2.kapitola

1. únor 2012 | 19.04 |

 Když jsem usoudila, že už všichni určitě odjeli, setřásla jsem si vlasy zpátky do čela, vyšla ze záchodů a rychle zamířila k východu na studentské parkoviště. Zdálo se, že vzduch je 

čistý – jen úplně na opačné straně se ploužil nějaký kluk. Měl na sobě takové ty odpudivé, rádoby hiphoperské džíny, co vypadají jako dva pytle, a musel se pekelně soustředit, aby mu při chůzi nespadly, takže mě by si rozhodně nevšiml. Zatnula jsem zuby, abych zmírnila bolestivé bušení v hlavě, a vyrazila ze dveří rovnou ke svému broukovi.
Jakmile jsem se ocitla venku, nemilosrdně se do mě opřelo slunce. Vlastně ani moc nesvítilo, po nebi plula spousta takových těch nadýchaných oblaků, co vypadají tak hezky na fotkách, a slunce se schovávalo za nimi. Ale mně to nepomáhalo. I před tou polovičatou září jsem musela přimhouřit oči a zastínit si je rukou. Přemítala jsem, jak je možné, že mi obyčejné denní světlo působí bolest, a asi proto jsem si nevšimla, že ke mně míří pickup, dokud nezakvílely brzdy a auto nezastavilo přímo přede mnou.
"Hej, Zo! Tys nečetla tu esemesku, co jsem ti poslal?"
Do prkenný ohrady! Byl to Heath. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj skrz prsty, jako bych sledovala nějaký pitomý horor. Seděl na korbě náklaďáčku svého kámoše Dustina, toho jsem zahlédla přes jeho rameno v kabině, byl tam se svým bráchou Drewem. Provozovali to, co většinu času – strkali do sebe a hádali se o nějakou koninu, co zajímá tak akorát kluky. Naštěstí si mě vůbec nevšímali. Stočila jsem oči zpátky k Heathovi a vzdychla. V ruce držel pivo a na tváři se mu rozprostíral přitroublý úsměv. Na chvilku jsem zapomněla, že mě právě označili a měním se ve zrůdného krvelačného vyvrhela, a zamračila se na něj.
"Ty piješ ve škole! Jsi cvok?"
Jeho klukovský úsměv se ještě rozšířil. "Jo jsem cvok do tebe, zlato!"
Zavrtěla jsem hlavou, obrátila se k němu zády, otevřela rozvrzané dveře svého brouka a hodila učebnice a batoh na sedadlo spolujezdce.
"Proč nejste na tréninku?" zeptala jsem se, tvář pořád odvrácenou.
"Ty to nevíš? Dostali jsme den volna za to, že jsme v pátek převálcovali Sdruženáře!"
Dustin s Drewem nás evidentně přece jen aspoň trochu poslouchali, protože začali vydávat strašlivé pazvuky typu "Húúú-húúú!" a "Jó!".
"Aha. Hm. Asi jsem přeslechla, když to hlásili, měla jsem dneska spoustu práce. Vždyť víš, zítra ta písemka z geometrie..." Snažila jsem se o normální všední tón. Pak jsem zakašlala a dodala: "Plus na mě leze rýma."
"Co je, Zo? Jsi na mě naštvaná nebo co? Hele, nevykládala ti Kayla nějaký nesmysly o tom večírku? Víš, že bych ti nikdy nezahnul."
Co to plácá? Kayla se o nějakém zahýbání nezmínila ani slovem. Na chviličku (fakticky jen na chviličku) jsem zapomněla, že mám znamení. Prudce jsem se otočila a vrhla na něj vražedný pohled.

"Cos tam prováděl, Heathe?"

"Kdo, já? Zo, vždyť víš, že bych nikdy..." Jeho hraná nevinnost a výmluvy se vypařily a vystřídal je otřesený výraz, protože mu došlo, co mám na čele. "Do pr–"
"Pst!" Hodila jsem významným pohled ke klukům, kteří neměli ani páru, co se děje, a příšerně falešně si zpívali s novým cédéčkem zdejší country hvězdy Tobyho Keitha.
Heath na mě pořád ještě šokovaně poulil oči, ale ztlumil hlas. "To sis namalovala, když jste měli dramaťák?"
"Ne," zašeptala jsem. "To není namalované."
"To není možný, že jseš označená. Chodíme spolu."
"Nechodíme!" Přemohl mě další neovladatelný záchvat kašle. Musela jsem se předklonit a v plicích mi hnusně vlhce zabublalo.
"Ty jo, Zo!" zahulákal na mě z kabiny Dustin. "Neměla bys tolik hulit."
"Jo, zní to, jako když chceš vyflusnout plíci," podpořil ho bratr.
"Ty pako, nech ji bejt. Víš dobře, že nekouří. Je z ní upírka."
Bezva. Fantastické. Heath opět prokázal naprostý nedostatek zdravého rozumu a ještě si myslel, že mě vlastně brání. Jeho kamarádi okamžitě vystrčili hlavu z okýnka a zírali na mě, jako bych byla exponát v muzeu.
"Do háje. Zoey je vadná!" pronesl Drew.
Jeho bezohlednost byla poslední kapka. Vztek, který mi vřel někde hluboko v hrudi od té chvíle, kdy přede mnou Kayla ucukla, konečně překypěl. Překonala jsem bolest, kterou mi působilo světlo, a zadívala jsem se mu přímo do očí.
"Drž zobák, sakra! Mám fakticky den blbec a tvoje kecy mi lezou pěkně na nervy." Sjela jsem pohledem od vykuleného Drewa, který se nezmohl ani na slovo, k jeho bráchovi. "A tvoje taky."
Jak jsem tak Dustinovi hleděla přímo do očí, najednou mi něco došlo – a to něco mě polekalo a zároveň zvláštně potěšilo: tvářil se vyděšeně. Doopravdy vyděšeně. Střelila jsem pohledem zpátky k Drewovi. Taky se bál. A potom jsem po celém těle ucítila šimrání. Nové znamení mě doslova pálilo.
Síla. Cítila jsem sílu.
"Zo? Co to krucinál děláš?" Heathův hlas mě probral. Odtrhla jsem pohled od kluků.
"Padáme odsud!" vykřikl Dustin, zařadil rychlost a šlápl na plyn. Pickup vystřelil kupředu, Heath ztratil rovnováhu, rozhodil paže, až mu z ruky vyletělo pivo, a tvrdě přistál na asfaltu.
Bez rozmýšlení jsem se k němu vrhla. "Nestalo se ti nic?" Vyhrabal se na všechny čtyři a já k němu natáhla ruku, abych mu pomohla vstát.
A pak jsem ucítila tu vůni. Byla úžasná – hřejivá a sladká, až se mi z ní sbíhaly sliny.
Že by Heath změnil kolínskou? Pořídil si nějakou tu vůni s feromony, které prý fungují na ženské jako geneticky modifikovaná mucholapka? Vůbec jsem si neuvědomila, že stojím těsně u něj, dokud se nenarovnal. Byla jsem na něm skoro nalepená. Podíval se na mě a v očích měl tázavý výraz.
Neustoupila jsem. Dřív bych to neudělala... ale teď ne. Dneska ne.
"Zo?" řekl tiše. Hlas měl hluboký a zastřený.
"Hezky voníš," vyhrkla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem jeho ozvěnu cítila až v pulzujících žilách na spáncích.
"Zoey, mně se po tobě vážně stýská. Měli bysme se dát zase dohromady. Já tě přece doopravdy miluju." Zvedl ruku a chtěl mě pohladit, ale v tu chvíli jsme si oba všimli, že má na dlani krev. "Sakryš, asi jsem..." Všiml si, jak se tvářím, a zarazil se. Dokázala jsem si představit, jak vypadám – obličej bílý jako křída, na čele zářivý safírový obrys nového znamení a oči upřené na jeho zkrvavenou ruku. Nedokázala jsem se pohnout, nemohla jsem se odvrátit.
"Chci..." zašeptala jsem. "Chci..." Co jsem chtěla? Nedokázala jsem najít správná slova. Vlastně ještě jinak. Nechtěla jsem to vyslovit. Vyjádřit ten nezvladatelný příval palčivé touhy, ve kterém jsem se topila. A nebylo to tím, že Heath stál blízko. To už jsem zažila i dřív. Prokristapána, vždyť jsme spolu od loňska už doopravdy chodili! Ale nikdy předtím jsem k němu nic takového necítila, ani náhodou. Kousla jsem se do rtu a zasténala.
Vtom zaskřípěly brzdy a pickup se smykem otočil. Drew vyskočil ven, popadl Heatha kolem pasu a vtáhl ho do kabiny.
"Co blbneš? Mluvím se Zoey!"
Pokusil se mu vytrhnout, jenomže Drew je obránce našeho fotbalového týmu a fakticky hora svalů. Dustin se přes kluky natáhl a zabouchl dveře.
"Nech ho bejt, ty zrůdo!" zařval na mě Drew, jeho bratr sešlápl plyn až k podlaze a tentokrát vážně odjeli.
Vlezla jsem do svého brouka. Ruce se mi třásly tak hrozně, že jsem nastartovala až napotřetí. "Jeď domů. Prostě jeď domů," opakovala jsem si celou cestu pořád dokola mezi záchvaty kašle. Nebudu myslet na to, co se právě stalo. Nesmím na to myslet.
Cesta domů mi trvala patnáct minut, ale mě to přišlo jako vteřina. Ani jsem se nenadála a stála jsem na příjezdové cestě a snažila se připravit na scénu, která mě vevnitř čekala stejně jistě, jako že po blesku následuje hrom.
Proč jsem se sem vlastně tak těšila? Zřejmě jsem se ve skutečnosti netěšila, spíš jsem utíkala od toho, co se stalo na parkovišti.
Ne! Nesmím na to myslet. Beztak se to určitě dá nějak racionálně vysvětlit, racionálně a úplně snadno. Dustin s Drewem jsou kreténi, kompletně zastydlé vychlastané mozky. Nepoužila jsem na ně nějakou novou sílu, abych je zastrašila, báli se mě jednoduše proto, že mám znamení. V tom to bude. Je přece normální, že se lidi bojí upírů, ne?
"Jenže já nejsem upír," řekla jsem si, rozkašlala se a pak se mi vybavilo, jak hypnoticky krásná mi připadala Heathova krev a jak moc jsem po ní toužila. Ne po Heathovi. Po jeho krvi.
Ne, ne, ne! Krev není krásná a už vůbec není něco, po čem člověk touží. Asi jsem v šoku. To je ono. Tím se to vysvětluje. Jsem v šoku a mám to v hlavě pomotané. V pohodě... v pohodě... Mimoděk jsem se dotkla čela. Už nepálilo, ale stejně na něm bylo něco divného. Pomilionté jsem se rozkašlala. No tak dobře. Na Heatha myslet nebudu, ale jinak už si nebudu nic nalhávat. Cítím, že jsem se změnila. Mám přecitlivělou kůži. Bolí mě na prsou, a i když mám na sobě své milované sluneční brýle Maui Jim, oči mi slzí bolestí.
"Umírám..." zafňukala jsem, ale hned jsem se kousla do jazyka. Vždyť já asi doopravdy umírám. Zadívala jsem se na velký cihlový dům, který mi ani po třech letech nepřipadal jako domov. "Tak do toho, ať to máš z krku. Jednou provždycky." Ještěže ségra bude na tréninku roztleskávaček a neandrtálec je určitě totálně zažraný do Delta Force: Černý jestřáb sestřelen, nebo jak se ta jeho hnusná nová videohra jmenuje. Budeme s mámou samy. Třeba se ke mně neobrátí zády... třeba si bude vědět rady...
No nazdar. Bylo mi šestnáct, ale najednou mi došlo, že právě teď ze všeho na světě nejvíc potřebuju maminku.
"Prosím, ať se ke mně neobrátí zády," pomodlila jsem se šeptem, kdyby mě náhodou poslouchal nějaký bůh nebo bohyně.
Jako obvykle jsem vešla do domu garáží. Zamířila jsem do svého pokoje a hodila učebnici geometrie, kabelku i batoh na postel. Pak jsem se zhluboka nadechla, a i když jsem nebyla úplně klidná, šla jsem hledat mámu.
Našla jsem ji v obýváku, stočenou v rohu pohovky s hrnkem kafe a Slepičí polévkou pro ženskou duši. Vypadala úžasně normálně, úplně jako dřív. Až na to, že předtím četla romantická dobrodružství z exotických zemí a malovala se. Její nový manžel (naprostý dement) ani jedno z toho neschvaloval.
"Mami?"
"Hm?" Ani se na mě nepodívala.
Namáhavě jsem polkla. "Mamulenko." Takhle jsem jí říkávala předtím, než si vzala Johna. "Potřebuju s něčím pomoct."
Možná zapůsobila ta zdrobnělina, možná v ní tón mého hlasu probudil nějaký zapomenutý střípek mateřského instinktu. V každém případě hned zvedla oči od knížky a já v nich spatřila laskavost a obavy.
"Copak se stalo, holčičko..." začala, ale pak jí slova zamrzla na rtech, protože uviděla znamení. "Dobrý bože! Cos to zase provedla?"
Znovu mě bodlo u srdce. "Mami, já nic neprovedla. Prostě se to stalo, já za to přece vůbec nemůžu. Není to moje vina."
"To ne!" zakvílela, jako kdyby mě vůbec neslyšela. "Co na to jenom řekne tatínek?"
Měla jsem sto chutí zařvat: Jak má sakra asi vědět, co tomu řekne táta, když se tady už čtrnáct let neukázal a nikdo neví, kde je mu konec? Ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné a jen bych ji naštvala, protože ona nesnáší, když jí připomínám, že John není můj skutečný otec. Tak jsem zkusila jinou taktiku – taktiku, kterou jsem vzdala už před třemi lety.
"Mamulenko, prosím. Co kdybys mu to prostě neříkala? Aspoň den nebo dva. Zůstane to jenom mezi námi, dokud... já nevím... dokud si na to nezvykneme nebo něco." Zadržela jsem dech.
"Ale co bych mu řekla? Vždyť se to nedá ani zakrýt mejkapem." Nervózně střelila pohledem k mému znamení a divně se ušklíbla.
"Mami, já tady přece už moc dlouho nezůstanu. Musím odsud pryč, však víš." Řeč mi přetrhl další ošklivý záchvat. "Označil mě stopař. Musím se přestěhovat do Školy noci, nebo onemocním a bude to pořád horší." Až nakonec umřu, pokusila jsem se dopovědět očima. Vyslovit jsem to nedokázala. "Chci jen pár dní, než se to bude muset dozvědět..." Neměla jsem chuť vyslovovat jeho jméno, a tak jsem se naschvál rozkašlala. Moc práce mi to nedalo.
"Jak bych to tatínkovi vysvětlila?"
Znělo to vyděšeně a mě se zmocnil hrozný strach. Není snad moje máma? Neměla by pro mě místo otázek mít spíš odpovědi?
"Prostě... prostě řekni, že zůstávám na pár dní u Kayly, protože spolu děláme důležitý referát na biologii."
Hned jsem si všimla, jak se mámin výraz mění. Obavy se vytratily a vystřídala je přísnost, kterou jsem znala až příliš dobře.
"V podstatě tedy chceš, abych mu zalhala."
"Ne mami. V podstatě chci, abys aspoň jednou brala ohled na to, co potřebuju já, a ne na to, co chce on. Chci, aby ses zachovala jako moje mamulenka, pomohla mi sbalit kufry a odvezla mě do té nové školy, protože jsem vyděšená, je mi špatně a nevím, jestli to sama zvládnu!" vyhrkla jsem jedním dechem, zajíkla se a přikryla si pusu, abych ztlumila další záchvat kašle.
"Nevšimla jsem si, že už se nechovám jako tvoje matka," řekla chladně.
Ranilo mě to ještě víc než Kaylina reakce. "To je asi ten problém, mami. Nevšimla sis toho, protože už ti na mně nezáleží. Od té doby, co sis vzala Johna, ti záleží jenom na něm," řekla jsem s povzdechem.
Hněvivě přimhouřila oči. "Nechápu, jak můžeš být tak sobecká. Copak nevidíš, co všechno pro nás udělal? Díky němu jsem mohla nechat té strašné práce v obchoďáku. Díky němu si nemusíme dělat starosti s penězi a bydlíme v tomhle krásném velkém domě. Dal nám jistotu a báječné vyhlídky do budoucna."
Tenhle proslov už jsem slyšela tolikrát, že bych ho mohla odříkat spolu s ní. Vždycky když jsme se při našich jednostranných diskuzích dostaly sem, obvykle jsem se jí omluvila a odešla k sobě do pokoje. Dneska jsem se ale omluvit nemohla. Dneska jsem byla jiná. Všechno se změnilo.
"Ne, mami. Ve skutečnosti kvůli němu už tři roky kašleš na svoje děti. Víš třeba, že se z tvojí nejstarší dcery stala podrazácká rozmazlená coura, co si to rozdala s půlkou našich fotbalistů? Víš, jaké hnusné krvavé videohry před tebou schovává Kevin? Ne, jasně že nevíš! Ti dva předstírají, že jsou šťastní a mají Johna rádi, a hrajou s vámi tu vaši zatracenou hru na vzornou rodinku, a tak se na ně usmíváš, modlíš se za ně a necháváš je, ať si dělají, co chtějí. A já? Myslíš, že jsem ta špatná, protože nic nepředstírám – protože jsem upřímná. Chceš něco vědě? Život s vámi se mi hnusí a jsem vlastně ráda, že mě označili! Ta upíří škola se jmenuje Škola noci, ale sotva tam bude větší temno než tady v tom dokonalém domově!" Hrozilo, že se rozbrečím nebo začnu ječet, a tak jsem se radši obrátila, odkráčela do své ložnice a zabouchla za sebou dveře.
Kéž se všichni utopí.
Přes příliš tenké stěny jsem zaslechla, jak hystericky volá Johnovi. Bezpochyby se
hned přiřítí domů a dá mi co proto. Pro něj jsem problém s velkým P. Nejradši bych
sebou sekla na postel a rozbrečela se, ale místo toho jsem vysypala z batohu všechny pitomé školní věci. Nehrozí, že je bych tam jinde potřebovala. Beztak určitě nemají
žádné normální předměty, spíš lekce typu "porcování lidí na kousky" a... no... třeba "úvod do nočního vidění" nebo tak něco.
Je úplně fuk, co máma udělán nebo neudělá. Tady zůstat nemůžu. Musím pryč.
Tak co si s sebou vezmu?
Oboje oblíbené džíny plus ty, co mám na sobě. Pár černých triček. Stejně upíři nic
jiného nenosí a navíc zeštíhlují. Chvíli jsem váhala nad modrozeleným třpytivým topem
, který jsem si nedávno koupila, ale pak jsem ho sbalila taky, kdyby mě ze vší té
černé náhodou brala depka. Do postranní kapsy jsem nacpala podprsenky, kalhotky,
malovátka a krámy na vlasy. Svého plyšáka Lybičku Otise (když mi byly dva roky,
neuměla jsem vyslovit r) jsem nejdřív nechala na polštáři, jenže... no... upírka
neupírka, určitě bych bez něj neusnula. Tak jsem ho do toho zatraceného báglu dala taky.
Potom někdo zaklepal na dveře a jistý nejmenovaný člověk řekl, ať jdu okamžitě ven.
"Cože?" křikla jsem na něj a celá se zhroutila v děsném záchvatu kašle.
"Zoey. Já a tvoje matka s tebou chceme mluvit."
Bezva. Evidentně se neutopili.
Pohladila jsem Lybičku Otise. "Otisi, jsem v průšvihu." Napřímila jsem se, znovu
zachrchlala a vydala se vstříc nepříteli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře