6.kapitola

4. únor 2012 | 15.49 |

Vešla jsem do hlavní společenské místnosti naší koleje a pořád ještě si mumlala něco o tom, že chlapi člověka akorát tak zblbnou. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem u jedné televize spatřila Stevie Rae a dvojčata. Zjevně na mě čekaly. Hrozně se mi ulevilo. Nechtěla jsem o tom, co se stalo, vykládat celému světu (v překladu: dvojčatům a/nebo Damienovi), ale Stevie Rae povím o Lorenovi všechno do posledního šťavnatého detailu. Určitě společně přijdeme na to, co to sakra mělo znamenat.

"Ehm, Stevie Rae, potřebuju poradit, no, s tím úkolem na sociologii, který máme odevzdat v pondělí. Nechtěla bys mi s ním pomoct? Bude to jen chvilka, neboj, a..." spustila jsem, jenomže ona zůstala přikovaná k obrazovce a skočila mi do řeči.

"Počkej, Červenko, pojď sem. Tohle musíš vidět." Mávla k televizi. Dvojčata k ní byla taky doslova přilepená.

Všimla jsem si, že vypadají hrozně rozrušeně, a zamračila se. Celou záležitost s Lorenem jsem (prozatím) nechala plavat. "Co se děje?" Sledovaly reprízu místních večerních zpráv. Zrovna mluvila zpravodajka Chera Kimiko a za ní běžely povědomé záběry Woodwardova parku. "Těžko uvěřit, že Chera není upírka. Je šíleně hezká," podotkla jsem mimoděk.

"Mlč a poslouchej, co říká," okřikla mě Stevie Rae.

Pořád jsem nechápala, proč se chovají tak divně, ale zmlkla jsem a zaposlouchala se.

"Zrekapitulujeme si dnešní hlavní událost – stále se pátrá po studentu Sdružené střední školy Chrisu Fordovi. Sedmnáctiletý mladík zmizel včera po fotbalovém tréninku." Na obrazovce se objevila fotka Chrise ve fotbalovém dresu. Když jsem si spojila jméno s obličejem, unikl mi výkřik.

"Hele, toho znám!"

"Proto ti to ukazuju," řekla Stevie Rae.

"Pátrací oddíly pročesávají oblast kolem Utica Square a Woodwardova parku, kde byl naposledy spatřen."

"To je kousek odsud," uvědomila jsem si.

"Pst!" sykla Shaunee.

"My víme!" řekla Erin.

"Zatím není známo, proč se poblíž Woodwardova parku vůbec pohyboval. Chrisova matka prohlásila, že její syn ani neví, jak se tam dostat, a nikdy předtím v něm nebyl. Čekala, že se vrátí domů hned po tréninku. Nyní se pohřešuje už více než čtyřiadvacet hodin. Pokud máte nějaké informace, které by mohly policii v pátrání po Chrisovi pomoci, zavolejte prosím na tísňovou linku. Můžete zůstat v anonymitě."

Zpravodajka přeskočila k dalšímu bloku a my se odtrhly od televize.

"Takže ty ho znáš?" zeptala se Shaunee.

"Jo, ale jen od vidění. Patří k nejlepším útočníkům sdruženářů, a když jsem ještě chodila s Heathem – říkala jsem vám, že hraje v útoku Broken Arrow?"

Netrpělivě přikývly.

"No, tahal mě s sebou na večírky, kam chodili všichni fotbalisti, a na některých byl i Chris se svým bratránkem Jonem. Slyšela jsem, že už pokročili od chlastání laciného piva ke chlastání laciného piva a hulení odporných domácích jointů." Zadívala jsem se na Shaunee, která sledovala zprávy s nebývalým zájmem. "A abych ti ušetřila otázku, ano, ve skutečnosti je stejně pěkný jako na té fotce."

"Vždycky mě hrozně rozruší, když se nějakému černému bráchovi přihodí něco zlého," zavrtěla smutně hlavou.

"Mě rozruší, když se něco zlého přihodí jakémukoli pěknému klukovi, bez ohledu na barvu pleti, ségra," přispěla k hovoru Erin. "Neměly bychom nikoho diskriminovat. Pěkný kluk je prostě pěkný kluk."

"Jako vždycky máš naprostou pravdu, ségra."

"Já nemám marihuanu ráda," pípla Stevie Rae. "Hrozně smrdí. Jednou jsem ji zkusila a málem jsem se ukašlala k smrti. Úplně mi to spálilo průdušky, a navíc se mi spousta trávy vysypala do pusy. Strašný hnus."

"Hnusné věci my neděláme," prohlásila Shaunee.

"A tráva je hnusná. Navíc vyvolává záchvaty žravosti. To mě fakticky mrzí, že takoví krasavci hulí."

"Hned mi připadají míň pěkní," postěžovala si Shaunee.

"Jenomže tady nejde o to, jestli je Chris pěkný kluk a jestli hulí nebo ne," řekla jsem. "Nemám z toho, že zmizel, dobrý pocit."

"A jéje," vzdychla Stevie Rae.

"Do prčic," zavyla Shaunee.

"Vážně nesnáším, když Zoey z něčeho nemá dobrý pocit," pronesla temně Erin.

Od té chvíle už jsme diskutovaly jen o Chrisově zmizení a jak je zvláštní, že ho naposledy viděli tak blízko Školy noci. Ve srovnání s tím se můj dramatický výstup s Lorenem zdál bezvýznamný. Pořád jsem se pochopitelně chtěla svěřit Stevie Rae, ale právě v tu chvíli jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na skličující temný pocit, který ve mně hlodal od okamžiku, kdy jsem viděla zprávy.

Chris je mrtvý. Nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem to vědět. Jenomže cosi uvnitř mě mi jasně říkalo, že ho sice najdou, ale mrtvého.

V jídelně jsme se sešly s Damienem a dál společně rozvíjeli různé teorie. Dvojčata tvrdila, že se "ten krasavec" určitě pohádal s rodiči a teď někde nasává laciné pivo. Damien zase pevně věřil, že Chris v sobě objevil homosexuální sklony a utekl do New Yorku, kde se hodlá stát manekýnem.

Já žádnou teorii neměla. Jenom tu příšernou předtuchu a o té se mi mluvit nechtělo. Samozřejmě jsem do sebe nedostala ani sousto. Už zase jsem měla totálně zauzlovaný žaludek.

"Takové báječné jídlo a ty se v něm rýpeš," pokáral mě Damien.

"Prostě jenom nemám hlad."

"Tos říkala už u oběda."

"No, tak to říkám znova!" vyletěla jsem a hned mě to mrzelo, protože kamarád se zatvářil ukřivděně a sklesle se zakoukal na svoji mísu lákavého vietnamského nudlového salátu zvaného bun cha gio. Obě dvojčata se na mě zadívala a zvedla obočí, ale hned se zase vrátila ke svým experimentům s jídelními hůlkami. Stevie Rae na mě jen upřela pátravý pohled plný úzkosti.

"Na, tohle je myslím tvoje."

Afrodita položila vedle mého tácu stříbrnou náušnici. Zvedla jsem oči a zadívala se do její dokonalé tváře. Byla podivně bezvýrazná, stejně jako její hlas.

"Tak co, je tvoje?"

Automaticky jsem si sáhla na ucho. Úplně jsem zapomněla, že jsem tu zatracenou věc upustila, abych měla nějakou výmluvu, kdyby mě Afrodita s Neferet přistihly, jak poslouchám za dveřmi. Do háje. "Ano. Děkuju."

"Není zač. Něco mi říká, že nejsi jediná, kdo má předtuchy, co ty na to?"

Otočila se a vyšla francouzským oknem z jídelny na nádvoří. Nesla si s sebou tác s večeří, ale ke stolu, kde seděly její kamarádky, se ani nepodívala. Všimla jsem si, že vzhlédly, když kolem nich procházela, ale hned se zase odvrátily. Žádná se jí nepodívala do očí. Afrodita si s jídlem sedla na lavičku na zšeřelém nádvoří. Jedla tam už měsíc. Sama.

"Ta holka je prostě divná," řekla Shaunee.

"Divná pošahaná ježibaba," rozvedla to Erin.

"Dokonce ani její kamarádky s ní nechtějí mít nic společného," poznamenala jsem.

"Nelituj ji pořád!" řekla Stevie Rae. Na její poměry to znělo hodně naštvaně. "Copak nevidíš, že je mrcha?"

"Neříkám, že není," opáčila jsem. "Jenom jsem si všimla, že se k ní obrátily zády i její kamarádky."

"Uniklo nám něco?" zeptala se Shaunee.

"Mezi tebou a Afroditou se zase něco stalo?" otázal se Damien.

Už jsem otvírala pusu, abych jim vylíčila, co jsem odpoledne vyslechla, ale vtom se za mnou ozval Neferetin kultivovaný hlas. "Zoey, nebudeš se doufám zlobit, když tě pro dnešní večer odvedu od kamarádů."

Váhavě jsem k ní vzhlédla a skoro jsem se bála, co uvidím. Chápejte, když jsem její hlas slyšela naposled, zněl neuvěřitelně nenávistně a chladně. Setkaly jsme se pohledem. Její oči byly mechově zelené a krásné, laskavě se na mě usmívala. Hned se ale zatvářila ustaraně.

"Zoey? Děje se něco,"

"Ne! Omlouvám se, jenom jsem se zamyslela."

"Ráda bych, abys se mnou dnes povečeřela."

"Samozřejmě. Jistě. Žádný problém, už se moc těším." Uvědomila jsem si, že plácám nesmysly, ale nedokázala jsem to zarazit. Doufala jsem, že to nějak přestane samo. Něco jako průjem – taky nemůže trvat věčně, jednou prostě musí přejít.

"Výborně." Usmála se na moje čtyři kamarády. "Potřebuju si Zoey na chvíli vypůjčit, ale brzo vám ji zase vrátím."

Všichni se na ni uchváceně usmáli a rychle ji ujistili, že jim to vůbec nevadí. Vím, že je to hloupost, ale to, že mě bez odporu nechali jít, ve mně vyvolalo pocit osamělosti a nejistoty. Ale to přece vůbec nemá logiku. Neferet je moje mentorka a Nyktina velekněžka. Je na straně dobra.

Tak proč se mi tak svírá žaludek, když ji následuju ven z jídelny?

Ohlédla jsem se na svoji partu. Už zase byli zabraní do hovoru. Damien třímal jídelní hůlky a očividně dával dvojčatům další instruktáž, jak s nimi mají správně zacházet. Stevie Rae mu sloužila jako demonstrační pomůcka. Ucítila jsem na sobě čísi pohled a sjela jsem očima k prosklené stěně, která oddělovala jídelnu od nádvoří. Ve tmě tam osamoceně seděla Afrodita a dívala se na mě s výrazem, který silně připomínal soucit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře