16.kapitola

10. prosinec 2011 | 10.42 |
› 

 VISET NA VLÁSKU

Luce stála na křižovatce mezi hřbitovem na severní části školního areálu a cestě k jezeru, které bylo na jihu. Byl časný večer a stavební dělníci už odešli domů. Světlo dopadalo přes větve dubů na tělocvičnu a stíny pokrývaly trávník, který vedl k jezeru. Luce to k němu lákalo. Jenže si nebyla jistá, jakou cestou chce jít. V ruce držela dva dopisy. První byl od Cama, omluva, což ovšem čekala a prosba, aby se setkali po škole a promluvili si. Druhý byl od Daniela. Nebylo v něm nic jiného, než: "Sejdeme se u jezera."
Nemohla se ho dočkat. Její rty se stále chvěly z jejich polibků minulou noc. Nemohla dostat z myšlenek jeho prsty, kterými se probíral jejími vlasy nebo jeho rty na jejím krku.
Zbytek noci byla mnohem nejasnější, než to, co se stalo potom, když se posadila vedle Daniela na pláži. Ve srovnání se způsobem, jakým jeho ruce zkoumaly její tělo před deseti minutami, se zdálo, že se jí bojí dotknout.
Nic z něj nedokázalo setřást omámení. Pořád si mumlal znovu a znovu tu samou věc -"Něco se muselo stát. Něco se změnilo."- a díval se na ní s bolestí v očích. Jako by držela odpověď na jeho otázky. Jako by měla nějakou představu, o čem mluví. Poslední co si pamatovala bylo, že mu usnula na rameni, když se dívala na éterické moře.
Když se probudila o několik hodin později, nesl ji po schodech zpátky do jejího pokoje na koleji. Byla překvapená, když si uvědomila, že prospala celou cestu zpátky do školy a ještě víc- překvapivou, podivnou září na chodbě. Byla zpátky. Danielovo světlo. To, které nevěděla, jestli může taky vidět.
Všechno kolem nich se koupalo ve fialovém, měkkém světlu. Odráželo se od světlých dveří studentů a vrhalo na ně podivný neonový odstín. I dlaždice se zdály, že září. Dívala se z okna na hřbitov, který se koupal v prvních náznacích temně žlutého ranního světla. To všechno se odehrávalo před zraky Červených.
"Jsme tak hlídaní," zašeptala nervózně a ještě napůl spala.
"Nebojím se Červených," řekl Daniel klidně a podíval se do kamery. V první okamžik byla jeho slova uklidňující, jenže pak Luce začala uvažovat o neklidu v jeho hlase: Pokud Daniel neměl strach z Červených, pak měl strach z něčeho jiného.
Když ji položil na postel, políbil jí lehce na čelo a pak se zhluboka nadechl. "Nikdy mi nesmíš zmizet," řekl.
"Žádný problém."
"Myslím to vážně." Na dlouhou chvíli zavřel oči. "Teď si odpočiň - ale ráno před školou mě najdi. Musím s tebou mluvit. Slibuješ?"
Vzala ho za ruku a přitáhla si ho k sobě pro poslední polibek. Vzala jeho tvář do dlaní a rozplývala se v jeho pohledu. Vždycky, když otevřela oči, on se na ní díval. A jí se to líbilo.
Nakonec vycouval. Stál ve dveřích a díval se na ni pohledem, pod kterým její srdce běželo jako o závod. Pak vešel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Luce usnula tím nejhlubším spánkem.
Spala během jejího dopoledního vyučování a probudila se až v časném odpoledni. Cítila se neskutečně živá a jako znovuzrozená. Nestarala se o to, že se neomluvila, proč chyběla ve škole. Měla jen strach, že zaspala setkání s Danielem. Musí ho najít. Když to udělá, on to pochopí.
Kolem druhé hodiny konečně vylezla z postele. Ne že by si snad šla pro něco k jídlu, nebo šla na nudnou hodinu náboženství slečny Sophie. Vylezla, když uviděla dvě obálky, které byly pod jejími dveřmi. Ty byly taky důvodem, proč odešla ze svého pokoje.
Musela si promluvit s Camem jako první. Pokud půjde k jezeru před hřbitovem, věděla, že už jí Daniel nedovolí jít potom na hřbitov. Jestli půjde jako první na hřbitov, její touha po Danielovi jí dá odvahu říct Camovi věci, na které by potom mohla být příliš nervózní.
Hlavně o včerejší noci, kdy se zase dostal tak hrozně mimo kontrolu.
Když šla přes hřiště směrem k hřbitovu, promítala si v mysli svoje obavy ze setkání s ním. Podvečer byl teplý a vzduch byl prosáklý vlhkem. To se děje vždy o horkých nocích, kdy vítr, který vane od moře a není dost silný, aby se ochladil.
Na školním pozemku se nepohnul ani lísteček na stromě. Luce byla jediná věc na Sword&Cross, která byla skutečně v pohybu. Všichni ostatní byli propuštěni z vyučování a tlačili se v jídelně na večeři. A Penn -možná i někdo další- asi zrovna přemýšlela, kde je Luce.
Cam byl opřený o bránu hřbitova, porostlou lišejníkem. Lokty měl opřené o vyřezávanou vinnou révu na litinových sloupcích a ramena měl shrbená dopředu. Zrovna kopal do pampelišky ocelovou špičkou jeho velkých černých bot.
Luce si nemohla vzpomenout, jestli ho někdy viděla takhle zahloubaného - většinu času se zdálo, že má Cam zájem o svět kolem něj. Ale tentokrát si jí nevšiml, ani když stála přímo před ním.
Když se na ní podíval, jeho tvář byla popelavá. Vlasy měl volně rozpuštěné kolem obličeje a Luce byla překvapená, když zjistila, že se neoholil.
Jeho oči zkoumaly její obličej, jako kdyby pro něj bylo namáhavé cokoliv dělat. Vypadal příšerně. Ne zbitý od toho, jak včera bojoval, ale jakoby nespal několik dní.
"Přišla jsi." Jeho hlas byl chraplavý, ale jeho slova končila lehkým úsměvem na rtech. Luce si zakřupala klouby v domnění, že s úsměvem na rtech přetrval déle, než bylo nutné. Přikývla a pozvedla dopis.
Natáhl k ní ruku, ale ona stáhla ruku pryč. Předstírala, že si potřebuje odhrnout vlasy z očí.
"Myslel jsem, že se včera v noci zblázním," řekl a odstrčil se od brány. Přešel pár kroků až na hřbitov a tam se posadil se zkříženýma nohama na krátkou šedou mramorovou lavici mezi hroby v první řadě. Otřel z ní špínu křehkými prsty a pak poklepal na prázdné místo vedle něj.
"Zblázníš?" zeptala se.
"Jo, to je většinou důvod, proč se lidé naštvaně vyřítí z baru."
Posadila se naproti němu a zkřížila si nohy. Odsud viděla horní větve obrovského starého dubu ve středu hřbitova, kde měla s Camem odpolední piknik. Zdálo se to už tak dávno.
"Nevím," řekla Luce. "Spíš bys měl být popletený. Zmatený, možná. Zklamaný."
Otřásla se, když si vzpomněla, jak jí popadl za ruku ten hnusný kluk, na závan Camovi pěsti, sytě černý stín ... "Proč jsi mě tam vlastně bral? Víš, co se stalo Jules a Phillipovi, když se vyplížili ven."
"Jules a Phillip byli blbci. Každý jejich pohyb byl sledovaný elektronickými náramky. Samozřejmě, že když odešli, tak je zatkli." Cam se temně usmál, ale ne na ni. "Nebyli jsme jako oni, Luce. Věř mi. A kromě toho, nechtěl jsem se dostat do další rvačky." Promnul si spánky a prsty si promasíroval kůži kolem nich. Vypadal tak zranitelně. "Jen jsem nemohl vydržet, jak s tebou ten kluk mluvil. Dotkl se tě. Zasloužíš si, aby s tebou bylo zacházeno s nejvyšší opatrností." Jeho zelené oči se rozšířily. "Chci být tím, kdo na to dohlídne. Jediný."
Zastrčila si vlasy za uši a zhluboka se nadechla. "Came, můžeš vypadat jako opravdu velký chlap-"
"Ale ne." Zakryl si dlaněmi tvář. "Jen ne tu příšernou ohranou řeč. Doufám, že mi teď neřekneš, že budeme přátelé."
"Nechceš být můj kamarád?"
"Víš, já chci být víc, než jen tvůj přítel," řekl a slovo "přítel" vyplivl, jako by to bylo sprosté slovo. "Je v tom Grigori, že jo?"
Cítila, jak se jí stáhnul žaludek. Uhodl to. Nebylo příliš těžké na to přijít. Byla tak zahlcená vlastními pocity, že jí nenapadlo, co si myslel Cam o jejich vztahu.
"Doopravdy neznáš ani jednoho z nás," řekl Cam a zvednul se a ustoupil o jeden krok, "ale jsi připravená vybrat si z nás dvou právě teď?"
Bylo troufalé, že předpokládal, že si mezi nimi vybírá. Zvlášť po včerejší noci. Jak si mohl myslet, že mezi ním a Danielem probíhala nějaká soutěž? Pak se Cam vrátil k ní na lavičku. Jeho tvář byla jiná. Prosebná. Vzal její ruce do svých.
Luce byla překvapená, že ho vidí tak zranitelného. "Je mi to líto," řekla a odtáhla se od něj. "Prostě se to stalo."
"Přesně tak! Prostě se to stalo. Co to bylo, nech mě hádat -minulou noc. Zastavil na nějaké romantické cestě. Luce, rozhodla ses ještě předtím, než jsi věděla, co je v sázce. A mohlo by být toho v sázce ... hodně." Povzdechl si, když se podíval na její zmatenou tvář. "Mohl bych tě udělat šťastnou."
"Já jsem s Danielem šťastná."
"Jak to můžeš říct? Nemůže se tě ani dotknout."
Luce zavřela oči. Vzpomněla si na spleť jejich rtů minulou noc na pláži. Paže Daniela, které byly ovinuté kolem jejího pasu. Celý svět byl najednou tak správný, harmonický a bezpečný. Ale když otevřela oči, Daniel tu nebyl. Byl tu jen Cam.
Odkašlala si. "Ano, může. Dotýká se mě."
Tváře jí začaly hořet. Luce si na ně položila chladnou ruku, ale Cam si toho nevšiml.
"Ale je to komplikované."
"Na způsobu, jakým mě Daniel líbá, nic komplikovaného není." Kousla se do rtu. Tvrdě. Vysmíval se jí.
Cam se zasmál. "Oh? To můžu udělat stejně dobře, jako Grigori," řekl. Zvedl jí ruku a políbil ji na její hřbet. Pak jí nechal klesnout zpátky k jejímu boku.
"Nic takového to nebylo," řekla Luce a odvrátila se.
"A co tohle?" Přejel jí rty po tváři.
Pokrčila rameny. "Taky ne."
Cam si olízl rty. "Chceš říct, že se s tebou Daniel Grigori skutečně líbal tak, jak si zasloužíš?" Něco v jeho očích připomínalo doutnající dřevěné uhlí.
"Ano," řekla. "A byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostala." Dokonce, i když to byl její první polibek, věděla, že kdyby se jí někdo zeptal znovu v šedesáti nebo ve stol letech, odpověděla by stejně.
"A přesto jsi tady," řekl Cam a potřásl nevěřícně hlavou.
Luce se nelíbil jeho pomlouvačný tón. "Jsem tady jen proto, abych ti řekla pravdu o mě a o Danielovi. Abych ti řekla, že ty a já-"
Cam vybuchl smíchy. Bylo to hlasité duté krákání, které se rozléhalo po celém hřbitově. Smál se tak dlouho a tak tvrdě, až se musel chytit za břicho a setřít si slzy z očí.
"Co je na tom k smíchu?" zeptala se Luce.
"Nemáš ponětí," řekl a stále se smál.
Camův tón typu "to není možné" nebyl daleko od toho Danielova včera večer, když byl téměř neutišitelný a pořád opakoval "to je nemožné". Ale i tak byla jejich reakce úplně odlišná. I když pak Daniel ochladnul, cítila, že jí to táhne pořád k němu. Dokonce mohla tvrdit, že toužila být s Danielem mnohem víc, než kdy chtěla být s Camem. Když se teď vedle Cama cítila jako outsider, ulevilo se jí. Nechtěla mu být blízko. Ve skutečnosti se právě teď cítila moc blízko.
Měla toho dost. Zaskřípala zuby, vstala a kráčela k bráně. Měla na sebe vztek, že s ním byla tak dlouho.
Cam jí ale chytil a otočil jí k sobě. Chtěl jí zastavit. Stále se ještě usmíval, ale kousal se do rtu a snažil se to utišit. "Neodcházej," zasmál se.
"Nech mě na pokoji."
"Ještě ne."
Než ho stačila zastavit, Cam ji chytil do náruče. Chytil jí pevně kolem pasu a zvedl jí ze země. Luce vykřikla. Chvíli bojovala, ale on se usmíval.
"Nech mě být!"
"Grigori a já jsme bojovali docela pěkný férový a dlouhý boj, nemyslíš?"
Zamračila se na něj a zatlačila mu rukama proti hrudi. "Jdi do pekla."
"Ty mi nerozumíš," řekl a přiblížil její tvář k té své. Jeho zelené oči se do ní vpíjely a ona se nenáviděla za to, že část z ní, se stále ztrácela v jeho pohledu.
"Podívej, já vím, že těch posledních pár dní bylo šílených," zašeptal, "ale já se o tebe postarám, Luce. Hluboce. Nemůžeš si ho vybrat. Ani jsi mi nevěnovala polibek."
Cítila, jak se jeho ruce prudce napjaly a pevně jí objaly. Najednou dostala strach. Byli z dohledu školy a nikdo nevěděl, kde byla.
"Nehodlám na tom nic měnit," řekla mu a snažila se znít klidně.
"Myslíš to jako vtip? Předstírej, že jsem voják a tohle je moje poslední přání. Slibuju, jen jeden polibek."
Luce myslela na Daniela. Čeká na ni u jezera. Má v ruce kameny a hází je do vody. Přitom by mohl mít v náručí jí. Nechtěla políbit Cama, ale co když jí potom nechá odejít? Polibek by mohla být ta nejmenší a nejbezvýznamnější věc. Nejjednodušší způsob, jak uniknout. A pak se svobodně vrátit k Danielovi. Cam to slíbil.
"Jen jeden polibek-" začala, ale jeho rty jí umlčely. Její druhý polibek za tak málo dní. Jestli byl Danielův polibek hladový a zoufalý, Camův polibek byl jemný a příliš dokonalý. Jako kdyby si ho nacvičil už na sto holkách před ní.
Přesto cítila, že v ní povstalo něco, co chtělo reagovat. Vzít všechen ten vztek, který ještě před chvíli cítila a zahodit ho do nicoty. Cam jí stále držel v náručí a držel celou její váhu jen na svých kolenech.
Cítila se v bezpečí v těchhle silných a schopných rukách. Potřebovala se cítit v bezpečí. Byla to taková změna od, dobře, od každé chvíle, kdy nelíbala Cama. Věděla, že by na něco neměla zapomínat, nebo na někoho? Koho-? Nepamatovala se. Byl tu jen ten polibek a jeho rty.
-Náhle cítila, jak klesá. Udeřila se o zem, tvrdě. Vyrazila ze sebe bolestivý sten.
Zvedla se na pažích a viděla, jak o pár centimetrů dál přišla Camova tvář do kontaktu se zemí. Trhla sebou. Zapadající slunce vrhalo světlo na dvě tmavé postavy na hřbitově.
"Kolikrát to musíš zničit děvče?" Luce slyšela smutný unavený hlas s jižním přízvukem. Gabbe? Vzhlédla a zamrkala do zapadajícího slunce. Gabbe a Daniel.
Gabbe spěchala, aby jí pomohla na nohy, ale Daniel se na ní ani nepodíval.
Luce se proklínala. Nemohla se rozhodnout, co bylo horší -Daniel, který viděl, jak líbá Cama, nebo-no jistě-Daniel, který bojuje s Camem, znovu.
Cam vstal a stoupl si před ně. Luce úplně ignoroval. "Dobře, který z vás to bude tentokrát?" zavrčel.
Tentokrát?
"Já," řekla Gabbe a vykročila vpřed s rukama v bok. "To první vyrušení z lásky malým ťuknutím bylo ode mě, Came drahoušku. Co s tím uděláš?"
Luce zavrtěla hlavou. Gabbe si musela dělat legraci. Jistě to byl nějaký druh hry. Camovi se to ale asi legrační nezdálo. Vycenil na ní zuby a vyhrnul si rukávy. Dal si ruce v pěst a posunul se vpřed.
"Zase Came?" Pokárala ho Luce. "Neměl už jsi tenhle týden bojů dost?" Jako by toho nebylo dost, on se vlastně chystal udeřit dívku.
Otočil se k ní bokem a usmál se. "Po třetí to má teprve to kouzlo," řekl a jeho hlas překypoval zlobou.
Otočil se zpátky ke Gabbe. Ta k němu přišla a vysokým kopem ho trefila do čelisti. Luce uskočila dozadu, když Cam padal k zemi. Jeho oči byly zavřené a on si svíral tvář. Gabbe nad ním stála a vypadala nepoznamenaně, jako by právě vytahovala, jako dokonalá hospodyňka moučník z trouby. Podívala se na nehty a povzdechla si.
"Bude to ostuda porazit tě ve chvíli, když nemám dodělanou manikúru. No, nevadí," řekla a přistoupila k němu. Pak ho opakovaně kopla do žaludku. Vychutnávala si každý kop, jako by to bylo vítězství v arkádové hře.
Zavrávoral a zvedl se do podřepu. Luce nemohla vidět jeho tvář -měl jí pohřbenou mezi kolenama- ale sténal bolestí a dusil se vlastní dechem. Luce tam stála a dívala se na Gabbe a pak na Cama a pak znovu. Nebyla schopná pochopit, co tam vidí. Cam byl dvakrát větší než Gabbe, ale i tak to vypadalo, že má navrch.
Zrovna včera Luce viděla, jak Cam zmlátil v baru obrovského chlapa. A v noci, v knihovně, se boj Daniela a Cama zdál vyrovnaný.
Luce se dívala nechápavě na Gabbe. S její duhovou stuhou ve vyčesaných vlasech. Teď Cama přimáčkla k zemi a zkroutila mu rameno. "Strýčku?" posmívala se mu. "Stačí říct kouzelné slovíčko, drahoušku. Pak tě nechám jít."
"Nikdy," Cam si odplivl na zem.
"Doufala jsem, že to řekneš," odvětila a přitiskla mu hlavu k tvrdé a špinavé zemi.
Daniel položil Luce ruku na krk. Uklidňoval jí. Podívala se na něj, vyděšená z toho, co uvidí v jeho tváři. Musí jí právě teď nenávidět.
"Je mi to líto," zašeptala. "Cam, on-"
"Proč jsi s ním šla vůbec na schůzku?" Jeho hlas zněl ublíženě a zároveň rozzlobeně. Chytil ji za bradu, aby se na něj podívala. Jeho prsty jí mrazily do kůže. Jeho oči byly fialové. Ani stopa po šedé.
Luce se zachvěl ret. "Myslela jsem, že to zvládnu. Nejdřív jsem chtěla jít s Camem, abych pak mohla jít za tebou a nestarat se o nic jiného."
Daniel si odfrkl a Luce došlo, jak hloupě to znělo.
"Ten polibek ..." řekla a mačkala si ruce. Chtěla ho vymazat ze svých úst.
"Byla obrovská chyba." Daniel zavřel oči a odvrátil se. Dvakrát otevřel ústa, aby jí něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Sevřel si vlasy v dlaních a pak je zase pustil.
Luce ho pozorovala. Obávala se, že by mohl začít brečet. Konečně jí vzal do náruče.
"Jsi na mě naštvaný?" Zabořila mu tvář do hrudi a vdechovala sladkou vůni jeho kůže.
"Jen jsem rád, že jsme se sem dostali včas."
Zvuk nářku Cama k němu strhnul jejich pohledy. Měl obličej stažený bolestí. Daniel vzal Luce za ruku a snažil se ji odtáhnut pryč, ale ona nemohla odtrhnout oči od Gabbe, která měla Cama v zápasnickém chvatu, takže skoro nemohl dýchat. Cam vypadal ... no prostě to nedávalo žádný smysl.
"Co se děje, Danieli?" zašeptala Luce. "Jak může mít Gabbe navrch nad Camem? Proč jí nechá, aby ho mlátila?"
Daniel si napůl povzdechl a napůl se zasmál. "Nenechává ji. Co vidíš je jen ukázka toho, co ta holka dovede."
Zavrtěla hlavou. "Nerozumím tomu. Jak-"
Daniel ji pohladil po tváři. "Projdeš se se mnou?" zeptal se. "Pokusím se ti vysvětlit nějaké věci, ale myslím, že by sis na ně měla asi sednout."
kapitola 16/ 2
Luce měla několik věcí, které by chtěla Danielovi odhalit. Nebo, ne úplně odhalit, nebo alespoň nějak je propašovat do rozhovoru, aby si nemyslel, že se zcela prokazatelně zbláznila. Vidět fialové světlo je jedna věc. Ale jsou tu sny, které nemůže -nechce- zastavit.
Daniel ji vedl k části hřbitova, kde Luce nikdy nebyla. Byla to rovná plocha, na které rostly spolu dvě broskvoně. Jejich kmeny se klonily směrem k sobě a ve vzduchu pod nimi tím tvořily obrys srdce. Přivedl ji až pod zvláštně pokroucené stromy a vzal jí za ruce. Propletl její prsty s těmi jeho.
Večer byl tichý, kromě písně cvrčků. Večeře zaměstnala všechny studenty v jídelně. Nabírali si na lžíce šťouchané brambory a vydávali mlaskavý zvuk, když popíjeli mléko brčkem.
Bylo to, jako by z ničeho nic byla ona a Daniel na jiné rovině bytí než zbytek školy. Byla tu jen jeho ruka obtočená kolem té její, jeho zářivé vlasy ve světle zapadajícího slunce, jeho teplé šedé oči -všechno ostatní bylo daleko.
"Nevím, kde začít," řekl a soustředil se na to, jak jí masíroval prsty. Jako by ze sebe mohl odpověď třením jejích prstů dostat. "Je toho tolik, co ti musím říct a já to nechci pokazit."
I když Luce chtěla, aby Danielova slova byla jednoduché vyznání lásky, věděla dobře, co jí chce říct. Bylo to něco, co by jí mohlo říct hodně o něm, ale mohlo by to být pro Luce těžké slyšet.
"Není to náhodou jedna z těch věcí: Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu?"
"Dobrý nápad. Kterou chceš první?"
"Většina lidí chce nejdřív slyšet tu dobrou."
"Možná ano," řekl. "Ale ty se lišíš od většiny lidí."
"Dobře, řekni mi teda jako první tu špatnou."
Kousl se do rtu. "Tak mi slib, že neutečeš dřív, než ti řeknu i tu dobrou. Slibuješ?"
Neměla v plánu odejít. Ne teď, když už jí od sebe neodstrkuje. Ne, když jí bude brzy nabídnuta odpověď na jednu z dlouhého seznamu otázek, kterými byla těch několik posledních týdnů posedlá.
Vzal její ruku a přiložil si ji k hrudi. Ke svému srdci. "Řeknu ti pravdu," řekl. "Nebudeš mi věřit, ale zasloužíš si to vědět. I když tě to nejspíš zničí."
"Dobře." Surový uzel bolesti se jí usadil v hrudi. Cítila, jak se jí začala třást kolena. Byla ráda, když jí Daniel posadil. Přecházel sem a tam a pak se zhluboka nadechl. "V Bibli ..."
Luce zasténala. Nemohla si pomoct, škubla sebou, když si vzpomněla na nedělní školu. Kromě toho s ním nechtěla diskutovat o nějakém moralizujícím přirovnání. Bible jí asi neposkytne odpověď na žádnou z otázek, kterou jí chce Daniel vysvětlit.
"Jen poslouchej," řekla a natočil k ní pohled. "V Bibli můžeš vidět, jak Bůh strašně nadělá s tím, že by se všechny jeho duše měly milovat. Mělo by to být bezpodmínečné a bezkonkurenční?"
Luce pokrčila rameny. "Myslím, že ano."
"No-" Zdálo se, že Daniel hledá správná slova. "Tahle žádost se nevztahuje jen na lidi."
"Co tím myslíš? Na koho jiného? Na zvířata?"
"Někdy, jistě," řekl Daniel. "Stejně jako had. Padnul, protože pokoušel Evu. Byl prokletý tím, že navždy padnul na zem."
Luce se zachvěla. Vzpomněla si na Cama. Hada. Jejich piknik. Ten řetízek. Otřela si teď už holý krk. Byla ráda, že se ho zbavila.
Přejel jí prsty po vlasech, po bradě a nechal ruku na vyhloubenině na jejím krku. Vzdychla ze stavu blaženosti.
"Snažím se ti říct ... Myslím, že bys mohla říct, že jsem zatracený taky, Luce. Jsem zatracený velmi, velmi dlouho." Mluvil a jeho hlas byl prosáklý hořkostí. "Jednou jsem udělal volbu, protože jsem v tu volbu věřil -stále v ní ještě věřím, i když-"
"Nerozumím tomu," řekla a zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě, že ne," řekl a klesl na zem vedle ní. "Nepoužívám zrovna nejlepší způsob k tomu, abych ti to vysvětlil." Poškrábal se na hlavě a snížil hlas, jakoby mluvil sám k sobě. "Ale vše co můžu udělat, je pokusit se o to. Nemám na výběr."
"Dobře," řekla. Mátl jí. Ještě jí skoro nic neřekl. Snažila se působit míň ztraceně, než se cítila.
"Zamiloval jsem se," vysvětlil. Vzal ji za ruce a pevně je držel. "Znovu a znovu. A pokaždé to skončilo katastrofálně."
"Znovu a znovu." Z těch slov jí bylo špatně. Luce zavřela oči a stáhla ruce. Už jí to řekl. Ten den u jezera. S někým se rozešel. Bolelo ho to.
Proč by se teď měl zaplétat s další holkou? Bolel ho rozchod a bolí ho stále. Asi tak jako ostrá bolest, kterou cítila pod žebry. Stiskl jí prsty.
"Podívej se na mě," prosil. "Tohle je to místo, které je nejdůležitější."
Otevřela oči.
"Člověk, do kterého jsem se vždycky zamiloval, jsi byla ty."
Zatajila dech a chtěla vydechnout, ale vyšel z ní ostrý a řezavý smích. "Jasně, Danieli. Jé, ty jsi opravdu zatracený. To zní hrozivě."
"Poslouchej." Přitáhl si jí zpátky s takovou silou, že jí začalo pulzovat v rameni. Jeho oči fialově zaplály. Mohla říct, že dostal vztek. Fajn, to ona taky. Daniel se podíval nahoru do broskvoní, jako by žádal o pomoc. "Jen mi prosím dovol, abych ti to mohl vysvětlit." Jeho hlas se třásl. "Problémem nebyla ta láska."
Zhluboka se nadechla. "Tak co byl problém?" Chtěla mu naslouchat. Být silnější. Necítit bolest. Daniel vypadal zlomeně dost pro oba.
"Jsem nesmrtelný," řekl.
Stromy kolem nich zašustily. Luce si všimla koutkem oka slabého stínu. Nebyl nebezpečný, jako ten v baru, který do sebe všechno pohlcoval. Tenhle byl varovný. Stín si držel svou vzdálenost. Chladně se rozrůstal za rohem. Čekal. Na ni. Luce cítila hluboké zamrazení ve svých kostech. Nemohla setřást pocit, že ten kolosální stín, černý jako noc, čekal někde na konci cesty.
"Promiň," řekla a podívala se zpátky na Daniela. "Mohl bys mi to, ehm, zopakovat?"
"Jsem nesmrtelný," zopakoval. Luce se stále cítila ztracená, ale on stále mluvil. Proud slov se řinul z jeho úst. "Žiju a sleduju, jak se rodí děti, vyrůstají, zamilovávají se. Pak se dívám, jak mají vlastní děti a pak zestárnou. Nakonec vidím, jak umírají. Jsem odsouzen, Luce, dívat se na to celé znovu a znovu. Na každého kromě tebe." Jeho oči byly skelné. Jeho hlas sklouznul do šepotu. "Nechápeš, co je to zamilovat se-"
"Ale ..." zašeptala. "Já jsem ... zamilovaná."
"Nechápeš co je to mít děti a zestárnout, Luce."
"Proč ne?"
"Přicházíš každých sedmnáct let."
"Prosím-"
"Setkáváme se. Vždycky se to stane. Vždycky se sejdeme. Bez ohledu na to kde jsem nebo kam jdu. Bez ohledu na to, že si od tebe snažím udržovat odstup. Nikdy na tom nezáleží. Vždycky mě najdeš."
Zíral dolů na své zaťaté pěsti. Vypadal, jako by chtěl do něčeho praštit. Nebyl schopný podívat se nahoru.
"A pokaždé když se potkáme, propadneš mi-"
"Danieli-"
"Nemůžu ti odolat. Nemůžu od tebe utéct. Nemůžu tě ignorovat. Na ničem z toho nezáleží. Vždycky se do mě zamiluješ, a já do tebe."
"Je to tak hrozné?"
"Zabije tě to."
"Nech toho!" Vykřikla. "O co se snažíš? Zaplašit mě?"
"Ne," odfrkl si. "To by stejně nefungovalo."
"Pokud nechceš být se mnou ..." řekla a doufala, že to byl všechno jenom nějaký hloupý vtip. Nebo jeho nacvičený rozchodový projev. Ale nebyla to pravda. Nemohla to být pravda. "... pak je to asi mnohem uvěřitelnější příběh."
"Vím, že mi nemůžeš uvěřit. To je taky důvod, proč jsem ti to až doteď nikdy neřekl. Ale teď jsem musel. Protože jsem si myslel, že jsem pochopil pravidla a ... políbili jsme se. Teď nechápu nic."
Jeho slova z předešlé noci se k ní vrátily : Nevím, jak to mám zastavit. Nevím, co mám dělat.
"Protože jsi mě políbil."
Přikývl.
"Líbal jsi mě, a když jsme skončili, byl jsi překvapený."
Kývl znovu, ale vypadal trochu rozpačitě.
"Políbil jsi mě," pokračovala Luce a hledala způsob, jak si dát všechno dohromady, "a myslel sis, že to nepřežiju?"
"Na základě předchozích zkušeností," řekl chraptivě. "Ano."
"To je prostě šílené," řekla.
"Není to o polibku samotném. Je to o tom, co to znamená. V některých životech se můžeme políbit, ale ve většině nemůžeme." Pohladil ji po tváři. Potýkala se s tím, jak dobře se teď cítila. "Musím ti říct, že jsem raději, když se líbat můžeme." Podíval se dolů. "I když to dělá to, že tě ztratím, mnohem těžší."
Chtěla být na něj naštvaná. Protože si vymyslel takový bizardní příběh. Pak jí uzamknul ve svém objetí. Ale něco, co bylo jako svědění v koutku její mysli, jí říkalo, aby od Daniela neutíkala tak daleko jak to jen šlo, ale aby se nechala držet v jeho objetí a poslouchala tak dlouho, jak mohla.
"Když jsi mě ztratil," řekla a slova se jí tvarovala v ústech. "Jak se to stalo? Proč?"
"To záleží na tom, kolik si toho věděla o mé minulosti. O tom, jak dobře jsi věděla, kdo jsem." Pokrčil rameny a rozhodil rukama. "Vím, že to zní neuvěřitelně-"
"Bláznivě?"
Usmál se. "Chtěl jsem říct spíš zmateně. Ale já se snažím před tebou nic neskrývat. Jen je to velmi choulostivé téma. Někdy v minulosti by se tomu mohlo říkat ..." Sledovala jeho rty, ale žádné slovo z nich už nevyšlo.
"Že jsi mě zabil?"
"Měl jsem na mysli spíš, že jsi mi ´zlomila srdce´."
Zjevně trpěl. Luce ho chtěla potěšit. Cítila, jako by jí něco v jejích prsou táhlo dopředu. Ale ona nemohla. V tu chvíli si byla jistá, že Daniel ví o zářícím fialovém světle. Má to něco společného s tím, kdo je.
"Co vlastně jsi?" zeptala se. "Nějaký druh-"
"Vždycky jsem bloudil na zemi a někde v zadní části mé mysli jsem věděl, že jsi přišla. Kdysi jsem tě hledal. Pak, když jsem se ale začal skrývat. Když jsem věděl, že je nevyhnutelné, aby to skončilo zlomeným srdcem- začala jsi hledat ty mě. Netrvalo to dlouho a já si uvědomil, že přicházíš přibližně každých sedmnáct let."
Luce měla sedmnácté narozeniny koncem srpna. Dva týdny před tím, než se zapsala na Sword&Cross. Byla to smutná oslava. Její rodiče jí koupili v obchodě dort. Nebyly tam svíčky ... co kdyby? A co její rodina? Vracela se s ní každých sedmnáct let?
"Není to dost dlouhá doba na to, abych se vzpamatoval z minulosti," řekl. "Je to jen dost dlouho na to, aby se připravil na tvůj návrat."
"Takže jsi věděl, že přicházím?" zeptala se pochybovačně. Vypadal vážně, ale ona mu stále nemohla uvěřit. Nechtěla mu uvěřit.
Daniel zavrtěl hlavou. "Neznám den, kdy se objevíš. Takhle to nefunguje. Nepamatuješ si mou reakci, když jsem tě poprvé uviděl?" Vzhlédl, jako by na to sám vzpomínal. "Na několik prvních sekund jsem vždycky nadšený. Zapomenu na všechno, co se stalo. Jenže pak si vzpomenu."
"Ano," řekla pomalu. "Usmál ses, a pak ... je to důvod proč si na mě ukázal to gesto?"
Zamračil se.
"Ale jestli se tohle stane každých sedmnáct let, jak jsi říkal," odmlčela se, "pak jsi musel vědět, že se blížím. V jistém smyslu jsi to věděl."
"Je to složité, Luce."
"Viděla jsem tě ten den. Předtím, než jsi mě uviděl. Byls s Rolandem vedle Augustine. Smáli jste se tak moc, až jsem žárlila. Tohle všechno jsi musel vědět, Danieli. Říkáš, že jsi tak chytrý, abys mohl předvídat, že přijdu. A když zemřu, jak těžké to pro tebe bude? Jak ses mohl takhle smát? Nevěřím ti," řekla a měla pocit, že se jí hlas chvěje. "Nevěřím ti nic z toho, co jsi řekl."
Daniel jí jemně přitiskl palec na její oko, aby jí mohl setřít slzu. "Je to nádherná otázka, Luce. Zbožňuju tě za to, že ses na ní zeptala. Přeju si, abych ti to mohl vysvětlit lépe. Jediné, co ti můžu říct, je tohle: jediný způsob, jak přežít věčnost, je schopnost ocenit každý okamžik. To je to, co jsem dělal."
"Věčnost," opakovala Luce. "Jen další věc, které nerozumím."
"To nevadí. Už se nemůžu smát jako dřív. Vždycky když se objevíš, jsem jako přejetý."
"To nedává žádný smysl," řekla a chtěla odejít dřív, než to bude ještě nejasnější. Danielův příběh byl víc, než jen nesmyslný. Celou dobu co byla na Sword&Cross z poloviny věřila, že byla blázen. Jenže její šílenství vybledlo v porovnání s tím Danielovým.
"Neexistuje žádný manuál, jak vysvětlit tuhle ... věc, dívce kterou miluješ," prosil jí a hladil jí prsty po vlasech. "Dělám, co můžu. Chci, abys mi uvěřila, Luce. Co mám pro to udělat?"
"Vymysli si jiný příběh," řekla hořce. "A doplň ho rozumnější výmluvou."
"Sama jsi řekla, že cítíš, že mě odněkud znáš. Snažil jsem se to popírat tak dlouho, jak to šlo. Věděl jsem, co přijde."
"Cítila jsem, že tě odněkud znám, jistě," řekl. Teď byl její hlas protkaný strachem. "Třeba z obchoďáku nebo z letního tábora. Nemyslela jsem tím bývalý život." Zavrtěla hlavou. "Ne ... Nemůžu."
Zakryla si uši. Daniel jí je odkryl.
"A přesto hluboko v srdci víš, že je to pravda." Objal jí kolena a podíval se jí hluboko do očí. "Věděla jsi to, když jsem tě sledoval až na vrchol Corcovado v Riu, protože jsi chtěla tu sochu vidět zblízka. Věděla jsi to, když jsem nás odvážel dvě příšerné míle po řece Jordán, když se ti v Jeruzalémě udělalo špatně. Říkal jsem ti, že nemáš jíst všechny ty datle. Věděla jsi to, když jsi byla moje ošetřovatelka v italské nemocnici během první světové války a předtím, když jsem se schovával ve tvém sklepě během svrhnutí cara v Petrohradu. Když jsem se schoval ve věži tvého hradu ve Skotsku během Reformace. Když jsme spolu tančili během korunovace krále ve Versailles. Byla jsi jediná žena v černém. Když jsme byli v kolonii Quintana Roo, kde žili umělci a v protestantském pochodu v Kapském městě, kde jsme oba strávili noc ve stejném hostinci. Při otevření Velké opery v Londýně. Měli jsme nejlepší místa. A když moje loď ztroskotala na Tahiti, kde jsi byla ty. A byla jsi taky v Melbourne, kde jsem byl odsouzený. A v osmnáctém století v Nimes, kde jsem byl kapsář. A v Tibetu, kde jsem byl mnich.
Vždycky se objevíš tam, kde jsem já. A dřív nebo později ti dojdou všechny ty věci, které jsem ti teď řekl. Ale musíš to přijmout. Co cítíš. Pravdu."
Daniel se odmlčel, aby popadl dech. Rozhlédl se kolem ní, jako by tam ani nebyla. Pak se natáhl a přitiskl jí ruku na koleno. Do těla jí to vyslalo vlnu tepla. Zavřela oči. Když je otevřela, Daniel držel v ruce tu nejbělejší a nejdokonalejší pivoňku. Prakticky zářila. Rozhlédla se kolem sebe, kde jí utrhnul. Nevšimla si jí. Všude bylo jen hnijící ovoce a plevel. Drželi květinu spolu.
"Pamatuješ, když jsem ti nosil bílé pivoňky každý den v létě v Helstonu? Pamatuješ si to?"
Zíral na ni, jako by se snažil vidět až do jejího nitra. "Ne," povzdechl si po chvíli. "Samozřejmě, že ne. Závidím ti to."
Když to říkal, Luce ucítila na kůži teplo, jako kdyby v reakci na jeho slova její mozek vysílal do jejího těla signál. Jenže část z ní si nebyla vůbec ničím jistá.
"Dělám všechny tyhle věci," řekl Daniel a sklonil se k ní tak, že se jejich čela dotkla, "protože tě miluju, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám."
Spodní ret Luce se zachvěl. Silou vůle držela svou ruku v té jeho. Okvětní lístky květiny se dotýkaly jejích prstů.
"Tak proč jsi tak smutná?"
Bylo toho moc, co si musela promyslet. Naklonila se pryč od Daniela a vstala. Očistila si džíny od listí a od trávy. Točila se jí hlava. Žila už předtím?
"Luce."
Zamávala mu. "Myslím, že musím jít někam. K sobě. Abych si lehla." Opřela se o kmen broskvoně. Cítila se slabá.
"Nejsi v pořádku," řekl a vstal. Vzal jí za ruku.
"Ne!"
"Omlouvám se." Povzdechl si Daniel. "Nevím, co jsem si myslel, že se stane, až ti to řeknu. Neměl jsem ..."
Nikdy by si nemyslela, že přijde chvíle, kdy si bude potřebovat od Daniela odpočinout. Ale ona musela odejít. Způsob jakým se na ni díval, jí nutil říct mu, že ho vyhledá později a že si o všech těch věcech promluví. Jenže ona si nebyla jistá, že je to dobrý nápad.
Cítila, že se potom co řekl, něco uvnitř ní probudilo-nebyla si jistá tím, že je na to připravená. Už se nechtěla cítit jako blázen-už si nebyla jistá, že jím nebyl Daniel.
Komukoliv jinému by jeho vysvětlení dávalo mnohem míň smysl a nakonec by odešel. Ale Luce ... si nebyla jistá. Co když byla Danielova slova odpovědí, která by změnila celý její život? Nevěděla to. Měla takový strach, jako ještě nikdy v životě.
Vyndala ruku z té jeho a šla ke koleji. Po několika krocích se ale zastavila a pomalu se otočila.
Daniel se ani nepohnul. "Co se děje?" zeptal se a zvedl bradu.
Stála tam, kde byla v určité vzdálenosti od něj. "Slíbila jsem ti, že tu vydržím dost dlouho na to, abys mi mohl říct i tu dobrou zprávy."
Danielova tvář se skoro uvolnila. Usmál se. Ale v jeho výrazu bylo něco ztrápeného. "Dobrá zpráva je," -odmlčel se a pečlivě volil slova- "políbil jsem tě a jsi pořád tady."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře