27.kapitola

4. únor 2012 | 16.11 |

Když dospělí odešli, zase jsme se shlukli u televize, a než si ostatní znovu začali hledět svého, mlčeli jsme. Všimla jsem si, že je pořád puštěná místní stanice. Dévédéčka s Hvězdnými válkami zůstala aspoň pro dnešek zapomenutá.

"Jsi v pohodě?" zeptal se mě nakonec Erik tiše. Zase mě objal a já se k němu přitulila.

"Celkem jo."

"Věděli ti poldové něco nového o Heathovi?" zajímal se Damien.

"Jenom to, co už říkali ve zprávách," odpověděla jsem. "A jestli ano, mně nic nepověděli."

"Existuje něco, co bychom mohli udělat?" řekla Shaunee.

Zavrtěla jsem hlavou. "Budeme se prostě koukat na televizi a počkáme, co bude ve zprávách v deset."

Zamumlali něco na souhlas a pak jsme společně sledovali pár dílů Willa a Grace. Upírala jsem nevidoucí oči na obrazovku a přemýšlela o Heathovi. Mám nějaké tušení? Rozhodně ano. Ale to je stejný pocit, jako když zmizeli Chris Ford a Brad Higeons? Ne, tohle je jiné. Sama jsem nechápala, jaký v tom cítím rozdíl, ale instinkt mi napovídal, že přestože je Heath v nebezpečí, pořád ještě žije. Ještě.

Čím úporněji jsem na něj myslela, tím jsem byla nervóznější. Když začaly druhé večerní zprávy a rozvláčně se věnovaly nečekané sněhové bouři, která způsobila v Tulse a okolí dopravní kalamitu, netrpělivě jsem se vrtěla a záběry strašidelně prázdného centra města a hlavních silničních tahů, které vyvolávaly představu nějaké katastrofy typu pád meteoru nebo atomové války, mi vůbec nepřipadaly zajímavé. O Heathově zmizení nakonec neřekli nic nového, jenom že pátrací akci ztěžuje špatné počasí.

"Musím pryč." S těmi slovy jsem vstala a teprve v tu chvíli mi došlo, že nemám páru, kam vlastně chci jít a jak se tam dostanu.

"Kam, Červenko?" zeptal se Erik.

Najednou se mi vybavilo jedno místo, ostrůvek klidu ve světě zmítaném nepokojem, zmatkem a šílenstvím.

"Do stájí." Erik se na mě zadíval naprosto nechápavě a ostatní na tom nebyli o moc líp. "Lenobia mi dovolila, že můžu chodit hřebelcovat Persefonu, kdy chci." Zakroužila jsem ztuhlým krkem. "Úžasně mě to uklidňuje a přesně to teď potřebuju."

"Super. Koně jsem fajn. Takže jdeme za Persefonou," vyhrkl Erik.

"Chci být sama." Vyznělo to mnohem ostřeji, než jsem zamýšlela. Rychle jsem si k němu sedla a vzala ho za ruku. "Promiň. Potřebuju si všechno srovnat v hlavě, a proto musím být sama."

Jeho modré oči posmutněly, ale navzdory tomu se na mě pousmál. "Tak co kdybych tě doprovodil ke stájím a pak šel zpátky? Budu sedět u televize a čekat, jestli se ve zprávách neobjeví něco nového."

"To by bylo fajn."

Když jsem viděla, jak ustaraně se všichni mí kamarádi tváří, měla jsem hrozné výčitky, ale nenapadlo mě, jak bych je mohla uklidnit.

Ke stájím to nebylo daleko, a tak jsme si s Erikem ani nebrali kabáty. Ani jednoho z nás trocha zimy nerozhází.

"Ten sníh je parádní," poznamenal po chvíli. Někdo se asi celkem nedávno pokusil proházet v závějích cestičku, protože na chodníku byla pokrývka znatelně tenčí než všude kolem nás, ale i tak jsme se brodili závějemi, které nám sahaly do poloviny lýtek. Pořád vytrvale chumelilo.

"Matně si vzpomínám, že takhle sněžilo, když mi bylo šest nebo sedm. Zrovna byly vánoční prázdniny, takže nám kvůli tomu nemohla odpadnout škola. Hrozně mě to tenkrát naštvalo."

Erik jenom něco zabručel a dál už jsme šli mlčky. Obvykle nám takovéhle ticho nepřipadalo trapné, ale dnes jsme oba byli v rozpacích. Nevěděla jsem, co mám říct, jak to všechno napravit...

Erik si odkašlal. "Ty ho máš pořád ráda, viď? Víc než jenom jako svého bývalého."

Dlužila jsem mu pravdu a lží už jsem měla plné zuby. "Ano."

Dorazili jsme ke vchodu do stájí a zastavili se v kruhu žlutavého světla plynové lampy. Budova nás chránila před fujavicí, takže jsem si chvilku připadala, jako bych se ocitla v bublině v těžítku s padajícím sněhem.

"A co já?" zeptal se.

Zadívala jsem se na něj. "Tebe mám taky ráda, Eriku. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem se do toho takhle zamotala, ale prostě s tím nic nenadělám. A nebudu ti o Heathovi lhát. Myslím, že jsme se otiskli."

Zatvářil se překvapeně. "Tenkrát na té zdi? Červenko, já tam byl a viděl jsem vás. Skoro ses jeho krve nedotkla. Zkrátka tě jenom nechce ztratit, proto se chová jako posedlý. Ani se mu nedivím," dodal s poněkud křivým úsměvem.

"Sešli jsme se ještě jednou."

"Co?"

"Před pár dny. Nemohla jsem spát, tak jsem si zajela do Starbucks na Utica Square. Heath tam zrovna vylepoval plakáty s Bradovou fotkou. Vážně jsem se s ním už nikdy nechtěla sejít, a kdybych věděla, že tam bude, nehnula bych se ze školy ani na krok. Věř mi, Eriku."

"Ale sešli jste se."

Kývla jsem.

"A ty ses z něj napila?"

"Já... prostě se to stalo. Snažila jsem se ovládat, jenže on se řízl. Schválně. Úplně jsem nad sebou ztratila kontrolu." Pořád jsem mu pevně hleděla do očí a němě ho prosila, aby mi nic nevyčítal. Bylo mi jasné, že se se mnou v příští vteřině s největší pravděpodobností rozejde, a najednou mi došlo, jak strašně mi bude scházet. Rozhodně jsem si tím moc nepomohla, protože na mojí náklonnosti k Heathovi to nic neměnilo. "Mrzí mě to, Eriku. Takhle jsem to nechtěla, ale co se stalo, stalo se. Jsem teď s Heathem spoutaná a vůbec netuším, co si s tím počnu."

Ztěžka si povzdechl a smetl mi z vlasů pár vloček. "No, my dva spolu ale taky něco máme. A jednoho dne, pokud přečkáme tu zatracenou proměnu, budeme patřit ke stejnému druhu. Já nikdy nezestárnu, nestane se ze mě vrásčitý dědek a neumřu o sto let dřív než ty. Když budeš se mnou, upíři tě nebudou za tvými zády šeptem pomlouvat a lidé tě kvůli tomu nebudou nenávidět. Bude to normální. Správné." Přitáhl mě k sobě a vášnivě mě políbil. Chutnal studeně a sladce. Bezděky jsem ho objala kolem krku a začala mu pusu oplácet. Nejdřív jsem jen chtěla zaplašit bolest, kterou jsem mu způsobila. Potom se ale náš polibek prohloubil a přitiskli jsme se tělo na tělo. Nesežehla mě oslepující touha po krvi jako s Heathem, ale bylo to zatraceně příjemné, hřejivé a omamné. Krucinál, problém je v tom, že ho mám prostě ráda. Strašně ráda. A na tom, co říkal, bylo navíc hodně pravdy. Když se dám dohromady s ním, bude to správné. S Heathem ne.

Když jsme se od sebe odtrhli, ani jeden z nás nemohl popadnout dech. Pohladila jsem ho po tváři. "Vážně mě to mrzí."

Pootočil hlavu a políbil mi dlaň. "Něco vymyslíme."

"To doufám," zašeptala jsem spíš pro sebe. Pak jsem se od něj odlepila a vzala za starou železnou kliku. "Děkuju za doprovod. Nevím, za jak dlouho se vrátím. Nemusíš na mě čekat." Otevřela jsem dveře.

"Červenko, jestli ses s Heathem fakticky otiskla, měla bys být schopná ho najít," zarazil mě. Otočila jsem se k němu. Vypadal nesvůj, ale přesto vysvětloval dál. "Když budeš hřebelcovat tu svoji kobylku, mysli na Heatha. Zavolej ho. Jestli to jen trochu půjde, přijde za tebou. A i kdyby to nešlo, třeba aspoň zjistíš, kde je. Jestli je váš otiskl dost silný, mělo by to jít."

"Dík, Eriku."

Usmál se, ale moc vesele nevypadal. "Tak zatím, Zoey." Vykročil do vánice a bílá clona ho brzy pohltila.

Hřejivá vůně sena a čistý, suchý koňský pach ostře kontrastovaly se studeným vzduchem venku. Ve stájích svítilo jen pár plynových lamp a vládlo tam pološero. Koně ospale žvýkali a někteří funěli. Znělo to trochu jako chrápání. Oklepala jsem si z mikiny a vlasů sníh a rozhlížela se, jestli neuvidím Lenobiu, ale vypadalo to, že kromě koní tu není živé duše. Zamířila jsem do sedlovny.

Vůbec jsem se nezlobila, že tu nikdo není. Potřebovala jsem přemýšlet a ne někomu vysvětlovat, co tady pohledávám uprostřed noci, když venku řádí sněhová bouře.

Fajn. Pověděla jsem Erikovi pravdu o Heathovi a on mi nedal kopačky. Jasně, záleží taky na tom, co bude s Heathem dál. Třeba mi ty kopačky ještě dá. Jak můžou takové ty typické školní běhny chodit s deseti klukama naráz? Já mám dva a jsem z toho úplně na šrot. Hlavou mi prolétla provinilá vzpomínka na Lorenův sexy úsměv a úchvatný hlas. Popadla jsem hřeblo a kartáč na hřívu a kousla se do rtu. Tím pádem mám vlastně tři kluky, což je absolutní úlet. Radši jsem se rozhodla, že problémů mám dost i beztoho a pochybné flirtování s učitelem počítat nebudu. Kdyby tak Erik věděl, kolik nahé kůže jsem Lorenovi ukázala... Otřásla jsem se. Nejradši bych si dala kopačky sama. Ode dneška se budu Lorenovi vyhýbat na sto honů, a když se s ním náhodou přece jen potkám, budu se k němu chovat jako k ostatním učitelům. Takže žádné flirtování. Bezva. Teď už zbývá jen vymyslet, co si počnu s Erikem a Heathem.

Vešla jsem do Persefonina stání a pověděla jí, jaká je krásná a rozkošná. Rozespale a překvapeně zafrkala, a když jsem jí dala pusu na hebký nos, přejela mi tlamou po tváři. Pustila jsem se do hřebelcování, kobylka vzdychla a přenesla na mě váhu.

Rozhodně nemá smysl trápit se tím, jestli chci chodit s Erikem, nebo s Heathem, dokud nebude Heath v bezpečí. (Odmítala jsem byť jen pomyslet na možnost, že už není naživu.) Pomaličku se mi povedlo utišit chaotické, pomotané a zmatené myšlenky, které se mi honily hlavou. Vlastně jsem ani nepotřebovala, aby mě Erik upozornil, že bych mohla Heatha najít sama. Právě tahle možnost (kromě jiného) mě celou dobu tak hrozně zneklidňovala. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že jsem se bála. Bála jsem se, co bych mohla najít, a ještě víc toho že nenajdu nic. Bála jsem se, že nebudu mít dost síly to zvládnout. Smrt Stevie Rae pro mě byla hrozná rána a pochybovala jsem, že zrovna teď jsem ve stavu někoho zachraňovat.

Až na to, že jsem neměla na vybranou.

Takže... myslím na Heatha... Nejdřív se mi vybavilo, jaký to byl na základce roztomilý chlapeček. Ve třetí třídě měl mnohem světlejší vlasy než teď, trčely mu do všech stran jako sláma. Tenkrát mi poprvé řekl, že mě má rád a že si mě jednou vezme. Já byla ve druhé třídě a pochopitelně jsem ho vůbec nebrala vážně. No uznejte, byla jsem sice skoro o dva roky mladší, ale zato o hlavu vyšší. Připadal mi celkem fajn, ale byl kluk, a tím pádem hrozný pitomec.

Za pár let mi pořád přišel pitomý, ale vyrostl a nabral svaly. Někde mezi třetí a jedenáctou třídou jsem ho vážně brát začala. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mi dal první opravdickou pusu. Jak mi bušilo srdce a šimralo mě v břiše. Vzpomněla jsem si, jak je milý, jak tvrdil, že jsem krásná, i když jsem měla děsnou rýmu a nos červený jako ředkvička. Jak se umí chovat jako džentlmen ze staré školy. Ještě mu nebylo ani devět, a už mi otevíral dveře a nosil mi učebnice.

Potom jsem si připomněla den, kdy jsme se viděli naposled. Byl tak skálopevně přesvědčený, že patříme k sobě, a vůbec se mě nebál, dokonce se řízl a nabídl mi svoji krev. Zavřela jsem oči a opřela se o Persefonin hebký bok. Vzpomínky na Heatha mi plynuly za víčky jako film. Vtom se obraz proměnil, zaútočily na mě cizorodé vjemy – tma, vlhko, zima. Žaludek se mi sevřel děsem. Zalapala jsem po dechu, ale oči dál držela pevně zavřené. Snažila jsem se na Heatha plně soustředit, jako když jsem se onehdy přenesla do jeho ložnice, ale tohle spojení bylo jiné, mnohem míň jasné a zahlcené negativními pocity. Zkoncentrovala jsem se, jak nejvíc to šlo, a zkusila udělat, co mi radil Erik. Zavolala jsem na něj.

Vyslovila jsem to nahlas, ale zároveň jsem do toho vložila i veškerou duševní sílu. "Heathe, pojď ke mně. Volám tě, Heathe. Chci, abys hned přišel. Je mi jedno, kde jsi, prostě se seber a pojď sem!"

Nic. Žádná odpověď. Ani náznak reakce. Dál jsem vnímala jen studený strach a vlhko. Zavolala jsem znovu. "Heathe! Pojď ke mně!" Tentokrát jsem pocítila nával frustrace, který vzápětí vystřídalo zoufalství, ale pořád jsem nic neviděla. Zjistila jsem sice, že za mnou přijít nemůže, ale pořád jsem netušila, kde je.

Proč jsem se k němu poprvé dokázala přenést tak snadno? Co dělám jinak? Taky jsem na něj tehdy myslela, přesně jako teď. Myslela jsem na... na co?

Potom mi zahořely tváře, protože mi došlo, co mě k němu předtím dovedlo. Nevzpomínala jsem na to, jaký byl roztomilý klučina ani jak příjemně jsem se s ním cítila. Myslela jsem na to, jak piju jeho krev... vysávám ho... na žhavou rozkoš, kterou mi to působí.

No, když to jinak nejde...

Zhluboka jsem se nadechla a vybavila si jeho krev. Chutnala jako tekutá touha, teplá, hustá, elektrizující. Probudila v mém těle místa, která dřív nanejvýš lehce pootevřela oko. Právě tahle místa po něm teď zoufale žíznila. Chci se napít jeho sladké krve, nechat ho, aby se mě dotknul, poznat jeho tělo, chuť...

Nezřetelný temný obraz se náhle naprosto nečekaně projasnil. Pořád tam byla tma, ale ta pro moje noční vidění nepředstavovala problém. Nejdřív jsem neměla potuchy, na co se vlastně dívám. Byla to nějaká divná místnost. Spíš než opravdický pokoj připomínala výklenek v jeskyni nebo v tunelu. Zdi byly klenuté a vlhké. Těch pár paprsků světla pocházelo ze špinavé začouzené lucerny, která visela na zrezivělém háku, jinak tam vládla naprostá tma. Leželo tam něco, co jsem zprvu považovala za haldu špinavého oblečení, ale vtom se to pohnulo a zasténalo. Už jsem se nemusela chytat stébla, spojení zesílilo. Připadalo mi, že se vznáším přímo v místnosti, a když jsem Heatha poznala po hlase, připlula jsem k němu blíž.

Ležel stočený do klubíčka na matraci plné fleků. Zápěstí a kotníky měl spoutané lepicí páskou a z několika šrámů na krku a pažích mu tekla krev.

"Heathe!" Nebylo mě doopravdy slyšet, ale on prudce zvedl hlavu, jako bych mu křikla přímo do ucha.

"Zoey? Jseš to ty?" Vytřeštil oči, posadil se a divoce se rozhlédl. "Běž odsud, Zoey! Jsou to cvoci. Zabijou tě, jako zabili Chrise a Brada." Začal sebou házet a úporně se snažil přetrhnout pouta, jenomže si akorát čím dál víc rozdíral zápěstí.

"Heathe, nech toho! Nemusíš se bát, jsem v bezpečí. Nejsem tu doopravdy."

Přestal se zmítat a zamžoural do tmy, jako by mě hledal. "Ale já tě slyším."

"Slyšíš mě jen uvnitř svojí hlavy. Otiskli jsme se a jsme teď propojení."

Úplně nečekaně se zazubil. "To je hustý, Zo."

V duchu jsem obrátila oči v sloup. "Fajn, Heathe, teď dávej pozor. Kde jsi?"

"Nebudeš tomu věřit, Zo, ale pod Tulsou."

"Jak to myslíš?"

"Pamatuješ na děják s Shaddoxem? Jednou nám vykládal o tunelech, který lidi vykopali pod městem, když byl ve dvacátých letech ten zákaz pití nebo něco."

"Prohibice," upřesnila jsem.

"Jo, to je ono. V jednom z těch tunelů jsem."

Chvilku jsem zůstala úplně oněmělá. Nejasně jsem si vzpomínala, že jsme se v dějepisu o takových tunelech doopravdy učili, a hrozně mě překvapilo, že právě Heath (zrovna pilný student není, to mi věřte) si něco takového zapamatoval.

Evidentně pochopil, proč mlčím, a ušklíbl se. "Šlo tam o pašování chlastu. Děsně se mi to líbilo."

Znovu jsem v duchu protočila oči. "Pověz mi, jak se tam dostanu."

Zavrtěl hlavou a v obličeji se mu rozhostil dobře známý zarputilý výraz. "Ani náhodou. Zabijou tě. Běž ohlásit poldům, ať sem pošlou jednotku rychlýho nasazení nebo něco."

Přesně to jsem chtěla udělat. Vytáhnout z kapsy vizitku detektiva Marxe, zavolat mu a nechat ho, ať všechno vyřeší za mě.

Bohužel to nešlo.

"Kdo jsou ti tví ‚oni‘?" zeptala jsem se.

"Ehe?"

"Ti, co tě unesli. Kdo to je?"

"Nejsou to lidi, ale ani upíři, i když pijou krev. Vůbec nejsou jako ty, Zo. Jsou..." Odmlčel se a otřásl. "Jiný. Odporný."

"Oni pili tvoji krev?" Zaplavila mě neovladatelná zuřivost a málem jsem vybuchla vzteky. Nejradši bych někoho seřvala, zaječela na něj On patří mně! Silou vůle jsem se trochu uklidnila.

"Jo," odpověděl a zhnuseně se zašklebil. "Ale pořád si stěžujou. Moje krev prej nechutná, jak má. Proto jsem asi ještě naživu." Ztěžka polkl a trochu zbledl. "Není to, jako když ze mě piješ ty, Zo. To se mi líbí. Když to dělají oni, je to... nechutný. Oni sami jsou nechutný."

"Kolik jich tam je?" procedila jsem přes zaťaté zuby.

"To nevím jistě. Je tady děsná tma a oni vždycky chodí ve skupinkách, tak jako namáčknutý na sebe, jako by se báli bejt sami. Jenom tři jsou jiný. Jeden se jmenuje Elliott, další je Venuše – divný jméno, co? – a ta poslední Stevie Rae."

Stáhl se mi žaludek. "Nemá Stevie Rae náhodou krátké kudrnaté blond vlasy?"

"Jo. Je něco jako kápo, ostatní ji poslouchají."

Heath právě potvrdil moje obavy. Policii zkrátka zavolat nemůžu.

"Dobře. Dostanu tě odtamtud. Řekni mi, kudy se do toho tvého tunelu jde."

"Zavoláš poldy?"

"Ano," zalhala jsem.

"Ne. Lžeš."

"Nelžu!"

"Zo, já to poznám. Cítím to. To bude tím, jak jsme propojený." Rošťácky se ušklíbl.

"Já do toho policii zatáhnout nemůžu."

Odněkud z tunelu se ozval šramot, který mi připomněl laboratorní krysy, co jsme je v semináři z biologie nechali běhat bludištěm. Heathovi okamžitě zamrzl úsměv a zmizel i ruměnec, který mu vyrazil na tvářích, když jsme spolu mluvili.

"Koukni, na vytáčky není čas." Zavrtěl hlavou, ale okřikla jsem ho. "Poslouchej! Mám nadpřirozené schopnosti. Ti..." Zarazila jsem se. Neměla jsem potuchy, jak mám té smečce tvorů, do které patřila i moje mrtvá nejlepší kámoška, vlastně říkat. "Ty potvory mi neublíží."

Nic na to neřekl, ale nevypadal moc přesvědčeně. Krysí hemžení se ozvalo zřetelněji.

"Říkal jsi přece, že poznáš, když lžu. To znamená, že to funguje i naopak. Určitě poznáš, když mluvím pravdu." Zdálo se mi, že jsem ho trošku zviklala, a tak jsem přitlačila na pilu. "Přemýšlej přece. Povídal jsi, že si pamatuješ útržky z té noci, kdy jsi za mnou přišel k muzeu Philbrook. Tenkrát jsem ti zachránila život, Heathe. Ne policajti. Ne dospělí upíři. Já. A dokážu to znovu." Potěšilo mě, že zním mnohem sebejistěji, než jsem se ve skutečnosti cítila. "Řekni mi, kde jsi."

Chvíli uvažoval, a zrovna když jsem na něj chtěla začít ječet, prohlásil: "Víš, jak je ve městě to staré nádraží?"

"Ano, je vidět z uměleckého centra, kam jsme šli loni na moje narozky na Fantoma. Je to ono?"

"Jo. Odtáhli mě do sklepa. Dostali se dovnitř dveřma, přes který je stažená roleta. Je stará a rezavá, ale dá se zvednout. Vchod do tunelu je pod kanálovou mříží."

"Bezva..."

"Počkej, to není všechno. Těch tunelů je tady spousta. Vypadají spíš jako jeskyně. Když jsme to brali v dějáku, představoval jsem si to úplně jinak. Jsou tmavý, vlhký a odporný. Dej se prvním doprava a pořád se drž vpravo. Jsem na konci jednoho z nich."

"Dobře. Budu tam co nejdřív."

"Buď opatrná, Zo."

"Neboj. A drž se."

"Pokusím se." Kromě šramotu se teď ozývalo ještě syčení. "Ale radši bys sebou měla hodit."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře