Dnes je upír figura dobrá tak nanejvýš k příjemnému strachu u televizní obrazovky - když už si z něj režisér přímo nedělá legraci. Není to ale tak dávno, kdy lidé brali bytosti sající krev smrtelně vážně. Dokládají to nejen archeologické vykopávky, ale i úřední zprávy z doby poměrně nedávné.
Upír je vlastně jen jedna odrůda nebožtíků, kterým nebyl dopřán klid v hrobě - ovšem odrůda nejhorší a nejrozšířenější. Měl spadeno zejména na své příbuzné, kterým vysával krev (což ostatně často dělal jaksi obrazně už za živa) a tím z nich dělal další upíry. Naproti tomu vlkodlak své strašení vylepšoval tím, že na sebe bral podobu psovité šelmy, zatímco mora dusila lidi a zvířata ve spánku. Relativně málo nebezpečný byl revenant - šlo o mrtvého, který neměl v zemi klid, takže se po nocích jen tak toulal v okolí. Ani tomu ale nebylo dobré přijít do cesty.
Neklidný nebožtík Myslata
Vampirismus máme dnes spojený především s rumunskou Transylvánií - hlavně zásluhou Brama Stokera a jeho románu Dracula. Ve skutečnosti třeba na Slovensku byly upírské legendy mnohem rozšířenější a prokazatelně živé ještě ve 20. století. A vlčí bytosti s mohutně vyvinutými špičáky strašily už staré Sumery, stejně jako Číňany. Také na plastikách předkolumbovských kultur v Americe jsou vidět bytosti s typickými atributy upíra: velkými špičáky, vyvalenýma očima a špičatýma ušima.
Na území dnešní České republiky zanechal půvabné vyprávění o zdejších upírech opatovický páter Neplach (1322-1371) ve své Krátké kronice římské a české:
"Roku 1337 zemřel ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo..."
Na jiném místě ctihodný otec Neplach píše:
"Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit..."
Moderní archeologie zjistila, že protiupírské zákroky na mrtvých se u nás v minulosti prováděly poměrně často. Nejproslulejším nálezem jsou hroby objevené roku 1966 v Čelakovicích u Prahy. Zde byly zjištěny kostry probodené kůlem, jindy se chodidla probodávala hřebíky nebo svazovala k sobě za palce. Někdy se rakev zavalovala těžkým kamenem, nebo se nebožtíkovi plnila ústa pískem. Svérázně byl vyřešen strach z neposedného nebožtíka u pohřbu objeveného v Lysé nad Labem: mrtvý byl jednoduše přitlučen k rakvi hřebíky.
Případ Blagojevič
Pro církev byl vampyrismus barbarskou pověrou neslučitelnou s křesťanstvím - jenže prostý lid na svých upírech trval. Někde se domáhal otevření hrobů i pod pohrůžkou násilí a mnozí majitelé panství raděj povolili, než aby riskovali vzbouření.
V rakouském císařství pohár trpělivosti přetekl roku 1725. Toho roku ve vsi Kisilova (patrně dnešní Kisiljevo v Srbsku) zemřel jakýsi Petar Blagojevič. Když krátce na to ve vesnici za podivných okolností zemřelo 9 lidí, vypukla panika. Tu ještě podpořilo vyprávění vdovy Blagojevičové, která tvrdila, že ji mrtvý manžel v noci navštívil a chtěl po ní své boty. V následujících nocích upír návštěvy opakoval a když mu syn odmítl vydat jídlo, tak jej prostě uškrtil.
Venkované pak mrtvolu vykopali a shledali na ní pokračující růst vlasů, vousů a nehtů. Na jejich žádost rakouské úřady vyslaly úředníka prozatímní bělehradské správy jménem Frombald - a jeho zpráva z 31. července 1725 se stala upíří klasikou.
Zástupce císařského domu za přítomnosti kněze ohledal exhumované tělo a konstatoval růst ochlupení i nehtů, neporušenou kůži, nepřítomnost známek mrtvolného rozkladu. Zaznamenal také čerstvou krev v ústech a uších mrtvoly a další příznaky nasvědčující, že má do co činění se skutečným upírem.
Jeho zprávy se zmocnily vídeňské listy a od těch ji převzal zahraniční tisk. Hororová popularita říše se ovšem nelíbila císařovně Marii Terezii. Nechala proto vypracovat vědecký posudek o neexistenci upírů a zhoubnosti této pověry. Na jeho základě pak zakázala otevírání hrobů a hanobení mrtvol. Nejslavnější upíří případ rakouského mocnářství však měl teprve přijít.
Pokusy o vysvětlení
Zprávy o událostech v srbské vsi Medvedije pocházejí nejen od osob úředních ale i od lidí s lékařským vzděláním. Na počátku aféry bylo úmrtí hajduka Arnolda Pala, jehož mrtvola pak v hrobě jevila všechny příznaky upíra. Vzápětí ve vsi vypukla epidemie záhadných úmrtí, které jako by vypadly z filmového hororu. Úřední jazyk vzdělaných svědků jen podtrhuje děsivost příběhu:
"Dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy. Je to táž, která byla zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené..."
A zápis končí: "Potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J. H. von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku
V Bělehradě 26. ledna 1732"
Podobných poměrně dobře zdokumentovaných případů potvrzených vzdělanými osobami je víc, řada badatelů se proto pokouší o jejich racionální vysvětlení. Jisté je, že upírská legenda nevznikla díky létajícím savcům, kteří sají krev. Ti totiž žijí pouze na americkém kontinentu - a naopak dostali své zoologické jméno právě díky víře v upíry. Většina historiků tedy soudí, že vampyrismus je výraz odvěkého strachu z šelem, který si dnes už nedovedeme ani přibližně představit. Jenže to se hodí spíš na vlkodlaka, který se od upíra v mnoha ohledech výrazně liší.
Už v 18. století proto vyslovil vídeňský lékař Glaser domněnku, že "upírská úmrtí" způsobovala sněť slezinná (antrax), která se projevuje nejen bolestmi na prsou a pocity škrcení, ale také děsivými vizemi navracejících se mrtvých. Populární český psychiatr Vladimír Vondráček zase viděl původ upírských legend v chování jedinců se sexuálními úchylkami.
Až potud to do sebe pěkně zapadá, mnohem hůř se ale vysvětlují lékařsky doložené změny mrtvých těl. Nejčastější je snaha vidět za tím porfyrii, což je porucha krvetvorby, která se projevuje zvýšenou krvácivostí. Často se navíc ještě zhoršující vystavením dennímu světlu. Na upíry jak dělané - jenže krvácivost by se sotva projevovala ještě i několik dní po pohřbu. Nelze proto vyloučit, že staré zprávy popisují nějakou neznámou infekční chorobu, což je možná ještě děsivější, než upíří báchorka.