21.kapitola

2. únor 2012 | 14.35 |

"Ahoj, babi, to jsem já."

"Jé, ptáčátko! Jak se máš, zlato?"

Usmála jsem se a otřela si oči. "Dobře, babi. Jenom se mi po tobě stýská."

"Mně po tobě taky." Zaváhala. "Volala ti máma?"

"Ne."

Babička vzdychla. "Víš, zlato, třeba tě nechce rozptylovat, když si teď zvykáš v novém prostředí. Řekla jsem jí, že teď budeš mít den a noc převrácené, jak mi to vysvětlovala Neferet."

"Dík, babi, ale v tom to asi nebude."

"Možná se ti snažila dovolat, ale tys to zrovna nezvedala. Včera jsem ti volala na mobil, ale mělas tam jen hlasovou schránku."

Provinile jsem si uvědomila, že jsem si zprávy vůbec neposlechla.

"Zapomněla jsem ho dát do nabíječky a nechala ho na pokoji. Mrzí mě, že jsem nebyla na příjmu." Abych jí to vynahradila (a taky abychom mohly tohle téma opustit), uzavřela jsem: "Až se vrátím na kolej, zkontroluju příchozí hovory. Třeba máma přece jenom volala."

"Dobře, zlato. Tak jaké to tam je?"

"V pohodě. Spousta věcí se mi tady moc líbí. Máme super předměty, dokonce šerm a jezdectví."

"To je skvělé! Pamatuju si, jak ráda jsi jezdila na Bunnym."

"A taky mám kočku!"

"Tak to je vážně báječné, ptáčátko. Tys měla pro kočky vždycky slabost. Našla sis nějaké kamarády?"

"Jo, moje spolubydlící Stevie Rae je úžasná. A skamarádila jsem se s její partou."

"Tak proč ty slzy, když jde všechno takhle dobře?"

Kdepak, před babičkou nic neutajím. "To nic... Jenom ta proměna. S některými věcmi se prostě nemůžu dost dobře srovnat."

"Nejsi nemocná, viď, že ne?" Hlas měla prosycený obavami. "Pořád tě bolí hlava?"

"Ne, to už je úplně v pořádku, v tom to není. Já..." Zarazila jsem se. Chtěla jsem jí všechno povědět, hrozně moc, úplně to ve mně bobtnalo, ale nevěděla jsem jak. A bála jsem se. Bála jsem se, že mě přestane mít ráda. Vždyť ani moje vlastní máma už o mě nestojí! Svým způsobem mě vyměnila za nového manžela, a to je snad ještě horší, než kdyby mě jen přestala mít ráda. Co bych si počala, kdyby se ke mně obrátila zády i babička?

"Ptáčátko, mně přece můžeš říct všechno," řekla laskavě.

"Je to hrozně těžké, babi." Kousla jsem se do rtu, abych se nerozbrečela.

"Tím větší důvod, abych ti pomohla. Víš, že tě nepřestanu mít ráda, ať řekneš cokoli. Jsem tvoje babička teď a budu jí i zítra a napřesrok. A dokonce i potom, co se připojím ke svým předkům ve světě duchů. Budu tě mít ráda i odtamtud, ptáčku."

"Pila jsem krev a chutnala mi!" vyhrkla jsem.

Babička vůbec nezaváhala. "No, to přece upíři dělají, děvenko, ne?"

"No jo, ale já nejsem upír. Jsem teprve pár dní staré mládě."

"Jsi výjimečná, Zoey. Vždycky jsi byla. Proč by to teď mělo být jinak?"

"Nepřipadám si výjimečná. Spíš jako mutant."

"Nesmíš zapomínat na jednu věc. Ty jsi pořád ty. Znamení na tom nic nemění. Nezáleží na tom, že procházíš proměnou. Tvoje duše zůstává stejná. Když se na sebe teď podíváš, asi si připadáš jako cizí člověk, který je ti jenom vzdáleně povědomý, ale stačí zapátrat uvnitř a najdeš tam pořád stejnou dívku, kterou znáš už šestnáct let."

"Povědomá cizinka..." zašeptala jsem. "Jak to víš?"

"Jsi moje holčička, dcera mé duše. Není těžké pochopit, jak se teď asi cítíš – myslím, že přesně tak bych si v tvé situaci připadala i já sama."

"Děkuju, babi."

"Není zač, u-we-tsi-a-ge-ya."

Usmála jsem se. Hrozně se mi líbilo, jak to čerokézské slovo pro dceru zní – magicky, zvláštně. Jako titul, který mi udělila bohyně...

"Babi, děje se ještě něco."

"Pověz mi o tom, práčátko."

"Myslím, že při vyvolávání magického kruhu cítím všech pět živlů."

"Jestli je to pravda, Zoey, pak máš v sobě dar obrovské moci. A jak určitě víš, velkou moc provází i velká zodpovědnost. V naší rodině bylo nespočet kmenových starších, medicinmanů a vědem. Dávej si pozor, aby sis vždycky všechno pořádně promyslela, než něco uděláš. Bohyně tě jistě neobdařila zvláštními schopnostmi jen tak pro nic za nic. Užívej její dar opatrně a Nyx i tvoji předkové nad tebou budou držet ochrannou ruku."

"Budu se snažit, babičko."

"Víc od tebe ani nechci, holčičko."

"Je tady jedna holka a ta má taky zvláštní schopnosti, ale je hrozně. Ubližuje druhým a lže. Víš, babi, já myslím... řekla bych..." Pořádně jsem se nadechla a vyslovila to, co mě tížilo už od rána. "Myslím, že jsem silnější než ona a že mě Nyx označila proto, abych ji dostala z vedoucí pozice. Jenomže... to by znamenalo, že ji na té pozici musím vystřídat, a na to prostě ještě nejsem připravená. Možná nikdy nebudu."

"Řiď se hlasem své duše, ptáčku." Zaváhala. "Pamatuješ si očistnou modlitbu našeho kmene?"

Zamyslela jsem se. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem s ní šla k potůčku za jejím domem a dívala se, jak se obřadně omývá pramenitou vodou a odříkává očistnou modlitbu. Občas jsem vlezla do vody taky a recitovala spolu s ní. Ta modlitba mě provázela celým dětstvím, odříkávala se na začátku ročních období, jako poděkování po sklizni levandule, když se blížila zima a kdykoli babička stála před nějakým obtížným rozhodnutím. Někdy jsem vlastně ani nevěděla, proč se zrovna očišťuje a modlí. Prostě to tak bylo.

"Ano," přisvědčila jsem. "Pamatuju."

"Teče někde v areálu vaší školy potok?"

"To nevím."

"Pokud ne, sežeň si svazek bylin jako vykuřovadlo. Nejlepší je směs šalvěje a levandule, ale kdybys neměla nic lepšího, postačí i čerstvá větvička z borovice. Víš, jak se to správně dělá, Zoey?"

"Zapálím svazek bylin a očistím se jejich kouřem, od nohou nahoru po celém těle, zepředu i zezadu," odpověděla jsem, jako bych zase byla malá holčička a babička mě zkoušela z kmenových tradic. "Nakonec se obrátím k východu a odříkám očistnou modlitbu."

"Výborně, pamatuješ si to úplně přesně. Požádej bohyni o pomoc, určitě tě vyslyší. Stihneš to udělat, než zítra vyjde slunce?"

"Myslím, že ano."

"Taky se pomodlím a připojím se ke tvé prosbě, aby ti bohyně ukázala cestu."

Najednou mi bylo o moc líp. Babička se v tomhle nikdy nemýlí. Jestli je přesvědčená, že se to tím vyřeší, tak se to tím taky vyřeší.

"Udělám to dneska před úsvitem, slibuju."

"Dobře. A teď už tě stará bába nechá konečně jít. Máte právě vyučování, ne?"

"Jo, zrovna jdu na dramaťák. A babi, ty nebudeš nikdy stará."

"Nemůžu zestárnout, když slyším tvůj mladý hlas, ptáčku. Mám tě rád, u-we-tsi-a-ge-ya."

"Já tebe taky, babičko."

Rozhovor s babičkou ze mě sejmul obrovskou tíhu. Pořád ještě jsem byla vyděšená z budoucnosti a představa, že musím sesadit Afroditu z trůnu, mě taky zrovna dvakrát nebrala, zvlášť když jsem vůbec netušila, jak to vlastně udělám. Ale měla jsem aspoň nějaký plán. No, "plán" je možná silné slovo, prostě udělám aspoň něco. Provedu očistný obřad, pomodlím se a potom... no, potom určitě přijdu na to, jak mám pokračovat.

Je to správný začátek. To jsem si v duchu říkala celé dopoledne. Když jsem mířila na oběd, už jsem dokonce věděla, kde ten obřad vykonám – pod stromem u zdi, kde jsem našla Nalu. Postavila jsem se za dvojčata do fronty u salátového baru a dumala o tom. Stromy, a duby zvlášť, jsou pro čerokézské indiány posvátné, takže to určitě není špatná volba. Navíc je to odlehlé, a přitom poměrně snadno přístupné místo. Jasně, právě ta mě objevili Heath s Kaylou, ale tentokrát přece nebudu trčet nahoře na zdi. A Heath se stejně sotva ukáže dvakrát po sobě za svítání, i kdyby se otiskl sebevíc. Vždyť ten kluk v létě spí každý den do dvou odpoledne, a když má jít do školy, musí mít nastavené dva budíky a ještě na něj musí hulákat máma. Před východem slunce prostě a jednoduše nevstane, ze včerejška se určitě bude probírat ještě půl roku. Hádám, že se tu noc vyplížil z domu, sešel se s Kaylou (ta se ani moc plížit nemusí, její rodiče jsou hrozně důvěřivý) a až do rána se potulovali kolem Školy noci. Takže se pak určitě vrátil domů, hodil se marod, aby nemusel do školy, a prospí teď dva dny v kuse. Zkrátka a dobře, z něj mít strach nemusím.

"Nepřipadají ti ty baby kukuřičky divné? Je to jako jíst trpaslíky."

Leknutím jsem málem vyskočila z kůže. Nechybělo moc a utopila jsem sběračku ve farmářském dresinku. Otočila jsem se a setkala se s Erikovýma modrýma očima.

"Jé, ahoj," pronesla jsem. "Hrozně jsi mě vyděsil."

"Vypadá to, že kam se hnu, tam na tebe narazím, co?"

Nervózně jsem se zahihňala. Věděla jsem, že dvojčatům z tohohle rozhovoru neujde ani slůvko.

"Z toho včerejška už ses evidentně vzpamatovala."

"Jo, jsem v pohodě. A tentokrát nelžu."

"Slyšel jsem, že jsi přijala členství v Dcerách temnoty."

Shaunee a Erin slyšitelně zalapaly po dechu. Schválně jsem se na ně nepodívala. "To je fakt."

"Bezva. Potřebujou tam novou krev jako sůl."

"Proč říkáš ,potřebujou‘, jako bys mezi ně nepatřil? Copak nejsi Syn temnoty?"

"Jo, ale to není to samé, jako když jsi Dcera temnoty. My jsme tam jen na ozdobu. Tady je to tak trochu opačně než u lidí. Všichni kluci vědí, že jsou tam jenom proto, že vypadají dobře a aby se Afrodita nenudila."

Zadívala jsem se mu do očí a bylo mi jasné, že on s tím rozhodně nesouhlasí. "Takže ty se pořád ještě staráš Afroditě o zábavu?"

"Už včera jsem ti řekl, že to skončilo, a proto se taky nepovažuju za opravdového člena. Nebýt toho mého hraní, vykopli by mě."

"Pojmem ,to moje hraní‘ označuješ fakt, že se o tebe rve Broadway s Hollywoodem?"

"Přesně tak." Široce se usmál. "To je jen pozlátko. Když hraješ, pořád něco předstíráš. Nepoznáš z toho, jako doopravdy jsem." Naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: "Ve skutečnosti jsem hrozné pako."

"No jasně, to ti tak věřím. Tohle můžeš vykládat na jevišti."

Naoko se zatvářil uraženě. "Myslíš, že to hraju? To teda ne, Červenko, a můžu ti to dokázat."

"Už se těším."

"Fajn, tak dneska večer přijď a budeme se spolu dívat na moje nejoblíbenější dévédéčka."

"A to jako dokáže, že jsi pako?"

"Jo. Protože to budou Hvězdné války, ty staré. Znám je celé nazpaměť, odříkám ti každou repliku." Zase se sklonil a zašeptal: "Dokonce i Chewbaccu."

Rozesmála jsem se. "Tak to jo. Jsi pako."

"Vždyť jsem to říkal."

Došli jsme na konec salátového pultu a pak mě Erik doprovodil ke stolu, kde už seděli Damien, Stevie Rae a dvojčata. Vůbec se nenamáhali zastírat, že na nás dva zírají s otevřenou pusou.

"Takže, dneska večer... přijdeš?"

Slyšela jsem, jak všichni čtyři zalapali po dechu. Doslova.

"To bych moc ráda, ale nemůžu. Už, no, už něco mám."

"Aha. Dobře. Fajn... Tak někdy jindy. Měj se." Kývl na moje kamarády a odešel.

Posadila jsem se. Všichni na mě valili oči. "Co je?" řekla jsem.

"Ty ses úplně zbláznila," prohlásila Shaunee.

"Mluvíš mi z duše, ségra," přisvědčila Erin.

"Doufám, že máš vážně dobrý důvod, proč jsi ho odkopla," pípla Stevie Rae. "Podle mě se ho to hodně dotklo."

"Myslíte, že bych ho měl jít utěšit?" zeptal se Damien a zasněně sledoval, jak se Erik vzdaluje.

"O tom si nech zdát," řekla Erin.

"Ten za tvůj tým nekope," doplnila Shaunee.

"Kuš!" okřikla je Stevie Rae a podívala se mi přímo do očí. "Proč jsi ho odmítla? Co je důležitější než rande s Erikem Nightem?"

"Vyšoupnout Afroditu," odpověděla jsem stručně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře