22.kapitola

4. únor 2012 | 16.03 |

Když jsem znovu promluvila, všichni okamžitě zmlkli. "Každý z vás, kdo věří, že se dokáže řídit ideály Dcer a Synů temnoty, a bude se ze všech sil snažit být sám sebou, věrný, moudrý, soucitný a upřímný, může dál zůstat členem. Ale počítejte s tím, že se k nám připojí další mláďata a my je nebudeme hodnotit podle vzhledu nebo podle toho, s kým se kamarádí. Rozhodnutí je na vás. Jestli budete o členství pořád stát, přijďte za mnou nebo za kterýmkoli jiným prefektem." Zachytila jsem pohled několika Afroditiných bývalých kámošek a dodala: "Nezáleží na tom, jak jste se chovali dřív. Počítá se, jak se budete chovat od téhle chvíle." Pár z nich provinile sklopilo oči a některé dokonce zjevně potlačovaly slzy. Nejvíc mě ale potěšilo, když se mi do očí zpříma podívala Deino a vážně přikývla. Třeba nakonec není tak "strašná".

Odložila jsem fialovou svíčku a vzala do rukou velký obřadní pohár plný sladkého červeného vína. "Teď si připijeme na počest úplňku a konce, který předznamenává nový začátek." Vykročila jsem po obvodu kruhu a každému mláděti nabídla doušek. Přitom jsem recitovala obřadní modlitbu, kterou jsem našla v Mystických rituálech křišťálového měsíce od Fiony, oficiální upíří básnířky z počátku devatenáctého století.

"Jiskrné měsíční světlo,

tajemství zemských hlubin,

sílo vodního proudu,

záře žhnoucího plamene,

Nyktiným jménem vás voláme!"

Nechala jsem se unášet krásnými slovy staré básně a upřímně doufala, že dnes doopravdy stvoříme něco výjimečného.

"V konec zla,

nápravu křivd,

návrat k čistotě,

touhu po pravdě

v Nyktině jméně věříme!"

Rychle jsem postupovala od jednoho mláděte k druhému a hřálo mě u srdce, že většina z nich se napila z poháru a s úsměvem zamumlala: "Buď požehnána." Zdálo se, že příchuť krve nějakého chudáka spolužáka ve víně nikomu neschází. (Leda tak mně, ale tuhle myšlenku jsem okamžitě nemilosrdně zapudila.)

"O kočičí zrak,

delfíní sluch,

mrštnost hada

a tajemnost fénixe

Nyktiným jménem žádáme,

abychom byli požehnáni!"

Dopila jsem zbytek vína, postavila pohár zpátky na stůl, v opačném pořadí poděkovala jednotlivým živlům a propustila je. Stevie Rae, Erin, Shaunee a nakonec Damien sfoukli svoje svíce. Uzavřela jsem vše slovy: "Úplňkový rituál končí. Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!"

Spolužáci jako ozvěna zopakovali: "Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!"

A bylo to. Zvládla jsem první obřad v roli předsedkyně Dcer temnoty.

Připadala jsem si tak nějak prázdná a skoro smutná. Byl to takový ten pocit, jako když jste se nemohli dočkat jarních prázdnin, pak přišly a vy jste zjistili, že vlastně nemáte do čeho píchnout a nejradši byste byli zpátky ve škole. Ale hned mě to přešlo, protože se ke mně vrhli všichni kamarádi s tím, že musíme honem udělat ty otisky rukou, než beton úplně ztvrdne.

"Ale prosím vás. Tady pro moji ségru není vůbec problém vykouzlit trošku vody, tak ať si klidně tvrdne," prohlásila Shaunee.

Erin přikývla. "Přesně proto tady jsem, ségra. A taky proto, aby všichni viděli, co se zrovna doopravdy nosí."

"Správně. Obojí znamená zásadní přínos pro lidstvo i upírstvo."

Damien melodramaticky zvedl oči k nebi.

"Hele, děcka, zmlkněte a udělejte ty otisky, ať můžeme jít. Děsně mě bolí břicho a hlava," ozvala se Stevie Rae.

Procítěně jsem přikývla. Kvůli tomu, že jsme zaspaly, jsme se nestihly najíst, a tak už jsem taky umírala hlady. A jestli zůstanu bez jídla a pití ještě chvíli, určitě si z nedostatku kofeinu uženu i parádní migrénu.

"Stevie Rae má pravdu. Rychle uděláme ty otisky a půjdeme za ostatními vedle, je tam připravená spousta jídla."

"Neferet zařídila v kuchyni, aby nám připravili speciální mexické pohoštění. Před obřadem jsem tam nakoukl a vypadalo to fakticky báječně," poznamenal Damien.

"Tak tady přestaňte očumovat a hněte sebou," zavrčela spolubydlící a rozladěně vyrazila k betonovým blokům.

"co má za problém?" zeptal se šeptem Damien.

"Jasný premenstruační syndrom," usoudila Shaunee.

"No jasně. Všimla jsem si, že je od rána taková zelená a nafouklá, ale nic jsem neřekla, abych se jí nedotkla," řekla Erin.

"Pojďte, vyřídíme to a půjdeme se najíst," uzavřela jsem diskuzi a zamířila k blokům. K mé radosti si formu vedle mě vybral Erik.

"Ehm, vzal jsem v kuchyni pár utěrek a namočil je, abyste si pak mohli otřít ruce," pípl Jack. Doopravdy držel náruč mokrých bílých utěrek a tvářil se strašně rozkošně a nervózně.

Usmála jsem se na něj. "To jsi vážně hodný, Jacku. Tak do toho!"

Beton byl nalitý v lepenkových formách, které se zřejmě po ztvrdnutí měly odtrhnout. Pořád se mi nejvíc líbil Damienův nápad, abychom bloky umístili na nádvoří před jídelnou jako dlažební kostky.

Hmota naštěstí pořád byla mokrá. Užili jsme si s těmi otisky docela dost legrace, hlavně když jsme se pod ně snažili podepsat větvičkami, pro které doběhl Jack (užitečný kluk, to vám povím!).

Už jsme si utírali ruce a prohlíželi si svoje dílo, když se ke mně naklonil Erik a zamumlal: "Jsem hrozně rád, že mě Neferet vybrala za prefekta."

Nic jsem na to neřekla, jen jsem přikývla. Kdybych mu prozradila, že jsem ho ve skutečnosti vybrala já spolu s Damienem, Stevie Rae a dvojčaty, asi by ho to hodně zklamalo. K Neferet všichni vzhlížejí. Komu (kromě mého ega) ublíží, když si bude myslet, že ho zvolila ona? Už jsem chtěla změnit téma a jít se najíst, když jsem zprava zaslechla divné zvuky. Jakmile mi došlo, co to je, srdce se mi sevřelo hrůzou.

Stevie Rae kašlala.

Vedle mě stál Damien, pak dvojčata a spolubydlící si vybrala formu úplně na opačném konci řady, poblíž vchodu do sousední místnosti, ve které se už většina spolužáků vesele ládovala. Někteří ale zůstali, dívali se, jak otiskujeme ruce do betonu a povídali si s námi. Mezi mnou a Stevie Rae tudíž stálo celkem dost lidí. Zahlédla jsem ji, jak klečí u své betonové kostky. Asi můj pohled ucítila, protože se narovnala a naše oči se setkaly. Zase si odkašlala, vyčerpaně se usmála a rty naznačila: Škrábe mě v krku. Přesně to samé říkala během výstupu s monology. A už tehdy kašlala.

"Přiveď Neferet. Rychle!" přikázala jsem Erikovi.

Aniž jsem ze Stevie Rae spustila oči, vstala jsem a prodrala se k ní. Už měla hotový otisk i podpis a utírala si ruce. Než jsem se k ní stačila dostat, zkroutila se v záchvatu tuberáckého kašle. Úplně s ní zalomcoval. Zakryla si pusu utěrkou.

Vtom jsem ucítila tu vůni a najednou jako bych narazila do neviditelné zdi. Zaplavil mě odér krve. Svůdný, lákavý, děsivý. Zůstala jsem stát a zavřela oči. Třeba to pomůže, a když se nebudu hýbat a dívat, ukáže se, že je to celé jen zlý sen, za pár hodin se probudím, vedle mě bude na polštáři sladce spát Nala a v sousední posteli tiše pochrupovat Stevie Rae.

Někdo mě objal kolem ramen, ale já se nehnula ani o píď.

"Potřebuje tě, Zoey." Byl to Damienův hlas a chvěl se jen docela maličko.

Otevřela jsem oči a obrátila je k němu. Po tvářích mu tekly slzy. "To nezvládnu."

Stiskl mi paži. "Zvládneš. Musíš."

"Zoey!" vzlykla Stevie Rae.

Už jsem neváhala. Vytrhla jsem se Damienovi a rozběhla se ke svojí nejlepší kamarádce. Klečela pořád na stejném místě a k hrudi si tiskla zkrvavenou utěrku. Znovu se rozkašlala, příšerně jí zabublalo v krku a z pusy a nosu se vyřinula další krev.

"Hoď sem ty utěrky!" štěkla jsem na Erin, která beze slova seděla vedle Stevie Rae, bílá jako stěna. Dřepla jsem si k nim. "Bude to dobré, uvidíš. Budeš v pořádku."

Stevie Rae se rozbrečela. Její slzy měly červený podtón. Zavrtěla hlavou. "Nebudu. Mně už nic nepomůže. Umřu." Selhával jí hlas a v hrdle klokotala krev, která jí plnila plíce.

"Zůstanu s tebou. Nenechám tě samotnou."

Chytila mě pevně za ruku. Vyděsilo mě, jak je studená. "Já se bojím, Červenko."

"Já vím, já taky. Ale budu pořád u tebe, slibuju."

Erin mi podala kupu utěrek. Vzala jsem Stevie Rae tu nasáklou a čistou jsem jí otřela obličej, jenomže pak se znovu rozkašlala a krve bylo čím dál víc. Kamarádka už se třásla tak silně, že sama utěrku neudržela. S úzkostným výkřikem jsem si ji přitáhla na klín, pevně ji objala a začala ji houpat jako dítě. Pořád dokola jsem opakovala, že všechno bude dobré, že s ní zůstanu...

"Zoey, tohle by jí mohlo pomoct." Úplně jsem zapomněla, že nejsme samy, a Damienův hlas mě polekal. Prudce jsem zvedla hlavu a spatřila, že drží zapálenou zelenou svíčku představující zemi. Těžkým mrakem strachu a zoufalství zničehonic probleskl můj instinkt a já najednou věděla, co mám dělat.

"Pojď k nám, Damiene. Drž tu svíčku co nejblíž u ní."

Bez váhání poslechl. Tratoliště krve kolem nás si vůbec nevšímal a klekl si ke Stevie Rae tak, aby měla svíčku před očima. Spíš jsem cítila, než viděla, že si k nám z obou stran klekají Erin se Shaunee. Jejich přítomnost mi dodala sílu.

"Stevie Rae, zlato, otevři oči," oslovila jsem ji něžně.

S příšerným zabubláním se nadechla a zamžikala. Bělma měla úplně rudá a po bezbarvých tvářích jí sklouzlo pár dalších růžových slz, ale uviděla svíčku a zůstala na ni upřeně hledět.

"Volám k nám zemi." Zase jsem našla hlas, a jak jsem mluvila dál, byl stále silnější. "A žádám ji, aby přišla k téhle výjimečné dívce, Stevie Rae Johnsonové, která teprve před chvílí objevila, že má pro tenhle živel nadání. Země je náš domov, naše živitelka a jednou se do ní všichni vrátíme. Prosím ji, aby teď byla Stevie Rae oporou a útěchou a ulehčila jí cestu domů."

Ovanul nás větřík a přinesl s sebou vůně a zvuky ovocného sadu. Ucítila jsem jablka a seno a zaslechla štěbetání ptáků a bzukot včel.

Kamarádka maličko zvedla koutky. Upřeně hleděla na zelenou svíci a zašeptala: "Teď už se nebojím, Zoey."

Vtom práskly dveře a za okamžik vedle mě poklekla Neferet. Odstrčila Damiena, pak dvojčata a chtěla mi vzít Stevie Rae z náručí.

"Ne!" Můj hlas zazněl netušenou silou a dokonce i sama velekněžka překvapeně ucukla. "Zůstaneme s ní. Potřebuje svůj živel i nás."

"Dobře," řekla Neferet. "Stejně už jí nezbývá moc času. Musíme ji přimět, aby vypila tohle. Pomůže jí to odejít bezbolestně."

Sáhla jsem po skleněné lahvičce s mléčně zbarvenou tekutinou, ale Stevie Rae kupodivu úplně jasně pronesla: "Není třeba. Když je se mnou země, nic mě nebolí."

"Jak chceš, děvenko." Neferet se dotkla jejího krví zbroceného obličeje, ona se uvolnila a přestala se chvět. Velekněžka vzhlédla. "Pomozte s ní Zoey na nosítka. Ať zůstanou spolu. Přeneseme ji na ošetřovnu," obrátila se na mě.

Přikývla jsem. Uchopily nás silné ruce a za chvilku jsem seděla na nosítkách. Pořád jsem svírala spolubydlící v náruči. Rychle s námi zamířili ven do tmy. Damien, Shaunee, Erin a Erik se drželi vedle nás. Později se mi z té krátké cesty z rekreačního pavilonu na ošetřovnu vybavilo pár zvláštních podrobností – třeba že hustě sněžilo, ale nás se nedotkla jediná vločka, a že vládlo nepřirozené ticho, jako by země už předem truchlila. Neustále jsem Stevie Rae šeptala nesmysly, jako že všechno bude dobré a že se nemá čeho bát. Taky si pamatuju, jak najednou začala chrlit krev, naklonila se přes okraj nosítek a rudé kapky poskvrnily neporušenou bílou plochu čerstvého sněhu.

Jakmile jsme dorazili na ošetřovnu, přesunuli nás z nosítek na lůžku. Neferet pokynula našim kamarádům, aby přistoupili blíž. Damien si sedl vedle Stevie Rae. Zelená svíčka v jeho rukou pořád hořela a on ji držel tak, aby ji spolubydlící viděla, kdyby ještě otevřela oči. Zhluboka jsem se nadechla. Vůně rozkvetlých jabloní ani zvuk ptačího zpěvu ještě nezmizely.

Pak Stevie Rae oči opravdu otevřela. Zamžikala, zmateně se zamračila, ale potom vzhlédla a usmála se na mě.

"Vyřídíš mamce a taťkovi, že je mám moc ráda?" Rozuměla jsem, co říká, ale hlas měla hrozně slabý a zlověstně bublavý.

"Spolehni se," vyhrkla jsem.

"A uděláš pro mě ještě něco?"

"Cokoli chceš."

"Ty vlastně žádné opravdické rodiče nemáš, tak vyřiď mojí mamce, že teď jsi jejich dcera ty. Nebude se vám tolik stýskat, když budete mít jeden druhého."

Po tvářích se mi řinuly vodopády slz a musela jsem spolknout vzlyk, než jsem jí mohla odpovědět. "Buď klidná, vyřídím jim to."

Klesla jí víčka, ale zase se usmála. "Bezva. Mamka ti bude péct čokoládové sušenky." Se zjevnou námahou znovu otevřela oči a zadívala se na Damiena, Shaunee a Erin. "Zůstaňte se Zoey. Nic vás nesmí rozdělit, rozumíte?"

"Neboj se," zašeptal Damien přes slzy.

"Budeme se o ni starat za tebe," vypravila ze sebe Shaunee. Erin ji křečovitě držela za ruku a srdceryvně plakala, ale aspoň přikývla a pokusila se o úsměv.

"Bezva," řekla Stevie Rae a zavřela oči. "Červenko, já teď budu chvilku spát, ano?"

"Dobře, zlato."

Ještě naposled se na mě podívala. "Zůstaneš u mě?"

Přivinula jsem ji k sobě blíž. "Ani se odtud nehnu. Odpočiň si. Všichni tady zůstaneme s tebou."

"Fajn," hlesla tichounce.

Zavřela oči. Párkrát se ještě bublavě nadechla. Pak její tělo najednou ztěžklo a další nádech už nepřišel. Její rty se maličko pootevřely, jako by se usmívala. Z pusy, očí, nosu a uší se jí vyvalila krev, ale já ji necítila. Všechno přehlušila vůně země. Nakonec v ostrém poryvu zavál vítr, sfoukl zelenou svíci a moje nejlepší kamarádka umřela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře