočila a dostala nápad.
"Je krásná," chválil Matt poslušně a skláněl se nad malým klubíčkem bílých chlupů v Margaretině náručí. Vypadal poněkud překvapeně, když mu Elena nepříliš zdvořile sebrala kotě před nosem.
"Pojď, Margaret, ukážeme koťátko Robertovu kamarádovi," vyzvala sestřičku a skoro vrazila kotě Damonovi do tváře.
Vypuklo pravé peklo. Sněženka se nafoukla do dvojnásobku své původní velikosti, jak se jí zježila srst. Vydala zvuk, jako když dopadne kapka vody na rozpálenou plotnu, a pak se z ní stal prskající a vrčící tajfun, který zdrápal Elenu, skočil po Damonovi a obletěl celý pokoj, než se konečně vyřítil ven.
Na okamžik si Elena mohla vychutnat, jak se Damonovi rozšířily oči ještě víc než obvykle. Pak je opět schoval za víčky a Elena musela čelit reakcím ostatních členů domácnosti.
Margaret nabírala k pláči. Robert se tomu snažil zabránit tím, že ji posílal kočku hledat. Bonnie se tiskla ke zdi a vypadala zoufale. Matt a teta Judith, kteří to sledovali z kuchyně, byli prostě vyděšení.
"Vypadá to, že to se zvířaty moc neumíš," řekla Elena Damonovi a usadila se ke stolu. Kývla na Bonnie, která se váhavě odlepila od zdi a zaujala své místo u stolu dřív, než se Damon mohl dotknout její židle. A pak svýma velikýma hnědýma očima pozorovala, jak se usazuje i Damon.
Po chviličce se objevil Robert s uslzenou Margaret a přísně se mračil na Elenu. Matt si beze slova přitáhl židli navíc, ačkoli měl obočí údivem zdvižené až k vlasům.
Když přišla i teta Judith a začali večeřet, Elena se rozhlédla kolem stolu. Zdálo se, jako by na všem ležel lehounký opar, měla až pocit neskutečna, ačkoli samotná scéna vypadala dokonale jako z nějaké reklamy. Prostě normální rodinka, která sedí u stolu a jí krocana, pomyslela si. Jedna lehce zmatená tetička, která si dělá starosti, že se jí rozvařil hrášek a připekly večky, jeden pohodový budoucí strýček, jedna zlatovlasá dospívající neteř a její maličká sestra se světlými vlásky. Jeden kluk odvedle, jedna rozverná kamarádka a jeden šarmantní upír, podávající kolem sladké brambory. Typická americká domácnost.
Bonnie celou první půlku večeře vrhala na Elenu vyděšené pohledy: ‚Co budeme dělat?' Ale když jí Elena odpovídala, že ‚nic', evidentně se odevzdala osudu a začala jíst.
Elena neměla ani ponětí, co dělat. Být takhle v pasti, to byla urážka a ponížení - a Damon to věděl. Tetu Judith a Roberta ovšem oslnil komplimenty o jídle a lehkou konverzací o koleji William and Mary. Dokonce i Margaret už se na něj usmívala a brzy mu podlehne i Bonnie.
"Příští týden budeme ve Fell's Church slavit Den zakladatelů," informovala právě teta Judith Damona a hubené tváře měla lehce zrůžovělé. "Bylo by velmi milé, kdybyste se mohl zúčastnit."
"Pokusím se," slíbil Damon přívětivě.
Teta Judith vypadala potěšeně. "A tento rok při něm hraje Elena velkou roli. Vybrali ji, aby představovala Ducha Fell's Church."
"Musíte být na ni pyšní," odpověděl Damon.
"To samozřejmě jsme," přitakala teta Judith. "Takže se pokusíte přijít?"
Elena se vložila do hovoru a přitom zuřivě potírala večku máslem. "Doslechla jsem se nové zprávy o Vickie," prohlásila. "Pamatuješ, ta dívka, která byla napadena." Hleděla sarkasticky na Damona.
Nastalo krátké ticho. Pak Damon odpověděl: "Obávám se, že ji neznám."
"Ale jsem si jistá, že ano. Asi stejně vysoká jako já, hnědé oči, světle hnědé vlasy... no prostě, daří se jí čím dál hůř."
"Ach bože," povzdechla si teta Judith.
"Ano. Doktoři si s tím zjevně nevědí rady. Prostě je jí čím dál hůř, jako kdyby ty útoky nepřestaly." Elena během řeči hypnotizovala pohledem Damonovu tvář, ale on vyjadřoval pouze zdvořilý zájem. "Vem si ještě nádivku," zakončila a podala mu mísu.
"Ne, děkuji. Ale dám si ještě kousek tohohle." Podržel plnou lžíci brusinkové omáčky proti světlu svíčky tak, aby ji prosvěcovalo světlo. "Má to takovou svůdnou barvu."
Bonnie se stejně jako ostatní u stolu podívala do svíce, ale Elena si všimla, že už neodvrátila pohled. Seděla ponořená pohledem do tančícího plamene a její tvář postupně dostávala nepřítomný výraz.
Ach ne, pomyslela si Elena a projelo jí zlé tušení. Tenhle pohled už zná. Pokusila se upoutat Bonniinu pozornost, ale zdálo se, že nevidí nic jiného, než plamen svíce.
"... a pak děti ze základní školy předvádějí živé obrazy z historie města," vyprávěla teta Judith Damonovi. "Ale závěrečnou ceremonii provádějí starší studenti. Eleno, kolik maturantů bude mít letos čtení?"
"Budeme jenom tři." Elena se musela otočit k tetě a právě když se dívala do její tváře, uslyšela hlas.
"Smrt."
Teta Judith zalapala po dechu. Robert se zarazil s vidličkou na půl cesty k puse. Elena si přála, zoufale a beznadějně, aby tu byla Meredith.
"Smrt," ozval se opět ten hlas. "V tomto domě je smrt."
Elena se rozhlédla kolem stolu a viděla, že jí nikdo nepomůže. Všichni nehybně zírali na Bonnie, jako výjev na staré fotografii.
Samotná Bonnie upřeně hleděla do plamene svíčky. Měla tvář naprosto bez výrazu a rozšířené oči, stejně jako předtím, když ten hlas skrz ni promlouval. Nyní se tyto bezvýrazné oči obrátily k Eleně. "Tvá smrt," řekl hlas. "Tvá smrt čeká, Eleno. Je to..."
Bonnie se zakuckala. Pak se prudce předklonila a skoro padla do talíře.
Po chvilce absolutní strnulosti se dali všichni do pohybu. Robert vyskočil a zvedl Bonnie za ramena. Pokožku měla bledou až do modra a oči zavřené. Teta Judith kolem ní pobíhala a otírala jí obličej navlhčeným ubrouskem. Damon to sledovat opatrným, zkoumavým pohledem.
"Bude v pořádku," řekl Robert a vzhlédl se zjevnou úlevou. "Myslím, že prostě jenom omdlela. Musel to být nějaký hysterický záchvat nebo co." Ale Elena se neodvažovala ani nadechnout, dokud Bonnie neotevřela váhavě oči a nezeptala se, proč na ni všichni tak koukají.
Tato příhoda evidentně ukončila večer. Robert trval na tom, že Bonnie okamžitě odveze domů, a v ruchu, který s tím byl spojený, si Elena našla okamžik, aby zašeptala Damonovi: "Vypadni!"
Zvedl obočí. "Cože?"
"Řekla jsem vypadni. Hned! Jdi pryč, nebo jim řeknu, že ty jsi ten vrah."
Káravě na ni pohlédl. "Nemyslíš si, že si host zaslouží větší ohledy?" zeptal se, ale při pohledu na její výraz jen pokrčil rameny a usmál se.
"Děkuji vám za pozvání na večeři," řekl nahlas tetě Judith, která zrovna nesla do auta deku. "Doufám, že vám tu laskavost budu moci někdy oplatit." A Eleně řekl: "Uvidíme se."
No, tohle je dost jisté, pomyslela si Elena, když Robert odvážel zasmušilého Matta a ospalou Bonnie. Teta Judith telefonovala s paní McCulloughovou.
"Taky nevím, co se to s těmi děvčaty děje," říkala zrovna. "Nejdřív Vickie, teď Bonnie... a ani Elena v poslední době není ve své kůži..."
Zatímco teta Judith telefonovala a Margaret hledala svoji Sněženku, Elena přecházela po pokoji.
Bude muset zavolat Stefanovi. Nemá jinou možnost. Nedělala si starosti o Bonnie; když se tohle stalo dřív, nezanechalo to nikdy trvalé následky. A Damon bude mít dnes v noci jiné starosti, než obtěžovat její kamarádky.
Přijde sem, aby si vybral odměnu za tu ‚laskavost', kterou jí prokázal. Věděla bez nejmenších pochyb, že to byl i význam jeho slov na rozloučenou. A proto musí říct Stefanovi všechno, protože ho dnes v noci potřebuje, potřebuje jeho ochranu.
Jenže, co může Stefan udělat? Navzdory všem jejím prosbám a argumentům minulý týden odmítnul její krev. Trval na tom, že se mu Síly vrátí i bez toho, ale Elena věděla, že je stále ještě zranitelný. I kdyby tu Stefan byl, co může udělat, aby Damona zastavil? A aby přitom sám nezemřel?
Bonniin dům také není žádné útočiště. A Meredith je pryč. Nikdo jí nepomůže, nikomu nemůže věřit. Ale pomyšlení na to, že by tu měla dnes v noci čekat sama s vědomím, že Damon přijde, bylo nesnesitelné.
Slyšela, jak teta Judith zavěsila. Automaticky vykročila ke kuchyni a myslí jí běželo Stefanovo číslo. Pak se zarazila a pomalu se otočila, aby se podívala do obývacího pokoje, ze kterého zrovna vyšla.
Dívala se na okna vysoká od podlahy ke stropu a na umně zdobený krb s nádherně vyřezávanou římsou. Tento pokoj býval součástí původního domu, toho, který skoro celý vyhořel za občanské války. Její ložnice je hned nad ním.
Velké světlo začínalo pohasínat. Elena pohlédla na vyřezávanou lištu u stropu, do míst, kde se stýkala s moderněji řešenou jídelnou. Vyběhla jako raketa po schodech a srdce jí prudce bušilo.
"Teto Judith?" Teta se zastavila na schodech. "Teto Judith, prosím tě řekni mi něco. Byl Damon v obývacím pokoji?"
"Cože?" Teta Judith zamrkala, jak ji vytrhla z myšlenek.
"Vzal Robert Damona do obýváku? Prosím přemýšlej, teto Judith! Potřebuju to vědět."
"Proč? Ne, myslím, že nevzal. Nevzal ho tam. Přišli sem a šli rovnou do jídelny. Eleno, co tě to proboha..." Ta poslední slova vyhrkla, když ji Elena spontánně objala.
"Promiň, teto. Jsem prostě šťastná," řekla Elena.
"No, jsem ráda, že je alespoň někdo šťastný, potom, jak večer dopadl. Ale zdá se, že ten milý kluk Damon se docela bavil. Víš, Eleno, vypadal, že ho docela zajímáš, navzdory tomu, jak ses chovala."
Elena se otočila zpět. "No a?"
"No, prostě jsem si myslela, že bys mu mohla dát šanci, to je všechno. Myslím, že byl velmi příjemný. Takového mladého muže bych tu ráda vídala."
Elena chvíli jen kulila oči a pak polkla, aby zadržela hysterický smích. Teta mi tu navrhuje, abych si začala s Damonem místo se Stefanem... protože Damon je přesně ten typ, který se tetám líbí. "Teto Judith," začala a zhluboka se nadechla, ale pak pochopila, že to nemá smysl. Jen němě zavrtěla hlavou, rozhodila bezradně ruce a dívala se, jak teta odchází po schodech.
Elena obvykle spala se zavřenými dveřmi. Ale dnes v noci je nechala otevřené, ležela na posteli a zírala do ztemnělé chodby. Každou chvíli pohlédla na svítící číselník hodin na nočním stolku.
Nebála se, že usne. Jak míjely minuty, skoro si přála, aby to dokázala. Čas plynul mučivě pomalu. Jedenáct hodin... jedenáct třicet... půlnoc... jedna hodina... jedna třicet... dvě...
Ve dvě deset zaslechla nějaký zvuk.
Stále vleže na posteli naslouchala tichým zvukům zdola. Věděla, že si najde způsob, jak se dostat dovnitř, pokud bude chtít. Když byl Damon odhodlaný, žádný zámek mu nezabránil vejít.
Myslí jí proběhla hudba z toho snu, který se jí zdál tenkrát u Bonnie, - několik tklivých, stříbřitých tónů. Vzbuzovaly v ní podivné pocity. Trochu jako v opojení nebo ve snu vstala a vykročila na práh.
Chodba byla temná, ale její oči měly dost času se přizpůsobit. Rozeznávala temnou siluetu, jak vychází nahoru po schodech. Když došla nahoru, uviděla letmý smrtící záblesk úsměvu.
Čekala a neusmívala se, dokud k ní nedošel a nestál jí tváří v tvář. Dělil je pouhý metr. Dům byl naprosto tichý. V pokoji přes chodbu spala Margaret, na konci se teta Judith vznášela na křídlech snů v blažené nevědomosti o tom, co se odehrává za jejími dveřmi.
Damon nic neříkal, ale díval se na ni a hltal očima její dlouhou bílou noční košili s vysokým krajkovým límečkem. Elena si ji vybrala, protože byla nejcudnější, kterou měla, ale Damon ji zjevně pokládal za atraktivní. Přinutila se stát klidně, ale měla sucho v ústech a srdce jí tupě bušilo. Teď to přijde. Za okamžik se dozví, jestli měla pravdu.
Ucouvla bez jediného slova či gesta pozvání a nechala vchod volný. Zahlédla žhavý záblesk v jeho bezedných očích, když k ní dychtivě vykročil. A pak se zarazil.
Stál těsně před dveřmi jejího pokoje, zjevně zmatený. Pokusil se znovu vstoupit, ale nemohl. Zdálo se, že mu něco brání vejít o jediný krok dál. Na tváři se mu vystřídalo překvapení, zmatek a pak hněv.
Vzhlédl, očima zkoumal temnotu za dveřmi a prohlížel bedlivě strop na obou stranách. Pak, když pochopil, o co se jedná, odhalil zuby v dravčím zavrčení.
Elena se z bezpečí na své straně dveří tiše zasmála. Funguje to!
"Můj pokoj a obývák dole jsou pozůstatky starého domu," vysvětlila mu. "A samozřejmě to bývalo úplně jiné obydlí. A sem jsi nikdy pozván nebyl a nikdy nebudeš."
Hruď se mu prudce zdvihala vzteky, nozdry měl rozšířené a v očích divoký pohled. Temný hněv z něj vyzařoval ve vlnách. Vypadal, jako by chtěl strhat zdi vlastníma rukama, které zatínal vzteky.
Eleně se triumfem a úlevou zatočila hlava. "Teď bys měl radši jít," řekla. "Tady není nic pro tebe."
Ještě okamžik se ten hrozivý pohled vpíjel do jejích očí a pak se Damon otočil. Ale nezamířil ke schodišti. Místo toho přešel chodbu a položil ruku na dveře Margaretina pokoje.
Elena vyrazila vpřed dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá. Na prahu se zarazila, chytila se za vnitřní rám dveří a ztěžka dýchala.
Prudce otočil hlavu a usmál se na ni - pomalu a krutě. Lehce otočil klikou, aniž se na ni podíval. Jeho oči temné jako uhel hleděly nehnutě na Elenu.
"Tvoje volba," oznámil.
Elena stála velmi tiše a měla pocit, jako by uvnitř měla pusté ledové pláně. Margaret je jen malé děvčátko. To přece nemůže myslet vážně, nikdo nemůže být takové monstrum, aby zranil čtyřletou holčičku.
Ale v Damonově tváři nerozeznala žádný náznak něhy nebo soucitu. On je lovec, zabiják. A slabší jsou jeho kořistí. Vzpomněla si na hrozivé zvířecí zavrčení, které proměnilo jeho krásné rysy, a věděla, že mu Margaret nikdy nevydá.
Všechno se událo jako ve zpomaleném filmu. Viděla Damonovu ruku na dveřích a jeho nemilosrdný pohled. Prošla dveřmi a zanechala za sebou jediné bezpečné místo, které znala.
Bonnie řekla, že v domě je smrt. A Elena jde nyní smrti vstříc z vlastní svobodné vůle. Sklopila hlavu, aby zakryla bezmocné slzy, které jí vstoupily do očí. Bylo po všem. Damon zvítězil.
Nevzhlédla, aby ho neviděla útočit. Ale cítila, jak se kolem ní zachvěl vzduch, a otřásla se. A pak ji objala něžná nekonečná temnota, která ji zahalila jako křídla velikého ptáka.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

11.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.26 | rubrika: upíří deníky 2.

 "Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.

Elena se podívala dolů. Přesah střechy zakrýval balkon, odkud slyšela šouravé zvuky. Ale nešlo o zvuky pronásledování a nezaznamenala žádný náznak, že by někdo zaslechl slova jejího společníka.
"Měla jsem dojem, že ses představil jako Smith," odpověděla a stále hleděla dolů do temnoty.
Damon se zasmál. Byl to neuvěřitelně podmanivý smích, nebyl v něm onen hořký tón jako u Stefana. Připomínal jí duhový lesk na havraních perech.
Ale nenechala se zmást. Přestože se Damon zdá okouzlující, je nebezpečný víc, než si kdokoli dokáže představit. To pružné elegantní tělo je desetkrát silnější než lidské.
A ty líně hledící tmavé oči jsou přizpůsobeny pro dokonalé vidění potmě. Ruka s dlouhými prsty, která ji zdvihla na střechu, se dokáže pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. A co je nejhorší, má mysl zabijáka. Je to šelma.
Dokázala to vycítit těsně pod jeho uhlazenou slupkou. Lišil se od lidí. Už tak dlouho žil jen lovem a zabíjením, že zapomněl všechno ostatní. A vychutnával si to, nebojoval se svou přirozeností jako Stefan, ale užíval si ji. Nemá žádné svědomí ani morálku a ona je tu s ním v pasti sama uprostřed noci. Pevně se rozkročila, aby byla kdykoli připravená k rychlé akci. Měla by na něj být rozzlobená po tom, co jí provedl ve snu. A také byla, ale teď nemělo smysl to vyjadřovat nahlas. Věděl, jak hrozný musí mít vztek, a jen by se jí smál, kdyby mu to řekla.
Pozorovala to tiše a napjatě a čekala, co udělá.
Ale ani se nepohnul. Ty ruce, které dovedly vyrazit tak rychle jako útočící kobra, mu spočívaly nehnutě na kolenou. Jeho výraz jí připomínal pohled, jakým na ni již jednou hleděl - tehdy, když se viděli poprvé. Měl v očích stejný výraz tajeného váhavého respektu, jenže tehdy se k němu mísilo i překvapení. Teď vůbec nebyl překvapený.
"Nebudeš na mě křičet? Nebo omdlévat?" zeptal se, jakoby jí nabízel standardní možnosti řešení.
Elena ho stále pozorovala. Byl mnohem silnější než ona - a také rychlejší, ale pokud bude potřeba, zřejmě se dokáže dostat k okraji střechy dřív, než ji chytí. Pokud se netrefí na balkon, bude padat devět metrů, ale možná se odhodlá to risknout. To závisí na Damonovi.
"Nejsem omdlívací typ," odsekla stručně. "A proč bych na tebe měla křičet? Hrajeme hru. Tu noc jsem byla hloupá, a tak jsem prohrála. Tenkrát na hřbitově jsi mě varoval před následky."
Nadechl se a sklopil zrak. "Možná tě učiním svou Královnou stínů," řekl a dál mluvil jakoby sám k sobě: "Měl jsem mnoho společnic, dívek mladých jako ty a žen, které byly nejkrásnější v Evropě. Ale ty jsi ta, kterou chci mít po svém boku. Vládnout společně a brát si, co chceme a kdy to chceme. Být obávaní a uctívaní slabšími dušemi. Bylo by to až tak špatné?"
"Ale i já jsem jednou z těch slabších duší," odpověděla Elena. "My dva jsme nepřátelé, Damone. A nikdy nemůžeme být nic jiného."
"Jsi si tím jistá?" Pohlédl na ni a ucítila sílu jeho mysli, jak se dotkla její - jako kdyby o ni zavadil svými dlouhými prsty. Ale tentokrát nepocítila závrať, nedostavil se pocit slabosti ani podlehnutí. Odpoledne si totiž, jako teď každý den, dopřála dlouhou lázeň v horké vodě plné sušeného sporýše.
V Damonových očích se zablýsklo pochopení, ale přijal porážku s elegancí. "Co tady vlastně děláš?" zeptal se ležérně.
Bylo to divné, ale necítila žádnou potřebu mu lhát. "Caroline si vzala něco, co patří mě. Můj deník. Přišla jsem, abych si ho vzala zpátky."
V tmavých očích se objevil nový výraz. "Bezpochyby proto, abys nějak ochránila mého nanicovatého bratra," řekl podrážděně.
"Tohle se Stefana netýká!"
"Že ne?" Obávala se, že pochopil víc, než chtěla. "Zvláštní, vždycky když se objeví problémy, je do toho nějak zapletený. On vytváří problémy. Ale kdyby zmizel ze scény..."
Elena klidně odpověděla: "Pokud Stefanovi zase ublížíš, budeš toho litovat. Najdu nějaký způsob, jak tě přinutím litovat, žes to udělal, Damone. To myslím vážně."
"Chápu. Takže musím prostě pracovat na tobě, že ano?"
Elena neřekla nic. Sama se zahnala do rohu, když souhlasila, že s ním bude hrát tuhle smrtící hru. Sklopila zrak.
"Stejně tě nakonec získám, víš?" řekl jemně. Stejný hlas použil na večírku, když ji uklidňoval. Nebyla v něm žádná zášť ani výsměch, prostě oznamoval skutečnost. "Po dobrém nebo po zlém, jak říkáte vy lidé - a to je pěkné rčení - budeš moje, než příště napadne sníh."
Elena se pokusila skrýt chlad, který jí sevřel srdce, ale věděla, že si stejně všiml jejích pocitů.
"Dobře," prohlásil. "Máš alespoň trochu rozumu. Děláš dobře, že se mě bojíš; jsem ta nejnebezpečnější věc, kterou jsi asi v životě potkala. Ale zrovna teď mám pro tebe obchodní návrh."
"Obchodní návrh?"
"Přesně tak. Přišla jsi sem pro svůj deník. Ale nemáš ho," pokývnul směrem k jejím prázdným rukám. "Nepodařilo se ti to, že?" A když Elena neodpověděla, pokračoval. "A protože si nepřeješ do toho zatahovat mého bratra, nemůže ti pomoct. Ale já mohu. A udělám to."
"Ty to uděláš?"
"Samozřejmě - za určitou cenu."
Elena ho pozorovala s ruměncem ve tváři. Když se konečně zmohla na slovo, vyšlo z ní jen zašeptání: "Jakou - cenu?"
Ze tmy jí odpověděl úsměv. "Několik minut tvého času, Eleno. Několik kapek tvé krve. Asi tak hodinka strávená se mnou o samotě."
"Ty...," Elena nedokázala najít vhodné slovo. Všechny přídomky, které znala, jí připadaly chabé.
"Stejně se toho nakonec dočkám," přesvědčoval ji rozumným hlasem. "Pokud budeš sama k sobě upřímná, přiznáš si to. Naposledy to nebylo naposledy. Proč se s tím nesmířit?" Přešel do vřelého, důvěrného tónu. "Jen si vzpomeň..."
"Radši bych si sama podřízla hrdlo," odsekla.
"Fascinující představa. Ale já bych uměl docílit stejného výsledku mnohem příjemnějším způsobem."
Vysmívá se jí. Po tom všem, co za ten den zažila, už toho na ni bylo moc. "Víš, že jsi nechutný? Dělá se mi z tebe špatně." Třásla se hněvem a sotva popadala dech. "Raději zemřu, než bych se ti vzdala. Raději..."
Nebyla si jistá, co ji přimělo k činu. V Damonově přítomnosti ji ovládaly jakési hluboké instinkty. A v tu chvíli cítila, že raději bude riskovat cokoli, než aby ho nechala tentokrát vyhrát. Podvědomě zaznamenala, že klidně a uvolněně sedí a vychutnává si, jaký obrat jeho hra nabrala. Jiná část její mysli počítala, o kolik střecha přesahuje balkon.
"Raději udělám tohle," prohlásila a vrhla se dolů.
Měla pravdu; nebyl ve střehu a nedokázal vyrazit dost rychle, aby ji zachytil. Cítila volný prostor pod nohama a rostoucí děs, když si uvědomila, že balkon je dál, než si myslela. Mine ho.
Ale nepočítala s Damonem. Jeho vystřelená paže sice nebyla dost rychlá, aby ji zadržela na střeše, ale zachytila ji před dalším pádem. Jako by pro něj její váha nic neznamenala. Elena instinktivně uchopila okraj šindelové střechy a pokoušela se dostat nahoru koleno.
Zuřivě nadával: "Ty jsi blázen! Jestli se tolik nemůžeš dočkat setkání se smrtí, můžu vás představit osobně."
"Koukej mě pustit," syčela Elena skrze zuby. Byla si jistá, že se někdo každým okamžikem přijde podívat na balkon. "Pusť mě."
"Tady a teď?" Když pohlédla do jeho neproniknutelných tmavých očí, uvědomila si, že mluví vážně. Pokud řekne ano, pustí ji dolů.
"Byl by to rychlý způsob, jak všechno skončit, že?" zeptala se. Srdce jí bušilo strachy, ale odmítala dát to najevo.
"Ale to by byla škoda." Jediným pohybem ji vytáhl do bezpečí. A k sobě. Objal ji pažemi a přitiskl ke svému štíhlému svalnatému tělu a Elena náhle neviděla vůbec nic. Byla lapena. Pak ucítila, jak se mu napínají svaly jako nějaké veliké kočkovité šelmě a oba se ocitli v prostoru.
Padali. Nedokázala si pomoci, držela se ho jako jediné stabilní věci ve vířícím světě. Pak přistál měkce jako kočka a pružně vyrovnal dopad.
Stefan jednou udělal něco podobného. Ale Stefan ji pak nedržel tímhle způsobem, bolestně blízko, se rty skoro se dotýkajícími jejích.
"Přemýšlej o mém návrhu," řekl.
Nedokázala se pohnout ani uhnout očima. A tentokrát věděla, že neužívá žádné Síly, že to je prostá živočišná přitažlivost mezi nimi. Nemělo smysl to popírat; její tělo na něj reagovalo. Cítila jeho dech na svých rtech.
"Nepotřebuji tě k ničemu," odpověděla.
Měla pocit, že se chystá ji políbit, ale neudělal to. Nad nimi se otevřelo francouzské okno a pak se shora ozval rozzlobený hlas: "Hej! Co se to tam děje? Je tam venku někdo?"
"Tentokrát jsem ti prokázal laskavost já," řekl Damon velice něžně a stále ji držel v náručí. "Příště je řada na tobě."
Nedokázala odvrátit hlavu. Kdyby ji teď políbil, nechala by ho. Ale najednou pevné objetí povolilo a jeho tvář se jakoby rozmazala. Vypadalo to, jako by si ho sama temnota brala zpět. Pak se ozval tlukot křídel a do vzduchu se vznesl černý havran.
Cosi, snad kniha nebo bota, za ním vyletělo z balkonu - a minulo o pěkný kus.
"Zatracený ptáci!" zanadával pan Forbes shora. "Asi si postavili hnízdo na střeše."
Roztřesená Elena se objala pažemi a skrývala se ve tmě, dokud zase nezašel dovnitř.
Našla Bonnie a Meredith skrčené u brány. "Co tě tak dlouho zdrželo?" zašeptala Bonnie. "Už jsme mysleli, že tě chytli!"
"Skoro jo. Musela jsem počkat, dokud nebylo bezpečné vylézt." Elena byla už tak zvyklá lhát o Damonovi, že to dělala bez vědomého úsilí. "Pojďme domů," zašeptala. "Tady už víc nezmůžeme."
Když se loučily u Eleniných dveří, Meredith připomněla: "Do Dne zakladatelů zbývají už jenom dva týdny."
"Já vím," odpověděla. Na okamžik jí probleskl v hlavě Damonův návrh, ale rázně ho vyhnala z mysli. "Já už něco vymyslím," prohlásila.
Do dalšího školního dne ale nevymyslela nic. Dobrou zprávou bylo, že Caroline zřejmě nepostřehla ve svém pokoji nic divného - ale to také byla jediná věc, kterou Elena pokládala za příznivou. Ráno před vyučováním bylo oznámeno, že školní rada zvolila Elenu, aby představovala "Ducha Fell's Church." Během celého ředitelova projevu Caroline zářil na tváři triumfální a zlomyslný úsměv.
Elena se ho pokoušela ignorovat. Snažila se ignorovat i urážky a opovržení na počátku projevu, ale nebylo to jednoduché. Poslední dobou to vůbec nebylo jednoduché, ale byly dny, kdy měla sto chutí začít vřískat nebo někoho udeřit. Zatím se ale vždycky udržela.
To odpoledne, zatímco čekala, až bude vypuštěna třída z šesté hodiny dějepisu, studovala Tylera Smallwooda. Od té doby, co se vrátil do školy, na ni vůbec nepromluvil. Během ředitelova projevu se usmíval stejně nevraživě jako Caroline. A teď, když si všimnul, že Elena tu stojí sama, šťouchl loktem do Dicka Cartera. "Copak to tu máme?" zeptal se. "Copak to tu roste za kytku? Nebo snad plevel?"
Stefane, kdepak jsi? pomyslela si Elena. Ale na tuhle otázku znala přesnou odpověď - na druhé straně školy, na hodině astronomie.
Dick otevřel pusu, aby něco dodal, ale pak se jeho výraz změnil. Díval se za Elenu, někam do chodby. Elena se otočila a uviděla Vickie.
Vickie a Dick spolu před maturitním plesem chodili. Elena se domýšlela, že to vlastně neskončilo. Ale Dick vypadal nejistě, jako by nevěděl, co má očekávat od dívky, která se k němu právě blížila.
Na Vickiině tváři i chůzi bylo něco podivného. Pohybovala se, jako by se ani nedotýkala země. Oči měla rozšířené a zasněné.
"Ahojky," pozdravil ji Dick váhavě a stoupl si před ni. Vickie ho minula bez jediného pohledu a mířila k Tylerovi. Elena sledovala dění s rostoucím neklidem. Mělo to být asi k smíchu, ale nebylo.
Tyler nejdřív vypadal poněkud zaraženě. Když mu Vickie položila ruku na hruď, usmál se, ale vyznívalo to nuceně. Vickie mu zajela rukou pod bundu. Tylerův úsměv se pokřivil. Vickie mu položila na hruď i druhou ruku. Tyler pohlédnul na Dicka.
"Hej, Vickie, nebuď tak vážná," ozval se Dick chvatně, ale nepřiblížil se. Vickie vyjela rukama vzhůru a svlékla Tylerovi bundu z ramen. Pokusil se ji navléknout zpět, aniž by musel pustit z rukou knihy, ale nešlo to. Vickiiny prsty se mu vkrádaly pod košili.
"Zastav to. Zastav ji, prosím tě, ano?" žádal Tyler Dicka a couval ke zdi.
"Hej, Vickie, nech toho. Nedělej to." Ale Dick zůstával v bezpečné vzdálenosti. Tyler k němu vyslal rozzuřený pohled a pokoušel se Vickie setřást.
Pak se ozval ten zvuk. Nejdřív se zdálo, že má tak nízkou frekvenci, že je pro lidské ucho skoro nerozeznatelný, ale pomalu sílil. Záhadně děsivé vrčení, ze kterého vstávaly Eleně chloupky po celém těle. Tyler jen nevěřícně zíral, přimražen údivem, a ona brzy pochopila proč. Ten zvuk pocházel od Vickie.
Pak všechno nabralo rychlý spád. Tyler ležel na zemi a Vickiiny zuby mu chňapaly pouhé centimetry nad hrdlem. Elena rázem zapomněla na všechny hádky a pomáhala Dickovi ji odtáhnout. Tyler hlasitě vyl. Dveře učebny dějepisu se otevřely a Alaric křičel: "Ať ji nezraníte! Opatrně! To bude epilepsie, musíme ji položit!"
Vickie znovu chňapla zuby zrovna ve chvíli, kdy natahoval pomocnou ruku. Štíhlá dívka byla silnější, než oni všichni dohromady, a ztráceli nad ní kontrolu. Už ji o moc déle neudrží. Elena pocítila silnou úlevu, když se za ní ozval známý hlas.
"Vickie, uklidni se. Je to v pořádku. Jenom se teď uvolni."
Stefan uchopil Vickie za ruku, konejšivě k ní promlouval a Elena se konečně odvážila uvolnit sevření. A zprvu se opravdu zdálo, že Stefanova strategie zabírá. Vickiiny zaťaté prsty se uvolnily a už ji dokázali odtrhnout od Tylera. Jak k ní Stefan promlouval, ochabla a zavřela oči.
"Tak je to dobře. Teď se cítíš unavená. Bude v pořádku, když se prospíš."
Ale pak se najednou všechno pokazilo - ať už Stefan používal jakékoli Síly, kouzlo se zlomilo. Vickie znovu otevřela oči, ale už se vůbec nepodobaly té potrefené lani, jako tehdy v jídelně. Hořely slepým vztekem. Zavrčela na Stefana a začala bojovat s novou silou.
Bylo zapotřebí pěti nebo šesti lidí, aby ji udrželi, zatímco kdosi odběhl volat policii. Elena zůstala na místě a mluvila na Vickie, občas na ni i zakřičela, dokud nedorazili. Ale nic z toho nepomohlo.
Pak ustoupila a poprvé zaregistrovala dav přihlížejících. Bonnie byla v první řadě a zírala s otevřenou pusou. Stejně tak Caroline.
"Co se proboha stalo?" ptala se Bonnie, zatímco policisté vynášeli Vickie.
Elena, stále ještě zadýchaná, si odhrnula si z čela pramen vlasů. "Úplně se zbláznila a pokoušela se svléct Tylera."
Bonnie našpulila rty: "No, aby se snažila o tohle, to už musí být opravdu blázen, že?" A vyslala drzý úsměv přes rameno přímo na Caroline.
Elena měla kolena jako z gumy a ruce se jí třásly. Cítila, jak ji podepřela silná paže a vděčně se opřela o Stefana. Pak k němu vzhlédla.
"Epilepsie?" otázala se s nevěřícím úšklebkem.
Díval se chodbou směrem, kterým odnesli Vickie. Alaric Saltzman stále vydával pokyny a zjevně hodlal jet s ní. Skupinka zmizela za rohem.
"Myslím, že vyučování právě skončilo," pronesl Stefan. "Pojďme pryč."
Kráčeli k penzionu beze slova, oba ponoření v myšlenkách. Elena se mračila a několikrát na Stefana pohlédla, ale promluvila až ve chvíli, kdy došli do jeho pokoje.
"Stefane, co to s ní je? Co se to Vickie přihodilo?"
"Nad tím právě celou dobu přemýšlím. Napadá mě jenom jediné vysvětlení - a to, že je pořád ještě vystavena útokům."
"Ty myslíš, že Damon pořád... ach, panebože! Stefane, měla jsem jí dát trochu sporýše. Měla jsem si uvědomit..."
"To by nepomohlo, věř mi." Otočila se ke dveřím, jako by se chtěla rovnou vydat za Vickie, ale on ji jemně stáhl zpět. "Někteří lidé jsou mnohem snadněji ovlivnitelní, než jiní, Eleno. Vickie nikdy neměla příliš silnou vůli. A teď patří jemu."
Elena se pomalu posadila. "Takže se s tím nedá nic dělat? Ale Stefane, ona se stane - bude jako ty a Damon?"
"Záleží na tom," odpověděl chmurným tónem. "Nejde jen o to, kolik krve ztratí. Aby se proměna dokončila, potřebuje také mít jeho krev ve svých žilách. Jinak jen skončí jako pan Tanner. Vyschlá, použitá. Mrtvá."
Elena se zhluboka nadechla. Chtěla se ho zeptat ještě na něco jiného, na něco, co jí vrtalo hlavou. "Stefane, když jsi mluvil na Vickie, měla jsem dojem, že to funguje. Ty jsi na ni použil Síly, viď?"
"Ano."
"Ale ona pak znovu začala bláznit. Chci tím říct... Stefane, jsi v pořádku, viď? Vrátily se ti Síly?"
Neodpověděl. Ale i to pro ni byla dostatečná odpověď. "Stefane, proč ses mi nesvěřil? Co je v nepořádku?" Přistoupila k němu a klekla si vedle jeho křesla, takže se na ni musel podívat.
"Prostě mi jen trvá delší dobu, než se zotavím. Nedělej si s tím starosti."
"Ale já si dělám starosti. Copak není nic, co bychom s tím mohli udělat?"
"Ne," odpověděl. Ale sklopil přitom zrak.
Elena pochopila, o co jde. "Ach," zašeptala a opřela se o zeď. Pak vztáhla tuku a pokusila se uchopit tu jeho. "Stefane, poslouchej mě..."
"Eleno, ne. Copak to nechápeš? Je to nebezpečné, nebezpečné pro nás oba, zvlášť pro tebe. Mohlo by tě to zabít, nebo něco horšího."
"Jenom pokud nad sebou ztratíš kontrolu," odpověděla. "A to se ti nestane. Polib mě."
"Ne," bránil se dál Stefan. Pak dodal o něco méně příkře: "Dnes večer, jakmile se setmí, půjdu na lov."
"Ale je to to samé?" zeptala se. Věděla, že to tak není. To lidská krev dává Síly. "Prosím, Stefane; copak nevidíš, že si to přeju? Copak si to nepřeješ i ty?"
"To není fér," řekl a sledoval ji zmučeným pohledem. "Ty víš, že není, Eleno. Ty víš, jak moc..." Opět se od ní odvrátil a zaťal ruce v pěst.
"Tak co nám brání? Stefane, potřebuju..." Nedokázala dokončit větu. Nedokázala mu vysvětlit, co potřebuje; potřebuje cítit vzájemné pouto a jeho blízkost. Potřebuje si pamatovat, jaké to je s ním, a vymazat vzpomínku na tanec ve snu a na Damonovo objetí. "Potřebuju, abychom byli zase spolu," zašeptala.
Stefan však byl stále odvrácený a zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," zašeptala Elena, ale pocítila nával žalu a strachu, jako by se k nim plížila porážka. Většina toho strachu byla o Stefana, který je bez Sil zranitelný, zranitelný natolik, že mu mohou ublížit obyčejní občané Fell's Church. Ale kousek toho strachu byl i o sebe sama.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

10.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.25 | rubrika: upíří deníky 2.

 "Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.

Elena se podívala dolů. Přesah střechy zakrýval balkon, odkud slyšela šouravé zvuky. Ale nešlo o zvuky pronásledování a nezaznamenala žádný náznak, že by někdo zaslechl slova jejího společníka.
"Měla jsem dojem, že ses představil jako Smith," odpověděla a stále hleděla dolů do temnoty.
Damon se zasmál. Byl to neuvěřitelně podmanivý smích, nebyl v něm onen hořký tón jako u Stefana. Připomínal jí duhový lesk na havraních perech.
Ale nenechala se zmást. Přestože se Damon zdá okouzlující, je nebezpečný víc, než si kdokoli dokáže představit. To pružné elegantní tělo je desetkrát silnější než lidské.
A ty líně hledící tmavé oči jsou přizpůsobeny pro dokonalé vidění potmě. Ruka s dlouhými prsty, která ji zdvihla na střechu, se dokáže pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. A co je nejhorší, má mysl zabijáka. Je to šelma.
Dokázala to vycítit těsně pod jeho uhlazenou slupkou. Lišil se od lidí. Už tak dlouho žil jen lovem a zabíjením, že zapomněl všechno ostatní. A vychutnával si to, nebojoval se svou přirozeností jako Stefan, ale užíval si ji. Nemá žádné svědomí ani morálku a ona je tu s ním v pasti sama uprostřed noci. Pevně se rozkročila, aby byla kdykoli připravená k rychlé akci. Měla by na něj být rozzlobená po tom, co jí provedl ve snu. A také byla, ale teď nemělo smysl to vyjadřovat nahlas. Věděl, jak hrozný musí mít vztek, a jen by se jí smál, kdyby mu to řekla.
Pozorovala to tiše a napjatě a čekala, co udělá.
Ale ani se nepohnul. Ty ruce, které dovedly vyrazit tak rychle jako útočící kobra, mu spočívaly nehnutě na kolenou. Jeho výraz jí připomínal pohled, jakým na ni již jednou hleděl - tehdy, když se viděli poprvé. Měl v očích stejný výraz tajeného váhavého respektu, jenže tehdy se k němu mísilo i překvapení. Teď vůbec nebyl překvapený.
"Nebudeš na mě křičet? Nebo omdlévat?" zeptal se, jakoby jí nabízel standardní možnosti řešení.
Elena ho stále pozorovala. Byl mnohem silnější než ona - a také rychlejší, ale pokud bude potřeba, zřejmě se dokáže dostat k okraji střechy dřív, než ji chytí. Pokud se netrefí na balkon, bude padat devět metrů, ale možná se odhodlá to risknout. To závisí na Damonovi.
"Nejsem omdlívací typ," odsekla stručně. "A proč bych na tebe měla křičet? Hrajeme hru. Tu noc jsem byla hloupá, a tak jsem prohrála. Tenkrát na hřbitově jsi mě varoval před následky."
Nadechl se a sklopil zrak. "Možná tě učiním svou Královnou stínů," řekl a dál mluvil jakoby sám k sobě: "Měl jsem mnoho společnic, dívek mladých jako ty a žen, které byly nejkrásnější v Evropě. Ale ty jsi ta, kterou chci mít po svém boku. Vládnout společně a brát si, co chceme a kdy to chceme. Být obávaní a uctívaní slabšími dušemi. Bylo by to až tak špatné?"
"Ale i já jsem jednou z těch slabších duší," odpověděla Elena. "My dva jsme nepřátelé, Damone. A nikdy nemůžeme být nic jiného."
"Jsi si tím jistá?" Pohlédl na ni a ucítila sílu jeho mysli, jak se dotkla její - jako kdyby o ni zavadil svými dlouhými prsty. Ale tentokrát nepocítila závrať, nedostavil se pocit slabosti ani podlehnutí. Odpoledne si totiž, jako teď každý den, dopřála dlouhou lázeň v horké vodě plné sušeného sporýše.
V Damonových očích se zablýsklo pochopení, ale přijal porážku s elegancí. "Co tady vlastně děláš?" zeptal se ležérně.
Bylo to divné, ale necítila žádnou potřebu mu lhát. "Caroline si vzala něco, co patří mě. Můj deník. Přišla jsem, abych si ho vzala zpátky."
V tmavých očích se objevil nový výraz. "Bezpochyby proto, abys nějak ochránila mého nanicovatého bratra," řekl podrážděně.
"Tohle se Stefana netýká!"
"Že ne?" Obávala se, že pochopil víc, než chtěla. "Zvláštní, vždycky když se objeví problémy, je do toho nějak zapletený. On vytváří problémy. Ale kdyby zmizel ze scény..."
Elena klidně odpověděla: "Pokud Stefanovi zase ublížíš, budeš toho litovat. Najdu nějaký způsob, jak tě přinutím litovat, žes to udělal, Damone. To myslím vážně."
"Chápu. Takže musím prostě pracovat na tobě, že ano?"
Elena neřekla nic. Sama se zahnala do rohu, když souhlasila, že s ním bude hrát tuhle smrtící hru. Sklopila zrak.
"Stejně tě nakonec získám, víš?" řekl jemně. Stejný hlas použil na večírku, když ji uklidňoval. Nebyla v něm žádná zášť ani výsměch, prostě oznamoval skutečnost. "Po dobrém nebo po zlém, jak říkáte vy lidé - a to je pěkné rčení - budeš moje, než příště napadne sníh."
Elena se pokusila skrýt chlad, který jí sevřel srdce, ale věděla, že si stejně všiml jejích pocitů.
"Dobře," prohlásil. "Máš alespoň trochu rozumu. Děláš dobře, že se mě bojíš; jsem ta nejnebezpečnější věc, kterou jsi asi v životě potkala. Ale zrovna teď mám pro tebe obchodní návrh."
"Obchodní návrh?"
"Přesně tak. Přišla jsi sem pro svůj deník. Ale nemáš ho," pokývnul směrem k jejím prázdným rukám. "Nepodařilo se ti to, že?" A když Elena neodpověděla, pokračoval. "A protože si nepřeješ do toho zatahovat mého bratra, nemůže ti pomoct. Ale já mohu. A udělám to."
"Ty to uděláš?"
"Samozřejmě - za určitou cenu."
Elena ho pozorovala s ruměncem ve tváři. Když se konečně zmohla na slovo, vyšlo z ní jen zašeptání: "Jakou - cenu?"
Ze tmy jí odpověděl úsměv. "Několik minut tvého času, Eleno. Několik kapek tvé krve. Asi tak hodinka strávená se mnou o samotě."
"Ty...," Elena nedokázala najít vhodné slovo. Všechny přídomky, které znala, jí připadaly chabé.
"Stejně se toho nakonec dočkám," přesvědčoval ji rozumným hlasem. "Pokud budeš sama k sobě upřímná, přiznáš si to. Naposledy to nebylo naposledy. Proč se s tím nesmířit?" Přešel do vřelého, důvěrného tónu. "Jen si vzpomeň..."
"Radši bych si sama podřízla hrdlo," odsekla.
"Fascinující představa. Ale já bych uměl docílit stejného výsledku mnohem příjemnějším způsobem."
Vysmívá se jí. Po tom všem, co za ten den zažila, už toho na ni bylo moc. "Víš, že jsi nechutný? Dělá se mi z tebe špatně." Třásla se hněvem a sotva popadala dech. "Raději zemřu, než bych se ti vzdala. Raději..."
Nebyla si jistá, co ji přimělo k činu. V Damonově přítomnosti ji ovládaly jakési hluboké instinkty. A v tu chvíli cítila, že raději bude riskovat cokoli, než aby ho nechala tentokrát vyhrát. Podvědomě zaznamenala, že klidně a uvolněně sedí a vychutnává si, jaký obrat jeho hra nabrala. Jiná část její mysli počítala, o kolik střecha přesahuje balkon.
"Raději udělám tohle," prohlásila a vrhla se dolů.
Měla pravdu; nebyl ve střehu a nedokázal vyrazit dost rychle, aby ji zachytil. Cítila volný prostor pod nohama a rostoucí děs, když si uvědomila, že balkon je dál, než si myslela. Mine ho.
Ale nepočítala s Damonem. Jeho vystřelená paže sice nebyla dost rychlá, aby ji zadržela na střeše, ale zachytila ji před dalším pádem. Jako by pro něj její váha nic neznamenala. Elena instinktivně uchopila okraj šindelové střechy a pokoušela se dostat nahoru koleno.
Zuřivě nadával: "Ty jsi blázen! Jestli se tolik nemůžeš dočkat setkání se smrtí, můžu vás představit osobně."
"Koukej mě pustit," syčela Elena skrze zuby. Byla si jistá, že se někdo každým okamžikem přijde podívat na balkon. "Pusť mě."
"Tady a teď?" Když pohlédla do jeho neproniknutelných tmavých očí, uvědomila si, že mluví vážně. Pokud řekne ano, pustí ji dolů.
"Byl by to rychlý způsob, jak všechno skončit, že?" zeptala se. Srdce jí bušilo strachy, ale odmítala dát to najevo.
"Ale to by byla škoda." Jediným pohybem ji vytáhl do bezpečí. A k sobě. Objal ji pažemi a přitiskl ke svému štíhlému svalnatému tělu a Elena náhle neviděla vůbec nic. Byla lapena. Pak ucítila, jak se mu napínají svaly jako nějaké veliké kočkovité šelmě a oba se ocitli v prostoru.
Padali. Nedokázala si pomoci, držela se ho jako jediné stabilní věci ve vířícím světě. Pak přistál měkce jako kočka a pružně vyrovnal dopad.
Stefan jednou udělal něco podobného. Ale Stefan ji pak nedržel tímhle způsobem, bolestně blízko, se rty skoro se dotýkajícími jejích.
"Přemýšlej o mém návrhu," řekl.
Nedokázala se pohnout ani uhnout očima. A tentokrát věděla, že neužívá žádné Síly, že to je prostá živočišná přitažlivost mezi nimi. Nemělo smysl to popírat; její tělo na něj reagovalo. Cítila jeho dech na svých rtech.
"Nepotřebuji tě k ničemu," odpověděla.
Měla pocit, že se chystá ji políbit, ale neudělal to. Nad nimi se otevřelo francouzské okno a pak se shora ozval rozzlobený hlas: "Hej! Co se to tam děje? Je tam venku někdo?"
"Tentokrát jsem ti prokázal laskavost já," řekl Damon velice něžně a stále ji držel v náručí. "Příště je řada na tobě."
Nedokázala odvrátit hlavu. Kdyby ji teď políbil, nechala by ho. Ale najednou pevné objetí povolilo a jeho tvář se jakoby rozmazala. Vypadalo to, jako by si ho sama temnota brala zpět. Pak se ozval tlukot křídel a do vzduchu se vznesl černý havran.
Cosi, snad kniha nebo bota, za ním vyletělo z balkonu - a minulo o pěkný kus.
"Zatracený ptáci!" zanadával pan Forbes shora. "Asi si postavili hnízdo na střeše."
Roztřesená Elena se objala pažemi a skrývala se ve tmě, dokud zase nezašel dovnitř.
Našla Bonnie a Meredith skrčené u brány. "Co tě tak dlouho zdrželo?" zašeptala Bonnie. "Už jsme mysleli, že tě chytli!"
"Skoro jo. Musela jsem počkat, dokud nebylo bezpečné vylézt." Elena byla už tak zvyklá lhát o Damonovi, že to dělala bez vědomého úsilí. "Pojďme domů," zašeptala. "Tady už víc nezmůžeme."
Když se loučily u Eleniných dveří, Meredith připomněla: "Do Dne zakladatelů zbývají už jenom dva týdny."
"Já vím," odpověděla. Na okamžik jí probleskl v hlavě Damonův návrh, ale rázně ho vyhnala z mysli. "Já už něco vymyslím," prohlásila.
Do dalšího školního dne ale nevymyslela nic. Dobrou zprávou bylo, že Caroline zřejmě nepostřehla ve svém pokoji nic divného - ale to také byla jediná věc, kterou Elena pokládala za příznivou. Ráno před vyučováním bylo oznámeno, že školní rada zvolila Elenu, aby představovala "Ducha Fell's Church." Během celého ředitelova projevu Caroline zářil na tváři triumfální a zlomyslný úsměv.
Elena se ho pokoušela ignorovat. Snažila se ignorovat i urážky a opovržení na počátku projevu, ale nebylo to jednoduché. Poslední dobou to vůbec nebylo jednoduché, ale byly dny, kdy měla sto chutí začít vřískat nebo někoho udeřit. Zatím se ale vždycky udržela.
To odpoledne, zatímco čekala, až bude vypuštěna třída z šesté hodiny dějepisu, studovala Tylera Smallwooda. Od té doby, co se vrátil do školy, na ni vůbec nepromluvil. Během ředitelova projevu se usmíval stejně nevraživě jako Caroline. A teď, když si všimnul, že Elena tu stojí sama, šťouchl loktem do Dicka Cartera. "Copak to tu máme?" zeptal se. "Copak to tu roste za kytku? Nebo snad plevel?"
Stefane, kdepak jsi? pomyslela si Elena. Ale na tuhle otázku znala přesnou odpověď - na druhé straně školy, na hodině astronomie.
Dick otevřel pusu, aby něco dodal, ale pak se jeho výraz změnil. Díval se za Elenu, někam do chodby. Elena se otočila a uviděla Vickie.
Vickie a Dick spolu před maturitním plesem chodili. Elena se domýšlela, že to vlastně neskončilo. Ale Dick vypadal nejistě, jako by nevěděl, co má očekávat od dívky, která se k němu právě blížila.
Na Vickiině tváři i chůzi bylo něco podivného. Pohybovala se, jako by se ani nedotýkala země. Oči měla rozšířené a zasněné.
"Ahojky," pozdravil ji Dick váhavě a stoupl si před ni. Vickie ho minula bez jediného pohledu a mířila k Tylerovi. Elena sledovala dění s rostoucím neklidem. Mělo to být asi k smíchu, ale nebylo.
Tyler nejdřív vypadal poněkud zaraženě. Když mu Vickie položila ruku na hruď, usmál se, ale vyznívalo to nuceně. Vickie mu zajela rukou pod bundu. Tylerův úsměv se pokřivil. Vickie mu položila na hruď i druhou ruku. Tyler pohlédnul na Dicka.
"Hej, Vickie, nebuď tak vážná," ozval se Dick chvatně, ale nepřiblížil se. Vickie vyjela rukama vzhůru a svlékla Tylerovi bundu z ramen. Pokusil se ji navléknout zpět, aniž by musel pustit z rukou knihy, ale nešlo to. Vickiiny prsty se mu vkrádaly pod košili.
"Zastav to. Zastav ji, prosím tě, ano?" žádal Tyler Dicka a couval ke zdi.
"Hej, Vickie, nech toho. Nedělej to." Ale Dick zůstával v bezpečné vzdálenosti. Tyler k němu vyslal rozzuřený pohled a pokoušel se Vickie setřást.
Pak se ozval ten zvuk. Nejdřív se zdálo, že má tak nízkou frekvenci, že je pro lidské ucho skoro nerozeznatelný, ale pomalu sílil. Záhadně děsivé vrčení, ze kterého vstávaly Eleně chloupky po celém těle. Tyler jen nevěřícně zíral, přimražen údivem, a ona brzy pochopila proč. Ten zvuk pocházel od Vickie.
Pak všechno nabralo rychlý spád. Tyler ležel na zemi a Vickiiny zuby mu chňapaly pouhé centimetry nad hrdlem. Elena rázem zapomněla na všechny hádky a pomáhala Dickovi ji odtáhnout. Tyler hlasitě vyl. Dveře učebny dějepisu se otevřely a Alaric křičel: "Ať ji nezraníte! Opatrně! To bude epilepsie, musíme ji položit!"
Vickie znovu chňapla zuby zrovna ve chvíli, kdy natahoval pomocnou ruku. Štíhlá dívka byla silnější, než oni všichni dohromady, a ztráceli nad ní kontrolu. Už ji o moc déle neudrží. Elena pocítila silnou úlevu, když se za ní ozval známý hlas.
"Vickie, uklidni se. Je to v pořádku. Jenom se teď uvolni."
Stefan uchopil Vickie za ruku, konejšivě k ní promlouval a Elena se konečně odvážila uvolnit sevření. A zprvu se opravdu zdálo, že Stefanova strategie zabírá. Vickiiny zaťaté prsty se uvolnily a už ji dokázali odtrhnout od Tylera. Jak k ní Stefan promlouval, ochabla a zavřela oči.
"Tak je to dobře. Teď se cítíš unavená. Bude v pořádku, když se prospíš."
Ale pak se najednou všechno pokazilo - ať už Stefan používal jakékoli Síly, kouzlo se zlomilo. Vickie znovu otevřela oči, ale už se vůbec nepodobaly té potrefené lani, jako tehdy v jídelně. Hořely slepým vztekem. Zavrčela na Stefana a začala bojovat s novou silou.
Bylo zapotřebí pěti nebo šesti lidí, aby ji udrželi, zatímco kdosi odběhl volat policii. Elena zůstala na místě a mluvila na Vickie, občas na ni i zakřičela, dokud nedorazili. Ale nic z toho nepomohlo.
Pak ustoupila a poprvé zaregistrovala dav přihlížejících. Bonnie byla v první řadě a zírala s otevřenou pusou. Stejně tak Caroline.
"Co se proboha stalo?" ptala se Bonnie, zatímco policisté vynášeli Vickie.
Elena, stále ještě zadýchaná, si odhrnula si z čela pramen vlasů. "Úplně se zbláznila a pokoušela se svléct Tylera."
Bonnie našpulila rty: "No, aby se snažila o tohle, to už musí být opravdu blázen, že?" A vyslala drzý úsměv přes rameno přímo na Caroline.
Elena měla kolena jako z gumy a ruce se jí třásly. Cítila, jak ji podepřela silná paže a vděčně se opřela o Stefana. Pak k němu vzhlédla.
"Epilepsie?" otázala se s nevěřícím úšklebkem.
Díval se chodbou směrem, kterým odnesli Vickie. Alaric Saltzman stále vydával pokyny a zjevně hodlal jet s ní. Skupinka zmizela za rohem.
"Myslím, že vyučování právě skončilo," pronesl Stefan. "Pojďme pryč."
Kráčeli k penzionu beze slova, oba ponoření v myšlenkách. Elena se mračila a několikrát na Stefana pohlédla, ale promluvila až ve chvíli, kdy došli do jeho pokoje.
"Stefane, co to s ní je? Co se to Vickie přihodilo?"
"Nad tím právě celou dobu přemýšlím. Napadá mě jenom jediné vysvětlení - a to, že je pořád ještě vystavena útokům."
"Ty myslíš, že Damon pořád... ach, panebože! Stefane, měla jsem jí dát trochu sporýše. Měla jsem si uvědomit..."
"To by nepomohlo, věř mi." Otočila se ke dveřím, jako by se chtěla rovnou vydat za Vickie, ale on ji jemně stáhl zpět. "Někteří lidé jsou mnohem snadněji ovlivnitelní, než jiní, Eleno. Vickie nikdy neměla příliš silnou vůli. A teď patří jemu."
Elena se pomalu posadila. "Takže se s tím nedá nic dělat? Ale Stefane, ona se stane - bude jako ty a Damon?"
"Záleží na tom," odpověděl chmurným tónem. "Nejde jen o to, kolik krve ztratí. Aby se proměna dokončila, potřebuje také mít jeho krev ve svých žilách. Jinak jen skončí jako pan Tanner. Vyschlá, použitá. Mrtvá."
Elena se zhluboka nadechla. Chtěla se ho zeptat ještě na něco jiného, na něco, co jí vrtalo hlavou. "Stefane, když jsi mluvil na Vickie, měla jsem dojem, že to funguje. Ty jsi na ni použil Síly, viď?"
"Ano."
"Ale ona pak znovu začala bláznit. Chci tím říct... Stefane, jsi v pořádku, viď? Vrátily se ti Síly?"
Neodpověděl. Ale i to pro ni byla dostatečná odpověď. "Stefane, proč ses mi nesvěřil? Co je v nepořádku?" Přistoupila k němu a klekla si vedle jeho křesla, takže se na ni musel podívat.
"Prostě mi jen trvá delší dobu, než se zotavím. Nedělej si s tím starosti."
"Ale já si dělám starosti. Copak není nic, co bychom s tím mohli udělat?"
"Ne," odpověděl. Ale sklopil přitom zrak.
Elena pochopila, o co jde. "Ach," zašeptala a opřela se o zeď. Pak vztáhla tuku a pokusila se uchopit tu jeho. "Stefane, poslouchej mě..."
"Eleno, ne. Copak to nechápeš? Je to nebezpečné, nebezpečné pro nás oba, zvlášť pro tebe. Mohlo by tě to zabít, nebo něco horšího."
"Jenom pokud nad sebou ztratíš kontrolu," odpověděla. "A to se ti nestane. Polib mě."
"Ne," bránil se dál Stefan. Pak dodal o něco méně příkře: "Dnes večer, jakmile se setmí, půjdu na lov."
"Ale je to to samé?" zeptala se. Věděla, že to tak není. To lidská krev dává Síly. "Prosím, Stefane; copak nevidíš, že si to přeju? Copak si to nepřeješ i ty?"
"To není fér," řekl a sledoval ji zmučeným pohledem. "Ty víš, že není, Eleno. Ty víš, jak moc..." Opět se od ní odvrátil a zaťal ruce v pěst.
"Tak co nám brání? Stefane, potřebuju..." Nedokázala dokončit větu. Nedokázala mu vysvětlit, co potřebuje; potřebuje cítit vzájemné pouto a jeho blízkost. Potřebuje si pamatovat, jaké to je s ním, a vymazat vzpomínku na tanec ve snu a na Damonovo objetí. "Potřebuju, abychom byli zase spolu," zašeptala.
Stefan však byl stále odvrácený a zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," zašeptala Elena, ale pocítila nával žalu a strachu, jako by se k nim plížila porážka. Většina toho strachu byla o Stefana, který je bez Sil zranitelný, zranitelný natolik, že mu mohou ublížit obyčejní občané Fell's Church. Ale kousek toho strachu byl i o sebe sama.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

9.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.24 | rubrika: upíří deníky 2.

 Vím, že budu litovat, že jsem se na to zeptal," začal Matt a obrátil pohled od silnice 1-95 ke Stefanovi na sedadle vedle něj. "Ale můžeš mi prozradit, proč vlastně potřebujeme pro Elenu tenhle extra speciál nedostupný polotropický plevel?" Stefan pohlédl na zadní sedadlo na výsledky jejich pátrání v živých plotech a vysoké trávě. Rostliny s rozvětvenými zelenými stonky a malými zubatými lístky opravdu nejvíc připomínaly plevel. Suché zbytky květů na koncích výhonků byly skoro neviditelné a nikdo nemohl předstírat, že samotné šlahouny jsou snad dekorativní. "Co kdybych řekl, že je lze použít k výrobě přírodní lázně pro oči?" nabídl po chvilce přemýšlení. "Nebo k přípravě bylinného čaje?" "Proč? Copak jsi mi chtěl odpovědět něco takového?" "Vlastně ne." "To je dobře, protože jinak bych tebou asi praštil o zem." Aniž by Stefan na Matta pohlédl, usmál se. Pohnulo se v něm cosi nového, cosi, co necítil již skoro pět století, s výjimkou Eleny. Přijetí. Teplo a přátelství sdílené s jinou bytostí, která o něm neví pravdu, ale která mu navzdory tomu věří. Která je ochotná ho přijmout na základě důvěry. Nebyl si jistý, zda si to zaslouží, ale nedokázal popřít, jak moc to pro něj znamená. Cítil se opět... skoro jako člověk. Elena zírala na svůj odraz v zrcadle. To nebyl sen. Ne úplně. Ranky na jejím krku to dokazují. A teď, když je viděla, všimla si také pocitu otupělosti a závrati. Může si za to sama. Dala si tolik práce, aby varovala Bonnie a Meredith, aby nezvaly domů nikoho cizího. A po celou tu dobu zapomínala na to, že ona sama pozvala Damona do Bonniina domu. Udělala to tu noc, kdy připravila němou večeři u Bonnie v jídelně a volala do tmy ‚Vejdi'. A to pozvání platí navždy. Může se vrátit, kdy se mu zachce, dokonce i teď. Zvlášť teď, dokud je slabá a lze ji snadno hypnotizovat, aby zase otevřela okno. Elena vyklopýtala z koupelny kolem Bonnie a zpět do hostinského pokoje. Popadla svůj batůžek a začala do něj cpát věci. "Eleno, teď nemůžeš jít domů!" "Nemůžu tu zůstat," odpověděla Elena. Rozhlížela se kolem po botách, zahlédla je pod postelí a sáhla po nich. Pak se s vyjeknutím zarazila. Na posteli leželo jediné černé pero. Bylo veliké, nestvůrně veliké a velmi skutečné, s tlustým, voskově vypadajícím brkem. Vypadalo až oplzle, jak tam leželo na bílém, hustě tkaném prostěradle. Elena pocítila nával nevolnosti a odvrátila se. Nemohla dýchat. "No dobře, dobře," uklidňovala ji Bonnie. "Jestli se cítíš tak hrozně, řeknu tátovi, aby tě odvezl domů." "Ty musíš jet taky." Eleně právě došlo, že Bonnie v tomto domě není o nic bezpečnější, než ona sama. Tobě i těm, které miluješ, vzpomněla si a popadla Bonnie za paži. "Bonnie, ty musíš. Potřebuju tě." Nakonec si prosadila svou. McCulloughovi si mysleli, že je hysterická a reaguje přehnaně, možná i že se nervově zhroutila. Ale nakonec to vzdali. Pan McCullough odvezl ji i Bonnie ke Gilbertům, kde si jako lupiči tiše odemkli dveře a vplížili se dovnitř, aniž někoho vzbudili. Ale ani tady Elena nemohla spát. Ležela vedle tiše oddechující Bonnie, dívala se na okno ložnice a hlídala. Venku větve kdouloně skřípaly o sklo, ale nic jiného se nepohnulo až do úsvitu. Pak uslyšela auto. Hvízdavý zvuk Mattova motoru by poznala všude. Vyplašeně se po špičkách vyplížila k oknu a vyhlédla do časného rána dalšího šedivého dne. Pak si pospíšila dolů a otevřela vstupní dveře. "Stefane!" V životě nebyla tak šťastná, že někoho vidí, jako teď. Vrhla se mu do náručí pomalu dřív, než stihnul zavřít dveře od auta. Zapotácel se pod tím nárazem a vycítila jeho překvapení. Obvykle nebyla na veřejnosti tak otevřená. "No tak," řekl a něžně jí vrátil objetí. "Já tě taky rád vidím, ale nerozmačkej ty květiny." "Květiny?" Odtáhla se, aby se podívala, co to nese. Pak mu pohlédla do tváře. A potom na Matta, který se vynořil z druhé strany auta. Stefan měl bledou a vyčerpanou tvář a Matt byl únavou oteklý a měl krví podlité oči. "Radši byste měli jít dovnitř," prohlásila nakonec zmateně. "Oba vypadáte hrozně." "Je to sporýš," vysvětlil Stefan o něco později. Seděli s Elenou u kuchyňského stolu. Otevřenými dveřmi bylo vidět Matta, jak se rozvaluje na pohovce v obýváku a jemně chrupe. Usnul tam poté, co spořádal tři misky cereálií. Teta Judith, Bonnie a Margaret stále ještě spaly nahoře, a tak Stefan mluvil potichu. "Pamatuješ, co jsem ti o něm vyprávěl?" zeptal se. "Říkal jsi, že pomáhá udržet čistou mysl i když někdo používá Síly, aby ji ovlivnil." Elena byla pyšná na to, jak vyrovnaným hlasem mluví. "Správně. A to je jedna z věcí, které by Damon mohl zkusit. Může použít sílu své mysli dokonce i na dálku a může to udělat, když jsi vzhůru i když spíš." Eleně se vedraly do očí slzy. Sklopila zrak, aby je skryla a dívala se na dlouhé něžné stonky s uschlými zbytky květů, které připomínaly drobné kvítky lilku. "Když spím?" zeptala se a měla strach, že tentokrát už nemá tak klidný hlas. "Ano, může ti našeptat, abys vyšla z domu, nebo abys ho pustila dovnitř. Ale sporýš by tomu měl zabránit." Stefan mluvil unaveně, ale bylo znát, že je se sebou spokojený. Ach Stefane, kdybys jen věděl, pomyslela si Elena. Ten dárek přišel o jednu noc později. Navzdory veškerému jejímu úsilí jí skanula jedna slza a spadla na dlouhé zelené listy. "Eleno!" zvolal překvapeně Stefan. "Co se děje? Řekni mi to." Pokoušel se jí pohlédnout do tváře, ale ona sklonila hlavu a zabořila mu ji do ramene. Objal ji a už ji nenutil vzhlédnout. "Řekni mi to," zopakoval něžně. Teď je ta chvíle. Pokud se to má někdy dozvědět, musí mu to říct teď. Měla pocit, jako by měla hrdlo oteklé a pálivé, a přála si, aby mohla všechna ta slova nahromaděná uvnitř pustit ven. Ale to nemůže. Ať se stane cokoli, nedovolím jim, aby o mě bojovali, pomyslela si. "Já jen... měla jsem o tebe strach," vydechla nakonec. "Nevěděla jsem, kam jsi jel ani kdy se vrátíš." "Měl jsem ti to říct. Ale je to všechno? Netrápí tě ještě něco?" "Je to všechno." Teď bude muset zavázat Bonnie přísahou, aby o havranovi pomlčela. Proč jedna lež vždycky vede k druhé? "Co se má dělat s tím sporýšem?" zeptala se a opět se opřela na židli. "Dneska večer ti to ukážu. Jakmile vylisujeme ze semen olej, můžeš si ho vtírat do pokožky nebo přidávat do koupele. A suché listy můžeš nosit s sebou v sáčku nebo si je dávat v noci pod polštář." "Radši se rozdělím i s Bonnie a s Meredith. Potřebují taky ochranu." Přikývnul. "Prozatím," odlomil jednu snítku a vložil jí ji do ruky, "s sebou všude nos tohle. Vrátím se do penzionu a vylisuju olej." Okamžik zaváhal a pak řekl: "Eleno..." "Ano?" "Kdybych měl pocit, že ti tím pomůžu, tak odjedu, nechci tě vystavovat takovému nebezpečí, jakým je Damon. Ale myslím, že kdybych odjel, tak by mě nenásledoval, teď už ne. Jsem přesvědčený, že by tu zůstal - kvůli tobě." "Na odjezd nesmíš ani pomyslet," vzplanula Elena "Stefane, to je jediná věc, kterou bych neunesla. Slib, že neodjedeš; slib mi to." "Nenechám tě proti němu stát samotnou," řekl Stefan, což nebylo úplně totéž. Ale nemělo smysl na něj dál tlačit. Místo toho mu pomohla probudit Matta a oba je vyprovodila. Potom, stále ještě se suchou snítkou sporýše v dlani, vyšla nahoru, aby se vypravila do školy. Bonnie se prozívala snídaní a doopravdy se neprobudila, dokud nebyly venku z domu, na cestě do školy, a čerstvý větřík jim neovíval tváře. Bude chladný den. "Minulou noc jsem měla hrozně divný sen," řekla Bonnie. Eleně poskočilo srdce leknutím. Už zastrčila snítku sporýše do Boniina batůžku, až úplně na dno, kde si ho nevšimne. Ale jestli se Damon k Bonnie dostal minulou noc... "A o čem se ti zdálo?" zeptala se s obavami. "O tobě. Viděla jsem tě, jak stojíš pod stromem, a fouká vítr. Z nějakého důvodu jsem se tě bála a nechtěla jsem přijít blíž. Vypadalas... nějak jinak. Bylas hrozně bledá, ale přitom jsi skoro zářila. A pak z toho stromu slétnul havran a ty ses natáhla a chytila ho v letu. Dokázalas to neuvěřitelnou rychlostí. A pak ses na mě podívala s tím hrozným výrazem - usmívala ses, ale já jsem měla sto chutí utéct. A pak jsi tomu havranovi zakroutila krkem a bylo po něm." Elena naslouchala jejímu vyprávění s rostoucí hrůzou, pak řekla: "To byl ale nechutný sen." "To byl, že jo?" souhlasila Bonnie klidně. "Zajímalo by mě, co znamená. Havrani značí podle legend zlé znamení. Mohou být předzvěstí smrti." "Pravděpodobně to znamená, že sis i ve snu uvědomovala, jak jsem byla rozrušená, když jsem toho havrana našla v pokoji." "To by odpovídalo," souhlasila Bonnie, "až na to, že se mi to zdálo předtím, než jsi nás všechny vzbudila křikem." Ten den se v době oběda objevil na nástěnce ve škole další kus fialového papíru. Na tomhle ale jednoduše stálo: PODÍVEJ SE DO OSOBNÍCH VZKAZŮ. "Kam do osobních vzkazů?" divila se Bonnie. Meredith, která v té chvíli zrovna přikráčela s novým vydáním školních novin Wildcat Weekly, jim to vysvětlila. "Už jste to viděly?" ptala se. Bylo to v sekci osobních vzkazů naprosto anonymně, bez jakéhokoli oslovení nebo podpisu. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nechce říct, o co jde, pokud mi nevěří natolik, aby mi to řekl, nevidím pro nás žádnou naději. Když si to Elena přečetla, pocítila navzdory své únavě nový příval energie. Bože jak nenávidí toho, kdo tohle dělá. Představovala si, jak ho zastřelí nebo probodne a pak se bude dívat, jak padá k zemi. A pak si živě představila ještě další scénu - jak mu za vlasy prudce škubne hlavou dozadu a zanoří zuby do nechráněného hrdla. Byla to podivná, znepokojivá představa, ale na okamžik jí skoro připadala reálná. Uvědomila si, že na ni Bonnie i Meredith hledí. "Co?" zeptala se, mírně nesvá. "Ty nás vůbec neposloucháš," postěžovala si Bonnie s povzdechem. "Říkala jsem, že mi to pořád nepřipadá na Da-, na toho zabijáka. Nezdá se mi, že by zrovna vrah byl tak malicherný." "I když nerada, musím s ní souhlasit," přidala se Meredith. "Za tímhle cítím někoho záludného. Někdo, kdo má proti tobě osobní zášť a kdo si přeje, abys skutečně trpěla." Elena polkla. "A taky někdo, kdo se dobře vyzná ve škole. Musel vyplnit formulář na osobní vzkazy v některé z hodin žurnalistiky," dodala. "A taky to musí být někdo, kdo ví, že si vedeš deníček - pokud tedy předpokládáme, že ho sebral úmyslně. Možná s tebou měl některou hodinu ten den, cos ho vzala do školy. Pamatuješ? Když tě pan Tanner málem přistihnul," doplnila ještě Bonnie. "Ale chytila mě paní Halpernová; dokonce kousek přečetla, nějaký kousek o Stefanovi. To bylo těsně potom, co jsme spolu se Stefanem začali chodit. Počkej chvilku, Bonnie. Tu noc u tebe, kdy deníček zmizel - jak dlouho jste byly vy dvě pryč z obýváku?" "Jenom pár minut. Jang-ce přestal štěkat a já jsem šla ke dveřím, abych ho pustila dovnitř a..." Bonnie stiskla rty a pokrčila rameny. "Takže ten zloděj se musel vyznat u vás doma," dodala briskně Meredith. "Jinak by se on nebo ona nedokázal dostat dovnitř, popadnout deníček a zase zmizet, aniž bychom si toho všimly. Takže hledáme někoho záludného a krutého, kdo s tebou pravděpodobně chodí na některé hodiny, Eleno, a nejspíš to zná u Bonnie doma. Navíc v sobě živí osobní zášť a snížil by se k čemukoli, jen aby tě dostal... panebože." Všechny tři na sebe zůstaly zírat. "To musí být ona," zašeptala Bonnie. "Prostě musí." "Jsme nemožně hloupé; mělo nás to napadnout rovnou," přidala se Meredith. Elena si náhle uvědomila, že veškerý vztek, který cítila předtím, nebyl ničím ve srovnání s hněvem, který pocítila nyní. Jako plamínek svíčky ve srovnání se žárem slunce. "Caroline," prohlásila a zatnula zuby tak silně, až ji zabolela čelist. Caroline. Elena měla pocit, že tu zelenoočku zabije na místě. A možná by na ni vyrazila, kdyby ji Bonnie a Meredith nezastavily. "Až po škole," rozhodla Meredith stroze. "Až si ji budeme moct podat někde v soukromí. Jenom vydrž dnešní vyučování, Eleno." Ale když zamířily k jídelně, Elena si všimla kaštanové hlavy, která zmizela v chodbě vedoucí k učebnám hudební a výtvarné výchovy. A vzpomněla si na něco, co Stefan řekl před nějakým časem - totiž, že Caroline ho brávala na polední pauzu do fotokomory. Prý kvůli soukromí. "Běžte beze mě, něco jsem si zapomněla," řekla, jakmile si všechny nabraly v jídelně jídlo na tácy. A pak předstírala, že neslyší jejich protesty, a vyběhla ven, zpátky do hudebního křídla. Ve všech třídách bylo zhasnuto. Dveře fotokomory nebyly zamčené. Cosi Elenu přimělo opatrně stisknout kliku a pak se vevnitř pohybovat potichu, místo aby vrazila dovnitř a konfrontovala Caroline přímo, jak měla původně v úmyslu. Je tu vůbec Caroline? A pokud ano, co tu dělá sama potmě? Nejdřív to vypadalo, že je místnost prázdná. Pak Elena zaslechla mumlání hlasů z malého výklenku vzadu a dveře temné komory byly dokořán. Kradmo se připlížila až před ty dveře, až dokázala v tichém mumlání rozeznat slova. "Ale jak si můžeme být jistí, že vyberou zrovna ji?" říkala právě Caroline. "Můj táta je ve školní radě. Ručím ti za to, že ji vyberou." A mluvila s Tylerem. Jeho táta byl právník a člen snad každé rady, která v městečku existovala. "A kromě toho, kdo jiný by to mohl být?" pokračoval. "Duch Fell's Church má být nejen hezký, ale i chytrý." "Takže jestli to správně chápu, já v hlavě nic nemám." "Nic takového jsem přece neřekl. Podívej, pokud se chceš ty producírovat na Den zakladatelů v bílých šatech, proč ne. Ale pokud chceš, aby Stefan Salvatore utekl z města na základě důkazů z deníčku jeho vlastní přítelkyně..." "Ale proč bychom měli čekat tak dlouho?" V Tylerově hlase bylo slyšet netrpělivost. "Protože to úplně zničí i celou oslavu. Oslavu Fellova rodu. Proč by se jenom jim měly připisovat zásluhy za založení našeho města? Smallwoodové tu byli první." "Proboha, komu záleží na tom, kdo založil město? Jediné, co chci, je ponížit Elenu před celou školou." "A Salvatora." Z hlasu mu čišela tak čirá nenávist a zloba, až Eleně přejel mráz po zádech. "Jestli ho nepověsí na nejbližším stromě, bude moct mluvit o štěstí. Jseš si jistá, že tam jsou opravdové důkazy?" "Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat? Nejdřív tam píše, že ztratila druhého září na hřbitově stuhu do vlasů. A pak, že ji Stefan ten den sebral a schoval si ji Wickery Bridge je hned vedle hřbitova. A to znamená, že Stefan byl poblíž mostu druhého září, tedy toho dne, kdy byl napaden ten stařík. A všichni už vědí, že byl i u toho, když byli napadeni Vickie a Tanner. Co víc bys ještě chtěl?" "U soudu by tohle nikdy nemohlo obstát. Možná bych měl najít nějaké podpůrné důkazy. Třeba se zeptat staré paní Flowersové, v kolik tu noc přišel domů." "Ale koho to zajímá? Většina lidí je už stejně přesvědčená, že je vinen. V deníku se píše o nějakém velkém tajemství, které přede všemi skrývá. Lidem to dojde." "Máš ho na nějakém bezpečném místě?" "Ne, Tylere, nechávám si ho na nočním stolku. Copak si myslíš, že jsem úplně blbá?" "Jsi dost blbá na to, abys Eleně posílala vzkazy, které ji můžou přivést na stopu." Ozvalo se šustění, znělo to jako novinový papír. "Jen se na to podívej, to je neuvěřitelné. Tohle musí přestat, a to hned. Co když si domyslí, kdo za tím stojí?" "A co s tím asi tak může dělat? Zavolat policajty?" "Stejně chci, abys toho nechala. Prostě počkej do Dne zakladatelů a pak se můžeš dívat, jak se Ledová princezna rozpouští." "A dává Stefanovi sbohem. Tylere... doopravdy mu nikdo neublíží, viď?" "Komu na tom záleží?" parodoval Tyler její předchozí poznámky. "To nechej na mě a na mých kamarádech, Caroline. Prostě jen splníš svoji část, ano?" Carolinin hlas se ztišil do hrdelního šepotu. "Přesvědč mě." Po chvilce se Tyler dušeně zasmál. Ozývaly se pohyby, šustění a povzdechy. Elena se otočila a vyklouzla stejně tiše, jako vešla. Zahnula do vedlejší chodby, kde se opřela o skříňky a snažila se přemýšlet. Bylo toho skoro víc, než dokázala najednou vstřebat. Caroline, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou, ji zradila a chce ji vidět poníženou před celou školou. Tyler, který jí vždycky připadal spíš jako otravný pitomec, než skutečná hrozba, plánuje Stefana vyhnat z města... nebo snad i zabít. A nejhorší je, že k tomu chtějí použít Elenin vlastní deník. Teď už rozuměla začátku svého včerejšího snu. A podobný sen měla i ten den, než zjistila, že se Stefan pohřešuje. V obou snech na ni Stefan hleděl rozzlobenýma obviňujícíma očima a pak jí hodil knížku k nohám a odešel. Ale nebyla to knížka, byl to její deník. A ten obsahuje informace, které mohou být pro Stefana osudné. Třikrát byl napaden někdo z Fell's Church a třikrát u toho byl i Stefan. Jak to asi bude lidem připadat, nebo i policii? A neexistuje možnost jim říct pravdu. Pokud by řekla něco jako: "Stefan není vinen. Je to jeho bratr Damon, který ho nenávidí a je si vědom, nakolik se Stefanovi protiví představa násilí a zabíjení. Sledoval Stefana a napadal lidi, aby si Stefan myslel, že to možná spáchal sám a zešílel z toho. A teď je někde tady ve městě - hledejte ho na hřbitově nebo v lesích. A mimochodem, nehledejte jenom hezkého kluka, taky se někdy mění v havrana. Vlastně je to upír." Nedokázala tomu věřit ani sama. Znělo to absurdně. Bodavá bolest po straně krku jí však připomínala, jak vážná tahle absurdní historka ve skutečnosti je. Cítila se dneska nějak divně, skoro jako kdyby byla nemocná. Bylo v tom víc, než jen napětí a nedostatek spánku. Trochu se jí točila hlava a chvílemi jí připadalo, jako by se jí podlaha vlnila pod nohama jako houba - zhoupla se pod jejím krokem dolů a pak vypružila zpět. Přesně příznaky chřipky - až na to, že si byla naprosto jistá tím, že je nepůsobí žádný virus v krevním řečišti. Je to Damonova vina. Zase. Za všechny trable může Damon, s výjimkou ukradení deníčku. Z toho nemůže vinit nikoho, kromě sebe. Kéž by nepsala nic o Stefanovi, kéž by bývala nebrala deník do školy. Kéž by ho nenechala u Bonnie v obýváku. Kéž by, kéž by. Právě teď ale záleželo nejvíc na tom, aby ho dostala zpátky.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

8.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.23 | rubrika: upíří deníky 2.

 "Víte, co je nejdivnější na Vickiině chování v jídelně? Teda kromě těch zřejmých věcí?" zeptala se Bonnie a olizovala si z prstů čokoládovou polevu. "Co?" zeptala se Elena sklesle. "No to, jak skončila - v košilce. Vypadala přesně tak, jak jsme ji našli tenkrát na té silnici, jenomže tenkrát byla ještě k tomu poškrábaná." "Mysleli jsme si, že to jsou kočičí škrábance," řekla Meredith a slupla poslední sousto čokoládového dortu. Zdálo se, že má zase jednu ze svých tichých přemýšlivých nálad; právě si bedlivě prohlížela Elenu. "Ale to se mi nezdá moc pravděpodobné." Elena jí pohled vrátila. "Možná spadla do nějakého roští," řekla. "A teď, pokud jste dojedly, chcete vidět ten první vzkaz z deníčku?" Daly talíře do dřezu a vyšly po schodech do Elenina pokoje. Když si dívky četly vzkaz, Elena se začervenala. Bonnie a Meredith jsou její nejlepší kamarádky, teď možná už její jediné kamarádky. Už dřív jim četla úryvky z deníčku. Ale tohle bylo něco jiného. V životě se necítila tak ponížená. "No?" tázavě se obrátila na Meredith. "Osoba, která tohle psala, má metr osmdesát, lehce kulhá a nosí falešný knír," odrecitovala Meredith. "Promiň," dodala, když viděla, jak se Elena tváří. "To nebylo vtipné. Ale vlastně nemáme moc z čeho vycházet, že? Písmo vypadá jako klučicí, ale papír napovídá spíš dívku." "A vůbec je celá ta věc taková holčičí," ozvala se Bonnie. "No určitě - citovat ti kousky tvých deníkových zápisků je něco, co by vymyslela ženská. Muži se o deníčky nezajímají," dodala. "Ty prostě nechceš, aby to byl Damon," prohlásila Meredith. "Člověk by si myslel, že ti bude dělat větší starosti, že je to šílený zabiják, než zloděj deníků." "Já nevím; zabijáci jsou takoví romantičtí. Představ si jaké to je, umírat s jeho rukama kolem hrdla. Škrtí tě, život z tebe uniká a poslední věc, kterou uvidíš, bude jeho obličej." Bonnie si sama přiložila ruce k hrdlu, tragicky vydechla a zhroutila se na postel. "Může si mě vzít kdykoli," prohlásila stále ještě se zavřenýma očima. Eleně se na rty drala slova: "Nechápeš, jak je to vážné?" Ale místo toho jen vzdechla: "Panebože," a popošla k oknu. Venku bylo vlhko a dusno, a tak bylo okno otevřené. Na větvích kdouloně seděl havran. Elena přibouchla okno tak silně, až sklo zacinkalo. Havran na ni zíral skrze chvějící se okenní tabulky obsidiánovýma očima. Na elegantním černém peří se mu chvěla duha. "Proč jsi něco takového říkala?" obrátila se k Bonnie. "Hej, nikdo venku není," uklidňovala ji Meredith. "Pokud nepočítáš ptáky." Elena se od nich odvrátila. Strom byl už prázdný. "Promiň," kníkla Bonnie po chvíli. "Já jen, že se to občas zdá tak neskutečné, dokonce i smrt pana Tannera mi někdy připadá neskutečná. A Damon byl... no, vzrušující. Ale nebezpečný. Dokážu věřit, že je nebezpečný." "A navíc by ti nestisknul hrdlo; prořízl by ti ho," dodala Meredith. "Nebo to tak alespoň udělal panu Tannerovi. Ale ten stařík pod mostem měl hrdlo rozervané, jako by ho napadlo nějaké zvíře." Meredith pohlédla tázavě na Elenu: "Damon nemá žádné zvíře, že?" "Ne. Já nevím." Elena se najednou cítila hrozně unavená. Dělala si starosti o Bonnie, o to, jaké následky mohou mít její pošetilá slova. ‚Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ,' vzpomněla si. Co může Damon udělat teď? Nerozuměla mu. Pokaždé, když se setkali, byl jiný. V tělocvičně ji zesměšňoval, vysmíval se jí. Ale při dalším setkání by přísahala, že myslel vážně každé slovo, když jí citoval poezii a zval ji, ať s ním odejde. Minulý týden na mrazivém hřbitově kolem něj svištěl vítr a působil hrozivě, krutě. A pod jeho posměšnými slovy včera večer cítila stejnou hrozbu. Nedokázala odhadnout, co příště udělá. Ale ať se stane cokoli, musí před ním ochránit Bonnie a Meredith. Zvlášť když je nemůže náležitě varovat. A co vlastně dělá Stefan? Právě teď ho potřebuje víc než kdy jindy. Kde jenom je? Začalo to toho rána. "Tak si to vyjasněme," řekl Matt, který se opíral o svůj zjizvený Ford, když za ním před vyučováním přišel Stefan. "Chceš si půjčit moje auto." "Ano," potvrdil Stefan. "A chceš si ho půjčit kvůli kytkám. Chceš sehnat nějaké kytky pro Elenu." "Ano." "A ty určité kytky, které prostě musíš mít, tady kolem nikde nerostou." "Mohly by. Ale takhle daleko na severu už nebudou v květu. A ten mráz by je stejně spálil." "Takže ty chceš jet na jih - jak daleko na jih to přesně nevíš - abys našel tyhle kytky, které Eleně prostě musíš dát." "Nebo alespoň tu rostlinu, ale byl bych radši, kdyby byla v květu." "A protože policie má pořád tvoje auto, chceš si půjčit moje, na tak dlouhou dobu, jak dlouho bude trvat zajet na jih a najít ty kytky, které chceš Eleně dát." "Předpokládám, že jet autem je ten nejmíň podezřelý způsob, jak odjet z města," vysvětloval Stefan. "Nechci, aby mě sledovali policajti." "Aha. A proto si chceš půjčit moje auto." "Ano. Půjčíš mi ho?" "Jestli půjčím auto klukovi, co mi přebral holku a teď si chce udělat vyjížďku kamsi na jih, aby jí přivezl nějaké zvláštní kytky, které prostě musí mít? Zbláznil ses?" Matt, který celou dobu upíral pohled kamsi nahoru na střechy domů přes ulici, se konečně otočil a pohlédl na Stefana. Modré oči, které obvykle bývaly veselé a upřímné, byly nyní plné čiré neochoty uvěřit jeho slovům a korunované svraštěným obočím. Stefan pohlédl stranou. Mělo mu to být jasné. Po všem, co už pro něj Matt udělal, bylo směšné očekávat víc. Zvlášť teď, když sebou každý trhne při zvuku jeho kroků a uhýbá před ním pohledem. Očekávat, že Matt, který má ty nejlepší důvody ho nesnášet, mu prokáže takovou laskavost bez vysvětlení, na základě pouhé důvěry, to bylo opravdu bláznivé. "Ne, nezbláznil jsem se," řekl tiše a otočil se k odchodu. "Ani já ne," prohlásil Matt. "A to bych musel být velký blázen, abych ti půjčil svoje auto. V žádném případě. Jedu s tebou." Než se Stefan obrátil zpět, Matt už koukal na svoje auto, ne na něj, a dolní ret vystrkoval v opatrném výrazu. "Konec konců," řekl a otíral střechu hadříkem, "mohl bys odřít lak nebo tak něco." Elena zavěsila telefon zpět do vidlice. Někdo v penzionu byl, protože telefon bral, kdykoli zazvonil, ale pak se ozvalo jen ticho a cvaknutí při zavěšení. Měla podezření, že to je paní Flowersová, ale to jí nijak nepomohlo zjistit, kde je Stefan. Instinktivně ho chtěla jít hledat. Ale venku byla tma a Stefan ji výslovně varoval, aby nechodila ven potmě, zvlášť ne na hřbitov nebo do lesů. A penzion byl blízko obojího. "Žádná odpověď?" zeptala se Meredith, když se Elena vrátila a posadila se na postel. "Pořád mi někdo zavěšuje telefon," odpověděla Elena a zamumlala si něco pod vousy. "Tys říkala, že je čarodějnice?" "Ne, že je stará čarodějnice," odpověděla Elena. "Podívej," řekla Bonnie a posadila se. "Pokud bude chtít Stefan zavolat, zavolá ti sem. Není žádný důvod, abys trávila noc u mě." Ale ten důvod tu je, ačkoli ani Elena sama nevěděla přesně jaký. Vždyť Damon políbil Bonnie na Alarickově večírku. Je to v první řadě Elenina vina, že je Bonnie v nebezpečí. Měla neurčitý pocit, že když bude s ní, možná ji dokáže ochránit. "Mary i rodiče jsou doma," trvala Bonnie na svém. "A od té doby, co zabili pana Tannera, zamykáme okna i dveře a všecko. Tento víkend táta dokonce přimontoval zámky navíc. Nechápu, co bys ještě mohla udělat ty." Ani Elena nevěděla. Ale přesto půjde. Nechala u tety Stefanovi vzkaz, kde ji najde. Mezi ní a tetou stále ještě bylo napětí. A bude dál, dokud teta nezmění názor na Stefana, pomyslela si Elena. U Bonnie dostala pokoj jedné z jejích sester, která byla nyní na vysoké. Nejdřív ze všeho zkontrolovala všechna okna. Byla zavřená a zamčená a venku nebylo nic, po čem by někdo mohl vyšplhat, žádný okap ani strom. Co nejnenápadněji zkontrolovala i Bonniin pokoj a všechny ostatní, do kterých ji pustili. Bonnie měla pravdu, všechny byly bezpečně zajištěné zevnitř. Nic zvenku se dovnitř nedostane. Ležela na posteli dlouho do noci, zírala do stropu a nemohla spát. Vzpomínala, jak Vickie zasněně prováděla striptýz v jídelně. Co to s ní je? Musí se zeptat Stefana, až ho příště uvidí. Myšlenky na Stefana byly příjemné, navzdory všem těm hrozným věcem, které se nedávno odehrály. Elena se usmála do tmy a nechala mysl volně bloudit. Jednou všechno to pronásledování skončí a budou si se Stefanem moci plánovat společný život. Samozřejmě, že o tom zatím nic neřekla, ale byla si jistá. Vezme si buď Stefana, nebo nikoho. A Stefan si nevezme nikoho kromě ní... Přechod do spánku byl tak hladký a pozvolný, že ho takřka nepostřehla. Ale nějakým způsobem si uvědomovala, že sní. Bylo to, jako by kousek z ní stál stranou a sledoval ten sen jako divadelní hru. Seděla v dlouhé chodbě plné zrcadel na jedné straně a oken na druhé straně. Na něco čekala. Pak zahlédla náznak pohybu a všimla si, že za oknem stojí Stefan. Měl bledou tvář a v očích bolest a vztek. Přešla k oknu, ale přes sklo neslyšela, co říká. V jedné ruce držel knihu v modré sametové vazbě, stále na ni ukazoval a na něco se ptal. Pak knížku upustil a obrátil se k odchodu. "Stefane, neodcházej! Neopouštěj mě!" volala. Prsty pevně tiskla na sklo. Všimla si západky na jednom křídle okna, takže ho otevřela a volala za ním. Ale už zmizel a venku viděla jen kotouče bílé mlhy. Zdrceně se odvrátila od okna a vydala se chodbou. Její obraz se odrážel v jednom zrcadle za druhým, když kolem nich procházela. Pak ji na jednom odrazu něco zaujalo. Měl její oči, ale byl v nich nový výraz, záludný výraz šelmy. Vickiiny oči měly stejný výraz, když se svlékala. A v jejím úsměvu bylo něco znepokojivého a hladového. Jak tak nehybně stála a dívala se, začal se odraz najednou otáčet dokola jako při tanci. Elenu zalila hrůza. Rozeběhla se chodbou, ale nyní všechny její odrazy ožily vlastním životem, tančily, kývaly na ni a smály se jí. Právě ve chvíli, kdy si už myslela, že se jí srdce a plíce rozskočí děsem, doběhla na konec chodby a rozrazila dveře. Stála ve velikém nádherném pokoji. Majestátní strop byl složitě vyřezávaný a zdobený zlatem; zárubně dveří byly z bílého mramoru. Ve výklencích stěn stály antické sochy. Elena v životě neviděla tak nádherný pokoj, ale přesto věděla, kde je. V renesanční Itálii v době, kdy tu žil Stefan. Pohlédla na sebe a všimla si, že má na sobě podobné šaty, jaké si nechala ušít na Halloween, ledově modrou renesanční plesovou róbu. Ale tyhle měly temně červenou barvu a kolem pasu měla tenký řetízek posázený zářivými rudými kamínky. Stejné kamínky měla i ve vlasech. Když se pohnula, hedvábí se ve světle stovek pochodní třpytilo jako plameny. Na druhém konci pokoje se otevřely dvoukřídlé dveře. A mezi nimi se objevila postava. Kráčela k ní, viděla, že je to mladý muž oblečený do renesančního oděvu - kabátce, punčoch a kožešinou lemované kazajky. Stefan! Dychtivě se k němu vydala. Přitom cítila váhu šatů vlnících se jí od pasu dolů. Ale když došla blíž, zarazila se a zhluboka se nadechla. Byl to Damon. Blížil se k ní, sebevědomě a ležérně. Vyzývavě se usmíval. Když k ní došel, položil si jednu ruku na srdce a uklonil se. Pak k ní natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout. "Tancuješ ráda?" řekl. Ale jeho rty se nepohnuly. Hlas se ozýval jen v její hlavě. Její strach se rozplynul a ona se zasmála. Co to s ní jen bylo, že se ho dřív bála? Přece si velmi dobře rozumějí. Ale místo, aby uchopila jeho ruku, odvrátila se a hedvábí šatů se vlnilo za ní. Zlehka vykročila k jedné ze soch podél stěn a neohlížela se, jestli ji následuje. Věděla, že bude. Předstírala, že ji socha úplně uchvátila, a ustoupila přesně ve chvíli, kdy ji opět dohnal, přitom se kousala do rtu, aby se nerozesmála. Cítila se nyní báječně, tak živá, tak krásná. A nebezpečí? Samozřejmě, že tahle hra je nebezpečná. Ale ji nebezpečí vždycky přitahovalo. Když se k ní opět přiblížil, pohlédla na něj škádlivě a pak se zase odvrátila. Natáhl se po ní, ale zachytil jen řetízek z drahokamů, který měla kolem pasu. Rychle ho pustil, a když se ohlédla, viděla, že se říznul o hrot jednoho kamene. Kapička krve na jeho prstu měla přesně stejnou barvu jako její šaty. Úkosem na ni pohlédl a rty se mu pootevřely v posměšném úsměvu. Zvedl zraněný prst vzhůru. Neodvážíš se, říkaly jeho oči. Že ne? odpověděla mu Elena rovněž očima. Směle ho uchopila za ruku, okamžik ji podržela a škádlila ho tak. Pak si přitiskla prst ke rtům. Po chvíli ho pustila a vzhlédla k němu. "Ano, tancuji ráda," řekla a zjistila, že stejně jako on umí hovořit v mysli. Byl to fantastický pocit. Přešla do středu pokoje a čekala. Následoval ji, elegantní jako lovící šelma. Sevřel její dlaň teplými pevnými prsty. Ozvala se hudba, ale zaznívala z veliké dálky a občas utichala. Damon položil druhou ruku na její pas. Cítila teplo a tlak jeho dlaně. Nadzvedla sukni a začali tančit. Bylo to krásné, jako létání, a její tělo znalo každý pohyb. Tančili stále dokola kolem prázdného pokoje, v perfektním souladu. Smál se na ni a tmavé oči mu jiskřily potěšením. Cítila se tak nádherně: sebejistá, prozíravá a připravená na všechno. Nepamatovala si, kdy se naposledy takhle bavila. Avšak pozvolna úsměv vymizel a tanec se zpomalil. Nakonec stáli bez pohybu v objetí. Jeho tmavé oči už nebyly pobavené, ale divoké a žhavé. Vzhlížela k němu rozvážně a beze strachu. A pak měla poprvé pocit jako ve snu, cítila se lehce omámená a velice malátná a slabá. Pokoj kolem se rozmazal. Viděla jen jeho oči, které ji nutily být stále ospalejší. Dovolila, aby se jí víčka napůl zavřela a hlava jí poklesla. Vzdychla. A nyní už jeho pohled cítila. Na rtech, na hrdle. Usmála se pro sebe a zavřela oči úplně. Podpíral ji, aby nespadla. Cítila jeho rty na svém hrdle, pálily, jako v horečce. Pak ucítila bodnutí jako od dvou jehel. Ale bolest rychle pominula a ona se uvolnila a užívala si potěšení, zatímco jí z těla odcházela krev. Ten pocit si pamatovala - pocit, že se vznáší na posteli ve zlatém světle. Slastná malátnost jí pronikala všemi údy. Cítila se ospalá, jakýkoli pohyb byl příliš namáhavý. Stejně se pohnout nechtěla; cítila se příliš dobře. Prsty mu hladila vlasy a tiskla k sobě jeho hlavu. Lenivě prohrábla jemné tmavé prameny. Měl vlasy jako hedvábí, teplé a živoucí pod jejími prsty. Když pootevřela oči, všimla si, že ve světle svící odrážejí duhu. Červenou, modrou a fialovou přesně jako... jako peří... Pak se náhle sen roztříštil. Najednou cítila bolest na hrdle, jako by jí někdo rval duši. Odstrkovala Damona, drápala ho a pokoušela se ho zahnat. V uších jí zněly výkřiky. Damon s ní bojoval, ale nebyl to Damon, byl to havran. Tloukl ji mohutnými křídly, kterými máchal ve vzduchu. Už měla oči otevřené. Byla vzhůru a křičela. Taneční sál byl pryč, nacházela se v temné ložnici. Ale noční můra ji pronásledovala dál. I ve chvíli, kdy se natahovala po vypínači, se na ni znovu vrhnul, tloukl jí křídly do obličeje a sápal se po ní ostrým zobanem. Elena udeřila jeho směrem a druhou rukou si chránila obličej. Stále křičela. Nedokázala mu uniknout, ta hrozná křídla ji stále horečně tloukla. Znělo to, jako by někdo šustil tisícem balíčků karet najednou. Dveře se rozlétly a uslyšela výkřiky. Teplé těžké tělo havrana ji udeřilo, a tak začala křičet ještě hlasitěji. Pak ji někdo vytáhl z postele a najednou stála schovaná za Bonniiným tátou. Měl smeták a tloukl jím ptáka. Bonnie stála ve dveřích. Elena jí vběhla do náruče. Bonniin táta křičel a pak uslyšela bouchnutí okna. "Už je pryč," řekl pan McCullough a ztěžka dýchal. Mary a paní McCulloughová byly těsně za dveřmi na chodbě, jen v županech. "Jsi zraněná," řekla překvapeně paní McCulloughová Eleně. "Ten ohavný pták tě pokloval." "Jsem v pořádku," uklidnila ji Elena a otřela si skvrnku krve z tváře. Byla tak otřesená, že ji nohy sotva nesly. "Ale jak se dostal dovnitř?" vyptávala se Bonnie. Pan McCullough prohlížel okna. "Nemělas to okno nechávat otevřené," řekl. "A proč jsi proboha sundávala zámky?" "Nic takového jsem neudělala," vykřikla Elena. "Okno bylo odemčené a otevřené, když jsem tě zaslechl křičet a přiběhl sem," trval na svém Bonniin otec. "Nevím, kdo jiný by ho mohl otevřít, když ne ty." Elena spolkla svoje protesty. Váhavě a opatrně přešla k oknu. Měl pravdu, zámky byly odšroubované. A to se dalo udělat jenom zevnitř. "Možná jsi byla náměsíčná," domnívala se Bonnie a odvedla Elenu od okna, zatímco pan McCullough začal zámky dávat zpět. "Myslím, že tě půjdeme trochu umýt." Náměsíčná. Eleně se náhle plně vybavil její sen. Chodba plná zrcadel, taneční sál a Damon. Tanec s Damonem. Vytrhla se z Bonniina objetí. "Zvládnu to sama," prohlásila a slyšela ve vlastním hlase tóny počínající hysterie. "Ne, opravdu, chci to tak." Utekla do koupelny, opřela se zády o zamknuté dveře a pokoušela se chytit dech. Poslední věc, kterou teď chtěla, bylo podívat se do zrcadla. Ale nakonec pomalu přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a chvěla se, dokud neuviděla svůj obrys, jak se centimetr po centimetru přibližuje, až vyplnil celou stříbrnou plochu. Její odraz, bledý jako duch, jí opětoval pohled vyděšenýma očima. Pod nimi měla veliké černé kruhy a na tváři šmouhy od krve. Pomalu otočila hlavu mírně do strany a zvedla si vlasy. Málem vykřikla nahlas, když zahlédla, co je pod nimi. Dvě malé ranky, čerstvě otevřené na jejím krku

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

7.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.23 | rubrika: upíří deníky 2.

 "Příště už neodejdu," řekl Stefan tiše.

Elena věděla, že to myslí vážně, a vyděsilo ji to. Ale právě teď její emoce prostě běžely na neutrál a nechtěla se hádat.
"Byl tam," řekla. "V obyčejném domě plném obyčejných lidí, jako kdyby měl nárok tam být. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho odváží."
"Proč ne?" zeptal se Stefan stroze a s hořkostí. "I já jsem tam byl, v obyčejném domě plném obyčejných lidí, jako bych měl nárok tam být."
"Nemyslela jsem to tak, jak to asi vyznělo. Jenže jedinkrát, kdy jsem ho viděla na veřejnosti, to bylo ve Strašidelném domě, a to měl masku a kostým a byla tma. Jinak to vždycky bylo na nějakém opuštěném místě, jako v noci v tělocvičně, když jsem tam byla sama, nebo na hřbitově..."
Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že poslední část věty byla chyba. Pořád ještě Stefanovi neřekla o tom, že šla Damona před třemi dny hledat. Cítila, jak na vedlejším sedadle ztuhnul.
"Na hřbitově?"
"Ano... ten den, když nás honil s Bonnie a Meredith. Určitě to musel být Damon. Nikdo tam kromě nás nebyl."
Proč mu lže? Protože, ozval se tichý hlásek v její hlavě, jinak by mohl ztratit nervy. To, co jí Damon řekl a co slíbil, že má pro ni uchystáno, by mohla být poslední kapka, kterou by pohár přetekl.
Tohle mu nikdy nemůžu říct, uvědomila si šokovaně. Ani o tom, jak to bylo, ani o tom, co Damon plánuje do budoucna. Pokud Stefan bude s Damonem bojovat, zemře. Takže se to nikdy nedozví, slíbila si. Bez ohledu na to, co budu muset udělat, zabráním jim, aby spolu o mě bojovali. Ať se stane cokoliv.
Na okamžik se zachvěla neblahou předtuchou. Před pěti sty lety se jim Katherine snažila zabránit v soupeření a místo toho je dohnala k souboji na život a na smrt. Ale ona neudělá stejnou chybu, slibovala si Elena. Katherine se chovala hloupě a dětinsky. Kdo jiný než hloupé děcko by se zabil v naději, že se dva sokové v boji o její ruku stanou přáteli? To byla nejhorší chyba celého toho smutného příběhu. Kvůli tomu přerostlo soupeření mezi Stefanem a Damonem v nesmiřitelnou nenávist. A co víc, Stefan od té doby žije s pocitem viny; obviňuje se za Katherininu hloupost a slabost.
Ve snaze odvést řeč se zeptala: "Myslíš, že ho tam někdo pozval?"
"Zjevně ano, když tam byl."
"Pak je to tedy pravda - o lidech, jako jsi ty. Musíte být pozváni dovnitř. Ale Damon se dostal do tělocvičny bez pozvání."
"To proto, že tělocvična není ničí domov. To je jediné kritérium. Nezáleží na tom, jestli je to dům nebo stan nebo byt nad obchodem. Pokud tam živoucí lidé jedí a spí, musíme být dovnitř pozváni."
"Ale já jsem tě nepozvala do mého domu."
"Ale ano, pozvala. Tu první noc, když jsem tě vezl domů, jsi otevřela dveře a kývla jsi na mě. Nemusí to být verbální pozvání. Pokud je jasný záměr, stačí to. A člověk, který nás zve, nemusí být ve skutečnosti obyvatelem toho domu. Stačí jakýkoli člověk."
Elena přemýšlela. "A co třeba hausbót?"
"To je stejné. Ačkoli proudící voda může být sama o sobě bariérou. Pro některé z nás může být skoro nemožné ji překročit."
Elena si náhle vybavila, jak s Meredith a Bonnie běžely k Wickery Bridge. Protože nějakým způsobem věděla, že když se dostanou na druhou stranu řeky, budou v bezpečí před čímkoliv, co je pronásleduje.
"Takže proto," zašeptala. Stále to však nevysvětlovalo, jak je možné, že to věděla. Bylo to, jako by ta informace byla vložena do její hlavy odněkud zvenčí. Pak si uvědomila něco dalšího.
"Tys mě ale vzal přes ten most. Můžeš překročit tekoucí vodu."
"To proto, že jsem slabý." Pronesl to nevýrazně, bez jakýchkoli emocí. "Je to ironie, ale čím mocnější máš Síly, tím více se na tebe vztahují určitá omezení. Čím víc patříš temnotám, tím více tě pravidla temnot svazují."
"A jaká ještě platí pravidla?" vyptávala se Elena. V hlavě se jí začínal rýsovat zárodek plánu. Nebo přinejmenším naděje na plán.
Stefan na ni pohlédl. "Ano," řekl. "Myslím, že je čas, aby ses to dozvěděla. Čím víc budeš o Damonovi vědět, tím je větší šance, že se budeš umět ochránit."
Ochránit se? Možná ví Stefan víc, než si myslela. Ale když zahnul do boční ulice a zaparkoval, řekla jen: "Dobře. Mám si začít dělat zásoby česneku?"
Zasmál se. "Jenom pokud bys chtěla ztratit na popularitě. Ale existují určité rostliny, které ti můžou pomoct. Třeba sporýš lékařský. To je bylina, která má pomáhat proti očarování a dokáže ti udržet jasnou mysl, i když se proti tobě někdo pokouší použít Síly. Lidé ji nosívali zavěšenou na krku. Bonnie by to nadchlo, byla to posvátná bylina druidů."
"Sporýš lékařský," zopakovala Elena a ochutnávala nezvyklé slovo. "A co ještě?"
"Silné světlo nebo přímé sluneční světlo může být velmi bolestivé. Všimneš si, že se počasí změnilo."
"Už jsem si všimla," odpověděla Elena po chvíli. "Tím chceš říct, že to dělá Damon?"
"Musí to být on. Ovládání živlů vyžaduje velmi mocné Síly, ale usnadňuje mu to cestování za dne. Dokud je pod mrakem, nemusí si chránit oči."
"Ani ty ne," poznamenala Elena. "A co... no, kříže a takové věci?"
"Bez účinku," odpověděl Stefan. "Jenom v případě, že osoba, která předmět drží, sama věří, že jí poskytuje ochranu, může to neuvěřitelně posílit její vůli k odporu."
"Ehm... a stříbrné kulky?"
Stefan se opět krátce zasmál: "To platí na vlkodlaky. Podle toho, co jsem slyšel, nesnášejí stříbro v jakékoli podobě. Pro nás je stále ještě schválenou metodou dřevěný kolík do srdce. Ale existují i další různě účinné způsoby: spálení, setnutí, proražení spánků nehty. Ale nejlepší je..."
"Stefane!" Osamělý zahořklý úsměv, který mu pohrával na rtech ji děsil. "A co proměna ve zvíře? Předtím jsi říkal, že kdybys měl dost Síly, dokázal bys to. Jestliže se Damon může stát jakýmkoliv zvířetem si zamane, jak ho vůbec poznáme?"
"Nemůže být jakýmkoli zvířetem. Může to být pouze jedno zvíře, maximálně dvě. Ani s jeho Silami nevěřím, že by dokázal víc než to."
"Takže si budeme dávat bacha na havrany."
"Přesně. Taky můžeš poznat, že je blízko, z chování opravdových zvířat. Obvykle na nás nereagují příliš dobře; cítí, že jsme lovci."
"Jang-ce na toho havrana pořád štěkal. Bylo to, jako by věděl, že s ním není něco v pořádku," vzpomněla si Elena. "A Stefane," dodala jiným tónem, když se jí vynořila další myšlenka. "A co zrcadla? Nevzpomínám si, že bych tě někdy v nějakém viděla."
Na okamžik zaváhal. Pak řekl: "Podle legend zrcadla odrážejí duši toho, kdo se v nich shlíží. Proto se primitivní kmeny bojí zrcadel; obávají se, že jejich duše bude uvězněna nebo ukradena. Předpokládalo se, že my nemáme žádný odraz - protože nemáme duši." Pomalu se natáhl po zpětném zrcátku a naklonil ho dolů, aby se do něj mohla Elena podívat. Ve stříbrném sklíčku viděla jeho oči, ztracené, utrápené a nekonečně smutné.
Nedalo se dělat nic jiného, než ho obejmout, a Elena to udělala. "Miluji tě," zašeptala. To byla jediná útěcha, kterou mu mohla poskytnout. To bylo vše, co měli.
Cítila, jak ji sevřel pažemi a schoval tvář do jejích vlasů. "Ty jsi moje zrcadlo," zašeptal v odpověď.
Bylo krásné cítit, jak se uvolnil, napětí opouštělo jeho tělo a teplo a útěcha proudily dovnitř. I ona cítila útěchu a mír, který ji zaplavil uvnitř i vně. Bylo to tak krásné, že se zapomněla zeptat, co tím myslí, dokud nebyli u vchodových dveří a neloučili se.
"Já jsem zrcadlo?" vzhlédla k němu tázavě.
"Ukradla jsi moji duši," odpověděl. "Zamkni za sebou dveře a dnes v noci už je neotvírej." A byl pryč.
"Eleno, díky bohu," vítala ji teta Judith. Když na ni Elena zůstala koukat, dodala: "Volala Bonnie z toho večírku. Říkala, žes nečekaně odešla, a když jsi nedorazila domů, dělala jsem si starosti."
"Byli jsme se se Stefanem projet." Eleně se nelíbil tetin výraz při jejích slovech. "Je v tom nějaký problém?"
"Ne, ne... jenom...," teta Judith zjevně nevěděla, jak dokončit větu. "Eleno, říkala jsem si, že by nemuselo být špatné... kdyby ses se Stefanem tolik nevídala."
Elena ztuhla. "Tak ty taky?"
"Nevěřím drbům," ujistila ji teta Judith. "Ale kvůli tobě samotné by bylo lepší, kdyby ses od něj držela trošku dál, kdybys..."
"Kdybych se s ním rozešla? Opustila ho, protože lidé o něm šíří pomluvy? Držela se dál od očerňovaného, aby něco z té špíny neulpělo i na mě?" Hněv byl vítaným způsobem, jak se zbavit napětí, slova se kupila Eleně v hrdle a drala se ven všechna najednou. "Ne. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, teto. A kdybychom tu mluvili o Robertovi, ani ty by sis to nemyslela. Nebo možná ano!"
"Eleno, nebudeš se mnou mluvit tímhle tónem..."
"Stejně jsem už skončila!" vykřikla Elena a vrhla se ke schodům. Dokázala udržet slzy, dokud se nedostala do svého pokoje a nezamkla dveře. Pak se vrhla na postel a rozvzlykala se.
O chvíli později se zvedla a zavolala Bonnie. Bonnie byla vzrušená a výřečná. Co tím Elena myslí, jestli se stalo něco neobvyklého potom, co se Stefanem odešli? Neobvyklý byl jejich odchod! Ne, ten nový kluk Damon už nic o Stefanovi neříkal, jen se tam chvíli potloukal a pak zmizel. Ne, Bonnie neviděla, jestli odcházel s někým. Proč? Žárlí snad Elena? Ano, samozřejmě, že to myslí jako vtip. Ale on vlastně je senzační, ne? Skoro senzačnější, než Stefan, teda pokud máš ráda tmavé vlasy a oči. Samozřejmě, jestli se ti líbí světlejší vlasy a oříškové oči...
Elena z toho okamžitě odvodila, že Alaric Saltzman má oříškové oči.
Konečně se rozloučily, a teprve v tu chvíli si vzpomněla na vzkaz, který našla v kabelce. Měla se zeptat Bonnie, jestli se někdo přiblížil k její kabelce, když byla v jídelně. Ale Bonnie a Meredith taky byly nějaký čas v jídelně, někdo to mohl udělat zrovna v tu dobu.
Už jenom z pohledu na fialový papír se jí dělalo špatně od žaludku. Nedokázala se na něj pomalu ani podívat. Ale teď, když byla sama, ho musela rozložit a celé si to znovu přečíst v bláhové naději, že tentokrát ta slova budou jiná, že se předtím zmýlila.
Ale nebyla jiná. Ostrá výrazná písmena vystupovala proti bledému podkladu, jako kdyby byla tři metry vysoká.
Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
Její slova. Z jejího deníčku. Z toho, který jí ukradli.
Druhého dne u ní zazvonily Bonnie a Meredith.
"Včera večer mi volal Stefan," řekla Meredith. "Říkal, že se chce ujistit, že nepůjdeš do školy sama. Prý dneska nepřijde do školy, tak mě poprosil, jestli bychom tě s Bonnie nemohly vyzvednout a jít s tebou."
"Budeme ti dělat ozbrojený doprovod," doplnila Bonnie, která byla evidentně v dobré náladě. "A garde. Myslím, že je to od něj hrozně milé, že se o tebe tak stará."
"Asi je taky vodnář," ozvala se Meredith. "Tak pojď, Eleno, než ji zabiju, aby už konečně přestala mluvit o Alaricovi."
Elena kráčela potichu a přemýšlela, co asi Stefan dělá, když nejde do školy. Dnes si připadala zranitelná a nechráněná, jakoby měla kůži naruby. Měla jeden z těch dnů, kdy se člověk rozpláče nad každou hloupostí.
Na školní nástěnce před kanceláří byl připíchnutý kus fialového papíru.
Měla to vědět. Věděla to, někde hluboko uvnitř. Zloději nestačilo, že jí dal najevo, že její soukromá slovíčka někdo četl. Ukazuje jí, že je může zveřejnit.
Strhla papír z nástěnky a zmuchlala ho, ale předtím si všimla slov. Jediný pohled jí je stačil vypálit do mysli.
Mám pocit, jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, že má nějaké tajemství, které nechce, abych odhalila.
"Eleno, co je? Co se děje? Eleno, mluv s námi!"
Bonnie a Meredith ji následovaly na nejbližší dívčí toalety, kde se postavila ke koši a škubala papír na drobné kousíčky a ztěžka dýchala, jako by právě dokončila závod. Pohlédly na sebe a pak šly zkontrolovat kabinky.
"Hej ty," zavolala Meredith nahlas a zaklepala na jedny dveře, "právo maturantů. Jdi pryč!"
Chvíli se ozývalo šustění a pak se objevila vyjevená prvačka. "Ale já jsem ani..."
"Ven," přikázala Bonnie. "A ty," obrátila se na dívku, která si umývala ruce, "postav se před dveře a dávej pozor, aby sem nikdo nepřišel."
"Ale proč, co chcete...?"
"Pohni sebou, kotě. Pokud těmi dveřmi někdo projde, budeš se nám zodpovídat."
Když se dveře opět zavřely, obě se obrátily k Eleně.
"Tohle je přepadení," prohlásila Meredith. "Dělej, Eleno, dej to sem."
Elena rozškubla poslední kousíček papíru a nevěděla, jestli se má smát, nebo brečet. Chtěla jim všechno říct, ale nemohla. Rozhodla se, že jim poví alespoň o deníčku.
Rozzlobilo a rozpálilo je to stejně jako ji.
"Musí to být někdo, kdo byl na tom večírku," prohlásila nakonec Meredith, když dostatečně vyjádřily svůj názor na zlodějův charakter, morálku a pravděpodobnou konečnou stanici v posmrtném životě. "Ale mohl to udělat kdokoli. Nevzpomínám si na nikoho konkrétního, kdo by se přiblížil k tvojí kabelce, ale pokoj byl plný lidí, mohlo se to stát, aniž bych si toho vůbec všimla."
"Ale proč by to vůbec někdo dělal?" přemítala Bonnie. "Pokud ovšem... Eleno, tu noc, kdy jsme našly Stefana, jsi naznačila pár věcí. Říkalas, že asi víš, kdo je ten vrah."
"Nejen, že to vím - jsem si tím jistá. Ale pokud si myslíte, že to má nějakou souvislost, tak to nemůžu říct. Mohlo by to tak být. Mohla to udělat ta samá osoba."
Bonnie se zděsila. "Ale to znamená, že ten vrah je student z naší školy!" Když Elena zavrtěla hlavou, pokračovala. "Jediní lidé na večírku, kteří u nás nestudují, byli Alaric a ten nový kluk." Výraz ve tváři se jí změnil. "Alaric pana Tannera nezabil! Ještě ani nebyl ve Fell's Church!"
"Já přece vím, že to Alaric neudělal." Zašla už příliš daleko, než aby mohla nyní přestat; Bonnie a Meredith už vědí příliš mnoho. "To Damon."
"Ten kluk že je vrah? Ten kluk, který mě políbil?"
"Bonnie, uklidni se." Jako vždy, hysterie u ostatních Eleně pomáhala získat lepší sebekontrolu. "Ano, on je ten vrah a všechny tři si na něj musíme dávat pozor. Proto vám to říkám. Nikdy, nikdy v životě ho nezvěte k sobě domů."
Elena se zarazila a zkoumavě hleděla do tváří svých kamarádek. Zíraly na ni a na okamžik měla příšerný pocit, že jí nevěří. Že začnou pochybovat o jejím duševním zdraví.
Ale jediné, na co se Meredith zeptala svým vyrovnaným, objektivním tónem, bylo: "Jsi si tím naprosto jistá?"
"Ano, jsem si naprosto jistá. On je vrah a on zavřel Stefana do studně a příště může jít po někom z nás. A nevím, jestli existuje nějaký způsob, jak ho zastavit."
"Tak dobře," prohlásila Meredith a zvedla obočí. "Nedivím se, že jste se Stefanem tak spěchali z toho večírku."
Když Elena vešla do jídelny, Caroline jí věnovala jízlivý úsměšek. Ale Elena si toho skoro ani nevšimla.
Ale jedné věci si všimla okamžitě. Byla tam Vickie Bennettová.
Vickie nebyla ve škole od oné noci, kdy ji Matt, Bonnie a Meredith našli bloudit po silnici a blouznit o mlze a očích a něčem příšerném na hřbitově. Lékaři, kteří ji potom vyšetřovali, říkali, že fyzicky s ní není nic vážného, přesto se až dosud do školy nevrátila. Lidé si šeptali o psycholozích a různých medikamentech, které zkouší.
Přesto působí jako blázen, pomyslela si Elena. Vypadala bledá a zlomená a tak nějak schoulená do svého oděvu. Když kolem ní Elena přecházela, zvedla pohled, který připomínal potrefenou laň.
Bylo nezvyklé sedět v poloprázdné jídelně jenom s Bonnie a Meredith. Obvykle se ostatní tlačili na místa kolem jejich trojice.
"Dneska ráno jsme nedokončily rozhovor," připomněla Meredith. "Dojdi si pro něco k jídlu a pak si promluvíme o tom, co by se dalo dělat s těma útržkama z deníku."
"Nemám hlad," odpověděla Elena stroze. "A co bychom mohly dělat? Pokud je to Damon, neexistuje způsob, jak ho zastavit. Věřte mi, ani policie to nedokáže. Proto jsem jim neřekla, že je to on. Neexistuje žádný důkaz a kromě toho, oni by nikdy... Bonnie, ty mě neposloucháš."
"Promiň," řekla Bonnie, která hleděla kamsi za Elenino levé ucho. "Ale támhle se děje něco divného."
Elena se otočila. Vickie Bennettová stála v přední části jídelny, ale už nevypadala schouleně ani zlomeně. Rozhlížela se po místnosti záludným hodnotícím pohledem a usmívala se.
"No, nevypadá normálně, ale neřekla bych, že je úplně šílená," ozvala se Meredith. Pak dodala: "Počkejte moment."
Vickie si začala rozepínat svetr. Ale podivný byl ten způsob, jakým to dělala - cílenými drobnými kmity prstů, zatímco se rozhlížela s oním záludným úsměvem. Když rozepnula poslední knoflík, uchopila svetr elegantně mezi palec a ukazovák a přejížděla si jím nejdřív po jedné paži a pak po druhé. Pak ho upustila na podlahu.
"Výstřední, to je to správné slovo," uzavřela Meredith.
Studenti, kteří přecházeli kolem Vickie s naloženými tácy, si ji zvědavě prohlíželi a ještě se po ní otáčeli. A když si sundala i boty, začali se zastavovat.
Udělala to elegantně, zachytila palcem podpatek lodičky a stáhla ji dolů. Pak skopla i druhou.
"Nemůže přece takhle pokračovat," zamumlala Bonnie, když Vickie zamířila prsty k perleťovým knoflíčkům na bílé hedvábné blůzce.
Studenti začali otáčet hlavy, šťouchali do sebe a ukazovali si na ni. Kolem Vickie se shromáždila malá skupinka, ale držela se dost daleko, aby nebránila ostatním ve výhledu.
Bílá blůzka se snesla k zemi jako raněný duch. Pod ní měla Vickie bílou krajkovou košilku.
V jídelně utichly všechny zvuky s výjimkou tichého šepotu. Nikdo nejedl. Skupinka kolem Vickie se začala rozrůstat.
Vickie se ostýchavě usmála a začala si rozepínat patentky u pasu. K podlaze se snesla i plisovaná sukně. Vystoupila z ní a nohou ji odsunula stranou.
Kdosi vzadu v jídelně se postavil a povzbuzoval ji: "Sundat! Sundat!" Přidaly se i další hlasy.
"Copak ji nikdo nezastaví?" rozčílila se Bonnie.
Elena vstala. Když se k Vickie přiblížila naposled, dívka vykřikla a zaútočila na ni. Ale když k ní přišly teď, Vickie jí věnovala spiklenecký úsměv. Rty se jí pohnuly, ale přes skandování Elena neslyšela, co říká.
"No tak, Vickie, půjdeme," oslovila ji.
Vickie pohodila světle hnědou hřívou a zatáhla za ramínko košilky.
Elena se sklonila, sebrala svetr a přehodila ho Vickie kolem ramen. Když se přitom Vickie dotkla, její napůl zavřené oči se opět široce rozevřely jako u potrefené laně. Vickie se začala divoce rozhlížet, jakoby se právě probudila ze sna. Pohlédla na sebe a na tváři se jí objevil úžas. Zahalila se do svetru pevněji, ustupovala a třásla se.
V místnosti bylo opět naprosté ticho.
"Bude to v pořádku," mluvila na ni Elena konejšivě. "No tak."
Když Vickie uslyšela její hlas, vyskočila, jako by se jí někdo dotknul žhavým drátem. Zírala na Elenu a pak vybuchla.
"Ty jsi jedna z nich! Viděla jsem tě! Jsi zlá!" Otočila se a vyběhla z jídelny. Elena za ní jen omráčeně hleděla.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)