4.kapitola

10. prosinec 2011 | 10.29 |
› 

 PÁD NA HŘBITOVĚ

Ahhh, úterý. Vaflový den. Tak dlouho, jak si jen Luce pamatovala, vždycky letní úterý znamenalo čerstvou kávu, překypující misky s malinami a šlehačkou a talíře plné zlatavých, křupavých vaflí. I letos v létě, i když s ní začali její rodiče jednat trochu se strachem, byl vaflový den věc, se kterou mohla počítat. Mohla by se v úterý ráno válet v posteli, a i kdyby si nebyla ničeho jiného vědoma, instinktivně by věděla, co za den bylo.
Luce začuchala. Pomalu přicházela k rozumu. Pak začichala s trochu větší chutí. Ne, necítila žádné vaflové těsto, jen kyselý zápach oprýskaných nátěrů. To jí úplně probudilo a ona se ocitla v jejím stísněném pokoji na koleji. Vypadalo to tu, jako by to tu někdo připravil do show, renovace domů. Pondělní dlouhá noční můra se k ní vrátila: kapitulace jejího mobilního telefonu, incident se sekanou, Molly se smrtícím pohledem v jídelně, dotek Daniela v knihovně. Co se mu stalo, že byl tak zatrpklý? Luce neměla ponětí.
Posadila se na posteli a podívala se z okna. Byla ještě tma, slunce ještě ani nevycházelo na obzoru. Nikdy se neprobudila tak brzy. Když se nad tím zamyslela, ona si vlastně ani nemohla vzpomenout, kdy viděla východ slunce. Po pravdě řečeno, něco na sledování svítání ji vždycky znervóznělo. Byla to ta chvíle čekání, těsně předtím, než se slunce vyvalí za horizontem. Sezení ve tmě a sledování hranice lesa. Čas plný stínů.
Luce si povzdechla nad tím, jak moc se jí stýskalo. Byl to osamělý povzdech, po kterém se jí stýskalo ještě víc a byla ještě víc osamělá. Co má dělat sama ty tři hodiny mezi úsvitem a její první hodinou? Úsvit? Proč jí ta slova zní tak povědomě v uších? Oh. Sakra. Měla si zrovna teď odpykávat trest.
Vystřelila z postele, zakopla o ještě zabalenou tašku a strhla další nudný černý svetr z vrchu hromady nudných černých svetrů. Zatahala za včerejší černé džíny a trhla sebou, když v zrcadle zahlédla její katastrofální vlasy. Snažila se je nějak uhladit prsty, když uháněla ven ze dveří.
Byla bez dechu, když dorazila k složitě tvarované, kované, železné bráně hřbitova. Začala se dusit příšernou vůní zkaženého zelí a měla pocit, že byla až příliš sama se svými myšlenkami. Kde byly ostatní? Lišila se jejich definice " úsvitu" od té její? Podívala se na hodinky. Už bylo šest patnáct.
Jediné, co jí bylo řečeno bylo, že se setkají na hřbitově. A Luce si byla jistá, že byl tohle jediný vchod. Stála na prahu hřbitova, kde kostrbatý asfalt na mnoha místech prorážel plevel. Všimla si osamělé pampelišky. Napadlo ji, že kdyby byla menší, vrhla by se na ni, něco by si přála a potom by jí sfoukla. Ale přání, které měla Luce, bylo až příliš velké na to, aby jí to pomohlo splnit něco tak malého.
Úzká brána byla všechno, co dělilo hřbitov od parkoviště.
To bylo docela pozoruhodné na školu, na které pokrýval všechno ostnatý drát. Luce přejela rukou po bráně, sledovala prsty krásný květinový vzor.

Brána musela být z občanské války. Arriane o tom mluvila. Dřív byl hřbitov používán pro padlé vojáky. To tahle škola ještě nebyla plná nevyzpytatelných bláznů. Taky bylo celé místo mnohem méně zarostlé a bylo tam méně stínů.
Bylo zvláštní, že celý areál byl plochý jako papír, ale zároveň to byl jeden velký důlek a měl tvar jako mísa. Stála na svahu a viděla všechny věci před ní. Řádek po řádku jednoduchých náhrobků, které lemovaly svahy jako diváci v aréně.
Ale uprostřed, v nejnižším místě hřbitova se cesta stáčela do bludiště velkých vyřezávaných náhrobků, mramorových soch a mausolea. Pravděpodobně bylo pro důstojníky Konfederace nebo pro vojáky, kteří přišli k penězům. Zblízka by to určitě vypadalo nádherně. Ale odtud se zdálo, jako by to k sobě přitahovalo celý hřbitov, jako kdyby se to snažilo pohltit celé místo jako odtok.
Najednou se za ní ozvaly kroky. Luce se otočila a malá, černě oděná postava se vynořila zpoza stromu. Penn! Musela odolat nutkání obejmout tu dívku. Luce nikdy nebyla tak ráda, že někoho vidí-i když bylo dost těžké uvěřit, že by Penn dostala za něco trest.
"Nemáš zpoždění?" zeptala se Penn a zastavila pár metrů před Luce. Pobaveně zavrtěla hlavou a věnovala jí pohled typu chudinka, je tady nová.
"Už jsem tady deset minut," řekla Luce. "Nemáš náhodou ty zpoždění?"
Penn se ušklíbla. "V žádném případě, já jsem jen ranní ptáče. Nikdy jsem neměla žádný trest." Pokrčila rameny a přitlačila si fialové brýle blíž k nosu. "A ty bys měla být, spolu s dalšími pěti nešťastnými dušemi, které jsou pravděpodobně každou minutu stále víc a víc naštvané, že na tebe musejí čekat, tam dole u monolitu." Stoupla si na špičky a ukázala za Luce, směrem k nejvyšší kamenné stavbě, která byla ve středu v nehlubší části hřbitova. Když Luce přimhouřila oči, mohla vidět skupinu černých postav, seskupených kolem stavby.
"Prostě mi řekli, že se sejdeme na hřbitově," řekla Luce a cítila se poraženě. "Nikdo mi neřekl, kam přesně mám jít."
"No, říkám ti to já: monolit. Dostaň se tam hned," řekla Penn. "Neuděláš si moc přátel tím, že je necháš čekat po ránu ještě dýl, než už jsi je čekat nechala."
Luce polkla. Jedna její část se chtěla zeptat Penn na cestu. Vypadalo to tady jako labyrint a Luce se na hřbitově nechtěla ztratit. Jenže najednou začala být nervózní. Věděla, že tam dole to bude ještě hroší. Jako by měla zlomené kotníky. Její nohy jí vypověděly službu.
"Luce?" řekla Penn a trochu jí strčila do ramene. "Stále stojíš."
Luce se snažila Penn obdařit odvážným děkovným úsměvem, ale musela se spokojit s trapným škubnutím v obličeji. Pak spěchala dolů, do srdce hřbitova.
Slunce ještě stále nestouplo, ale bylo stále blíž a blíž. Tohle bylo vždycky těch pár posledních okamžiků před úsvitem. Ty, kterých se děsila nejvíc. Už jí zbývalo jen pár posledních řad prostých náhrobků. Měly by být ve vzpřímené poloze, ale teď byly tak staré, že se jich většina převrhla na jednu nebo na druhou stranu, díky čemuž celý vzhled tohohle místa připomínal morbidní domino.
Šlapala v černých teniskách Converse do louží bláta a bořila se do spadaného listí. Ve chvíli, kdy se kolem ní přestaly vyskytovat jednoduché plochy a ona se ocitla v sekci ozdobných hrobů, byla úplně ztracená. Zastavila se a snažila se popadnout dech. Pokud se uklidní, uslyší hlasy.
"Ještě pět minut, a pak jdu pryč," řekl Kluk.
"Škoda, že váš názoru tu nemá žádnou hodnotu, pane Sparksy." Tenhle hlas už Luce znala z její včerejší školy. Byla to paní Tross-Albatros. Po incidentu se sekanou se Luce ukázala ve třídě pozdě a asi neudělala ten nejlepší dojem na zarputilou učitelku vědy.
"Pokud nechce někdo v tomto týdnu ztratit svá sociální privilegia" -z řad hrobů se zvalo zasténání- "všichni budeme trpělivě čekat, jako bychom neměli nic lepšího na práci, dokud se slečna Priceová nerozhodne poctít nás svou přítomností."
"Jsem tady," vydechla Luce, když konečně zatočila za sochu anděla.
Paní Tross stála s rukama v bok, na sobě měla volný černý dámský kostýmek. Její tenké hnědé vlasy měla připlácnuté k hlavě a její nudně hnědé oči se zlostně zabodly do přicházející Luce. Biologie byla pro Luce vždycky těžká a už teď nebyla ve třídě paní Tross žádný oblíbenec.
Za Albatros byla Arriane, Molly a Roland. Byli roztroušeni po celém podstavci a všichni byli tváří obráceni k soše anděla. Ve srovnání se zbytkem sochy se zdál podstavec novější, bělejší a velkolepější. A krásně tvarovanými stehny, byl o anděla opřený taky -málem si ho nevšimla- Daniel.
Měl na sobě černou koženou bundu a jasně červený šátek, stejný jako včera. Luce se podívala na jeho blond vlasy, které vypadaly, jakoby si je po tom, co vstal, ještě neučesal ... přemýšlela o tom, jak Daniel vypadá, když spí ... na tváři se jí objevil ruměnec tak intenzivní, že ve chvíli, kdy se její oči zvedly z jeho vlasů, byla konkrétně ponížená.
Celou dobu na ní zíral.
"Mrzí mě to," vyhrkla. "Nevěděla jsem, kde se máme setkat. Přísahám-"
"Nech si to," řekla paní Tross a přejela si prstem po krku. "Zbytečně jsi vyplýtvala dost času každého z nás. Jsem si jistá, že si všichni pamatujeme na tu opovrženíhodnou nerozvážnost, kterou jsi provedla, a kvůli které jsi tady. Můžeš na to myslet další dvě hodiny při práci. Utvoř dvojici. Znáš to ..." Podívala se na Luce a vyrazila jí dech. "Dobře, kdo jí chce jako chráněnku?"
Luce zažívala horror, když se všichni ostatní studenti podívali na své nohy. Ale pak po mučivé minutě se pět studentů podívalo za roh mauzolea.
"Já."
Cam. Jeho černé tričko s výstřihem do V mu těsně obepínalo jeho široká ramena. Zastavil se u Rolanda, který byl skoro o půl metru nižší. Ten uhnul stranou, když se Cam kolem něj protlačil a šel směrem k Luce. Jeho pohled byl přilepený k ní. Pohyboval se hladce a sebejistě. Ve svém oblečení, které měl nařízené od školy, vypadal klidně, ne jako Luce, která byla nesvá. Část jejího já, od něj chtěla odvrátit oči, protože bylo trapné, jak na ni před všemi zíral. Ale z nějakého důvodu jím byla uchvácena.
Nemohla zlomit pohled mezi nimi-dokud mezi ně nevstoupila Arriane.
"Je moje," řekla. "Říkala jsem, že je moje."
"Ne, ne," řekl Cam.
"Jo, říkala. Jen si mě tam z toho svýho divnýho bidýlka neslyšel." Ta slova se vyřítila z Arriane. "Chci ji."
"Já-" zareagoval Cam.
Arriane naklonila hlavu očekáváním. Luce polkla. Chystal se říct, že ji chce taky? Nemůžou na to prostě zapomenout? Nemůžou pracovat ve skupině ve třech?
Cam pohladil Luce po paži. "Odchytím si tě potom, jo?" řekl jí to, jako by to byl slib, který musí dodržet.
Ostatní děti seskočily z hrobek, kam se posadily a šly směrem k boudě. Luce je následovala a visela na Arriane, která jí beze slova podala hrábě.
"Tak. Chceš anděla pomsty nebo masité objímající se milence?"
Ani se nezmínila o včerejší události nebo o vzkazu, který jí nechala Arriane. Luce neměla pocit, že by zrovna teď měla s Arriane něco řešit. Místo toho zaklonila hlavu a podívala se na dvě obří sochy. Ten, který k ní byl blíž, vypadal jako Rodin. Nahý muž a žena, kteří spolu byli zapleteni do objetí. Studovala francouzské sochařství v Doveru. Vždycky si myslela, že sochy od Rodina byly nejvíc romantické. Ale teď bylo těžké se dívat na objímající sochy bez toho, aby myslela na Daniela. Daniel. Ten, který ji nenáviděl. Pokud o tom po včerejšku, kdy před ní v knihovně prakticky utekl, potřebovala ještě nějaký důkaz, všechno co musela udělat, bylo vzpomenout si na ten pohled, který jí věnoval dneska ráno.
"Kde je anděl pomsty?" zeptala se Arriany s povzdechem.
"Dobrá volba. Tady." Arriane vedla Luce k masivní mramorové soše anděla, který do země mrštil bleskem. Mohl to být zajímavý kousek, v den, když byl vyrobený. Ale teď prostě jen vypadal staře a špinavě. Byl obalený blátem a zeleným mechem.
"Nechápu to," řekla Luce. "Co s tím máme dělat?"
"Vykartáčovat ze sochy ten mech," řekla Arriane zpěvně. "Ráda předstírám, že jim dopřávám malou koupel." S tím vylezla na obřího anděla. Nohy zahákla za jeho paže, ze kterých vycházel blesk. Jako by celá ta robustní věc, připomínající starý dub sloužila k tomu na ní vylézt.
Děsilo jí, že by si udělala u paní Tross další vroubek, a tak Luce začala pracovat. Očišťovala sochu hráběmi. Snažila se odstranit to, co vypadalo jako nekonečná hromada vlhkého listí.
O tři minuty později ji její paže vražedně bolely. Navíc nebyla oblečená na tenhle druh blátivé manuální práce. Luce v Doveru nikdy nedostala žádný trest, ale z toho co zaslechla, to bylo jenom o tom, několiksetkrát napsat na papír: Nebudu kopírovat do své práce pasáže z internetu.
Tohle bylo brutální. Zvlášť, když všechno co udělala bylo, že náhodně vrazila do Molly v jídelně. Snažila se nedělat ukvapená rozhodnutí, ale čistit bahno z hrobů lidí, kteří byli mrtví už víc než jedno století?
Zrovna teď Luce svůj život nenáviděla.
Pak konečně škádlivé sluneční paprsky pronikly skrz stromy a na hřbitově byla najednou barva. Luce se cítila okamžitě líp. Viděla víc než na deset stop před sebe. Viděla Daniela ... pracovat bok po boku s Molly.
Luce pokleslo srdce. Lehkost, kterou cítila, zmizela.
Podívala se na Arriane, která po ní střelila litujícím pohledem, ale pracovala dál.
"Hej," šeptla na ní hlasitě Luce.
Arriane si dala prst na rty, ale naznačila Luce, aby vyšplhala vedle ní.
S mnohem menší grácií a hbitostí, Luce popadla sochu za paži a vyhoupla se nahoru na podstavec. Jakmile si byla jistá, že nespadne na zem, zašeptala: "Takže ... Daniel se přátelí s Molly?"
Arriane si odfrkla. "V žádném případě, ale naprosto nenávidí každého jiného," řekla rychle, ale pak se zarazila. "Proč se ptáš?"
Luce ukázala na ty dva, kteří rozhodně hráběmi nečistili žádný hrob. Stáli těsně vedle sebe, opírali se o své hrábě a povídali si. Luce si zoufale přála vědět o čem. "Mě připadají jako přátelé."
"Je to trest," řekla rozhodně Arriane. "Musí se spárovat. Ty si myslíš, že Roland a Chester Molester jsou přátelé?" Ukázala na Rolanda a Cama. Zdálo se, že se dohadují o nejlepším způsobu, jak se při společné práci na soše dvou milenců, rozdělit. "Dvojice při vykonávání trestu se nerovná kamarádi na život a na smrt."
Arriane se podívala na Luce, která se snažila čelit jejímu pohledu, a přitom se snažila, aby na sobě nedala znát svoje zklamání.
"Podívej, Luce, já to tak nemyslela ..." Odmlčela se. "Dobře, kromě toho, že sem kvůli tobě přišla ráno o dvacet minut mého času, s tebou nemám problém. Ve skutečnosti si myslím, že jsi docela zajímavá. Ale pořád jsi nová. To znamená, že nevím, co čekáš, pokud jde o sentimentální přátelství tady na Sword&Cross. Ale dovol mi, abych ti jako první řekla, že to prostě není jednoduché. Lidi jsou tu proto, že sebou mají zavazadla, mluvím o ´odbaveném zavazadlu se zkontrolovaným obsahem´ a ´zaplatíš pokutu, pokud bude mít nad padesát liber´. Chápeš?"
Luce trochu rozpačitě pokrčila rameny. "Byla to jen otázka."
Arriane se uchechtla. "Jsi vždycky tak defenzivní? Co jsi vlastně udělala, že ses dostala sem?"
Luce neměla pocit, že by o tom chtěla mluvit. Možná měla Arriane pravdu a ona udělá lépe, když se nebude snažit získat přátele. Seskočila dolů a dala se zpátky do útočení hráběmi na mech na podstavci sochy.
To bohužel Arriane překvapilo. Skočila dolů taky a šlápla Luce na vršek jejích hrábí, čímž jí znemožnila s nimi pohnout.
"Ach, řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to," říkala posměvačným hlasem.
Arrianin obličej byl k tomu Luce velmi blízko. Připomnělo to Luce včerejšek, když se krčila nad Arrianou, zatímco ona byla v křeči. Dlužila jí to, ne? A ta špatná část Luce si o tom chtěla s někým promluvit. Tohle léto s rodiči bylo až moc dusné. Vzdychla a opřela si čelo o rukojeť hrábí.
Slaná chuť zaplnila ústa Luce z toho, jak byla nervózní, ale ona ji nemohla spolknout a tím se jí zbavit. Byla tady, protože jí to nakázal soud. Nejraději by na to zapomněla, ale čím déle na ní Arriane zírala, tím jasnější byla slova, která jí chtěla říct, a tím blíž je měla ke špičce svého jazyka.
"Jednou v noci jsem byla s kamarádem," začala vysvětlovat. Dlouze a zhluboka se nadechla. "A stalo se něco hrozného." Zavřela oči a modlila se, aby se jí pod víčky ta scéna znovu neodehrála. "Došlo k požáru. Já přežila ... a on ne."
Arriane zívla. Byla mnohem méně šokovaná příběhem než Luce.
"Každopádně," pokračovala Luce, "potom jsem se nemohla vzpomenout na to, jak se to stalo. To co jsem si pamatovala, jsem řekla soudci, jenže on si o mně stejně myslel, že jsem blázen." Pokusila se o úsměv, ale vypadl nuceně.
K překvapení Luce, ji Arriane stiskla rameno. Její tvář vypadala vážně upřímně. Pak se ale změnila zpět do úšklebku.
"Všichni tady jsme špatní, nebo ne?" Píchla Luce prstem do břicha. "Víš, zrovna jsem si s Rolandem povídala o tom, že nemáme žádné přátele pyromany. A všichni víme, že by stálo za námahu, si z té nové školní reformy troch vystřelit." Už kula pikle. "Roland si myslel, že by nám s tím mohlo pomoct to další nové dítě, Todd. Ale já bych raději využila tvou pomoc. Všichni bychom mohly spolupracovat."
Luce polkla. Nebylo pyroman. Ale ona už jí řekla o své minulosti. Neměla pocit, že by se měla nějak bránit.
"Ach, počkej, až to Roland uslyší," řekla Arriane a odhodila hrábě. "Ty jsi náš sen."
Luce otevřela ústa k protestu, ale Arriane už byla pryč. Perfektní. Luce poslouchala zvuk Arrianiných bot, jak si razila cestu bahnem. Teď to byla jen otázka pár minut, než si ta slova najdou cestu kolem hřbitova, až k Danielovi.
Zase sama. Podívala se na sochu. I když už z ní oškrábala obrovskou hromadu mechu a listí, anděl vypadal ještě špinavější, než dřív. Celý tenhle projekt se tak jevil nesmyslným. Pochybovala, že by někdo přišel navštívit tohle místo. Taky pochybovala, že kdokoliv, kdo si tady odpykával trest, ještě pracuje.
Její oči automaticky vyhledaly Daniela, který pracoval. Velmi pilně drátěným kartáčkem drhnul špínu z bronzového nápisu na jednom hrobě. Měl vyhrnuté rukávy na svetru a Luce mohla vidět, jak se mu na paži napínají svaly. Vzdychla a -nemohla si pomoct- opřela se loktem o sochu anděla a dívala se na něj.
Vždycky byl takový dříč.
Luce rychle zavrtěla hlavou. Odkud se ta myšlenka vzala? Neměla ponětí, co to znamená. A přesto byla ta, která si to myslela. Byl to ten druh věty, který se ti vytvoří v duchu těsně předtím, než usneš. Absurdní bezmyšlenkovité žvatlání, které nemůžeš přiřadit k ničemu, jen ke svým snům. Ale ona byla tady-a vzhůru.
Potřebovala se na d tu věc s Danielem povznést. Znala ho jen jeden den a už cítila, jak padá na nějaké neznámé a velmi podivné místo.
"Pravděpodobně by bylo nejlepší, kdyby ses od něj držela dál," řekla chladný hlas za ní.
Luce šlehla po Molly pohledem. Byla ve stejné pozici, jako včera: ruce v bok, rozšířené nosní dírky. Penn jí řekla o překvapivém rozhodnutí Sword&Cross, které na obličeji dovolovalo piercingy. Bylo to proto, že sám ředitel si odmítal sundat diamant z ucha.
"Koho?" zeptala se Molly, i když věděla, že to znělo hloupě.
Molly obrátila oči v sloup. "Věř mi, když ti řeknu, že zamilovat se do Daniela, je velmi, velmi špatný nápad."
Než mohla Luce Molly odpovědět, byla pryč. Ale Daniel -skoro, jako by slyšel svoje jméno- se díval přímo na ni. Pak se vydal k ní.
Věděla, že slunce zašlo za mrak. Kdyby ale mohla zlomit jejich pohled, mohla by se o tom přesvědčit na vlastní oči. Ona se ale nemohla podívat, nemohla se odtrhnout od jeho očí, z nějakého zvláštního důvodu se na něj musela dívat. Skoro, jako by byl Daniel její světlo, jako by byl oslepující. Dutý zvuk naplnil její uši a kolena se jí začala třást.
Chtěla zvednout svoje hrábě a předstírat, že si nevšimla, že přichází. Jenže bylo příliš pozdě na to, předstírat, že je všechno v pohodě.
"Co říkala?" zeptal se.
"Ehm," řekla chytře. Prohledávala svůj mozek a hledala nějakou rozumnou lež. Nenašla nic.
Prokřupala si klouby.
Daniel dal svou ruku na její. "Nesnáším, když to děláš."
Luce mu instinktivně ruku vytrhla. Její ruka byla sice prchlivá, ale cítila, jak jí obličej hoří. Myslela na to, kdy si před ním křupala klouby, aby ho tím mohla naštvat.
Vzhledem k tomu, že říkal, že nesnáší, když to dělá, musel tím naznačit, že už jí viděl to dělat předtím. Ale to vidět nemohl. Sotva ji znal.
Tak proč měla pocit, jako by se kvůli tomu už někdy předtím pohádali?
"Molly mi řekla, abych se od tebe držela dál," řekla nakonec.
Daniel zavrtěl hlavou, zdálo se, že o tom uvažuje. "Má asi pravdu."
Luce se zachvěla. Stín proletěl nad nimi. Učinil tvář anděla o trochu tmavší. Byl tam dost dlouho na to, aby si Luce začala dělat starosti. Zavřela oči a snažila se dýchat. Modlila se, aby Daniel neřekl něco divného.
Panika v ní rostla. Chtěla utíkat. Nemohla se ale rozběhnout. Co kdyby se na hřbitově ztratila?
Daniel sledoval její pohled až k nebi. "Co se děje?"
"Nic."
"Tak co budeš dělat?" zeptal se a zkřížil si ruce na prsou. Vyzýval ji.
"Co?" řekla. Utíkat?
Daniel udělal krok k ní. Byl od ní daleko méně než třicet centimetrů.
Zadržela dech. Její tělo bylo pořád v klidu. Čekala.
"Budeš se ode mě držet dál?"
Skoro to znělo, jako by s í flirtoval.
Luce ale byla klidná. Její obočí bylo vlhké potom a ona pevně stiskla ruce v pěst. Snažila se tak získat zpátky kontrolu nad svým tělem. Snažila se dostat z jeho vlivu. Nebyla připravená na to, začít s ním flirtovat.
Jo, to bylo to, co dělal. Flirtoval.
Udělala krok zpět. "Myslím, že ano."
"Neslyšel jsem," zašeptal a zvednul obočí. Přiblížil se o další krok.
Luce ustoupila znovu, tentokrát dál. Prakticky narazila do podstavce sochy. Cítila, jak jí hrubý kámen nohy anděla škrábe na zádech. Druhý, tmavší a chladnější stín se nad nimi prohnal. Přísahala by, že se Daniel zachvěl spolu s ní.
A pak hluboký zvuk něčeho těžkého překvapil je oba. Luce zalapala po dechu, když se vysoká mramorová socha nad nimi zapotácela, jako větve stromu, které se kymácí ve větru.
Luce i Daniel zírali na anděla. Oba věděli, že je na cestě dolů. Anděl pomalu skláněl hlavu, směrem k nim, jako by se modlil. Pak socha nabrala na rychlosti a začala se řítit dolů.
Luce ucítila Danielovu ruku kolem pasu. Jeho dotek byl okamžitý a pevný. Jako by přesně věděl, kde socha skončí. Druhou rukou jí zakryl hlavu a přinutil jí, stejně jako socha, aby se s ním zřítila na zem.
Tam, kde předtím stála, teď ležela masivní socha, ponořená v bahně. Nohy anděla stále spočívaly na podstavci, takže se pod sochou vytvořil malý trojúhelník, kde ležela Luce a Daniel.
Oba lapali po dechu. Otřely se o sebe nosy a Luce uviděla v jeho očích strach. Mezi jejich těly a sochou bylo jen pár centimetrů prostoru.
"Luce?" zašeptal.
Všechno co mohla udělat, bylo přikývnout.
Jeho oči se zúžily. "Cos viděla?"
Pak se objevila ruka a Luce cítila, jak ji vytáhla z prostoru pod sochou. Ucítila škrábání na zádech, a pak závan vzduchu. Viděla znovu záblesk denního světla. Kolem ní byly rozestavění všichni studenti, kromě paní Tross, která zkoumala situaci a Cama, který jí pomáhal na nohy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Cam a přejel očima po pár škrábancům a začínajících modřinách, které měla na těle. Pak jí očistil nějakou špínu z ramene. "Viděl jsem, jak ta socha padá. Hned jsem vyběhl, abych ti pomohl, ale bylo pozdě ... musíš být tak vyděšená."
Luce neodpověděla. Vyděšenost byla jen část toho, jak se zrovna cítila.
Daniel už byl na nohou. Ani se neotočil, aby zjistil, jestli je v pořádku nebo ne. Prostě šel pryč.
Luce poklesla čelist, když sledovala, jak odchází. Všem ostatním nejspíš uniklo, že jí zachránil.
"Co jsi udělala?" zeptala se paní Tross.
"Já nevím. v jednu chvíli jsme stáli tam" -Luce se podívala na paní Tross- "u hrobu a pracovali jsme. Další věc, kterou jsem viděla, byla, jak ta socha padala."
Albatros se sklonila, aby se podívala lépe na rozbitého anděla. Jeho hlava byla uprostřed popraskaná. Začala si mumlat něco o přírodních silách a starých kamenech.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře