18.kapitola

10. prosinec 2011 | 10.44 |
› 

 SKRYTÁ VÁLKA

Luce stačil jediný pohled na chvějící se světlo dole na hřbitově a rozběhla se. Klopýtala přes rozbité náhrobní kameny, přičemž Penn a slečna Sophia byli daleko za ní. Bylo jí jedno, že ostré, pokroucené větve dubu jí škrábají do rukou a obličeje, když běžela, nebo že se zamotává do tlustých shluků plevele.
Musela se dostat dolů.
Měsíc byl za mrakem a nabízel jen málo světla, ale byl tady i jiný zdroj-přicházel z dolní části hřbitova.
Z cíle její cesty. Vypadalo to jako obrovský bouřkový mrak. Jen se to dělo na zemi.
Stíny jí varovaly, uvědomila si. Už celé dny. Teď se jejich temná show proměnila v něco, co Penn nemohla vidět. A další studenti, kteří běželi dopředu, si toho museli všimnout taky. Luce nevěděla, co to mohlo znamenat.
Věděla jen to, že byl Daniel dole s tou zlověstnou svítící věcí ... všechno to byla její vina.
Plíce jí hořely, ale ona stále viděla jeho obraz, jak stál pod broskvoní. Nemůže se zastavit, dokud ho nenajde-musí ho najít, strčit mu knihu pod nos a plakat, že její část mu věřila celou dobu, jen se příliš bála přijmout jejich nevyzpytatelnou historii.
Musela mu říct, že se už nebude bát a nebude ho odhánět pryč, teď už ne. Už nikdy. Protože ona ví, že už pochopila něco, co jí trvalo příliš dlouho uvědomit si. Něco divokého a podivného-že jejich zkušenosti z minulých životů jsou více či méně uvěřitelné.
Věděla kdo - ne, co byl Daniel. Její část si to uvědomila sama-že už spolu dřív žili, a že ho milovala. Jen nerozuměla, co to znamená. Co tohle všechno znamená -to, jak jí to táhne k Danielovi, její sny- pro teď.
Ale na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane tam dolů v čas a nenajde nějaký způsob, jak zahnat stíny. Na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane včas k Danielovi.
Běžela dolů z kopce, na které byly všude rozbité hroby. Střed hřbitova byl ještě ale daleko.
Za ní se ozvaly kroky a pak pronikavý hlas.
"Pennyweather!" Byla to slečna Sophie. Luce se na ní podívala. Volala přes rameno na Penn, která opatrně překračovala náhrobní kameny. "Jsi pomalejší, než blížící se Vánoce!"
"Ne!" zakřičela Luce. "Penn, slečno Sophie. Nechoďte dolů!" Nemůže být zodpovědná za ohrožení někoho dalšího stíny.
Slečna Sophie ztuhla a svalila se na bílý náhrobek. Zírala na oblohu, jako by Luce vůbec neslyšela. Zvedla tenké paže před sebe do vzduchu, jako by se chtěla krýt. Luce přimhouřila oči do noci a zatajila dech. Něco se pohybovalo směrem k nim. Vlálo to ve větru a šel z toho chlad.
Zpočátku si myslela, že to byli stíny, ale tohle bylo něco jiného. Děsivějšího. Jako zubatý, nepravidelný závoj, plný temných kapes. Jakoby filtroval oblohu. Tenhle stín byl vyroben z milionu malých černých kousků. Chvějící se temnota vlála ve vzduchu a rozprostírala se do všech směrů.
"Kobylky?" zakřičela Penn.

Luce se otřásla. Silný stín byl ještě daleko, ale hluboko uvnitř cítila, jak se každou vteřinu přibližuje.
Zvuk, který vydával zněl stejně jako tlukot křídel tisíce ptáků. Vypadal jako nepřátelská temnota, která se rozprostírala na zemi. Přicházel. Chystalo se to na ní zaútočit. Možná to dnes chtělo zaútočit na všechny.
"Tohle není dobré!" zakřičela slečna Sophie na oblohu. Tahle věc by se neměla dít!"
Penn udýchaně zastavila vedle Luce. Vyměnili si zmatený pohled. Na Penninu horním rtu se leskly korálky potu a její fialové brýle jí klouzaly, jak se potila.
"Zbláznila se," zašeptala Penn a trhla palcem směrem ke slečně Sophii.
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Ona ví hodně věcí. A pokud se slečna Sophie bojí, neměla bys tady být, Penn."
"Já?" zeptala se zmateně Penn. Pravděpodobně proto, že od prvního dne to byla ona, kdo řídil Luce. "Myslím si, že by tu neměla být ani jedna z nás."
Luce cítila bodnutí v hrudi. Bylo podobné tomu, které cítila, když se musela rozloučit s Callie. Odvrátila se od Penn. Teď byl mezi nimi rozkol. Museli se rozdělit. Kvůli minulosti Luce. Nenáviděla to, ale musela to udělat. Věděla, že to bylo lepší a bezpečnější, pokud se rozdělí.
"Musím tu zůstat," řekla a zhluboka se nadechla, "musím najít Daniela. Měli byste se vrátit na kolej. Penn, prosím."
"Ale ty a já," řekla Penn chraptivě. "Byli jsme jediné-"
Luce už neslyšela konec věty, kterou jí říkala Penn. Rozběhla se směrem ke středu hřbitova. Směrem k mauzoleu, kde viděla osamělého Daniela v Den rodičů.
Když doběhla za poslední náhrobky, skočila dolů z vlhkého svahu přímo do hnijícího kompostu. Nakonec se zvedla a znovu se rozběhla. Zastavila se až před obřím dubem v centru hřbitova. Bylo jí horko a bylo vyděšená a frustrovaná. Opřela se o kmen stromu. Pak ho uviděla skrz větve.
Daniel.
Vydechla všechen vzduch, který měla v plicích a ucítila slabost v kolenou. Jeden pohled z dálky na jeho tmavý profil, tak krásný a majestátní, jí řekl, že všechno, co Daniel řekl -i jedna velká věc, na kterou přišla na vlastní pěst- všechno byla pravda.
Stál na vrcholu mausolea a měl zkřížené ruce. Díval se tam, kde mu nad hlavou právě prošel černý mrak, který vydával rušivý zvuk. Slabé měsíční světlo, které pocházelo ze srpku měsíce, bylo překryto mrakem a široká střecha krypty padla do temnoty.
Rozběhla se k němu přes měkký španělský mech. Pak proběhla kolem staré nakloněné sochy.
"Luce!" Zpozoroval jí, když se blížila k mausoleu. "Co tady děláš?" V jeho hlase neznělo žádné štěstí z toho, že ji vidí - spíš šok a zděšení.
Je to moje chyba, chtěla na něj zakřičet, když se blížila k mauzoleu. Věřím ti. Věřím v náš příběh. Odpusť mi, že jsem tě tu nechala. Už to nikdy neudělám.
Byla tu ještě jedna věc, kterou mu chtěla říct. Ale on byl vysoko nad ní, hrozné stíny byly příliš hlasité a vzduch byl moc hustý na to, aby jí slyšel z místa, kde stál.
Hrobka byla z mramoru. Na basreliéfu sochy pávu byl malý výstupek, který Luce použila, aby se dostala nahoru. Obvykle chladný kámen byl teplý na dotek. Její zpocené dlaně po něm několikrát sklouzly, když je napnula, aby se dostala nahoru. Chtěla se dostat k Danielovi, aby jí mohl odpustit.
Byla jen kousek nad zemí, když jí někdo poklepal na rameno. Otočila se a zalapala po dechu. Když uviděla, že je to Daniela, tratila rovnováhu. Chytil ji a objal ji pažemi kolem pasu, než mohla spadnout na zem.
Ale on byl v tomhle životě mnohem déle.
Skryla si tvář do jeho ramene. A i když měla stále ještě strach, v jeho náručí se cítila, jakoby plavala v moři a konečně dosáhla břehu, jako cestovatel, který se vrátil po dlouhém, tvrdém a náročném výletu konečně domů.
"Vybrala sis pro návrat špatnou chvíli," řekl. Usmál se, ale jeho úsměv byl zatížený starostmi. Jeho oči ale stále hleděly do nebe.
"Vidíš to taky?" zeptala se.
Daniel se na ní podíval. Nedokázal jí odpovědět. Jeho ret se chvěl.
"Samozřejmě, že ano," zašeptala. Vším tímhle přece procházeli spolu. Stíny, jeho příběhem, jejich minulostí. Vhrkly do ní duševní slzy. "Jak mě můžeš milovat?" vzlykla. "Jak při mě můžeš stát?"
Vzal její obličej do rukou. "Co to povídáš? Jak to jen můžeš říct?"
Její srdce rychle uhánělo.
"Protože ..." polkla. "Jsi anděl."
Jeho ruce zmalátněly. "Co jsi to řekla?"
"Jsi anděl, Danieli. Vím to," řekla. Cítila, jak se v ní něco zlomilo. Stále se to rozšiřovalo a rozšiřovalo a hrozilo, že to vytryskne ven. "Neříkej mi, že jsem blázen. Mám o tobě sny. Sny, které jsou příliš reálné na to, abych je mohla zapomenout. Sny, které mí říkaly, že mě miluješ ještě předtím, než jsi mi řekl první hezkou věc." Danielovi oči se nezměnily.
"Sny, kde máš křídla a držíš mě vysoko na nebi. Nechtěla jsem si to připustit. Přesto vím, že jsem tam byla ve tvém náručí, jako už tisíckrát předtím." Dotkla se jeho tváře. "Vysvětluje to, jak ladně se pohybuješ a knihu tvého předchůdce. Proč tě nikdo nepřišel navštívit na Den rodičů. Způsob, jakým plaveš. A proč, když mě políbíš, mám pocit, že jsem v nebi." Zarazila se, aby chytila dech. "A proč můžeš žít věčně. Jediné co to nevysvětluje je to, co děláš na zemi se mnou. Protože já jsem jen ... já." Podívala se znovu na oblohu a uviděla černé stíny. "Mám toho tolik na svědomí."
Barva z jeho obličeje zmizela. Luce si z toho mohla vyvodit pouze jeden závěr.
"Ty to pořád ještě nevíš. Nevíš proč." řekla.
"Ne, já nechápu, co tady pořád děláš."
Zamrkala a lehce přikývla. Pak začala odcházet.
"Ne!" Přitáhl si jí zpátky. "Neodcházej. Já jen že. Tys nikdy-my jsme se nikdy ... nedostali tak daleko." Zavřel oči. "Řekneš to znovu?" Zeptal se skoro stydlivě. "Řekneš mi ... co jsem?"
"Jsi anděl," opakovala pomalu. Byla překvapená, že vidí Daniela zavírat oči a sténat rozkoší. Skoro, jakoby se líbali. "Jsem zamilovaná do anděla." Teď byla ona ten, kdo chtěl zavřít oči a sténat. Naklonila hlavu. "Ale v mých snech, tvoje křídla-"
Horký vítr do nich narazil a prakticky vyrazil Luce z náruče Daniela. Zakryl její tělo tím svým. Mračno stvořené ze stínů se usadilo na stromech za hřbitovem. Ozývaly se z nich prskavé zvuky. Teď se spojily v jeden obrovský stín.
"Ach Bože," zašeptala Luce. "Musím něco udělat. Musím to zastavit-"
"Luce-" Daniel ji pohladil po tváři. "Podívej se na mě. Neudělala jsi nic špatného. A s tímhle" -ukázal na stín- "nemáš nic společného." Zavrtěl hlavou. "Proč sis vůbec někdy myslela, že jsi vinná?"
"Protože," řekla, "celý svůj život jsem vídala tyhle stíny-"
"Měl jsem něco udělat, když jsme byli u toho jezera a já si uvědomil, co se stalo. Je to poprvé co je vidíš-vyděsilo mě to."
"Jak můžeš vědět, že to není moje vina?" zeptala se a myslela na Trevora a Todda. Stíny vždycky přišli k ní jen předtím, než se stalo něco hrozného. Políbil jí do vlasů.
"Stíny, které vidíš, jsou takzvaní Vyhlašovatelé. Vydají nebezpečně, ale nemůžou ti ublížit. Všechno co dělají je, že vyhodnocují situaci a dávají o ní zprávu. Drbny. Démonická verze party bab ze střední dívčí školy."
"Ale co tyhle?" Ukázala na stromy, které lemovaly obvod hřbitova. Protékala jimi hustá temnota. Daniel se na ně podíval s klidným pohledem. "To jsou stíny, kterým se říká Hlasatelé. Povolávají k bitvě."
Luce se paže i nohy zalily studeným strachem. "Co ... ehm ... k jaké bitvě?"
"Té velké," řekl prostě a zvedl bradu. "Ale právě teď to jen zkouší. Ještě stále máme čas."
Za nimi si někdo odkašlal a Luce nadskočila. Daniel se uklonil na pozdrav slečně Sophii, která stála ve stínu mauzolea. Její vlasy se uvolnily z drdolu a vypadaly nepoddajné a divoké. Stejně jako její oči. Pak za slečnou Sophií vystoupil někdo jiný. Penn. Měla ruce nacpané do kapes svého saka. Její tvář byla stále červená a vlasy měla vlhké potem.
Pokrčila na Luce rameny, jako by chtěla říct: já sakra nevím, co se děje, ale nemůžu tě jen tak opustit.
Luce se na ní usmála. Slečna Sophia vystoupila a zvedla knihu. "Naše Lucinda udělala malý výzkum."
Daniel si třel čelist. "Ty jsi četla ty staré věci? Nikdy to nemělo být napsáno." Znělo to téměř ostýchavě. Luce zapadnul kousek skládačky na své místo.
"To jsi napsal ty," řekla. "Napsal jsi poznámku na okraj a vložil tam tu fotografii nás dvou."
"Ty jsi našla tu fotografii," řekl Daniel s úsměvem. Přitiskl jí k sobě blíž, jakoby v něm zmínka o fotografii vyvolala nějakou vzpomínku. "Samozřejmě."
"Trvalo mi chvíli to pochopit, ale když jsem viděla, jak šťastní jsme byli, něco se ve mně otevřelo. A já pochopila."
Položila mu ruku kolem krku a přitáhla si jeho tvář k její. Nestarala se o to, že jsou tam slečna Sophie a Penn. Když se Danielovy rty dotkly těch jejích, celý tmavý a hrozný hřbitov zmizel-staré hroby i stíny, obtočené kolem stromů, dokonce i měsíc a hvězdy nad nimi. Poprvé, když uviděla obrázek z Helstonu, měla strach. Myšlenka na všechny ty minulé životy-bylo toho příliš mnoho. Ale teď v náručí Daniela cítila, jak všechno zapadá dohromady. Byla to ona, kdo se do Daniela zamilovával znova a znova.
Tolik lásky vytékalo z jejího srdce a duše pryč z jejího těla a vyplnilo prostor mezi nimi.
Konečně si uvědomila, co řekl Daniel o stínech: neexistuje žádný důvod k tomu, aby se cítila provinile. Mohla to být pravda? Byla nevinná, co se týkalo smrti Trevora s Todda, jak tomu až doteď věřila?
V okamžiku, kdy se sama sebe zeptala, věděla, že měl Daniel pravdu. Cítila, jakoby se probudila z dlouhého, špatného snu. Cítila se jako dívka s ostříhanými vlasy a dlouhými černými volnými šaty. Už nebyla problémová. Necítila neustálý strach. Znala pravý důvod, proč se dostala do téhle polepšovny.
"Daniely," řekla a jemně mu zatlačila ramena dozadu, aby se na něj mohla podívat. "Proč jsi mi neřekl dřív, že jsi anděl? Proč jsi mi neřekl o tom, že jsi zatracený?"
Daniel se na ní nervózně podíval.
"Nejsem blázen." Ujistila ho. "Jen se ptám."
"Nemohl jsem ti to říct," řekl, "všechno je to moc komplikované. Až doteď jsem nevěděl, že bys na to mohla přijít sama. Kdybych ti to řekl příliš rychle v nevhodnou dobu, znovu bys mi zmizela a já bych na tebe musel čekat. Už jsem čekal tak dlouho."
"Jak dlouho?" zeptala se Luce.
"Ne tak dlouho, abych zapomněl, že ty za to všechno stojíš. Za každou oběť. Každou bolest." Daniel zavřel na chvíli oči. Pak se podíval na Penn a slečnu Sophii.
Penn seděla zády k nim na černém náhrobku obrostlém mechem. Kolena měla pokrčená a nich měla položenou bradu. Zaníceně si kousala nehty. Slečna Sophie měla ruce v bok. Vypadala, jako by chtěla něco říct. Daniel ustoupil a Luce ucítila náhlý závan chladného vzduchu mezi nimi. "Jen mám stále strach, že bys každou chvíli mohla-"
"Danieli-" řekla slečna Sophie káravě.
Mávl na ni. "Naše bytí spolu není tak jednoduché, jak bych chtěl."
"Samozřejmě, že ne," řekla Luce. "Myslím tím, jsi anděl, ale teď když to vím, tak-"
"Lucindo Priceová." Tentokrát to byla Luce, kdo byl objektem hněvu slečny Sophie. "To co ti teď Daniel říká nechceš vědět," varovala jí. "A ty Danieli nemáš právo jí to říkat. Zabije jí to-"
Luce zavrtěla hlavou na zmatenou poznámku slečny Sophie. "Myslím, že bych trochu pravdy přežila."
"Není to trochu pravdy," řekla slečna Sophie a vykročila vpřed. Stoupla si mezi ně. "A nepřežiješ to. Jako jsi to nepřežila od Pádu posledních tisíc let."
"Danieli, o čem to mluví?" Luce vykročila dopředu a chtěla ho vzít za zápěstí, ale slečna Sophie jí v tom zabránila. "Zvládnu to," řekla Luce a nervozitou se jí zkroutil žaludek. "Já už nechci žádné další tajemství. Miluju ho."
Bylo to poprvé, co ta slova vyslovila nahlas. Bylo jí jen líto, že ty dvě nejdůležitější slova směřovala k slečně Sophii a ne k Danielovi. Otočila se k němu. Jeho oči zářily. "Je to tak," řekla mu. "Miluju tě."
Tlesk.
Tlesk. Tlesk.
Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.
Pomalý, hlasitý potlesk se k nim rozezněl od stromů.
Daniel sebou trhl a otočil se směrem k lesu. Ztuhnul.
Luce se vrátil zpátky její starý strach. Cítila, jak se stíny chvějí z toho, co vidí v lese. Byly vyděšení z něčeho, co viděly dřív než ona.
"Ach, bravo. Bravo! Opravdu se to dotklo mé duše-ale moc se mě nedotýkají tyhle dny, je smutné, že to musím říct."
Cam vstoupil na mýtinku. Jeho oči byly lemovány tlustým, třpytivým zlatým stínem. Svítily, jako měsíc, takže vypadal jako divoká kočka.
"Tohle je tak neuvěřitelně sladké," řekl. "A on tě prostě miluje taky-nebo ne, milovníku? Nebo ne, Danieli?"
"Came," varoval ho Daniel. "Nedělej to."
"Co nemám dělat?" zeptal se Cam a zvedl do vzduchu levou ruku. Luskl prsty a malý plamínek se ve vzduchu vznítil na jeho ruce. "Myslíš tohle?"
Ozvěna lusknutí jeho prstů se odrážela od hrobek na hřbitově. Rostla a stávala se hlasitější, když se odrážela tam a zpět. Zpočátku se Luce zvuk zdál spíš jako potlesk. Jako by tu bylo démonické hlediště plné temnoty, které výsměšně tleskali lásce Luce a Daniela. Ale byl to jen Cam. Pak si vzpomněla na příšerný zvuk, který slyšela už dřív. Zadržela dech, když si uvědomila, že se zvuk podobal tisíci kobylkám, které poletují ve tmě. Stín se zformoval z roje sarančat, který předtím zmizel do lesa, a teď se znovu spojily.
Bubnování jejich křídel bylo tak hlasité, že si Luce chtěla zacpat uši.
Penn byla na zemi a tiskla si hlavu mezi kolena. Ale Daniel a slečna Sophie stoicky pozorovali, jak se na obloze kakofonie rostla a měnila. Začala být hlasitější a více se rozléhala ... nebo znělo spíš jako syčení hadů.
"Nebo tohle?" zeptal se Cam a pokrčil rameny, když se kolem něj usadila šeredná, beztvará hmota.
Hmyz začal růst a vyvíjet se. Nakonec byl větší, než kdy být hmyz mohl. Lepily se na sebe jako lepidlo a rostly do černých oddělených těl. Pak, jako by se stíny naučily jak používat údy, se pomalu tvořily četné nohy a vyšli pomalu vpřed. Měli skoro lidskou výšku. Cama uvítali, protože se rozestoupily kolem něj. Brzy měl za sebou Cam četnou armádu z vtělené temnoty.
"Omlouvám se," řekla a plácl se rukou do čela. "Myslel jsi tím nedělej to, tohle?"
"Danieli," zašeptala Luce. "Co se děje?"
"Proč jsi ukončil příměří?" zavolal na Cama Daniel.
"Ach. No. Víš, co se říká o zoufalých časech." Cam se ušklíbl. "A když jsem sledoval, jak se lepíš na její tělo a ty tvoje dokonalé andělské polibky ... to mě přimělo k tomu, být zoufalý."
"Drž hubu, Came!" zakřičela na něj Luce. Nenáviděla se za to, že ho někdy nechala na ní sáhnout.
"Právě v čas." Cam přesunul svůj pohled na ni. "Ach ano, budeme se prát, miláčku. Před tebou. Znovu." Pohladil si bradu a přimhouřil zelené oči. "Tentokrát to bude větší, myslím. Bude několik obětí. Smiř se s tím."
Daniel sevřel Luce v náručí. "Řekni mi proč, Came. Tolik mi toho dlužíš."
"Víš proč," Cam se podíval na Luce. "Ona je pořád tady. I když, ne na dlouho, myslím."
Dal si ruce v bok a řada hustých, černých stínů ve tvaru nekonečného hada se plazil podél jeho těla. Obkličoval ho jako náramek. Zamilovaně hýčkal jeho velkou hadí hlavu.
"Ale tentokrát, až z tvojí lásky zbude jen obláček popela, který rozfouká vítr, bude to konečně dobré. Vidíš, všechno je tentokrát jiné." Cam zářil a Luce si myslela, že na okamžik cítila, jak se Daniel zachvěl.
"Ach, s vyjímkou jedné věci, která zůstává stejná-mám slabost pro tvou předvídatelnost, Grigori." Cam udělal krok vpřed. Jeho legie jeho krok kopírovali. Stejně jako Luce, Daniel, Penn a slečna Sophia, udělali krok vzad.
"Bojíš se," řekl a dramaticky ukázal na Daniela. "A já ne."
"To proto, že nemáš co ztratit," odplivl si Daniel. "Nikdy bych s tebou neměnil."
"Hmmm," řekl Cam a klepnul si prstem na bradu. "To ještě uvidíme." S úsměvem se rozhlédl kolem sebe. "Vážně ti to musím vysvětlovat po lopatě? Ano. Slyšel jsem, že tentokrát bys mohl ztratit něco mnohem důležitějšího. Něco, co udělá její zničení mnohem zábavnější."
"O čem to mluvíš?" zeptal se Daniel.
Vlevo od Luce slečna Sophie otevřela ústa a nechala z nich vyjít řetězec zvláštních zvuků. Mávla divoce rukou nad hlavou v trhavém, tanci podobném, pohybu. Oči měla téměř bílé. Jako by byla v nějakém transu. Její rty zacukaly a Luce si s šokem uvědomila, že mluví v nějakém podivném jazyce. Daniel vzal slečnu Sophii za ruku a zatřásl s ní. "Ne, máte naprostou pravdu: To nedává smysl," zašeptal a Luce si uvědomila, že Daniel rozumí cizímu jazyku, kterým slečna Sophie mluvila.
"Víš, co říká?" zeptala se Luce.
"Dovol nám, abychom ti to přeložili," zakřičel známý hlas ze střechy mauzolea. Arriane. Vedle ní stála Gabbe.
Zdálo se, že za nimi vychází nějaká světlo. Obě byli zahalené v podivné stříbrné záři. Skočily dolů z krypty a beze zvuku přistály u Luce.
"Cam má pravdu, Danieli," řekla rychle Gabbe. "Něco je tentokrát jiné ... něco na Luce. Cyklus mohl být zlomen-ale ne způsobem, jakým bychom to chtěli. Mám na mysli ... tohle by mohl být konec."
"Někdo mi řekněte, o čem to tu mluvíte," řekla Luce a skočila jim tím do řeči. "Co je jinak? Co se zlomilo? Co je vlastně v sázce ohledně celé téhle bitvy?"
Daniel, Arriane a Gabbena ní chvíli zírali, jako by zkoušeli místo ní vidět někoho, koho už odněkud znali. Jako by se úplně změnila a oni se snažili poznat její tvář.
Nakonec promluvila Arriane. "V sázce?" Otřela si jizvu na jejím krku. "Pokud vyhrají oni-bude na zemi peklo. Konec světa tak, jak ho známe."
Černé tvary, které byly u Cama, zaječely. Zápasily spolu. Jakoby dělaly jakousi příšernou, ďábelskou rozcvičku před bojem.
"A když vyhrajeme?" Luce se snažila ze sebe dostat slova.
Gabbe polkla a pak vážně řekla: "To nevíme."
Najednou Daniel udělal krok od Luce a ukázal na ni. "O-Ona nezmizela ..." koktal a třásly se mu rty. "Polibek," řekl nakonec. Udělal krok vpřed a chytil Luce za paži. "Kniha. To je důvod proč můžeš-"
"Musíme vymyslet plán B, Danieli," vyzvala ho Arriane. "Mysli rychle. Trpělivost je ctnost a ty víš, že jí Cam neoplývá."
Daniel stiskl Luce ruku. "Musíš jít. Musíš se odsud dostat."
"Cože? Proč?"
Podívala se na Arriane a Gabbe s prosbou o pomoc. Pak ale přes střechu mauzolea začalo proudit stříbrné světlo. Stejně jako nekonečný proud světlušek, který byl vypuštěn z keramické nádoby. Pršelo na Arriane a Gabbe. Jejich oči zářily.Luce to připomnělo ohňostroj-vždycky čtvrtého července, když se stmívalo a ona pohlédla do duhovek její matky, kde viděla odraz ohňostroje. Byl to vzkvétající stříbřitý záblesk světla, jako kdyby oči její matky byly zrcadla.
Tyhle světla jen nedoprovázel kouř, jako při ohňostroji. Když narazilo na trávu na hřbitově, vykvetly na ní půvabné, třpytivé bytosti. Neměly přesně lidské tvary, ale byly matně rozeznatelní.
Nádherné, zářící paprsky světla. Stvoření tak úchvatná, že Luce okamžitě věděla, že byly armádou andělů. Stejní ve velikosti i síle té Camově.
To co vypadalo jako pravda, krása a dobro, bylo spektrální, luminiscenční setkání bytostí. Dívat se přímo na ně bylo dívat se jako na samotné zatmění nebo na samotné nebe. Měla by být šťastná, že stojí na straně, která by v tomhle boji měla zvítězit. Ale ona se cítila špatně. Daniel jí pohladil hřbetem ruky po tváři. "Máš horečku."
Gabbe poplácala Luce po paži a zazářila. "To je v pořádku, drahoušku," řekla a dala Danielovu ruku pryč. Její pomalá řeč byla podivně uklidňující. "Zůstaneme tady. Ale ty musíš jít." Ohlédla se přes rameno na hordu temnoty za Camem. "Hned."
Daniel si vtáhl Luce do posledního objetí.
"Vezmu jí," zavolala hlasitě slečna Sophie. Knihu měla stále zastrčenou pod paží. "Vím o bezpečném místě."
"Jdi," řekla Daniel. "Najdu si tě. Hned jak budu moct. Jen mi slib, že odsud odejdeš a nebudeš se ohlížet."
Luce měla tolik otázek. "Nechci tě opustit."
Arriane vstoupila mezi ně a Luce hrubě strčila k bráně. "Promiň, Luce," řekla. "Je čas nechat tenhle boj na nás. Jsme profesionálové."
Luce stiskla ruku Penn a brzy se rozběhli. Běželi směrem k bráně hřbitova tak rychle, jak běžela dolů, aby našla Daniela.
Zpátky nahoru byla cesta ale mnohem víc kluzká. Museli běžet přes ostré větve stromů a zchátralé staré náhrobky. Přeskakovali kameny a běžely nahoru do svahu až k vzdálené kované obloukové bráně. Horký vítr jí čechral vlasy a bažinatý vzduch ležel v jejích těžkých plících.
Měsíc, který by jim měl svítit na cestu, byl skryt za mraky a světlo ze středu hřbitova už bylo taky pryč. Nechápala co se děje. Vůbec. A vůbec se jí nelíbilo, že všichni ostatní to ví.
Temnota udeřila do země před ní. Země zapraskala a před ní se otevřela zubatá rokle. Luce a Penn smykem zastavily práv včas. Díra byla tak široká, že i když se Luce naklonila ... neviděla temné dno dole. Hrany rokle syčely a pěnily.
Penn zalapala po dechu. "Luce, já se bojím."
"Pojďte za mnou, děvčata," zavolala slečna Sophie.
Vedla je doprava mezi tmavé hroby, zatím co se za nimi ozývaly výbuchy. "To jsou jen zvuky bitvy," vyštěkla, jako by byla nějaká zvláštní průvodkyně. "Obávám se, že to potrvá ještě nějaký čas."
Luce sebou trhla při každé ráně. Stále ale běžela vpřed, až jí z toho hořela lýtka. Penn začala naříkat.
Luce se otočila a viděla, jak její kamarádka klopýtla a valila na ní oči.
"Penn!" zakřičela Luce a natáhla ruku, aby jí chytila předtím, než spadne na zem. Luce se k ní něžně sklonila. Ale málem si přála, aby to neudělala. Přes rameno Penn bylo obtočeného něco černého a zubatého. Na místě, kde se to zarylo se to její kůže, se ukazovala zuhelnatělá linie jejího těla. Smrdělo to jako spálené maso.
"Je to špatné?" zeptala se Penn chraplavě. Rychle zamrkala. Byla jasně frustrovaná a nebyla schopná zvednout hlavu, aby se na to podívala sama.
"Ne," lhala Luce a zavrtěla hlavou. "Jen škrábnutí." Polkla a snažila se tím zbavit nevolnosti, která v ní vzrůstala, když zvedala roztřesené tělo Penn. "Bolí tě to?"
"Nevím," zasípala Penn. "Nic necítím."
"Holky, co je to za zdržení?" Slečna Sophi se k nim vrátila. Luce se na ní rychle podívala. Nebyla ochotná jí říct, jak špatně zranění Penn vypadalo.
Nemohla. Luce jí věnovala rychlé kývnutí pak slečna Sophie natáhla ruku kolem pasu Penn a druhou jí dala pod kolena. Zvedla jí, jako když rodiče nosí svoje děti do postele. "Mám tě," řekla. "Už to nebude dlouho trvat."
"Hej." Luce následovala slečnu Sophii. Nesla Penn, jako by byla jen pytel peří. "Jak jste-"
"Žádné otázky. Ne, dokud nebudeme daleko od toho všeho tady," řekla slečna Sophie. Daleko. Luce nechtěla být daleko od Daniela.
A pak, potom co překročili práh hřbitova, stáli na plochém placu hřiště školy. Nemohla si pomoct. Ohlédla se. Okamžitě pochopila, proč jí Daniel řekl, aby odešla.
Pokroucený sříbrno-zlatý paprsek ohně se vyřítil ze tmy ze středu hřbitova. Byl to cop světla, rostoucí stovky metrů do vzduchu a pak pryč, až za mraky. Černé stíny se vrhly na světlo a jejich chapadla ho trhaly na kusy. Ozývalo se ječení a pak světlo odnesly pryč, kamsi do noci.
Vzhledem k tomu, že se pokroucené prameny světla posunuly, byly ještě víc zlaté a ještě víc stříbrné. Jeden akord zvuku, začal vyplňovat vzduch. Byl nízký, nekonečný a hlasitý jako vodopád. Najednou prostor kolem nich naplily vysoké tóny. Byla to ta nejlepší a nejvyváženější nebeská harmonie, jakou kdy na zemi slyšela. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Všechno v okolí bylo cítit sírou.
Všichni na míle daleko si museli myslet, že je konec světa. Luce nevěděla, co si má myslet. Její srdce se zastavilo. Daniel jí řekl, ať se nedívá zpět, protože věděl, že pohled na to by jí nutil vrátit se k němu.
"Ach, ne to neuděláš," řekla slečna Sophie a popadla Luce za zátylek. Táhla ji přes školní areál. Když se dostali do tělocvičny, Luce si uvědomila, že slečna Sophie nesla Penn celou dobu a používala k tomu jen jednu ruku.
"Co je s tebou?" zeptala se Luce slečna Sophie a tlačila ji k předním dvojitým dveřím. Knihovnice vytáhla dlouhý klíč z kapsy jejího korálkového červeného svetru a strčila ho do cihlové zdi, kde byla přední část haly, kde byly dveře, které nevypadaly moc jako dveře. Tiše vstoupili na dlouhé otevřené schodiště a slečna Sophie Luce pokynula, aby šla na schodech před nimi.
Penn měla zavřené oči. Buďto byla v bezvědomí, nebo měla příliš velké bolesti, aby je mohla otevřít. Tak jako tak, byla pozoruhodně klidná.
"Kam jdeme?" zeptala se Luce. "Musíme se dostat pryč. Kde máte auto?" Nechtěla vyděsit Penn, ale potřebovali se dostat k doktorovi. Rychle.
"Buď zticha, pokud víš, co je pro tebe dobré." Slečna Sophie se podívala na ránu Penn a povzdechla si. "Jdeme jen do jedné místnosti na tomhle místě, která nebyla znesvěcená sportovním vybavením. Tam budeme sami."
V tu chvíli Penn začala v náruči slečny Sophie sténat. Krev z rány vytékala v tlustém a tmavém proudu na mramorovou podlahu.
Luce se podívala na strmé schodiště. Ani neviděla jeho konec.
"Myslím, že bychom s Penn měli zůstat tady dole. Musíme jí co nejdřív sehnat pomoc."
Slečna Sophie si povzdechla a položila Penn na podlahu. Šla rychle zamknout přední dveře, kterými právě prošli. Luce padla na kolena vedle Penn. Její kamarádka vypadala tak malá a tak křehká.
Ve světle, které vycházelo z malého lustru z kovaného železa na d jejich hlavami, Luce konečně viděla, jak moc byla zraněná.
Penn byla jediná kamarádka Luce na Sword&Cross se kterou se mohla normálně bavit a jediná, kterou nezastrašila.
Potom co viděla, čeho byli Arriane, Gabbe a Cam schopni, začalo jí pár věcí dávat smysl. Ale jedno bylo hlavní: Penn byla jen obyčejný člověk na Sword&Cross-stejně jako ona.
Kromě toho Penn byla silnější než Luce. Chytřejší, veselejší a mnohem víc tolerantní. Byla důvodem, proč těchhle několik pár prvních týdnů na Sword&Cross zvládla. Kdo ví, kde by bez Penn teď byla?
"Ach, Penn." Povzdechla si Luce. "Budeš v pořádku. Zařídíme to."
Penn cosi nesrozumitelného zamumlala. Luce znervózněla. Otočila se zpátky ke slečně Sophii, která zavírala všechna okna v hale. Jedno po druhém.
"Rychle se to horší," řekla Luce. "Musíme zavolat lékaře."
"Ano, ano," řekla slečna Sophie, ale něco v jejím hlase znělo zamyšleně. Zdálo se, že zavírá všechny vchody do budovy, jakoby stíny z hřbitova byly právě teď na cestě k nám.
"Luce?" zašeptala Penn. "Bojím se."
"To není možné." Luce jí stiskla ruku. "Jsi tak statečná. Celou dobu tady jsi byla pilířem, který mi dodával sílu."
"Dej s tím pokoj," řekla slečna Sophie, která byla najednou za ní. Mluvila hrubým hlasem. Luce jí nikdy neslyšela ho použít. "Ona že byla pilíř? To má být vtip?"
"Co?" zeptala se Luce zmateně. "Co to má znamenat?"
Slídivé oči slečny Sophie se zúžily do tenkých černých štěrbin. Její tvář byla pokrytá vráskami. Hořce zavrtěla hlavou. Pak si velmi pomalu vytáhla rukáv svetru a vytáhla dlouhou stříbrnou dýku. "Ta dívka nás pouze zpomaluje."
Luce vytřeštila oči, když viděla, že slečna Sophie zvedla dýku nad hlavu Penn. Omámená Penn nezaregistrovala co se děje, ale Luce jo.
"Ne!" vykřikla a snažila se vyrazit slečně Sophii dýku a tím ji zastavit. Ale slečna Sophie postřehla, o co se snaží a obratně Luce zablokovala paží. Tlačila jí stranou svou volnou rukou, zatímco ostří dýky prohnala krkem Penn.
Penn zachrčela a zakašlala. Dech jí uvíznul v krku. Její oči se jí otočily do hlavy, jako by se nad něčím zamýšlela. Jenže ona nepřemýšlela, umírala.
Konečně se její oči opět setkaly s těmi Luce. Pak se její pohled otupil a dech Penn utichl.
"Je z toho nepořádek, ale bylo to nutné," řekla slečna Sophie a otřela nůž do černého svetru Penn.
Luce klopýtla dozadu. Přikryla si ústa rukou. Nemohla křičet. Nemohla odtrhnout oči od její umírající kamarádky. Nemohla se podívat na ženu, o které si celou dobu myslela, že byla na jejich straně.
Najednou si uvědomila, proč slečna Sophie zavřela všechny dveře a okna. Nebylo to, aby se nikdo nedostal dovnitř.
Bylo to kvůli tomu, aby se nikdo nedostal ven.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře