11.kapitola

4. únor 2012 | 15.53 |

"Kde jste to vzali?" zeptala se Neferet. Zjevně se snažila mluvit klidně, ale stejně v jejím hlase zazněl přísný, zlostný podtón.

"Tento náhrdelník se našel poblíž těla Chrise Forda."

Otevřela jsem pusu, ale nezmohla se na slovo. Cítila jsem, že blednu, a bolestivě se mi sevřel žaludek.

"Poznáváte ten náhrdelník, slečno Redbirdová?" zeptal se mě detektiv Marx znovu.

Polkla jsem a odkašlala si. "Ano. To je znak předsedkyně Dcer temnoty."

"Dcer temnoty?"

"Dcery a Synové temnoty je výběrová školní organizace složená z našich nejlepších studentů," řekla Neferet.

"A vy do té organizace patříte?" otázal se.

"Jsem její předsedkyně.

"

"Mohla byste nám ukázat svůj náhrdelník?"

"Já... Nemám ho právě na sobě. Nechala jsem ho v pokoji." Z toho otřesu se mi motala hlava.

"Pánové, vy Zoey z něčeho obviňujete?" vmísila se do výslechu moje mentorka. Mluvila tiše, ale její hlas byl prostoupený rozhořčením. Úplně jsem ho cítila na kůži, naskočila mi z něj husí kůže. Detektivové se po sobě nervózně podívali, takže to na ně zřejmě fungovalo taky.

"Jenom se ptáme, madam."

"Jak umřel?" ozvala jsem se. Zmohla jsem se sotva na šepot, ale v napjatém tichu zněl nepřirozeně hlasitě.

"Vykrvácel z mnohačetných řezných ran," řekl Marx.

"Někdo ho pořezal vystřelovacím nožem nebo něčím?" Ve zprávách říkali, že Chrise napadlo nějaké zvíře, takže odpověď na svoji otázku jsem znala předem, ale prostě jsem to potřebovala slyšet znovu.

Marx zavrtěl hlavou. "Ty rány nezpůsobil nůž. Spíš připomínaly stopy po zvířecích drápech a zubech."

"V těle nezůstala skoro žádná krev," dodal Martin.

"A vy jste přišli sem, protože to považujete za útok upíra," pronesla Neferet temně.

"Jenom vyšetřujeme případ, madam," řekl Marx.

"Pak vám radím, abyste u toho mrtvého provedli krevní test na alkohol. Z toho, co jsem slyšela o jeho přátelích, soudím, že se často opíjeli. Pravděpodobně v opilosti spadl do řeky. Ty řezné rány na jeho těle zřejmě způsobily kameny, možná i zvířata. U řeky vcelku běžně žijí kojoti, dokonce i přímo ve městě," řekla velekněžka.

"Jistě, madam. Na rozborech krve se právě pracuje. Sice jí moc nezbylo, ale i tak získáme dostatek údajů."

"Výborně. Jsem přesvědčená, že ten mladík byl podnapilý a možná i pod vlivem drog. Podle mého názoru byste měli pro jeho smrt hledat rozumnější vysvětlení, než že se stal obětí upíra. Už jste tady skončili, nemám pravdu?"

"Poslední otázka, slečno Redbirdová," obrátil se na mě detektiv Marx. Na Neferet se ani nepodíval. "Kde jste byla ve čtvrtek mezi osmou a desátou?"

"Večer?"

"Ano."

"Ve škole. Tady. Měla jsem výuku."

Martin se na mě nechápavě zadíval. "V tuhle hodinu?"

"Možná jste si měl před výslechem mých studentů opatřit alespoň základní informace. Ve Škole noci začíná vyučování v osm večer a končí ve tři ráno. Upíři odedávna preferují noc." V Neferetině hlase byl pořád znát hněv. "Když ten chlapec zemřel, Zoey seděla ve třídě. Je to konečně všechno?"

"Od slečny Redbirdové prozatím nic víc nepotřebujeme." Marx přelistoval zpátky ve svém notesu a dodal: "Chceme ale mluvit ještě s Lorenem Blakem."

Pokusila jsem se na to jméno nezareagovat, ale proti své vůli jsem se zavrtěla a začervenala se.

"Je mi líto, Loren včera před úsvitem odletěl soukromým školním letadlem na východní pobřeží za studenty, kteří se tam účastní finále naší mezinárodní soutěže v recitaci Shakespearových monologů. Můžu mu samozřejmě nechat vzkaz, aby vám zavolal, až se v neděli vrátí." Neferet zamířila ke dveřím a dala oběma mužům jasně najevo, že je čas jít.

Jenomže Marx zůstal stát. Pořád se na mě díval. Potom zvolna sáhl do náprsní kapsy a vytáhl vizitku. Podal mi ji a řekl: "Kdyby sis vzpomněla na něco – na cokoli –, co by nám mohlo pomoct zjistit, kdo to Chrisovi udělal, zavolej mi." Pak kývl na Neferet. "Děkuji, že jste nám věnovala svůj čas, madam. V neděli si přijdeme promluvit s panem Blakem."

"Vyprovodím vás," odvětila. Stiskla mi rameno a rázně vyšla z místnosti. Detektivové ji poslušně následovali.

Zůstala jsem tam sedět a snažila se srovnat si myšlenky. Neferet jim lhala, a ne jen tehdy, když zamlčela, jak jsem se napila Heathovy krve a jak Heath málem přišel o život při samhainovém rituálu. Zalhala taky o Lorenovi. Včera před úsvitem ve škole ještě byl. Konkrétně se mnou u východní zdi.

Sevřela jsem ruce v klíně, aby se mi netřásly.

Do postele jsem se dostala až po desáté (dopoledne). Damien, dvojčata a Stevie Rae byli zvědaví, co po mně ti detektivové chtěli, a já jim to bez zábran vyklopila. Napadlo mě, že když si všechno znovu do posledního detailu projdu, pochopím, co se tady sakra děje. Ale doufala jsem marně. Nikdo z nás neměl ani páru, proč se u mrtvoly lidského kluka našel náhrdelník předsedkyně Dcer temnoty. Samozřejmě jsem se šla podívat, kde je můj – ležel na svém místě ve šperkovnici. Erin, Shaunee i Stevie Rae byly toho názoru, že ho na policajty nějak nastražila Afrodita, a možná má prsty i v té vraždě. Já a Damien jsme si tím tak jistí nebyli. Afrodita lidi nesnáší, ale to ještě neznamená, že by dokázala unést a zavraždit namakaného fotbalistu. Co by asi dělala s jeho tělem, nacpala si ho do té boží značkové kabelky, bez které neudělá krok? Navíc s lidmi vůbec nepřichází do styku. A předsednický náhrdelník sice mívala, ale Neferet jí ho vzala a dala ho mně hned tu noc, co jsem převzala vedení Dcer a Synů temnoty.

Shodli jsme se jen na jedné věci – že "proradná čůza Kayla" (jak ji překřtila dvojčata) mě v podstatě udala jako vražedkyni, protože Heath o mě pořád stojí a ona je bez sebe žárlivostí. Policie evidentně trpí povážlivým nedostatkem podezřelých, když se sem přihnali jen kvůli výpovědi pomstychtivé puberťačky. Moji kamarádi pochopitelně o mé náklonnosti ke krvi nemají potuchy. Pořád ještě jsem se nedokázala odhodlat k tomu, abych jim o té nepříjemnosti s Heathem řekla, a tak jsem se uchýlila k cenzurované verzi, kterou jsem vykládala i detektivům. Jak to bylo doopravdy, to (kromě Heatha a proradné čůzy Kayly) vědí jen Neferet a Erik. Neferet jsem to řekla sama a Erik všechno viděl na vlastní oči, narazil na mě zrovna ve chvíli, kdy jsem Heathovi olizovala škrábanec. Když jsme u toho... Najednou jsem hrozně zatoužila, aby už byl zpátky. V posledních dnech se toho na mě sesypalo hodně a kvůli tomu se mi zase moc nestýskalo, ale teď jsem si strašně přála, abych si o tom všem mohla popovídat s někým, kdo není velekněžka.

V neděli, připomněla jsem si, když jsem si lehla a snažila se usnout. V neděli se Erik vrátí. A Loren taky. (Ne, nebudu myslet na to, co mezi námi možná je a že to byla jedna z věcí, kvůli nimž jsem neměla čas vzpomínat na Erika.) A proč sakra chtěli detektivové s Lorenem mluvit? To nám všem bylo záhadou.

Povzdychla jsem si a pokusila se trochu uvolnit. Vážně nesnáším, když se nutně potřebuju vyspat, ale nemůžu zaboha usnout. Jenomže v hlavě mi dál bzučelo jak v úle. Nemohla jsem přestat myslet na celý ten spletenec záhad kolem Chrise Forda a Brada Higeonse, a navíc jsem si dobře uvědomovala, že za pár hodin musím vstát, zavolat na FBI a zahrát si na teroristu. Když k tomu připočtu, že jsem si ještě nestačila pořádně promyslet úplňkový rituál, není divu, že mě z toho příšerného stresu rozbolela hlava.

Podívala jsem se na budík. Bylo půl jedenácté dopoledne. Ještě čtyři hodiny a pak budu muset zatelefonovat na FBI a potom čekat na zprávy, abych zjistila, jak to s tím mostem dopadlo (nejlépe že nespadl) a jestli už našli Higeonsovic kluka (nejlépe živého). Pak si snad konečně budu moct v klidu rozmyslet, jak povedu úplňkový rituál (nejlépe tak, abych se totálně neztrapnila).

Stevie Rae na druhé straně pokoje tiše pochrupovala. Vsadím se, že ta holka by dokázala usnout i vzhůru nohama uprostřed vánice. Na polštáři vedle mojí hlavy byla do klubíčka stočená Nala. Dokonce i ona už přestala hudrovat, hluboce oddychovala a občas legračně zachrápala. Chvilku jsem uvažovala, jestli ji nemám nechat otestovat na alergie. Přece jen podezřele často kýchá... Ale pak jsem si řekla, že vymýšlet si další problémy je jen typický důsledek stresu. Ta kočka je tlustá jako nadívaný krocan. Její břicho připomíná vak, ve kterém schovává vrh klokáňat. To proto v ní tak hvízdá, s takovým množstvím sádla se musí fakt hodně nadřít.

Zavřela jsem oči a začala počítat ovečky. Doslova. Prý to zabírá, ne? Představila jsem si louku a na ní ohradu, přes kterou skáčou chundelaté bílé ovečky. (Tak se to podle mě správně dělá.) U padesáté šesté se mi začaly plést počty a konečně jsem sklouzla do neklidného spánku. Zdálo se mi, že ovečky skáčou dál a najednou na sobě mají červenobílé dresy Sdruženářů. Přes ohradu (ta teď vypadala jako miniaturní fotbalová branka) je hnala pastýřka. Já se nad nimi vznášela jako nějaká létající superhrdinka. Neviděla jsem pastýřce do tváře, ale byla vysoká a určitě krásná. Kaštanové vlasy jí spadaly až k pasu. Potom se otočila, jako by v zádech cítila můj pohled, a upřela na mě mechově zelené oči. Široce se usmála. Samozřejmě, kdo jiný by je měl na povel než Neferet! Zamávala jsem jí, ale ona na to nereagovala. Místo toho zlostně přimhouřila oči a prudce se obrátila zpátky. Zavrčela jako dravá šelma, popadla jednu fotbalistickou ovečku a jediným přesným pohybem jí nepřirozeně tvrdými, drápovitými nehty podřízla krk. Pak se k zející krvavé ráně přisála rty. Příšerně jsem se vyděsila, ale zároveň mě její počínání zvráceně přitahovalo. Snažila jsem se odvrátit, ale nemohla jsem... nechtěla jsem... Tělo ovečky se najednou začalo zvláštně chvět, jako pára, která stoupá z hrnce, kde se vaří voda. Mžikla jsem a najednou už to nebyla ovečka, ale Chris Ford. Mrtvé oči měl otevřené dokořán a vyčítavě je upíral přímo na mě.

Hrůzou jsem vyjekla a odtrhla pohled od jeho krve. Chtěla jsem se k té ohavné snové scéně obrátit zády, ale vtom jsem se zarazila, protože z Chrisova hrdla už se nekrmila Neferet, ale Loren Blake. Jeho oči se na mě nad rudým vodopádem usmívaly. Nedokázala jsem se odvrátit. Dívala jsem se dál a dál...

Najednou ke mně dolehl povědomý hlas. Zachvěla jsem se. Šepot byl nejdřív tak tichý, že jsem nerozuměla slovům, ale jakmile Loren vysál poslední kapku Chrisovy krve, hlas zesílil. Dokonce jsem jednotlivá slova viděla, tančila kolem mě a stříbřitě se třpytila. Nestalo se mi to poprvé. Hlas, který ke mně promlouval, jsem znala.

... jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.

Otevřela jsem oči a posadila se. Sotva jsem lapala po dechu, celá jsem se třásla a bylo mi trochu špatně od žaludku. Podívala jsem se na budík: 12.30. Tlumeně jsem zasténala. Spala jsem jen dvě hodiny. Není divu, že je mi mizerně. Tiše jsem přešla do koupelny, opláchla si obličej a pokusila se ten mátožný pocit odplavit. Jenomže děs a hnus, které ve mně psychedelický sen zanechal, se jen tak lehce smýt nedaly.

Bylo mi jasné, že už neusnu. Sklíčeně jsem přešla k oknu, poodhrnula těžké závěsy a vykoukla ven. Bylo zataženo, slunce zastírala souvislá clona šedých mraků a vytrvale mrholilo, takže všechno vypadalo rozmazaně. Skvěle to ladilo s mojí náladou a navíc bylo tak málo světla, že se dalo celkem snadno snést. Kdy jsem vlastně naposledy byla přes den venku? Zamyslela jsem se a uvědomila si, že už měsíc jsem neviděla nic víc než sem tam nějaký východ slunce. Zachvěla jsem se, a najednou už jsem nedokázala zůstat vevnitř ani vteřinu. Dolehla na mě klaustrofobická úzkost, připadala jsem si jako v hrobce, jako v rakvi.

Vrátila jsem se do koupelny a otevřela skleněnou dózu s krycím krémem, kterým se dá dokonale zakrýt tetování. Když jsem nastoupila na Školu noci, strašně mě vyděsilo pomyšlení, že jsem vlastně v životě žádné mládě neviděla. Pochopitelně jsem z toho mylně usoudila, že upíři je drží celé čtyři roky pod zámkem. Brzo jsem ale zjistila, jak je to doopravdy: mláďata si můžou v podstatě chodit, kam chtějí, ale mimo školu musejí dodržovat dvě základní pravidla. Zaprvé si musejí zakrýt znamení a nesmějí mít na sobě žádnou součást uniformy, na níž je znak ročníku.

Zadruhé (a to je mnohem důležitější) se mládě po nástupu na Školu noci musí už pořád držet v blízkosti dospělých upírů. Proměna je hodně záhadná a složitá věc, a dokonce ani pokročilá moderní věda ještě její princip úplně neodhalila. Jedno je ale jasné – jakmile mládě ztratí kontakt s dospělými, proces se vymkne kontrole a dotyčný nebo dotyčná umře. Na sto procent. Můžeme tudíž vyrazit na nákupy nebo tak, ale když se do několika hodin nevrátíme k dospělým, naše tělo začne proměnu odmítat a to končí smrtí. Na tom, že jsem nikdy předtím žádné mládě neviděla, tím pádem není nic divného. Určitě jsem na nějaké narazila, ale za a) mělo zamaskované znamení a za b) se nemohlo jen tak donekonečna poflakovat po městě jako normální kluk nebo holka. Prostě chodíme ven inkognito a jen když něco opravdu potřebujeme.

A to maskování taky není žádná záhada. Neděláme to proto, že chceme splynout s davem a špehovat lidi nebo něco podobného, z čeho nás určitě podezírají. Mezi lidmi a upíry vládne trochu rozpačité příměří a veřejně připustit, že mláďata smějí chodit nakupovat nebo do kina jako normální středoškoláci, by znamenalo jen zbytečně si koledovat o problémy. Dokázala jsem si živě představit, co by tomu řekli lidi, jako je můj pitomý tupčím. Určitě něco ve stylu, že mladí upíři se potulují po městě jako gang a provozují všechny ty strašlivé věci, které mladiství delikventi obvykle provozují. Tupčím je blbec. Jenomže by ve své blbosti rozhodně nebyl sám. Dospělí nám ta pravidla nestanovili jen tak pro nic za nic.

Rezolutně jsem si nanesla na safírové znamení, které hlásalo do světa moji pravou identitu, první vrstvu krycího krému. Fungoval přímo fantasticky. Vybarvený měsíční srpek i jemná spleť modrých spirál, která mi rámovala oči, postupně úplně zmizely. Sledovala jsem, jak se měním ve starou známou Zoey, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi líbí. Jasně, vím, že jsem se změnila mnohem víc než jen na povrchu, ale bez Nyktina znamení jsem se cítila hrozně nesvá. Je to divné a nečekala jsem to, ale prostě jsem měla dojem, že mi něco zásadního schází.

Když se dívám zpátky, udělala bych líp, kdybych té vnitřní nejistotě podlehla, smyla si z obličeje make-up, vzala si nějakou dobrou knížku a vlezla si s ní zase do postele.

Místo toho jsem svému zrcadlovému odrazu pošeptala: "Vypadáš hrozně mladě," natáhla jsem si džíny a oblékla černý svetr. Pak jsem prohrábla skříň (potichu – kdybych vzbudila Stevie Rae nebo Nalu, už bych se jich nezbavila), našla starou mikinu s logem Borg Invasion 4D, pohodlné černé pumy a kšiltovku, nasadila si svoje boží sluneční brýle Maui Jim a mohla jsem vyrazit. Popadla jsem kabelku a po špičkách se vyplížila z pokoje, než jsem si to stihla rozmyslet (moje smůla).

Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Otevřela jsem hlavní dveře, zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a vyšla ven. Vím, že upíři mají na denním světle shořet na popel a tak, jenomže to jsou jen hloupé povídačky. Ve skutečnosti nám slunce prostě není moc příjemné, dospělým dokonce vyloženě působí bolest. Já jsem sice teprve mládě, ale proměna u mě probíhá tak nějak zrychleně, takže i světlo mi vadí víc, než by mělo. Zatnula jsem zuby a vyrazila do deštivého dne.

Školní areál vypadal strašně opuštěně. Bylo zvláštní jít po chodníku, který vede za hlavní budovu (pořád mi připomínala hrad) k parkovišti, a nepotkat přitom jediného dospělého nebo spolužáka. Svého Volkswagena Brouka, veterána z roku 1966, jsem mezi drahými elegantními auty profesorů fakticky nemohla přehlédnout. Jeho spolehlivý motor chviličku prskal, pak naskočil a začal příst jako zbrusu nový.

Stiskla jsem tlačítko na dálkovém ovládání, které mi dala Neferet, když mi babička auto přivezla. Školní brána z tepaného železa se neslyšně otevřela.

I slabé šedivé denní světlo mě bodalo do očí a svědilo na kůži, přesto se mi hned za školními vraty zlepšila nálada. Nechci říct, že Školu noci nenávidím nebo tak, ve skutečnosti se tam cítím jako doma a moji zdejší kamarádi mi nahrazují rodinu. Ale dneska jsem prostě potřebovala ještě něco jiného. Cítit se normálně, jako ta stará neoznačená Zoey, které dělala největší starosti geometrie a její jediná nadpřirozená schopnost spočívala v tom, že dokázala vyhmátnout ve slevách nejhezčí boty.

Nákupy mi vlastně přišly jako dobrý nápad. Ani ne dva kilometry od Školy noci je náměstní Utica Square a tam zase obchod American Eagle, který naprosto miluju. K mé velké smůle se mi do té doby, co mě označili, v šatníku přemnožily tmavé barvy jako fialová, černá a tmavomodrá. Jestli něco opravdu nutně potřebuju, tak zářivě červený svetr.

Zaparkovala jsem na zastrčeném parkovišti za řadou obchodů. Stínily ho vzrostlé stromy, které nepouštěly prakticky žádné světlo, a navíc tady vzadu skoro nikdo nebyl. Věděla jsem, že vypadám jako normální holka, ale stejně jsem ze svého prvního denního výletu do starého světa byla hodně nervózní.

Ne že bych se bála, že narazím na nějakého známého. Kámoši ze střední o mně vždycky říkali, že jsem "divná" a "fajnová", protože jsem radši nakupovala ve stylových obchůdcích v centru města než v hlučném, nudném obchoďáku u nás, který vždycky příšerně smrdí po fast-foodu. Za můj nezvyklý vkus může babička Redbirdová. Brala mě do Tulsy na celodenní "výlety" a ukázala mi, kde co je. Na náměstí zkrátka na Kaylu a vůbec nikoho z Broken Arrow nenarazím. Za chvíli už jsem se ocitla v magickém světě American Eagle plném známých vůní a barev. Když jsem o mnoho později platila naprosto boží červený svetřík, břicho už mě ani trošku nebolelo a hlava se navzdory dennímu světlu a spánkové deprivaci taky umoudřila.

Zato jsem padala hlady. Naproti obchodu, hned na rohu je kavárna Starbucks, která má hezkou zahrádku ve stínu. Bylo lezavo a zataženo, a tak jsem si řekla, že u kovových stolků na širokém chodníku lemovaném stromy určitě nikdo sedět nebude. Dám si jejich fantastické capuccino a obří borůvkový muffin, vezmu si noviny Tulsa World, sednu si ven a budu dělat, že jsem vysokoškolačka.

Přišlo mi to jako bezva plán a měla jsem pravdu – u stolků venku nebyla ani noha. Zabrala jsem ten, který stál pod velkou magnolií, zakousla jsem se do obrovitánského muffinu a začala do capuccina pečlivě odměřovat správnou dávku hnědého cukru.

Nepamatuju se, kdy přesně jsem si uvědomila jeho přítomnost. Začalo to nenápadně, jen mě tak zvláštně zasvrběla kůže. Zavrtěla jsem se a dál četla filmovou rubriku. Napadlo mě, že bych mohla příští víkend Erika vytáhnout na tu novou romantickou komedii... Ale nedokázala jsem se na recenzi soustředit. Ten nepříjemný pocit mě nechtěl pustit. Naštvaně jsem zvedla oči a ztuhla jako solný sloup.

Ani ne pět metrů ode mě stál pod pouliční lampou Heath.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře