27.kapitola

2. únor 2012 | 14.40 |

"Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony." Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa.

Usmála jsem se, schválně nasadila opravdu hloupoučce nevinný tón a začala lhát, jako když tiskne. Myslím, že jsem to zahrála celkem dobře na to, jak jsem mizerná lhářka, že se na mě před chvílí vrhl duch a všichni kolem na mě civí a poslouchají nás.

"Čau, Afrodito! Hele, zrovna jsem četla v učebnici pro sextány, co mi dala Neferet, jak je důležité, aby předsedkyně Dcer temnoty každého nováčka přivítala a uvedla mezi ostatní. Určitě jsi hrdá, že plníš svoje úkoly na jedničku." Přistoupila jsem k ní blíž a ztlumila hlas, takže mě nemohl slyšet nikdo jiný než ona. "A musím říct, že vypadáš daleko líp, než když jsem tě viděla naposled." Zbledla a přísahala bych, že jí v očích prokmitl záblesk strachu. Kupodivu to ve mně nevzbudilo vítězný ani spokojený pocit, připadala jsem si jen zlá, povrchní a unavená. "Promiň, to jsem neměla říkat," zahučela jsem.

Její tvář ztvrdla. "Jdi do hajzlu, zrůdo," zasyčela. Pak se zasmála, jako by právě udělala nějaký skvělý vtip (na můj účet), obrátila se ke mně zády, nafoukaně pohodila vlasy a odkráčela doprostřed rekreačky.

Špatný pocit byl ten tam. Kráva jedna hnusná. Zvedla štíhlou ruku a všichni (naštěstí) přestali zírat na mě a otočili se k ní. Dneska měla na sobě červené hedvábné šaty, vypadaly jako ze starého filmu a obepínaly ji tak těsně, že je mohla mít stejně dobře jen namalované na kůži. Fakticky by mě zajímalo, kam na tyhle modely chodí. Butik pro ghotičky, co šlapou chodník?

"Včera zemřelo mládě a dnes další."

Její hlas se nesl zřetelně a čistě a měl v sobě skoro soucitný tón, což mě překvapilo. Na okamžik mi vážně připomněla Neferet, čekala jsem, jestli řekne něco hlubokého a motivujícího.

"Všichni jsme je oba znali. Elizabeth byla hodná a tichá. Elliott nám při několika posledních rituálech dělal ledničku." Zničehonic se usmála, krutě a zlovolně, a veškerá podobnost s Neferet se vypařila. "Ale byli slabí a upíři ve svých řadách slabost nestrpí." Pokrčila rudými rameny. "Kdybychom byli lidé, řekneme, že přežijí jen nejsilnější. Díky bohyni lidé nejsme. Říkejme tomu tedy osud a dnes večer se radujme z toho, že to nepostihlo někoho z nás."

Ze všech stran se ozvalo souhlasné mumlání a mně se z toho zvedl žaludek. Vlastně jsem Elizabeth pořádně neznala, ale chovala se ke mně hezky. Jasně, Elliotta jsem ráda neměla, ale toho neměl rád nikdo. Byl to otravný, nechutný kluk (a jeho duch tyhle rysy evidentně podědil), jenomže ani tak jsem nedokázala mít radost z toho, že umřel. Jestli se někdy stanu předsedkyní Dcer temnoty, nebudu si ze smrti žádného mláděte dělat legraci, i kdyby to byl někdo úplně bezvýznamný. Ten slib jsem dala hlavně sobě samé, ale taky jsem ho v duchu pronesla jako modlitbu. Doufala jsem, že mě Nyx slyší a souhlasí se mnou.

"Ale dost truchlení a smutku," změnila najednou Afrodita tón. "Je Samhain! Noc, kdy slavíme konec sklizně, a co víc, připomínáme si své předky – všechny velké upíry, kteří žili a zemřeli před námi." Znělo to trochu strašidelně, jako kdyby se tím svým divadýlkem nechávala sama moc unést. "Této noci je závoj oddělující život od smrti nejtenčí a duchové mohou nejsnáz sestoupit mezi nás." Odmlčela se a rozhlédla se po svých posluchačích. Mě okatě vynechala (a všichni si toho samozřejmě dobře všimli). Měla jsem tak chvilku, abych se nad jejími slovy zamyslela. Je možné, že celá ta záležitost s Elliottem má něco společného právě s tím, že závoj oddělující mrtvé od živých je dneska nejtenčí a že umřel právě v den Samhainu? Neměla jsem ale čas nad tím moc dumat, protože Afrodita hlasitě zvolala: "Tak co podnikneme?"

"Půjdeme ven!" zahulákali Dcery i Synové temnoty.

V Afroditině smíchu byl zatraceně silný sexuální podtext a přísahala bych, že si pohladila prsa. Přímo přede všemi. Kristova noho, ta holka je hnusná!

"Správně. Na dnešní večer jsem vybrala fantastické místo a dokonce máme i novou ledničku, čeká tam na nás s kámoškami."

Fuj. Těmi kámoškami myslí Válečnici, Strašnou a Vosu? Rychle jsem se rozhlédla po místnosti. Nikde jsem je neviděla. Bezva. Dokázala jsem si živě představit, co těm třem a Afroditě připadá jako fantastické místo. A nechtěla jsem ani pomyslet na toho chudáka, kterého bůhvíjak přemluvily, aby jim dělal ledničku.

Jen strašně nerada to přiznávám, ale když se Afrodita o ledničce zmínila a mně došlo, že dostanu zase napít krve, začaly se mi sbíhat sliny.

"Tak jdeme. A nezapomeňte, že musíme být potichu. Soustřeďte se na to, abyste byli neviditelní, a lidé, kteří náhodou ještě nespí, si vás jednoduše nevšimnou." Najednou se zadívala přímo na mě. "A Nyx buď milostiva komukoli, kdo nás prozradí, protože od nás se žádné milosti nedočká." Medově se usmála na zbytek skupiny. "Následujte mě, Dcery a Synové temnoty!"

Ostatní utvořili dvojice nebo malé hloučky a šli za Afroditou k zadnímu východu. Mě si přirozeně vůbec nevšímali. Málem jsem je nechala jít. Vůbec se mi s nimi nikam nechtělo. Na jednu noc jsem si užila vzrůšo až až. Měla bych se vrátit na kolej a omluvit se Stevie Rae. Pak bychom mohly společně najít dvojčata a Damiena a já bych jim pověděla o Elliottovi (čekala jsem, jestli mi instinkt zakáže o tom s kamarády mluvit, ale nic jsem necítila). Super. Fajn. Takže jim to říct smím. Rozhodně mě to lákalo víc než se někam táhnout s tou blonďatou nánou a partou spolužáků, kterým jsem úplně ukradená. Jenomže intuice, která před chvílí nic nenamítala, s teď ozvala pěkně nahlas. Na ten rituál jít musím. Povzdychla jsem si.

"Pojď, Červenko. Přece bys o tuhle show nechtěla přijít?"

Erik se na mě usmíval od zadního východu a s těma modrýma očima vypadal prostě jako Superman.

Ach jo.

"To má být vtip? Odporné čůzy, co si kompenzují traumata z dětství tím, že ze sebe dělají školní královny. Příležitost totálně se ztrapnit. Pití krve. To je přece parádní kombinace, nenechala bych si ji ujít ani za nic." Společně jsme zamířili za ostatními.

Všichni tiše došli ke zdi za rekreačním pavilonem, jen kousek (na můj vkus až moc blízko) od místa, kde jsem viděla Elizabeth a Elliotta. A pak najednou jako by se před tou zdí rozplynuli.

"Co to..." zašeptala jsem.

"Je to jenom trik. Uvidíš."

Byly to tajné dveře. Úplně jako ve starých filmových detektivkách, ale tyhle nebyly v knihovně ani v krbu (jako v jednom Indiana Jonesovi – já vím, že jsem jako malá). V tlusté, zdánlivě neproniknutelné školní zdi se dala jedna část odsunout tak, že se vytvořil úzký průchod pro jednu osobu (nebo mládě, upíra, případně nepochopitelně reálného ducha). Já s Erikem jsme šli poslední. Zaslechla jsem tiché ššš a ještě jsem stačila zahlédnout, jak se stěna zavírá. Po dveřích nezůstala ani stopa.

"Fungují na dálkové ovládání, jako dveře od auta," pošeptal mi Erik.

"Aha. Kdo všechno o nich ví?"

"Každý, kdo někdy patřil mezi Dcery a Syny temnoty."

"Aha." Takže pravděpodobně většina dospělých upírů. Nenápadně jsem se rozhlédla, ale nikdo nás nesledoval.

Erikovi to neuniklo. "Dospělým je to jedno. Je to taková školní tradice, pořádat některé rituály potají venku. Když neprovádíme žádné blbosti, dělají, jako že o tom nevědí." Pokrčil rameny. "Podle mě to ničemu nevadí."

"Když neprovádíme žádné blbosti."

"Pst!" zasyčel někdo vepředu. Zavřela jsem pusu a radši se soustředila na cestu.

Bylo kolem půl páté ráno. Všichni spali. Fakt překvápko, co? Připadala jsem si divně, že jdu touhle fantastickou částí města, kde stojí samá obrovská přepychová sídla starých ropných magnátů, a nikdo mě nevidí. Brali jsme to přes úžasné vymakané zahrady a nezaštěkal na nás ani pes. Jako bychom byli jen stíny... nebo duchové... Přeběhl mi mráz po zádech. Měsíc, který se předtím schovával za mraky, teď stříbrně zářil na nečekaně jasné obloze. Svítil tak, že bych si ještě jako člověk klidně mohla venku číst. Byla zima, ale zdaleka jsem ji necítila tak silně jako před začátkem proměny. Snažila jsem se nemyslet na to, co se teď vlastně uvnitř mého těla děje.

Přešli jsme ulici a bez sebemenšího hluku proklouzli mezi dvěma zahradami. Zaslechla jsem zurčení vody a pak uviděla lávku. Potok se v měsíčním světle třpytil jako pramínek rozlité rtuti. Byl to překrásný pohled. Automaticky jsem zpomalila a připomněla si, že noc je teď pro mě den. Přála jsem si, ať mi její temná nádhera nikdy nezevšední.

"Pojď, Zoey," zašeptal Erik z druhého břehu.

Otočila jsem se k němu. Jeho silueta se rýsovala na pozadí úžasné budovy, která stála na vyvýšenině za ním. Kolem se rozprostíral nekonečný terasovitý trávník. Rozeznala jsem taky jezírko, altán, vodotrysky a vodopády (tihle lidé evidentně nevědí co s penězi). Erik mi připomínal nějakého romantického hrdinu z dávných časů, třeba... třeba... No, napadli mě jen Superman a Zorro a ti zrovna do dávných časů nepatří, ale to je fuk. Prostě vypadal ohromně rytířsky a romanticky. Teprve v tu chvíli mi došlo, u jaké úžasné budovy to vlastně čmucháme, a rychle jsem přeběhla přes lávku na druhý břeh.

"Eriku," zašeptala jsem naléhavě, "tohle je muzeum Philbrook! Jestli nás tady někdo načapá, bude to fakticky průšvih."

"Nikdo nás nenačapá."

Musela jsem popoběhnout, abych ho dohonila. Šel rychle, následoval tichou skupinku spolužáků s mnohem větší chutí než já.

"Jenomže tohle přece není barák nějakého pracháče, ale muzeum. Mají tu ostrahu čtyřiadvacet hodin denně."

"Afrodita je uspala nějakými prášky."

"Cože?!"

"Pst. To je v pohodě. Chvilku budou grogy, pak půjdou domů a nebudou si nic pamatovat. Není na tom nic špatného."

Nechala jsem to být, ale vůbec se mi nelíbilo, že mu taková věc přijde normální. Mně to prostě nepřipadalo správné, i když jsem chápala, že jinak by to nešlo. Nemáme tady co pohledávat. Nechceme, aby nás někdo přistihl. Tak musíme uspat stráže. To mi bylo jasné. Jenom se mi to nelíbilo, a tak jsem to připsala na seznam věcí, které by se na Dcerách temnoty měly změnit. Dokazovalo to, jak jsou namyšlené. Pořád víc mi připomínaly církev věřících, a to není zrovna lichotivé srovnání. Afrodita není bůh (ani bohyně, když už jsme u toho), i kdyby si vybrala sebebožštější jméno.

Erik se zastavil. Připojili jsme se k ostatním, kteří se zatím rozestoupili do kruhu kolem zastřešeného altánu na úpatí povlovného svahu, na jehož vrcholu stála budova muzea. Byl jen kousek od ozdobného rybníčku, jehož okraj se dotýkal nejspodnější z teras, které stoupaly až úplně nahoru. Vážně to tady bylo překrásné. Byla jsem tu párkrát se školou na zeměpisném výletě a jednou s výtvarkou. Měla jsem tenkrát hroznou chuť si zdejší zahrady nakreslit, přestože to je jedna z věcí, na které jsem fakticky levá. Noc proměnila hezký udržovaný pozemek se spoustou mramorových fontán v kouzelné vílí království zalité měsíčním světlem, které vytvářelo ve tmě šedé, stříbrné a tmavomodré stíny.

Altánek byl fantastický. Vedlo k němu obrovské kruhové schodiště, takže k němu člověk musel vystoupat jak ke trůnu. Kupoli podpíraly vyřezávané bílé sloupy a byla zespoda nasvícená. Vypadal, jako by ho sem přenesli z antického Řecka, navrátili mu někdejší nádheru a namířili na něj světla, aby se jím mohla pokochat noc.

Afrodita vyšla po schodech a postavila se doprostřed altánu, takže jeho kouzlo a krása byly rázem v háji. Samozřejmě tam stály i Válečnice, Strašná a Vosa, a navíc ještě jedna holka, ale tu jsem neznala. Teda možná jsem ji viděla už stokrát a prostě jsem si ji nepamatovala, protože to byla jenom další barbinoidní blondýna (i když se určitě jmenovala Zkáza, Hnusná nebo tak podobně). Připravily ve středu altánku stolek a přehodily přes něj černou látku. Viděla jsem na něm stát pár svíček a nějaké další věci, mimo jiné pohár a nůž. Seděl tam nějaký chudák a hlavu měl bezvládně položenou na stole. Byl celý zabalený v dlouhém plášti a vypadal úplně jako Elliott té noci, co posloužil jako lednička.

Musí to být vážně záhul, dát Afroditě krev na všechny její rituály. Napadlo mě, jestli to nějak nezavinilo Elliottovu smrt. Snažila jsem se nemyslet na to, že se mi seběhly sliny, jakmile jsem si představila krvavé víno v poháru. Zvláštní, že se mi něco totálně hnusí a zároveň po tom tak strašně moc toužím.

"Vyčaruju kruh a přivolám duchy našich předků, aby si s námi zatančili," pronesla Afrodita. Mluvila tiše, ale její hlas se k nám doplazil jako jedovatý kouř. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že chce do svého kruhu zavolat duchy, zvlášť při mých čerstvých zážitcích s podobnými bytostmi, ale zároveň jsem taky byla zvědavá. Možná tu dneska musím být proto, že se dozvím něco víc o Elizabeth a Elliottovi. Navíc se zdálo, že tenhle rituál není pro Dcery temnoty nic nového. Nemůže na něm tím pádem být nic extra hrozného nebo nebezpečného. Afrodita se sice tvářila jako velká ranařka, ale já tušila, že to jen hraje. Pod svojí maskou je určitě stejná jako všichni, kdo šikanují slabší – nejistá a nedospělá. Tyrani se mimoto vyhýbají každému, kdo je silnější než oni, a z toho logicky plyne, že do kruhu přivolá jedině úplně neškodné, možná dokonce miloučké duchy. Afrodita si stoprocentně nebude zahrávat s žádným velkým, zlým monstrem z hlubin.

Ani s ničím tak děsivým jako to, co se stalo z Elliotta.

Uvolnila jsem se a přivítala teď už známý příliv moci, když čtyři Dcery temnoty uchopily svíčky představující jednotlivé živly a postavily se na patřičná místa v malém kruhu uvnitř altánu. Afrodita přivolala vzduch a mně zavířily vlasy ve vánku, který nikdo jiný kromě mě nevnímal. Zavřela jsem oči a užívala si elektrické chvění na kůži. Navzdory Afroditě a jejím nafrněným Dcerám temnoty jsem měla ze začátku rituálu radost. A vedle mě stál Erik, takže mi vlastně ani moc nevadilo, že se ostatní se mnou nebaví.

Najednou jsem si byla jistá, že budoucnost není zase tak černá. Usmířím se s kamarády, společně přijdeme na to, odkud se sakra vzali ti divní duchové, a možná ještě navrch začnu chodit s absolutně nádherným klukem. Všechno bude v pohodě. Otevřela jsem oči a zadívala se na Afroditu, jak obchází kruh. Každý živel mnou projel jako úder proudem. Nechápala jsem, jaktože Erik stojí tak blízko a necítí to. Dokonce jsem po něm kradmo střelila pohledem. Tak trochu jsem čekala, že na mě bude obdivně koukat a sledovat, jak mi po kůži tančí živly, ale stejně jako všichni ostatní se díval na Afroditu. (Vlastně mě docela naštval – neměl by po mně snad správně taky pokukovat?) Afrodita pak začala obřadně přivolávat duchy předků a ani já už jsem z ní nedokázala spustit oči. Vzala ze stolu dlouhý pletenec suché trávy a zapálila ho o plamen fialové svíčky ducha. Chvilku ho nechala hořet a pak ho sfoukla. Pomalu s ním zamávala, až z něj začaly stoupat spirály kouře. Podle vůně jsem poznala tomkovici, jednu z nejposvátnějších obřadních bylin, která přitahuje duchovní energii. Babička ji často používala při modlitbách. Pak jsem se zamračila a pocítila záchvěv obav. Tomkovice by se měla používat, až když se prostor vykouří očistnou šalvějí, jinak může přilákat jakoukoli energii – a jakákoli není totéž co dobrá. Ale už bylo pozdě na to upozorňovat a stejně jsem rituál nemohla zarazit. Afrodita začala vzývat duchy, její hlas zněl zničehonic zpěvavě a jako z jiného světa. Ten dojem ještě posiloval závoj kouře, který ji obklopoval.

Je noc Samhainu, duchové našich předků, vyslyšte dávné zaklínadlo! Je noc Samhainu, ať tento kouř zanese můj hlas na onen svět, kde se duchové radují v sladkých mlhách vzpomínek. Je noc Samhainu, nevolám duchy našich lidských předků. Ne, ti ať spí, v životě ani ve smrti mi nejsou k užitku. Je noc Samhainu a já volám magické předky – mystické předky – ty, kteří kdysi bývali více než pouzí lidé a takoví jsou i ve smrti.

Spolu s ostatními jsem uchváceně sledovala, jak kouř víří, mění se a nabývá nových tvarů. Nejdřív jsem myslela, že je to jen klam, a tak jsem zamrkala, abych si pročistila hlavu, ale hned jsem pochopila, že tohle nemá se zamlženým zrakem co dělat. Z kouře se doopravdy nořily lidské postavy. Nebyly moc zřetelné, působily spíš jako siluety než jako skutečná těla, ale Afrodita nepřestávala rozhánět tomkovicový kouř a oni se postupně zhmotňovali. Nakonec byl vnitřek kruhu plný přízračných postav s tmavýma zapadlýma očima a otevřenými ústy.

Ani trochu se nepodobali Elizabeth nebo Elliottovi. Vlastně vypadali přesně tak, jak jsem si představovala duchy – byli mlhaví, průhlední a strašidelní. Nasála jsem vzduch. Kdepak. Po smradlavém starém sklepě ani stopa.

Afrodita odložila doutnající pletenec trávy a vzala do rukou pohár. Dokonce i takhle zdálky jsem si všimla, že je neobvykle bledá, jako by na ni přešly některé rysy přivolaných duchů. V kruhu kouře a šedivé mlhy působili její červené šaty až nepříjemně křiklavě.

"Vítám vás, duchové předků, a prosím, abyste od nás přijali víno a krev. Tak si připomenete chuť života." Pozvedla pohár a mlhavé siluety se divoce rozvlnily. Evidentně se moc těšily. "Vítám vás, duchové předků, a pod ochranou svého kruhu vám..."

"Zo! Já věděl, že tě nakonec najdu!"

Heathův hlas rozmetal noční klid a přerušil Afroditino vzývání.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře