23.kapitola

4. únor 2012 | 16.06 |

"Zoey, miláčku, už ji musíš pustit."

Sice jsem Damiena slyšela, ale nerozuměla jsem mu. Připadalo mi, že mluví nějakou divnou cizí řečí, jeho slova mi nedávala žádný smysl.

"Zoey, nepůjdeš s námi?"

To byla pro změnu Shaunee. Neměla by k tomu Erin správně něco dodat? Ještě jsem tu myšlenku v duchu pořádně nezformulovala, když se ozvalo: "Jo, Zoey, potřebujeme, abys šla s námi." Á, Erin. Už jsem se divila.

"Je v šoku. Tiše na ni mluvte a pokuste se ji přesvědčit, ať to tělo pustí," řekla Neferet.

Tělo. To slovo mi znělo hlavou jako ozvěna. Něco držím. To jsem si uvědomovala. Ale měla jsem zavřené oči a byla mi strašná, příšerná zima. Neměla jsem chuť oči otevřít a zdálo se mi, že už se nikdy doopravdy nezahřeju.

"Mám nápad." Damienův hlas se začal odrážet od stěn mé mysli jako pinballová kulička. "Sice nemáme svíčky ani posvátný kruh, ale to neznamená, že tu s námi Nyx není. Zavoláme živly, to jí pomůže.

Já začnu."

Ucítila jsem, že mě někdo bere za paži, a potom Damien zamumlal něco ve smyslu, že volá vzduch a žádá ho, aby rozehnal pach smrti a zoufalství. Opřel se do mě vítr a já se zachvěla.

"Teď já, potřebuje se zahřát." Shaunee. Mojí paže se dotkl někdo další, zaznělo pár slov, která mi unikla, a rázem kolem mě začalo sálat teplo, jako bych stála u krbu.

"Teď já," řekla Erin. "Volám vodu a žádám ji, ať smyje z mé kamarádky a budoucí velekněžky smutek a bolest. Vodo, vím, že nemůžeš odnést úplně všechno, ale prosím, zažeň aspoň trochu, aby našla sílu jít dál!" Jejím slovům už jsem rozuměla celkem dobře, ale oči se mi pořád otevřít nechtělo.

"Do kruhu patří ještě jeden živel."

Překvapilo mě, že slyším Erika. Jedna moje část se na něj chtěla podívat, ale druhá, větší, to rázně zamítla.

"Jenže ducha vždycky přivolává Zoey," namítl Damien.

"Zoey teď nic přivolávat nemůže, musíme jí trochu pomoct." Moje ramena uchopily dvě silné dlaně, takže už se mě dotýkali všichni. "Já žádné magické schopnosti nemám, ale na Zoey mi hodně záleží a ona má nadání pro všech pět živlů," pronesl Erik. "Proto společně se všemi jejími přáteli žádám ducha, aby nám ji pomohl probudit a dodal jí sílu překonat smrt nejlepší kamarádky."

Mým tělem projelo něco jako elektrická rána a náhle jsem byla zcela při smyslech a bdělá. Za zavřenými víčky jsem uviděla rozesmátý obličej Stevie Rae. Nebyl zakrvácený ani bledý, jako když se na mě usmála naposledy. Tahle Stevie Rae byla zdravá, veselá, šťastně se smála a kráčela k velice povědomé krásné ženě, která na ni čekala s rozpřaženými pažemi.

Nyx, pomyslela jsem si. Bohyně čeká na Stevie Rae s otevřenou náručí.

Otevřela jsem oči.

"Zoey! Konečně ses nám vrátila!" vykřikl Damien.

"Červenko, musíš už Stevie Rae pustit," řekl smutně Erik.

Zadívala jsem se na oba kluky a pak se otočila k Shaunee s Erin. Všichni mě pořád drželi za ruce a brečeli. Tehdy mi došlo, co to vlastně svírám v objetí. Zvolna jsem sklopila zrak.

Stevie Rae vypadala úžasně klidně. Byla hrozně bledá a rty už jí začínaly modrat, ale měla zavřené oči a ve zbrocené tváři naprosto uvolněný výraz. Už nekrvácela a já si mimoděk všimla, že její krev nevoní vůbec pěkně. Páchla zatuchlinou, jako něco starého a mrtvého. Skoro jako plíseň.

"Červenko," ozval se zase Erik. "Musíš ji pustit."

Zadívala jsem se na něj. "Ale já jí slíbila, že u ní zůstanu." Znělo to divně a ochraptěle.

"A to jsi taky splnila. Zůstala jsi až do konce. Jenže teď už tu s námi není. Nic víc udělat nemůžeš."

"Prosím, Zoey," přidal se Damien.

"Neferet ji chce umýt, aby vypadala dobře, až si pro ni přijede mamka," řekla Shaunee.

"Určitě by se jí nelíbilo, kdyby ji rodiče měli vidět celou od krve," rozvedla to Erin.

"Dobře, ale... ale já nevím, co s ní mám dělat." Zlomil se mi hlas a po tvářích se mi začaly kutálet nové slzy.

"Já si ji od tebe vezmu, ptáčátko." Neferet natáhla ruce, jak kdyby si ode mě brala mimino. Vypadala hrozně smutně a zároveň krásně a mocně – prostě přesně tak, jak jsem ji znala. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny pochybnosti, které jsem o ní měla, přikývla jsem a pomalu se zvedla. Neferet uchopila tělo Stevie Rae a zvedla ho z mého klína. Pak ho pevně sevřela a opatrně položila na prázdnou postel.

Zadívala jsem se na svoje nové černé šaty. Byly nasáklé zasychající krví. Stříbrné plíšky se ve světle plynových lamp pořád třpytily, ale už to nebyl ten čistý, jasný třpyt jako předtím. Vrhaly teď rezavé odlesky. Nemohla jsem se na to dívat. Najednou jsem věděla, že se musím pohnout. Musím odsud vypadnout a sundat ze sebe tenhle hadr. Spustila jsem nohy přes okraj lůžka a pokusila se vstát, jenže svět se se mnou zatočil a zhoupnul. Naštěstí mě okamžitě zachytily paže mých kamarádů a teplo jejich doteku mi vrátilo rovnováhu.

"Odveďte ji do jejího pokoje a přemluvte ji, ať si sundá ty šaty a umyje se. Potom ji uložte do postele. Hlavně ať je v teple a klidu." Neferet mluvila, jako bych vůbec nebyla v místnosti, ale mě to bylo fuk. Nechtěla jsem tam být. Tohle jsem vůbec nechtěla. "Než usne, dejte jí vypít tohle, nebudou ji trápit zlé sny." Ucítila jsem na tváři dotek velekněžčiny teplé ruky. Horko jejího těla se rázem přeneslo do mě tak prudce, že jsem instinktivně ucukla. "Netrap se, ptáčátko," řekla laskavě. "Věř mi, že se z toho dostaneš." Sice jsem se na ni nedívala, ale stejně jsem poznala, že se zase obrací k mým kamarádům. "Doprovoďte ji na kolej."

Vykročila jsem kupředu. Za pravý loket mě pevně držel Erik a zleva mě stejně pevně podpíral Damien. Dvojčata šla hned za námi. Nikdo neřekl ani slovo. Ohlédla jsem se a podívala se na bezduché tělo své spolubydlící. Vypadala, jako když spí, ale to byl jen klam. Věděla jsem, že je mrtvá.

Vyšli jsme z ošetřovny do noční chumelenice. Zachvěla jsem se, Erik se zastavil, sundal si bundu a hodil mi ji přes ramena. Moc hezky voněla, a tak jsem se soustředila právě na to, a ne na podivně ztichlá mláďata, která jsme míjeli. Ať už to byli jednotlivci nebo skupinky, ustupovali nám z cesty, skláněli hlavy a mlčky si tiskli k srdci zaťatou pěst pravé ruky.

Ani jsem se nenadála a už jsme byli na koleji. Jakmile jsme vstoupili do společenské místnosti, holky, které seděly v hloučcích u televizí, se zarazily a nastalo úplné ticho. Já se na ně ani nepodívala. Prostě jsem nechala Erika s Damienem, ať mi pomůžou do schodů. Těsně pod nimi nám ale zastoupila cestu Afrodita. Prudce jsem zamrkala a vší silou se snažila zaostřit na její obličej. Vypadala unaveně.

"Mrzí mě, že Stevie Rae umřela. To jsem nechtěla," řekla.

"Vůbec na nás nemluv, ty čarodějnice pitomá!" zavřískla Shaunee. Spolu s Erin výhružně udělaly krok vpřed, jako by se ji chystaly zmlátit.

"Ne, počkejte," vypravila jsem ze sebe, i když mě to stálo hodně sil. "Potřebuju si s ní promluvit."

Všichni kamarádi se na mě zadívali, jako by mi totálně přeskočilo, ale já setřásla ruce, které mě podpíraly, a odklopýtala kousek dál od nich. Afrodita zaváhala a potom šla za mnou.

"Věděla jsi, co se Stevie Rae stane?" zeptala jsem se tlumeně. "Viděla jsi to v některé vizi?"

Zavrtěla hlavou. "Ne. Měla jsem jenom takovou předtuchu. Věděla jsem, že se dneska stane něco strašného."

"Taky mám předtuchy," hlesla jsem.

"O různých událostech nebo lidech?"

Přikývla jsem.

"Je to s nimi složitější než s vizemi, nejsou moc konkrétní. Měla jsi předtuchu o Stevie Rae?"

"Ne. Netušila jsem vůbec nic, i když teď si vzpomínám na spoustu věcí, ze kterých jsem mohla poznat, že není v pořádku."

Afrodita se na mě upřeně zadívala. "Nemohlas tomu zabránit. Zachránit ji. Nyx ti neseslala žádnou věšteckou vizi, protože věděla, že s tím nejde nic dělat."

"Jak to můžeš vědět? Neferet povídala, že na tebe bohyně zanevřela," řekla jsem bez obalu. Uvědomovala jsem si, že je to drsné, ale bylo mi jedno, jestli ji to raní. Toužila jsem, aby všichni kolem mě cítili stejnou bolest jako já.

Afrodita neuhnula pohledem ani o milimetr. "Neferet lže," řekla. Pak se obrátila k odchodu, ale rozmyslela si to a otočila se zpátky. "Nepij nic, co ti dala." Teprve potom odešla.

Erik, Damien a dvojčata byli vmžiku u mě.

"Vůbec tu ježibabu neposlouchej," čertila se Shaunee.

"Jestli říkala něco hnusného o Stevie Rae, rozbijeme jí hubu," vyhrožovala Erin.

"Ne, vážně nic takového. Jenom mi vyjádřila soustrast, nic víc."

"Proč jsi s ní chtěla mluvit?" zeptal se Erik. Zase mě s Damienem vzali mezi sebe a vedli mě do schodů.

"Potřebovala jsem se jí zeptat, jestli neviděla smrt Stevie Rae ve vizi," odpověděla jsem.

"Ale vždyť Neferet jasně řekla, že Nyx se k Afroditě obrátila zády," podotkl Damien.

"Jenom jsem se chtěla ujistit." Už jsem měla na jazyku, že o té nehodě, která mohla stát život moji babičku, přece měla pravdu, ale před Erikem jsem o tom mluvit nemohla. Došli jsme ke dveřím mého pokoje – ne, našeho pokoje, bydlím tam přece se Stevie Rae! – a já se zastavila. Erik mi otevřel a všichni jsme vešli dovnitř.

"Ne!" vyjekla jsem přiškrceně. "Odnesli její věci! To přece nemůžou!" Všechno, co patřilo Stevie Rae, zmizelo. Lampička s podstavcem ve tvaru kovbojské holínky, plakát Kennyho Chesneyho i elvisovské hodiny. Police nad jejím psacím stolem zely prázdnotou. Její počítač byl pryč. Věděla jsem, že až se podívám do její skříně, nenajdu tam jediný kousek oblečení.

Erik mě objal kolem ramen. "Takhle se to dělá vždycky. Neboj se, nic nevyhodili, jenom všechno odnesli někam jinam, aby ti ji to zbytečně nepřipomínalo. Když budeš chtít něco, co jí patřilo, a rodina s tím bude souhlasit, můžeš si pro to dojít."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem zpátky její věci. Chtěla jsem zpátky Stevie Rae.

"Zoey, teď si musíš hlavně sundat šaty a dát si horkou sprchu," poznamenal jemně Damien.

"Jasně," odvětila jsem.

"A než budeš hotová, přineseme ti něco k jídlu," řekla Shaunee.

"Já nemám hlad."

"Musíš něco sníst. Seženeme něco lehkého, třeba polévku, dobře?" navrhla Erin. Vypadala úplně zničeně a evidentně pro mě strašně chtěla něco udělat, a tak jsem kývla. Navíc jsem neměla sílu se s někým dohadovat.

"Zůstal bych s tebou, ale je po večerce a na holčičí koleji nemám co pohledávat," řekl Erik.

"To je v pohodě, s tím se nedá nic dělat."

"Taky bych zůstal, ale ani já se mezi holky tak docela nepočítám," ozval se Damien. Pochopila jsem, že se mě snaží aspoň maličko rozveselit, a nadzvedla jsem koutky. Určitě jsem vypadala jako takový ten strašidelný smutný klaun, který má na obličeji namalovaný široký úsměv a zároveň slzu.

Oba kluci mě objali a odešli.

"Chceš, aby tady jedna z nás zůstala, než se osprchuješ?" zeptala se Shaunee.

"Ne, zvládnu to."

"Dobře. No..." Bylo vidět, že je jí zase do breku.

"Za chvíli jsme zpátky." Erin vzala Shaunee za ruku, společně vyšly na chodbu a dveře za nimi tiše zaklaply.

Pohybovala jsem se strnule, jako kdyby mě někdo zapnul, ale nastavil na nejnižší rychlost. Svlékla jsem si šaty, podprsenku i kalhotky a všechno hodila do odpadkového koše vyloženého igelitovým pytlem v koutě našeho – vlastně mého pokoje. Pak jsem pytel zavázala a položila ho ke dveřím. Věděla jsem, že jedna z holek ho vyhodí. V koupelně jsem chtěla vlézt rovnou do sprchy, ale zarazil mě můj odraz v zrcadle. Zůstala jsem na něj zírat. Zase jsem viděla povědomou cizinku. Vypadala děsně. Byla jsem bílá jako stěna, jen pod očima jsem měla kruhy, které připomínaly modřiny. Tetování na obličeji, zádech a ramenou ostře kontrastovalo s nezdravě popelavou pletí a s rezavě červenými fleky od krve, které jsem měla po celém těle. Moje oči byly nepřirozeně velké a hrozně tmavé. Nechala jsem si na sobě náhrdelník Dcer temnoty. Stříbrný řetízek a rudé granáty se oslnivě třpytily.

"Proč?" zašeptala jsem. "Proč jsi nechala Stevie Rae umřít?"

Žádnou odpověď jsem nečekala, a taky jsem žádnou nedostala. Vlezla jsem do sprchy a zůstala tam strašně dlouho. Moje slzy se mísily s vodou a krví a mizely v odpadu

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře