12.kapitola

1. únor 2012 | 19.21 |

"Zoey! Tady!"

Když jsem uslyšela Damienův hlas a viděla, jak mává k prázdné lavici vedle sebe, málem jsem se rozbrečela úlevou.

"Ahoj." Posadila jsem se a vděčně se na něj usmála.

"Připravená na první den?"

Ne.

Přikývla jsem. "Jasně." Chtěla jsem ještě něco dodat, ale zrovna v tu chvíli pětkrát zazvonilo, a než stačila doznít ozvěna, do třídy vstoupila Neferet. Měla na sobě dlouhou černou sukni s rozparkem, takže byly vidět úžasné kozačky na jehlovém podpatku, a tmavě fialový hedvábný svetřík. Na levé straně měl stříbrnou výšivku znázorňující bohyni třímající v pozdvižených rukou srpek měsíce. Kaštanové vlasy si Neferet zapletla do tlustého copu. Díky jemným vlnovkám tetování, které jí rámovaly obličej, vypadala jako nějaká starověká válečná kněžka. Usmála se na nás a já si hned všimla, že celá třída je jejím charismatem stejně uchvácená jako já.

"Dobrý večer! Na dnešní téma jsem se hodně těšila. Společnost Amazonek byla velice komplexní a stále mě nepřestává fascinovat.

" Pak ukázala na mě. "Proto jsem také ráda, že se k nám právě dnes připojila Zoey Redbirdová. Jsem její mentorka, a tak očekávám, že ji mezi sebou vřele přivítáte. Damiene, ukážeš prosím Zoey, kde jsou učebnice? Její schránka je vedle tvé. Vysvětli jí náš systém ukládání pomůcek a vy ostatní zatím vypište, co všechno doposud víte nebo jste se doslechli o dávných upířích válečnicích známých pod jménem Amazonky."

Ozvalo se typické šustění papírů a šeptání. Damien mě zavedl dozadu, kde byly schránky. Otevřel jednu, která měla na dvířkách stříbrnou číslici 12. Vevnitř byly úhledné široké police plné učebnic a pomůcek.

"Ve Škole noci nejsou skříňky na chodbách jako v jiných školách. Učebna, ve které máme první hodinu, je naše domovská třída a každý z nás tady má vlastní schránku. Třída se nikdy nezamyká, takže si sem prostě chodíme pro učebnice a všechno, co zrovna potřebujeme. Tohle je učebnice sociologie."

Podal mi tlustou knihu vázanou v kůži, na jejíchž deskách byla vyražená silueta bohyně a titul Upíří sociologie pro tercii. Shrábla jsem ještě sešit a pár propisek, zavřela schránku a zarazila se. "Dostanu k ní klíč nebo něco?"

"Ne." Damien ztlumil hlas. "Tady žádné zámky nepotřebujeme. Kdyby někdo něco ukradl, upíři budou vědět, kdo to byl. Nechci ani pomyslet, co by s takovým pitomcem udělali."

Šli jsme zpátky na svoje místa a já si zapsala to jediné, co jsem věděla o Amazonkách – že byly válečnice a docela dobře se obešly bez mužů – ale nesoustředila jsem se. Přemýšlela jsem totiž, proč se Damien, Stevie Rae a dokonce i Erin se Shaunee tak hrozně bojí udělat nějaký průšvih. Já jsem pochopitelně hodná holka – no, dokonalá samozřejmě ne, ale víte, jak to myslím. Po škole jsem zůstala jen jednou v životě, a to vůbec nebyla moje vina. Fakticky. Jeden magor mi řekl, ať mu ho vykouřím. Co jsem jako měla dělat? Rozbrečet se? Začít se chichotat? Našpulit pusu? Hmmm... ještě je tu jedna možnost. Tak jsem ho zfackovala (teda já bych použila výraz "zpohlavkovala") a za to jsem musela zůstat po škole. Já, ne on.

Ale vlastně to vůbec nebylo zlé. Udělala jsem si všechny domácí úkoly a ještě stihla rozečíst nejnovější Gossip Girl. Na Škole noci evidentně tresty zahrnovaly něco víc než jen zůstat po vyučování pětačtyřicet minut s učitelem ve třídě. Musím se na to zeptat Stevie Rae...

"Takže zaprvé. Jaké prvky amazonské tradice dodnes zachováváme ve Škole noci?" zeptala se Neferet třídy a znovu upoutala moji pozornost.

Damien se přihlásil. "Úklonu, která značí úctu, s pěstí přitisknutou k srdci, a od Amazonek pochází taky náš způsob podání ruky – stisk předloktí."

"Správně, Damiene."

Aha. Tak tím se to divné potřesení rukama vysvětluje.

"Dobře, co všechno o amazonských válečnicích jste si vybavili?"

Blondýnka na opačné straně třídy řekla: "Amazonky kladly silný důraz na matriarchát, jako všechny ostatní upírské společenské útvary."

Páni, ta mluví jako kniha.

"To je pravda, Elizabeth, ale když lidé mluví o Amazonkách, často k historickým faktům přidávají ještě špetku pověstí. Ví někdo, co mám na mysli?"

"No, všichni – hlavně lidé – si myslí, že Amazonky muže přímo nenáviděly," řekl Damien.

"Přesně tak. Ve skutečnosti ale matriarchální společnosti, jako je ta naše, nemusejí nutně být zaměřené proti mužům. Dokonce i Nyx má druha, boha Ereba, jemuž je hluboce oddána. Amazonky ovšem byly výjimečné v tom, že vytvořily společnost upířích žen, které se rozhodly být zároveň válečnicemi a samy se chránit. Většina z vás už ví, že naše současná společnost je sice matriarchální, ale Syny noci respektujeme, vážíme si jich a považujeme je za své ochránce a druhy. Teď si najděte v učebnici třetí kapitolu a společně se podíváme na největší amazonskou válečnici Penthesileu. Ale pozor, stále mějte na paměti, že pověsti a skutečné dějiny jsou dvě různé věci."

A pak už to jelo. Tahle hodina s Neferet byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy zažila. Ani jsem si nevšimla, jak letí čas, a když zazvonilo, nemohla jsem vůbec uvěřit, že už je konec. Šoupla jsem učebnici sociologie zpátky do schovky (no jo, já vím, že Damien a Neferet jim říkají schránky, ale když ony mi hrozně připomínaly poličky, které jsme měli ve školce a říkali jsme jim schovky). Vtom jsem uslyšela, jak mě kněžka volá. Popadla jsem sešit a propisku a rychle zamířila k jejímu stolu.

"Jak se ti daří?" zeptala se a přívětivě se usmála.

"V pohodě. Je mi dobře," vyhrkla jsem.

Zvedla obočí.

"No, vlastně jsem nervózní a ve všem mám zmatek."

"To je naprosto přirozené. Jsi pod velkým tlakem a přechod na jinou školu je vždycky obtížný – natož když kromě školy měníš i celý způsob života." Zadívala se za mě. "Damiene, doprovodíš Zoey na dramatickou výchovu?"

"Samozřejmě," odpověděl

"Zoey, uvidíme se večer při obřadu. A dostala jsi od Afrodity oficiální pozvání na soukromý rituál Dcer temnoty?"

"Ano."

"Dobře, jen jsem si to chtěla ověřit a ujistit se, že proti tomu nic nenamítáš. Pochopitelně bych ti nic nevyčítala, kdyby ses na to ještě necítila, ale podle mě bys tam měla jít. Chci, abys využila každou příležitost, která se ti zde nabídne, a Dcery temnoty jsou výběrová organizace. To, že takhle brzy projevily zájem, abys mezi ně případně vstoupila, znamená velkou poctu."

"Půjdu tam, žádný problém." Nasadila jsem nonšalantní tón i úsměv. Bylo mi jasné, že jí na tom hodně záleží, a nechtěla jsem ji zklamat. A taky jsem nehodlala dopustit, aby si o mně Afrodita myslela, že se jí bojím. To teda ani náhodou.

"Výborně," řekla Neferet nadšeně. Stiskla mi paži a já se na ni automaticky usmála. "Kdybys mě potřebovala, moje kancelář je ve stejném křídle budovy jako ošetřovatelna." Podívala se mi na čelo. "Jak vidím, stehy už se téměř vstřebaly. Báječné. Ještě pořád tě bolí hlava?"

Bezděky jsem si sáhla na spánek. Tam, kde jsem včera cítila nejmíň deset stehů, jsem teď nahmatala jen pár. Divné, fakt. A ještě divnější je, že jsem si na ten šrám celé dopoledne ani nevzpomněla.

Taky jsem si uvědomila, že jsem ani jednou nepomyslela na mámu, na Heatha, dokonce ani na babičku Redbirdovou...

"Ne," vyhrkla jsem, protože mi najednou došlo, že Neferet i Damien čekají na odpověď. "Hlava už mě vůbec nebolí."

"Dobře. Tak běžte, vy dva, ať nepřijdete pozdě. Dramatická výchova se ti bude líbit, uvidíš. Profesorka Nolanová zrovna začíná s monology, pokud vím."

Už jsme byli s Damienem v půli cesty, když mi něco docvaklo. "Jak věděla, že chci chodit na dramaťák? Rozhodla jsem se teprve dneska ráno."

"Dospělí upíři vědí občas víc, než je zdrávo," šeptl. "Ne, beru zpět. Oni vědí vždycky víc, než je zdrávo, a o nejvyšší kněžce to platí dvojnásob."

Vzhledem k tomu, že jsem Neferet leccos neřekla, se mi o tom nechtělo zrovna dvakrát přemýšlet.

"Hej, lidi!" Dohonila nás Stevie Rae. "Jaká byla sociologie? Probírali jste už konečně Amazonky?"

"Bylo to super." Celkem ráda jsem změnila téma, z upířích tajemství mi bylo trochu úzko. "Neměla jsem páru, že si opravdu uřezávaly pravé prso, aby jim nepřekáželo."

"Mohly si to ušetřit, kdyby byly ploché jako já," prohlásila spolubydlící a koukla se na svůj hrudník.

"Nebo jako já," povzdychl si teatrálně Damien.

Zbytek cest k učebně dramatické výchovy jsem se hihňala jako cvok.

Z profesorky Nolanové nesálala taková síla jako z Neferet. Zato z ní čišela energie. Měla sportovní postavu, dost široké boky a dlouhé rovné hnědé vlasy. A Stevie Rae nepřeháněla – mluvila s příšerným texaským přízvukem.

"Zoey, vítám tě tady! Sedni si, kam chceš."

Pozdravila jsem a posadila se vedle Elizabeth, kterou jsem si pamatovala z upíří sociologie. Vypadala docela přátelsky a taky už jsem věděla, že je chytrá. (Nikdy neuškodí, když vedle vás sedí někdo hodně chytrý.)

"Dnes si každý z vás vybere monolog, který v průběhu příštího týdne předvede před třídou. Ale napadlo mě, že vám nejdřív ukážu, jak má takový monolog správně vypadat, a tak jsem požádala jednoho z vašich talentovaných starších spolužáků, aby vám zarecitoval slavný monolog z Othella, hry od alžbětinského upírského dramatika Shakespeara." Odmlčela se a vyhlédla z okýnka ve dveřích. "Už ho tady máme."

Dveře se otevřely a kristepane na nebesích, v tu chvíli mi přestalo tlouct srdce, fakt. Vsadím se, že jsem zůstala civět s otevřenou pusou jako nějaký mentál. Dovnitř vstoupil ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Byl vysoký a tmavé vlasy se mu vlnily takovým tím naprosto božským způsobem jako Supermanovi. Oči měl fantasticky safírově modré a...

A jéje. Zatraceně. Za-tra-ce-ně! Byl to ten kluk z chodby.

"Pojď dál, Eriku. Vstup na scénu sis načasoval přesně jako vždy. Můžeš se rovnou pustit do svého monologu." Otočila se zpátky k nám. "Většina z vás Erika Nighta z kvinty zná a ví, že loni zvítězil v celosvětovém finále studentů Škol noci v recitaci monologů, které se konalo v Londýně. Minulé pololetí také hrál Tonyho v naší inscenaci West Side Story a svým výkonem vzbudil velký zájem Hollywoodu i Broadwaye. Máš slovo, Eriku." Zářivě se na něj usmála.

Spolu s ostatními jsem zatleskala, jako by moje tělo přepnulo na automatického pilota. Erik se sebevědomým úsměvem vystoupil na malé pódium před lavicemi.

"Ahoj, jak se všichni máte?"

Řekl to mně. Jako že přímo mně. Cítila jsem, jak mi žhnou tváře.

"Možná máte z monologů trochu strach, ale nic na tom vlastně není, stačí se naučit text a pak si představit, že jsou s vámi na scéně i ostatní herci. Musíte si vsugerovat, že tam nestojíte úplně sami. Dívejte se..."

A pak spustil monolog z Othella. Já o té hře nic moc nevím, jenom že je to jedna ze Shakespearových tragédií, ale Erikova recitace mě naprosto očarovala. Byl hodně vysoký, nejmíň metr osmdesát, ale jakmile mu splynula ze rtů první slova, zdál se najednou ještě vyšší, starší, silnější. Mluvil mnohem hlubším hlasem a s přízvukem, který jsem nedokázala zařadit. Ty překrásné oči ztmavly a zúžily se v štěrbiny, a když vyslovil Desdemonino jméno, znělo jako modlitba. Bylo jasné, že ji miluje, dokonce ještě dřív než se dostal k závěrečným veršům:

...milovala mne

pro všechny strázně, co jsem musel přestát,

já ji zas, že pohnuly ji k slzám.

Jakmile ta slova dořekl, naše pohledy se setkaly a bylo to úplně jako včera na chodbě – jako by kromě nás dvou v celé místnosti, na celém světě nikdo nebyl. Projel mnou intenzivní záchvěv, hodně podobný tomu, co jsem cítila při těch dvou příležitostech, kdy jsem zachytila vůni krve, až na to, že tady žádná krev netekla. Byl tu jen Erik. Usmál se, lehce se dotkl rty špiček prstů, jako by mi posílal polibek, a uklonil se. Celá třída začala tleskat jako šílená a já se k nim připojila. Nemohla jsem si pomoct.

"Takhle to má vypadat," řekla profesorka Nolanová. "Takže, vzadu v těch červených přihrádkách máte okopírované různé monology. Každý si jich pár vezměte a podívejte se na ně. Snažte se najít nějakou scénu, která k vám promlouvá, nějak se vás vnitřně dotýká. Budu chodit mezi vámi, a kdybyste měli otázky k nějakému konkrétnímu monologu, ráda je zodpovím. Až si vyberete, společně si ho projdeme a já vám pomůžu připravit prezentaci." S energickým úsměvem na nás kývla a my se začali prohrabávat mraky připravených monologů.

Pořád jsem byla rudá a trochu bez dechu, ale vstala jsem spolu s ostatními. Jen jsem se za Erikem ještě ohlédla přes rameno. Zrovna odcházel (taková škoda), ale otočil se a nachytal mě, jak na něj civím. Znovu jsem děsně zrudla. A on se mi znovu podíval do očí a věnoval mi další úsměv. A pak odešel.

"Do pr..., to je kus," sykl mi někdo do ucha. Obrátila jsem se a ke svému nesmírnému údivu zjistila, že dokonalá studentka Elizabeth upírá žhavý pohled ke dveřím a ovívá se papíry.

"Chodí s někým?" plácla jsem jako úplná nána.

"Jenom v mých snech," vzdychla. "Povídá se, že to jeden čas táhl s Afroditou, ale co jsem tady, tak spolu určitě nejsou, a to už je pár měsíců. Chytej." Hodila mi pár secvaknutých papírů. "Já jsem Elizabeth, bez příjmení."

Asi bylo vidět, že jí moc nerozumím, protože znovu vzdychla.

"Ani nechtěj vědět, jaké příjmení jsem dřív mívala. Když jsem sem před pár týdny přestoupila a moje mentorka mi vysvětlila, že si můžu změnit jméno, rozhodla jsem se té hrůzy zbavit, ale představa, že si budu muset vymyslet nové příjmení, mě zrovna moc nebrala. Tak jsem si nechala jenom křestní." Pokrčila rameny.

"Fajn, ahoj," řekla jsem. Někteří tady jsou fakticky divní.

"Hele," nadhodila Elizabeth bez příjmení, když jsme zamířily zpátky k lavici, "Erik se na tebe díval."

"Díval se na všechny." Cítila jsem, jak se zase pitomě červenám.

"No jo, ale na tebe se díval přímo." Široce se zazubila a dodala: "A to tvoje vybarvené znamení je vážně super."

"Díky." Vsadím se, že na obličeji rudém jako ředkvička vypadá zvlášť efektně.

"Máš nějaké otázky k monologům, Zoey?" ozval se vedle mě hlas profesorky Nolanové a já sebou trhla.

"Ne, paní profesorko. Probírali jsme je na dramaťáku na Jižní střední."

"Výborně. Kdybys přece jen potřebovala vysvětlit nějakou zápletku nebo postavu, obrať se na mě." Stiskla mi paži a šla k další lavici. Zalistovala jsem prvním svazkem papírů a snažila se (zcela bezúspěšně) soustředit na monology, a ne na Erika.

On se na mě doopravdy díval. Ale proč? Asi poznal, že to já jsem je na té chodbě viděla. Co ho na mně může zajímat? A stojím vůbec o zájem ze strany kluka, kterému se ho Afrodita snažila vykouřit? Zřejmě to není dobrý nápad, protože já po ní štafetu rozhodně převzít nehodlám. Ale třeba ho jen zaujalo moje vybarvené znamení, na to ostatně zírali úplně všichni.

Až na to, že on ne. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem přesvědčená, že se díval prostě na mě... a mně se to líbilo.

Mrkla jsem do papírů. Zrovna jsem měla nalistovanou stránku s nadpisem "Dramatické monology pro ženy". První úryvek byl ze hry nějakého José Echegaraye, která se jmenovala Navěky směšná.

A sakra. To musí být znamení.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře