8.kapitola

1. únor 2012 | 19.10 |

Část Školy noci, která sloužila jako studentské koleje, byla až na opačné straně areálu, takže jsme šly poměrně dlouho. Neferet asi záměrně nikam nespěchala, abych měla dost času klást jí otázky a rozhlížet se po okolí. Vůbec mi to nevadilo. Jak jsme šly podél dlouhatánského shluku budov, který připomínal hrad, upozorňovala mě na různé maličkosti a já si tady začínala připadat míň jako cizinka. Cítila jsem se trochu rozhozená, ale v dobrém slova smyslu. A prostě jen tak jít bylo normální. Bude to asi znít divně, ale znovu jsem si připadala, jako že jsem to já. Nekašlala jsem. Nic mě nebolelo, dokonce už ani hlava. Úplně, naprosto a totálně jsem zapomněla na tu trapnou scénu, ke které jsem se před chvílí připletla. Už jsem ji vymazala z paměti – schválně, jak jinak. Fakticky jsem k definitivnímu životnímu zvratu a divnému znamení nepotřebovala žádný další stres. Takže – jaký orální sex? Co to je?

Ve skutečnosti jsem v tu chvíli vytěsnila z vědomí mnohem víc věcí. V duchu jsem si dokonce říkala, že kdybych zrovna teď nekráčela v nekřesťanskou hodinu po školním areálu vedle upírky, vlastně bych si připadala skoro stejně normálně jako třeba včera. Skoro.

No jo, jasně že kecám. Bylo to hodně velké skoro. Ale bolest hlavy v podstatě zmizela a připadalo mi, že setkání s novou spolubydlící možná přece jen zvládnu. Potom Neferet konečně otevřela dveře dívčí koleje.

Uvnitř na mě čekalo překvapení. Nevím, co jsem čekala – asi že všechno bude černé a ponuré. Ale bylo to tam hezké, z barev převládaly pastelově modrá a bledě žlutá. Zařízení tvořily pohodlné pohovky a porůznu poházené naducané polštáře, tak velké, že se na nich dalo sedět. Připomínaly obří lentilky. Z křišťálových lustrů se linulo měkké světlo plynových lamp, díky němuž místnost připomínala zámeckou komnatu pro princeznu. Na smetanových stěnách visela velká olejová plátna, podobizny exotických a na první pohled mocných žen z dávných dob. Na konferenčních stolcích se mezi křišťálovými vázami s čerstvě nařezanými růžemi povalovaly knížky, kabelky a v podstatě normální pubertální nepořádek. Všimla jsem si několika plochých televizí a podle zvuku poznala, že na MTV běží reality show Real World. Tohle všechno jsem zaregistrovala jediným pohledem, ale zároveň jsem se snažila usmívat a tvářit se přátelsky. Jakmile jsme totiž vkročily dovnitř, všechny holky zmlkly a začaly na mě zírat. Ne, beru zpět. Přesněji řečeno nezíraly na mě, ale na moje znamení.

"Dámy, tohle je Zoey Redbirdová. Pozdravte se s ní a přivítejte ji ve Škole noci."

Chviličku už jsem myslela, že nikdo ani nepípne, a pokoušela se o mě smrt hanbou. Pak ve skupince u jedné z televizí vstala nějaká holka. Byla drobná, blonďatá a stoprocentně dokonalá. Něčím mi připomněla mladší verzi Sarah Jessiky Parker (kterou mimochodem moc nemusím – je hrozně... no... hrozně otravná a nepřirozeně optimistická).

"Ahoj, Zoey. Vítej v novém domově." Její úsměv působil přívětivě a opravdově, a navíc se evidentně vší silou snažila dívat se mi do očí místo na vybarvené znamení. Hned mě zamrzelo, že jsem ji přirovnala k někomu tak nesympatickému. "Já jsem Afrodita."

Afrodita? No, možná mě to přirovnání zas až tak nemrzí. Copak by si nějaká normální holka dobrovolně vybrala jméno Afrodita? Sotva. Zjevně trpí bludnou představou, že je nejkrásnější na světě. Stejně jsem ale nasadila neupřímný úsměv a jásavě odpověděla: "Ahoj, Afrodito!"

"Neferet, mám Zoey dovést do jejího pokoje?"

Velekněžka zaváhala a to bylo vážně zvláštní. Neodpověděla hned, jen tam stála a upřeně se Afroditě dívala do očí. A najednou ten tichý souboj pohledů skončil a Neferet se široce usmála.

"Děkuji, Afrodito, to je od tebe moc hezké. Jsem Zoeyina mentorka, ale jistě si tady bude připadat víc jako doma, když jí cestu do pokoje ukáže někdo stejně starý jako ona."

Všimla jsem si, jak Afroditě blýskly oči. Byl to hněv? Ne, to se mi určitě jen zdálo – vlastně bych vůbec nepochybovala, že se mi to zdálo, kdyby mi ten podivný nový instinkt jasně neříkal, že hádám správně. A vlastně jsem to varování, že něco není v pořádku, ani nepotřebovala, protože blondýna se zasmála a já ten smích poznala.

S pocitem, že mi někdo právě dal pěstí do žaludku, jsem si uvědomila, že zrovna tuhle holku jsem před chvílí viděla na chodbě s tím klukem!

"Ale ovšem že ji tady provedu! Vždyť víte, že vám vždycky ráda pomůžu, Neferet," řekla Afrodita afektovaně a znovu se zasmála. Bylo to falešné a studené jako obří silikonové nárazníky Pamely Anderson, ale kněžka jen přikývla a obrátila se ke mně.

"Tak se tedy rozloučíme, Zoey," řekla a stiskla mi rameno. "Afrodita tě zavede do pokoje a tvoje nová spolubydlící už ti ukáže všechno ostatní a dovede tě na večeři." Zazářila na mě dalším vřelým mateřským úsměvem a mě se zmocnila směšná dětinská touha obejmout ji a žebrat, ať mě nenechává s Afroditou samotnou. "To zvládneš," dodala, jako by mi četla myšlenky. "Uvidíš, ptáčátko. Všechno to zvládneš," zašeptala ještě a tolik mi připomněla babičku, že mi málem vyhrkly slzy. Potom pokývala Afroditě a ostatním holkám na pozdrav a odešla.

Dveře tlumeně zaklaply. Zatraceně... Já chci domů!

"Pojď, Zoey. K pokojům se jde tudy," řekla Afrodita a pokynula mi, abych ji následovala po širokém oblouku schodiště vpravo. Jakmile jsme zamířily nahoru, za námi se okamžitě zvedla vlna vzrušeného šepotu. Snažila jsem se na to nemyslet.

Ani jedna z nás nic neříkala a bylo to hrozně nepříjemné, chtělo se mi začít ječet. Viděla mě tam na té chodbě? No, já o tom začínat nebudu. Ani teď, ani jindy. Co se mě týče, vlastně se to vůbec nestalo.

Odkašlala jsem si. "Ta společenská místnost se mi líbí. Je doopravdy hezká."

Střelila po mně pohledem. "Není hezká. Je naprosto úžasná."

"Aha. No, chválou nemá člověk nikdy šetřit."

Zasmála se. Byl to děsně nepříjemný zvuk, spíš takové zlomyslné zahihňání. Zamrazilo mě z něj v zádech úplně stejně jako předtím.

"Všechno je tady úžasné díky mně."

Otočila jsem se k ní. To si snad dělá legraci. Střetla jsem se s jejíma chladnýma modrýma očima.

"Ano, slyšela jsi dobře. Tohle místo je super, protože já jsem super."

To mě podrž. Nic uhozenějšího z ní snad ani vypadnout nemohlo. Vůbec jsem nevěděla, jak mám na tenhle nafrněný výrok zareagovat. Právě jsem změnila život, školu a druh, a tady Miss Universe mě ještě bude provokovat? Navíc jsem pořád netušila, jestli ví, že na té chodbě jsem je přistihla já.

Fajn. Teď šlo jen o to najít si kamarády a moc nevyčnívat. O to, abych se v téhle škole mohla cítit doma. Takže jsem se rozhodla jít cestou nejmenšího odporu a držela jsem klapačku.

Nic víc už jsme neřekly. Schody vyústily do dlouhé chodby plné dveří. Afrodita zastavila před jedněmi, které byly natřené hezkou růžovofialovou barvou, ale nezaklepala. Místo toho se ke mně obrátila. Její dokonalá tvářička najednou vypadala nenávistně, studeně a rozhodně ani trochu krásně.

"Koukni, Zoey, řekneme si to na rovinu. Máš divné znamení, a tak o tobě všichni mluví a vrtá jim hlavou, proč to tak asi je." Protočila oči, dramaticky sevřela šňůru perel, kterou měla na krku, a zaštěbetala opravdu pitomým hlasem: "Jůůů, ta nová má vybarvené znamení! Proč asi? Je na ní něco zvláštního? Má nadpřirozené schopnosti? Tý jo!" Dala ruce dolů a zlověstně přimhouřila oči. Najednou mluvila stejně zhnuseně a výhružně, jak se tvářila. "Ale jednu věc si zapiš za uši. Tady mám hlavní slovo já. Všechno se dělá tak, jak já chci. Jestli nestojíš o problémy, dobře si to zapamatuj. Zkus se mi vzepřít a budeš toho zatraceně litovat."

Teď mě naštvala. "Hele," řekla jsem, "zrovna jsem se přistěhovala. O žádné problémy fakt nestojím a s tím, že si lidi povídají o mém znamení, nemůžu nic dělat."

Její oči se proměnily v uzounké štěrbiny. Do háje. Chce se snad prát? V životě jsem se s nikým nepoprala! Stáhl se mi žaludek a chystala jsem se uhnout, zdrhnout, prostě cokoli, jen abych nedostala pár facek.

Zničehonic se přestala tvářit jako vrah, celá rozzářila v úsměvu a proměnila se zpátky v rozkošnou blondýnku. (Na mě to samozřejmě dojem neudělalo.)

"Výborně. Já jen abychom si rozuměly."

He? Nevím jak ona, ale já jsem nerozuměla ničemu, leda tak tomu, že zjevně trpí těžkou duševní poruchou a zapomněla si vzít prášky.

Než jsem se zmohla na slovo, vrhla na mě ještě jeden nepochopitelně přátelský úsměv a zaklepala na dveře.

"Dále!" ozvalo se zevnitř radostně.

Afrodita stiskla kliku.

"Nazdar, lidi! Pojďte dál, šup!" Moje nová spolubydlící, taky blonďatá, se k nám nadšeně vrhla jako malé tornádo dobré vůle. Jakmile ale uviděla Afroditu, její úsměv zmizel a zarazila se.

"Přivedla jsem ti spolubydlící." Na slovech mé průvodkyně nebylo technicky nic špatného, zato hlas jí přetékal nenávistí. Pak nasadila výsměšný buranský tón. "Stevie Rae Johnsonová, todle je Zoey Redbirdová. Zoey Redbirdová, todle je Stevie Rae Johnsonová. No ježkovy voči, to jsme se tady všecky pěkně sešly, co? Kámošky na první pohled, jako kdybysme spolu vodjakživa pásly krávy."

Střelila jsem po Stevie Rae pohledem. Vypadala jako vyděšený králíček.

"Děkuju, žes mi ukázala cestu, Afrodito," vyhrkla jsem rychle a vykročila k ní. Automaticky ustoupila a ocitla se zase na chodbě. "Měj se." Zabouchla jsem jí dveře před nosem a ještě jsem zahlédla, jak překvapení v její tváři vystřídal vztek. Pak jsem se obrátila zpátky ke spolubydlící. Pořád byla bledá jako stěna.

"Co má za problém?" zeptala jsem se jí.

"Ona... ona je..."

Sice jsem tu holku ještě vůbec neznala, ale bylo mi jasné, že prostě neví, do jaké míry může být upřímná. Rozhodla jsem se, že jí s tím pomůžu. Vždyť přece budeme bydlet v jednom pokoji, no ne? "Je hnusná mrcha!" zakončila jsem nakousnutou větu.

Stevie Rae vykulila oči a potom se zachichotala. "Moc milá není, to ti povím."

"Já ti zase povím, že by jí prospěl lékařský dohled," odvětila jsem a rozesmála ji ještě víc.

"Něco mi říká, že si budeme bezvadně rozumět, Zoey Redbirdová," prohlásila. "Vítám tě v novém domově!" Ustoupila stranou a s rozmáchlým gestem mě uvedla do malého pokoje, jako by mě uváděla do paláce.

Rozhlédla jsem se a překvapeně zamrkala. A pak znovu. Nejdřív mi pohled padl na obří plakát countryového zpěváka Kennyho Chesneyho, který visel nad jednou ze dvou postelí, a potom na kovbojský klobouk (fakt! nelžu!) položený na nočním stolku. Na tomtéž stolku stála taky staromódní plynová lampička s podstavcem ve tvaru kovbojské holínky. Ty bláho, Stevie Rae je nefalšovaná holka z Divokého západu!

Další překvapení přišlo v podobě medvědího objetí na přivítanou. S krátkými kudrnatými vlasy a kulatou usměvavou tvářičkou mi Stevie Rae připomínala roztomilé štěňátko. "Zoey, já jsem tak ráda, že už je ti dobře! Když jsem slyšela, že jsi zraněná, hrozně jsem se o tebe bála. Vážně jsem se nemohla dočkat, až tě tady budu mít."

"Dík," řekla jsem a dál se rozhlížela po pokoji, který odteď bude taky můj. Točila se mi z toho všeho hlava a najednou jsem zase měla slzy na krajíčku.

"Je to šok, viď?" Stevie Rae na mě starostlivě upírala velikánské modré oči plné soucitných slz. Nevěděla jsem, jestli bych se vůbec zmohla na slovo, a jen jsem přikývla. "Já vím. Probrečela jsem celou první noc."

Spolkla jsem slzy a zeptala se: "Jak jsi tady dlouho?"

"Tři měsíce. A lidi zlatý, jak já se těšila, když mi řekli, že brzo dostanu spolubydlící!"

"Tys věděla, že přijdu?"

Dychtivě přikývla. "Jasně! Neferet mi předevčírem řekla, že tě vycítil stopař a chystá se tě označit. Myslela jsem, že dorazíš už včera, ale pak jsem se doslechla, že jsi měla nehodu a ležíš na ošetřovně. Co se stalo?"

Pokrčila jsem rameny. "Jela jsem za babičkou, ale nebyla doma, tak jsem ji šla hledat, upadla jsem a rozrazila si hlavu." Instinkt sice tentokrát mlčel, ale ještě jsem si nebyla jistá, kolik toho Stevie Rae můžu svěřit. K mé nesmírné úlevě jen přikývla, jako že chápe, a už se mě dál nevyptávala. A taky neřekla ani slovo o mé divném vybarveném znamení.

"Vaši se hodně zlobili, když tě označili?"

"Slabé slovo. Vaši ne?"

"Mamka to vzala dobře. Prohlásila, že každá příležitost vypadnout z Henrietty je skvělá věc."

"Henrietta, to je nějaké... menší město?" zeptala jsem se jí. Byla jsem ráda, že se hovor stočil ode mě.

"Menší než menší. Díra."

Sedla si na postel pod plakát Kennyho Chesneyho a naznačila, ať se posadím na tu druhou. S údivem jsem zjistila, že ji zakrývá moje boží růžovo-zelená prošívaná deka od Ralpha Laurena, kterou jsem mívala v ložnici doma. Pak jsem se podívala na dubový noční stolek a zamrkala. Byl tam můj otravný ošklivý budík, šprtounské brýle, které nosím, když už nemůžu kontaktní čočky ani cítit, a zarámovaná fotka z loňského léta, na které jsem s babičkou. A v regálech nad počítačem byly naskládané všechny moje Gossip Girl a další oblíbené knížky (včetně Stokerova Draculy, což je trochu ironie), pár cédéček, můj laptop a... šmarjápano! Moje figurky hrdinů z filmu Příšerky, s. r. o. To je trapas. Na zemi u postele se válel můj batoh.

"Ty věci ti přinesla babička. Je moc milá," řekla Stevie Rae.

"Milá, to ji vůbec nevystihuje. Je odvážná jako lvice, když se dokázala pro moje věci probojovat přes mámu a jejího dementního manžela. Dokážu si živě představit, jaké přitom máma dělala scény." S povzdechem jsem zavrtěla hlavou.

"To já jsem měla štěstí. Mamka se s tímhle srovnala opravdu dobře." Stevie Rae se dotkla obrysu měsíčního srpku na svém čele. "Taťkovi trošku ujely nervy, vlastně trošku hodně. To víš, byla jsem jeho holčička a princeznička, znáš to." Pokrčila rameny a zahihňala se. "Moji tři bráchové z toho byli hrozně nadšení a pořád se mě ptali, jestli jim domluvím rande s nějakou upíří holkou." Obrátila oči v sloup. "Kluci jsou pitomí."

"Kluci jsou pitomí," souhlasila jsem a usmála se na ni. Když se shodneme na tomhle, určitě spolu budeme skvěle vycházet.

"Já už jsem si tady vcelku zvykla. Předměty teda máme divné, ale většina mě baví – hlavně taekwondo. Zjistila jsem, že se docela ráda peru." Rošťácky se ušklíbla jako nějaký blonďatý skřítek. "Taky se mi líbí naše uniformy, i když na začátku jsem z nich měla dost šok. No řekni sama, kdo má uniformy rád? Ale můžeme je různě vylepšovat a nosit je tak, jak se nám líbí, takže nejsou nudné a nevypadáme jako paka ze soukromé školy. A je tady spousta pěkných kluků – i když kluci jsou samozřejmě pitomí." Zajiskřily jí oči. "Jsem tak ráda, že jsem vypadla z Henrietty, že mi to všechno připadá vlastně v pohodě. I když Tulsa mi trochu nahání strach, je to hrozně velké město."

"V Tulse se nemáš čeho bát," namítla jsem automaticky. Většina děcek z předměstí Broken Arrow se v centru nevyzná, ale já ano, díky babičce, která mě tam často brala na výlety. "Jen musíš znát správná místa. Na Brady Street je třeba velká galerie, kde si můžeš vyrobit z korálků vlastní šperk, a hned vedle je restaurace U Loly, dělají tam nejlepší dezerty ve městě. Bezva je taky Cherry Street. Není to odsud daleko. A hned tady vedle je muzeum Philbrook a nákupní centrum Utica Square. Tam jsou fakt boží obchody a..."

Najednou mi došlo, co říkám. Smějí upíří mláďata vůbec chodit mezi lidi? Zamyslela jsem se. Ne. Ani ve Philbrooku, ani při nákupech v Gap nebo Banana Republic, ani ve Starbucks jsem nikdy nenarazila na děcka s měsíčním srpkem na čele. Neviděla jsem je ani v kině. Zatraceně! Vždyť já jsem až dodneška nepotkala vůbec žádné upíří mládě! Znamená to, že nás tady budou čtyři roky držet pod zámkem? Trochu zadýchaně a s úzkostným klaustrofobickým pocitem jsem se zeptala: "Můžeme občas chodit ven?"

"Jo, ale musíš přitom dodržovat spoustu pravidel."

"Jakých?"

"No, nesmíš mít na sobě žádnou část školní uniformy..." Najednou se zarazila. "Do pytle! Teď mi došlo, že už nemáme čas. Za pár minut bude večeře a ty ještě nejsi převlečená." Vyskočila a začala se přehrabovat ve skříni v mojí polovině pokoje. To jí ale nezabránilo mluvit dál. "Neferet sem včera večer poslala nějaké věci. Nemusíš se bát, určitě ti všechno bude. Nevím, jak to dělají, ale vždycky vědí, jakou máme velikost, i když nás ještě ani neviděli. Dospělí upíři prostě vždycky vědí víc, než by měli, občas mě to trochu děsí. Ale neboj se. Když jsem říkala, že ty uniformy nejsou tak špatné, myslela jsem to vážně. Můžeš k nim nakombinovat svoje věci, jako já."

Zadívala jsem se na ni. Teprve teď jsem si ji opravdu pořádně prohlédla. Měla na sobě nefalšované kovbojské džíny, jaké nosí jen farmáři. Jsou příšerně těsné a vzadu nemají kapsy. Čestně, nechápu, jak se to někomu může líbit, vždyť Stevie Rae je hubená jak vyžle a stejně v nich měla velký zadek. Co bude mít za boty, to jsem věděla ještě dřív, než jsem se podívala – kovbojské holínky. Mrkla jsem se a vzdychla. Přesně tak. Z hnědé kůže, bez podpatku, s pěkně ostrou špičkou. Do džínů si zastrčila černou bavlněnou halenku s dlouhým rukávem, na které bylo vidět, že stála majlant a je z opravdu drahého butiku jako třeba Saks nebo Neiman Marcus, žádný předražený hadr z konfekce, ve kterém vypadáte lacině, i kdybyste se třeba přetrhli. Když se ke mně otočila, všimla jsem si, že má dvojitě propíchnuté uši a v nich stříbrné kroužky.

Podala mi přesně takovou černou halenku, jakou měla na sobě ona, a svetřík. Došla jsem k závěru, že já bych sice do jejího kovbojského stylu nešla, ale jí ta směs Divokého západu a exkluzivní módy sluší.

"Tak, a je to! Prostě si tohle vezmi k džínům a můžeme jít."

V mihotavém světle kovbojské lampy se na prsou svetříku zaleskla stříbrná výšivka. Vstala jsem, vzala si od ní oba kusy oblečení a svetřík jsem roztřepala, abych si mohla předek pořádně prohlédnout. Výšivka se stáčela do jemné stříbrné spirály a byla přesně v místě, kde mi bude spočívat na srdci.

"To je náš znak," řekla Stevie Rae.

"Znak?"

"Jo, každá třída – tady se jim říká tercie, kvarta, kvinta a sexta – má svůj znak. My jsme terciánky, a tak nosíme stříbrný labyrint bohyně Nyx."

"Co znamená?" zeptala jsem se, spíš sama pro sebe než jí, a obkreslila jsem spirálu prstem.

"Symbolizuje náš nový začátek, Cestu noci, po které se vydáváme a na níž poznáme bohyniny tradice a své nové možnosti."

Překvapeně jsem k ní vzhlédla, protože to řekla neobyčejně vážně. Maličko stydlivě se na mě usmála a pokrčila rameny. "To je jedna z prvních věcí, které tě v tercii naučí na upíří sociologii. Učí ji Neferet a s nudou na henriettské střední se to nedá srovnat. Brr, náš školní maskot byla načepýřená slepice. Nikdy jsem nepochopila proč." Zavrtěla hlavou, protočila oči a já se rozesmála. "Slyšela jsem, že Neferet bude tvoje mentorka, máš štěstí. Většinou si nováčky nebere a není jen velekněžka, ale taky absolutně nejlepší učitelka na celé škole."

No, asi to nebylo úplně tím, že jsem měla štěstí. Spíš s tím má hodně co dělat moje divné vybarvené znamení. A když už jsme u toho...

"Stevie Rae, proč ses mě nezeptala na moje znamení? Já si teda fakt vážím toho, že mě hned nebombarduješ milionem otázek, ale všichni ostatní tady na něj zírali jako u vytržení. Afrodita o něm začala hned, jak jsme se ocitly samy. Ale ty ses na ně ani pořádně nepodívala. Proč?"

Teprve v tu chvíli se mi konečně koukla na čelo, pokrčila rameny a zase se mi zadívala do očí. "Jsi moje spolubydlící. Říkala jsem si, že mi to určitě povíš sama, až budeš mít náladu. Víš, když vyrůstáš v takovém zapadákově, jako je Henrietta, brzo pochopíš, že jestli si chceš udržet kamarády, nesmíš se zbytečně míchat do jejich věcí. No, a my spolu máme bydlet čtyři roky..." Odmlčela se a v tom tichu visel velký ošklivý nevyslovený fakt, že čtyři roky spolu budeme bydlet jen v případě, že obě přežijeme proměnu. Stevie Rae namáhavě polkla a jedním dechem navázala: "Zkrátka bych chtěla, abychom byly kamarádky."

Usmála jsem se na ni. Vypadala tak dětsky a optimisticky, mile a normálně, vůbec neodpovídala mojí představě upířího mláděte. Pocítila jsem záchvěv naděje. Třeba přece jen zapadnu mezi ostatní. "Já se s tebou taky chci kamarádit."

"To je žůžo!" Vážně v tu chvíli zase připomínala nemotorné štěně. "Tak pojď, honem, ať nepřijdeme pozdě!"

Postrčila mě ke dveřím mezi našimi skříněmi, odběhla k zrcátku, které měla na psacím stole, a začala si hřebelcovat vlasy. Za dveřmi byla maličká koupelna. Svlékla jsem si tričko s logem našeho baseballového týmu, vzala si místo něj halenku a přes ni ještě hedvábný svetřík. Měl hezkou tmavě vínovou barvu s vetkanými černými proužky. Už jsem se chtěla vrátit do pokoje a vyndat si z batohu malovátka a všelijaké krámy na vlasy, ale nejdřív jsem se na sebe mrkla do zrcadla. Tvář jsem pořád měla bílou, ale už to nepůsobilo nezdravě. Vlasy byly příšerně rozcuchané, jako bych se rok nečesala, a nad levým spánkem se mi táhla tenká linie tmavých stehů. Nejdéle jsem zírala na safírově modré znamení. Jeho exotická krása mě úplně uchvátila. Vtom se ve světle lampy zatřpytil stříbrný labyrint na mém srdci. Přišlo mi, že ty dva symboly k sobě tak nějak patří, i když si nejsou podobné tvarem ani barvou...

Ale patří taky ke mně? Patřím do tohohle cizího nového světa?

Pevně jsem zavřela oči a z celého srdce si přála, aby večeře (ach prosím, jen ať mají k pití i něco jiného než krev!) nebyla poslední kapkou pro můj stažený, podrážděný žaludek.

"No jo..." řekla jsem si pro sebe šeptem. "Při mém štěstí určitě prosedím celou noc na záchodě s průjmem."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře