16.kapitola

2. únor 2012 | 14.29 |

"Tady to je." Stevie Rae se zastavila u schodů, které vedly ke vchodu do kruhové cihlové budovy umístěné na malé vyvýšenině u východní zdi. Tvářila se rozpačitě a trochu provinile. Pavilon stínily velikánské duby, takže se topil v černočerné tmě, jenom u vchodu poblikávala lucerna nebo svíčka. Ve vysokých gotických oknech, která vypadala jako vitrážová, nebylo po světle ani památky.

"Fajn, díky za ty žaludeční pastilky." Snažila jsem se, aby to znělo, jako že nemám strach. "A drž mi místo u večeře. Tohle určitě nebude trvat dlouho. Až skončíme, přidám se k vám."

"Nemusíš nikam spěchat. Vážně. Třeba tady potkáš někoho zajímavého a budete si chtít povídat. To vůbec není problém, nenaštvu se nebo tak něco. A Damienovi a dvojčatům prostě řeknu, že zkoumáš terén."

"Já mezi ně nezapadnu, Stevie Rae. Nebudu jako ony."

"Věřím ti," odpověděla, ale oči měla podezřele rozšířené.

"Uvidíme se za chvíli."

"Fajn, za chvíli." Zamířila po chodníku zpátky k hlavní budově.

Radši jsem se za ní nedívala, vypadala nešťastně jako nakopnuté štěně. Vyšla jsem po schodech a snažila se samu sebe přesvědčit, že se neděje nic hrozného. Nemůže to být horší než tábor pro roztleskávačky, do kterého mě uvrtala moje barbinoidní sestřička (dodneška nechápu, jak jsem se do toho mohla nechat navézt). Tohle utrpení aspoň nebude trvat týden. Určitě jenom vykouzlí další kruh, což vůbec nemusí být špatné, řeknou pár netradičních modliteb jako Neferet a sednou si k jídlu. Já se v tu chvíli s milým úsměvem rozloučím a půjdu pryč. To zvládnu levou zadní.

Po obou stranách silných dřevěných dveří visely obyčejné plynové lucerny, ne otevřené lampy jako v Nyktině chrámu. Natáhla jsem ruku k těžkému železnému klepadlu, ale než jsem se ho stačila dotknout, dveře se s hrůzostrašným povzdechnutím otevřely.

"Vítej, Zoey."

Do háje. Stál tam Erik. Byl celý v černém a jeho tmavé vlnité vlasy a nepřirozeně modré oči mi připomněly Clarka Kenta – samozřejmě bez příšerných brýlí a ulízaných vlasů... ehm... takže mi vlastně připomněl spíš Supermana (neopakuju se náhodou?). Ne že by měl na sobě pláštěnku nebo přiléhavý trikot s velkým S...

Proud těchhle zcela ubohých a praštěných asociací naráz vyschl, jakmile mi prstem namočeným do oleje na čelo načrtl pentagram.

"Buď požehnána," řekl.

"Buď požehnán," odpověděla jsem a poděkovala v duchu nebesům, protože to neznělo ani jako krákorání, ani jako prasečí kvikot. Páni, ten kluk něčím nádherně voněl, ale nedokázala jsem určit, co to je. Žádná vyšeptalá voda po holení, co na sebe kluci lijou po hektolitrech. Voněl jako... jako... les po nočním dešti... něco zemitého, čistého a...

"Můžeš jít dál," pobídl mě.

"Ehm, no, dík," pronesla jsem inteligentně. Vešla jsem dovnitř. A zůstala stát jako přimrazená. Ocitla jsem se v obrovském kruhovém sále. Stěny i okna zakrývaly černé sametové závěsy, takže dovnitř nepronikl jediný stříbrný měsíční paprsek. Pod těžkou látkou jsem rozeznala nějaké divné obrysy a nejdřív jsem z nich trochu znervózněla, až mi najednou došlo, že jsem v rekreačním pavilonu. Zjevně museli odstrčit ke stěnám televize a všelijaké nářadí a zakrýt je, aby to tady vypadalo dostatečně ponuře. Pak mi pohled sklouzl ke kruhu uprostřed místnosti. Tvořily ho svíčky ve vysokých červených skleněných kalíšcích, vypadaly jako mexické modlitební svíčky, které občas mívají v našem supermarketu. Voní po růžích, tak nějak staromódně. Muselo jich být nejmíň sto. V jejich záři jsem rozeznala spolužáky, kteří postávali v hloučku za nimi. Povídali si, smáli se a v načervenalém světle působili přízračně. Všichni byli v černém a já si hned všimla, že nemají obvyklé výšivky na hrudi, zato každému visí kolem krku silný stříbrný řetízek a na něm zvláštní přívěsek ve tvaru dvou měsíčních srpků opřených zády o kulatý úplněk.

"Tady jsi, Zoey!"

Afroditin hlas se ke mně dovlnil těsně před ní samotnou. Měla na sobě dlouhé černé šaty poseté lesklými onyxovými korálky. Zdálo se mi, že je to tmavá varianta těch krásných šatů, které měla dneska Neferet. Na krku visel Afroditě stejný náhrdelník jako ostatním, až na to, že její byl větší a olemovaný červenými drahokamy, možná granáty. Vlasy si nechala rozpuštěné, takže jí splývaly po zádech a ramenou jako zlatý závoj. Byla tak hezká, až to hezké nebylo.

"Eriku, děkuju, žes Zoey přivítal. Já už se o ni postarám." Mluvila úplně normálně, a dokonce na okamžik spočinula pečlivě upravenými nehty na jeho paži, což by nezasvěcenému mohlo připadat jako přátelské gesto. V obličeji však měla vepsaný pravý opak. Tvářila se chladně a netečně a doslova ho provrtávala očima.

On se na ni ale ani nepodíval a bez okolků před jejím dotekem ucukl. Věnoval mi letmý úsměv a odešel.

Super. Jestli jsem v tu chvíli něco opravdu nepotřebovala, tak míchat se do něčího rozchodu. Bohužel jsem se neovládla a zadívala se za ním.

To už je můj osud. Ach jo.

Afrodita si odkašlala a já se (neúspěšně) pokusila zatvářit jakoby nic. Její falešný zlý úsměv jasně svědčil o tom, že si mého zájmu o Erika (a jeho zájmu o mě) dobře všimla. Znovu mě napadlo, jestli jí došlo, že jsem je včera na té chodbě viděla já.

No, ptát se jí na to nebudu.

"Už nemáme moc času, ale přinesla jsem ti něco na převlečení," řekla rázně a pokynula mi, abych šla za ní. Zamířila k dívčím záchodům a vrhla na mě přes rameno znechucený pohled. "V takovýchhle hadrech se na rituál Dcer temnoty nechodí." Když jsme došly na záchod, vrazila mi do ruky šaty, které visely na přepážce, a šoupla mě do kabinky. "Svoje věci pověs na ramínko, pak si je můžeš i s ním odnést na kolej."

Evidentně nemělo cenu se s ní hádat a navíc jsem nechtěla úplně vyčnívat z davu. Už tak jsem si tu připadala jako páté kolo u vozu. Dokud jsem na sobě měla něco jiného než ostatní, vypadala jsem jako člověk, který přišel na večírek převlečený za kachnu a zjistil, že to není maškarní a všichni jsou v džínách.

Rychle jsem se svlékla a přetáhla si šaty přes hlavu. Naštěstí mi padly, byly jednoduché, ale hezké, ušité z takové té klouzavé přiléhavé látky, která se nemačká. Měly dlouhé rukávy a kulatý výstřih, který odhaloval skoro celá ramena (ještě že jsem si vzala černou podprsenku). Kolem výstřihu, na okraji rukávů a na spodním lemu, který mi sahal přesně ke kolenům, byly našité třpytivé červené korálky. Fakticky se mi líbily. Nazula jsem si boty a spokojeně jsem si pomyslela, že balerínky se dají nosit vážně ke všemu. Pak jsem vyšla ven.

"No, aspoň že mi nejsou velké," řekla jsem.

Ale Afrodita se nedívala na šaty. Koukala na moje znamení a toho už jsem měla plné zuby. Tak je vybarvené – no a co! Naštěstí jsem se udržela a nic jsem neřekla. Koneckonců, tohle je její večírek a já jsem host. Což v překladu znamená: jsou v přesile, tak si moc nevyskakuj.

"Samozřejmě povedu rituál, tak nečekej, že tě budu celou dobu držet za ručičku."

Ano, měla jsem držet klapačku, ale povolily mi nervy. "Hele, Afrodito, mě za ručičku nikdo držet nemusí."

Přimhouřila oči a já se v duchu připravovala na další šílenou scénu, jenomže ona se místo toho usmála. Vůbec to nebyl pěkný úsměv, spíš to vypadalo, jako když pes cení zuby. Nikdy bych o ní neřekla, že je čubka, ale v tu chvíli se to vyloženě nabízelo.

"Jistě že nemusí. Zvládneš tenhle náš malý rituál levou zadní, ty přece zvládáš všechno. Všichni víme, že jsi Neferetina nová oblíbenkyně."

"Afrodito, já nejsem žádná její oblíbenkyně. Jsem tady prostě nová." Snažila jsem se o rozumný tón, dokonce jsem se zmohla na úsměv.

"Když to říkáš. Jsi připravená?"

Už jsem se s ní nesnažila dál diskutovat. Přikývla jsem a modlila se, aby celá tahle trapná záležitost už byla za mnou.

"Fajn, tak jdeme." Společně jsme se vrátily ke kruhu. Dovedla mě ke dvěma holkám. Poznala jsem je, byly to ty dvě "hnusné ježibaby", které jí dělaly doprovod v jídelně. Tentokrát se ale netvářily, jako by kousaly do citronu, naopak se na mě přívětivě usmály.

Na to jim samozřejmě neskočím. Ale přinutila jsem se taky zvednout koutky. Když jste na nepřátelském území, nejlepší je splynout s davem a vypadat nenápadně, případně jako hlupák.

"Ahoj, já jsem Enyo," řekla vyšší z nich. Pochopitelně byla blond, ale její dlouhé splývavé lokny měly spíš barvu zralého obilí než zlata. Ve světle svíček se ovšem nedalo přesně říct, které z těch dvou klišé na ně sedí líp. Stejně jsem si byla jistá, že není blond od přírody.

"Ahoj," pozdravila jsem ji.

"A já jsem Deino," řekla ta druhá. Zjevně byla míšenka a kromě překrásné pleti v barvě kávy se spoustou mléka ji štědrá příroda obdařila ještě fantasticky hustými kudrnatými vlasy, které si určitě ani v největším vlhku nedovolily zkrepatět.

Obě byly tak nádherné, že to volalo do nebe.

"Ahoj," zopakovala jsem. S klaustrofobickým pocitem jsem se zařadila mezi ně.

"Užijte si rituál," řekla Afrodita.

"Už se těšíme!" pronesly obě holky současně a vyměnily si s ní pohled, ze kterého mi naskočila husí kůže. Radši jsem se od nich odvrátila, než nad mojí hrdostí stačil zvítězit zdravý rozum, protože v tu chvíli bych určitě utekla.

Tady jsem měla lepší výhled dovnitř kruhu. Bylo v něm skoro totéž co v Nyktině chrámu, až na to, že tu stála vedle stolu židle a na ní někdo seděl. No, seděl, spíš se krčil. Nebylo poznat, jestli je to holka nebo kluk, protože měl přes hlavu nataženou kapuci kabátu.

No teda... co to jako má být?

Stůl byl přikrytý stejným černým sametem jako stěny, stála na něm socha bohyně, mísa s ovocem a chlebem, několik pohárů a džbán. A mezi tím ležel nůž. Podívala jsem se pořádně, ale nezdálo se mi to. Fakticky to byl nůž, s kostěnou rukojetí a dlouhou, zlověstně zahnutou čepelí, která se na krájení ovoce nebo chleba ani trochu nehodila. V složitě vyřezávaných kalíšcích bylo pár silných vonných tyčinek, zrovna u nich stála jedna holka, kterou jsem si matně vybavovala z koleje, a zapalovala je. Toho kluka nebo holky na židli si vůbec nevšímala. Prokristáčka, ten člověk tam snad spí nebo co!

Vzduch se okamžitě prosytil kouřem. Vinul se ve spirálách po celé místnosti jako přízrak a přísahala bych, že měl zelenou barvu. Čekala jsem, že bude vonět sladce jako kadidlo v Nyktině chrámu, ale když ke mně jeden pramínek doplul a já ho vdechla, překvapilo mě, jak štípe. Ten pach mi byl povědomý. Svraštila jsem čelo a snažila si vzpomenout, odkud ho jen znám... sakra, co to může být? Trochu jako bobkový list, a taky hřebíček. (Musím někdy poděkovat babičce Redbirdové, že mě naučila, jak se jmenují a voní různé druhy koření.) Zvědavě jsem začichala ještě jednou a maličko se mi zatočila hlava. Divné. S těmi vonnými tyčinkami zkrátka není něco v pořádku. Jak kouře přibývalo, jeho vůně se měnila, jako drahé parfémy, které na každém člověku voní trochu jinak. Nadechla jsem se znovu. Hřebíček a bobkový list jsou v tom určitě, ale pod nimi jsem cítila ještě něco, zanechávalo to na patře štiplavou hořkou chuť... temnou, mystickou a svůdnou... zakázanou.

Zakázanou? V tu chvíli mi to docvaklo.

Je to vůbec možné? Oni tady pálí marjánku smíchanou s kořením! To snad není pravda. Celá léta odolávám nátlaku svých vrstevníků a odmítám i ty nejzdvořilejší nabídky hnusných podomácku balených jointů, které lidi nechávají kolovat na večírcích a tak. (No řekněte sami, vždyť je to děsně nehygienické. A proč bych měla kouřit něco, po čem budu mít šílenou chuť na sladké, slané, mastné a vůbec všechno nezdravé jídlo, po kterém se tloustne?) A teď tady stojím v oblaku marjánkového čoudu. Ach jo. Kdyby mě tak viděla Kayla.

Popadla mě mírná paranoia (zřejmě vedlejší účinek inhalace trávy), a proto jsem se začala rozhlížet po lidech v kruhu. Čekala jsem, že se odněkud každým okamžikem vynoří nějaký profesor, čapne nás za flígr a odvleče... no, já nevím, třeba do nějakého šíleného nápravného zařízení pro problémovou mládež.

Na rozdíl od Nyktina chrámu tady ale naštěstí žádní dospělí nebyli, jenom asi dvacet kluků a holek. Tiše si povídali a tvářili se, jako by ty naprosto nelegální marihuanové tyčinky byly úplně normální věc. (Všichni asi měli vyhulené mozky.) Snažila jsem se dýchat co nejmíň a otočila se k holce, která stála napravo ode mě. Když máš pochybnosti (případně panický záchvat), zachrání tě společenská konverzace.

"Takže... Deino je, no, dost neobvyklé jméno. Co znamená?"

"Deino znamená ,strašná‘," odpověděla a sladce se usmála.

Vysoká blondýna z druhé strany vesele dodala: "A Enyo znamená ,milující válku‘."

"Aha." Snažila jsem se, aby to znělo zdvořile.

"No, a Pemphredo, což znamená vosa, tamhle zapaluje svíčky," vysvětlila mi Enyo. "Našly jsme ta jména v řecké mytologii. Byly to tři sestry Gorgony a Skylly. Podle pověsti to byly čarodějnice, které měly dohromady jen jedno oko, ale shodly jsme se, že to je určitě jen lživá maskulinní propaganda, kterou si vymysleli lidští chlapi, aby zdiskreditovali silné ženy."

"Opravdu?" Netušila jsem, co na to mám říct. Opravdu ne.

"Jo," potvrdila Deino. "Lidští chlapi jsou zmetci."

"Nejlepší by bylo, kdyby všichni pochcípali," řekla Enyo.

Jakmile tuto lidumilnou myšlenku dokončila, začala hrát hudba a díkybohu byla tak nahlas, že znemožnila konverzaci.

Ne že by znamenala zrovna velké vylepšení. Měla podprahový tepající rytmus, který působil zároveň starobyle i moderně. Jako by někdo namixoval nějaké drsné techno s rituálním namlouvacím tancem. A pak přišel další otřes – Afrodita začala tančit kolem kruhu. No, spoustě lidí by to asi připadalo děsně sexy. Figuru měla vážně pěknou a vlnila se jako Catherine Zeta-Jones v Chicagu. Na mě to ale nějak nefungovalo. A nebylo to tím, že nejsem na holky. Nefungovalo to, protože mi to připadalo jen jako hodně ubohá napodobenina Neferetina tance na "Jde v kráse". Kdyby podle téhle hudby někdo napsal básničku, asi by to bylo spíš něco na způsob "Kroutí zadkem jako štětka".

Zatímco Afrodita předváděla svoje zboží, všichni k ní byli pochopitelně úplně přikovaní pohledem, a tak jsem využila příležitost a rozhlédla se po kruhu. Samozřejmě mě ani nenapadlo hledat Erika, proč taky, že... do háje, tamhle je. Stál skoro přesně naproti mě. On jediný se na Afroditu nedíval. Koukal totiž na mě. Než jsem si rozmyslela, jestli se mám odvrátit, usmát se na něj nebo mu třeba zamávat (Damien mi radil, ať se na něj usměju, a on musí být na kluky expert, to dá rozum), hudba přestala hrát, a tak jsem mrskla očima po Afroditě. Stála u stolu uprostřed místnosti. Jednou rukou uchopila vysokou fialovou svíci a do druhé vzala nůž. Svíčka už hořela a ona ji pozdvihla jako pochodeň a zamířila ke kruhu. Teprve teď jsem si všimla, že mezi červenými svíčkami stojí i jedna žlutá. Strašná a Milující válku (musejí být úplně pitomé) do mě šťouchly, ale i bez nich jsem věděla, že se mám otočit k východu. Do vlasů se mi opřel závan větru. Koutkem oka jsem spatřila, jak Afrodita zapaluje žlutou svíčku a nožem do vzduchu nad ní načrtává pentagram. Přitom zvolala:

Bouřlivé vichry, Nyktiným jménem vás vyzývám

a žádám si vaše požehnání

pro kouzlo, které zde má být upředeno!

Musím uznat, že byla dobrá. Ne tak dobrá jako Neferet, ale zjevně na sobě hodně pracovala. Vyslovovala zřetelně a její hlas se rozléhal celou místností, i když zůstával měkký. Obrátili jsme se k jihu a ona vykročila k vysoké červené svíci, která se tyčila nad ostatními. Po těle se mi rozlila známá síla magického ohně.

Ohnivé blesky, Nyktiným jménem vás vyzývám,

původci bouří a kouzelné moci,

podpořte kouzlo, jež tu vzniká!

Další obrat. Celá jsem hořela a náhle jsem ucítila, jak mě něco neodolatelně táhne k modré svíčce, která kontrastovala s červenými. Dost mě to vyděsilo a musela jsem se držet, abych nevystoupila z kruhu a nepřipojila se k Afroditinu vzývání vody.

Vodní přívaly, Nyktiným jménem vás vyzývám,

propůjčte svou ničivou sílu

tomuto mocnému obřadu!

Co se to se mnou proboha děje? Byla jsem zpocená a moje znamení nešimralo jako při předešlém obřadu, ale žhnulo, pálilo jako oheň, a uši mi zaléhaly řevem rozbouřeného moře. Otřeseně jsem udělala další obrat doprava.

Hluboká žírná země, Nyktiným jménem tě vyzývám,

dokaž svou moc a zachvěj se mi pod nohama,

přispěj svou silou k mému kouzlu!

Afrodita znovu proťala vzduch nožem a mě zasvrběla dlaň pravé ruky, jako bych ho chtěla držet sama. Ucítila jsem vůni posečené trávy a odkudsi zblízka zaslechla volání lelka. Vůdkyně Dcer temnoty se vrátila do středu kruhu, postavila fialovou svíčku na stůl a zakončila vzývání.

Divoký a volný duchu, Nyktiným jménem tě vyzývám!

Odpověz! Střež mě při tomto obřadu

a obdař mě silou bohyně!

Netuším, jak je to možné, ale věděla jsem přesně, co pak udělá. Její slova mi rezonovala v mysli, vlastně spíš v duši. Když vzala pohár a začala obcházet kruh, její zaklínání mě pořád ještě mělo v moci, a přestože se charismatem ani silou Neferet zdaleka nevyrovnala, zažehla hluboko ve mně plamen, který mě stravoval.

"Nastal čas, kdy měsíc naší bohyně dospěl k úplňku. Dnešní noc je velkolepá. Naši dávní předkové znali tajemství této noci a uměli z něj čerpat sílu... uměli rozhrnout závoj mezi světy a podnikali dobrodružství, o jakých dnes pouze sníme. Tajná... záhadná... čarovná... skutečná krása a moc v upíří podobě, neposkvrněná lidskými předpisy a zákony. My nejsme lidé!" Její hlas se rozezvučel jako zvon, tak jako předtím Neferetin. "Dcery a synové noci tě dnes žádají o totéž, oč tě žádali při všech úplňcích v uplynulém roce. Osvoboď naši sílu, abychom poznali plavnost svých zvířecích blíženců, divokých koček, abychom nemuseli snášet tíhu lidských pout a krčit se v kleci jejich nevědomosti a slabosti."

Zastavila se přede mnou. Byla jsem stejně zadýchaná a zardělá jako ona. Pozvedla pohár a nabídla mi ho.

"Pij, Zoey Redbirdová, a připoj se k naší prosbě, aby nám Nyx dala, co nám náleží právem krve, těla a znamení velké proměny – znamení, kterým tebe už obdařila."

Ano, já vím, že jsem měla odmítnout. Jenomže jak? A vlastně jsem ani nechtěla. Afroditu jsem neměla ráda a nevěřila jsem jí, ale neříkala snad v podstatě pravdu? V plné síle na mě zaútočily vzpomínky na to, jak máma a otčím zareagovali na moje znamení, jak se na mě Kayla dívala se strachem v očích a Drew s Dustinem se zhnuseně odvraceli. Jak mi nikdo nezavolal, dokonce ani neposlal esemesku. Prostě mě nechali, ať si s novým životem poradím sama. Zbavili se mě.

Hrozně mě to mrzelo, ale taky mě to hrozně štvalo.

Chňapla jsem po poháru a pořádně si lokla. Bylo v něm víno, ale chutnalo jinak než při předchozím obřadu. Taky bylo sladké, ale necítila jsem v něm nějaké koření a jeho chuti se nevyrovnalo nic, co jsem kdy okusila. V puse mi vybuchla smršť, a jak mi tekutina klouzala do krku, zanechávala za sebou žhavou hořkosladkou cestičku. Zatočila se mi hlava a úplně mě ochromila touha napít se ještě, a ještě jednou, vypít to všechno.

"Buď požehnána," zasyčela Afrodita a pohár mi vytrhla tak prudce, že mi trochu vína vyšplíchlo na prsty. Potom se na mě vítězně usmála.

"Buď požehnána," odpověděla jsem automaticky. Pořád jsem byla omámená chutí vína. Afrodita postoupila k Enyo a podala jí pohár. Nedokázala jsem se ovládnout, olízala jsem si prsty, aby ta troška nepřišla nazmar. Víno bylo prostě a jednoduše fantastické. A vonělo... vonělo povědomě... byla jsem ale moc rozhozená, než abych si dokázala vzpomenout, kde jsem už něco takhle úžasného cítila.

Afrodita za chvilku obešla celý kruh a dala každému napít. Sledovala jsem ji pohledem a strašně jsem toužila, aby mi dala ještě trochu. Ona se ale vrátila ke stolu a znovu pohár pozvedla nad hlavu.

  • 166/82 (podívat se, možná jsem někde vynechala odstaveček – 15 nebo 16 kapitola)

"Mocná čarodějko, bohyně noci a úplňku, která nedbáš na hromobití a bouře, vůdkyně duchů a vyšších bytostí, krásná a strašlivá, jejíž rozkazy musejí poslouchat i pradávní, pomoz nám v našem úsilí. Naplň nás svou silou, magií a mocí!"

Přiložila si pohár ke rtům a já jen závistivě sledovala, jak ho vyprazdňuje do poslední kapky. Vtom znovu začala hrát hudba. Afrodita se dala se smíchem do tance, postupně sfoukla všechny barevné svíčky a rozloučila se s živly. Jak obcházela kruh, nějak se mi všechno zmotalo dohromady nebo co, protože mi připadalo, že se její silueta rozostřila a proměnila, a najednou jsem znovu viděla Neferet, jenom mladší a méně uhlazenou.

"Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!" zvolala nakonec. Všichni jsme to po ní zopakovali, já zamrkala a ten divný přelud Afrodity proměněné v Neferet zmizel, stejně jako palčivý pocit na čele. Pořád jsem ale na jazyku cítila chuť vína. Nechápala jsem, co se děje. Alkohol nemám ráda. Doopravdy. Prostě mi nechutná. Jenže tohle víno bylo tak hrozně dobré, lepší než... než pusinky z čokoládové pěny (já vím, je to i nad moje chápání). A pořád jsem si nemohla vzpomenout, odkud tu chuť znám.

Kruh se rozpadl a všichni se začali bavit a smát se. U stropu se rozsvítily plynové lampy, tak jasné, že jsme museli přivřít oči. Podívala jsem se, jestli se na mě Erik náhodou pořád nedívá, ale mou pozornost upoutal pohyb u stolu. Ten, kdo se tam po celý obřad bez hnutí choulil na židli, se konečně zavrtěl. Vlastně se spíš zakymácel a nešikovně se narovnal. Vtom mu z hlavy sklouzla tmavá kapuce a já vytřeštila oči. Byl to kluk s ohavnými zrzavými pačesy a nezdravě bílým pihovatým obličejem.

Ten otravný pitomec Elliott. Co tady pro všechno na světě dělá? Jak ho Dcery a Synové temnoty mohli vzít mezi sebe? Znovu jsem si ostatní pořádně prohlédla. Přesně jak jsem čekala, nebyl mezi nimi nikdo ošklivý nebo nepřitažlivý. Všichni, a to myslím úplně doslova, vypadali zatraceně dobře. Logicky tady Elliott neměl co dělat.

Mžikal víčky, zíval a vypadal, jako by se trochu moc nadýchal zdejšího "kadidla". Pak si otřel něco z nosu (zřejmě jednoho z těch holubů, které s takovým zalíbením dloubal), a jak zvedl ruku, uviděla jsem na jeho zápěstí tlusté bílé obvazy. No to mě zastřelte...

Po páteři mi přeběhlo zlověstné zamrazení. Kousek ode mě stály Enyo s Deino a živě diskutovaly s tou holkou, které říkaly Pemphredo. Šla jsem k nim a počkala, až se na chvilku odmlčí. I když se mi na žaludku udělal uzel, s úsměvem jsem kývla směrem k Elliottovi. "Co ten tady dělá?"

Enyo po něm střelila pohledem a obrátila oči v sloup. "Toho si nevšímej. Dneska nám jen dělal ledničku."

"Úplná nula," ušklíbla se Deino.

"V podstatě člověk," podotkla znechuceně Pemphredo. "Na nic lepšího než jídelní lístek se nehodí."

Uzel na žaludku se utáhl ještě víc. "Počkat, já vám nerozumím. Lednička? Jídelní lístek?"

Strašná Deino na mě s povýšeným výrazem upřela čokoládové oči. "Takhle říkáme lidem – ledničky a jídelní lístky. Víš, jak to myslím, snídaně, oběd, večeře."

"A taky svačinka," zapředla válku milující Enyo.

"Mně to pořád ještě..." nakousla jsem větu, ale Deino mi skočila do řeči.

"Ale no tak! Nepředstírej, že nevíš, co bylo v tom víně, a že ti to nechutnalo."

"Jo, jen to přiznej, Zoey. Všichni jsme tě viděli. Nejradši bys to vyzunkla všechno, chutnalo ti to ještě daleko víc než nám. Všimla jsem si, jak si ocucáváš prsty," řekla Enyo, naklonila se nepříjemně blízko a významně se zadívala na moje znamení. "Jsi fakticky hodně divná, co? Mládě a zároveň dospělý. Ta malá kapka krve ti nestačila, chtěla bys jí mnohem, mnohem víc."

"Krve?" Nepoznávala jsem vlastní hlas. Hlavou mi vířilo slovo "divná".

"Přesně tak, krve," řekla Strašná.

Rozrazila mě zima a současně mě polilo horko. Uhnula jsem před nimi pohledem a moje oči se střetly s Afroditinýma. Stála na opačné straně místnosti a bavila se s Erikem. Po tváři se jí rozlil zlovolný úsměv. Zase držela v ruce pohár a teď ho ke mně pozvedla v téměř nepostřehnutelném přípitku, lokla si, obrátila se zpátky k Erikovi a zachichotala se něčemu, co řekl.

Sebrala jsem poslední zbytky příčetnosti, zamumlala jsem nějakou výmluvu směrem k Válečnici, Strašné a Vose a klidně jsem opustila místnost. Jakmile za mnou zaklaply silné dřevěné dveře rekreačního pavilonu, rozběhla jsem se jako šílený slepec. Nevěděla jsem kam, jenom jsem chtěla být co nejdál odsud.

Napila jsem se krve – krve toho děsného Elliotta – a chutnala mi! A aby toho nebylo málo, uvědomila jsem si, proč mi byla ta báječná chuť a vůně tak povědomá. Ucítila jsem ji přece tehdy, když Heathovi tekla krev z ruky. Nebyla to žádná nová voda po holení, ale jeho krev. A to samé jsem cítila včera na chodbě, když Afrodita rozškrábla Erikovi stehno. Chtěla jsem tu krev olíznout.

Jsem vadná. Zrůda.

Nakonec mi došel dech, a tak jsem se zhroutila u paty obvodové zdi školního areálu. Přitiskla jsem se ke studenému kameni, a jakmile jsem se pořádně nadechla, vyzvracela jsem všechno, co jsem v sobě měla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře