1.kapitola

1. únor 2012 | 19.03 |

 Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní.

"Hele, Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná."
"Jasně," odpověděla jsem nepřítomně. "Máš pravdu." Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi na mě leze to, čemu náš totálně pošahaný učitel biologie Wise říká "pubertální mor".
Kdybych umřela, nemusela bych zítra psát písemku z geometrie? Naděje umírá poslední.
"Hej, Zoey. Posloucháš mě vůbec? Podle mě si dal tak čtyři, nejvýš šest piv a tři panáky. Ale o to nejde. Určitě by nepil, kdyby tvoji pitomí rodiče neřekli, že musíš hned po zápase domů."
S hlubokým porozuměním jsme se na sebe podívaly. Pokud jde o nejnovější nespravedlnost, kterou na mě spáchali moje máma a tupčím (to je vylepšená varianta slova otčím), kterého si vzala před třemi dlouhými lety, byly jsme naprosto zajedno. Ale ta chvilka trvala, jen dokud se Kayla zase nenadechla.
"A navíc měl co oslavit, vždyť jsme přece vyklepli Sdruženáře!" Chytila mě za rameno, zacloumala se mnou a strčila mi obličej přímo před nos. "Chápeš? Tvůj kluk..."
"My spolu už skoro nechodíme," opravila jsem ji a ze všech sil jsem se snažila nepoprskat ji v dalším záchvatu kašle.
"To je fuk. Heath je vůdce našeho útoku, a tak to musel oslavit. My z Broken Arrow jsme neporazili Sdruženou už nejmíň milion let."
"Šestnáct." Matika mi moc nejde, ale Kayla je na ni úplnš tupá, takže proti ní vypadám jako génius.
"To je přece taky fuk. Jde o to, že byl šťastný. Měla bys mu dopustit a být na něj milá."
"Ne, jde o to, že tenhle týden se takhle ožral už asi tak popáté. Sorry, ale nebudu chodit s klukem, který chce v životě dokázat jen to, že se nepozvrací po šestém pivu. A to vůbec nemluvím o tom, že mu brzo naroste pivní pupek." Můj proslov přerušil další záchvat. Trochu se mi motala hlava, a když jsem konečně přestala kašlat, musela jsem se párkrát pomalu zhluboka nadechnout. Moje užvaněná kámoška si toho samozřejmě vůbec nevšimla.
"Fůůj, Heath s pivním pupkem! To je fakticky nechutná představa."
Další nával kašle se mi podařilo potlačit. "A když mě líbá, je to, jako bych ocucávla něčí nohu politou chlastem."
Kayla nakrčila nos. "No jo, to je hnus. Jenomže on je prostě k sežrání."
Obrátila jsem oči v sloup. Ani jsem se nenamáhala zakrývat, že mě její povrchnost štve.
"Ty jsi hrozně mrzutá, když jsi nemocná. A nemáš ponětí, jak vypadal Heath smutně, když ses k němu na obědě otočila zády, úplně jako ztracené štěňátko. Nemohl ani..."
V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není "mrtvý". Byl nemrtvý. Nebyl to člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila sálat sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.
Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.
"Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!"
Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. "Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své znovu se zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!"
Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.
Když jsem konečně začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny, vzhlédla jsem a spatřila Kaylinu pobledlou tvář. Jako obvykle jsem řekla první hloupost, která mě v tu chvíli napadla: "Kay, poulíš na mě oči jak kapr."
"On tě označil! Ach Zoey! Máš na čele znamení!" Přitiskla si roztřesenou ruku na bílé rty a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk.
Posadila jsem se a zakašlala. Děsně mě bolela hlava, tak jsem si sáhla mezi obočí. Svědilo mě tam, jako by mě píchla vosa, a bolest mi vystřelovala kolem očí až k lícním kostem. Bylo mi na zvracení.
"Zoey!" Kayla už nepokrytě brečela a mezi řečí popotahovala a škytala. "Pro... Krista... pána... Ten chlápek byl stopař – upírský stopař!"
"Kay." Zamrkala jsem, abych se zbavila bolesti. "Nebreč. Víš, že nemůžu vidět, když brečíš." Chtěla jsem ji konejšivě pohladit po rameni.
A ona automaticky ucukla a odtáhla se.
Myslela jsem, že se mi to snad jen zdá. Vážně ucukla, jako by se mě bála. Asi na mě poznala, jak se mě to dotklo, protože okamžitě spustila vodopád obvyklého žvanění.
"Prokrista, Zoey! Co si počneš? Nemůžeš tam přece jít. Nemůžeš být jedna z těch tamtěch. To nejde! S kým potom budu chodit na fotbal?"
Všimla jsem si, že během celé té triády se ke mně nepřiblížila ani o kousíček. Okamžitě jsem potlačila pocit křivdy, který se mi usadil v břiše a nutil mě do pláče. V tu ránu se slzy zase vrátily tam, kam patří. Umět je potlačit, na to jsem expert. Aby taky ne, už tři roky nedělám nic jiného.
"To bude v pohodě, nějak to dopadne. Určitě je to jen nějaký... nějaký hloupý omyl," zalhala jsem.
Vlastně jsem doopravdy nemluvila, jen jsem z pusy vypouštěla slova. Vstala jsem a tvář se mi zkřivila bolestí. Rozhlédla jsem se a trochu se mi ulevilo, protože jsme v matematickém pavilonu byly samy. Pak jsem spolkla hysterický smích, který se mi dral z hrdla. Kdybych se tak nebála zítřejší písemky z geometrie a nevrátila se ke skříňkám pro učebnici, abych se mohla večer paranoidně (a zcela zbytečně) učit, stopař by mě našel před školou, kde bych stála společně s asi tak třinácti sty dalších děcek, co studují na Jižní střední škole v Broken Arrow, a čekala na školní autobusy, kterým moje pitomá barbinoidní ségra roztomile říká "velké žluté limuzíny". Mám sice auto, ale postávat venku s těmi méně šťastnými, kteří musejí jezdit autobusem, je starobylá tradice, a kromě toho taky skvělá příležitost zjistit, kdo s kým chodí. Tady v matematickém pavilonu byl kromě nás už jen jeden student – vyzáblý pošuk se zkaženými zuby, na které jsem bohužel měla vynikající výhled, protože na mě civěl s otevřenou pusou, jako bych právě porodila deset okřídlených podsvinčat.
Znovu jsem se rozkašlala a tentokrát to bylo fakt hnusné bublavé chrchlání. Pošuk zakvičel a rozběhl se chodbou ke třídě paní Dayové. Ke kostnaté hrudi si tiskl šachovnici. Kroužek šachistů se teď evidentně schází v pondělí po vyučování.
Hrají upíři šachy? Jsou mezi nimi taky pošukové? A barbinoidní roztleskávačky? Zakládají kapely? Jsou všichni upíří kluci emaři, co nosí holčičí kalhoty a takové ty děsné ofiny, které jim zakrývají půl obličeje? Anebo pošahaní gothici, co se nikdy pořádně nemyjou? Stane se ze mě ghotička? Nebo emařka? Na černé oblečení si zrovna moc nepotrpím, i když sem tam nějaké samozřejmě nosím, a necítila jsem ani náhlou, osudnou averzi vůči mýdlu a vodě, ani obsesivní touhu změnit účes a naplácat si na oči zbytečně tlusté linky.
Tohle všechno mi strašilo v hlavě a zase se mi začala z hrdla drát ta bublina hysterického smíchu, ale naštěstí se proměnila v další zachrchlání.
"Zoey? Není ti nic?" vypískla Kayla, jako by ji někdo štípl, a ustoupila ode mě o další krok.
Vzdychla jsem a poprvé pocítila záchvěv vzteku. Já se o to přece neprosila. Kay je moje nejlepší kámoška už od třetí třídy a teď se na mě kouká, jako bych se proměnila v nějaké monstrum.
"Kaylo, tohle jsem pořád já. Stejná jako před dvěma hodinami a před dvěma dny." Otráveně jsem si ukázala na bolavé čelo. "Tohle mě přece nijak nezměnilo!"
Do očí jí znovu vhrkly slzy, ale její mobil naštěstí v tu chvíli začal vyhrávat "Material Girl" od Madonny. Automaticky se podívala, kdo volá. Okamžitě se zatvářila jako zajíc oslněný světlomety auta, z čehož jsem poznala, že to je její kluk Jared.
"Běž," řekla jsem hluše a vyčerpaně. "Ať tě sveze domů."
Zjevně se jí hrozně ulevilo. Ten výraz mě zasáhl jako facka.
Vrhla se k nejbližšímu východu. "Brnkneš mi?" zavolala na mě přes rameno.
Dívala jsem se za ní, jak utíká přes trávník k parkovišti. Mobil měla přivařený k uchu a dál mluvila s Jaredem, vzrušeně a přerývaně. Určitě mu hned zatepla vykládala, že jsem se proměnila v příšeru.
Problém byl ovšem v tom, že proměnit se v příšeru je ta lepší varianta. Varianta č. 1: Proměnění se v upíra, což pro většinu lidské populace znamená, že ze mě bude příšera. Varianta č. 2: Moje tělo proměnu odmítne a já umřu. Navždycky. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zítra tu písemku z geometrie vážně psát nebudu.
Výše zmíněné všechno zlé spočívá v tom, že budu muset nastoupit na Školu noci, soukromou školu v centru Tulsy, které mí kamarádi říkají "internát pro upíry". Tam strávím příští čtyři roky, dojde u mě ke spoustě bizarních a nepopsatelných fyzických změn a taky se mi totálně a navždycky změní celý život. Pokud při tom neumřu.
Bezva. Nestála jsem ani o jedno z toho. Vždycky jsem chtěla být prostě normální a nenechat se zdeptat děsně konzervativními rodiči, neandrtálským mladším bratrem a starší sestrou s vizáží a duševním vzorem panenky Barbie. Chtěla jsem projít z geometrie. Mít dobré známky, aby mě vzali na veterinu a mohla jsem vypadnout z oklahomské díry jménem Broken Arrow. Ale hlavně jsem chtěla někam patřit – i kdyby to byla jen střední škola. Doma to nehrozilo, a tak mi zůstali jen kamarádi a ta část života, se kterou neměla moje rodina nic společného.
A teď ztratím i to.
Promnula jsem si čelo a sčesala si vlasy tak, že jsem přes ně skoro neviděla. Doufala jsem, že pak snad nebude vidět ani znamení. Se sklopenou hlavou, jako kdybych si prohlížela nějaký zvlášť odporný flek na kalhotách, jsem zamířila k východu na studentské parkoviště.
Ale těsně přede dveřmi jsem se zastavila. Skleněnými výplněmi v typických institučních lítačkách jsem zahlédla Heatha. Tlačily se kolem něj holky, nakrucovaly se a pohazovaly vlasy. Kluci vytáčeli motory trapně předimenzovaných pickupů a snažili se (většinou neúspěšně) vypadat cool. Je vůbec možné, že mě někdo takový mohl kdy přitahovat? No, nesmím být na sebe zbytečně moc přísná. Heath kdysi býval úžasně milý a pořád ještě má světlé chvilky. Většinou v těch vzácných minutách, když je zrovna střízlivý.
Zaslechla jsem pištivé chichotání. Bezva, Kathy Richterová, největší běhna na škole, předstírala, že chce Heathovi vlepit facku. I zdálky jsem na ní viděla, že to považuje za něco na způsob namlouvacího rituálu. A hlupáček Heath se samozřejmě jen křenil. Zatraceně, tenhle den teda vážně stojí za houby. Můj krásný bledě modrý Volkswagen Brouk z roku 1966 byl zaparkovaný přesně mezi nimi. Tam jsem prostě nemohla jít. Ne s tou věcí, co jsem měla na čele. Víckrát by mě nevzali mezi sebe. Až moc dobře jsem věděla, co udělají. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo naposled, když na Jižní střední stopař někoho označil.
Stalo se to loni na začátku školního roku. Stopař se objevil hned ráno a označil jednoho kluka, který zrovna šel na první hodinu. Stopaře jsem neviděla, zato toho kluka ano, i když jen chvilku. Upustil učebnice a vyrazil z budovy. Na bílém čele mu zářilo znamení a po nepřirozeně bledých tvářích se mu řinuly slzy. Nikdy nezapomenu, jak byly chodby plné lidí a jak před ním všichni uhýbali, jako kdyby měl mor. Já před ním taky uhnula a zírala na něj jako opařená, ale vlastně mi ho bylo hlavně líto. Jenom jsem nechtěla vypadat jako holka, co se kamarádí se zrůdami. Ironie, co říkáte?
Takže jsem k autu nešla. Místo toho jsem zamířila na nejbližší záchody, naštěstí úplně prázdné. Byly tam tři kabinky – jasně že jsem se pořádně podívala pod každé dveře, jestli neuvidím něčí nohy. Na jedné straně byla dvě umyvadla a nad nimi dvě zrcadla. Naproti viselo veliké zrcadlo s poličkou na hřebeny, líčidla a tak. Položila jsem na ni kabelku a učebnici geometrie, zhluboka se nadechla, rázně zvedla hlavu a odhrnula si vlasy.
Bylo to jako dívat se na někoho cizího, kdo je vám povědomý. Určitě jste to už zažili, zahlédnete někoho na ulici a přísahali byste, že ho znáte, ale ve skutečnosti to není pravda. Tak přesně takhle jsem si teď připadala – povědomá cizinka.
Ta holka měla oči jako já. Měly stejnou oříškovou barvu, která se nikdy nerozhodla, jestli je spíš zelená, nebo spíš hnědá, jenomže byly nezvykle velké a široké. Nebo se mi to jen zdálo? Měla vlasy jako já – dlouhé, rovné a skoro tak tmavé jako babiččiny, než začaly šedivět. Měla i moje výrazné lícní kosti, dlouhý nos a širokou pusu, to všechno jsem taky zdědila po babičce a jejích čerokézských předcích. Ale já jsem nikdy nebyla takhle bledá. Odjakživa má olivový odstín pleti, mnohem tmavší než všichni ostatní v rodině. Ale možná mi tvář vůbec nevybledla... Třeba jen vypadala bledší ve srovnání s tmavomodrým obrysem měsíčního srpku, který se mi objevil přesně uprostřed čela. Nebo to dělaly ty příšerné zářivky. Pevně jsem doufala, že to bude světlem.
Zkoumavě jsem si neobvyklé tetování prohlédla. V kombinaci s mými výraznými indiánskými rysy působilo až divošsky... jako bych patřila do dávných časů, kdy býval svět větší a barbarštější.
Ode dneška bude můj život úplně jiný než dřív. Na chvíli – vážně jen na okamžik – jsem pustila z hlavy, že jsem najednou jiná než ostatní a jaká je to hrůza, a pocítila jsem ohromující nával nadšení. Krev babiččina kmene mi zpívala v žilách radostí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře