8.kapitola

4. únor 2012 | 15.51 |

Vyšla jsem z jídelny a už jsem byla na cestě ke koleji, když jsem si vzpomněla, že jsem Neferet neřekla o těch setkáních s duchy. Neměla jsem ale ani trošku chuť vracet se nahoru a mluvit o tom. Rozhovor s ní mě totálně vyčerpal, a přestože se mi ve fantastické jídelně s úžasnou vyhlídkou, křišťálovými sklenicemi a bílými ubrusy moc líbilo, byla jsem ráda, že už jsem odtamtud pryč. Chtěla jsem se prostě vrátit do našeho pokoje, svěřit se Stevie Rae se všemi detaily o Lorenovi a potom se rozvalit u televize, zkouknout miliontou reprízu nějakého přiblblého seriálu a zapomenout přitom (aspoň na jeden jediný večer) na hroznou předtuchu o Chrisovi a na to, že jsem teď děsně důležitá osoba a stojím v čele nejvlivnější studentské organizace na škole. Zkrátka a dobře jsem chtěla být zase chvilku sama sebou. Chris už se mezitím určitě vrátil domů. A na všechno ostatní mám spoustu času. Zítra si napíšu osnovu toho, co v neděli řeknu Dcerám temnoty, a taky budu asi muset zapracovat na úplňkovém rituálu, přece jen budu poprvé vyvolávat kruh oficiálně, před cizími lidmi. Můj žaludek udělal další přemet. Schválně jsem předstírala, že si toho nevšímám.

V půli cesty na kolej jsem si taky vzpomněla, že máme na pondělí úkol z upíří sociologie. Neferet sice prohlásila, že se na učivo pro terciány moc soustředit a mám si radši pořádně prostudovat učebnici pro starší ročník, ale mně hrozně záleželo na tom, abych působila "normálně" (i když to stejně asi nemělo smysl – no uznejte, jsem upíří mládě a cloumá se mnou puberta, to přece jakoukoli normalitu vylučuje!), a proto jsem se snažila vypracovávat všechny úkoly a odevzdávat je spolu s ostatními. Honem jsem zamířila k naší třídě, kde mám ve skříňce učebnice. Ta učebna zároveň patří Neferet, ale když jsem odcházela z jídelny, sedla si k ostatním upírům a nalévala si víno, takže jsem neměla strach, že zase uslyším něco šíleného.

Dveře byly jako obvykle odemčené. K čemu zámky, když každý ví o upíří intuici a má z ní vítr? V místnosti byla tma, ale mně to nevadilo. Označili mě teprve před měsícem, ale stejně už ve tmě vidím stejně dobře, jako když je rozsvíceno. Dokonce líp.

Od ostrého světla mě hrozně bolí oči, a přímé slunce nesnesu skoro vůbec.

Otevřela jsem skříňku a zarazila se. Uvědomila jsem si totiž, že slunce jsem nespatřila už skoro čtyři týdny. A až doteď mi to ani nepřišlo divné. No teda. Není to praštěné?

Přemítala jsem o tom, jak je můj nový život bizarní, když vtom jsem si všimla, že k přihrádce uvnitř někdo přilepil izolepou nějaký lístek. Když jsem otevřela dvířka, papírek se zatřepotal. Přidržela jsem ho a najednou jsem si překvapeně uvědomila, co to je.

Básnička.

Byla krátká, napsaná rozmáchlým efektním písmem. Přečetla jsem si ji jednou, pak podruhé. Nemohla jsem si nevšimnout, že to není jen ledajaká básnička, ale haiku.

Královno, vzbuď se

Motýl se dere z kukly

Roztáhne křídla?

Přejela jsem lísek prstem. Věděla jsem, kdo ho psal. Nebylo o tom nejmenších pochyb. Sevřelo se mi srdce a zašeptala jsem: "Loren..."

"Myslím to smrtelně vážně, Stevie Rae. Musíš mi slíbit, že nic z toho, co ti řeknu, nikomu neprozradíš. Především Damienovi a dvojčatům."

"Prokristáčka, Zoey, mně můžeš věřit. Já umím držet slovo. Mám se ti snad upsat krví nebo co?"

To jsem nechala bez komentáře.

"Zoey, mně můžeš fakticky věřit. Slibuju."

Zkoumavě jsem se na kámošku podívala. Potřebovala jsem to s někým probrat – s někým, kdo není dospělý upír. Ponořila jsem se do svého nitra, do hlubin toho, čemu Neferet říká intuice. Cítila jsem, že Stevie Rae slovo dodrží. Nepustí to dál.

"Promiň. Já vím, že ti můžu věřit. Jen... já nevím." Zavrtěla jsem nad tím zmatkem hlavou. "Takže poslouchej. Dneska se stalo něco divného."

"Myslíš něco ještě divnějšího než ty divné věci, co se tady dějí od rána do večera?"

"Jo. Když jsem dneska byla v knihovně, přišel tam Loren Blake. Vlastně byl první, s kým jsem rozebrala ten svůj nápad o radě prefektů a všechny další nové regule pro Dcery temnoty."

"Loren Blake? Jako ten nejkrásnější upír široko daleko? No ty bláho. Na to si radši sednu." Stevie Rae se svalila na postel.

"Právě ten."

"Jak to, že jsi o tom až doteď ani necekla? Já bych to takhle dlouho nevydržela!"

"No, to ještě není všechno. On... hmm... se mě dotkl. A ne jenom jednou. Víš, já jsem ho vlastně dneska potkala dvakrát. Byli jsme spolu sami. A myslím, že pro mě napsal básničku."

"Cože?"

"Jo. Nejdřív jsem myslela, že to bylo docela nevinné a že mám moc bujnou fantazii. V knihovně jsme mluvili jen o Dcerách temnoty, neviděla jsem v tom nic zvláštního. Dokud mi nesáhl na znamení."

"Na které?" zeptala se Stevie Rae. Měla vykulené oči a evidentně byla na pokraji infarktu.

"To na čele. Toho druhého se dotkl až pak."

"Jak to myslíš, pak?"

"No, když jsem vyhřebelcovala Persefonu, nechtělo se mi hned vracet na kolej, a tak jsem se šla projít k východní zdi. Narazila jsem tam na něj."

"No to mě podrž! Jak to probíhalo?"

"Tak trochu jsme spolu flirtovali."

"Tak trochu?"

"Vtipkovali jsme a usmívali se na sebe."

"Tomu já rozhodně říkám flirtování. Ach jo, zrovna s ním! On je tak absolutně božský."

"Mně to vykládej. Když se na mě usměje, nemůžu vůbec popadnout dech. A teď se drž – zarecitoval mi básničku," řekla jsem. "Bylo to haiku, napsal ho nějaký básník o svojí milence, jak krásně vypadá nahá v měsíčním světle."

"Děláš si srandu!" Spolubydlící se začala ovívat rukou. "Přejdi k tomu, jak na tebe sáhl."

Zhluboka jsem se nadechla. "Vážně jsem z toho zmatená. Všechno bylo v pohodě, smáli jsme se a povídali si. On řekl, že je tam sám, protože hledá inspiraci pro haiku..."

"To je šíleně romantické!"

Přikývla jsem a pokračovala: "Já vím. No, a já se mu omluvila, že ho ruším, a on povídá, že noc není to jediné, co ho inspiruje. A potom se mě zeptal, jestli ho nechci inspirovat já."

"No do pytle."

"Přesně."

"Tys samozřejmě ochotně souhlasila."

"Jak jinak?"

"A..." napověděla mi dychtivě.

"A on mě poprosil, jestli bych mu neukázala znamení. To na ramenou a na zádech."

"Kecáš."

"Nekecám."

"Páni, já bych svlíkla tričko, než by stačil mrknout!"

Rozesmála jsem se. "Tričko jsem si nesundala, ale sako jo. Vlastně mi z něj pomohl."

"Chceš říct, že Loren Blake, upíří oficiální básník a stoprocentně nejúžasnější chlap téhle planety, ti pomohl ze saka jako čistokrevný džentlmen ze staré školy?"

"Jo. Předvedu ti to." Stáhla jsem si sako k loktům. "A nevím, co to na mě pak přišlo, ale najednou jsem přestala být nervózní a stáhla jsem si ještě ramínko tílka. Takhle." Názorně jsem akci zopakovala a odhalila záda, rameno a slušný kus prsa (stejně jako předtím jsem si pogratulovala, že mám na sobě svoji nejlepší černou podprsenku). "V tu chvíli se mě dotkl podruhé."

"Kde?"

"Objel mi prstem znamení na zádech a rameni. Prohlásil, že vypadám jako starodávná upíří královna, a zarecitoval mi tu básničku."

"Ty brďo," zasténala Stevie Rae.

Sedla jsem si na svoji postel a s povzdechem si natáhla ramínko zpátky. "Chvíli to bylo doopravdy fantastické. Byli jsme na stejné vlně. Myslím, že měl sto chutí dát mi pusu. Vlastně jsem si tím jistá. A pak se zničehonic začal chovat úplně jinak. Hrozně zdvořile a formálně mi poděkoval, že jsem mu ukázala znamení, a odešel."

"No, na tom nevidím nic divného."

"Mně to teda divné připadalo. Uznej, kouká mi do očí a vysílá jasnou zprávu, že mě chce, a najednou bum, a je konec."

"Zoey, jsi studentka. A on učitel. Jsme sice na upíří škole a spousta věcí je tady jiná než na obyčejné střední, ale něco je všude stejné. Učitelé si se studenty nesmějí nic začít."

Kousla jsem se do rtu. "Učí jen na částečný úvazek."

Kamarádka protočila oči. "To je přece fuk."

"Jenomže to ještě není všechno. Tuhle básničku jsem zrovna před chvílí našla ve svojí skříňce." Podala jsem jí lístek s haiku.

Stevie Rae zalapala po dechu. "Šmankote, to je strašně romantické! Asi umřu. Jak přesně se dotkl toho znamení?"

"Kristova noho, jak asi? Prstem. Objížděl špičkou vzor." Přísahám, že jsem pořád ještě cítila to žhavé teplo.

"Zarecitoval ti milostnou báseň, dotkl se tvého znamení a ještě pro tebe píše poezii..." Zasněně vzdychla. "Jste jako Romeo a Julie, zakázaná láska a tak." Znovu se začala dramaticky ovívat, ale vtom se zarazila a napřímila se. "Počkej, a co Erik?"

"Co s ním?"

"Je přece tvůj kluk, Zoey."

"My spolu doopravdy nechodíme, ne?" pípla jsem rozpačitě.

"Ále jdi, a co podle tebe jako děláte? Ty s klukem snad chodíš, až když před tebou poklekne a oficiálně tě o to požádá? I slepému musí být už měsíc jasné, že patříte k sobě."

"Já vím," připustila jsem provinile.

"Líbí se ti Loren víc než Erik?"

"Ne! Ano. Zatraceně, já nevím. Loren je úplně jiná kategorie, chápeš? A stejně spolu nemůžeme doopravdy chodit a tak." Jenomže tím a tak jsem si nebyla úplně jistá. Mohli bychom se s Lorenem potají scházet? Stála bych o to?

Stevie Rae mi zřejmě četla myšlenky, protože podotkla: "Mohli byste se scházet tajně."

"Blbost. Beztak o mně takhle vůbec neuvažuje." Ale navzdory tomu jsem si vybavila žár jeho těla a roztoužené tmavé oči.

"Co když jo, Červenko?" Kamarádka na mě pátravě hleděla. "Víš, ty jsi jiná než my ostatní. Nikdo nikdy neměl taková znamení jako ty a nadání pro všech pět živlů. Třeba se na tebe nevztahují stejná pravidla jako na nás."

Sevřel se mi žaludek. Od okamžiku, kdy jsem dorazila do Školy noci, jsem se za každou cenu snažila zapadnout do kolektivu. Hlavně jsem si tady chtěla připadat jako doma, získat si přátele, kteří mi nahradí rodinu. Nechtěla jsem se lišit a řídit se jinými pravidly než ostatní. Zavrtěla jsem hlavou a přes zaťaté zuby procedila: "O něco takového absolutně nestojím, Stevie Rae. Chci být normální."

"Já vím," odvětila jemně. "Jenomže ty jsi jiná. Všichni to vidí. A copak se nechceš Lorenovi líbit?"

"Já nevím, co chci," vzdychla jsem. "Vím ale, co fakticky nechci – aby se o mně a Lorenovi někdo dozvěděl."

"Mlčím jako hrob." Pantomimicky si zamkla pusu na zámek a zahodila klíč. Někdy je hrozně dětinská. "Nedostanou to ze mě ani párem volů," sykla koutkem úst.

"Zatraceně! Teď jsem si vzpomněla, že když se mě Loren dotýkal, viděla nás Afrodita."

"Ta ježibaba tě špehovala tam u zdi?" vykvikla Stevie Rae.

"Ne ne ne. Tam nás nikdo neviděl. Afrodita náhodou zrovna přišla do mediálního centra, když mi sahal na obličej."

"A hergot."

"Přesně. A to není všechno. Víš, jak jsem místo španělštiny šla za Neferet? Nakonec jsem s ní vůbec nemluvila, protože když jsem přišla k její učebně, slyšela jsem, že tam někoho má. Byla u ní Afrodita."

"Ta mrcha na tebe žalovala!"

"Nejsem si jistá. Zaslechla jsem jen útržky."

"Tos musela být úplně mrtvá hrůzou, když za tebou Neferet přišla, abys s ní povečeřela."

"Totálně," přisvědčila jsem.

"Už se nedivím, že jsi vypadala tak hrozně. Ty jo, teď už to všecko chápu." Vytřeštila oči ještě o trochu víc. "Máš kvůli Afroditě u Neferet průšvih?"

"Ne. Povídala, že Afroditin vnitřní zrak už nefunguje, protože jí Nyx odňala její dar. Takže Neferet jí už nevěří vůbec nic."

"Super." Stevie Rae se tvářila, jako by Afroditu nejradši roztrhla vejpůl.

"To teda nebylo super. Sjela ji moc tvrdě. Rozbrečela ji. Vážně, Stevie Rae, Afrodita byla z toho, co jí Neferet řekla, úplně zničená. Neferet se najednou chovala jako jiný člověk, teda upír."

"Zoey, nenuť mě o tom zase začínat. Nesmíš se nad Afroditou pořád takhle rozněžňovat."

"Ale o to přece vůbec nejde! Nebavíme se tady o Afroditě, ale o Neferet. Zachovala se moc krutě. I kdyby na mě Afrodita donášela a pořádně to přibarvila, učitelka nesmí zareagovat takhle tvrdě. Nemám z toho dobrý pocit."

"Ty nemáš dobrý pocit z Neferet?"

"Ano... Ne... Já nevím. Nejde jen o ni. Všechno je to smíchané dohromady, sype se to na mě ze všech stran. Chris, Loren, Afrodita, Neferet... Něco není v pořádku, Stevie Rae." Zatvářila se hodně zmateně, a tak jsem se rozhodla vysvětlit jí to na nějakém jednoduchém oklahomském příkladu. "Znáš ten pocit těsně předtím, než se přižene tornádo? Na nebi není ani mráček, ale vítr je najednou studenější a fouká jiným směrem. Víš, že se něco chystá, ale někdy si hned neuvědomíš, co to je. A přesně takovýhle pocit právě teď mám."

"Jako když se blíží tornádo?"

"Jo. A pořádné."

"A ode mě chceš..."

"Aby sis se mnou zahrála na stopaře bouří."

"Spolehni se."

"Děkuju."

"Ale co kdybychom se nejdřív podívaly na film? Damienovi přišel z půjčovny Moulin Rouge. Pustíme si to v naší společenské místnosti. A dvojčata někde ukořistila opravdické chipsy a neošizený plnotučný dip." Koukla na svoje hodiny ve tvaru Elvise. "Určitě už na nás dole čekají a jsou parádně naštvané, že zdržujeme."

Jestli na Stevie Rae něco miluju, tak to, že na ni vybalím mraky totálně šokujících informací, ona přesně v těch správných chvílích vykřikuje "ty brďo!" a "nekecej!" a pak úplně klidně začne mluvit o filmech a chipsech. Hned jsem si připadala skoro normálně, jako by všechno vlastně ani nebylo tak děsivé a matoucí, jak se zdálo. "Moulin Rouge? Nehraje tam náhodou Ewan McGregor?"

"To teda hraje. Doufám, že budou hodně často zabírat jeho zadek."

"Tak to si nenechám ujít. Jdeme. A nezapomeň –"

"Prokristáčka! Já vím, já vím. Nikomu o tomhle neříkej ani slovo." Rošťácky zvedla obočí. "Tak já to jenom naposled řeknu nahlas, abych si ulevila. Loren Blake po tobě jede!"

"Už má dušička pokoj?"

"Jo." Vesele se ušklíbla.

"Doufám, že holky sehnaly taky colu."

"Hele, Červenko, ty máš na colu snad úchylku nebo co."

"Ty máš co říkat. Vždyť se každé ráno cpeš cereáliemi, ve kterých jsou kousky žužu!" ohradila jsem se a vyšoupla ji ze dveří.

"Ty jsou náhodou zdravé!"

"Nepovídej. A žužu je ovoce, nebo zelenina?"

"Obojí."

Už jsem se cítila mnohem líp a celou cestu dolů do společenské místnosti jsem se chechtala. Dvojčata s Damienem zabrali jednu z velkých plochých televizí, a jakmile nás uviděli, začali na nás mávat. Stevie Rae měla pravdu, cpali se opravdickými tortillovými chipsy a namáčeli si je v plnotučném dipu s jarní cibulkou (nezní to moc lákavě, ale ve skutečnosti je to šíleně dobré). A když mi Damien podal velkou sklenici coly, bylo mi úplně báječně.

"Nějak jste se zasekly," řekl a posunul se na gauči ke straně, abychom si mohly sednout k němu. Dvojčata si pochopitelně přitáhla dvě stejná velká křesla.

"Sorry," řekla spolubydlící, zazubila se na Erin a dodala: "Potřebovala jsem si vyprázdnit střeva."

"Výborně, Stevie Rae, konečně nazýváš věci pravými jmény," pochválila ji Erin.

"Ehm, hoďte tam radši ten film," ozval se Damien.

"Ovladač mám já, takže klid," odsekla Erin.

"Počkej!" zarazila jsem ji, než stačila zmáčknout play. Na obrazovce jsem totiž zahlédla Cheru Kimiko z večerních zpráv. Mluvila na kameru, ale já ji neslyšela, protože byl vypnutý zvuk. Tvářila se vážně a smutně. Dole běžel titulek Student nalezen mrtev. "Zesil to." Shaunee pustila zvuk.

"Opakuji hlavní zprávu dnešního rána: tělo pohřešovaného útočníka Sdružené střední školy Chrise Forda nalezli v pátek vpodvečer dva kajakáři v řece Arkansas. Zachytilo se mezi kameny a pytli s pískem v rekreačním umělém kanálu s divokou vodou poblíž Dvacáté první ulice. Naše zdroje uvádějí, že mladík vykrvácel z mnoha řezných poranění, která mu mohl způsobit útok velkého zvířete. Více informací vám přineseme, až bude zveřejněna oficiální lékařské zpráva."

Můj žaludek, který se konečně uklidnil a začal normálně fungovat, se zase křečovitě stáhl. Roztřásla jsem se zimou. Jenomže špatným zprávám ještě nebyl konec. Chera upřela do kamery překrásné vážné hnědé oči a pokračovala.

"Vzápětí po této tragické zprávě jsme dostali hlášení o tom, že se pohřešuje další fotbalista Sdružené střední." Na obrazovce se objevila fotka dalšího hezkého kluka v tradičním červenobílém sdruženářském dresu. "Brad Higeons byl naposledy spatřen v pátek po vyučování v kavárně Starbucks na Utica Square, kde vylepoval plakáty s Chrisovou fotografií. Chlapci nebyli pouze spoluhráči z týmu, ale také bratranci."

"Prokristáčka! Takhle se jim ten mančaft brzo rozpadne," poznamenala Stevie Rae. Podívala se na mě a vytřeštila oči. "Zoey, není ti něco? Hrozně jsi zbledla."

"Toho jsem taky znala."

"To je zvláštní," řekl Damien.

"Ti dva chodili na všechny večírky spolu. Všichni je znali, protože byli bratranci, ale Chris byl černý a Brad bílý."

"Na tom přece není nic divného," ohradila se Shaunee.

"Moje řeč, ségra," podpořila ji Erin.

V uších mi hučelo tak silně, že jsem je skoro neslyšela. "Já... potřebuju na vzduch."

"Jdu s tebou," řekla Stevie Rae.

"Ne, zůstaň tady a dívej se na film. Chci – chci se jen trošku projít."

"Vážně?"

"Vážně. Za chvíli se vrátím, přece si nenechám ujít Ewanův zadek." Do zad se mi zavrtával ustaraný pohled mojí spolubydlící, slyšela jsem, jak se dvojčata začala hádat s Damienem, jestli je v tom filmu Ewan fakticky nahý, ale nevšímala jsem si toho. Rychle jsem zamířila z koleje do chladné listopadové noci.

Automaticky jsem se vydala na opačnou stranu, než stála hlavní budova, protože jsem se chtěla vyhnout lidem. Soustředila jsem se jenom na chůzi a na každý nádech a výdech. Co se to se mnou sakra děje? Cítila jsem tlak na prsou a žaludek se mi zvedal tak příšerně, že kdybych pořád nepolykala, určitě bych se pozvracela. Hučení v uších už trochu zesláblo, ale úzkost, která mě halila jako rubáš, se zaplašit nedala. Všechno uvnitř mě křičelo: Něco je špatně! Něco je špatně! Něco je špatně!

Když jsem konečně začala trochu vnímat okolí, všimla jsem si, že jasné nebe plné hvězd, jejichž světlo spolu se září dorůstajícího měsíce zmírňovalo tmu, se najednou zatahuje. Mírný příjemný vánek se o pár stupňů ochladil a zesílil, takže se kolem mě začalo ze stromů snášet suché listí. Temnotu prosytila vůně země a větru... Z neznámého důvodu mě to uklidnilo a bouře nesouvislých úzkostných myšlenek v mojí hlavě se utišila, takže jsem konečně mohla skutečně uvažovat.

Zamířila jsem ke stájím. Lenobia mi dovolila chodit k Persefoně, kdykoli budu chtít o samotě přemýšlet. Přesně to jsem teď potřebovala, a navíc bylo fajn vědět, kam přesně jdu. Ve všem tom zmatku tahle jedna drobná konkrétní jistota představovala vítaný záchytný bod.

Už jsem byla skoro u dlouhé nízké budovy stájí. Dýchalo se mi o trochu líp. Jenomže vtom jsem něco zaslechla. Nejdřív jsem nevěděla, co to je. Byl to tlumený zvuk, hrozně zvláštní. Napadlo mě, že to bude Nala. Každou chvíli se přece odněkud vynoří a hudruje jako naštvaná důchodkyně, dokud ji nevezmu do náruče. Rozhlédla jsem se a tiše zavolala "čičičí".

Zvuk zesílil, ale kočka to nebyla, to už mi bylo jasné. Zahlédla jsem u seníku nějaký pohyb a vzápětí rozeznala na lavičce před vraty schoulenou siluetu. Svítila tam jen jedna plynová lampa a lavička byla přesně mimo dosah kuželu tlumené žluté záře.

Silueta se znovu pohnula a já poznala, že to musí být nějaké mládě nebo dospělý upír. Podivně se krčil, hlavu měl skloněnou až skoro ke kolenům. Znovu vydal ten zvuk. Takhle zblízka to znělo jako nářek – jako by ho něco strašně bolelo.

Samozřejmě jsem měla sto chutí otočit se a zdrhnout, ale to jsem udělat nemohla. Nebylo by to správné. A hlavně už ke mně zase promlouval instinkt. Něco uvnitř mě mi jasně říkalo, že nesmím odejít. Že tomu, co se přede mnou děje, musím čelit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře