3.kapitola

4. únor 2012 | 15.46 |

"Ale jo, Zoey, já tomu rozumím, fakticky, ale nevyšiluj! Kromě jiného jsi přece zjistila, že Afrodita na tebe asi udělá nějaký podraz a pokusí se tě vyšoupnout z pozice předsedkyně Dcer temnoty, tak na ni neplýtvej soucitem," prohlásila Stevie Rae.

"Já vím, já vím. Neříkám, že pro ni uspořádám charitativní sbírku nebo něco. Jenom teď chápu, proč je taková, jaká je, když jsem ty psychouše slyšela."

Šly jsme na první hodinu. Lépe řečeno jsme na první hodinu upalovaly, protože jsme jako obyčejně nabraly skluz. Věděla jsem, že si tu druhou misku Hraběte Čokuly už nemám dávat...

Stevie Rae obrátila oči v sloup. "A ty mě budeš kritizovat, že jsem moc měkkosrdcatá."

"Nejsem měkkosrdcatá. Jen se do ní dokážu vcítit. To ale nic nemění na tom, že Afrodita se chová jako hnusná ježibaba."

Spolubydlící zafrkala a zavrtěla hlavou, až jí blonďaté lokýnky zavířily kolem obličeje. Vypadala jako malá holčička. Její krátký sestřih působil ve Škole noci divně, protože tady všichni včetně spousty kluků mají neuvěřitelně dlouhé vlasy. Já je teda odjakživa nosím dlouhé, ale stejně jsem si na začátku nemohla zvyknout, jakou tady každý má hřívu. Už se to ale vysvětlilo. Součástí fyzické proměny v upíra je, že nám abnormálně rychle rostou vlasy a nehty. Jakmile získáte trochu cviku, dokážete podle toho poznat, v jakém ročníku kdo je, a nemusíte se ani dívat na vyšitý znak na uniformě. Upíři vypadají jinak než lidé (ne nějak hrozně, prostě jinak), a tak se mláďata v průběhu proměny logicky taky začínají odlišovat.

"Zoey, ty mě vůbec neposloucháš."

"He?"

"Říkala jsem, ať si nepřestáváš dávat na Afroditu bacha. Ano, má děsné rodiče. Ano, rozhodují o všem za ni a manipulují s ní. Jenže to je fuk. Stejně je zlá, pomstychtivá a ubližuje druhým. Nepouštěj si ji k tělu."

"Žádné strachy, nepustím."

"Fajn. Uvidíme se na třetí hodině."

"Měj se!" křikla jsem za ní ještě. Ach jo, ta holka si všechno moc bere.

Rozběhla jsem se do třídy a sotva si stačila sednout do lavice vedle Damiena, který s mírně pozdviženým obočím podotkl: "Zase dvě misky?", když zazvonilo a do učebny vstoupila Neferet.

Já vím, že je u holky dost divné (zřejmě až trochu úchylné), když se pořád kouká na nějakou ženu a slintá nad tím, jak je nádherná – jenomže Neferet je vážně zatraceně krásná. Jako by k sobě dokázala přitáhnout všechno světlo v místnosti. Měla na sobě jednoduché černé šaty a černé kozačky, pro které bych klidně vraždila, a k tomu stříbrné náušnice ve tvaru Nyktiny spirály. Na hrudi se jí jako vždycky třpytila stříbrně vyšitá silueta bohyně. Nijak zvlášť se Nyktě nepodobala (já jsem ji totiž určitě viděla, zjevila se mi v den, kdy mě označili), ale obklopovala ji stejná aura síly a sebedůvěry. Nemá cenu zapírat – toužila jsem být jako ona.

Dnešní hodina byla neobvyklá. Místo aby Neferet vykládala látku (a věřte tomu, nebo ne, její výklady nikdy nikoho nenudí), zadala nám písemnou práci o Gorgoně, kterou jsme celý týden probírali. Dozvěděli jsme se, že ve skutečnosti nebyla příšera, která pouhým pohledem měnila muže v kámen, ale slavná upíří velekněžka, jež od bohyně dostala nadání pro zemi. Odtud asi ten mýtus o proměňování lidí v šutry. Vsadím se, že když se upíří velekněžka s takovým nadáním pořádně naštve, není pro ni nejmenší problém udělat z někoho žulový balvan (kameny přece pocházejí ze země, to dá rozum). Dostali jsme teda za úkol napsat práci o lidských mýtech, symbolice a o tom, co se za fiktivní pověstí o Gorgoně skrývá.

Jenomže já se na psaní nedokázala zaboha soustředit, a navíc jsem na to měla celý víkend. Teď mi mnohem větší starosti dělaly Dcery temnoty. V neděli bude úplněk a já mám vést jejich soukromý rituál. Všichni bezpochyby čekají, že při té příležitosti oznámím, jaké změny hodlám udělat. No, ehm, a to znamená, že bych si to sama měla nejdřív ujasnit. Kupodivu už mě něco napadlo, ale potřebovala jsem s tím pomoct.

Popadla jsem zápisník a vstala. Damien se na mě zvědavě zadíval, ale já neměla na vysvětlování čas. Zamířila jsem ke katedře za Neferet.

"Nějaký problém, Zoey?" zeptala se.

"Ne. No, vlastně ano. Ale vyřeším si ho sama, když mi dovolíte, abych na zbytek hodiny šla do mediálního centra." Uvědomila jsem si, že jsem nervózní. Byla jsem ve Škole noci teprve měsíc a ještě jsem si nebyla úplně jistá, jestli se tady člověk může omluvit z výuky. Za celou tu dobu se jenom dvakrát stalo, že někdo onemocněl. Jenomže zmínění spolužáci umřeli. Oba. Jejich těla odmítla proměnu. Jednoho z nich jsem viděla umírat na vlastní oči, stalo se to při hodině literatury a bylo to strašné. Ale když nepočítám tahle náhlá úmrtí, nikdo nikdy nezameškal jedinou hodinu.

Neferet se na mě upřeně dívala a já si vzpomněla, že umí trochu číst myšlenky a ty pošahané nesouvislé úvahy, co se mi honí hlavou, zřejmě slyší. "Jde o Dcery temnoty," vysvětlila jsem s povzdechem. "Chci jako vedoucí vytvořit nová pravidla."

Zatvářila se potěšeně. "Můžu ti s tím nějak pomoct?"

"Později určitě ano, ale nejdřív si musím najít pár věcí a ujasnit si myšlenky."

"Dobře, až to budeš mít srovnané, přijď za mnou. A do mediálního centra můžeš kdykoli."

Zarazila jsem se. "Nepotřebuju nějakou průkazku nebo zvláštní povolení?"

Usmála se. "Jsem tvá mentorka a máš můj souhlas, co víc by po tobě kdo mohl chtít?"

Poděkovala jsem a rychle vyšla ze třídy. Připadala jsem si hloupě. Moc se těším, až to tu pořádně poznám a budu mít do detailu zažité, jak to tady chodí. Vlastně ani nevím, proč jsem z toho byla tak vyjukaná. Na chodbách jsem nepotkala živou duši. Narozdíl od mojí předešlé školy (Jižní střední školy v Broken Arrow, což je šíleně nudné předměstí oklahomského velkoměsta Tulsy) tady neslídil žádný nepřirozeně opálený zástupce ředitele s napoleonským komplexem, který neměl na práci nic lepšího než šikanovat žactvo. Zvolnila jsem krok a pokusila se pustit všechny hlouposti z hlavy. Poslední dobou jsem nějak přetažená.

Knihovna se nachází v přední části školní budovy, je to fantastický několikapatrový komplex postavený tak, aby připomínal hradní věž, což hezky ladí s celkovým pojetím zdejšího areálu. Ten totiž působí docela jako ze středověku. Možná proto si tohohle místa před pěti lety upíři všimli. Tenkrát to byla soukromá přípravka pro děti snobských milionářů, ale úplně původně tady měli klášter augustiniánští mniši. Když jsem se jednou Neferet zeptala, jak se jim podařilo majitele přípravky přesvědčit, aby jim školu prodali, odpověděla, že jim udělali nabídku, kterou nemohli odmítnout. V jejím hlase tehdy zazněl tak nebezpečný tón, že mi z toho ještě teď naskočila husí kůže.

"Mňááu-huf!"

Málem jsem leknutím vyletěla z kůže. "Nalo! Skoro jsem se počurala!"

Mojí kočce to ale bylo fuk. Skočila mi do náruče, takže jsem kromě zápisníku a kabelky musela někam vměstnat ještě malou (ale hezky vypasenou) zrzavou kouli. Nala celou dobu hudrovala jako naštvaná důchodkyně. Zbožňuje mě a sama si mě vybrala za majitelku, ale to neznamená, že je na mě vždycky milá. Přehodila jsem si ji na druhou paži a otevřela dveře mediálního centra.

Když jsme u toho, Neferet řekla mému pitomému tupčímovi Johnovi čistou pravdu. Kočky se po škole opravdu pohybují naprosto volně. Často chodí za "svými" páníčky i na hodiny. Nala si na to zvlášť potrpí, najde si mě třeba i několikrát denně. Vždycky mě jenom donutí, abych ji podrbala za ušima, chvilku si stěžuje a pak zase odejde dělat to, co kočky dělají, když mají volno (třeba plánovat celosvětový mocenský převrat?).

"Potřebuješ ji podržet?" zeptala se vedoucí. Potkala jsem se s ní zatím jen jednou, hned první týden, když mě prováděli po škole, ale vzpomněla jsem si, že se jmenuje Sapfó. (Jasně že to není ta slavná upíří básnířka Sapfó, ta umřela už nejmíň před tisíci lety, zrovna ji probíráme v literatuře.)

"Děkuju za nabídku, Sapfó, ale radši ne. Nala jaksi nikoho kromě mě nemusí."

Drobná tmavovlasá upírka s tetováním ve tvaru ozdobných symbolů, o kterých Damien tvrdí, že to jsou znaky řecké abecedy, se na moji kočku nadšeně usmála. "Jsou to ohromně zajímavá stvoření, viď?"

Přesunula jsem si Nalu na druhé rameno a ona mi naštvaně zafuněla do ucha. "Rozhodně úplně jiná než psi," řekla jsem.

"Díky bohyni za to!"

"Můžu si s dovolením zabrat jeden počítač?" Mediální centrum bylo sice doslova nacpané knihami, které se táhly v nekonečných řadách a musely jich být tisíce, ale byla tam i fantastická, špičkově vybavená počítačová sekce.

"Samozřejmě, jako doma. Kdybys náhodou nemohla něco najít, obrať se na mě, ráda ti pomůžu."

"Děkuju."

Vybrala jsem si počítač, který stál na krásném velkém stole, a otevřela internetový prohlížeč. To je další věc, která tady funguje úplně jinak než na mojí bývalé škole. Nejsou tu žádná hesla ani filtrovací program, který vás na určité stránky nepustí. Od zdejších studentů se očekává, že mají rozum a vědí, co je správné – a kdyby někdo lezl někam, kam nemá, upíři by mu na to stejně přišli, protože skoro stoprocentně poznají, když jim lžete. Mně osobně stačí jen si představit, že se pokouším Neferet zalhat, a už se mi obrací žaludek děsem.

Soustřeď se a nepřemýšlej pořád o pitomostech. Tohle je důležité.

Fajn, takže už nějaký čas se mi v hlavě klubal takový nápad. Bylo načase podívat se, jestli za něco stojí. Otevřela jsem Google a naťukala "soukromé přípravné školy". Vyjelo mi moře odkazů. Zúžila jsem výběr. Chtěla jsem jen exkluzivní a prvotřídní (žádné mizerné "alternativní akademie", kde beztak jen vychovávají budoucí kriminálníky). A taky staré, co už fungují desítky, někdy i stovky let. Hledala jsem něco doopravdy prověřeného časem.

Mezi prvními mi vyjela škola, o které mluvili Afroditini rodiče, Chatham Hall. Je to exkluzivní přípravka na východním pobřeží a vypadá fakticky luxusně, to vám teda povím. Hned jsem z jejích stránek odešla. Místo, které se zamlouvá Afroditiným pošahaným rodičům, jsem si v žádném případě za vzor brát nechtěla. Hledala jsem dál. Exeter... Andover... Taft... Škola slečny Porterové (nekecám, tak se ten ústav vážně jmenoval, ha ha)... Kent...

"Kent. O té už jsem někde slyšela," sdělila jsem Nale, která se usadila na stole a ospale mě pozorovala. Klikla jsem na odkaz. "Je v Connecticutu. Už vím, odkud ji znám, tam přece chodila Shaunee, než ji označili!" Začala jsem si stránky prohlížet, protože jsem byla zvědavá, kde kamarádka strávila část prváku (v našem případě tercie). Bez diskuze to byla moc hezká škola. Hodně snobská, ale tak nějak mi připadala sympatičtější než ostatní přípravky. Možná to bylo tím, že jsem si ji spojila se Shaunee. Klikala jsem na všechno možné – a najednou jsem zpozorněla. "To je ono," zamumlala jsem pro sebe. "Přesně tohle potřebuju."

Vytáhla jsem propisku, zápisník a začala si dělat poznámky. Spoustu poznámek.

Kdyby Nala předtím varovně nezasyčela, asi bych leknutím vyskočila až ke stropu, když se za mnou ozval hluboký hlas: "Takhle vypadá někdo opravdu zabraný do práce."

Ohlédla jsem se – a ztuhla. Kristepane.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit. Ale je hodně neobvyklé vidět studenta, který si něco zuřivě zapisuje, místo aby datloval do klávesnice, a tak mě napadlo, jestli nepíšeš básně. Já sám píšu poezii radši rukou, počítač je moc neosobní."

Nekoukej na něj jako sůva! Odpověz mu! zaječelo na mě moje vědomí. "No, ehm, já nepíšu básničky." Ježíši, tak tohle byla fakt inteligentní reakce.

"Škoda. No, aspoň jsem se zeptal. Už tě nebudu zdržovat, rád jsem tě zase viděl."

Usmál se a už se chtěl otočit, když si moje pusa vzpomněla, jak se správně mluví. "Ehm, já si taky myslím, že počítače jsou moc neosobní. O poezii jsem se teda nikdy nepokoušela, ale když si potřebuju zaznamenat něco důležitého, vezmu si radši tohle." Zamávala jsem propiskou jako pitomec.

"Možná bys měla zkusit nějakou báseň napsat. Vypadá to, že máš poetickou duši." Natáhl ruku. "Touhle dobou za Sapfó každý den přebírám směnu, aby si mohla dát pauzu. Nejsem ale opravdový profesor, učím jenom letos a jenom dvě třídy, protože potřebuju volno pro svoji tvorbu. Jsem Loren Blake, upíří oficiální básník."

Stiskla jsem mu předloktí v tradičním upírském pozdravu a snažila se nevnímat, jak krásně teplou a svalnatou má paži a že jsme v prázdném mediálním centru úplně sami.

"Já vím," řekla jsem a hned bych si nejradši dala facku. Nic hloupějšího už jsem plácnout nemohla! "Teda jako že vím, kdo jste. První muž, kterého v posledních dvou stech letech jmenovali oficiálním básníkem." Došlo mi, že mu pořád svírám předloktí, a pustila jsem ho. "Já jsem Zoey Redbirdová."

Usmál se a moje srdce udělalo přemet. "Já taky vím, kdo jsi." Jeho fantastické oči, tak tmavé, že připomínaly černé bezedné propasti, šelmovsky zajiskřily. "Jsi první mládě, které má vybarvené znamení a k němu další tetování, plus jediný upír, ať už dospělý nebo mládě, který kdy měl nadání pro všech pět živlů. Těší mě, že se konečně poznáváme osobně. Neferet mi o tobě hodně vyprávěla."

"Vážně?" vypískla jsem a málem se propadla hanbou.

"Samozřejmě. Je na tebe ohromně pyšná." Kývl k prázdné židli vedle mě. "Nechci tě rušit od práce, ale vadilo by ti, kdybych se k tobě na chvilku posadil?"

"Vůbec ne, potřebuju si dát pauzu. Mám úplně přesezený zadek." Kristova noho, zastřelte mě někdo!

Rozesmál se. "Tak co kdybych si sedla a tys pro změnu stála?"

"Ne, já... no... já si jenom poposednu." A potom skočím z okna.

"Můžu se zeptat, na čem tak zapáleně pracuješ? Pokud to ovšem není něco osobního."

Fajn. Chce to jen myslet a pak teprve mluvit. Chovat se normálně. Odpoutat se od skutečnosti, že vedle mě sedí nejnádhernější chlap, jakého jsem kdy viděla. Je to zdejší profesor. Prostě jen učitel, nic víc. Jasně. Prostě učitel, až na to, že přesně takhle si každá žena představuje dokonalého muže. A teď myslím muže v pravém smyslu slova. Erik je k sežrání, hrozně hezký a cool. Loren Blake ale patří úplně někam jinam. Představuje absolutně zakázaný, neuvěřitelně sexy svět, do kterého nesmím ani nakouknout. Stejně ve mně nemůže vidět nic víc než dítě. No uznejte, je mi šestnáct. Teda skoro sedmnáct, ale stejně. Jemu už musí být nejmíň jednadvacet. Jen se snaží být milý. Zřejmě si chce pořádně prohlédnout moje divná znamení. Třeba sbírá informace pro novou, šíleně pokořující báseň o...

"Zoey? Jestli o tom se mnou nechceš mluvit, tak se zlobit nebudu. Opravdu jsem tě nechtěl rušit."l

"Ne! To je v pohodě." Zhluboka jsem se nadechla a utřídila si myšlenky. "Omlouvám se, ještě jsem si rovnala v hlavě něco k tomu průzkumu, co dělám," zalhala jsem a doufala, že při svém mládí nemá tak vyvinuté detektory lži jako starší profesoři. Honem jsem pokračovala: "Chci zreformovat Dcery temnoty. Podle mě potřebujeme nějaký základ, jasná pravidla a zásady. A teď nemyslím jenom podmínky členství, ale taky normy, které musí dodržovat každý, kdo v našem sdružení je. Aby náhodou někdo neměl pocit, že se může chovat hnusně, a přitom zůstat Dcerou nebo Synem temnoty." Odmlčela jsem se a zrudla. O čem to tady proboha blábolím? Musí mu připadat, že mám papíry na hlavu.

Jenže on se ani nezačal smát, ani neřekl něco shovívavého a neodešel. Zdálo se dokonce, že o mých slovech uvažuje. "Už máš nějaké konkrétní nápady?" zeptal se.

"No, líbí se mi, jak funguje studentská samospráva na jedné soukromé škole, jmenuje se Kent. Podívejte..." Klikla jsem na odkaz a začala předčítat: "Nedílnou součástí života jsou u nás studentská rada a systém prefektů, což jsou vybraní žáci, kteří se zavazují vést ostatní, sloužit jim za vzor a starat se o všechny aspekty studentského života na Kentu." Ukázala jsem propiskou na obrazovku. "Vidíte? Studenti a pedagogický sbor každoročně zvolí několik prefektů a ti se ujmou vedení studentské rady. Ředitel – v našem případě Neferet – má právo veta, stejně jako hlavní prefekt."

"V našem případě ty," podotkl.

Znovu jsem se strašlivě začervenala. "Ano. Taky se tu píše, že každý rok v květnu vytipují ze studentské rady několik nováčků jako možné kandidáty na příští rok a uspořádají na jejich počest velkou oslavu." S úsměvem jsem spíš pro sebe dodala: "Udělali bychom z toho nový rituál, to by se Nyktě určitě líbilo." V hloubi duše jsem jasně cítila, že je to dobrý nápad.

"Mně se to každopádně líbí," řekl Loren. "Podle mě je to skvělé."

"Fakticky? Neříkáte to jen tak?"

"Měla bys o mně něco vědět. Nikdy nelžu."

Zahleděla jsem se mu do očí. Připadaly mi nekonečně hluboké. Seděl tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla, a najednou mě zasáhl příval zakázané touhy. Zachvěla jsem se, ale podařilo se mi to zamaskovat. "V tom případě děkuju," odvětila jsem tiše. Dodala jsem si odvahy a pokračovala: "Nechci, aby Dcery temnoty byly prostě parta, která dohromady tráví volný čas. Chci, abychom šli ostatním příkladem a chovali se správně. Proto mě napadlo, že se všichni členové budou muset zavázat k plnění pěti ideálů, které budou reprezentovat pětici živlů."

Nadzvedl obočí. "Už víš, jaké to budou?"

"Dcery i Synové temnoty slíbí, že na počest vzduchu budou sami sebou, na počest ohně budou věrní, na počest vody moudří, na počest země soucitní a na počest ducha upřímní." Ani jsem se nemusela dívat do poznámek, svých pět ideálů už jsem znala zpaměti. Místo toho jsem se mu dívala do očí. Chvíli mlčel. Pak pomalu natáhl ruku a objel prstem jednu vlnovku v mém tetování. Správně jsem se při jeho doteku měla zachvět, ale nemohla jsem se ani hnout.

"Krásná, inteligentní a nevinná," zašeptal. Potom uhrančivým hlasem zarecitoval: "Nejcennější součástí krásy je to, co nelze zachytit na obraze."

"Nerada vás ruším, ale potřebuju si pro profesorku Anastasii vypůjčit další tři knihy z téhle série."

Afroditin hlas kouzlo mezi mnou a Lorenem okamžitě zlomil a mě málem klepla pepka. Loren vypadal skoro stejně otřeseně jako já. Odtáhl ruku od mého obličeje a rychle odešel k pultu, kde se zapisovaly výpůjčky. Já zůstala sedět jako přibitá a předstírala, že mám hrozně napilno. Čmárala jsem si do notesu další a další poznámky (ale ve skutečnosti to byly jen nesmysly). Zaslechla jsem, jak se Sapfó vrací, zapisuje Afroditiny knihy místo Lorena a jak básník odchází. Jako by mě k tomu přiměla nějaké neodolatelná moc, otočila jsem se a zadívala se za ním. Právě vycházel ze dveří a ani se na mě nepodíval.

Zato Afrodita upírala pohled přímo na mě a její dokonalé rty se zvlnily v zlomyslném úsměvu.

A do pytle.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře