17.kapitola

10. prosinec 2011 | 10.43 |
› 

 OTEVŘENÁ KNIHA

Luce se zhroutila na postel, ve které unaveně poskočily pružiny. Potom, co utekla ze hřbitova -a od Daniela- se prakticky rozběhla do svého pokoje
Ani se neobtěžovala rozsvítit, takže zakopla o židli, která měla být u stolu, a těžce si narazila prst. Schoulila se do klubíčka a sevřela si pulzující nohu. Alespoň ta bolest byla reálná. Mohla se vyrovnat s něčím, co bylo z tohohle světa.
Byla tak ráda, že je konečně sama.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
Nemohla si dát ani na chvíli pauzu.
Luce ignorovala klepání. Nechtěla nikoho vidět a tomu, kdo klepe, to brzy dojde. Další zaklepání. Venku za dveřmi se ozvalo těžké dýchání a hlenový kašel alergika. Penn.
Nechtěla teď vidět Penn. Myslela by si, že to zní bláznivě, kdyby jí měla říct o všem, co se jí stalo za posledních dvacet čtyři hodin. Nebo by si myslela, že se pomátla Luce, ale snažila by se to na sobě nedat znát a nechat si svoje myšlenky pro sebe.
Konečně, Luce slyšela, jak Penn schází ze schodů daleko dole na chodbě. Vydechla úlevou a vrátila se ke svému dlouhému a osamělému fňukání.
Chtěla z tohohle všeho vinit Daniela. Ze všech pocitů uvnitř ní, které nemohla ovládnout. Na chvíli si pokusila představit život bez něj. Bylo to nemožné.
Bylo to jako vzpomenout si na první dojem z domu, ve kterém jste žili celá léta. Tak moc blízko jí byl.
Teď musela vymyslet důvod, jak se prokousat všemi těmi podivnými věcmi, které jí dnes večer řekl. Na okraji mysli se jí ale pořád držela myšlenka na to, co říkal o časech, které v minulosti strávili spolu. Možná si Luce nepamatovala na všechny ty momenty, která jí popsal nebo místa, o kterých se zmínil, ale zvláštním způsobem ji jeho slova vůbec nešokovala.
Všechno jí bylo nějak povědomé. Například, vždycky nevysvětlitelně nenáviděla datle. Dokonce i pohled na ně způsoboval, že se jí zvedl žaludek. Začala prohlašovat, že je na ně alergická, tak je její máma přestala dávat do všeho pečeného.
Navíc skoro celý život prosila své rodiče, aby jeli do Brazílie, i když jim nikdy nemohla vysvětlit, proč tam tolik chtěla jet.
Bílé pivoňky. Daniel jí dal kytici pivoněk po požáru v knihovně. Bylo na nich vždy něco tak neobvyklého, ale přitom i důvěrně známého.
Obloha za jejím oknem měla barvu dřevěného uhlí. Bylo na ní jen pár bílých obláčku mraků. Její pokoj byl temný, ale bledé krásné květy na okenním parapetu skoro svítily v šeru. Už je měla ve váze týden, a ještě neuvadl ani jeden okvětní plátek.
Luce se posadila a nadechla se jejich sladké vůně.
Nemohla ho obviňovat.
Ano, znělo to bláznivě, ale on měl na to právo - byla to ona, kdo za ním chodil znovu a znovu a tvrdil mu, že mají společnou historii. A nebylo to jenom tohle. Ona také byla ta, kdo viděl stíny. Byla ta, kdo měl podíl na smrti nevinných lidí. Snažila se nemyslet na Trevora a Todda, když Daniel mluvil o její vlastní smrti - jak ji viděl tolikrát umírat.

Kdyby byla nějaká možnost, jak získat odpovědi na její otázky, chtěla by vědět, jestli se Daniel někdy cítil zodpovědný. Za to, že jí ztratil. Zda byla jeho realita taky tak zlá a plná tajemství. Jestli musel taky každý den čelit vině.
Zakopla o židli, která byla nějakým podivným způsobem umístěná uprostřed místnosti. Au. Když se na ní svalila, tápala rukou po nějakém pevném předmětu, kterého by se chytila a nahmatala tlustou knihu. Luce se přestěhovala ke zdi a rozsvítila. Pak přimhouřila oči před příšerným fluorescenčním světlem.
Knihu, kterou měla v ruce, nikdy neviděla. Byla vázáná v nějaké světlé tkanině s roztřepenými rohy. Bok knihy se rozpadal a lezlo z něj hnědé lepidlo.
Strážci:Mýtus ve středověké Evropě
Kniha Danielova předka.
Byla těžká a voněla slabě kouřem. Zatahala za list papíru, který byl zastrčený uvnitř.
Ano našla jsem náhradní klíč a protiprávně vstoupila do tvého pokoje.
Je mi to líto. Ale bylo to naléhavé!
Nemohla jsem tě nikde najít. Kde jsi?
Musíš se na tohle podívat a pak to musíme probrat. Za hodinu se zase vrátím. Buď opatrná.
xoxo
Penn
Luce položila papír vedle květiny a vzala si knihu zpátky do postele. Posadila se a vyhoupla si nohy na hrany postele. Držela knihu a měla zvláštní teplé mrazení přímo pod kůží. Kniha v její ruce skoro ožila.
Otevřela popraskané desky a očekávala, že bude muset dekódovat příšerný akademický obsah nebo se prokousávat rejstříkem vzadu, než konečně najde něco, co by jen vzdáleně souviselo s Danielem.
Nečekala, že to co hledá, najde už na titulní stránce.
Na přední stránce knihy byla vložena sépiově tónovaná fotografie. Jednalo se o velmi starý pohled tištěný na žloutnoucím papíře. Někdo dolů načmáral inkoustem: Helston, 1854.
Kůží jí projel žár. Strhla si přes hlavu černý svetr, ale i v tílku jí bylo pořád horko.
Vzpomínka na hlas Daniela se jí vynořila v prázdné mysli.
Jsem nesmrtelný, řekl. Přicházíš každých sedmnáct let. Zamiluješ se do mě, a já do tebe. A to tě zabije.
Její hlava pulzovala.
Jsi moje láska, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám.
Přejela prsty po obrysu fotky nalepené uvnitř knihy. Její táta byl na fotografie guru. Divil by se, jak se ta fotografie mohla dochovat a že to musí být nesmírně cenné. Luce na druhé straně byla na člověka na té fotografii naštvaná. Protože pokud každé slovo, které jí řekl Daniel, bylo pravdivé, pak už nic nedávalo smysl.
Mladý muž se světlými krátkými vlasy a světlýma očima, byl oblečen v elegantním černém kabátu. Měl zvednutou bradu a dobře řezané lícní kosti, což ještě víc zjemňovalo jeho účes. To co ale Luce vzalo dech, byly jeho rty. Přesný tvar jeho úsměvu v kombinaci s těma světlýma očima ... vypadal přesně jako výraz, který vídala posledních pár týdnů v každém jejím snu a během posledních pár dní i osobně.
Tenhle muž byl Daniel. Daniel, který jí právě řekl, že jí miluje-a že ona se mnohokrát reinkarnovala. Daniel, který řekl mnoho dalších věcí, které Luce nechtěla slyšet, a tak raději utekla pryč. Nechala ho opuštěného u broskvoní na hřbitově.
Byla to pozoruhodná podoba. Mohl by to být i nějaký vzdálený příbuzný. Třeba se geny autora této knihy nějak záhadně přenesly zrovna na Daniela.
Kromě toho, mladý muž na obrázku stál vedle mladé ženy, která vypadala hrozivě povědomě. Luce držela knihu jen centimetr od její tváře a hloubala nad podobou ženy. Měla na sobě černé pomačkané plesové šaty, které těsně až do pasu objímaly její tělo a pak vlály dolů v širokých černých vrstvách. Rukavičky z černé krajky zahalovaly její ruce, takže měla holé jen bílé prsty. Mezi svými rty odhalovala malé zuby v jednoduchém úsměvu. Měla čistou pleť o pár odstínů světlejší, než muž. Hluboko posazené oči-ohraničené hustými řasami. Černá záplava vlasů, které jí ve vlnách spadaly až k pasu.
Trvalo chvíli, než si Luce vzpomněla, jak se dýchá. Dokonce ani potom nemohla odtrhnout oči od knihy. Ta žena na fotografii?
Byla to ona.
Buď měla Luce pravdu a její vzpomínky na Daniela pocházely ze zapomenutého výletu do obchoďáku v Savannah, kde pózovali v sýrových oblečcích ve staré foto budce, na což si taky nemohla vzpomenout - nebo měl Daniel pravdu.
Luce a Daniel se vzájemně znali.
Z úplně jiné doby.
Nemohla popadnout dech. Celý její život jí probíhal v hlavě a její myšlenky byly jako rozbouřené moře-vyvstávaly další a další otázky. Zvláštní temné stíny, které jí pronásledovaly, příšerná smrt Trevora, sny.
Musela najít Penn. Jestli někdo může přijít na vysvětlení téhle nemožné události, je to právě Penn. S tajemnou, starou knihou zastrčenou v podpaždí Luce opustila její pokoj a hnala se ke knihovně.
Knihovna byla teplá a prázdná. Ale něco na vysokých stropech a nekonečných řadách knih Luce znervózňovalo.
Rychle prošla kolem nového pultu, který stále vypadal sterilně a nezabydleně. Pak prošla kolem obrovských prázdných polic a nakonec šla nekonečnými uličkami plnými knih, až konečně uviděla dlouhé stoly ve studijní sekci.
Místo toho, aby našla Penn, ale našla Arriane a Rolanda, jak spolu hrají šachy. Arriane měla nohy pod stolem a na hlavě pruhovanou dirigentskou čepici. Vlasy měla zastrčené v klobouku. Luce si všimla poprvé od toho rána, kdy jí stříhala vlasy, její lesklé, mramorové jizvy na krku. Arriane byla zabraná do hry. Pohybovala mezi rty hnědým doutníkem, když přemýšlela nad dalším tahem. Roland měl dredy svázané do dvou velkých uzlů na temeni. Díval se na Arriane okem dravce. Klepnula malíčkem do jednoho ze svých pěšáků.
"Šach mat, děvko," řekla vítězoslavně Arriane a smetla Rolandova krále ve stejné chvíli, kdy Luce zastavila před jejich stolem.
"Lululucinda," zazpívala Arriane a vzhlédla. "Ty ses přede mnou schovávala."
"Ne."
"Slyšela jsem o tobě zvěsti," řekla Arriane, což způsobilo, že k nim Roland zaujatě naklonil hlavu. "Šťouchnutí, šťouchnutí. Mrknutí, mrknutí. To znamená, že si teď k nám hezky sedneš a vysypeš to. Hned teď."
Luce si přitiskla knihu k hrudi. Nechtěla si sednout. Chtěla projít knihovnu a najít Penn. Nemohla si teď dovolit malý rozhovor s Arriane. Zvlášť ne před Rolandem, který seděl na židli hned vedle ní.
"Připoj se k nám," řekl Roland.
Luce si neochotně sedla na kraj sedadla. Prostě tu zůstane několik minut. Je pravda, že už neviděla Arriane několik dní. Za normálních okolností by vynechala svoje bizardní způsoby. Ale tohle bylo daleko od normálních okolností. Luce nemohla myslet na nic jiného, než na fotografii.
"No, tak když už jsem Rolandovi v šachách natřela zadek, pojďme si dát novou hru. Co třeba o to, kdo viděl kompromitující fotografii Luce?" řekla Arriane a opřela si ruce o stůl.
"Co?" Luce sebou trhla. Přitiskla ruce pevně na obálku knihy, kterou měla v klíně. Byla si jistá, že její fotografie z jiné doby všechno zničí. Nepřenesla by se přes to.
"Můžeš třikrát hádat," řekla Arriane a zakoulela očima. "Molly nechala dneska ve třídě kolovat fotku tebe, jak nastupuješ do velkého černého auta."
"Ach." Povzdechla si Luce.
"Chystala se to dát Randy," pokračovala Arriane. "Dokud jsem jí nedala co proto. Mmm-hmm." Zabubnovala prsty na stůl. "A teď mi ukaž svou vděčnost a řekni mi- na sraz s kým ses včera vyplížila ze školního areálu?" Ztišila hlas do šepotu a zaklepala nehty o stůl. "Nebo máš milence?"
Luce se podívala na Rolanda, který se na ní upřeně díval. "Ani jedno," řekla. "Prostě jsem odešla na malou diskuzi s Camem. Nešlo přesně o-"
"Ha! Plať, Arri," řekl Roland s úsměvem. "Dlužíš mi deset dolarů."
Luce poklesla čelist.
Arriane jí poplácala po ruce. "Nic se neděje. Jen jsme se tak trochu vsadili, aby to bylo zajímavější. Přepokládala jsem, že jsi byla s Danielem. Roland říkal, že jsi s Camem. Prohrála jsi mi sázku, Luce. To se mi nelíbí."
"Byla jsem s Danielem," řekla Luce. Opravdu nevěděla, proč je musela opravovat. Copak nemají nic lepšího, co by mohli udělat se svým životem než sedět a přemýšlet, co ona dělá ve svém volném čase?
"Aha," řekl Roland a zněl zklamaně. "Spikli jste se proti mně."
"Rolande." Luce se k němu obrátila. "Musím se tě na něco zeptat."
"Tak se ptej." Vytáhl poznámkový blok a pero z jeho černobílého proužkovaného saka. Držel pero a chystal se zapsat si něco na papír, jako číšník, když přijímá objednávku. "Co si přeješ? Kávu? Chlast? Nějaké tvrdé věci na pátek? Porno časopisy?"
"Cigára?" nabídla Arriane a šišlala přes čokoládu, co měla v puse.
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Nic z toho."
"Dobře, speciální objednávku. Nechal jsem katalog na pokoji." Roland pokrčil rameny. "Můžeš přijít později-"
"Nepotřebuju, abys mi něco sháněl. Jen chci vědět-" Nasucho polkla. "Jste s Danielem přátelé, že jo?"
Pokrčil rameny. "Není to neoblíbený kluk."
"Ale ty mu věříš?" zeptala se. "Chci říct, kdyby ti řekl něco šíleného, věřil bys mu to?"
Roland na ni zamžoural. Chvíli seděli jako pařezy, ale pak Arriane rychle vyskočila na stůl a houpala nohama na straně stolu u Luce. "O čem je přesně řeč?"
Luce vstala. "Nevadí." Nikdy to neměla vytahovat. Celý ten zmatek, co měla v hlavě, se vrátil. Popadla ze stolu knihu.
"Musím jít," řekla. "Omlouvám se."
Odstrčila židli a odešla. Nohy měla těžké a pomalé. Její mysl byla přetížená. Ve vlasech a na šíji ucítila vítr. Rozhlédla se kolem a hledala stíny. Žádné tu nebyly. Jen otevřené okno vysoko v blízkosti střechy. Bylo u něj malé ptačí hnízdo, zastrčené za úzkým otevřeným rohem okna.
Podívala se po knihovně znovu. Nemohla uvěřit svým očím. Opravdu tu nebylo ani stopy po inkoustově černých nebo šedých chvějících se úponcích.
Počasí bylo rušivé, ale Luce cítila jejich zřetelnou blízkost. Skoro jako vůně slané síry ve vzduchu. Kde byly, když nestrašily jí?
Když byla o samotě, došlo jí to. Nikdy nepřemýšlela o tom, že by stíny mohly být i na jiných místech a dělat i jiné věci-než jen trápit lidi. Viděl je Daniel taky?
kapitola 17 %2
Šla do rohu, směrem k počítačům v zadní části knihovny, kde si myslela, že by mohla najít Penn. Luce běžela a narazila do slečny Sophie. Obě zakoply. Slečna Sophie se chytila Luce, aby nespadla. Měla na sobě módní džíny, dlouhou bílou halenku s korálky a červený svetr ovázaný kolem ramen. Její kovové zelené brýle měla zavěšené na řetízku z korálků kolem krku. Luce byla překvapená, jak pevné její sevření bylo.
"Promiňte," zamumlala Luce.
"Děje se něco, Lucindo?" Slečna Sophie jí položila dlaň na čelo. Její ruce voněly po dětském pudru a Luce ta vůně naplnila nos. "Nevypadáš dobře."
Luce se nechtěla rozplakat jen kvůli tomu, že si o ní dělala milá knihovnice starosti. "Není mi moc dobře."
"Věděla jsem to," řekla slečna Sophie. "Dnes jsi nebyla ve škole a ani včera na sociálním večeru. Myslíš si, že budeš potřebovat lékaře? Kdyby mi moje lékárnička neshořela v ohni, změřila bych ti teplotu tady."
"No, dobře, já nevím." Luce držela knihu na prsou a přemýšlela, co jí vlastně říkala slečna Sophie, počínaje začátkem ... a to bylo kdy?
Jenže nemusela. Slečna Sophie se podívala na knihu a vzdychla. Pak věnovala Luce vševědoucí pohled. "Takže jsi jí nakonec našla? Pojď, musíme si promluvit."
Dokonce i knihovnice ví toho o jejím životě víc, než ona.
Nebo životech? Nemohla přijít na to, co to všechno znamená nebo jestli to bylo vůbec možné. Následovala slečnu Sophii ke stolu v zadním rohu studijní části knihovny. Koutkem oka mohla vidět Arriane a Rolanda, ale zdálo se, že jsou alespoň z doslechu.
"Jak jsi na to narazila?" slečna Sophie pohladila Luce po ruce a nasadila si brýle. Její malé tmavé oči za brýlemi zajiskřily jako korálky a zkoumaly jí. "Neboj se. Nejsi v průšvihu, drahá."
"Já nevím. Penn a já jsme jí hledaly. Bylo to hloupé. Mysleli jsme si, že byl autor příbuzný Daniela, ale nevěděli jsme to jistě. Kdykoliv jsme se šli podívat, jestli je v knihovně, vypadalo to, jako by si jí právě někdo vypůjčil. Pak, když jsem se večer vrátila domů, už byla u mě v pokoji, nechala jí tam Penn-"
"Takže Pennyweather zná obsah téhle knihy?"
"Nevím," řekla Luce a zavrtěla hlavou. Cítila se naštvaná, že nemohla mlčet. Slečna Sophia byla jako babička, kterou Luce nikdy neměla. Její vlastní babička považovala za velký nakupovací výlet to, když šla do obchodu s potravinami. Kromě toho se cítila dobře, že si s někým mohla promluvit.
"Nechtěla jsem za ním jít, protože se obvykle chová strašně divně, ale včera večer jsme se políbili a zůstali jsme spolu dlouho, a pak-"
"Promiň, drahoušku," řekla slečna Sophie příliš hlasitě, "ale řekla jsi právě, že jste se s Danielem Grigorim políbili?"
Luce si zakryla pusu oběma rukama. Nemohla uvěřit, že to právě vyslovila přes slečnou Sophií. Musí být opravdu ztracená. "Je mi to líto. Vím, že je to zcela irelevantní. A trapné. Nevím, prostě mi to vyklouzlo." Cítila, jak jí hoří tváře.
Už bylo příliš pozdě. Celá studijní sekce to věděla. Arriane zaburácela na Luce: "Děkujeme za vyprávění!" Její obličej vypadal šokovaně.
Ale slečna Sophie strhla pozornost Luce zpátky na sebe, když si vzala od Luce knihu. "Polibek mezi vámi není irelevantní drahoušku, je obvykle nemožný."
Pohladila si bradu a zadívala se na strop. "Což znamená ... dobře, tohle to nemůže znamenat ..." Prsty slečny Sophie začaly listovat knihou. Přelétla každou stránku zázračně rychlým tempem.
"Co tím myslíte ´obvykle´?" Luce se nikdy necítila tak vyloučená z vlastního života.
"Zapomeň na ten polibek." Slečna Sophie vzala Luce za ruku a pak jí zase stáhla. "To není ani polovina toho všeho. Polibek nic neznamená, pokud ..." zamumlala tiše a listovala stránkami zpátky.
Co slečna Sophie ví? Danielův polibek znamenal všechno. Luce sledovala, jak prsty slečny Sophie otáčejí jednu stránku za druhou, když něco upoutalo její pozornost.
"Vraťte se," řekla Luce a sáhla na ruku slečny Sophie, aby ji zastavila. Slečna Sophie se odklonila od knihy a nechala Luce, aby obrátila pár tenkých průsvitných stran dozadu.
Tady. Přitiskla si ruku na srdce. Byla tam série kreseb načrtnutá rukou. Bylo to nakresleno rychle, ale elegantně a jemně. Podle všeho někým s určitým talentem. Luce přejela prstem po kresbách, přičemž jím obkreslila obrys ramena ženy, která byla nakreslená zezadu. Měla vlasy svázané do nízkého uzlu. Obkreslila prstem holé koleno a pak přešla k tomu druhému. Pokračovala k úzkému pasu. Dlouhé tenké zápěstí ústilo do otevřené dlaně, v níž odpočívala velká pivoňka.
Luce se začaly třást prsty. V krku jí vyschlo. Nevěděla proč po tom všem, co dneska viděla a slyšela, jí zrovna tenhle krásný -tragický- osud konečně přivedl k slzám.
Ramena, kolena, zápěstí ... byla její vlastní. A ona věděla, že všechny ty obrázky byly nakreslené rukou Daniela.
"Lucindo." Slečna Sophie vypadala nervózně. Pomalu se odšoupávala židli od stolu. "Jsi v pořádku?"
"Ach, Daniel," zašeptala Luce a zoufale si přála být teď u něj. Setřela si slzy.
"Je zatracený, Lucindo," řekla slečna Sophie překvapivě ledovým hlasem. "Vy oba jste."
Zatracený. Daniel mluvil o tom, že je zatracený. To bylo jeho slovo, které mělo vystihovat tohle všechno. Ale on tak mluvil jen o sobě. Ne o ní.
"Zatracený?" opakovala Luce. Už nechtěla slyšet nic víc. Všechno co chtěla, bylo najít ho.
Slečna Sophie luskla Luce před obličejem prsty. Luce se setkala s jejíma očima. Její pohled byl pomalý a líný.
Usmála se na ní. "Ještě nejsi úplně vzhůru," zamumlala slečna Sophie. Zavřela s bouchnutím knihu a tím si získala pozornost Luce. Položila ruce na stůl. "Řekl ti něco? Po tom polibku, možná?"
"Řekl mi ..." začala Luce. "Zní to šíleně."
"To tyhle věci většinou znějí."
"Řekl, že mi dva ... už jsme několikrát byli milenci." Luce zavřela oči. Vzpomínala na dlouhý seznam svých minulých životů. Zpočátku jí ta myšlenka byla cizí, ale teď si zvykla na pomyšlení, že to byla asi ta nejromantičtější věc, co se kdy v historii stala. "Mluvil o všech těch dobách, kdy jsme se do sebe zamilovávali. V Riu, v Jeruzalémě, Tahiti-"
"Jo, to zní trochu bláznivě," řekla slečna Sophie. "Samozřejmě. Nevěříš mu?"
"Nejdřív jsem nevěřila," řekla Luce a vzpomínala na jejich rozzlobenou výměnu názorů pod broskvoní. "Začal tím, že mluvil o něčem z Bible, takže mě můj instinkt okamžitě donutil ho přestat brát vážně-" Kousla se do jazyka. "Bez urážky. Myslím, že vaše hodiny jsou opravdu zajímavé."
"Žádné omlouvání. Lidé často ve tvém věku upouští od víry. To není nic nového, Lucindo."
"Ach." Propraskala si klouby. "Ale já jsem nikdy neměla náboženskou výchovu. Moji rodiče v to nevěří, takže-"
"Každý v něco věří. Byla jsi pokřtěná?"
"Ne, pokud nepočítám bazén tady na škole, který je postavený místo lavic v kostele," řekla Luce a nesměle trhla palcem směrem k tělocvičně na Sword&Cross.
Jo, slavila Vánoce a párkrát i byla v kostele. Dokonce, když se jí život hroutí pod rukama a všichni kolem jsou nešťastní, ona stále věří, že je nahoře někdo nebo něco, v co stojí věřit. Něco, co za ní vždycky bude stát.
Na druhé straně místnosti uslyšela hlasitou ránu. Vzhlédla a uviděla, jak Roland spadl ze židle. Naposled, když na něj pohlédla, se houpal na židli, která stála jen na dvou nohách. Teď to vypadalo, že gravitace nakonec vyhrála. Když dopadnul na podlahu, Arriane mu šla pomoct.
Luce se ohlédla a už vstávala, aby mu nabídla pomoc. "On je v pořádku!" zavolala na ní vesele Arriane. "Vstávej!" zašeptala hlasitě na Rolanda.
Slečna Sophie seděla nehnutě s rukama v klíně pod stolem. Několikrát si odkašlala a znovu otevřela knihu. Přejela prsty po fotografii a pak řekla: "Copak on ti neřekl nic víc? Víš vůbec, kdo je Daniel?"
Pomalu si sedla na židli a narovnala se. Luce se zeptala. "A vy?"
Knihovnice ztuhla. "Studuji tyhle věci. Znám je po stránce akademické. Nechápu zamotanost do tak triviální věci, jako je láska."
To byla slova, která použila, ale všechno od pulzující žíly na jejím krku, až k nápadné kapce potu nad jejím obočím, Luce říkalo, že odpověď na její otázku byla ano.
Nad jejich hlavami černé starožitné hodiny odbily jedenáct. Minutová ručička se chvěla na jednom místě a celý ten krám zvonil tak dlouho, že přerušil jejich rozhovor. Luce si nikdy nevšimla, jak hlasitě hodiny bily. Teď jí každé zvonění bolelo. Byla pryč od Daniela příliš dlouho.
"Daniel ...," začala říkat Luce. "Včera v noci, když jsme se políbili, myslel si, že umřu."
Slečna Sophie nevypadala tak překvapeně, jak by Luce chtěla. Luce si prokřupala klouby. "Ale je to šílené, ne? Jsem tady."
Slečna Sophie si sundala brýle a protřela si oči. "Pro teď."
"Ach Bože," zašeptala Luce. Dostihnul jí stejný strach, jaký měla, když odcházela ze hřbitova. Ale proč? Bylo tu něco, co jí ještě neřekl- věděla, že jí to buď dodá sílu všechno to zvládnout, nebo jí to ještě víc vyděsí. Jednou věcí si už ale byla jistá, jen jí stále nemohla uvěřit. Ne, dokud znovu nespatří jeho tvář.
Kniha byla stále ještě otevřená na fotografii. Vzhůru nohama. Danielův úsměv vypadal ustaraně, jako kdyby čekal -jak ona vždycky říkala- co se vynoří za příštím rohem. Nedokázala si představit, čím právě teď prochází. Otevřel se jí a řekl jí o jejich vzájemné minulosti-jen aby od něj nakonec utekla. Musela ho najít.
Zavřela knihu a zasunula si ji zpátky pod loket. Pak odšoupla židli a vstala.
"Kam jdeš?" zeptala se slečna Sophie nervózně.
"Jdu najít Daniela."
"Půjdu s tebou."
"Ne," zavrtěla hlavou Luce a představovala si, jak objímá Daniela s knihovnicí v závěsu. "Nemusíte se mnou chodit, opravdu."
Slečna Sophie jí ale zhatila plány, když vstala a sklonila se, aby si zavázala tkaničky na dvojitý uzel na svých botách. Vstala a položila ruku na rameno Luce.
"Věř mi," řekla, "musím. Sword&Cross musí obhájit svou dobrou pověst. Nemyslíš si, že nechám běhat studenty samotné po nocích, že ne?"
Luce slečně Sophii raději zamlčela svoje nedávné husarské kousky mimo školní brány. Vnitřně zasténala. Proč si každý nehledí svého a nezabývá se jen vlastními dramaty? Molly by mohla fotit, Cam by mohl vyhledat další boj. Proč nezačít právě tady a nezkusit najít Arriane a Rolanda-kteří, jak si právě uvědomila, zmizeli.
Slečna Sophie byla s knihou v ruce už skoro u předního vchodu. Luce musela běžet, aby jí stihla. Překročila povolenou rychlost v knihovně a proběhla uličky plné knih po perském koberci, který byl na přední straně spálený, kolem vitrín plných památek z občanské války ve východním křídle, kde byla speciální edice. Tady viděla Daniela kreslit hřbitov hned první noc, co tu byla.
Vstoupila ven, do vlhké noci. Měsíc byl skryt za mrakem a areál školy byl ponořen v inkoustové temnotě. Potom, jako by Luce měla v ruce kompas, cítila, jak jí to táhne ke stínům. Věděla přesně, kde byly. Ne v knihovně, ale ani ne daleko.
Nemohla je vidět, ale cítila je. To bylo ještě mnohem horší. Hrozné mrazivé chvění, které cítila na kůži. Prosakovalo jí do kostí a krve, jako kyselina. Shromažďovaly se a spojovaly se. Doprovázel je jejich hnilobný smrad s příměsí síry. Zrovna teď musely být stíny obrovské. Zdálo se, jako by všechen vzduch na akademické půdě byl smíchán s jejich příšerným zápachem rozkladu.
"Kde je Daniel?" zeptala se slečna Sophie. Luce si uvědomila, že i když knihovnice mohla vědět něco málo o její minulosti, nemohla vidět stíny. To nutilo Luce cítit se vyděšeně a osamoceně. Cítila zodpovědnost za všechno, co se mělo stát.
"Nevím," řekla a měla pocit, jako by v tomhle hustém, bažinatém nočním vzduchu nebylo dost kyslíku, aby se mohla nadechnout. Nechtěla říct ta slova. Věděla, že jí to dostane blíž -až moc blízko- ke všemu, čeho se tolik bojí. Ale ona musela jít za Danielem. "Nechala jsem ho na hřbitově."
Spěchali přes kampus. Vyhýbali se loužím a blátu, které tu zbylo po včerejším lijáku. Jen několik světel na koleji jim osvětlovalo cestu. V jednom z rozsvícených oken Luce viděla dívku, která byla zahloubaná do knihy. Chodili dopoledne na stejné vyučování. Vypadala, jako tvrďačka s piercingy, která si ničeho neváží-ale Luce jí nikdy neslyšela mluvit. Luce v tu chvíli napadlo: Kdyby teď mohla, vyměnila by si místo s touhle dívkou, která se nikdy nemusela starat o minulé životy, apokalyptické stíny nebo o to, že měla na svědomí smrt dvou nevinných kluků?
Vybavila se jí Danielova tvář, která se koupala ve fialovém světle, když ji nesl ráno domů. Jeho zlaté zářící vlasy. Jeho toužebné, vědoucí oči. Doteky jeho rtů, které jí dokázaly odnést daleko od všech stínů. Pro něj vytrpí všechno. Tohle i mnoho dalšího.
Kdyby jen věděla, kolik toho ještě bylo.
Ona a slečna Sophie běželi dopředu. Skrz skřípající bránu, která sloužila jako východ z hřiště a pak kolem fotbalového hřiště. Vypadalo to, že je slečna Sophie stále ještě ve formě. Luce by se začala bát o jejich tempo, kdyby ovšem knihovnice nebyla pár kroků před ní. Luce zaostávala. Její strach ze setkání se stíny, byl jako hurikán. Zpomaloval ji. Její nevolnost jí řekla, že neměla ani tušení, jak velké stíny jsou.
U brány hřbitova se zastavili. Luce se zachvěla. Objala se rukama v neúspěšném pokusu to skrýt. Zády k nim stála nějaká dívka a hleděla na hřbitov.
"Penn!" zavolala Luce. Byla ráda, že vidí svojí kamarádku.
Když se k nim Penn obrátila, její tvář byla popelavá. Měla na sobě černou větrovku, i když bylo venku teplo. Brýle měla zamlžené od vlhkosti. Třásla se stejně jako Luce.
Luce zalapala po dechu. "Co se stalo?"
"Byla jsem se za tebou podívat," řekla Penn, "a pak najednou spoustu dětí běželo tímhle směrem. Šli tam." Ukázala směrem k bráně hřbitova. "Ale já n-nemohla."
"Co se děje?" zeptala se Luce. "Co je tam dole?"
Ale když se zeptala, uviděla věc, která tam dole byla. Věc, kterou Penn nikdy vidět nemohla vidět. Velký černý stín mířil směrem k Luce. A Luce byla sama.
Penn rychle zamrkala. Vypadala vyděšeně. "Nevím," řekla nakonec. "Zpočátku jsem si myslela, že je to ohňostroj. Ale nic z toho nelétalo do nebe." Zachvěla se. "Asi se stane něco špatného. Jen nevím co."
Luce se nadechla a zakašlala z náhlého závanu síry. "Jak Penn? Jak to můžeš vědět?"
Penn se třásly paže, když ukazovala do středu hřbitova. "Vidíš to?" řekla. "Něco tam dole svítí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře