19.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.44 |

 Vězení. Špinavé rohože na podlaze a mříže mezi ní a spícím Stefanem.

Mezi ní a Stefanem!
Byl to skutečně on. Elena nevěděla, zda ho pozná. Nepochybně tady dokážou měnit a pokřivit vaše vnímání. Přesto právě teď, možná proto, že nikdo nečekal, že se v žaláři objeví, nebyl nikdo připravený s úskoky, které by ji přiměly pochybovat o svých smyslech.
Byl to Stefan. Byl hubenější než dřív a lícní kosti mu zřetelně vystupovaly. Byl krásný. A cítila, že jeho mysl je v pořádku, stejná směs cti, lásky, temnoty, světla, naděje a zasmušilého pochopení světa, ve kterém žije.
"Stefane! Obejmi mě!"
Vzbudil se a napůl posadil. "Alespoň mě nech vyspat. Zmiz a zkus si nasadit jiný obličej, ty mrcho!"
"Stefane! Nemluv sprostě!"
Viděla, jak Stefan ztuhl.
"Cos... to... řekla?"
"Stefane... jsem to opravdu já. Nevyčítám ti ty nadávky. Proklínám celé tohle místo a ty dva, kteří tě sem poslali..."
"Tři," opravil ji unaveně a sklonil hlavu. "Věděla bys to, kdybys byla skutečná. Jdi a nech se od nich poučit o mém zrádném bratrovi a jeho kamarádíčcích, kteří přepadají lidi pomocí prstenců kekkai..."
Elena neměla čas o tom teď se Stefanem debatovat:
"Copak se na mě ani nepodíváš?"
Sledovala, jak se pomalu otočil, pomalu na ni pohlédl a pak vyskočil ze slamníku plného starého sena. Zíral na ní, jako by byla anděl, který se snesl z oblohy.
Pak se k ní otočil zády a zakryl si uši rukama.
"Žádné dohody," řekl stroze. "Neopovažuj se o nich přede mnou ani zmiňovat. Jdi pryč. Zlepšila ses, ale pořád jsi jenom sen."
"Stefane!"
"Řekl jsem, abys odešla!"
Plýtvali časem. Tohle bylo příliš kruté po tom, co všechno musela podstoupit, aby s ním mohla alespoň promluvit.
"Poprvé jsi mě viděl, když jsi nesl svoje papíry do školy a ovlivnil mysl sekretářky. Nemusel ses na mě dívat, abys poznal, jak vypadám. Jednou jsem se ti přiznala, že si připadám jako vrah, protože jsem zavolala: "Tati, podívej!" a ukázala na něco venku těsně předtím, než se moji rodiče zabili při autonehodě. Nikdy si nepamatuju, co jsem kam dala. První slovo, které jsem se naučila, když jsem se vrátila ze života po života, bylo Stefan. Jednou ses na mě podíval ve zpětném zrcátku a řekl, že jsem tvoje duše..."
"Copak mě nemůžeš přestat mučit alespoň na hodinu? Elena - skutečná Elena - by byla příliš chytrá, než aby riskovala život tím, že sem přijde."
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Elena vyděšeně. "Musím to vědět, jestli tě mám odsud dostat."
Stefan si pomalu odkryl uši. Ještě pomaleji než předtím se znovu otočil.
"Eleno?" zeptal se tázavě jako umírající chlapec, který na své posteli spatřil dobrého ducha.

"Ty nejsi skutečná. Ty tady nemůžeš být."

"Myslím, že tu doopravdy nejsem. Šiniči má kouzelný klíč a kouzelný dům, který tě přenese kamkoliv chceš, pokud to místo pojmenuješ a otevřeš dveře tím klíčem. Řekla jsem, někam, kde můžu vidět, slyšet a dotýkat se Stefana'. Ale" - sklopila pohled - "ty říkáš, že tu nemůžu být. Možná je to stejně všecko jenom iluze."
"Pššt." Teď už Stefan svíral vší silou mříže ze své strany cely.
"Tam jsi se tedy ocitl? Je tohle Ši-ne-Ši?"
Uchechtl se. "Není to zrovna to, co by člověk čekal, že?
A přesto nelhali ani v jedné věci, kterou slibovali, Eleno. Eleno! Řekl jsem ti, Eleno'! Eleno, ty jsi opravdu tady!"
Elena už nedokázala promrhat ani vteřinu. Proběhla šustící slámou a všelijakými prchajícími tvory k mřížím, které ji dělily od Stefana.
Pak k němu pozdvihla tvář, svírala oběma rukama mříže a zavřela oči.
Dotknu se ho. Určitě. Já jsem skutečná - on je skutečný - dotknu se ho!
Stefan se sklonil - a jeho teplé rty se dotkly jejich.
Vztáhla paže skrze mříže. Oběma se roztřásla kolena, až klesli k zemi: Stefanovi překvapením, že se jí může dotknout a Eleně úlevou a rozvzlykanou radostí.
Ale - nebyl čas.
"Stefane, vezmi si moji krev - hned!"
Horečně hledala něco, čím by se mohla říznout. Stefan bude určitě potřebovat její sílu a bez ohledu na to, kolik si od ní vzal Damon, pro Stefana bude mít vždycky dost. Teď byla ráda, že ji Damon v hrobce přesvědčil, aby pila od něj.
"Klid, klid, lásečko. Pokud to opravdu chceš, můžu tě kousnout do zápěstí, ale..."
"Udělej to hned!"přikázala Elena Gilbertová, princezna Fell's Church. Dokonce našla sílu vstát z pokleku. Stefan jí věnoval napůl provinilý pohled.
"HNED!" trvala na svém Elena.
Stefan jí nabodl žílu na zápěstí.
Byl to podivný pocit. Bolelo to jen o malinko víc, než kdyby ji jako obvykle kousl ze strany do krku. Ale měla tam silné žíly, to věděla; důvěřovala Stefanovi, že najde tu největší, aby to celé zabralo co nejmíň času. Její naléhavý spěch se přenesl i na něj.
Ale když se pokusil odtáhnout, popadla ho za vlnité vlasy a přikázala: "Ještě, Stefane. Potřebuješ to - já to přece poznám a nemáme čas se dohadovat!"
Velitelský hlas. Meredith jí jednou řekla, že má velitelský hlas, že by mohla vést armády. No, možná opravdu bude muset vést armády, aby se dostala na tohle místo a zachránila ho.
Někde ty armády seženu, pomyslela si omámeně.
Vyhladovělý Stefan hltavě žíznil po krvi - zjevně ho nekrmili od chvíle, kdy ho viděla naposled - ale nyní zvolňoval tempo k běžnému krmení, jak to znala. Jejich mysl se prolnuly. Když říkáš, že seženeš armádu, tak ti věřím. Ale je to nemožné. Odsud se ještě nikdo nikdy nevrátil.
No, tak ty budeš první. Přivedu tě zpátky.
Eleno, Eleno...
Pij, řekla mu a cítila se přitom jako kojící italská matrona. Pij, kolik můžeš, dokud nebudeš plný.
Ale jak jsi... ne, řeklas mi, jak ses sem dostala. To je vážně pravda?
Pravda. Vždycky ti říkám pravdu. Ale Stefane, jak tě odsud můžu dostat?
Šiniči a Misao - znáš je?
Dost dobře.
Každý z nich má polovinu prstenu. Dohromady tvoří jeden klíč. Každá polovina sama o sobě má tvar běžící lišky. Ale kdo ví, kde mají pro takové věci skrýš? Jak jsem řekl, jenom aby ses sem dostala, budeš potřebovat armádu...
Najdu ty části liščího prstenu. Složím je k sobě. Seženu armádu. A dostanu tě odsud.
Eleno, už nemůžu pít. Zhroutíš se.
Už jsem se dost vycvičila v tom, jak nezkolabovat a jsem v tom dobrá. Pokračuj.
Stěží dokážu uvěřit, že jsi to opravdu ty...
"Žádné líbání! Ber si moji krev!"
Jak si madam přeje. Ale Eleno, čestně, jsem už plný. Přímo přežraný.
A zítra?
"Pořád budu přežraný." Stefan se odtáhl a přiložil palec na místa, kde jeho špičáky pronikly žilou. "Já už opravdu nemůžu lásko."
"A co pozítří?"
"Budu v pořádku."
"Budeš - protože jsem přinesla tohle. Obejmi mě, Stefane," dodala o něco tišeji. "Obejmi mě skrze mříže."
Překvapeně ji poslechl a ona mu zasyčela do ucha: "Dělej, že mě miluješ. Hlaď mi vlasy a říkej roztomilé nesmysly."
"Eleno, moje lásečko..." Pořád ještě byl v mysli dost blízko, aby se mohl telepaticky zeptat: Dělat, že tě miluju? Ale zatímco jí Stefanovi ruce hladily, probíhaly a laskaly vlasy, Eleniny ruce měly hodně co na práci. Zpod svých šatů pod jeho schovala láhev vína Black Magic.
"Kde jsi k tomu přišla?"zašeptal Stefan ohromeně, jako by ho zasáhl blesk.
"V tom kouzelném domě je všechno. Čekala jsem na šanci, jak ti to propašovat, budeš to potřebovat."
"Eleno..."
"Co?"
Zdálo se, že Stefan s něčím zápasí. Nakonec sklopil zrak k zemi a zašeptal: "Nemá to smysl. Nemůžu riskovat, že bys přišla o život kvůli naprosto nemožné akci. Zapomeň na mě."
"Přilož tvář k mřížím."
Pohlédl na ni, ale na nic se neptal a poslechl.
Vrazila mu výstavní facku, až se udeřila rukou o mříž.
"A teď se styď!" vyštěkla na něj. A než mohl cokoliv odpovědět, pokračovala: "Poslouchej!"
Bylo slyšet štěkot loveckých psů - velmi zdaleka, ale blížil se.
"Jdou po tobě" horečně vyhrkl Stefan. "Musíš jít!"
Upřeně se na něj zadívala: "Miluju tě, Stefane."
"Miluju tě, Eleno. Navěky."
"Já... ach, je mi to líto." Nemůže odejít. Jako Caroline, když mluví a mluví a ve skutečnosti stále neodchází ze Stefanova pokoje, tu může stát a hovořit o odchodu, ale nedokáže to doopravdy udělat.
"Eleno! Musíš. Nechci, abys viděla, co udělají..."
"Zabiju je!"
"Ty nejsi žádný zabiják. Ty nejsi bojovník, Eleno - a tohle bys neměla vidět. Prosím! Vzpomínáš si, jaks mi jednou řekla, jestli chci zjistit, kolikrát mě dokážeš přinutit říct, prosím'? Tak každé z nich teď platí za tisíc. Prosím! Kvůli mně? Půjdeš už?"
"Tak ještě poslední polibek..." Srdce jí v hrudi bušilo jako vyděšenému ptáčeti.
"Prosím!"
Elena oslepená slzami uchopila kliku u dveří k celám.
"Kamkoliv poblíž oslavy, kde mě nikdo neuvidí!" zavzlykala, otevřela dveře do chodby a prošla jimi.
Konečně viděla Stefana, ale jak dlouho jí to vystačí, než se její srdce zase zhroutí žalem...
...ach, bože, já padám...
...to nevěděla.
Elena si uvědomila, že je někde poblíž penzionu - a nějakých dvacet metrů nad zemí - a řítí se dolů větvemi. Její první panický závěr byl, že určitě umře, ale pak naskočily přirozené instinkty a ona roztáhla paže a nohy a po zoufalých několika metrech se jí podařilo chytit větve.
Asi jsem křídla k létání ztratila už nadobro, pomyslela si a soustředila se na jedno určité místo mezi lopatkami.
Přesně si vybavovala, kde by křídla měla být - a nic se nestalo.
Pak opatrně přeručkovala blíž ke kmeni a zastavila se jen na okamžik, aby přestěhovala jednu housenku, která s ní sdílela větev, o kus výš. Pak se jí podařilo najít místečko, kde se mohla usadit a poposedáváním se posouvat dozadu. Na její vkus byla ta větev příliš vysoko nad zemí.
Zjistila, že když se podívá dolů, vidí celkem zřetelně ochoz kolem domu. Čím déle se dívala na určitou podrobnost, tím zřetelněji ji rozeznávala. Upíří zrak ultra, došlo jí. Uvědomila si, že se Proměňuje. Nebo možná - ano, obloha se jasní.
Světlá obloha jí odhalila tmavý a prázdný penzion, což jí znepokojilo, vzhledem k tomu, co Carolinin otec říkal o ,setkání' a vzhledem k tomu, co se telepaticky dozvěděla od Damona o Šiničiho plánech na tuto noc Moonspireu. Bylo by možné, že tohle není skutečný penzion, ale jenom další past?
"Dokázali jsme to!" zvolala Bonnie, když se blížili k domu. Uvědomovala si, že má pronikavý hlas, až příliš pronikavý, ale pohled na jasně osvětlený penzion rozzářený jako vánoční stromeček s hvězdou na špičce ji uklidnil i když věděla, že je tu všechno špatně. Měla pocit, že se snad rozpláče úlevou.
"Ano, dokázali," souhlasil hluboký hlas doktorky Albertové. "A všichni. Isobel potřebuje co nejrychleji ošetření. Theophilie, připrav si svoje lektvary a někdo vezměte Isobel do koupelny a napusťe jí vanu."
"Já to udělám," zatrylkovala Bonnie po chvilkovém zaváhání. "Zůstane takhle klidná, že ano? Je to tak?"
"S Isobel půjdu já," ozval se Matt. "Bonnie, ty běž s paní Flowersovou a pomoz jí. A než půjdeme dovnitř, chtěl bych zdůraznit jednu věc. Nikdo nikam nepůjde sám. Všichni se budeme držet po dvou nebo po třech."
V hlase mu zazněl autoritativní tón.
"To dává smysl," souhlasila Meredith zřetelně a postavila se vedle doktorky. "Radši by sis měla dát pozor, Matte; Isobel je hodně nebezpečná."
V tu chvíli se před domem ozvaly vysoké slabé hlasy.
Znělo to, jako když zpívají dvě nebo tři děvčátka.
"Isa-cha, Isa-chan,
Vypila si kávu,
A potom sežrala
Svoji vlastní bábu."
"Tami? Tami Bryceová?" zvolala Meredith a otevřela dveře, zatímco se melodie rozezněla podruhé. Vyrazila kupředu, přitom popadla doktorku za ruku a vlekla ji s sebou.
Bonnie zahlédla drobné postavičky, jednu v pyžamu a dvě v nočních košilích - byly to Tami Bryceová, Kristin Dunstanová a Ava Zarinski. Avě je jenom jedenáct, pomyslela si Bonnie a ani nebydlí nikde poblíž Tami nebo Kristin. Všechny tři se ostře hihňaly. Pak začaly znovu zpívat a Matt vyrazil ke Kristin.
"Pomoz mi!" vykřikla Bonnie. Najednou zjistila, že visí na zmítajícím se a kopajícím mustangovi, který vyhazuje na všechny strany - Isobel se úplně zbláznila a bláznila o kus víc pokaždé, kdy se melodie opakovala.
"Držím ji," zafuněl Matt, který ji pevně stiskl v medvědím objetí, ale ani spojenými silami nedokázali udržet Isobel v klidu.
"Dám jí další sedativa," řekla doktorka Albertová a Bonnie si všimla, jak si Matt s Meredith vyměnili podezíravé pohledy.
Bonnie zoufale navrhla: "To snad už nebude nutné, ať jí něco dá paní Flowersová," ale to už Isobel měla jehlu téměř v paži.
"Vy jí už nedáte nic," prohlásila Meredith stroze, čímž zanechala divadélka. Jediným dobře mířeným kopem hodným revuální tanečnice odeslala stříkačku do lesů.
"Meredith! Co se to s tebou děje?" vykřikla doktorka a třela si zápěstí.
"Podstatné je, co se to děje s vámi? Kdo jste? A kde to jsme? Tohle nemůže být skutečný penzion."
"Obasaan! Paní Flowersová! Můžete nám pomoct?" vydechla Bonnie, která se stále snažila držet Isobel.
"Pokusím se," odpověděla paní Flowersová odhodlaně a zamířila k ní.
"Ne, myslím s doktorkou - a možná i s Jimem. Neznáte - nějaká zaklánadla - která odhalí pravou podobu?"
"Ach," ozvala se Obasaan. "S tímhle dokážu pomoct. Jenom mě pusť na zem, Jime. A hnedka uvidíme pravé podoby všech, kdo tu jsou."
Jayneela byla v druháku, měla veliké zasněné oči, které bývaly většinou ztracené v knihách. Ale když se teď blížila půlnoc a babička se stále ještě neozývala, sklapla knihu a podívala se na Tye. Tyrone se na hřišti jevil jako veliký, divoký a drsný, ale mimo hřiště to byl ten nejmilejší, nejhodnější a nejgalantnější starší brácha, jakého si jen děvče může přát.
"Myslíš, že je babička v pořádku?"
"Hmmm?" Tyrone měl také zabořený nos v knize - v takové té příručce, která radí, jak se dostat na vysokou vašich snů - čekal ho poslední ročník, takže před ním bylo několik zásadních životních rozhodnutí. "Jasně, že je."
"No, tak alespoň zkontroluju tu malou."
"Víš co, Jay?" Dloubl do ní škádlivě palcem u nohy. "Děláš si zbytečně moc starostí."
Během chvilky se zase zahloubal do šesté kapitoly - Jak co nejlépe využít zkušenosti s prací pro obec. Ale pak se shora začaly ozývat výkřiky. Dlouhé, hlasité, vysoké výkřiky jako sestry.
Upustil knihu a vyrazil za ní.
"Obasaan?" tázavě pronesla Bonnie.
"Okamžíček děvenko," odpověděla babí Saitou. Jim jí sundal dolů a ona si ho teď upřeně prohlížela: vzhlížela k němu vzhůru a on k ní shlížel dolů. A bylo v tom něco... hodně divného.
Bonnii zaplavila vlna čirého děsu. Nemohl Jim nějak zle ublížit Obasaan, když ji nesl?Samozřejmě, že mohl. Proč na to jenom nepomyslela? A támhle je doktorka s tou svojí stříkačkou připravená zklidnit každého, kdo by "propadl hysterii". Bonnie pohlédla na Meredith, ale ta měla co dělat se dvěma svíjejícími se malými děvčaty a mohla jí odpovědět jen bezmocným pohledem.
Tak dobře, pomyslela si Bonnie. Nakopnu ho tam, kde to nejvíc bolí a dostanu od něj starou paní pryč. Otočila se k Obasaan a ztuhla.
"Musím udělat jenom jedinou věc..." mumlala si Obasaan. A udělala ji. Jim se zlomil v pase a předklonil se k Obasaan, která se postavila na špičky. Zaklesli se v dlouhém, důvěrném polibku.
Panebože!
Potkali v lese čtyři osoby - a předpokládali, že dvě z nich jsou příčetné a dvě ne. Jak vůbec můžou říct, kdo z nich je příčetný? Když dva z nich vidí věci, které ve skutečnosti neexistují...
Ale ten dům tam je; Bonnie ho přece taky vidí. Copak je nepříčetná ona?
"Meredith, uteč!" vyvřískla, nervy ji úplně zradily a začala utíkat od domu směrem k lesu.
Cosi se sneslo z oblohy, popadlo ji a vyneslo nahoru stejně snadno, jako sova popadne myš z pole. Drželo ji to v neúprosném železném sevření.
"Kampak máš namířeno?" zeptal se odněkud shora Damonův hlas, zatímco doklouzal několik posledních metrů a dosedl, Bonnii stejně elegantně schovanou pod svou ocelovou paží.
"Damone!"
Damon měl zúžené oči, jako by se bavil nějakým soukromým vtipem. "Ano, ztělesněné zlo osobně. Řekni něco, ty moje vášnivá malá fúrie."
Bonnie se mezitím vyčerpala snahou se mu vykroutit.
Nepodařilo se jí ani mu potrhat oděv.
"A co?" odsekla. Ať už byl posedlý nebo ne, Damon ji naposledy viděl, když ho Volala, aby ji zachránil před šílenou Caroline. Ale podle toho, co říkal Matt, udělal něco hrozného Eleně.
"Proč dívky vždycky tak nadšeně chtějí obracet padlé hříšníky? Jak je možné, že jim můžeš nakukat skoro cokoliv, pokud mají pocit, že tě obrátily k dobrému?"
Bonnie netušila, o čem to mluví, ale dovedla si to domyslet. "Co jsi provedl s Elenou?" uhodila na něj divoce.
"Dal jsem jí to, co chtěla, to je všechno," odpověděl Damon a tmavé oči mu blýskaly. "Co je na tom tak hrozného?"
Bonnie, kterou ty oči vyděsily, se ani nepokusila znovu utéct. Věděla, že to nemá smysl. Stejně mu to viděla ve tváři: jakousi odtažitou nelítostnost. Nejsou tu spolu jenom Damon a Bonnie. Také je tu spolu přirozený predátor a jeho kořist.
A už byli zpátky u Jima a Obasaan - vlastně ne, u chlapce a dívky, které nikdy předtím neviděla. Stihli to akorát včas, aby Bonnie viděla tu proměnu. Viděla, jak se Jimovo tělo smrštilo a ustoupily mu vlasy, ale to nebylo to nejpřekvapivější. Ohromilo ji, že konečky těch vlasů nejsou už černé, ale nachově rudé. Vypadalo to, jako by z těch konečků vyšlehávaly plamínky do tmy. Oči měl zlaté a rozesmáté.
Viděla, jak staré, panence podobné tělo Obasaan najednou omládlo, zesílilo a vyrostlo. To děvče byla dokonalá kráska, to musela Bonnie připustit. Měla fantastické trnkově tmavé oči a hedvábné vlasy, které jí spadaly skoro až do pasu. A byly zbarvené stejně jako u jejího bratra - jenom ta rudá byla ještě jasnější, šarlatová a ne nachová. Měla na sobě titěrnou černou krajkovou podprsenku, která odhalovala, jak dokonale je nahoře tvarovaná. A samozřejmě k tomu bokové černé kožené kalhoty, které zdůrazňovaly to samé dole. K tomu měla draze vypadající černé střevíce na vysokých podpatcích a nehty na nohou nalakované stejnou jasně rudou barvou, která ladila s konečky vlasů. U pasu měla smotaný bič se šupinkovitou rukojetí.
Doktorka Albertová řekla pomalu: "Moje vnoučata...?"
"Nemají s tímhle nic společného," odpověděl chlapec s podivnými vlasy šarmantně a usmál se. "Dokud se budou starat jenom o svoje věci, nemusíte si o ně dělat nejmenší starosti."
"Tohle je sebevražda nebo pokus o sebevraždu - nebo něco takového," říkal Tyrone policejnímu dispečerovi a skoro plakal. "Myslím, že se ten kluk jmenuje Jim, chodil minulý rok k nám na střední. Ne, nemá to nic společného s žádnými drogami - přišli jsme sem se sestrou Jayneelou hlídat děti - prosím vás prostě přijeďte, ano? Ten kluk si sežvýkal skoro všechny prsty a když jsem tam vešel, tak řekl: ,Vždycky tě budu milovat, Eleno a pak vzal tužku a - ne, nedokážu říct, jestli je naživu nebo ne. Ale nahoře je ještě stará paní a u té jsem si jistý, že je mrtvá. Ona už nedýchá."
"Kdo sakra jste?" vyptával se Matt a útočně hleděl na toho podivného chlapce.
"Já jsem ..."
"A co tu sakra děláte?"
"Já jsem sakra Šiniči," řekl chlapec hlasitě, zjevně naštvaný, že byl přerušen. Když na něj Matt dál zíral dodal otráveně: "Jsem kitsune - dalo by se říct liškodlak - a hraju si s vaším městečkem, ty pitomče. Přijel jsem kvůli tomu přes půl světa a čekal bych, že teď bys o mně mohl alespoň něco zaslechnout. A tohle je moje krásná sestra Misao. Jsme dvojčata."
Zatímco na sebe dva chlapci naježeně zírali - v Šiničiho případě úplně doslova, protože se mu zježily vlasy - Meredith se snažila upoutat pozornost Bonnie, doktorky Albertové a paní Flowersové. Pak ukázala pohledem na Matta a zlehka se dotkla svojí hrudi. Ona jediná měla sílu si s ním poradit, i když doktorka krátkým kývnutím dala najevo, že pomůže.
A pak, zatímco na sebe chlapci postupně zvyšovali hlas, Misao se pochichtávala na zemi a Damon se opíral o dveře se zavřenýma očima, vyrazili. Bez jediného signálu se instinktivně dokázali najednou rozběhnout. Meredith a doktorka Albertová popadly Matta každá z jedné strany a jednoduše ho zvedly a odtáhly přesně ve chvíli, kdy Isobel s hrdelním řevem nečekaně skočila po Šiničim. Nic od ní neočekávali, ale rozhodně se to hodilo, pomyslela si Bonnie, když pelášila přes překážky, které ani neviděla. Matt pořád ještě křičel a pokoušel se rozběhnout na druhou stranu a vybít si na Šiničim svůj primitivní vztek, ale nedokázal se osvobodit, aby to mohl udělat. Bonnie sotva dokázala uvěřit, že se jim podařilo znovu dostat do Starého lesa. Dokonce i paní Flowersová s nimi udržela krok a většina z nich měla ještě stále u sebe baterku.
Byl to zázrak. Dokonce utekli i Damonovi. Teď jenom musejí být úplně zticha a pokusit se dostat přes Starý les, aniž by něco vyrušili. Možná dokážou najít cestu zpátky ke skutečnému penzionu, rozhodli se. Pak budou moct přemýšlet, jak zachránit Elenu ze spárů Damona a jeho kamarádíčků. Dokonce i Matt musel nakonec připustit, že není pravděpodobné, že by dokázali přemoci tři nadpřirozené bytosti hrubou silou.
Bonnie jenom litovala, že s sebou nemohli vzít Isobel.
"No, stejně se musíme přesunout do skutečného penzionu," prohlásil Damon, když se Misao konečně podařilo zkrotit Isobel a uvést ji do polovičního bezvědomí. "Přijde tam Caroline."
Misao přestala zírat na Isobel zjevně se trochu podivila. "Caroline? Na co potřebujeme Caroline?"
"Jako součást zábavy, ne?" řekl Damon svým nejšarmantnějším a nejsvůdnějším hlasem. Šiniči se okamžitě přestal tvářit zmučeně a usmál se.
"To děvče - to je ona, kohos použila jako přenašeče, je to tak?" Uličnicky mrkl na svoji sestru, jejíž úsměv vypadal poněkud napjatě.
"Ano, ale..."
"Čím víc, tím líp," prohlásil Damon, s každou minutou veselejší. Zdálo se, že si nevšiml, jak Šiniči za jeho zády mrkl na Misao.
"Nemrač se, miláčku," řekl jí a pošimral ji pod bradou. Zlatavé oči mu zářily. "V životě jsem se na žádnou holku ani nepodíval. Ale samozřejmě, pokud Damon tvrdí, že to bude zábava, tak to zábava určitě bude." Jeho culení přerostlo v otevřeně škodolibý úsměv.
"A opravdu není šance, že by někdo z nich skutečně utekl?" zeptal se nepřítomně Damon a zíral do tmy Starého lesa.
"Měj ve mně trochu důvěry, prosím," odsekl kitsune. "Ty jsi prokletý - jsi upír ne? Ty by ses vůbec neměl poflakovat po lesích."
"Je to moje teritorium, společně se hřbitovem..." začal Damon mírně, ale Šiniči byl tentokrát rozhodnutý dokončit větu. "Já v lesích žiju," pokračoval. "Ovládám keře, stromy - a přinesl jsem si s sebou pár svých malých experimentů. Brzy je už všechny uvidíš. Takže abych ti odpověděl na otázku - ne, ani jeden z nich neuteče."
"To je všechno, co jsem chtěl vědět," odpověděl Damon stále tím mírným tónem, ale na dlouhý okamžik se střetl s lišákovýma zlatýma očima. Pak pokrčil rameny a odvrátil se. Pohlédl na měsíc, který vykukoval mezi vířícími oblaky na obzoru.
"Do obřadu máme ještě několik hodin," ozval se Šiniči. "Nemůžeme to zmeškat."
"To bychom teda neměli," zamumlal Damon. "Caroline určitě dokáže neuvěřitelně působivě ovlivnit tuhle opiercingovanou hysterku, jestli se zpozdíme."
Ve skutečnosti se už měsíc vznášel vysoko na obloze, když Caroline zaparkovala matčino auto před penzionem. Měla na sobě večerní šaty tak těsné, až vypadaly, že je má namalované na těle, ve svých oblíbených barvách - zelené a bronzové. Šiniči pohlédl na Misao, která se zachichotala s jednou rukou před ústy a sklopila pohled.
Damon doprovodil Caroline po schodech ke vstupním dveřím a řekl: "Tudy se jde k nejlepším místům v hledišti. "Nastal krátký zmatek, než se lidé zorganizovali.
Damon vesele oslovil Kristin, Tami a Avu: "Levná místa na galerii pro vás tři, je mi líto. To znamená, že budete sedět na zemi. Ale pokud budete šikovné, nechám vás příště sedět s námi nahoře."
Ostatní ho následovali s více či méně hlasitými výkřiky, ale Caroline se tvářila podrážděně: "Proč máme jít dovnitř? Myslela jsem, že oni budou venku."
"Jsou to nejbližší místa mimo nebezpečí," odvětil Damon stručně. "Shora budeme mít ten nejlepší výhled. Královská lóže, následujte mě prosím."
Liščí dvojčata a lidská dívka ho následovaly, cestou ve zšeřelém domě rozsvěcely světla, až došly na ochoz na střeše.
"A teď chci vědět, kde teda jsou?" dožadovala se Caroline a napjatě se zadívala dolů.
"Budou tu každým okamžikem," odpověděl Šiniči a svá slova doprovodil zmateně káravým pohledem: Kdo si ta holka myslí, že je? Ani nevychrlil žádné verše.
"A Elena? Taky tam bude?"
Šiniči jí vůbec neodpověděl a Misao se jen zachichotala. Ale Damon přiložil rty těsně ke Carolininu uchu a něco jí šeptal.
Caroline sed rozzářily zelené oči jako kočce. A úsměv na jejích rtech říkal, že to je kočka, která právě přitiskla prackou kanára.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře