7.kapitola

4. únor 2012 | 15.50 |

Učitelská jídelna nebyla žádná samoobsluha s bufetem. Byla to luxusně zařízená místnost přímo nad studentskou jídelnou a stejně jako tam zabírala jednu stěnu klenutá okna. Na balkonu, ze kterého byl výhled na nádvoří, stály stolky a židle z tepaného železa. Zbytek místnosti zabíraly vkusné a přepychové stoly různých velikostí, a dokonce i několik soukromých boxů z tmavého třešňového dřeva. Nejedlo se tady z táců. Na bílých ubrusech byly připravené porcelánové servisy a křišťálové sklenky a ve skleněných svícnech hořely tenké bílé svíce. Když jsme přišly, pár profesorů ještě večeřelo. Seděli ve dvojicích nebo v malých skupinkách. Uctivě pokývli Neferet na pozdrav a na mě se letmo usmáli, ale hned se zase sklonili nad talíře.

Nenápadně jsem zkontrolovala, co jedí, ale byl to ten samý vietnamský salát, jako jsme měli my dole, a k tomu jarní závitky. Ani stopa po syrovém mase, nic co by připomínalo krev (teda kromě červeného vína). Samozřejmě jsem se vůbec rozhlížet nemusela. Kdyby se krmili něčím s příměsí krve, poznala bych to podle její báječné vůně. Tu totiž znám opravdu důvěrně...

"Bude ti zima, když si sedneme ven na balkon?" zeptala se mě Neferet.

"Myslím, že ne. Necítím chlad jako dřív." Zářivě jsem se na ni usmála a připomněla si, že velekněžka při své nadpřirozené intuici určitě "slyší" útržky těch hloupostí, které se mi prohánějí hlavou.

"Výborně, já bez ohledu na roční období jím raději venku." Dovedla mě ke stolu, který byl prostřený pro dva. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevila servírka – podle vybarveného znamení a jemného tetování, které jí lemovalo srdcovitý obličej, to byla dospělá upírka, ale působila hodně mladě. "Takže, přineste mi ten dnešní salát a karafu stejného červeného vína, jaké jsem měla včera." Odmlčela se a s kradmým úsměvem dodala: "A Zoey prosím přineste nějakou colu. Na značce nezáleží, hlavně aby nebyla bez cukru."

"Děkuju," řekla jsem.

"Jenom ji nepij příliš často. Vážně to není moc zdravé." Mrkla na mě, aby tu výčitku trochu odlehčila.

Široce jsem se zazubila. Potěšilo mě, že si pamatuje moje oblíbené pití, a hned jsem se cítila v pohodě. Tohle je přece Neferet, naše velekněžka. Je moje mentorka, přítelkyně a za uplynulý měsíc se ke mně nikdy nechovala jinak než laskavě. Ano, na Afroditu byla vážně hnusná, ale přece jen je mocná kněžka, a jak mi neustále správně připomíná Stevie Rae, Afrodita je sobecká, zlá a zaslouží si, aby ji někdo pořádně sjel. Zatraceně! Vždyť na mě v tu chvíli určitě žalovala!

"Cítíš se líp?" zeptala se Neferet.

Podívala jsem se jí do očí. Zkoumavě si mě prohlížela. "Ano."

"Když jsem slyšela o tom pohřešovaném mládenci, hned jsem si na tebe vzpomněla. Byla jste s tímhle Chrisem Fordem kamarádi, viď?"

Nevím, proč se ještě pořád divím vždycky, když něco takového udělá. Je neuvěřitelně chytrá a dostala od bohyně spoustu nadání. Připočtěte k tomu ten zvláštní šestý smysl, který mají všichni dospělí upíři, a vyjde vám, že ví prostě doslova všechno (teda aspoň všechno podstatné). Určitě se nemusela ani moc namáhat, aby poznala, že mi Chrisovo zmizení dělá starosti.

"No, my jsme se vlastně doopravdy nekamarádili. Párkrát jsme byli na stejném večírku, jenomže mě mejdany moc neberou. Ve skutečnosti jsem ho znala jenom od vidění."

"Ale v souvislosti s jeho zmizením tě něco rozrušilo."

Přikývla jsem. "Je to jen taková předtucha. Úplná hloupost. Určitě se jen pohádal s rodiči, táta mu dal zaracha nebo něco, a tak utekl. Vsadím se, že už je zase zpátky doma."

"Kdybys tomu doopravdy věřila, nedělala by sis takové starosti." Neferet počkala, až před nás servírka postaví pití a jídlo, a potom teprve pokračovala. "Lidé věří, že všichni dospělí upíři umějí číst myšlenky. Mnozí z nás samozřejmě mají věštecký dar nebo schopnost nahlížet do budoucnosti, ale valná většina se jednoduše naučila naslouchat své intuici. Lidé by to mohli dělat také, ale příliš se bojí." Znělo to, jako by vykládala novou látku při hodině, a já ji pozorně poslouchala. "Zamysli se nad tím, Zoey. Jsi dobrá studentka, jistě si z hodin dějepisu pamatuješ, co se po staletí dělo lidem, zvlášť ženám, když si příliš všímaly své intuice, ‚slyšely uvnitř hlavy hlasy‘ nebo dokonce předpovídaly budoucnost."

"Obvykle je obvinili, že jsou ve spolku s ďáblem nebo nějakou jinou zlou mocí, podle toho, v jaké době žily. V každém případě vždycky dostaly parádní záhul." Hned jsem zrudla, protože takhle se před učitelkou nemluví, ale ona to přešla a souhlasně kývla.

"Přesně tak. Pronásledovali a mučili i skutečné světice, jako třeba Johanka z Arku. Takže jak vidíš, lidé se naučili své instinkty potlačovat. Upíři se naopak naučili jim naslouchat a věřit jim. Když v dávných dobách lidé náš druh lovili a snažili se nás vyhladit, mnoho našich praotců a pramátí právě tato schopnost zachránila."

Otřásla jsem se. Dovedla jsem si představit, jak to muselo ještě před nějakými sto lety pro upíry být těžké.

"Netrap se tím, ptáčátko." Velekněžka se usmála. Oslovila mě přezdívkou, kterou mi dala babička, a to mě zahřálo u srdce. "Časy upalování na hranicích už jsou pryč a víckrát se nevrátí. Nedostává se nám sice takové úcty starověku, ale lidé už nás nikdy nebudou smět lovit a vraždit." V jejích zelených očích se nebezpečně zablýsklo. Honem jsem si pořádně lokla coly, abych se do nich nemusela dívat. Ale když znovu promluvila, znělo to zase normálně – po nebezpečném tónu nezůstala v jejím hlase ani stopa. Prostě mentorka a přítelkyně, nic víc. "Tohle všechno ti povídám proto, aby ses nebála naslouchat svým instinktům. Pokud nemáš z nějaké situace nebo z někoho dobrý pocit, nezlehčuj to. A kdyby sis o něčem chtěla promluvit, jsem ti samozřejmě vždycky k dispozici."

"Děkuju, Neferet, to pro mě hodně znamená."

Jen nad mými díky mávla rukou. "Patří to k povinnostem mentorky i velekněžky – a já očekávám, že jednou se v obou těchto rolích ocitneš i ty."

Vždycky když mluvila o mojí budoucnosti a o tom, že se stanu velekněžkou, vyvolávalo to ve mně divný pocit, napůl radostné očekávání a vzrušení, napůl příšerný strach.

"Popravdě řečeno mě překvapilo, že jsi za mnou dnes nepřišla, když jsi skončila v knihovně. Ještě jsi ohledně nového programu Dcer temnoty nic nevymyslela?"

"Ale ano, ehm, něco ano." Silou vůle jsem vyhnala z hlavy myšlenky na setkání s Lorenem v knihovně... setkání s Lorenem u východní zdi... Ani náhodou jsem nestála o to, aby Neferet intuitivně vyhmátla něco o něm.

"Cítím, že váháš, Zoey. Ty se mnou o svých nápadech nechceš mluvit?"

"Ne! Vlastně ano! Já jsem za vámi ve skutečnosti šla, ale měla jste..." Střelila jsem po ní pohledem a vzpomněla si na scénu, kterou jsem vyslechla. Zdálo se mi, že mi vidí až do žaludku. Namáhavě jsem polkla. "Měla jste tam Afroditu. Tak jsem radši šla pryč."

"Tak teď už tomu rozumím. Chápu, proč jsi najednou ze mě tak nervózní." Smutně si povzdychla. "Afrodita... představuje problém. Je to opravdu škoda. O Samhainu jsem si uvědomila, jaké škody napáchala, a od té doby se cítím za její chování částečně zodpovědná. Měla jsem si všimnout, že se mění v někoho skrznaskrz zlého. Věděla jsem, že je sobecká, to mi došlo hned, když sem nastoupila. Měla jsem zasáhnout dřív a prokázat při jejím vedení pevnější ruku." Zachytila můj pohled. "Kolik jsi toho dnes slyšela?"

Po páteři mi přeběhlo varovné zamrazení. "Moc ne," odpověděla jsem rychle. "Afrodita hrozně brečela. Vy jste jí říkala, ať se podívá do svého nitra. Došlo mi, že určitě nechcete, abych vás rušila." Odmlčela jsem se. Schválně jsem neřekla, že nic jiného už jsem neslyšela, protože to by byla jasná lež. Taky jsem ani na okamžik neuhnula pohledem.

Neferet znovu vzdychla a napila se vína. "Normálně bych jednomu mláděti o jiném nevykládala, ale tohle je zvláštní případ. Víš, že Afrodita mívala od bohyně nadání předpovídat katastrofy?"

Přikývla jsem a všimla si, že v souvislosti s Afroditiným nadáním použila minulý čas.

"No, vypadá to, že Nyx ji za její chování potrestala a svůj dar jí odňala. To je velice neobvyklé. Bohyně jen zřídkakdy bere zpět, co svým dotekem někomu věnovala." Sklesle pokrčila rameny. "Ale cesty velké bohyně noci jsou nevyzpytatelné."

"To musí být pro Afroditu hrozné," podotkla jsem. Ani jsem to nemyslela jako příspěvek ke konverzaci, spíš jsem přemýšlela nahlas.

"Vážním si toho, jak dokážeš být soucitná, ale neřekla jsem ti to proto, abys Afroditu litovala. Spíš proto, aby sis dávala pozor. Její vize už neodpovídají skutečnosti. Mohla by začít tvrdit nebo dělat zvláštní věci. Jsi teď předsedkyně Dcer temnoty a je na tobě, aby Afrodita nějak nenarušila křehkou rovnováhu přátelství mezi mláďaty. Samozřejmě uvítáme, když si své problémy vyřešíte mezi sebou. Jste mnohem víc než obyčejná lidská mládež, a proto na vás klademe daleko větší nároky. Vždycky se na mě ovšem můžeš obrátit, kdyby Afroditino chování nějak..." Zarazila se, jako by hledala nejvhodnější výraz. "... překročilo únosné meze."

"Dobře." Už zase mě začínalo bolet břicho.

"Výborně! Tak, a teď mi pověz, co nového jsi vymyslela pro Dcery temnoty."

Zapudila jsem všechny myšlenky na Afroditu a nastínila jí svůj plán vytvořit radu prefektů a spojit ji s Dcerami temnoty. Neferet mě pozorně poslouchala. Množství informací, které jsem si našla, na ni očividně udělalo dojem. Pochválila mě a nazvala to "logickou reorganizací".

"Ode mě tedy potřebuješ, abych spolu se zbytkem pedagogického sboru zvolila zbývající dva prefekty. Zcela s tebou totiž souhlasím, že ty a tví čtyři kamarádi jste si právo na tuto pozici zasloužili a funkci rady už vlastně výborně plníte."

"Ano. Na jedno z těch volných míst chce naše rada nominovat Erika Nighta."

Neferet kývla. "To je moudrá volba. Je mezi mláďaty velice oblíbený a má před sebou skvělou budoucnost. A napadá vás někdo na tu poslední pozici?"

"Na tom se s ostatními neshodnu. Já myslím, že potřebujeme někoho dalšího z vyššího ročníku, a podle mě by to měl být někdo z Afroditiných nejbližších přátel." Velekněžka překvapeně zvedla obočí. "No, to by přece všem dokázalo, že mi ani na chvíli nešlo o nějakou absolutní moc nebo o to, abych Afroditě ukradla její postavení a tak. Chtěla jsem udělat jen to, co bylo správné, a ne vyvolat nějakou hloupou studentskou válku. Když bude v radě někdo z jejích kamarádů, potom ostatní třeba pochopí, že nejde jen o nějaké vyřizování osobních účtů, ale o mnohem důležitější věci."

Neferet nad tím hrozitánsky dlouho dumala. Nakonec řekla: "Víš, ony už se s ní ani její kamarádky nebaví."

"To jsem si všimla dneska v jídelně."

"Tak proč přijímat některou z nich do rady? Má to vůbec ještě smysl?"

"Nevíme přece jistě, že už se s ní vůbec nekamarádí. Lidi se v soukromí chovají jinak než na veřejnosti."

"V tom s tebou souhlasím. Už jsem učitelskému sboru oznámila, že v neděli se bude konat zvláštní úplňkový rituál Dcer a Synů temnoty spojený se schůzí. Předpokládám, že přijde i většina dosavadních členů – i kdyby jen proto, že jsou zvědaví na tvé schopnosti."

Polkla jsem a přikývla. Moc dobře jsem věděla, že v tomhle cirkusu budu hlavní atrakce.

"V neděli bude ideální příležitost vysvětlit Dcerám temnoty tvůj celkový záměr. Oznam zároveň, že v radě je jedno volné místo, o které se můžou ucházet sextáni. Potom jednotlivé zájemce společně prodiskutujeme a rozhodneme, kdo mezi vás nejlíp zapadne."

Zamračila jsem se. "Ale já nechci, abychom o tom rozhodovaly jen my dvě. Musí o tom hlasovat pedagogický sbor a taky všichni studenti."

"Ale ovšem," ujistila mě mile. "My si pouze necháme poslední slovo."

Chtěla jsem k tomu ještě něco dodat, ale její zelené oči najednou ochladly. Upřímně přiznávám, že jsem se lekla, a tak jsem se s ní nezačala přít (jako by to vůbec šlo!). Místo toho jsem, jak říká babička, začala z jiného soudku.

"Taky chci, aby se Dcery temnoty zapojily do nějaké místní dobrovolné aktivity."

Velekněžčino obočí vylétlo až ke stropu. "Myslíš místní ve smyslu lidské?"

"Ano."

"Vážně čekáš, že o vaši pomoc budou stát? Nechtějí s námi mít nic společného. Štítí se nás. Bojí se nás."

"To bude možná tím, že o nás nic nevědí," namítla jsem. "Když se začneme chovat jako plnoprávní občané Tulsy, třeba nás tak začnou i vnímat."

"Četla jsi někdy o vypálení černošské čtvrti Greenwood v roce 1921? Všichni ti Afroameričané byli také občany Tulsy a ostatní občané Tulsy na ně uspořádali hon."

"Jenomže to bylo ve dvacátých letech," řekla jsem. Chtělo hodně odvahy podívat se jí do očí, ale v hloubi duše jsem si byla naprosto jistá, že dělám správnou věc. "Neferet, moje intuice mi říká, že to musím udělat."

Její obličej se hned uvolnil. "A já ti radila, abys ji poslouchala, viď?"

Přikývla jsem.

"Do jaké charitativní činnosti se hodláš zapojit – tedy za předpokladu, že vaši pomoc přijmou?"

"Já myslím, že určitě přijmou. Rozhodla jsem se, že oslovím Tulačky – to je organizace, která se stará o opuštěné kočky."

Neferet zaklonila hlavu a srdečně se rozesmála.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře