Noc je temná, spánek sladký,
v domě není otce, matky.
Jenom mladá žena, spíc,
na manžela čekajíc.
A tu srdce sevře strach,
stíny běžíc po stěnách
tolik hrůzy vhání sem,
až otřásla se celá zem.
Úplněk je, měsíc svítí
do pokoje, mezi kvítí.
V tom podzimním tichém chladu
cosi vchází na zahradu.
Kol jezírka kráčí právě,
vyhýbá se vlhké trávě.
Žena každou chvíli krátkou,
měla by se stát již matkou.
Osudu ta hrůzná niť
oplétá ji, jako síť.
Zrůda tiše pro ni kráčí,
horká, mladá krev jí stačí.
Vyplnit jde hrůzný čin,
k tomu stvořen její stín.
Je to upír, cit v něm není,
vede duše k zatracení.
Odemknuty dvéře byly,
zrůdu klidně propustily.
Spěchá stále blíže k ženě,
která spí tu spokojeně.
Spí, sen zdá se býti sladký,
co naplat, když život krátký.
Hrůzy plná postava
teď k hrudi se jí dostává.
Mladou, sladkou krev jí saje,
svíce zhasla, závěs vlaje.
A tu z nebe letí hrom,
rozčísne tam v dáli strom
na znamení toho činu,
na němž má ta stvůra vinu.
Už opouští oběť svou,
čistou, krásnou, nevinnou.
Dozajista zas se vrátí,
tu zlou hanu dokonati.
Temnou noc nám střídá den,
čistý-ničím nezdrcen.
První je, i poslední,
všedností svou nevšední.
Mladá paní s námahou otevírá víčka.
Manžel je tu,radostně v náruči ji hýčká.
Po tom pro ně dlouhém čase
setkali se spolu zase.
Co to? těžce vzdechne žena,
spadne na zem unavena.
Ona, která dítě nosí,
bílá je a smrt ji kosí.
A v hlubokém jejím nářku,
služka shání kořenářku.
Matka s otcem k dceři běží,
ta jen těžce dýše, leží.
Sebemenší pohyb rukou,
stává se teď pro ni mukou.
Kořenářka bez meškání
k nešťastnici té se zklání.
Vida ranky nepatrné,
křižujíc se k dveřím hrne.
Staré ruce jen se chvějí,
hrůza svírá hrdlo její.
Kořenářka vezme kříž,
přisune ho k ženě blíž.
"Další této temné noci
přijď ti Pán Bůh ku pomoci."
A tu všichni pochopili,
co zlé ranky zavinily.
Oči mladé oběti
zavřely se v zápětí.
Zmizel nářek, ztichl pláč.
Kdo je? Co je vlastně zač?
Tak, jak jí čas rychle běží,
ona jenom mrtvě leží.
Manžel u ní sedí tiše,
těžkou Bibli třímaje.
Jemně hladí její ruku,
která tolik chladná je.
Leží klidně, celá bílá.
Čím se jenom provinila?
Snad svým štěstím,
snad svou krásou.
Kéž jí smí být léky spásou.
Manžel usnul u své paní,
slunce hasne bez přestání.
Ó Maria odpusť hříchy,
odpusť lsti a odpusť pýchy,
každý hříšný skutek můj,
prosím, za mne oroduj.
V nebi první hvězda svítá,
nebohá se strachy zmítá.
A tu půlnoc odbíjí,
ženu ten zvuk zabíjí.
Plna toho zděšení,
není schopna mluvení.
Hluboce spí manžel její,
ona leží v beznaději.
Oknem vchází temný stín,
zahalen, jak kapucín.
Nebohá ta bez hýbání.....leží,
nic se neubrání.
Jak mu ve tvář viděla,
zděšením tím omdlela.
Jeho zvrhlý horký dech
ucítila na zádech.
Upír svůj čin dokonal,
křehké tělo v náruč vzal.
Uletěli co pár mil,
tam ji v keře položil.
Ležela tak, jak by spala,
kouskem těla nehýbala.