4.kapitola

1. únor 2012 | 19.06 |

Sedla jsem si na postel a rozkašlala se. Slyšela jsem, jak máma rozčileně telefonuje na pohotovostní linku našeho cvokaře a hned potom hystericky obvolává příšerné bratry a sestry z církve věřících. Za třicet minut už se to tady bude hemžit tlustými ženskýmia jejich pedofilními manžely s prasečíma očima. Zavolají mě do obýváku. Usoudí, že moje znamení je "skutečně závažný problém a velká hanba", načež mi na něj naplácají nějakou posvátnou mast, která mi ucpe póry a udělá se mi po ní obří uher, a nakonec na mě všichni přitisknou dlaně a pomodlí se. Poprosí boha, abych přestala být otravná puberťačka a přítěž pro rodiče. Ach ano, a s tím znamením se taky bude muset něco udělat, to dá přece rozum.

Kéž by to bylo tak jednoduché. Kdybych mohla bohu slíbit, že budu hodná, a on zařídil, abych se neproměnila v jiný živočišný druh a nemusela přestoupit na jinou školu, brala bych to všemi deseti. Dokonce bych dobrovolně šla na tu písemku z geometrie. No dobře, tak to asi ne... ale nechtěla jsem, aby se ze mě stala zrůda. Budu muset odejít z domova a ze školy. Začít nový život někde, kde mě nikdo nezná. Kde nemám kamarády. Usilovně jsem mrkala, abych se nerozbrečela. Škola byla jediné místo, kde jsem se cítila aspoň trochu jako doma, a moji přátelé pro mě byli něco jako rodina. Zatnula jsem pěsti a zkřivila tvář. Žádné slzy. Hezky pomaloučku. Krok za krokem.

Zaprvé se musím vyhnout setkání s tupčímovými klony. A jako by nestačili věřící a jejich příšerná modlitební sešlost, čekalo by mě pak ještě sezení s doktorem Asherem. Určitě by se mě podrobně vyptával, jaký pocit ve mně vyvolává tohle a jaký tamto, a pak by začal blábolit o hněvu a zmatku, že jsou pro dospívající typické, ale že jenom já si můžu zvolit, jak mi zasáhnou do života... bla bla bla... a jelikož tohle je "akutní případ", donutí mě nakreslit něco, co bude představovat mé dětství, nebo nějakou podobnou ptákovinu.

Takže je jasné, že odsud musím rychle vypadnout.

Ještě že jsem odjakživa "zlobivá" a na podobnou situaci jsem vždy připravená. Teda, když jsem pod květináč dole pod oknem schovala náhradní klíčky od auta, nechystala jsem se zrovna utéct z domova mezi upíry. Spíš jsem si říkala, že by se mohly hodit, kdybych chtěla potají jet na noc ke Kayle. Anebo kdybych chtěla být doopravdy zlobivá, dát si s Heathem rande v parku a trošku si zalaškovat. Jenomže potom Heath začal pít a já se začala měnit v upíra. Život je někdy zatraceně divný.

Popadla jsem batoh, otevřela okno a jednoduše z něj vytrhla sít proti hmyzu (tupčímovy nudné přednášky o dobru zjevně na mou hříšnou a zkaženou duši moc nezapůsobily). Nasadila jsem si sluneční brýle a vykoukla ven. Bylo teprve kolem půl páté, ještě se ani nezačalo stmívat, a tak jsem byla opravdu vděčná, že máme hustý plot a naši šťouraví sousedé nemají šanci mě vidět. A ségra byla naštěstí pořád ještě na tréninku roztleskávaček, jediná další okna na téhle straně domu totiž patří jí. (Z toho je vidět, jak kritická byla moje situace: poprvé v životě jsem se upřímně radovala, že její svět se točí výhradně kolem "soutěžního povzbuzování", jak to nazývala.) Nejdřív jsem vyhodila ven batoh a potom vyskočila za ním. Snažila jsem se při dopadu na trávník nevydat ani hlásku. Pak jsem promarnila spoustu převzácných vteřin tím, že jsem se snažila dusit další záchvat drásavého kašle. Nakonec jsem nadzvedla květináč s levandulí, kterou mi dala babička Redbirdová, a nahmatala v trávě pod ním klíčky.

Otevřela jsem vrátka jen na škvírku a proklouzla jako jedna z Charlieho andílků. Panty ani nevrzly. Můj roztomilý brouček stál tam kde vždycky – před třetími vraty naší třímístné garáže. Tupčím nedovolil, abych parkovala vevnitř, protože sekačka na trávu je prý důležitější. (Důležitější než originální veterán volkswagen? V jakém smyslu? To je přece úplně uhozené. Prokristáčka, teď přemýšlím úplně jako kluk. Odkdy mám svého brouka ráda, protože je originální veterán? To musí být tou proměnou.) Rozhlédla jsem se. Čistý vzduch. Vyrazila jsem k autu, naskočila, zařadila neutrál a projednou jsem děkovala bohu, že se naše příjezdová cesta tak děsně prudce svažuje. Moje autíčko tichounce, jako po másle sjelo do ulice. Pak už stačilo jen nastartovat a vymotat se z naší čtvrti plné velkých drahých baráků.

Ani jsem se nepodívala do zpětného zrcátka.

Vypnula jsem pro jistotu mobil, neměla jsem náladu s nikým mluvit.

I když to vlastně nebyla úplně pravda. S jedním člověkem jsem si popovídat rozhodně chtěla. S jedinou osobou na světě, o které jsem věděla naprosto jistě, že se podívá na moje znamení a nezačne si myslet, že jsem příšera, zrůda nebo hrozně špatná holka.

Brouk mi zřejmě četl myšlenky, protože jakoby sám od sebe odbočil na silnici, která mě zavede na dálnici a ta zase na nejúžasnější místo na zeměkouli – levandulovou farmu babičky Redbirdové.

Narozdíl od cesty ze školy domů se ta hodina a půl jízdy na babiččinu farmu zdála strašně dlouhá. Když jsem konečně odbočila z dvouproudé silnice na polní cestu, tělo mě bolelo víc než tenkrát, když jsme dostali novou tělocvikářku, která nás donutila cvičit s naprosto děsnými činkami a za šíleného smíchu nad námi práskala bičem. No dobře, žádný bič neměla, ale děsné to bylo stejně. Každý sval v těle mě bolel jako čert. Už bylo skoro šest a slunce pomalu zapadalo, ale oči mě pořád pálily. Dokonce i z téhle bledé záře mě divně svědila kůže. Byla jsem vděčná, že už je konec října a dost zima na to, abych si oblékla svoji mikinu s logem Borg Invasion 4D (ano, to je startrekovská atrakce v Las Vegas a tímto pokorně přiznávám, že občas absolutně ujíždím na Star Treku, a tím pádem jsem pošuk). Je mi velká, a tak zakryla holou kůži na mém těle téměř do posledního milimetru. Potom jsem ještě na zadním sedadle našla starou kšiltovku a narazila si ji co nejvíc do čela, aby mi slunce nesvítilo do tváře.

Babiččin dům stojí mezi dvěma levandulovými poli a stíní ho obrovské staré duby. Postavili ho v roce 1942 z neopracovaného oklahomského kamene, má prostornou verandu a neobvykle velká okna. Miluju ho. Jen jsem vyšla po několika dřevěných stupních na verandu, hned mi bylo líp... Cítila jsem se v bezpečí. Pak jsem si všimla lístku připevněného ke dveřím. Hned jsem poznala babiččin hezký rukopis. Šla jsem na útesy sbírat bylinky.

Dotkla jsem se hebkého papírku vonícího po levanduli. Babička vždycky věděla, že k ní jedu. Když jsem byla malá, připadalo mi to divné, ale později jsem začala její zvláštní nadání obdivovat. Celý život jsem si mohla být jistá, že ať se děje, co se děje, s babičkou Redbirdovou můžu vždycky počítat. V prvních měsících poté, co se máma provdala za Johna, bych asi uschla a umřela, kdybych o víkendech nemohla utéct na tuhle farmu.

Chvíli jsem rozmýšlela, jestli nemám jít dovnitř (babička nikdy nezamyká) a počkat na ni tam, ale nutně jsem ji potřebovala vidět, potřebovala jsem, aby mě objala a řekla mi to, co mi měla říct máma.Neboj se... všechno se srovná... společně to zvládneme. A tak jsem se vydala po pěšince podél nejsevernějšího pole k útesům. Cestou jsem se dotýkala levandulových květů a ty kolem sebe šířily sladkou stříbřitou vůni, jako by mě vítaly doma.

Připadalo mi, že se sem vracím po mnoha letech, ačkoli jsem tu naposled byla před čtyřmi týdny. John nemá babičku rád. Připadá mu divná. Dokonce jsem jednou zaslechla, jak říká mámě, že babička je čarodějnice a půjde do pekla. Je to blbec.

Vtom mi něco došlo a bylo to tak ohromující, že jsem zůstala stát jako přimrazená. Rodiče už nade mnou nemají žádnou moc. Už s nimi nikdy nebudu bydlet. John už mi nemůže rozkazovat.

Ty jo, to je boží!

Bylo to tak boží, až jsem se z toho rozkašlala a musela pevně zkřížit ruce na hrudi. Měla jsem pocit, že jinak se mi roztrhnou plíce. Musím najít babičku, a to hned.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře