6.kapitola

1. únor 2012 | 19.08 |

Krásná, podívej, mračna víří.

Krásná, podívej, déšť sem míří...

Do mysli mi vplula slova prastaré písně. Asi se mi znovu zdá o babičce Redbirdové. Hned jsem se cítila v teple, v bezpečí, šťastná a to se mi moc líbilo, protože poslední dobou mi bylo pěkně mizerně... jenom jsem si nedokázala přesně vzpomenout proč. Hm. Divné.

Kdo to řekl?

Kukuřička

na špičce stvolu...

Babiččina ukolébavka zněla dál a já se převalila na bok, stočila do klubíčka a s povzdechem zavrtala tvář do měkkého polštáře. Jenomže jakmile jsem pohnula hlavou, vystřelila mi do spánků nepříjemná bolest a roztříštila mou spokojenost jako kulka skleněnou tabuli, protože se mi naráz vybavily události uplynulého dne.

Měním se v upíra.

Utekla jsem z domova.

Upadla jsem a pak jsem prožila klinickou smrt nebo co.

Měním se v upíra. Do háje.

Kruci, mně asi praskne hlava.

"Ptáčku! Jsi vzhůru, holčičko?"

Zamrkala jsem, a když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že u mojí postele sedí na stoličce babička Redbirdová.

"Babi!" zakrákorala jsem a natáhla k ní ruku. Můj hlas zněl příšerně, s tou bolestí v hlavě si v ničem nezadal. "Co se stalo? Kde to jsem?"

"V bezpečí, ptáčátko. Jsi v bezpečí."

"Bolí mě hlava." Dotkla jsem se místa, které nejvíc tahalo a svědilo, a nahmatala pichlavé stehy.

"Bodejť ne. Zestárla jsem o deset let, když jsem tě našla." Babička mě něžně pohladila po hřbetu ruky. "Všude samá krev..." Otřásla se, pak zavrtěla hlavou a usmála se na mě. "Slib mi, že už něco takového neuděláš."

"Slibuju," řekla jsem. "Takže tys mě našla..."

"Ležela jsi v louži krve, v bezvědomí, ptáčku." Odhrnula mi z čela vlasy a lehce pohladila moje znamení. "Bylas tak bledá, že ten tvůj měsíc úplně bil do očí, jako by svítil. Věděla jsem, že tě musím vrátit do Školy noci, a to jsem taky udělala." Přidušeně se uchichtla a v očích jí zlomyslně blýsklo. Vypadala úplně jako malá holčička. "Zavolala jsem tvojí mámě, že tě vezu sem, a pak jsem musela předstírat, že se mi vybil mobil, abych ji utnula. Vypadá to, že z nás nemá zrovna radost."

Široce jsem se na ni zazubila. Ha ha, máma není naštvaná jenom na mě.

"Zoey, cos tam propána pohledávala za denního světla? A proč jsi mi nedala vědět už dřív, že tě označili?"

S námahou jsem se posadila a bolestí jsem zatnula zuby. Naštěstí to vypadalo, že kašel zmizel. Určitě proto, že jsem konečně tady – ve Škole noci... Ale hned jsem tyhle úvahy zaplašila, protože mi došlo, co babička řekla.

"Počkej, já ti o tom přece nemohla říct dřív. Stopař mě označil teprve dneska ve škole. Nejdřív jsem jela domů. Doufala, jsem, že máma mi pomůže a bude stát při mě." Odmlčela jsem se a vybavila si hroznou scénu s rodiči. Babička mi stiskla ruku. Zjevně mi dokonale rozuměla. "V podstatě mě s Johnem zamkli v pokoji, pak zavolali našeho cvokaře a svolali tu svoji modlitební partu."

Babička ohrnula nos.

"Tak jsem utekla oknem a jela rovnou k tobě," uzavřela jsem vyprávění.

"To jsem ráda, ptáčku, ale stejně tomu vůbec nerozumím."

"Já vím," povzdechla jsem si. "Taky nedokážu uvěřit, že mě označili. Proč mě?"

"To jsem nemyslela, holčičko. Mě vůbec nepřekvapuje, že se to stalo. Redbirdovým odjakživa kolovala v žilách mocná magie, byla jen otázka času, kdy někoho z naší rodiny vyvolí. Já se divím tomu, že tě označili teprve dnes. Nemáš na čele jen obrys srpku. Je dokonale vybarvený."

"To není možné!"

"Podívej se sama, u-we-tsi-a-ge-ya." Oslovila mě čerokézským výrazem pro dceru a zničehonic mi silně připomněla nějakou záhadnou prastarou bohyni.

Prohrábla kabelku a vyndala starožitné stříbrné zrcátko, které nosila všude s sebou. Beze slova mi ho podala. Stiskla jsem klips a otevřela pouzdro. Pohlédla jsem na svůj odraz... povědomá cizinka... ta holka, co není tak docela já. Měla obrovské oči a příliš bílou pleť, ale to mě ani moc nezajímalo. Nemohla jsem se totiž odtrhnout od svého znamení, dokonalého měsíčního srpku, jehož celá plocha byla vyplněná výraznou safírovou modří upířího tetování. S pocitem, že možná ještě pořád sním, jsem na neobvyklý obrazec sáhla a objela ho prstem. Připadalo mi, že na kůži opět cítím rty bohyně.

"Co to znamená?" zeptala jsem se, aniž jsem odtrhla od znamení oči.

"Doufaly jsme, že na tuto otázku budeš mít odpověď právě ty, Zoey Redbirdová," ozval se úchvatný hlas.

Ještě než jsem vzhlédla od svého zrcadlového odrazu, věděla jsem, že bude jedinečná a neuvěřitelná. A fakticky taková byla. Krásná jako filmové hvězda, jako panenka Barbie. V životě jsem neviděla někoho tak dokonalého takhle zblízka. Měla veliké mandlové oči, tmavě zelené jako mech, obličej tvaru srdce a pleť hebkou a smetanově bílou, jak to člověk vidí jedině v televizi. Vlasy měla tmavě rezavé – žádná příšerná mrkvově oranžová barva, ani taková ta nudná nazrzlá blond, ale tmavá a lesklá jako kaštan. Spadaly jí ve velkých vlnách nejmíň do půli zad. Postavu měla... no zkrátka perfektní. Nebyla vychrtlá jako husy, co pořád zvracejí a drží úděsné diety, protože to děla Paris Hilton a je to in (sorry, Paris, ale to si myslíš tak akorát ty). Tahle žena měla pevné svaly, ale zároveň taky křivky. A nádherná prsa. (Kéž bych měla taková!)

"He?" řekla jsem. Zrovna moc inteligentně to neznělo. Usmála se na mě a přitom předvedla nepochopitelně pravidelné, bílé zuby – vyčnělé špičáky nikde. Aha, já vynechala, že ke všem těm dokonalým věcem měla ještě uprostřed čela vytetovaný safírový měsíční srpek, od něhož se jí podél obočí a dolů k lícním kostem táhla spleť vlnovek, která mi připomínala mořské vlny.

Byla to upírka.

"Doufaly jsme, že nám vysvětlíš, proč má upíří mládě, které nedokončilo proměnu, na čele znamení dospělého."

Kdyby se neusmívala a v hlase jí nezaznívala stopa starostlivosti, vyznělo by to asi dost drsně. Takhle to spíš působilo ustaraně a trochu zmateně.

"Já nejsem upír?" vyhrkla jsem.

Její smích zněl jako hudba. "Ještě ne, Zoey, ale troufám si říct, že plně vybarvené znamení je příznivá známka do budoucna."

"Aha... já... hm, to je fajn. Vážně fajn," vypadlo ze mě.

Před naprostým trapasem mě naštěstí zachránila babička.

"Zoey, tohle je velekněžka Školy noci, Neferet. Ošetřovala tě po celou dobu, co jsi byla v..." Zarazila se, zjevně nechtěla použít slovo "bezvědomí". "...co jsi spala."

"Vítej ve Škole noci, Zoey Redbirdová," řekla Neferet přívětivě.

Střelila jsem pohledem k babičce a potom zpátky ke kněžce. Hodně rozpačitě jsem zakoktala: "Já – já se ve skutečnosti jmenuju jinak. Montgomeryová."

"Vážně?" opáčila Neferet a zvedla jantarová obočí. "Jednou z předností vstupu do nového života je, že dostáváš příležitost začít úplně od nuly – máš možnost volby tam, kdes ji dřív neměla. Kdyby sis mohla vybrat, jak by ses doopravdy jmenovala?"

Nezaváhala jsem ani vteřinu. "Zoey Redbirdová."

"Od této chvíle se tedy jmenuješ Zoey Redbirdová. Vítej v novém životě." Natáhla ruku, jako by mi ji podávala, a já jí automaticky chtěla potřást. Ona mi však místo toho stiskla předloktí. Bylo to divné, ale tak nějak správné.

Stisk měla vřelý a pevný. Z jejího úsměvu sálala přívětivost. Byla úžasná a vyvolávala ve mně úctu a obdiv. Takoví jsou vlastně všichni upíři, ve všem jsou prostě lepší než lidé – jsou silnější, chytřejší, talentovanější. Neferet budila dojem, jako by někdo uvnitř ní rozsvítil oslňující světlo. Samozřejmě si uvědomuju, že tenhle popis zavání ironií, když člověk uváží všechno, co se o upírech traduje (a já už jsem na vlastní kůži zjistila, že spousta z toho je pravda). Upíři špatně snášejí sluneční světlo, nejsilnější jsou v noci, k životu potřebují pít krev (ble) a uctívají bohyni, která je vtělením noci.

"D-děkuju. Ráda vás poznávám." Úporně jsem se snažila působit jako normální a aspoň polointeligentní bytost.

"Jak už jsem říkala tvé babičce, ještě žádné mládě se k nám nedostalo za tak podivných okolností, v bezvědomí a s plně vybarveným znamením. Pamatuješ si, co se ti stalo, Zoey?"

Už jsem otvírala pusu a chystala se říct, že si to pamatuju úplně jasně, že jsem upadla, uhodila se do hlavy... dívala se na sebe seshora a vznášela se jako duch... pustila se do jeskyně za divnými slovy, co byla vidět... a nakonec se setkala s bohyní Nyx. Ale než jsem to stačila vyslovit, ucítila jsem něco zvláštního, jako by mi někdo dal pěstí do břicha. Bylo to jasné a zřetelné varování, abych držela klapačku.

"Já... já si toho vlastně moc nepamatuju..." Zarazila jsem se a sáhla na bolavé místo, ze kterého trčely stehy. "Aspoň od té chvíle, co jsem se praštila do hlavy. Do té doby si vzpomínám na všechno. Označil mě stopař, řekla jsem o tom rodičům a děsně jsme se porafali, potom jsem utekla k babičce. Bylo mi fakticky hodně špatně, a když jsem se snažila vyjít ten sráz..." Pamatovala jsem si všechno potom, úplně všechno. Duchy Čerokézů, tanec i oheň. Mlč! Varoval mě důrazně ten nový pocit. "... asi jsem se rozkašlala, uklouzla a uhodila se do hlavy. Pak už nic, probrala jsem se tady a slyšela, jak mi babička zpívá." Vychrlila jsem to všechno jedním dechem. Nejradši bych před Neferetinýma pátravýma zelenýma očima uhnula, ale pocit, který mě varoval, abych nic neříkala, mi stejně přísně nakazoval, abych se neodvracela a snažila se vypadat, jako že nic neskrývám. Ne že bych věděla, proč vlastně něco skrývám.

"Při úrazech hlavy je ztráta paměti běžná," podotkla klidně babička, když ticho trvalo příliš dlouho.

Nejradši bych jí dala pusu.

"Ano, samozřejmě, máte pravdu," řekla Neferet rychle a zatvářila se zase příjemně. "Nedělejte si o vnučku starosti, paní Redbirdová, bude v pořádku."

Mluvila uctivě a napětí, které ve mně sílilo, maličko povolilo. Když je jí sympatická babička Redbirdová, určitě je to pohodový člověk, vlastně upír. No ne?

"Jak jistě víte, upíři..." Kratičce se odmlčela a usmála se na mě. "... dokonce i upíří mláďata mají neobyčejně silnou schopnost regenerace. Uzdravuje se tak rychle, že může klidně hned vstát a už nemusí ani zůstávat na ošetřovně." Obrátila se na mě. "Chceš se seznámit s novou spolubydlící, Zoey?"

Ne. Namáhavě jsem polkla a přikývla. "Ano."

"Výborně!" zvolala. Naštěstí jí nevadilo, že se na ni křením jako přitroublý sádrový trpaslík.

"Neměla by tu ještě aspoň den zůstat na pozorování?" zeptala se babička.

"Chápu vaše obavy, ale ujišťuji vás, že Zoeyina fyzická poranění se teď hojí velice rychle, ačkoli vám to musí připadat neobvyklé."

Znovu se na mě usmála, a i když jsem byla vyděšená, nervózní, zkrátka úplně mimo, úsměv jsem jí oplatila. Vypadalo to, že je doopravdy ráda, že mě tady má. Upřímně řečeno jsem díky ní začala mít pocit, že proměnit se v upíra není až tak zlé.

"Babi, mně už je dobře. Fakt. Jenom mě trochu pobolívá hlava, ale jinak se cítím o moc líp." Jakmile jsem to vyslovila, došlo mi, že je to pravda. Už jsem vůbec nekašlala. Nebolely mě svaly. Až na tu hlavu jsem si připadala naprosto v pohodě.

Neferet potom udělala něco, co mě zaprvé překvapilo a zadruhé si mě tím úplně získala – i moji důvěru. Přistoupila k babičce a pomalu, vážně řekla: "Sylvie Redbirdová, na svou čest vám slibuji, že vaší vnučce se tu nestane nic zlého. Každé mládě dostane na starost dospělý mentor. Abych dodala svému slibu váhu, budu Zoeyinou mentorkou já. Od nynějška ji musíte svěřit mé péči."

Sevřela ruku v pěst, přitiskla si ji k srdci a formálně se babičce uklonila. Ta téměř nezaváhala.

"Přijímám váš slib, Neferet, velekněžko Nykty." Pak napodobila její gesto i úklonu, obrátila se ke mně a pevně mě objala. "Zavolej, když budeš něco potřebovat, ptáčátko. Mám tě ráda."

"Zavolám babi. Taky tě mám ráda. A děkuju, že jsi mě sem přivezla," zašeptala jsem, vdechla důvěrně známou vůni levandule a potlačila slzy.

Něžně mě políbila na tvář a potom rychle a jistě vyšla z místnosti. Poprvé v životě jsem se ocitla o samotě s upírem.

"Tak, Zoey, jsi připravená vykročit do nového života?"

Podívala jsem se na ni a znovu užasla nad tím, jak je fantastická. Jestli se proměním v upíra, budu tak silná a sebevědomá jako ona, nebo jsou takové jen velekněžky? Vtom mi prolétlo hlavou, že by bylo bezva stát se velekněžkou – ale ten moment šílenství hned pominul. Jsem jenom obyčejná holka. Lépe řečeno pěkně zmatená obyčejná holka, ze které žádná kněžka nikdy nebude, leda ve snu. Potřebuju jen najít nějaký způsob, jak tady zapadnout mezi ostatní, a Neferet mi to zatím hodně ulehčuje.

"Ano, jsem připravená." Naštěstí to znělo mnohem sebejistěji, než jsem se doopravdy cítila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře