22.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.47 |

 Bonnie věděla, že umře.

Měla o tomhle všem zřetelnou předtuchu těsně předtím, než tyhle věci - ty stromy, co se hýbou jako lidé, příšernými tvářemi a tlustýma sukovitýma rukama - obklopily malý hlouček lidí ve Starém lese. Slyšela vytí černých psů, otočila se a letmo zahlédla jednoho, jak mizí před světlem její baterky. Psi měli v Bonniině rodině dlouhou tradici: když vyl pes, měla je brzy navštívit smrt.
A hádala, že zemře ona.
Ale neřekla nic, dokonce ani když se doktorka Albertová zeptala: "Proboha živého a co bylo tohle?" Bonnie trénovala statečnost. Meredith a Matt jsou stateční. Bylo to přímo v jejich srdci, ta odvaha pokračovala i v situacích, kdy by se kterýkoliv příčetný člověk obrátil na útěk a hledal úkryt. Oba kladli dobro skupiny před své vlastní. A samozřejmě i doktorka Albertová je statečná, ani nemluvě o tom, že je silná. A paní Flowersová se zřejmě rozhodla, že ona je ta, kdo má mít speciálně na starost teenagery.
Bonnie chtěla ukázat, že taky umí být statečná. Snažila se držet hlavu vzhůru, poslouchat, jestli neuslyší v křoví ty věci a zároveň pátrat svým šestým smyslem po jakékoliv stopě Eleny. Bylo velmi obtížné naslouchat na obou těchto úrovních. Bylo tu hodně zvuků, které zachytila ušima - kdejaké bublání a šeptání v křoví, které tam nepatřilo. Ale svou myslí neslyšela od Eleny vůbec nic - ani když v duchu znovu a znovu volala: Eleno! Eleno! Eleno!
Ona je konečně znovu člověkem, uvědomila si Bonnie smutně. Nedokáže mě slyšet ani mě zavolat. Z nás všech je ona jediná, komu se nepodařilo zázračně uniknout.
A právě v té chvíli se před pátrající skupinkou objevili první stromoví muži. Vypadali jako něco ze strašidelných příběhů pro malé děti - nejdřív jen strom a pak najednou to byla ta věc, stromu podobný obr, který rychle postupoval směrem k nim, horní větve se najednou shlukly do svazců a změnily v dlouhé paže. A pak už všichni křičeli a snažili se jim utéct.
Bonnie nikdy nezapomene, jak se jí Matt a Meredith snažili pomoct utéct.
Stromoví muži nebyli rychlí. Ale když se otočili a začali utíkat, zjistili, že za nimi stojí další. A další vpravo i vlevo. Byli obklíčeni.
A pak je hnali jako dobytek, jako otroky. Když se někdo pokusil stromům klást odpor, zmlátily ho a zfackovaly tvrdými trnitými větvemi a pak dostali pružnou větev kolem krku a byli vláčeni.
Byli v pasti - ale nebyli mrtví. Místo toho je stromy někam vedly. Nebylo těžké si domyslet proč: ve skutečnosti si Bonnie dokázala představit hodně rozličných důvodů. Šlo jenom o to si vybrat, který je nejděsivější.
Nakonec, když už se jim zdálo, že je ženou dlouhé hodiny, začala Bonnie poznávat okolí. Vraceli se zpátky do penzionu. Nebo lépe řečeno, konečně do skutečného penzionu. Stálo před ním Carolinino auto. Dům byl opět rozsvícený odshora dolů, ale sem tam byla vidět i zhasnutá okna.
Jejich věznitelé už na ně čekali.
A teď, po výbuchu pláče a proseb, se zase snažila být statečná.
Když ten kluk s podivnými vlasy řekl, že ona bude první, pochopila přesně, co to znamená a jak zemře - a najednou už nebyla vůbec statečná, tam uvnitř. Ale znovu křičet nebude.
Viděla přesně na ochoz a na zlověstné postavy na něm.
A Damon se tak smál, když z ní stromoví muži začali strhávat oblečení. I teď se směje, když Meredith drží ty strašné zahradnické nůžky. Nebude ho už znovu prosit... ne, když ví, že by to stejně nemělo žádný smysl.
A tak leží na zádech, ruce a nohy má připoutané, je úplně bezmocná, oblečená jen v cárech. Chtěla, aby ji zabili první, aby se nemusela dívat, jak si Meredith rozstříhá vlastní jazyk na kousky.
Přesně ve chvíli, kdy cítila, jak se v ní sbírá poslední výkřik vzteku, jako když se had plazí vzhůru po tyči, uviděla vysoko nad sebou Elenu na borovici vejmutovce.
"Křídla větru," zašeptala Elena, když se zem prudce řítila proti ní.
Křídla se okamžitě rozvinula odkudsi zevnitř. Nebyla skutečná, ale měla rozpětí asi deseti metrů, byla zhotovena z jemné pavučinky a jejich barva sahala od nejhlubší jantarové těsně u páteře až k nadpozemsky krásné citronové u konečků. Byla téměř nehybná, jen lehce se zdvíhala a klesala, vítr svištěl kolem nich a donesla ji přesně tam, kam potřebovala.
Ne k Bonnii. To by všichni čekali. Z výšky by jistě dokázala Bonnii popadnout, ale neměla ponětí, čím by přeřízla její pouta nebo zda by se jí podařilo znovu vzlétnout.
Místo toho zamířila v poslední možné chvíli k ochozu, vyrvala Meredith zahradnické nůžky z natažené ruky a pak popadla plnou hrst dlouhých černošarlatových vlasů. Misao zavřeštěla. A pak...
To byla ta chvíle, kdy Elena potřebovala pevně věřit. Až dosud se jenom vznášela, ale doopravdy neletěla. Ale teď se potřebovala vznést; potřebovala, aby ta křídla fungovala... a opět, i když nebyl čas, byla najednou se Stefanem a cítila...
...jaké to bylo, když ho poprvé políbila. Jiné dívky by možná čekaly, až je políbí chlapec, nechaly by ho převzít iniciativu, ale ne tak Elena. Kromě toho si Stefan nejdřív myslel, že ty polibky znamenají, že svedl kořist...
...a jaké to bylo, když poprvé políbil on ji s vědomím, že nejde o vztah lovce a kořisti...
...a teď potřebuje doopravdy vzlétnout...
Vím, že to dokážu...
Ale Misao byla prostě příliš těžká - a Eleniny vzpomínky ochabovaly. Ta veliká zlatavá křídla se zachvěla a ztichla. Šiniči se pokoušel vylézt po úponku, aby se k ní dostal a Damon držel Meredith, aby se nemohla hýbat. Příliš pozdě Elena pochopila, že tohle nebude fungovat.
Je sama a takhle nemůže bojovat. Ne proti nim všem. Je sama a bolest, která ji téměř nutila vykřiknout, jí pronikala páteří. Misao nějakým způsobem dokázala být stále těžší a těžší a za okamžik bude prostě příliš těžká, než aby ji Elenina chvějící se křídla unesla.
Je sama a zemře, stejně jako ti ostatní lidé...
Vtom, se skrze utrpení, ze kterého se jí vyrazil pot po celém těle, uslyšela Stefanův hlas:
"Eleno! Povol! Spadneš a já tě chytím!"
To je divné, pomyslela si Elena, jako ve snu. Láska a strach o ni mu změnily hlas - zněl nějak jinak. Zněl jako...
"Eleno! Já jsem s tebou!"
...jako Damon.
Elena byla vytržena ze svého snu a pohlédla pod sebe.
A tam stál Damon, svým tělem chránil Meredith a vzhlížel k ní se vztaženými pažemi.
On je s ní.
"Meredith," pokračoval, "děvče, teď není čas na náměsíčnost! Tvoji přátelé tě potřebují! Elena tě potřebuju!"
Pomalu a otupěle Meredith zvedla tvář. A Elena viděla, jak se do té tváře vrací život a zaujetí, když zaostřila zrak na chvějící se obrovská zlatá křídla.
"Eleno!" vykřika. "Jsem s tebou, Eleno!"
Jak věděla, že to má říct? No přece - už to je zase Meredith - a Meredith vždycky ví, co říct.
A teď se k tomu volání přidal i další hlas: Mattův.
"Eleno!" zvolal a znělo to jako provolávání slávy. "Jsem s tebou, Eleno!"
A hluboký hlas doktorky Alperové: "Eleno! Jsem s tebou, Eleno!"
Pak i překvapivě silný hlas paní Flowersové: "Eleno! Jsem s tebou, Eleno!"
A dokonce i ubohá Bonnie: "Eleno! My jsme s tebou, Eleno!"
A mezitím, hluboko v jejím srdci zašeptal Stefanův hlas: "Jsem s tebou, můj andílku."
"My jsme všichni s tebou, Eleno!"
Nepustila Misao. Bylo to, jako by ta zlatá křídla zachytila stoupavý proud; ve skutečnosti ji zvedl téměř kolmo vzhůru, aniž to mohla příliš ovlivnit - ale nějak dokázala udržet rovnováhu. Stále hleděla dolů a zjistila, že se jí z očí řinou slzy a padají do Damonových napřažených paží. Elena nevěděla, proč vlastně pláče, ale něco v ní litovalo, že o něm vůbec pochybovala.
Protože Damon nebyl jenom na její straně. Pokud se nemýlí, byl ochotný pro ni i zemřít - pro ni se dvořil samotné smrti. Vrhl se proti propleteným úponkům a liánám, které se natahovaly po Meredith i po Eleně.
Zmocnit se Misao trvalo jen okamžik, ale přesto už Šiniči skákal po Eleně ve své liščí podobě, pysky stažené dozadu a snažil se jí rozervat hrdlo. Tohle nebyly žádné obyčejné lišky. Šiniči byl skoro tak velký jako vlk - rozhodně alespoň jako velký pes - a zákeřný jako rosomák.
Mezitím po celém ochozu náhle vyrašila spleť lián, úponků a vláknitých výhonků - a zvedaly Šiničiho jako vlna. Elena nevěděla, kterým směrem má uhýbat. Potřebovala čas a potřebovala odsud rychle zmizet.
A jediné, co svedla Caroline, bylo ječet.
Vtom Elena zahlédla únikovou cestu - mezeru v úponcích, do které se vrhla a podvědomě tušila, že se tak dostane za zábradlí. Nějak se jí přitom podařilo nepustit Misainy vlasy. Pro ktisunku to musela být dost bolestivá zkušenost, jak ji tak Elena vláčela sem a tam, zavěšenou pod sebou jako kyvadlo.
Jediný pohled, který byla Elena schopná vrhnout přes rameno, jí ukázal Damona, který se pohyboval rychleji než blesk. Měl teď Meredith v náručí a procpával ji mezerou v liánách, která vedla ke dveřím na střešní kupole. Jakmile vešla dovnitř, okamžitě se objevila dole a rozběhla se k oltáři, na kterém ležela Bonnie, přitom však narazila do jednoho ze stromových mužů. Na okamžik, když Damon pohlédl směrem k Eleně, se jejich pohledy setkaly a projelo mezi nimi něco jako elektrický výboj. Ten pohled Elenu rozechvěl po celém těle.
Ale musela se soustředit na jiné věci. Caroline už zase ječela; Misao se snažila omotat Eleně kolem nohy svůj bič a volala na stromové muže, aby ji zachytili. Elena se musí vznést výš. Neměla ani ponětí, jak svá pavučinková křídla vlastně ovládá, ale vypadalo to, že se do nich nic nezamotalo; a poslouchala každý její rozmar, jako kdyby se s nimi narodila. Vtip byl v tom, nemyslet na to, jak se někam dostat, ale jen si představit, že už tam je.
Na druhou stranu, ti stromoví muži rostli. Bylo to jako nějaká dětská noční můra o obrech - Elena měla nejdřív pocit, že ona se smršťuje, než si uvědomila, co se děje.
Ale ta příšerná stvoření teď už byla větší než dům a svými horními hadovitými větvemi ji tloukla do nohou, zatímco Misao ji stále šlehala bičem. Elena už měla džíny na cáry.
Spolkla bolestný výkřik.
Musím letět výš.
Dokážu to.
Zachráním vás všechny.
Věřím.
Rychleji než kolibřík zamávala křídly a vystřelila opět vzhůru do krystalově průzračného vzduchu, přitom stále nepouštěla Misainu kštici. Misao křičela a Šiniči opakoval její výkřiky dokonce i během boje s Damonem.
A pak, přesně, jak si s Damonem naplánovali, jak s Damonem doufali, se Misao proměnila do své pravé podoby a Elena najednou držela těžkou, velikou, svíjející se lišku za kožich na krku.
Elena si zažila horkou chvilku, než se jí podařilo zase docílit správné rovnováhy. Musela si připomenout, že Misao je vzadu těžší, protože má šest chvostů, takže je nejtěžší tam, kde by normální liška byl nejlehčí.
Mezitím se už střemhlavým letem ocitla zpátky na svém stromě, kde se postavila a mohla v klidu přehlédnout scénu před sebou, protože stromoví muži byli příliš pomalí, než aby s ní mohli držet krok. Plán vycházel perfektně, až na to, že Damon zapomněl, co má dělat.
Ani zdaleka nebyl znovu posedlý, ale nádherně obelstil Šiničiho, Misao - a Elenu taky.
Teď by se, podle jejich plánu, měl Damon postarat o všechny nevinné přihlížející a nechat Elenu, aby nalákala Šiničiho.
Místo toho se v něm zřejmě něco zlomilo a on metodicky mlátil Šiničiho hlavou o zeď domu a řval: "Proklatej... bastardek! Kde... je... můj... bratr?"
"Mohl bych... tě zabít... klidně hned..." odpovídal mu stejně intenzivním řevem Šiniči, ale docházel mu dech. Zjistil, že Damon není snadný protivník.
"Udělej to!" odsekl okamžitě Damon. "A ona..." ukázal na Elenu na větvi, "prořízne tvojí sestře hrdlo!"
Šiničiho opovržení bylo sžíravé.
"Ty čekáš, že uvěřím, že holka s takovouhle aurou by někoho zabila..."
Občas v životě přijde chvíle, kdy je třeba se postavit na odpor. A pro Elenu, planoucí vzdorem a hrdostí, ta chvíle nastala nyní. Zhluboka se nadechla, poprosila Kosmos o odpuštění, sklonila se a pečlivě naaranžovala zahradnické nůžky do správné pozice. A pak vší silou stiskla.
První černý chvost s rudou špičkou padal k zemi, zatímco Misao kvílela bolestí a vzteky. Když chvost dopadl, svíjel se uprostřed mýtiny, kroutil se a mrskal jako had, který ještě není úplně poražený. Pak zprůsvitněl a zmizel.
V tu chvíli Šiniči doopravdy vykřikl: "Víš vůbec, cos to udělal, ty nevzdělaný hovadí? Shodím celé tohle místo na tvoji hlavu! Rozervu tě na kousky!"
"Ale ano, samozřejmě, že to uděláš. Ale nejdřív," Damon vyslovoval velmi zřetelně každé slovo, "mě musíš porazit."
Elena jejich slova sotva vnímala. Nebylo pro ni snadné ty nůžky stisknout. Znamenalo to myslet na Meredith, jak má nůžky v ruce, na Bonnii na oltáři a na Matta, jak se předtím svíjel na zemi. Na paní Flowersovou, na tři ztracené holčičky, na Isobel a - strašně moc - na Stefana.
Ale když poprvé v životě uviděla proudit cizí krev prolitou jejíma vlastníma rukama, zmocnil se jí najednou nový pocit odpovědnosti. Jako by jí ledový vítr najednou prudce rozevlál vlasy a pronesl do její zmrzlé tváře: Ne, pokud to není nezbytné. Nikdy, pokud existuje nějaké jiné řešení.
Elena cítila, jak v jejím nitru cosi narůstá, najednou a z ničeho nic. Příliš rychle, než aby se vůbec stihla rozloučit s dětstvím, se stala válečnictví.
"Všichni jste si mysleli, že neumím bojovat," zvolala na skupinu dole. "Ale to jste se spletli. Mysleli jste, že jsem bezmocná. A v tom jste se spletli taky. Já v tomhle boji použiju i poslední kapku Sil, protože vy dva jste opravdové nestvůry. Ne - vy jste prostě odporní. A když zemřu, spočinu s Honorií Fellovou a budu pořád bdít nad Fell's Church."
,,Fell's Church shnije a zetlí a budou se v něm hemžit červi," ozval se hlas poblíž jejího ucha - byl to hluboký basový hlas, ne jako stále pronikavě vřískající Misao.
Elena věděla, ještě než se obrátila, že to promluvila ta borovice. Tvrdá šupinatá větev pokrytá pěkně ostrým jehličím ji udeřila do břicha, vychýlila ji z rovnováhy - a přiměla bezděčně otevřít dlaně. Misao okamžitě utekla a skryla se v jehličnatých větvích.
"Zlobivé... stromy... skončí... v pekle," vykřikla Elena a celou svou vahou stiskla zahradnické nůžky kolem kořene větve, která se ji pokusila srazit. Větev se pokusila odtáhnout, ale Elena zakroutila nůžkami v poraněné kůře a ulevilo se jí, když velký kus odpadl a jen silná vrstva pryskyřice ukazovala, kde předtím byla.
Pak se rozhlédla po Misao. Pro lišku nebylo až tak snadné se zorientovat ve stromě, jak myslela. Elena zahlédla svazek chvostů. Překvapivě mezi nimi nebyl žádný pohýl, žádná krev, žádný doklad toho, že liška byla zraněna.
Tak proto se nemění do lidské podoby? Protože ztratila chvost? I kdyby byla po proměně zpět do své lidské podoby nahá - jak říkaly některé příběhy o vlkodlacích - určitě by se jí snadněji lezlo dolů.
Přesto se Misao zjevně nakonec rozhodla využít pomalou, ale jistější metodu sestupu - nechat jednu větev po druhé uchopit její liščí tělo a podat je níž. Což znamenalo, že byla jen asi tři metry pod Elenou. A jediné, co Elena potřebovala udělat, bylo sjet po jehličí dolů k ní a pak se křídly nebo nějak jinak zastavit. Pokud ji tedy strom neshodí.
"Jsi moc pomalá,"zavolala Elena a začala klouzat, aby se k ní dostala blíž, k cíli, který podle lidských měřítek nebyl daleko.
Ale v tom uviděla Bonnii.
Bonniino štíhlé tělo stále leželo na oltáři, byla bledá a měla strnulý pohled. Ale teď ji drželi čtyři stromoví muži, jeden za každou končetinu. A tahali ji tak silně, že ji už zvedli do vzduchu.
Bonnie byla při vědomí. Ale nekřičela. Nedělala žádný hluk, kterým by k sobě upoutala pozornost; a Elena si s hrůzou a láskou uvědomila, že proto nevyváděla ani předtím. Chtěla, aby si hlavní postavy vybojovaly svůj boj a nerozptylovaly se jejím zachraňováním.
Stromoví muži znovu zatáhli.
Bonniina tvář se zkroutila bolestí.
Elena musela dostat Misao. Potřebovala ten liščí prsten, aby mohla osvobodit Stefana a jediní tvorové, kteří jí mohl říct, kde Stefan je, byli právě Misao a Šiniči.
Vzhlédla vzhůru do tmy a uvědomila si, že tma je o něco méně hustá, než když vzhlédla posledně - obloha byla spíš temně šedá než úplně černá - ale odsud žádnou pomoc čekat nemohla. Pohlédla dolů. Misao se podařilo poněkud zrychlit svůj útěk.
Když ji Elena nechá uprchnout... Stefan je její láska. Ale Bonnie... Bonnie je její kamarádka... už od dětství...
A pak jí napadl plán B.
Damon zápasil s Šiničim. Nebo se alespoň snažil.
Ale Šiniči byl vždycky o milimetr vedle než Damonova pěst. Na druhou stranu Šiničiho pěsti vždycky dopadly přesně na místo určení a Damonova tvář už vypadala jako krvavá maska.
"Použij dřevo!" radila bratrovi vřískavě Misao a její dětské manýry najednou zmizely. "Vy chlapi jste potomci, myslíte jenom na svoje pěsti!"
Šiniči vyrval jednou rukou z ochozu dřevěnou podpěru a ukázal tak, jakou má ve skutečnosti sílu. Elena věděla, že si to celé ve skutečnosti užívá i když to znamenalo, že bude mít spoustu drobných ranek od rozštěpeného dřeva.
A uprostřed tohoto dramatu Elena zakřičela: "Damone, podívej se dolů!" Její hlas se zdál slabý oproti kakofonii výkřiků a vzlyků a běsnění všude kolem. "Damone, podívej se dolů - na Bonnii!"
Až dosud se zdálo, že Damona nic nedokáže vytrhnout z jeho zuřivého soustředění - vypadal naprosto odhodlaný ze Šiničiho vymlátit, kde je uvězněný Stefan - anebo ho přitom rovnou zabít.
Ale nyní, k Elenině lehkému překvapení, se Damon okamžitě rozhlédl kolem. A podíval se dolů.
"Klec," zařval Šiniči. "postavte mi klec!"
Větve stromů se k nim ze všech stran naklonily a vytvořily mříže, které je měly udržet na místě.
A stromoví muži stále tahali. Navzdory svému odhodlání Bonnie vykřikla.
"Vidíš?" zachechtal se Šiniči. "Každý z tvých přátel umře v bolestech nebo ještě hůř. Dostaneme vás jednoho po druhém!"
V té chvíli se Damon doopravdy rozběsnil. Začal kmitat jako rtuť, jako fičící plamen, jako zvíře s reflexy mnohem rychlejšími, než měl Šiniči. Najednou měl v ruce meč, bezpochyby vyčarovaný za pomoci kouzelného klíče a tím mečem se začal prosekávat větvemi rychleji, než stačily dorůstat. A pak vzlétl a podruhé té noci se vrhl přes zábradlí ochozu.
Ovšem tentokrát měl rovnováhu naprosto v pořádku a rozhodně si nepolámal kosti. Přistál elegantně jako kocour přímo vedle Bonnie. A jeho meč se pak změnil ve svištící oblouk, sekal všude kolem Bonnie a houževnaté, prstům podobné větve, které ji poutaly, byly najednou čistě přeťaty.
O vteřinu později Bonnii zvedl a držel, zlehka s ní odběhl od hrubě otesaného oltáře a zmizel ve stínech poblíž domu.
Elena konečně úlevně pustila dech, který celou dobu zadržovala a vrátila se ke svým záležitostem.
Jen srdce jí tlouklo silněji a rychleji radostí, pýchou a vděčností, když sjížděla po špičatém jehličí a téměř profičela kolem Misao, která se snažila odklidit z cesty - ale nestihla to včas.
Pevně popadla lišku za zátylek. Misao zanaříkala podivným zvířecím nářkem a zabořila zuby Eleně do ruky s takovou silou,až měla dojem, že se navzájem setkají.
Elena si skousla ret, až ucítila krev a snažila se nekřičet.
Budeš rozdrcena a zamřeš a změníš se v prach, promluvil strom Eleně do ucha. Pro změnu tvůj druh může jednou posloužit jako potrava mým druhům. Ten hlas zněl starobyle, zlovolně a velmi, velmi děsivě.
Eleniny nohy zareagovaly okamžitě, aniž se optaly mozku. Prudce se odstrčily od kmene a pak už se zlatá motýlí křídla znovu rozepjala, netloukla, jen se čeřivě vlnila, a Elena se tak vznášela nehybně nad oltářem.
Zvedla prskající lišce čumák - ale ne příliš blízko - ke své tváři. "Kde jsou dvě části liščího klíče?" dožadovala se. "Řekni mi to, nebo ti useknu další chvost. Přísahám, že to udělám. O tom nepochybuj. A není to jenom tvoje pýcha, co tu ztrácíš, že ano? Ve tvých chvostech je tvoje Síla. Jaký by to asi byl pocit, kdybys neměla žádný?"
"Jako být člověkem - s výjimkou tebe, ty zrůdo." Teď se Misao znovu smála tím svým stylem funícího psa a své liščí uši tiskla naplocho k hlavě.
"Odpověz na otázku!"
"Jako kdybys snad dokázala pochopit odpověď, kterou bych ti mohla dát. Kdybych ti řekla, že jeden díl je uvnitř nástroje stříbrného slavíka, poskytlo by ti to snad nějakou představu o skutečnosti?"
"Mohlo by, kdybys to poněkud jasněji vysvětlila!"
"A kdybych ti řekla, že druhý je pohřbený v Blodweddově plesovém sále, byla bys schopná ho najít?" A zase ten udýchaný šleb, když liška rozsévala vodítka, která nevedla nikam - nebo všude.
"Takže tohle jsou tvoje odpovědi?"
"Ne!" zavřískla náhle Misao a vykopla nohama, jako když pes hrabe v zemi. Až na to, že místo do země zaryla tlapy Eleně do žaludku. Měla dojem, že tyhle tlapy by ji klidně dokázaly vyrvat vnitřnosti. Cítila, jak se jí trhá oděv.
"Řekla jsem ti, že nemám náladu na hry!" zvolala Elena. Zvedla lišku levou paží, přestože ta ji už bolela únavou. A pravou rukou opět přiložila nůžky.
"Kde je první část klíče?" zeptala se znovu.
"Hledej si ho sama! Stačí prolézt celej svět a každé mlází k tomu." Liška jí znovu vyrazila po hrdle, až její bělostné zuby doopravdy natrhly Eleně kůži.
Elena donutila paži zvednout Misao o kus výš. "Varovala jsem tě, neříkej, že ne, takže nemáš žádný důvod si stěžovat!" A stiskla nůžky.
Misaino zavřískání se téměř ztratilo ve všeobecné vřavě. Elena, která cítila stále větší únavu, prohlásila: "Ty jsi dokonalá lhářka, žejo? Podívej se dolů, jestli chceš - nestřihla jsem nikde v tvojí blízkosti. Prostě jsi slyšela scvaknout nůžky, tak ječíš."
Misao velmi úhledně zaťala dráp Eleně do oka: No dobře. Elena už dál nepřemýšlela nad morálkou a etikou. Nepůsobila bolest, jednoduše použila Síly. Nůžky udělaly cvak cvak cvak a Misao ječela a proklínala ji, ale pod nimi se stromoví muži začali zmenšovat.
"Kde je první část klíče?"
"Nech mě jít a povím ti to," i Misain hlas byl najednou méně pronikavý.
"Na tvou čest - pokud to dokážeš vyslovit bez chechtání."
"Na mou čest a moje slovo jako kitsunky. Prosím! Nemůžeš lišku připravit o její skutečný chvost!Ustřihnutí těch ostatních tak nebolelo. Jsou to odznaky cti. Ale můj skutečný chvost je uprostřed a je lemovaný bílou - když mě střihneš tam, uvidíš krev a budu mít pahýl." Misao vypadala naprosto vyděšená a naprosto připravená spolupracovat.
Elena už znala posuzování lidí podle intuice - a její mysl i její srdce shodně tvrdily, aby tomuhle stvoření nevěřila. Ale tolik si přála věřit, doufat...
Pomalu se snesla níž, aby byla liška blíž k zemi - nevyhověla pokušení ji pustit z výšky dvaceti metrů - a řekla: "Takže, na tvou čest, jak znějí odpovědi?"
Šest stromových mužů ožilo a vrhlo se po ní dychtivými větvovitými prsty.
Ale nepodařilo se jim Elenu zastihnout úplně nepřipravenou. Nepustila Misao ze svého sevření; jen ho uvolnila, ale hned se vzpamatovala a znovu ji pevně sevřela.
Vznášela se na vlně Sil, takže se dokázala prudkým střemhlavým letem vznést kolem ochozu, zuřivého Šiničiho a plačící Caroline. Pak se setkala pohledem s Damonem.
Byl plný žhavé divoké hrdosti na ni. A ona byla plná žhavé divoké vášně.
"Já nejsem žádný anděl," oznámila těm dole pro případ, že by to někdo ještě nepochopil. "Nejsem žádný anděl a nejsem žádný duch. Jsem Elena Gilbertová a byla jsem na Druhé Straně. A právě teď jsem odhodlaná udělat cokoliv, co bude zapotřebí, což zřejmě znamená nakopat někomu zadek!"
Zdola se ozval hluk hlasů, který nejdřív nedokázala identifikovat. Pak si uvědomila, že to jsou její přátelé. Paní Flowersová, doktorka Albertová, Matt a dokonce i Isobel.
Jásali - a byli vidět, protože dvůr byl najednou plný denního světla.
To jsem způsobila já? Podivila se Elena a pak si uvědomila, že asi nějak ano. Světlo dopadalo na mýtinu, na které stál dům paní Flowersové, zatímco lesy kolem byly temné.
Možná bych to světlo mohla rozšířit, pomyslela si - a udělat ze Starého lesa něco mladšího a méně zlého.
Kdyby byla zkušenější, nikdy by se o to nepokusila.
Ale zrovna tady a teď měla pocit, že dokáže úplně všechno. Rozhlédla se rychle do všech čtyř směrů a vykřikla: "Křídla čistoty!"a pak jen sledovala, jak se obrovská lesklá motýlí křídla rozpínají do výšky i do šířky a ještě šířeji.
Uvědomovala si jen ticho a naprosté okouzlení nad tím, co se odehrává, takže už ani nevnímala Misainy pokusy o únik. Bylo to takové ticho, které jí něco připomínalo; jako kdyby všechny nejkrásnější hudební melodie zazněly najednou v jediném mohutném akordu.
A pak z ní vytryskla Síla - ne ničivá síla, jakou mnohokrát vyslal Damon, ale síla obrození, jara, lásky, mládí a očištění. Sledovala, jak se světlo šíří dál a dál, stromy nabývají menších a známějších tvarů a mezi mlázím se vynořuje víc mýtinek.
Trní a visící úponky zmizely. Na zemi se jako rozšiřující se kruh objevily rašící květy všech možných barev, něžné fialky tady, snahy plné rozkvetlých bylin a popínající se divoké růže. Bylo to tak krásné, až se jí svíralo srdce.
Misao zasyčela. Elena konečně procitla z tranzu a rozhlédla se, aby zjistila, že rozkolébaní strašliví stromoví muži v plném slunečním světle zmizeli a na jejich místě byl široký pás šťovíku, posetý zkamenělými stromy podivných tvarů. Některé z nich vypadaly skoro lidsky. Elena na okamžik zmateně hleděla na tu scénu a pak si teprve uvědomila, co se ještě změnilo. Všichni skuteční lidé byli pryč.
"Nikdy jsem tě sem neměla přivést!" k Elenině úžasu promluvila Misao a mluvila ke svému bratrovu. "Všecko jsi zkazil kvůli téhle holce. Šiniči no baka!"
"Sama seš pitomá!" zařval Šiniči na Misaon. "Onore! Reaguješ přesně tak, jak oni chtějí..."
"A co bych asi měla dělat jiného?"
"Slyšel jsem, žes té holce dala vodítka," vyštěkl Šiniči. "Pro svojí krásu a vzhled bys obětovala cokoliv, ty sobecká..."
"Jak se mi tohle odvažuješ říct? Když ty sám jsi neztratil ani jeden chvost?"
"Jenom proto, že jsem rychlejší..."
Misao ho uťala: "To je lež a ty to víš! Vem to zpátky!"
"Jseš moc slabá, než abys dokázala bojovat! Mělas utéct už dávno! Tak pak za mnou nechoď brečet."
"Neopovažuj se se mnou takhle mluvit!" Misao se konečně vyrvala z Elenina sevření a vrhla se na Šiničiho.
Spletl se. Byla dobrou bojovnicí. Během jediné vteřiny zápasili a přitom neustále měnili podoby. Míhala se černá a rudá kožešina. Z klubka zmítajících se těl se ozývaly útržky hádky...
"...ani takhle ty klíče nenajdou..."
"...a určitě ne oba..."
"...i kdyby ano..."
"...co na tom záleží?"
"...stejně ještě musela najít toho chlapce..."
"...říkám, že je jenom sportovní, dát jim šanci..."
A ten příšerný pronikavý smích. "A sledovat, co najdou..."
"...v Ši-ne-Ši!"
Boj náhle skončil a oba se změnili do lidské podoby.
Byli potlučení a Elena věděla, že jim nemá jak zabránit, pokud se rozhodnou bojovat dál.
Místo toho ale Šiniči řekl: "Odtrhnu minisvět." Otočil se k Damonovi a zavřel oči. "Tvůj vzácný bratříček je tady - vložím ti to do mysli - pokud ovšem dokážeš rozluštit mapu. Ale jakmile se tam dostaneš, zemřeš. Neříkej, že jsem tě nevaroval."
Eleně se uklonil a řekl: "Velmi lituju, že i ty zemřeš. Ale uctil jsem tvoji památku básní:
"Šeřík a divoká růže
Sedmikrása a Bergamot
Elenin úsměv jen může
Zahnat zimu do temnot
Fialky a zvonky
Náprstníky, lilie
Hleď kam kráčí její kroky
Jen vánek tak trávu rozvěje
Kde spočine nožka mé milé
Protkají louky květy bílé..."
"Radši bych slyšela srozumitelné vysvětlení, kde jsou ty klíče," odsekla Elena Šiničimu, protože věděla, že po tomhle už z Misao nevyrazí ani slovo. "Upřímně řečeno, už jsem unavená a dělá se mi zle z těch vašich keců."
Zjistila, že na ni znovu všichni zírají, a uvědomovala si proč. Slyšela rozdíl ve svém hlase, ve svém postoji, v tom, jak mluví. Ale to, co cítila uvnitř, byla svoboda.
"Řekneme ti akorát tohle," odpověděl Šiniči. "Nepřestěhujeme je. Najdi si je podle těch vodítek - nebo jiným způsobem, jestli to dokážeš." Mrkl na Elenu a odvrátil se - aby se střetl s pohledem bledé Nemesis třesoucí se vzteky.
Caroline. Ať už během posledních pár minut dělala cokoliv, rozhodně do toho patřil pláč, protírání očí a lomení rukama.
"Ty taky?" řekla Šiničimu. "Copak ty taky?"
Šiniči jí věnoval líný úsměv: "Ale, copak já taky?"
"Taky ses do ní zamiloval? Skládáš jí básně... dáváš jí vodítka, jak najít Stefana..."
"No, nejsou to moc dobrý vodítka," utěšoval jí Šiniči a znovu se usmál.
Caroline se ho pokusila uhodit, ale zachytil jí pěst.
"A ty si myslíš, že teď jen tak odejdeš?" její tón se pohyboval na hranici jekotu - ne tak vysokého, jako bylo Misaino vřískání, při kterém se sypalo sklo, ale zaznívalo v něm jakési děsivé vibrato.
"Já vím, že odejdu." Pohlédl na uraženou Misao. "Až tady dořeším ještě jednu věc. Ale ne s tebou."
Elena ztuhla napětím, ale Caroline se znovu pokusila Šiničiho napadnout.
"Po tom všem, cos mi navykládal? Po tom všem, cos mi říkal?"
Šiniči si ji prohlédnul od hlavy až po paty a zjevně ji konečně poprvé pořádně vnímal. A také vypadal upřímně zmatený. "Já jsem tobě něco říkal?" zeptal se. "My jsme spolu už dřív mluvili?"
co se přihodilo a svoji úlohu v celé věci. "Tos nebyl ty?"
Povzdechl si a zlehka se usmál. "To jsem nebyl já. Mojí zhoubou jsou vždycky plavovlásky, obávám se. Plavé vlasy... nebo černé s šarlatovými konečky," dodal spěšně, když uviděl, jak se tváří jeho sestra.
"Takže to byla všechno lež," řekla Caroline a v tváři se jí objevilo zoufalství, na okamžik překrylo hněv a nakonec převážil hluboký smutek. "Ty seš prostě další Elenin fanda."
"Podívej," řekla Elena odměřeně, "já ho nechci. Nenávidím ho. Jediný kluk, o kterého stojím, je Stefan!"
"Ach, on je ten jediný, že ano?" zeptal se Damon a střelil pohledem po Mattovi, který k nim přinesl Bonnii, zatímco se lišky praly. Paní Flowersová a doktorka Albertová přišly s ním.
"Ty víš, co jsem chtěla říct," odvětila Damonovi Elena.
Damon pokrčil rameny. "Hodně zlatovlasých děvčat skončí jako nevěsty drsných zemanů." Pak zavrtěl hlavou "Proč ze sebe chrlím takové bláboly?" Jeho svalnaté tělo se tyčilo nad Šiničim.
"To bude zřejmě zbytkový důsledek... posedlosti... znáš to," mával Šiniči rukama s očima stále upřenýma na Elenu. "Moje myšlenkové vzorce..."
Vypadalo to, že se schyluje k dalšímu zápasu, ale pak se Damon jenom usmál, pohlédl na Šiničiho skrze přivřená víčka a řekl: "Takže jsi nechal Misao, ať si dělá s městem, co chce a šel jsi po Eleně a po mně."
"A.."
"Muttovi," doplnil Damon automaticky.
"Chtěla jsem říct Stefanovi," vysvětlila Elena. "Ne, řekla bych, že Matt se stal obětí jedné z Misainých a Carolininých malých her ještě předtím, než jsme se potkali v lese, když už jsi byl úplně posedlý."
"A teď si myslíš, že můžete prostě jen tak odejít," vedla si dál Caroline svou roztřeseným výhružným hlasem.
"My prostě odcházíme," odsekl Šiniči stroze.
"Caroline, počekej," řekla Elena. "Můžu ti pomoct - těmi křídly čistoty. Ovládá tě malach!"
"Já nepotřebuju tvoji pomoc! Já potřebuju manžela!"
Na střeše se rozhostilo naprosté ticho. Dokonce ani Matt se tentokrát neprojevil jako slon v porcelánu.
"Nebo alespoň snoubence," pokračovala Caroline s jednou rukou položenou na podbřišku. "Moje rodina by tohle nepřejala."
"Nějak to vyřešíme," odpověděla Elena tiše - a pak dodala odhodlaně: "Věř tomu, Caroline."
"Nevěřila bych ti ani..." Carolinina odpověď byla příšerně sprostá. Pak si směrem k Eleně odplivla. A pak zmlkla, ať už z vlastní vůle nebo proto, že si to přál malach v ní.
"Zpátky k věci," řekl Šiniči. "Podívejte, naše cena za vodítka a mapu je malý paměťový blok. Řekněme od chvíle, kdy jsem poprvé potkal Damona, až dosud. Tenhle časový úsek chci vymazat z Damonovi mysli." A ošklivě se usmál.
"To nemůžeš udělat!" Elena cítila, jak v ní roste panika, jak se šíří od srdce až do nejvzdálenějších končetin. "On je teď jiný: pamatuje si věci a změnil se. Pokud mu vezmeš tyhle vzpomínky..."
"Tak zmizí i všechny ty sladké proměny," usmál se na ni roztomile Šiniči. "Byla bys radši, kdybych si vzal tvoji paměť?"
"Ano!"
"Ale ty jsi jediná, kdo uslyšel ta vodítka ke klíči, A stejně nestojím o to, vidět věci tvýma očima. Já chci vidět tebe... jeho očima."
V tu chvíli už byla Elena připravena na další zápas.
Ale Damon řekl: "Do toho, vezmi si, co chceš. Ale pokud hned potom nevypadneš z tohohle města, ustřihnu ti hlavu těmahle nůžkami!"
"Dohodnuto."
"Ne, Damone..."
"Chceš Stefana zpátky?"
"Ne za tuhle cenu!"
"To je zlý," vložil se do toho Šiniči. "Na žádnou jinou dohodu nepřistoupím."
"Damone! Prosím - rozmysli si to!"
"Už jsem si to rozmyslel. Za prvé, je moje vina, že se tu malachové tak rozšířili. A moje vina, že jsme nepátrali, co se to děje s Caroline. Bylo mi jedno, co se děje s lidma, dokud se nově příchozí drželi dál ode mě. Ale můžu napravit některé z těch věcí, které jsem provedl tobě, tím, že ti najdu Stefana." Napůl se obrátil k ní a na rtech měl svůj starý úsměv znamenající, čert to vem'. "Koneckonců, starat se o svého bratra mám v popisu práce."
Damone - Damone, poslouchej mě."
Ale Damon pohlédl na Šiničiho a řekl. "Domluveno - máme dohodu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře