7.kapitola

1. únor 2012 | 19.09 |

"Kolik je hodin?"

Šly jsme úzkou chodbou, která se mírně stáčela. Zdi byly ze zvláštní kombinace tmavého kamene a hrubých cihel. V pravidelných rozestupech visely z černých železných háků staromódní plynové lampy. Vydávaly měkké žluté světlo, které bylo naštěstí k mým očím velice milosrdné. V chodbě nebyla okna a celou cestu jsme nikoho nepotkaly (i když jsem se pořád nervózně rozhlížela a představovala si, jak asi budou vypadat upíří kluci a holky).

"Jsou skoro čtyři ráno, a to znamená, že před hodinou skončilo vyučování," řekla Neferet, a když viděla můj totálně šokovaný výraz, pousmála se. "Výuka začíná v osm večer a končí ve tři ráno," vysvětlila. "Učitelé pak do půl čtvrté poskytují studentům konzultace. Tělocvična je otevřená do svítání. Až dokončíš proměnu, přesný čas východu slunce vycítíš automaticky, ale do té doby ho najdeš napsaný v každé učebně, společenské místnosti a dalších společných prostorách včetně jídelny, knihovny a tělocvičny. Nyktin chrám je samozřejmě otevřený dvacet čtyři hodin denně, ale oficiální obřady se konají dvakrát týdně po vyučování. Nejbližší bude zítra." Pohlédla na mě a usmála se ještě laskavěji. "Teď ti jistě připadá, že je toho na tebe moc, ale rychle si zvykneš. Navíc ti kromě mě pomůže i tvá spolubydlící."

Už jsem otvírala pusu a chtěla se jí na něco zeptat, když se v chodbě objevila zrzavá chlupatá koule a naprosto neslyšně, bez varování skočila kněžce do náruče. Škubla jsem sebou a trochu vykvikla – a hned jsem si připadala jako naprosté pako. Ta zrzavá chlupatá koule totiž nebyl žádný bubák ani nic podobného, ale obrovitánská kočka.

Neferet se smíchem podrbala kouli za ušima. "Zoey, tohle je Skylar. Číhat tady a vrhat se na mě ze zálohy je jeho koníček."

"To je ten největší kocour, jakého jsem kdy viděla." Natáhla jsem k němu ruku, aby si mě mohl očichat.

"Pozor, kouše."

Chtěla jsem ucuknout, ale Skylar si začal třít hlavu o moje prsty. Zadržela jsem dech.

Neferet naklonila hlavu ke straně, jako by ve větru slyšela hlasy. "Líbíš se mu, a to je hodně neobvyklé. Nikoho kromě mě rád nemá. Dokonce z téhle části areálu vyhání i všechny ostatní kočky. Je to hrozný tyran," zabroukala něžně.

Opatrně jsem Skylara podrbala za ušima jako jeho paní. "Mám kočky ráda," podotkla jsem tiše. "Dokonce jsem jednu měla, ale když se máma znovu vdala, musela jsem ji dát do útulku k adopci. John, její nový manžel, nemá kočky rád."

"Ze zkušenosti můžu říct, že podle toho, jaký má člověk vztah ke kočkám a jaký vztah mají naopak ony k němu, se dá výborně odhadnout charakter."

Pohlédla jsem do jejích zelených očí a hned mi bylo jasné, že o zašmodrchaných rodinných vztazích ví mnohem víc, než dává najevo. Vytušila jsem v ní spřízněnou duši a díky tomu ze mě spadla troška nervozity. "Máte tady hodně koček?"

"Ano. Provázejí upíry odnepaměti."

Vlastně to pro mě nebyla žádná novinka. Ve světových dějinách nám pan Shaddox (lépe známý pod přezdívkou Fouňa, ale to jen mezi námi!) vykládal, že lidé kdysi kočky zabíjeli, protože věřili, že můžou za proměnu. No řekněte, taková ptákovina. To jen dokazuje, jak jsou lidé pitomí... řekla jsem si v duchu a najednou se zarazila. Úplně mě vyděsilo, že automaticky přemýšlím o lidech, jako by byli jiný druh než já.

"Mohla bych si taky jednu pořídit?" zeptala jsem se.

"Když si tě nějaká zdejší kočka vybere, budeš jí patřit."

"Vybere?"

Neferet se usmála a pohladila Skylara. Ten zavřel oči a začal hlasitě příst. "Kočky si nás vybírají, nejsme jejich majitelé." Kocour chtěl patrně tento fakt názorně předvést, protože seskočil na zem, nafoukaně škubl ocasem a zmizel za ohybem chodby.

Velekněžka se rozesmála. "Vážně je hrozný, ale já ho miluju. Asi bych ho milovala i nebýt daru, kterým mě obdařila bohyně."

"Daru? Skylar je dar od bohyně?"

"Svým způsobem ano. Každá velekněžka má nějaké nadání – ty bys tomu spíš asi řekla nadpřirozená síla – které dostala od bohyně. Je to jedna z věcí, podle nichž se kněžky poznají. Můžou to být neobvyklé způsoby vnímání, například čtení myšlenek nebo věštecké vize, které umožňují předpovídat budoucnost. Nadání se ale může vztahovat i k materiálnímu světu, jako třeba zvláštní spojení s některým ze čtyř živlů nebo se zvířaty. Já jsem od bohyně dostala dva dary. Zaprvé mám nadání pro kočky, jsem s nimi spojena poutem, které je i pro upíra nadstandardní. A potom mě Nyx obdařila ještě léčitelským talentem." Usmála se. "To proto vím, že už jsi zase skoro zdravá, řekl mi to můj dar."

"Páni, to je fantastické." Na nic lepšího jsem se nezmohla. Za uplynulý den se toho stalo tolik, že se mi z toho točila hlava.

"Pojď, dovedu tě do tvého pokoje. Určitě máš hlad a jsi unavená. Večeře bude –" naklonila hlavu ke straně, jako by jí někdo šeptem říkal, kolik je, " – za hodinu." Vědoucně se na mě usmála. "Upíři vždycky vědí, kolik je hodin."

"To je taky super."

"Tohle je teprve špička ledovce, moje milé mládě."

Doufala jsem, že její metafora nevěstí nějakou katastrofu ve stylu potopení Titaniku. Šly jsme chodbou dál a já přemítala o divných vnitřních hodinách a tak. Pak jsem si vzpomněla, na co jsem se chtěla zeptat, než značně chatrnou nit mých myšlenek přerval Skylar.

"Počkat. Vy jste říkala, že vyučování začíná v osm. Večer?" No, obvykle nejsem takhle tupá, ale občas mi připadalo, že na mě mluví nějakým cizím jazykem. Dělalo mi dost potíže všemu rozumět.

"Když se nad tím pořádně zamyslíš, pochopíš, že noční výuka je naprosto logická věc. Nepochybně víš, že ani upíři, ani mláďata na přímém slunci neexplodují nebo něco podobného, to jsou všechno výmysly, ale světlo nám jednoduše nedělá dobře. Že ti už dnes bylo na denním světle nepříjemně?"

Přikývla jsem. "Nepomohly mi ani moje Maui Jimy." Hned jsem si připadala, jako že plácám pitomosti, a tak jsem rychle dodala: "Maui Jim je značka slunečních brýlí."

"Jistě, Zoey," odvětila Neferet trpělivě. "Já se ve slunečních brýlích vyznám. Dokonce velmi dobře."

"Proboha, promiňte, já..." Zarazila jsem se a napadlo mě, jestli tu není zakázané brát boží jméno nadarmo. Neferet je velekněžka a znamení své bohyně nosí evidentně s hrdostí. Neurazila jsem ji? Zatraceně, nedotkla jsem se Nykty? Proboha. A co "zatraceně"? Je to moje oblíbená kletba. (Upřímně řečeno, jediná, kterou běžně používám.) Smím taková slova vůbec dál říkat? Věřící hlásají, že upíři uctívají falešnou bohyni a že jsou sobecká stvoření temnot, která se zajímají jen o peníze, přepych a krev, a proto budou všichni jistojistě zatraceni. Měla bych si asi dávat pozor, co říkám a jaká slova...

"Zoey."

Zvedla jsem oči a zjistila, že Neferet na mě pátravě a ustaraně hledí. Zjevně se mi už chvíli marně snažila něco říct, ale já vedla tu uhozenou vnitřní samomluvu a neslyšela ji.

"Promiňte," vyhrkla jsem znovu.

Zastavila, položila mi ruce na ramena a otočila si mě tváří k sobě. "Zoey, přestaň se neustále omlouvat. Nezapomínej, že v tvé situaci jsme byli všichni. I pro nás bylo tohle všechno jednou nové. Víme, jaké to je – strach z proměny, ten šok, že se tvůj život vydal směrem, který je pro tebe úplně cizí."

"A nemůžu s tím vůbec nic dělat," doplnila jsem tiše.

"To také. Zlepší se to. Až se z tebe stane dospělý upír, budeš mít zase život ve svých rukou. Budeš rozhodovat sama za sebe, dělat si, co budeš chtít, půjdeš cestou, kterou tě povede tvé srdce, tvá duše a tvé nadání."

"Jestli se ze mě stane dospělý upír."

"Stane, Zoey."

"Jak si tím můžete být tak jistá?"

Upřela oči na mé plně vybarvené znamení. "Nyx si tě vyvolila. K čemu, to nevíme. Ale jasně tě označila svým znamením. Kdyby chtěla dopustit, abys selhala, nevyvolila by tě."

Vzpomněla jsem si, co mi bohyně říkala. Zoey Redbirdová, dcero Noci, jmenuji tě svýma očima a ušima pro současný svět, který se snaží nalézt rovnováhu mezi dobrem a zlem. Rychle jsem uhnula pohledem a zoufale si přála vědět, proč mi instinkt pořád napovídá, abych o svém setkání s Nyktou mlčela.

"Je to... Bylo toho na jeden den prostě moc."

"To rozhodně ano, zvlášť na prázdný žaludek."

Znovu jsme vykročily chodbou, když zazvonil mobil a já sebou trhla. Neferet vzdychla, omluvně se na mě usmála a vytáhla z kapsy malý telefon.

"Neferet," ohlásila se. Chvilku poslouchala, pak nakrčila čelo a přimhouřila oči. "Ne, dobře, že jste mi zavolali. Vrátím se a podívám se na ni." Ukončila hovor. "Omlouvám se, Zoey. Jedna dívka si dnes zlomila nohu a necítí se dobře. Musím se vrátit a zjistit, jestli se její stav nezhoršil. Běž dál touhle chodbou a drž se pořád vlevo, dojdeš k hlavnímu vchodu. Nemůžeš ho minout, jsou to velké dveře z velice starého dřeva. Venku je hned vedle nich kamenná lavička, tam na mě můžeš počkat. Nebude to trvat dlouho."

"Jasně, v pohodě." Ale mluvila jsem už do prázdna, Neferet zmizela za ohybem chodby. Povzdechla jsem si. Neměla jsem zrovna dobrý pocit z toho, že jsem sama někde, kde se to hemží upíry a jejich mláďaty. Teď když kněžka odešla, mihotavá světla lamp už mi vůbec nepřipadala přívětivá. Působila trochu strašidelně a vrhala na staré kamenné zdi přízračné stíny.

Nechtěla jsem ale zbytečně panikařit, a tak jsem se pomalu vydala kupředu. Za chvíli už jsem litovala, že tu kromě mě nikdo není, i kdyby to třeba vyli upíři. Vládlo tu moc velké ticho. Ponuré ticho. Narazila jsem na pár odboček doprava, ale podle Neferetiných instrukcí jsem se držela vlevo. Vlastně jsem se doprava radši ani nekoukala, protože v bočních chodbách byla tma jako v pytli.

Do jedné odbočky jsem ale bohužel nakoukla. No, náhodou jsem k tomu měla pádný důvod. Něco jsem odtamtud zaslechla. Konkrétně smích. Tichý dívčí smích, ze kterého mi bůhvíproč přeběhl mráz po zádech. Zastavila jsem se a zadívala se tam. Připadalo mi, že se v šeru něco hýbe.

Zoey... zašeptal odtamtud nějaký hlas.

Překvapeně jsem zamrkala. Vážně jsem zaslechla svoje jméno, nebo se mi to jen zdálo? Ten hlas zněl tak nějak povědomě. Že by znovu Nyx? Volá mě bohyně? Bála jsem se, ale zároveň jsem byla zvědavá. Se zatajeným dechem jsem popošla kousek do postranní chodby.

Ta se lehce stáčela, a jakmile jsem uviděla, co se za ohybem děje, automaticky jsem se zastavila a přitiskla ke stěně. Kousek ode mě byli ve výklenku dva lidé. Nejdřív mi nedocházelo, co dělají, ale pak mi to secvaklo.

Měla jsem odtamtud okamžitě zmizet. Měla jsem se tichounce odplížit a snažit se na ten pohled navěky zapomenout. Ale neudělala jsem samozřejmě ani jedno. Nohy mi najednou tak ztěžkly, že jsem se nemohla ani pohnout. Nezbývalo než se dívat dál.

Ten muž... potom jsem si v dalším návalu šoku uvědomila, že to není muž, ale ještě kluk, nanejvýš o rok starší než já. Opíral se o kamennou zeď, zakláněl hlavu a lapal po dechu. V šeru jsem mu pořádně neviděla do tváře, ale i tak jsem poznala, že je moc hezký.

Pak se znovu ozval ten zadýchaný zvonivý smích a já sjela pohledem níž.

Klečela před ním. Rozeznávala jsem jen to, že je blond. Vlasy měla tak bohaté, že připomínaly nějaký starodávný závoj. Přejela klukovi rukama po stehnech.

Běž! Křičel na mě vnitřní hlas. Vypadni odsud! Už jsem se chystala o krok couvnout, ale pak ten kluk promluvil a já ztuhla jako přimrazená.

"Ne!"

Vykulila jsem oči, protože jsem si chvíli myslela, že to říká mně.

"Ale jdi, přece nechceš, abych přestala."

Hrozně se mi ulevilo. Říkal to té holce, ne mně. Vůbec nevědí, že tam jsem.

"To teda chci." Znělo to, jako když cedí slova skrz zaťaté zuby. "Vstaň."

"Líbí se ti to, přiznej si to. A přiznej si taky, že o mě pořád stojíš."

Úplně předla a snažila se být sexy, ale v jejím hlase jsem rozpoznala stopu prosebného tónu. Evidentně byla dost zoufalá. Pohnula prsty a já udiveně vyvalila oči, protože mu sjela ukazováčkem dolů po stehně a prořízla mu džíny nehtem ostrým jako nůž. Z trhliny se vyřinula krev, měňavě rudá a šokující.

Vůbec jsem to nechtěla a bylo mi z toho špatně, ale pravda je taková, že se mi v puse začaly sbíhat sliny.

"Ne!" vyštěkl, chytil ji za ramena a pokusil se ji odstrčit.

"Ále, přestaň si na něco hrát." Znovu se zasmála, znělo to zlomyslně a sarkasticky. "Sám nejlíp víš, že patříme navždycky k sobě." Naklonila se a tu stružku krve olízla.

Zachvěla jsem se. Proti mé vůli mě to fascinovalo.

"Nech toho!" Pořád se ji snažil odstrčit. "Nechci k tobě být hrubý, ale už mě fakt začínáš štvát. Copak to nechápeš? Tohle už dělat nebudeme. Nestojím o tebe."

"Stojíš! Vždycky o mě budeš stát!" Rozepnula mu poklopec.

Tady vážně nemám co dělat. Tohle bych vůbec neměla vidět. Odtrhla jsem pohled od krve na jeho stehně a o krok ucouvla.

Kluk zvedl oči. Uviděl mě.

A pak se stalo něco fakticky hodně divného. Naše oči se jakoby dotkly. Nedokázala jsem se odvrátit. Ta holka jako by tam najednou vůbec nebyla, byli jsme v té chodbě sami, jen my dva a sladká, nádherná vůně jeho krve.

"Tak ty o mě nestojíš? Mně to tak rozhodně nepřipadá," zapředla zlovolně.

Úplně mimoděk jsem začala vrtět hlavou. "Ne!" vykřikl znovu a pokusil se ji odstrčit, aby mohl vyrazit ke mně. Odtrhla jsem od něj oči a klopýtavě ustoupila dozadu.

"Ne," zopakoval. Teď už jsem věděla jistě, že to říká mně a ne jí. Blondýně to v tu chvíli došlo taky. Vykřikla, vlastně spíš zavrčela jako divoká šelma, a prudce se otočila. Strnulost najednou pominula a já se dala na útěk.

Čekala jsem, že mě budou pronásledovat, a tak jsem se nezastavila, dokud jsem nebyla u těch obrovských dveří, které mi popsala Neferet. Opřela jsem se o studené dřevo a snažila se nefunět jako lokomotiva. Nechtěla jsem přeslechnout zvuk jejich kroků.

Co si počnu, jestli mě opravdu honí? V hlavě mi znovu pulzovala bodavá bolest, byla jsem vyčerpaná a k smrti vyděšená. A totálně, absolutně zhnusená.

Jasně, vím, co je orální sex. Myslím, že v Americe není jediný teenager, který by to nevědě, a všichni taky tušíme, co si o nás myslí dospělí – že je pro dnešní holky stejně normální ho klukovi vykouřit, jako pro tehdejší bývalo dávat klukům žvýkačky (nebo třeba lízátka, i když to je trošku dvojsmysl). Takže aby bylo jasno: to jsou kecy a takové názory mě štvou. Jasně že některým holkám to připadá "cool". Ale to jsou husy. Ty z nás, které mají normální mozkové funkce, vědí, že nechat se takhle sprostě zneužívat cool není.

Abych to shrnula, teoretickou znalost orálního sexu mám. Ale rozhodně jsem ho nikdy doopravdy neviděla. Proto jsem byla tak vyšokovaná. Jenže to, co ta blondýna dělala, vlastně nebylo zas tak hrozné v porovnání s tím, jak jsem já zareagovala na krev.

Chtěla jsem si taky líznout.

A to prostě není normální.

No, a zadruhé tu máme ten divný pocit, když se naše oči setkaly. Co to jako mělo znamenat?

"Zoey, jsi v pořádku?"

"Zatraceně!" vyjekla jsem a nadskočila. Za mnou stála Neferet a dost nechápavě na mě zírala.

"Tobě není dobře?"

"Já... mně..." Myšlenky mi vířily hlavou jako můry. Nehodlala jsem jí vykládat, co jsem právě viděla. "Ta hlava mě vážně hodně bolí," vypravila jsem ze sebe nakonec. Nelhala jsem. Bolela jako čert.

Ustaraně svraštila obočí. "Ukaž, pomůžu ti." Lehce se dotkla řady stehů na mém čele. Zašeptala něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Její ruka najednou začala hřát a to teplo, které vydávala, jako by bylo tekuté a vsakovalo se mi do kůže. Zavřela jsem oči a vzdychla úlevou, protože bolest ustoupila.

"Lepší?"

"Ano," zašeptala jsem téměř neslyšně.

Stáhla ruku a já otevřela oči. "Po tomhle už by se ta bolest neměla vrátit. Nechápu, proč zničehonic takhle zesílila."

"Já taky ne, ale už je to dobré," řekla jsem rychle.

Mlčky a pátravě se na mě zadívala a já zadržela dech. Po chvíli se zeptala: "Něco tě rozrušilo?"

Polkla jsem. "Mám trošku strach z toho, že poprvé uvidím novou spolubydlící." Technicky vzato to nebyla lež. Sice mě zrovna tohle nerozrušilo, ale strach jsem z toho měla.

Neferet se laskavě usmála. "Všechno bude dobré, Zoey. Teď ti ukážu, jak budeš odnynějška žít."

Otevřela silné dřevěné dveře a vyšly jsme na velké nádvoří před školou. Ustoupila a já jsem zůstala civět. Přes nádvoří a po chodníku se procházely skupinky teenagerů, kteří na sobě měli uniformy, sice jednotné, ale zároveň tak nějak zajímavé a neobvyklé. Smáli se a povídali si, znělo to úplně normálně – důkaz toho, že zdání klame. Nevěděla jsem, na co mám zírat dřív, jestli na ně, nebo na školní budovu. Nakonec jsem si vybrala to druhé. Přece je, budova nepředstavuje žádnou hrozbu (a taky jsem se bála, že mezi těmi lidmi uvidím jeho). Škola jako by vypadla z nějakého strašidelného snu. Byla hluboká noc a měla být úplná tma, ale nad rozložitými starými duby, které se nad celým prostorem tyčily, jasně svítil měsíc. U chodníku, který lemoval velkou budovu z červených cihel a černého kamene, byly v pravidelných rozestupech rozmístěné omšelé měděné sloupky s plynovými lampami. Škola sama byla třípatrová a měla zvláštní strmou střechu, nahoře jakoby useknutou. Okna stínily těžké závěsy, ale teď byly roztažené a v nevtíravém žlutém světle v místnostech tančily stíny, díky nimž stavba působila přívětivě. Průčelí hlavní budovy tvořila kruhová věž a to vyvolávalo dojem, že jde spíš o hrad než o školu. Věřte mi, že mnohem víc než chodník lemovaný azalkami a upraveným trávníkem by se k ní hodil vodní příkop.

Naproti hlavní budově stála ještě jedna menší, vypadala mnohem starší, jako kostel. Za ní a za starými duby, které zjevně rostly po celém areálu, jsem rozeznala nejasný obrys vysokánské kamenné zdi, která oddělovala školu od okolí. Před kostelem (nebo co to bylo) stála mramorová socha ženy v dlouhé splývavé róbě.

"Nyx!" vyhrkla jsem.

Neferet překvapeně nadzvedla obočí. "Správně, Zoey. To je socha bohyně a ta budova za ní je její chrám." Gestem mi naznačila, že ji mám následovat, vykročila po chodníku a ukázala na rozsáhlý školní areál, který se před námi rozprostíral. "Tenhle komplex postavili v polovině dvacátých let devatenáctého století ve francouzském neonormanském stylu z kamene dovezeného z Evropy. Původně sloužil jako klášter řádu augustiniánů. Potom se z něj stala soukromá přípravná škola pro lidské děti ze zámožných rodin, jmenovala se Cascia Hall. Když jsme se před pěti lety rozhodli, že v této části Ameriky potřebujeme vlastní školu, odkoupili jsme to tu."

Matně jsem si pamatovala, že tady před časem opravdu bývala soukromá škola pro nafoukané dětičky milionářů. Vlastně jsem se na to pamatovala jen proto, že několik z nich kdysi zabásli za zneužívání drog a ve zprávách to pěkně rozmázli. Všichni dospělí z toho tenkrát byli hrozně v šoku. No jo, co byste od nich chtěli. Nikoho jiného vůbec nepřekvapilo, že celá ta zazobaná škola je drogami doslova prolezlá.

"Divím se, že vám to prodali," podotkla jsem mimoděk.

Tiše a tak nějak výhružně se zasmála. "Nechtělo se jim, ale udělali jsme jejich arogantnímu řediteli nabídku, která se neodmítá."

Ráda bych se zeptala, jak to myslí, ale z toho smíchu mi naskočila husí kůže. Navíc jsem se nedokázala úplně soustředit, protože kolem mě toho bylo hodně k vidění. Přiznává, že úplně nejdřív jsem si všimla, že všichni s vybarveným znamením jsou strašně hezcí. Připadalo mi to pěkně pošahané. Jasně, věděla jsem, že všichni upíři vypadají dobře. To ví každý. Nejúspěšnější herci a herečky na celém světě jsou upíři. A taky tanečníci, muzikanti, spisovatelé a zpěváci. Dalo by se říct, že co umělec, to upír, a proto taky mají tolik peněz – a proto (kromě jiného) je věřící považují za amorální sobce. Stejně ale jenom žárlí na jejich krásu. Věřící klidně chodí na jejich filmy, hry, koncerty, kupují jejich knihy a umělecká díla, ale jinak je pořád pomlouvají, pohrdají jimi a nikdy, ani za živého boha by se s nimi nebavili. Říká vám něco výraz pokrytec?

Všude kolem mě se tím pádem producírovali samí krasavci a krasavice a já měla sto chutí zalézt někam pod lavičku, i když hodně z nich hned po Neferet s úsměvem zdravilo i mě. Rozpačitě jsem je taky zdravila a kradmo jsem si prohlížela kluky a holky, kteří nás míjeli. Každý na velekněžku uctivě kývl. Někteří se dokonce obřadně uklonili a přitiskli si k srdci sevřenou pěst. Neferet se vždycky pousmála a taky se mírně uklonila. Děcka vlastně nebyla tak fantasticky krásná jako dospělí. Všichni ale byli hezcí – s těmi obrysy srpku na čele a v uniformách, které vypadaly spíš jako modely od návrhářů než jako oblečení do školy, jim to hrozně slušelo. Na rozdíl od dospělých upírů jim ale scházelo to oslňující, nelidsky přitažlivé vnitřní světlo. No, přesně jak jsem se bála, jejich oblečení bylo v podstatě černé (člověk by řekl, že když už mají všichni tolik uměleckého nadání, bude jim nudná gothská černá připadat jako děsné klišé... no, je to jen můj názor, ale stejně). Jenže popravdě řečeno se k nim fakticky hodila. Navíc v ní měli vetkané tmavě fialové, tmavě modré a smaragdově zelené proužky. Na náprsní kapse saka nebo blůzy měli vyšitý zlatý nebo stříbrný ozdobný motiv. Všimla jsem si, že je to vlastně několik stejných motivů, ale nedokázala jsem je přesně rozeznat. A taky bylo zvláštní, kolik lidí mělo dlouhé vlasy. No vážně, holky, kluci, dokonce i učitelé. I kočky, které se jim proplétaly pod nohama, měly úžasně dlouhou srst. Divné. Ještě že jsem se nenechala od Kayly přemluvit, abych se dala jako ona minulý týden ostříhat na kačera.

Dospělí měli s dětmi společnou ještě jednu věc. Všichni s nepokrytou zvědavostí civěli na moje znamení. Bezva. Začínám nový život, a hned vyčnívám z davu. Ne že bych to nečekala. Ale stejně mě to zatraceně štvalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře