3.kapitola

10. prosinec 2011 | 10.28 |
› 

 PŘIBLIŽUJÍCÍ SE TEMNOTA

Luce zatočila dolů do zatuchlé místnosti, která vedla k jejímu pokoji. Vlekla červenou Camp Gurid tašku s popruhem, pod kterou se lámala v kolenou. Stěny tu byly barvy zaprášené tabule-a celé místo bylo až podivně tiché, až na příšerné hučení zářivky, visící z vodou potřísněného, kazetového stropu.
Luce byla překvapená, že vidí tolik zavřených dveří. Když byla na Doveru, vždycky si přála víc soukromí. Na celé koleji se celý den rozléhala hudba z různých párty. Nemohli jste jít do svého pokoje, abyste nezakoply o dívky, které seděly na schodech se zkříženýma nohama a ve stejných džínách nebo abyste nenarazili na líbající se pár, opírající se o zeď.
Ale na Sword&Cross ... dobře, třeba už začínají pracovat na své třiceti stránkové eseji ... tu byla mnohem uzavřenější společnost lidí.
Mimochodem, zavřené dveře jim nezabraňovali v tom, aby viděli. Pokud byly studenti této školy dost vynalézaví na to, aby mohli porušit pravidla jejich oblékání, co se týkalo personalizace jejich pokojů, byli geniální. Když totiž prošla Luce kolem jedněch korálkových dveří, dalším pohybem spustila uvítací tón, který ji povzbuzoval slovy "Jdi do pekla." když kolem nich prošla.
Zastavila se v přední části budovy u jediných holých dveří. Pokoj 63. Domov, hořký domov. Šmátrala po klíčích v přední kapse batohu. Pak se zhluboka nadechla a otevřela dveře do své cely.
Nebylo to tak hrozné. Nebo to spíš nebylo tak hrozné, jak čekala. Bylo tam docela velké okno, které bylo otevřené, takže byla místnost plná čerstvého nočního vzduchu. Když se podívala oknem ven, zjistila, že výhled z jejího okna osvětlený měsíční září, byl docela zajímavý, kromě hřbitova, který ležel hned za její kolejí. Měla tam malou skříň, malé umyvadlo a stůl, na kterém mohla pracovat. Nejsmutnější věc, kterou viděla v pokoji, byl její odraz v zrcadle, které bylo za dveřmi.
Rychle odvrátila pohled. Věděla moc dobře, co by ve svém odrazu viděla. Její pobledlou a unavenou tvář. Její oříškové oči poznamenané stresem. Její vlasy vypadaly, jako srst jejich rodinného hysterického pudla po dešti. Svetr Penn na ní vysel jako pytel. Třásla se. Její odpolední vyučování nebylo o moc lepší, než ráno. Hlavně díky tomu, že se její největší strach stal skutečností: Celá škola jí začala říkat Sekaná. A bohužel, stejně jako její jmenovec to vypadalo, že se jí přezdívka bude držet.
Chtěla si vybalit a udělat si z pokoje 63 její vlastní místo, kam by mohla jít, kdyby potřebovala někam utéct a cítit se v pohodě. Ale dřív, než se dostala k vybalení tašky, zhroutila se poraženě na holou postel. Cítila se tak daleko od domova. A to to domů trvalo jen dvacet minut jízdy autem-od rezavé kované brány, která sloužila jako vchod do Sword&Cross k nabíleným zadním dveřím jejich domu. Stejně to ale mohlo trvat třeba dvacet dva let.
Když dnes ráno s rodiči tiše projížděli čtvrtí, všechno vypadalo skoro stejně: ospalé jižní městské předměstí.

Jenže pak cesta pokračovala směrem k hrázi a pak k pobřeží. Terén se stal víc a víc bažinatý. Vlna mangrovníkových stromů označoval vstup do mokřadů, ale i ty se brzy začaly zmenšovat. Posledních deset kilometrů cesty k téhle škole bylo v žalostném stavu. Šedavě hnědá, nevýrazná a opuštěná. Doma v Thunderbolt vždycky lidé vtipkovali o podivném nezapomenutelném, hnilobném smradu tady: Věděli jsme, že jsi byl v močálech, hned jak tvoje auto začalo páchnout jako bahno.

I když Luce vyrostla v Thunderboltu, nikdy nebyla obeznámena s dalekou krajinou kraje na východ od nich. Jako dítě vždycky předpokládala, že to bylo proto, že nebyl žádný důvod tam jezdit. U ní doma na západní straně bylo soustu obchodů, škol a každý to věděl. Na východní straně to bylo méně rozvinuté. To bylo všechno.
Chyběli jí rodiče. Strčili jí vzkaz na trička v horní části tašky.
Milujeme tě! Priceovi to nikdy nevzdávají!
Chyběla jí její ložnice, z které měla výhled na rajčatovou vinici svého táty. Už zmeškala nejméně deset skoro neviditelných zpráv od Callie. Chyběl jí Trevor ...
Možná že to nebylo přesně to, co jí chybělo. To co jí chybělo, byl způsob života, který začala žít, když poprvé začala mluvit s Trevorem. Myslet na někoho, než usne a čmárat si něčí jméno do sešitů. Pravda byla taková, že Luce a Trevor nikdy neměli šanci se navzájem dobře poznat. Na mysl jí vytanul obraz, kdy se tajně utrhla od Callie a šla za ním na fotbalové hřiště mezi tím, když dělal kliky. Mluvil s Luce asi patnáct sekund ... o tom jak dělá kliky. A jediný den, kdy si spolu vyšli, ani nebylo skutečné rande. Jen ukradená hodina, když si ji vytáhl pryč od ostatních. Hodina, které bude litovat po zbytek života.
Začalo to nevinně. Jen dva lidé, kteří jdou spolu na procházku k jezeru. Netrvalo to dlouho a Luce začala cítit, jak jí nad hlavou číhají stíny. Pak se rty Trevora dotkly těch jejích. Přes její tělo přejela vlna tepla a pak se jeho oči s hrůzou obrátily do jeho hlavy ... pár vteřin na to věděla jen to, že se jeho tělo zmítalo v plamenech.
Luce se převalila a zabořila si tvář do paže. Strávila několik měsíců smutkem z Trevorovy smrti a teď, ležela v téhle podivné místnosti, do kůže jí ryla kovová tyč z její matrace a ona cítila jak sobecká a marnivá byla.
Neznala Trevora o nic víc, než zná ... no dobře, Cama.
Někdo zaklepal na dveře a Luce vyskočila z postele. Jak by jí tady někdo mohl najít? Šla po špičkách ke dveřím a pak je otevřela. Pak strčila hlavu do velmi, ale velmi prázdné chodby. Ani neslyšela kroky, že by někdo odcházel. Nebylo ani stopy po tom, co zaklepal.
Kromě papírového letadla, připnutého mosazným připínáčkem do nástěnky vedle jejích dveří. Luce se usmála, když uviděla své jméno napsané černým fixem na jednom křídle. Když ho rozložila, všechno co bylo uvnitř napsané, byla černá šipka směřující kolmo dolů do haly.
Arriane ji pozvala, aby spolu něco v noci podnikly, ale to bylo před incidentem s Molly v bufetu. Při pohledu dolů do prázdné chodby ji tyhle záhadné šipky začaly zajímat. Pak se podívala otevřenými dveřmi na svou velkou tašku, která soucitně čekala na vybalení. Pokrčila rameny, zamknula dveře, dala si klíč do kapsy a vykročila.
Zastavila se před dveřmi na druhé straně hlavy. Podívala se na plakát Sonnyho Terryho, slepého muzikanta, kterého znala od svého otce, který měl rekordní sbírku jeho poškrábaných desek. Byl to neuvěřitelný bluesový harmonikář. Naklonila se dopředu, aby si přečetla jméno na nástěnce. Uvědomila si, že stojí před pokojem Rolanda Sparkse.
Okamžitě se ozvala malá, protivná část jejího mozku, která začala okamžitě přemýšlet nad šancí, že by se mohl Roland potloukat s Danielem. Mohly je dělit jen tyhle tenké dveře.
Mechanické zabzučení donutilo Luce uskočit. Podívala se přímo do kamery, která byla zabudovaná do zdi nad dveřmi Rolanda. Červená. Pozorovala každý její pohyb. Rychle šla pryč, rozpačitá z toho, že by jí kamera mohla rozeznat. Mimochodem, musela vidět Ariane-jejíž pokoj, jak si uvědomila, když se otočila, byl přímo přes chodbu naproti tomu Rolandovu.
Když se podívala na dveře Arriane, pocítila bodnutí něhy. Celé dveře byly pokryté samolepkami-některé tištění a některé samozřejmě vyrobené. Bylo jich tam tolik, že se někde i překrývaly. Byly tam i slogany a někdy vedle sebe dva, které si protiřečily. Luce se zasmála, když si představila Arriane, jak tam lepí samolepky bez jakéhokoliv výběru (PODPRŮMĚRNOST vládne lidu ... Moje dcera studuje na SWORD&CROSS ... hlasujte pro PROP 666), pak je nahodila naplácala vedle sebe-svědomitě-aby si tím označkovala svůj rajon.
Luce se mohla klidně bavit hodinu čtením poznámek na dveřích Arriane, ale brzy se začala cítit rozpačitě, že stála na koleji, kam sibyla jen z poloviny jistá, že byla pozvaná. Pak uviděla druhé papírové letadlo. Sundala ho z nástěnky a rozložila:
Má drahá Luce,
Pokud ses skutečně rozhodla vyrazit dnes večer, tak tohle je rekvizita! Výýýborně si to užijeme.
Pokud ses na mě vykašlala, pak ... dostal náš soukromý vzkaz do rukou ROLAND! Kolikrát ti to mám říkat? Ježkovy voči!
Tak či onak: Vím, že jsem řekla, že dnes večer něco podnikneme, ale já musela uhánět přímo z R & R na sesterně (stříbrná linie zacházení mého náramku Taser) k přezkoumání těch blbostí z biologie s Albatrossem. Což znamená - vstupenka na utkání?
S pozdravem, tvá psychotická A.
Luce stála se vzkazem v ruce a nebyla si jista, co dělat dál. Ulevilo se jí, že četla, že o Arriane bylo postaráno, ale přála si tu dívku vidět osobně. Chtěla osobně slyšet nonšalantní Arrianin hlas. Byla by si pak jistá, jak se doopravdy cítí a co se to vlastně dnes stalo v jídelně. Stála tam na chodbě a stále si nebyla jistá, jak zpracovat události z celého dne. Naplňovala ji tichá panika, když konečně zaregistrovala, že byla sama po setmění ve Sword&Cross.
Za ní se pootevřely dveře. Kousek světla dopadlo na podlahu pod jejíma nohama. Luce slyšela, jak v pokoji hraje hudba.
"Co tady děláš?" Byl to Roland. Stál ve dveřích v bílém roztrhaném tričku a džínech. Měl dredy stáhnuté na vrcholu hlavy v žluté gumičce. Držet vedle rtů harmoniku.
"Přišla jsem se podívat na Arriane," řekla Luce a snažila se udržet dívat se na něj a ne do pokoje, aby zjistila, jestli tam někdo je. "Měli jsme-"
"Nikdo není doma," řekl záhadně. Luce nevěděla, jestli to myslel na Arriane, nebo na zbytek dětí na koleji, nebo na něco jiného. Zahrál na harmoniku několik tónů a celou dobu se na ni díval. Pak se rozhodl otevřít dveře trochu víc a zvedl obočí. Nedokázala říct, jestli jí právě pozval dál nebo ne.
"No, já jsem byla zrovna na cestě do knihovny a jen jsem se tu zastavila," lhala a rychle se obrátila zpátky, odkud přišla. "Je tu kniha, kterou si chci půjčit."
"Luce," zavolal Roland.
Otočila se na něj. Ještě se oficiálně nesetkali, tak nečekala, že bude znát její jméno. Jeho oči se blýskly a on se usmál. Ukázal harmonikou na opačný směr, než kam šla. "Knihovna je tam," řekl. Zkřížil si ruce na prsou. "Nezapomeň se podívat na speciální sbírku knih ve východním křídle. Jsou opravdu něco."
"Díky," řekla Luce a byla mu opravdu vděčná, když jí řekl, kudy se tam opravdu jde. Roland vypadal, že je správný. Pak na ní mávl harmonikou a přehrál pár tónů na rozloučenou, když odcházela. Možná, že z něj byla dřív nervózní jen kvůli tomu, že si myslela, že je jako jeho kamarád Daniel. Teď ale věděla, že se Roland zdá jako opravdu milý kluk. Její nálada se zvedla, když kráčela chodbou. První Arrianina poznámka byla elegantní a sarkastická, jak by pak setkání s Rolandem Sparksem nemohlo být trapné. Navíc se opravdu chtěla podívat do knihovny. Podívat se co tam mají za knihy.
Blížila se ke konci chodby, kde končila kolej a přecházela v křídlo knihovny. Luce prošla dveřmi, které byly u podlahy popraskané. Tyhle dveře nebyly nijak ozdobené. Někdo je prostě namaloval na černo. Když se Luce dostala blíž, slyšela, jak uvnitř hraje heavy metal.
Ani se nezastavila, aby si přečetla jméno na dveřích. Byl to pokoj Molly.
Luce zrychlila. Najednou si byla vědoma klapotu jejích černých jezdeckých bot na linoleu. Neuvědomila si, že zatajovala dech, dokud se nedostala ž ke knihovně a nevydechla.
Když se Luce rozhlédla po knihovně, přejel jí tělem hřejivý pocit. Vždycky milovala tu slabou zatuchlou vůni. Tak voněla pouze místnost plná knih. Milovala ten komfort a zvuk otáčení stránek. Knihovna v Doveru byla vždy její útočiště. Luce zaplavila úleva, když si uvědomila, že by tuhle místnost mohla také využít jako svou svatyni. Nemohla uvěřit, že tohle místo taky patří ke škole. To bylo téměř ... bylo to vlastně ... vábivé.
Stěny byly mahagonové a stropy byly vysoké. Cihlový krb ležel u stěny. Byly tam dlouhé dřevěné stoly osvětlené staromódními zelenými lampami. Uličky plné knih šly dále, než mohla dohlédnout. Zvuk jejích bot, když Luce putovala vchodem, utichal v perském koberci.
Bylo tu několik studentů, kteří něco studovali. Ale žádní, které by Luce znala jménem. Ale i všechny punkové děti tady, když nad jejich hlavami trůnily knihy, vypadaly méně nebezpečně. Blížila se k výpůjčnímu pultu, který byl kulatá stanice, uprostřed místnosti. Byl zasypaný stohy papírů a knih. Byla to typická akademická nepořádnost. Připomněla Luce dům jejích rodičů.
Knihy byly nahromaděné tak vysoko, že Luce téměř neviděla knihovnici, která seděla za nimi. Byla zabraná do nějakého papírování s energií někoho, kdo rýžuje zlato. Její hlava vyskočila, když se k ní Luce přiblížila.
"Ahoj!" Žena se usmála -no vlastně se usmála na- Luce. Její vlasy byly šedé, ale ne stříbrné. Byly brilantní. Oči knihovnice byly měkké a jiskřící. Její obličej vypadal starý a mladý součastně. Měla bledou, téměř zářící kůži. Měla světle černé oči a špičatý nos. Když mluvila s Luce, snažila se vyhrnout si rukávy svého bílého kašmírového svetru, čímž dala na obdiv perlové náramky, které zdobily obě její zápěstí. "Můžu ti pomoct něco najít?" zeptala se šťastným šeptem.
Luce se okamžitě s touhle ženou pocítila v pohodě. Pohlédla na jmenovku na stole. Sophia Bliss. Přála si, aby měla na knihovnici nějakou prosbu. Tahle žena byla první autorita za celý den, jejíž pomoc by skutečně ocenila. Ale ona jen tak putovala kolem ... a pak si vzpomněla, co říkal Rolland Sparks.
"Jsem tu nová," vysvětlila. "Lucinda Price. Mohla byste mi říct, kde je východní křídlo?"
Žena Luce věnovala úsměv typu-vypadáš jako čtenářský typ. Úsměv, který na ní vrhali všichni knihovníci, celý její život.
"Přímo tam," řekla a ukázala k řadě knih, u vysokých oken na druhé straně místnosti. "Jsem slečna Sophia a jestli je můj rozvrh v pořádku, jsi v mém semináři na náboženství v úterý a ve čtvrtek. Oh, užijeme si legraci!" Mrkla. "Do té doby, pokud budeš potřebovat něco jiného, jsem tady. Je mi potěšením, že tě poznávám, Luce."
Luce se usmála a poděkovala jí. Slečna Sophia vypadala šťastně, když říkala, že jí uvidí zítra v její třídě.
Zrovna šla k oknům, když jí potom, co odešla od knihovnice, napadlo, že jí žena řekla její podivnou a intimní přezdívkou.
Právě minula hlavní studijní oblasti a prošla vysokými, elegantními komíny knih, když jí něco temného s hrůzného přešlo nad hlavou. Podívala se nahoru.
Ne. Ne tady. Prosím. Dovolte mi alespoň tohle jedno místo.
Když stíny přicházely a odcházely, Luce s i nikdy nebyla jistá tím, kdy odejdou, nebo jak dlouho budou pryč.
Nemohla přijít na to, co se teď děje. Něco bylo jinak. Byla vyděšená, ale necítila chlad. Ve skutečnosti cítila, jak hoří. Knihovna byla teplá, ale to nebylo tohle teplo. A pak její oči padly na Daniela.
Byl čelem k oknu a zády k ní. Nakloněný nad pódiem, které hlásilo SPECIÁLNÍ KOLEKCE a držel bílé papíry. Rukávy jeho kožené bundy měl vyhrnuté až k loktům a jeho blond vlasy zářily ve světle zářivek. Jeho ramena byla shrbená a přesto znovu, měla Luce nutkání, se jimi nechat objímat.
Zavrtěla hlavou a stoupla si na špičky, ale lépe viděla, na co se dívá.
Odtud si ale nebyla jistá. Vypadal ale, jako by něco kreslil.
Když viděla nepatrný pohyb jeho těla, zatímco kreslil, Luce měla pocit, jako by uvnitř hořela. Jakoby polkla něco horkého. Nemohla přijít na to, proč proti jejímu zdravému rozumu, měla předtuchu, jak si ji k sobě Daniel přitahuje.
Neměla důvod k němu jít. Koneckonců, ani s ním nikdy nemluvila. Jejich jediná komunikace byla jeden prostřední prst a jeden naštvaný pohled. Přesto z nějakého důvodu cítila, že je pro ní velmi důležité, zjistit co je na jeho skicáku.
Pak jí to napadlo. Znenadání jí to udeřilo. Muselo se jí o tom někdy v noci zdát. Krátký záblesk se k ní najednou vrátil. Ve snu, byla pozdní noc-vlhká a chladná. Byla oblečená v něčem dlouhém a přepychovém. Naklonila se k závěsu na okně v nějakém neznámém pokoji. Jedinou další osobou tam byl muž ... nebo kluk-neviděla jeho tvář. Kreslil její podobu na tlustý blok plný papírů. Její vlasy. Krk. Přesný obrys jejího profilu. Stála za ním. Taky se mu bála dát najevo, že ho pozoruje. Byla ale příliš zaujatá na to, aby se odvrátila.
Luce udělala prudký krok dopředu, když cítila, jak se něco dotknulo jejího ramene a pak se to vzneslo nad její hlavu. Stín se zhmotnil. Byl černý a silný jako záclona.
Srdce jí bušilo tak nahlas, že ho cítila v uších. Slyšela jen temné šustění stínů a ozvěnu svých kroků. Daniel vzhlédl od své práce a zdálo se, že se dívá přesně tam, kde vznášel stín, ale jeho oči se tam nezastavily.
Samozřejmě, nemohl ho vidět. Jeho pohled se klidně přesunul k oknu.
Teplo v ní sílilo. Byla u něj dost blízko. Musel cítit teplo, které sálalo z její kůže.
Tak tiše, jak jen mohla, se Luce snažila nahlédnout přes jeho rameno na skicák.
Najednou v mysli uviděla křivku jejího vlastního odhaleného krku, načrtnutou tužkou na papíře. Pak ale zamrkala a její oči se znovu usadily na papíře. Tvrdě polknula.
Byla to krajina. Daniel kreslil pohled z okna na hřbitov s téměř dokonalými detaily. Luce ještě nikdy neviděla nic, co by na ní působilo tak smutně.
Nevěděla proč. Bylo to šílené -i pro ní- ale její bizardní intuice byla většinou pravdivá. Nebyl žádný důvod, aby jí Daniel kreslil. Ona to věděla. Stejně jako neměl žádný důvod, aby na ní dnes ráno udělal to gesto. Ale on to udělal.
"Co tady děláš?" zeptal se. Zavřel skicák a vážně se na ní podíval. Jeho rty byly stažené v úzké lince a jeho šedé oči vypadaly zamlženě. Nevypadal, že se zlobí, spíš vypadal vyčerpaně.
"Přišla jsem se podívat na jednu knihu ze speciální kolekce," řekla Luce vratkým hlasem. Když se ale rozhlédla kolem, rychle si uvědomila svou chybu.
Speciální kolekce nebyla část knihovny-byl to otevřený prostor v knihovně pro umělecké zobrazení občanské války. Ona a Daniel stáli v malé galerii bronzových bust válečných hrdinů, vitrín plných starých směnek a map Konfederece. Byla to jediná část knihovny, kde nebyla ani jediná kniha k vypůjčení.
"Tak to hodně štěstí," řekl Daniel a znovu otevřel svůj skicák, jako by jí tím chtěl říct, sbohem.
Luce nic neřekla. Uvedl ji do rozpaků. Jediné, co si přála, bylo utéct. Ale stále tam byly stíny. Číhaly poblíž. Z nějakého důvodu se Luce cítila líp, když byla poblíž Daniela. Nedávalo to smysl - jako by mohl udělat něco, aby jí od nich uchránil.
Stála na místě, jako by tam byla zakořeněná. Podíval se na ni a povzdechl si. "Nech mě se tě zeptat, baví tě mě sledovat?"
Luce přemýšlela o stínech a o tom, co s ní dělaly právě teď. Bez přemýšlení hrubě zavrtěla hlavou.
"Dobře, to jsem dva." Odkašlal si a zíral na ni. Nejspíš si myslel, že je vetřelec.
Možná by mu mohla vysvětlit, že se cítila trochu zmámená a jen potřebovala minutku, aby se vzpamatovala. Začala říkat: "Podívej, já-"
Ale Daniel zvedl skicák a vstal. "Přišel jsem se, abych se dostal od všech pryč," řekl a přerušil jí. "Pokud nehodláš odejít ty, půjdu já."
Strčil si skicák do batohu. Když šel kolem ní, dotknul se jí ramenem. Dokonce i z toho krátkého doteku, a to i přes vrstvy jejich oblečení, ucítila Luce statický šok.
A navíc, Daniel stál taky. Oba se na sebe podívali a Luce otevřela ústa. Ale dřív, než mohla promluvit, Daniel se otočil a rychle šel ke dveřím. Luce sledovala, jak se mu kolem hlavy plížily stíny a kroužily kolem něj v kruhu. Pak spěchaly z okna ven do noci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře