25.kapitola

4. únor 2012 | 16.08 |

Zdálo se mi, že sněží. Nejdřív se mi to děsně líbilo. Fakticky to byla krása, svět vypadal jako v disneyovských filmech, dokonale, jako místo, kde se nemůže stát nic zlého, anebo možná může, ale brzo to pomine, protože u Disneyho zkrátka všechno končí šťastně...

Zvolna jsem kráčela a vůbec jsem necítila chlad. Muselo být krátce před úsvitem, ale nedalo se to přesně určit, protože nebe bylo šedé a zatažené těžkými mraky. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na silné větve starých dubů, na kterých se vršil sníh. Dokonce ani východní zeď najednou nepůsobila tak nepřístupně a výhružně.

Východní zeď.

Zdálo se mi, že jsem v tu chvíli zaváhala. Pak jsem však uviděla postavy v pláštích s kápěmi. Byly čtyři a stály u otevřených tajných dveří.

Ne! Vykřikla jsem v duchu (a ve snu). Tady být nechci! Vždyť to je teprve pár hodin, co Stevie Rae umřela, a posledně když se totéž stalo jiným spolužákům, viděla jsem právě tady jejich duchy, přízraky nebo oživlé mrtvoly. Možná jsem od Nykty vážně dostala nadání vidět mrtvé, ale to je mi fuk. Co je moc, to je moc. Nechci...

Nejmenší z postav v plášti se otočila a další úvahy se mi úplně vypařily z hlavy. Byla to Stevie Rae! Jenom ne tak docela. Připadala mi hrozně bledá a hubená, a nezdálo se mi na ní ještě něco, ale sama jsem přesně nevěděla co.

Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. A i když moje první reakce byla zaraženost, brzy ji vystřídala spalující touha pochopit, co se tu děje. Koneckonců, jestli je to Stevie Rae, nemám se čeho bát. Smrt ji sice změnila, ale pořád je moje nejlepší kámoška. Nebo snad ne? Připlížila jsem se blíž, až jsem nakonec stála jenom metr dva od skupinky. Zadržela jsem dech a čekala, že se ke mně obrátí, ale žádný z nich si mě nevšiml. V tomhle snovém světě mě zřejmě nemohli vidět. Postoupila jsem ještě o kousek blíž a nespouštěla oči ze Stevie Rae. Vypadala příšerně, jako by měla nervy nadranc, pořád sebou šila a těkala očima. Buď byla strašně nervózní, nebo se šíleně bála.

"Tady nemáme co dělat. Musíme jít."

Když spolubydlící promluvila, trhla jsem sebou. Zůstala jí ledabylá venkovská výslovnost, ale jinak to byl úplně cizí hlas. Zněl tvrdě a bezvýrazně, scházel v něm jakýkoli náznak emocí kromě podivné zvířecí poplašenosti.

"Nejsssi naše vůdkyně," zasyčela jedna z dalších postav a vycenila na ni zuby. Fuj! Byl to ten děsný Elliotův duch. Sice se divně hrbil, ale stejně se nad ní výhružně tyčil. V jeho očích zadoutnalo špinavě červené světlo.

Začala jsem se o Stevie Rae bát, ale ona se nedala zastrašit. Místo toho taky vycenila zuby, její zornice zahořely rudým svitem a zlověstně zavrčela. "Poslouchá tě země?" Přímo ta slova vyplivla. "Ne!" Vykročila vpřed a Elliott automaticky ucouvl. "Dokud nesvedeš to co já, budeš mě poslouchat! Tak to řekla."

Ten tvor, co kdysi býval Elliott, se neohrabaně podlézavě uklonil a zbylé dvě postavy ho napodobily. Stevie Rae ukázala na otevřený tajný vchod. "Jdeme, rychle." Jenomže než se stačili pohnout, zaslechla jsem zpoza zdi známý hlas.

"Hej, lidi, znáte Zoey Redbirdovou? Přijel jsem za ní a potřebuju s ní..."

Heathův hlas umlkl, protože čtveřice přízraků neuvěřitelnou rychlostí vyrazila přímo k němu.

"Ne! Stát! Co to sakra děláte?" zaječela jsem. Srdce mi tlouklo tak zběsile, že to bolelo. Doběhla jsem ke dveřím, které se za nimi samočinně zavíraly, právě včas, abych zahlédla, jak se na něj vrhají. Slyšela jsem, jak Stevie Rae říká: "Viděl nás. Musíme ho vzít s sebou."

"Ale ona říkala, že dalšího si vzít nesssmíme!" zařval Elliott a dál svíral zmítajícího se Heatha v železném stisku.

"Viděl nás!" zopakovala Stevie Rae. "Musí s námi, než ona rozhodne, co s ním máme udělat."

Nikdo se s ní už nedohadoval a nelidskou silou Heatha odvlekli. Jeho křik pohltil sníh.

Prudce jsem se posadila a zjistila, že jsem v posteli. Lapala jsem po dechu, zpocená a rozklepaná. Nala zabručela. Rozhlédla jsem se po pokoji a na okamžik zpanikařila. Jsem sama! Copak se mi všechno, co se včera stalo, jenom zdálo? Podívala jsem se na prázdnou postel svojí spolubydlící a místa, kde dřív bývaly její věci. Ne, nezdálo. Moje nejlepší kámoška umřela. Zahltil mě tíživý smutek a došlo mi, že se ho hned tak nezbavím.

Ale neměli tady se mnou spát dvojčata s Damienem? Rozespale jsem si protřela oči a podívala se na budík. Pět odpoledne. Usnula jsem někdy mezi půl sedmou a sedmou ráno. Páni, tak na spánkovou deprivaci už se vymlouvat nemůžu. Vylezla jsem z postele, odhrnula těžké závěsy na okně a vykoukla ven. Pořád sněžila, a i když ještě nebyl úplně večer, antracitovou tmu prozařovaly už jen plynové lampy. Sníh světlo rozptyloval a vytvářel kolem každé svatozář. Mláďata venku řádila jako malé děti, stavěla sněhuláky a koulovala se. Zahlédla jsem Cassie Krammeovou, tu holku, co se umístila tak vysoko v recitační soutěži, jak spolu s pár dalšími dělá ve sněhu andělíčky. Stevie Rae by se to šíleně líbilo. Určitě by mě už dávno vzbudila a vytáhla ven mezi ostatní (ať už bych chtěla nebo ne). Nevěděla jsem, jestli se mám nad tou představou rozbrečet, nebo zasmát.

"Červenko? Jsi vzhůru?" zavolala na mě zpoza pootevřených dveří Shaunee.

Gestem jsem ji pozvala dál. "Kam jste zmizeli?"

"My jsme vstali už dřív. Pouštíme si dole filmy. Chceš se přidat? Za chvilku dorazí Erik a ten jeho parádní kámoš Cole." Vtom se provinile rozhlédla po pokoji. Evidentně jí došlo, že Stevie Rae je mrtvá, a styděla se, že mluví, jako by se nic nestalo.

Bez rozmýšlení jsem vyhrkla: "Shaunee, nesmíme se pořád ohlížet zpátky. Musíme dál prohánět kluky, být šťastné a žít jako dřív. Nevíme dne ani hodiny, na to bychom po smrti Stevie Rae neměli zapomínat. Nesmíme promarnit ani minutu. Řekla jsem sice, že nedovolím, aby se na ni zapomnělo, ale tím jsem nemyslela, že ji budeme věčně oplakávat. Chci si navždycky pamatovat, jak jsme s ní byli šťastní a jak krásně se uměla smát. Napořád."

"Napořád," přisvědčila kamarádka.

"Za minutku jsem dole, jen na sebe hodím džíny."

"Fajn," řekla a vesele se ušklíbla.

Když odešla, moje optimistická maska trochu popraskala. Ten svůj povzbudivý proslov jsem myslela naprosto vážně, jenom bylo dost těžké se podle něj řídit. Navíc jsem se pořád ještě úplně nevzpamatovala z té noční můry. Byl to sice jenom sen, ale stejně jsem z něj měla špatný pocit. Připadalo mi, že v tísnivém tichu pokoje stále slyším ozvěnu Heathova křiku. Automaticky jsem si oblékla svoje nejpohodlnější džíny a obří mikinu, kterou jsem si před pár týdny koupila ve školním obchodě. Na prsou měla stříbrně vyšitý znak v podobě bohyně třímající ve zdvižených pažích měsíc v úplňku. Nevím proč, ale jakmile jsem ji měla na sobě, ulevilo se mi. Učesala jsem se, a když jsem se na sebe v zrcadle pořádně podívala, otráveně jsem si povzdychla. Vypadala jsem děsně. Naplácala jsem si přes kruhy pod očima korektor, namalovala si řasy a rty přetřela leskem s jahodovou vůní. Takhle vyzbrojená jsem zamířila dolů.

Pod schody jsem se zastavila. Scéna přede mnou mi byla povědomá a zároveň úplně nová. Kolem plochých televizí posedávali v hloučcích spolužáci. Jindy by mluvili jeden přes druhého, ale dnes byli zvláštně zaražení. Mí kamarádi se shromáždili kolem naší oblíbené televize. Dvojčata seděla v naprosto stejných měkkých křeslech, Damien s Jackem (evidentně už byli nerozluční) na podlaze u pohovky, Erik na ní a jeho kamarád Cole si k mému nesmírnému úžasu přitáhl židli mezi ségry. Zaškubalo mi v koutku. Buď je děsně odvážný, nebo děsně hloupá. Všichni si tiše povídali a Mumie se vrací, která běžela na obrazovce, si vůbec nevšímali. Doopravdy vypadali a chovali se úplně jako vždycky, až na dva detaily. Zaprvé mluvili příliš potichu. Zadruhé měla na pohovce sedět Stevie Rae, nohy složené pod sebou, a stěžovat si, že přes to jejich žvanění nic neslyší.

Spolkla jsem slzavý knedlík v krku. Musím to překonat. Všichni to musíme překonat.

"Ahoj," pozdravila jsem co nejnormálněji.

Tentokrát moje přítomnost nezpůsobila okamžité ticho. Naopak, všichni najednou začali nepřirozeně vesele vykřikovat:

"Čau, Červenko!"

"Zoey!"

"Nazdar, Zoey!"

Potlačila jsem nutkání povzdychnout si nebo obrátit oči v sloup a sedla si vedle Erika. Objal mě kolem ramen a přitiskl mě k sobě, což bylo příjemné, ale zároveň ve mně zahlodal pocit viny. Příjemné to samozřejmě bylo proto, že Erik je děsně milý, krásný a má mě bůhvíproč moc rád. A ten pocit viny se dá vysvětlit jedním slovem: Heath.

"Bezva! Červenka už je tady, takže maraton může začít," řekl Erik.

"Spíš festival provařených filmů," zafrkala Shaunee.

"Neboli vařaton," dodala Erin.

"Nechte mě hádat." Pohlédla jsem na Erika. "Program jsi vybíral ty."

"Osobně!"

Zbytek naší party zmučeně zasténal.

"Takže se budeme dívat na Hvězdné války," odtušila jsem.

"A rozhodně je neuvidíme poprvé. Ani naposled," zamumlal Cole.

Shaunee se k němu otočila a zvedla perfektně vytrhané obočí. "Chceš snad říct, že se ti Hvězdné války nelíbí?"

Usmál se na ni a já v jeho očích zahlédla provokativní záblesk. "Řekněme, že jsem nepřišel, abych se pomilionté díval na Erikův šíleně dlouhý režisérský sestřih. Ne že bych Hvězdné války neměl rád, ale zrovna teď mě zajímá někdo jiný než Darth a Chewbacca."

"Copak, dostává tě princezna Leia?" řekla Shaunee drze.

"Ani ne, je taková bezbarvá," prohlásil a naklonil se k Shaunee blíž.

"Já tady taky nejsem čistě kvůli Hvězdným válkám," ozval se jack a upřel obdivný pohled na Damiena.

Erin se zahihňala. "No, tebe princezna Leia stoprocentně nebere."

"Díkybohu," řekl Damien.

"Škoda že tu není Stevie Rae," vyhrkl Erik. "Úplně ji slyším. Lidiii, chovejte se slušněěě."

Po těch slovech vypuklo dusné ticho. Zvedla jsem k Erikovi oči a hned jsem viděla, jak rudne. Zjevně si vůbec neuvědomil, co říká. S úsměvem jsem mu položila hlavu na rameno.

"To je fakt. Stevie Rae by nás okřikla, jako by byla naše máma."

"A pak by šla udělat popcorn a kladla nám na srdce, ať se o něj hezky férově podělíme," přidal se Damien. "A u každé scény by vykřikovala ‚ježkovy voči!‘"

"Tahle její hláška se mi vždycky neskutečně líbila," řekla Shaunee.

"Jo, pravá kovbojská kletba," doplnila Erin.

Usmáli jsme se na sebe a mě to zahřálo u srdce. Takhle je to správně. Takhle bychom měli na Stevie Rae vzpomínat, s láskou a úsměvem.

"Ehm, můžu se k vám přidat?"

Vzhlédla jsem a spatřila sympaťáka Drewa Partaina. Nervózně postával na okraji našeho hloučku, vypadal unaveně, smutně a měl červené oči, jako by brečel. Vzpomněla jsem si, jak ještě včera pokukoval po Stevie Rae, a přišlo mi ho líto.

"Jasně!" vyhrkla jsem nadšeně. "Vezmi si k nám židli." Nějaký instinktivní popud mě přiměl dodat: "Vedle Erin je spousta místa."

Zmíněná dívka vytřeštila modré oči, ale hned se vzpamatovala. "Správně, sedni si k nám. Ale bacha, pouštíme Hvězdné války."

"V pohodě," řekl a nejistě se na Erin usmál.

"Malý, ale sladký," pošeptala blondýnce ségra a Erin maličko zrůžověla ve tvářích.

"Půjdu udělat popcorn," oznámila jsem. "A dojdu si pro..."

"Colu!" dořekli za mě Damien, dvojčata a Erik.

Vyklouzla jsem z Erikova objetí a zamířila do kuchyňky. Takhle fajn mi nebylo od doby před tím, než Stevie Rae poprvé zakašlala. Všechno bude zase dobré. Ve Škole noci jsem doma. Moji kamarádi jsou pro mě jako rodina. Zařídím se podle vlastní rady a vezmu to pomalu, den po dni, problém po problému. Nějak se vymotám z toho zmatku kolem svých kluků. Budu se vyhýbat Neferet (pokud možno tak, aby si nevšimla, že se jí vyhýbám) a pokusím se zjistit, co měl znamenat její výstup s nemrtvým Elliottem (ten by odrovnal i silnější povahy, vůbec se nedivím, že z toho mám zlé sny a že se do nich zamotali i Stevie Rae a Heath).

Dala jsem do každé ze čtyř mikrovlnek pytlík máslového popcornu, a jakmile začal praskat, vytáhla ze skříněk velké mísy. Třeba bych mohla vyvolat další soukromý kruh a poprosit Nyx, aby mi ohledně té věci s Elliottem poradila. Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že mi bude scházet Stevie Rae. Jak ji jenom nahradím? Hrozně se mi ta představa příčila, ale budu to muset udělat, není vyhnutí. Soukromý obřad bych možná ještě mohla nějak zimprovizovat, ale na příští úplňkový rituál si budu muset někoho najít. Zavřela jsem před tou bolestí oči. Neměla jsem tušení, jak se bez Stevie Rae obejdu. Ukaž mi, co mám dělat, pomodlila jsem se v duchu k Nyktě.

"Zoey, pojď zpátky do obýváku, hned."

Poplašeně jsem zamrkala, Erikův hlas mě polekal. Výraz jeho tváře ve mně rozpumpoval adrenalin. "Co se stalo?"

"Prostě pojď." Chytil mě za ruku a odtáhl z kuchyně. "Pustili jsme zprávy."

Velká společenská místnost byla sice plná kluků a holek, ale vládlo v ní absolutní ticho. Všichni zírali na naši velkoplošnou televizi. Kamera zabírala Cheru Kimiko, která mluvila příšerně vážným tónem.

"... policie žádá občany, aby nepropadali panice, i když je to už třetí případ zmizení studenta. Pátrání stále pokračuje a naše zdroje uvedly, že vyšetřování sleduje několik slibných stop. Ještě jednou opakuji, že se pohřešuje další středoškolák z Broken Arrow, opět člen fotbalového týmu. Jmenuje se Heath Luck."

Podlomila se mi kolena a určitě bych upadla, kdyby mě Erik nechytil kolem pasu a nedovedl k pohovce. Chera pokračovala a já měla pocit, že se nemůžu nadechnout.

"Heathovo auto se našlo před areálem Školy noci, ale tamní velekněžka Neferet policii ujistila, že na pozemky školy nevstoupil a nikdo ho tam neviděl. Série zmizení samozřejmě vyvolala velké množství spekulací, zvlášť když lékařská zpráva určila jako příčinu smrti obou předchozích unesených chlapců vykrvácení z mnohočetných kousnutí a řezných ran. Je pochopitelně známo, že upíři svého lidského hostitele při pití krve nekousnou, ale řezné rány tohoto typu se u obětí upírů vyskytují. Znovu však připomínáme, že upíři uzavřeli s lidmi zákonnou dohodu a z člověka se smějí napít pouze s jeho výslovným souhlasem. V deset hodin vám přineseme další podrobnosti a v případě nečekaného vývoje opět vstoupíme do vysílání..."

"Podejte mi mísu, budu zvracet!" zaječela jsem, ale skoro jsem se neslyšela, jak mi hučelo v uších. Někdo mi vrazil požadovanou nádobu do ruky právě včas, abych do ní mohla vyklopit všechno, co jsem v sobě měla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře