Průvodce tajemnými místy plných příšer

27. leden 2012 | 18.28 |

CHCETE SE BÁT?

Chcete vědět, zda skutečně existuje olgoj chorchoj, onen záhadný červí zabiják, který se náhle a nečekaně vymrští z písku, aby ukojil svůj nenasytný hlad nic netušící obětí?

Bojíte se v lese a choulíte se strachy ke stromům? Těžko říct, zda je to ten pravý úkryt – některé "Adély" totiž možná ještě nevečeřely...

Ale ani na jiných místech nebývá vždy bezpečno; ostatně, Ivana Mládka k napsání textu známé písně Jožin z bažin inspirovalo pravděpodobně něco velmi konkrétního  – a asi na to nebyl hezký pohled...    

Mimoto se ve světě Ivana Mackerleho můžete setkat se sloními ptáky, vačnatými predátory a dalšími "roztomilostmi", a pokud spekulujete o tom, že byste si rády udělaly dejme tomu rodinný výlet někam, kde jste ještě nebyly, máme pro Vás tip: Což takhle podzemní říše Agharti nebo neviditelná vesnice? Mimochodem – ty děti nechte raději doma.

.. 

Novinka známého českého "záhadologa" o pátrání plném dobrodružství po příšerách, tajemných místech a nevysvětlitelných jevech je určena pro všechny dámy, které mají rády lehké mrazení v zádech a na svůj odraz v zrcadle ráno po nevyspalé noci si už zvykly, případně zaměstnání, kde se oficiálně téměř nonstop zdržuje jejich partner a kde ho nikdy nemůžou zastihnout, už pro ně přestalo mít nádech tajemna... Publikace za 269 Kč nabízí 248 stran plných dosud nepoznaných tvorů a míst a je doplněna barevnou fotografickou přílohou.

Autor knihy  Ivan Mackerle se zabývá výzkumem záhadných a neobjasněných jevů už pár desítek let. Napsal knihy Tajemství pražského GolemaDrakulovi v patáchOdkud přicházejí, společně s Jiřím Podzimkem Záhady a mystéria (1999) o natáčení stejnojmenného televizního seriálu a spolu s Jitkou Lenkovou, Vladimírem Šiškou a Janem Zemanem Velkou knihu tajemství a záhadVelkou knihu otázek a záhad. Přispívá do mnoha českých i zahraničních periodik. Zorganizoval řadu expedic, například k jezeru Loch Ness, do rumunské Transylvánie za hrobkou hraběte Drákuly, do mongolské pouště Gobi, na Madagaskar za lidožravým stromem či do Austrálie a Tichomoří. O svých expedicích natáčí dokumentární filmy.

Příšera z bažin

Strašidlo pro děti?

Podle ironických narážek některých Australanů by se mohlo zdát, že to hrozné zvíře, číhající na své oběti v bahnitých hloubkách mrtvých říčních ramen, kterému domorodí Aboriginové říkají baňap (anglicky se píše bunyip), nikdo nebere vážně. Zvláště když ještě dodám, co mi řekl člen naší expedice Australan David Petrica. Slovo baňap se prý dnes v Austrálii používá i jako synonymum pro podvod, humbuk apod. Tato příšera, jejíž popis je dosti neurčitý, se ze svého úkrytu vynořuje hlavně v noci, a napadá či zabijí zvířata i lidi, kteří se k ní odváží přiblížit. Jako oběť si nejraději vybírá ženy. Australský spisovatel Alan Marshall kdysi posměšně napsal: "Kdo odchází z hospody brzy, často zaslechne baňapa. Kdo se vypotácí kolem půlnoci, obvykle ho zahlédne. A kdo chlastá až do rána, toho baňapové pronásledují."

Ale i když se tam o něm v současné době píše převážně jen v dětských knížkách, lidé žijící na venkově ho berou docela vážně. Obzvláště Aboriginové. Australská divočina je dostatečně rozlehlá, aby se v ní mohlo skrývat cokoli. Leda že by tam řádila epidemie nakažlivých šílených halucinací... Ale ne, svědků je příliš mnoho a jsou to lidé docela normální, zkušení lovci z buše, farmáři i lesní dělníci. Údaje, které jsem postupně začal shromažďovat, mě brzy přesvědčily, že to skutečně není jenom vymyšlená pohádka, jak se nám snaží někteří  "vzdělaní racionalisté" namluvit.

Skalní kresby domorodců, ale i doložený případ zabití této nestvůry a nálezy jejích kostí, byly dostatečné důvody, aby se možností její existence začali v polovině 19. století zabývat i zoologové. Zdálo se docela logické, že v "zemi vačnatců" žije i jakýsi vačnatý ekvivalent, řekněme hrocha, který by obsadil ekosystém řek a jezer. Podle domorodců existovaly dva odlišné druhy baňapa. Nejčastěji byl popisován v podobě jakéhosi chlupatého tuleně se psí hlavou. Ten druhý, vzácnější typ byl mnohem podivnější. Měl dlouhý krk s malou hlavou, takže vzdáleně připomínal pštrosa emu. Tělo však bylo mohutné, velikosti telete. Jeho krk byl zarostlý  hustou hřívou a z tlamy mu koukaly dva kly. Čtyři nohy měly po třech prstech.

V prvních letech kolonizace Austrálie, kdy se bílí osídlenci o baňapovi dozvěděli a teprve začínali zkoumat vnitrozemí, bylo na jeho lov vysláno několik vědeckých expedic pracovníků melbournské zoologické zahrady i muzea. Dr. Hobson, podnikl dlouhou cestu k Velkému jezeru Corangimite, kde byla nalezena kost velkého neznámého vodního živočicha. O pár let později tým čtyřiceti mužů dr. Meekina zase pročesával bažinatou oblast u Euroy, kde byl baňap mnohokrát pozorován bílými usedlíky. Pátrání vyvrcholilo nálezem lebky na břehu řeky Murrumbidgee. Podle tvaru musela patřit zvířeti s dlouhým rypákem. Měla klenutou mozkovnu délky 23 cm, s hodně nízko umístěnými očními důlky. Konec rypáku byl uražen, ale zbytek horní čelisti se silnými stoličkami zůstal zachován. Když výzkumníci lebku ukázali místním Aboriginům, ti jednoznačně prohlásili, že patří baňapovi a že na jejím chybějícím konci byly určitě dva velké tesáky směřující dolů. Lebka byla dopravena do Melbourne a pochopitelně vyvolala veliký rozruch. Zkušení australští anatomové, jako byl dr. Hobson a Greeves  prohlásili, že lebka patří tvoru vědě dosud neznámému. Podle dr. Jamese Granta to muselo být ještě mládě nebo dokonce fétus (plod), neboť lebeční kost byla velice křehká a lehká a korunky zubů byly ještě neobroušené s ostrými hranami.

Ale, jak už to při objasňování záhad bývá, ihned se ozvali skeptikové. A hlavně ti, co o problému mnoho neví a žijí někde úplně jinde. Tehdejší velká světová autorita prof. Owen ze vzdálené Anglie rezolutně prohlásil, že lebka patří jenom obyčejnému teleti. Typické bylo, že nalezenou lebku vůbec neviděl a svou zdrcující kritiku založil pouze na písemném popisu a nakresleném obrázku, který se mu dostal do ruky. Pro australské vědce, poslušně uctívající vše, co přišlo z "královské Anglie", to bylo poslední slovo, a o baňapa ztratili zájem. Prvotní nadšení tisku i veřejnosti se rychle obrátilo a změnilo v cyničnost. Lebka byla uložena do depozitáře Australského Muzea, odkud – jak už to v případech záhadných nálezů často bývá - beze stopy zmizela. Dodnes tedy není zcela jasné co to ve skutečnosti bylo.

Chystáme past

Na poloostrově Cape York je řek, jezírek a bažin, kde se podle Aboriginů baňap ukrývá, poměrně dost. Dostat se ale do těchto mokrých oblastí není nijak snadné. I výborné terénní auto má své meze. Náš Nissan Patrol byl přetížen těžkou výbavou a zásobami s pěti lidmi. Neměli jsme ani naviják pro samovyprošťování, ani snorkel (nahoru vyvedené sání motoru) pro hluboké brodění. Samozřejmě, že mosty tam nikde nebyly a řeky byly plné krokodýlů. Dostat se přes vodu přitom vždycky znamenalo probrodit si nejdřív vyhlédnutou trasou pěšky a nohama zkoumat, zda nejsou pod hladinou díry, balvany nebo bahno. Trvalo nám asi deset dní, než jsme pronikli daleko na sever do pralesa, protkaného nesčetnými přítoky řeky Jardine, plného bahnitých jezírek obklopených tísnivou atmosférou, i divokých vodopádů s průzračnými hlubinami ve vymletých skalních korytech.

V této oblasti o rozloze asi 800 hektarů před několika lety baňap řádil a děsil lidi. Aboriginové z něj měli takovou hrůzu, že při lesních požárech raději uhořeli, než aby se zachránili v nějakém jezírku. Žádná výprava, která se ho tehdy vydala hledat, ho za dne nezahlédla, ale v noci slyšívali jeho řev. Připomínal poněkud hlas býka a ozýval se v pětivteřinových intervalech.

Skeptikové se snažili zvuky vysvětlit jako křik velkých ptáků, krokodýlů nebo zvuk plynu, unikajícího pod tlakem z bahna, ale místní obyvatelé, kteří svou krajinu dobře znali, s tím nesouhlasili. Farmář Tommy Hinde a jeho soused Bily Hill, se společně vydali v noci k řece, odkud se ozýval štěkavý řev. Něco velkého se tam šplouchalo ve vodě, a když došli ke břehu zátočiny, zmizelo to. Voda byla ještě zpěněná a břeh postříkaný bahnem. Dobytek to být nemohl, protože v té době byla řeka hluboká přes dva metry.

Kryptozoologové hledají vysvětlení v býložravých vačnatcích zvaných diprotodoni, kteří už ovšem oficiálně dávno vymřeli. Ti skeptičtější se domnívají, že to mohl být tuleň, který občas pronikl z moře proti proudu řeky hluboko do vnitrozemí. Jiní si pověsti o baňapovi vysvětlují náhodnými setkáními s tuláky a uprchlými vězni, kteří se před lidmi skrývali ve vodě. Opuštěná australská divočina byla ideální místo pro úkryt různých zločinců prchajících před zákonem. Když zahlédli člověka, ukryli se pod hladinu jezírek a říčních ramen, kde dýchali pomoci šnorchlů, vyrobených z dutých kostí nebo rákosových stvolů. Jejich úprk do vodního úkrytu mohl náhodné svědky dost vyděsit. A strašné výkřiky ze tmy pocházely od těchto uprchlíků, kteří se občas sami polekali. že se setkali s hrozným baňapem. Zvláštní zájem o ženy by zde byl už zcela logický. Dlouhá odloučenost od společnosti lidí a hlavně od žen u nich zcela jistě vyvolala silnou touhu po setkání.

V době, kdy jsme se do těchto končin dostali, zde byl ale klid. Žádné čerstvé zprávy o výskytu baňapa jsme nikde nezachytili. V této opuštěné divočině je však tak málo lidí, že to nemuselo nic znamenat. Baňap si tu klidně mohl někde žít nikým nepozorován. Říká se o něm, že je noční zvíře, a tak jsme si na něj vždycky v noci políčili. Na vybrané místo někde na břehu jsme umístili videokameru s reflektorem. Před kameru jsme nainstalovali čidla, citlivá na pohyb. Kdyby něco mezi čidly prošlo, přerušilo by to neviditelný infračervený paprsek a automaticky by se rozsvítil reflektor a spustila kamera. Pár stovek metrů od této "pasti" za hustou hradbou stromů jsme si pak postavili tábor. Technika tedy pracovala za nás i v noci. Příští den jsme si promítli, co se v noci natočilo a mohli jsme pokračovat dál na jiné místo. Původně jsme chtěli mezi čidla umístit návnadu v podobě nějakého živého tvora, třeba za nohu přivázanou slepici, ale nakonec jsme od toho ustoupili. Jednak jsme ji nemohli nikde sehnat a pak se ukázalo, že bychom měli potíže i s jejím převozem. Auto bylo tak nacpané, že by se tam už žádná klec nevešla. Ani nám na klín. Tam už jsme museli mít brašny s fotoaparáty a kamerou. Aspoň jsme si neznepřátelili ochránce zvířat.

Výsledek pokusů s noční automatickou kamerou byl ale chabý. Žádného záhadného tvora jsme nenafilmovali. Jednou se kamera třikrát za noc spustila, ale v záběru jsme vůbec nic nenašli. Byl tam jen prázdný osvětlený úsek břehu a kolem tma. Vysvětlovali jsme si to tak, že infračervený paprsek přerušila nějaká velká můra, anebo že zvíře rychle odběhlo mimo dosah reflektoru. Nakonec nás začalo zlobit jedno relátko ve spouštěcí skříňce a kameru jsme museli odstavit. Pátrání pak pokračovalo klasickým způsobem. Průzkumem břehů mrtvých říčních ramen, hledáním stop a hlídkováním s dalekohledy. Spisovatel Alan Marshall se ale mýlil. Mnohokrát jsme seděli u táboráku s flaškou whisky až do rána, a přesto jsme baňapa neslyšeli. Teď už ale aspoň víme, jak zařízení pro automatické noční natáčení zdokonalit pro příští výpravu za tajemnými tvory naší planety.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře