10.kapitola

4. únor 2012 | 15.52 |

"A proč s tím nemůžeme jít za Neferet? Prostě by zvedla telefon a zavolala na správná místa, jako před měsícem, když Afrodita viděla spadnout letadlo na denverském letišti," řekl Damien tiše, aby nás někdo nezaslechl.

Jakmile jsem se přiřítila na kolej, vrazila jsem do společenské místnosti, svolala svoji partu na poradu a ve zkratce jim vylíčila Afroditinu vizi.

"Musela jsem jí slíbit, že za Neferet nepůjdu. Kvůli něčemu se hrozně pohádaly."

"Však je taky načase, aby Neferet pochopila, jaká je to mrcha," podotkla Stevie Rae.

"Kráva," ozvala se Shaunee.

"Hnusná ježibaba," přidala se Erin.

"Jo, jasně, ale teď není podstatné, jaká Afrodita je. Důležitá je její vize a ti lidé, kteří by mohli umřít," řekla jsem.

"Povídá se, že jejím vizím už se nedá věřit, protože Nyx se na ni zlobí," poznamenal Damien. "Proto tě možná k tomu slibu donutila. Celé si to vymyslela a chce, abys v panice udělala nějaký trapas nebo chybu. Aby ses pořádně dostala do průšvihu."

"Přesně to bych si myslela, kdybych ji při té vizi na vlastní oči neviděla. Nic nehrála, tím jsem si jistá."

"Ale řekla ti opravdu všecko?" zeptala se Stevie Rae.

Chvilku jsem se nad tím zamyslela. Afrodita sama přiznala, že dokáže některé detaily zatajit i před Neferet. Jak si můžu být jistá, jestli něco netajila přede mnou? Pak se mi vybavil její popelavý obličej, jak mi mačkala ruku, a hrůza v jejím hlase, když spolu s babičkou umírala. Zachvěla jsem se.

"Mluvila pravdu," prohlásila jsem. "Musíte mi jednoduše věřit, že moje intuice nelže." Zadívala jsem se na svoje čtyři kamarády. Nebyli z toho dvakrát odvázaní, ale věděla jsem, že mi důvěřují a že s nimi můžu počítat. "Takže k věci. Babičce už jsem zavolala, na tom mostě určitě nebude. Ale spousta dalších lidí jo. Musíme vymyslet nějaký způsob, jak je zachránit."

"Afrodita říkala, že do mostu narazila dopravní loď a on se potom zřítil?" zeptal se Damien.

Přikývla jsem.

"Tak bys mohla předstírat, že jsi Neferet, zavolat někomu, kdo je za tu loď zodpovědný, a vysvětlit, že jeden z tvých studentů předpověděl neštěstí. Lidi Neferet jen tak neodmítají, na to k ní chovají moc velký respekt. Každý ví, že její informace už zachránily spoustu životů."

"To mě taky napadlo, ale nepůjde to. Afrodita tu loď neviděla pořádně, nebyla si ani docela jistá, jestli to vážně byl dopravní prám. Tím pádem vůbec netuším, s kým bych se měla spojit. A stejně nemůžu předstírat, že jsem Neferet, to by mi neprošlo. Byl by z toho kolosální průšvih. Ten, komu bych zavolala, by určitě zavolal zpátky, aby jí poděkoval nebo tak něco, a už bych v tom lítala."

"Roztrhla by tě jako hada," souhlasila Shaunee.

"A ještě by zjistila, že ježibaba měla další vizi, čímž bys porušila slib," připomněla Erin.

"Fajn, takže zastavit tu loď nemůžeme a předstírat, že jsi Neferet, taky ne. Zůstává jediná možnost: nechat uzavřít most," řekl Damien.

"Přesně k tomu jsem taky došla."

"Ohlásíme bombu!" vyjekla zničehonic Stevie Rae. Všichni jsme se k ní otočili.

"Co?" otázala se Erin.

"Jak to myslíš?" zeptala se Shaunee.

"Zavoláme tam, kam volají takoví ti cvoci, co nahlašují bomby."

"To vůbec není špatný nápad," usoudil Damien. "Když někdo oznámí, že je v budově bomba, vždycky ji evakuují. Takže když nahlásíme bombu na mostě, uzavřou ho, dokud se nepřesvědčí, že šlo o planý poplach."

"Když zavolám z mobilu, nepoznají, kdo jsem, viďte?" zeptala jsem se.

"Děláš si srandu?" užasl Damien a zavrtěl nad mojí nebetyčnou naivitou hlavou. "Ovšemže mobil vystopují. Nežijeme v devadesátých letech."

"Tak jak to mám udělat?"

"Mobil použít můžeš, ale jedině jednorázový," vysvětlil.

"Něco jako jednorázový foťák?"

"Kde žiješ?" rýpla si Shaunee.

"Kdo dneska neví, že existují jednorázové mobily?" přidala se Erin.

"Třeba já," ozvala se Stevie Rae.

"Ty se nepočítáš," pronesla dvojčata unisono.

"Na." Damien vytáhl z kapsy velkou, evidentně prastarou Nokii. "Vezmi si můj."

"K čemu máš mobil na jedno použití?" Prohlédla jsem si přístroj, ale vypadal vcelku normálně.

"Pořídil jsem si ho, protože naši hrozně vyváděli, když zjistili, že jsem homosexuál. Než mě označili a přišel jsem sem, měl jsem domácí vězení pokud možno až do konce života. Ne že bych se bál, že mě zamknou do sklepa nebo něco, ale člověk se má připravit na všechno. Od té doby bez něj nikam nejdu."

Nevěděly jsme, co na to říct. Damien má fakticky hroznou smůlu, že se jeho rodiče nedokážou s jeho orientací smířit.

"Díky, Damienem," pípla jsem nakonec.

"Nemáš zač. Až ten hovor vyřídíš, prostě ten telefon vypni a vrať mi ho, já se ho zbavím."

"OK."

"A hlavně jim řekni, že ta bomba je pod vodou. Budou muset most uzavřít, dokud nepřijedou potápěči a neprověří to."

Přikývla jsem. "Dobrý nápad. Řeknu, že to bouchne ve tři patnáct, protože tenhle údaj Afrodita viděla na palubní desce babiččina auta."

"Nevím, kolik času něco takového zabere, ale podle mě bys tam měla brnknout kolem půl třetí. Tak tam stihnou dojet a uzavřít most, ale nestačí zjistit, že je to falešný poplach. Nechceme přece, aby tam pustili auta moc brzo," podotkla Stevie Rae.

"Hele, a komu vlastně chcete volat?" zeptala se Shaunee.

"Sakra, já nevím." Cítila jsem napětí za krkem a bylo mi jasné, že brzo mě začne parádně bolet hlava.

"Vygoogluj si to," navrhla Erin.

"Ne," namítl rychle Damien. "Nesmíme zanechat počítačovou stopu. Zavolej prostě na místní pobočku FBI. Číslo bude v seznamu. Oni rozjedou obvyklou rutinu."

"Jo, vystopují pachatele a zavřou ho, až zčerná," zamumlala jsem chmurně.

"Nemůžou tě dopadnout. Nezanecháš po sobě žádné stopy, a tak nebudou mít důvod podezírat právě nás. Zavolej tam kolem půl třetí a řekni, žes nastražila pod most bombu kvůli..." Zarazil se.

"Kvůli znečištění!" zašvitořila Stevie Rae.

"Znečištění?" opáčila Shaunee.

"Na znečištění se nechytí. Musíš říct něco, jako že už nehodláš dál trpět vládě, že se plete do fungování soukromého sektoru," řekla Erin.

Jenom jsem nechápavě zamrkala. O čem to proboha mluví?

"To je bezva důvod, ségra," pochválila ji Shaunee.

Erin se široce zazubila. "To znělo, jako by to řekl můj táta. Měl by ze mě radost. Teda z toho, že chceme vyhlásit falešný bombový poplach, asi ne, ale ty důvody by se mu určitě líbily."

"My víme, jak to myslíš, ségra," řekla Shaunee.

"Já ale stejně hlasuju pro znečištění. To je opravdický problém," trvala na svém spolubydlící.

"Dobře, tak já řeknu, že mi vadí vláda a znečištění řek, a proto jsem dala tu bombu pod most." Všichni se zatvářili nechápavě, a tak jsem s povzdechem vysvětlila: "Protože je řeka špinavá."

"Ahááá!" zajásali.

"My jsme jako teroristi naprosto neschopní," zachichotala se Stevie Rae.

"Což na druhou stranu není špatná zpráva," usoudil Damien.

"Takže dohodnuto? Zavolám FBI a o Afroditině vizi neřekneme nikomu ani slovo."

Přikývli.

"Bezva. Fajn. Jdu sehnat telefonní seznam, najít číslo a..."

Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Ohlédla jsem se a spatřila, jak do společenské místnosti vchází Neferet se dvěma muži v obleku. Všichni rázem zmlkli a místností zašumělo: To jsou lidi... Neměla jsem ale čas se nad tím zarazit, protože trojice zamířila přímo ke mně.

"Á, Zoey, tady jsi." Neferet se na mě usmála, vřele jako vždycky. "Tito pánové si s tebou potřebují promluvit. Půjdeme do knihovny. Bude to jen chvilka." Velitelsky pokynula mně i okvádrovaným chlapům, abychom ji následovali, a prošla velkou hlavní místností (všichni na nás koukali s otevřenou pusou) do menší, které se říkalo kolejní knihovna. Byla to ale spíš počítačová studovna, i když tam stálo i pár pohodlných křesel a poličky byly plné paperbacků. U řady počítačů seděly jen dvě holky a ty Neferet poslala pryč. Rychle posbíraly svoje věci a odešly. Velekněžka za nimi zavřela dveře a potom se obrátila k nám. Podívala jsem se na hodiny. Bylo 7.06, sobota ráno. Co tady můžou chtít?

"Zoey, tohle jsou detektiv Marx," ukázala na vyššího muže, "a detektiv Martin z oddělení vražd tulské policie. Chtějí ti položit několik otázek ohledně toho lidského chlapce, který zemřel."

"Dobře," řekla jsem. Netušila jsem, na co se mě chtějí ptát. Zatraceně, vždyť já nic nevím. Ani jsem ho moc neznala.

"Slečno Montgomeryová," začal detektiv Marx, ale Neferet mu rázně skočila do řeči.

"Redbirdová," řekla.

"Prosím?"

"Když Zoey před měsícem nastoupila na naši školu, stala se plnoletou a legálně si změnila příjmení na Redbirdová. Všichni zdejší studenti jsou automaticky uznáni plnoletými. Je to praktické, když uvážíte výjimečné postavení této školy."

Policajt stroze přikývl. Nepoznala jsem na něm, jestli je naštvaný, ale podle toho, jak se díval na Neferet, spíš nebyl.

"Slečno Redbirdová," pokračoval, "dozvěděli jsme se, že se znáte jak s Chrisem Fordem, tak s Bradem Higeonsem. Je to pravda?"

"Jo, teda ano," opravila jsem se honem. Teď nebyla vhodná chvíle mluvit jako oprsklý puberťák. "Znám je... teda znala jsem je oba."

"Jak to myslíte, znala?" zeptal se ostře ten menší, detektiv Martin.

"No, já už se s lidskými vrstevníky nekamarádím, ale vlastně jsem Chrise ani Brada moc nevídala ani předtím, než mě označili." Divila jsem se, proč tak vyletěl, a potom mi došlo, že Chris je mrtvý a Brad se pohřešuje, a tudíž nepůsobí zrovna dobře, že o nich mluvím v minulém čase.

"Kdy jste ty dva viděla naposled?" zeptal se detektiv Marx.

Kousla jsem se do rtu, jak jsem se úporně snažila vzpomenout si přesně. "To už je pár měsíců, na začátku fotbalové sezony, byla jsem tenkrát na pár večírcích a oni tam byli taky."

"Takže jste tam nepřišla s jedním z nich?"

Zamračila jsem se. "Ne. Chodila jsem tenkrát s jedním fotbalistou Broken Arrow, jinak bych nikoho ze Sdruženářů ani neznala." Usmála jsem se ve snaze trochu odlehčit atmosféru. "Všichni si myslí, že hráči Sdružené se s hráči Broken Arrow nesnášejí, jenomže to vlastně není pravda. Většinou se znají už odmalička a někteří spolu pořád kamarádí."

"Slečno Redbirdová, jak dlouho chodíte do Školy noci?" zeptal se menší policajt a moji snahu o přívětivost naprosto ignoroval.

"Zoey tu studuje měsíc, téměř na den přesně," odpověděla za mě Neferet.

"Navštívil vás v průběhu tohoto měsíce Chris nebo Brad?"

Naprosto mě zaskočil. "Ne!"

"Tvrdíte, že vás tady nenavštívil žádný z vašich vrstevníků?" vypálil Martin okamžitě.

Naprázdno jsem sklapla pusu jako idiot a vsadím se, že jsem se zatvářila děsně provinile. Neferet mě naštěstí zachránila.

"Dva kamarádi za Zoey přijeli hned první týden, ačkoli právě oficiální návštěva to nebyla," řekla s klidným, dospělým úsměvem, který jako by říkal: Znáte děti. Pak na mě povzbudivě kývla. "Jen jim pověz, jak si tví dva kamarádi udělali z naší zdi horolezeckou stěnu."

Její zelené oči se pevně zahleděly do mých. Věděla všechno o tom, jak Heath s Kaylou vyšplhali na zeď a chtěli mě vysvobodit. Vlastně o to šlo asi jen Heathovi. Moje bývalá nejlepší kamarádka mi podle všeho chtěla ukázat, že Heath teď patří jí. Všechno jsem svojí mentorce řekla, a dokonce ještě víc. Svěřila jsem se jí i s tím, že jsem nechtěně ochutnala Heathovu krev, Kayla mě přitom viděla a začala šíleně vyvádět. Výraz v Neferetiných očích mi teď dával jasný signál, že o tom malém incidentu s krví se nemám zmiňovat, a já s ní srdečně souhlasila.

"To byla jen taková hloupost a stalo se to už před měsícem. Kayla a Heath se sem chtěli v noci vplížit a vysvobodit mě." Zavrtěla jsem hlavou, abych dala najevo, že jsou naprosto pitomí. Vysoký policajt pomlky využil a skočil mi do řeči. "Kayla a Heath, jak dál?"

"Kayla Robinsonová a Heath Luck," odpověděla jsem. "Víte, Heath není zrovna přeborník přes myšlení a Kayla se sice vyzná v botách a účesech, ale jinak taky moc rozumu nepobrala. Nějak jim nedošlo, že se měním v upíra, a kdybych odešla ze Školy noci, umřela bych. Musela jsem jim vysvětlit, že i kdybych utéct chtěla, což nechci, tak to prostě nejde. Pak odjeli."

"Když jste se sešla s kamarády, nestalo se nic zvláštního?"

"Jako když jsem se vrátila na kolej?"

"Ne. Položím tu otázku přesněji. Nestal se nic zvláštního, když jste se sešla s Kaylou a Heathem?"

Polkla jsem. "Ne." Nebyla to vyložená lež. Na tom, že mládě zatouží po krvi jako dospělý, nic zvláštního není. Tak brzo na začátku proměny by se to stát nemělo, ale vybarvené znamení bych taky mít neměla, natož další ozdobná tetování typická pro dospělé. Nemluvě o tom, že žádnému mláděti ani dospělému se ještě nikdy neobjevilo znamení na rameni a na zádech jako mě. No jo, uznávám, že nejsem zrovna normální mládě.

"Neřízla jste toho chlapce a nenapila se jeho krve?" Jeho hlas byl ledově chladný.

"Ne!" vykřikla jsem.

"Obviňujete snad Zoey z něčeho?" ozvala se Neferet a přistoupila ke mně blíž.

"Ne, madam. Pouze se snažíme získat informace, které nám blíže objasní vztahy mezi přáteli Chrise Forda a Brada Higeonse. Ten případ má několik poněkud neobvyklých rysů a..." Menší policajt mlel dál a mně v hlavě vířila smršť myšlenek.

O co tady jde? Já jsem Heatha neřízla, škrábla jsem ho. Neudělala jsem to schválně. A nedá se říct, že bych se jeho krve "napila", spíš jsem ji olízla. Ale jak o tom sakra můžou vědět? Heath není zrovna moc chytrý, ale určitě nikomu na potkání (zvlášť detektivům) nevykládá, že holka, za kterou pálí, pije krev. Ne, Heath určitě nic neřekl, zato...

A najednou mi bylo jasné, proč mě vyslýchají.

"Měla bych vám něco říct o Kayle Robinsonové," vyhrkla jsem a přetrhla menšímu policajtovi nudný proslov. "Viděla mě, jak dávám Heathovi pusu. Vlastně dal spíš pusu on mně. A jí se Heath líbí." Přejela jsem oba detektivy pohledem. "Když jí teď už nepřekážím, snaží se ho získat pro sebe. Takže když viděla, jak mě líbá, naštvala se a začala na mě ječet. A já jsem se zachovala dost dětinsky. Taky jsem se na ni naštvala, protože nejlepší kamarádka vám nemá co přebírat kluka. No, zkrátka..." Zavrtěla jsem se, jako kdybych se za sebe styděla. "Řekla jsem jí něco ošklivého a ona se lekla a utekla."

"Co ošklivého?" zeptal se detektiv Marx.

Povzdychla jsem si. "Něco v tom smyslu, že jestli hned nevypadne, roztáhnu křídla, sletím z té zdi a vysaju jí krev."

"Zoey!" zavolala Neferet přísně. "To bylo velice nevhodné. Máme dost problémů s image i bez toho, abys schválně děsila lidské děti. Vůbec se té chudince nedivím, že to nahlásila policii."

"Já vím. Fakticky mě to mrzí." I když jsem věděla, že to Neferet jen hraje, aby mě kryla, stejně mě síla v jejím hlase vystrašila. Koukla jsem po detektivech. Oba třeštili na velekněžku oči. Aha. Evidentně jim zatím ukazovala jenom svoji krásnou masku. Neměli ani potuchy, s jak mocnou ženou mají co do činění.

"S žádným z těch dvou už jste se od té doby nesetkala?" zeptal se vyšší policajt po rozpačité pauze.

"Jen jednou, s Heathem. Při našem samhainovém rituálu."

"Při čem?"

"Samhain je starobylý název svátku, který znáte pod jménem Halloween," řekla Neferet. Už zase působila úchvatně a laskavě. Úplně jsem chápala, proč se detektivové tváří zmateně. Přesto jí ale úsměv oplatili, jako kdyby neměli na vybranou. No, když uvážím Neferetinu moc, možná vážně neměli. "Pokračuj, Zoey."

"Pořádali jsme s partou spolužáků rituál. Něco jako bohoslužbu pod otevřeným nebem," dodala jsem na vysvětlenou. No jo, jasně že to nic takového nebylo, ale nehodlala jsem tady dvěma člověčím policajtům vykládat o vyvolávání kruhu a přivolávání masožravých upířích duchů. Koukla jsem po Neferet. Povzbudivě na mě kývla. Zhluboka jsem se nadechla a spustila poněkud cenzurovanou verzi toho, co se stalo. Věděla jsem, že nic neriskuju. Heath si z té noci nic nepamatuje, ani to, že ho málem zabili duchové dávných upírů. Neferet se postarala, aby se k téhle vzpomínce nemohl už nikdy nikdo dostat. V hlavě mu zůstalo jen to, že našel mě a partu dalších upířích děcek a potom vytuhl. "A Heath se na ten rituál bez pozvání vetřel. Bylo to šíleně trapné, protože...no... byl úplně namol."

"Heath byl opilý?" zeptal se Marx.

Kývla jsem. "Ano, byl. Ale nechci ho dostat do průšvihu." Rozhodla jsem se, že o jeho nemilém a doufejme ojedinělém experimentu s trávou pomlčím.

"Žádný průšvih z toho mít nebude."

"Bezva. Víte, už s ním sice nechodím, ale v jádru je to hodný kluk."

"Nemějte strach, slečno Redbirdová, prostě nám řekněte, co se stalo."

"Vlastně nic. Narušil nám rituál, bylo to trapné. Řekla jsem mu, ať jde domů a už se nevrací, protože mezi námi dvěma je dávno konec. Plácl něco strašně hloupého a vytuhl. Nechali jsme ho tam ležet. To je celé."

"Od té doby už jste ho neviděla?"

"Ne."

"Jste s ním v kontaktu?"

"Jo, pořád se mi snaží dovolat a nechává mi na mobilu otravné zprávy. Ale už to není tak hrozné jako ze začátku," dodala jsem rychle. Vážně jsem ho nechtěla dostat do průšvihu. "Asi mu konečně došlo, že je doopravdy konec."

Vysoký detektiv si něco poznamenal, pak sáhl do kapsy a vytáhl plastikový sáček, ve kterém něco bylo.

"A co tohle, slečno Redbirdová? Už jste to někdy viděla?"

Podal mi sáček a já tu věc uvnitř poznala. Byl to stříbrný přívěsek na dlouhé černé sametové stužce. Tvořily ho dva měsíční srpky opřené zády o úplněk vykládaný granáty. Je to symbol trojjediné bohyně – matky, panny a stařeny. Mám přesně takový, protože je to náhrdelník, který nosí předsedkyně Dcer temnoty.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře