29.Kapitola

4. únor 2012 | 16.13 |

Plamen v mých dlaních zaprskal a zhasl, protože jsem se na něj úplně přestala soustředit. "Stevie Rae!" Vykročila jsem k ní, ale pak jsem se na ni pořádně podívala a ztuhla jako solný sloup. Byla to hrůza – ani v mojí snové vizi nevypadala takhle děsivě. Nešlo ani tak o to, že byla bledá a hubená, ani o ten strašlivě nemístný pach, který kolem ní visel jako clona. Nejhorší byl její výraz. Když Stevie Rae ještě žila, byla to nejlaskavější osoba, jakou jsem kdy poznala. Ať se s ní stalo cokoli, ať už byla mrtvá, nemrtvá nebo nějak záhadně vzkříšená, působila úplně jinak. Oči měla kruté a vyhaslé. Ve tváři se jí nezračily vůbec žádné emoce. Vlastně až na jednu. Nenávist.

"Stevie Rae, co se ti stalo?"

"Umřela jsem." Z jejího hlasu zbyl jen pokřivený, k nepoznání změněný stín. Pořád vyslovovala ledabyle, ale už to nepůsobilo dětsky a roztomile. Mluvila jako nějaká holka z ulice.

"Jsi duch?"

"Duch?" Rozesmála se, ale znělo to řezavě a nepříjemně. "Do háje, to teda vážně ne."

Zaplavil mě příval naděje, až jsem se málem zapotácela. "Takže jsi naživu?"

Ohrnula ret a sarkasticky se ušklíbla. Ten výraz jí byl tak naprosto cizí, že se mi z toho zvedl žaludek. "Technicky vzato jsem naživu, ale ve skutečnosti je to trochu složitější. Asi bych se tím měla trápit, ale naštěstí už nejsem tak bezelstná jako dřív."

No, aspoň na mě nesyčela jako ten hnusák Elliott. Stevie Rae je naživu. Stal se zázrak. Pevně jsem se na tu myšlenku upnula, spolkla strach i odpor, a než se stačila rozkoukat (případně uhnout nebo mě kousnout), vrhla jsem se k ní a navzdory smradu ji sevřela v náručí. "Jsem tak strašně ráda, žes neumřela!" zašeptala jsem jí do ucha.

Bylo to jako objímat dost nevábný šutr. Nepokusila se mi vytrhnout. Ani mě nepokousala. Vlastně nezareagovala vůbec nijak, zato ostatní ano. Začali syčet a mumlat. Pustila jsem ji a ustoupila zase zpátky.

"Už na mě víckrát nesahej," řekla.

"Stevie Rae, mohly bychom se pak někde sejít a popovídat si? Nejdřív musím Heatha odvézt domů, ale pak se hned vrátím. Nebo bys se mnou mohla jet zátky do školy, co ty na to?"

"Ty vůbec nic nechápeš, viď?"

"Chápu, že se ti stalo něco zlého, ale pořád jsi moje nejlepší kamarádka. Něco vymyslíme."

"Zoey, ty nikoho nikam nepovezeš."

"Dobře." Schválně jsem předstírala, že jsem její výhrůžku nepochopila. "Tak já tady zůstanu a promluvíme si hned, ale..." Významně jsem se podívala po zlostně syčících příšerách. "Zrovna moc soukromí tu mít nebudeme a je to tady dost odporné."

"Prossstě je zzzabij!" zavrčel Elliott za zády mojí kámošky.

"Drž hubu, Elliotte!" zaječely jsme na něj obě zároveň. Pohlédly jsme na sebe a přísahám, že se v jejích očích kmitlo něco jiného než zlost a krutost.

"Víššš dobře, že je nesssmíme nechat naživu, když násss viděli," nedal se Elliott. Ostatní se pohnuli o krok vpřed a nenávistně něco mumlali na souhlas.

Pak ze smečky vystoupila nějaká holka. Kdysi musela být krásná. I teď v sobě měla jakýsi nelidský bizarní půvab. Byla vysoká, blonďatá a pohybovala se ladněji než ostatní. Její rudé zornice ale hořely zlobou.

"Jestli to nesvedeš, udělám to já. Začnu tím klukem, mně je jedno, že má krev zkaženou otiskem. Je teplá a je z živého těla, to mi stačí," prohlásila a přitančila blíž k Heathovi.

Zastoupila jsem jí cestu. "Sáhni na něj a jsi mrtvá. Pokud teda můžeš umřít dvakrát."

Holka se syčivě rozesmála, ale Stevie Rae se na ni utrhla: "Padej zpátky mezi ostatní, Venuše. Dokud nedám rozkaz, nikoho zabíjet nebudeš."

Venuše. To jméno mi bylo povědomé. "Venuše Davisová?" vyhrkla jsem.

Hezká blondýna přimhouřila oči. "Odkud mě znáš, mládě?"

"To tě nemusí zajímat," řekl Heath a postavil se přede mě. Použil tón, kterému jsem říkávala "naštvaný fotbalista". Znělo to drsně, rozzuřeně a i hluchý by poznal, že hodlá někomu zmalovat ksicht. "Už vás mám plný zuby, zrůdy zasraný."

"Jak se ta věc opovažuje mluvit?" zaprskala Stevie Rae.

S povzdechem jsem obrátila oči v sloup. Pro jednou jsem s Heathem souhlasila – i já jsem těch poděsů měla po krk. Byl nejvyšší čas odsud vypadnout a taky nejvyšší čas, aby se moje nejlepší kámoška začala chovat jako osoba, kterou jsem na okamžik zahlédla v jejích očích. "On není žádná věc. To je přece Heath, pamatuješ, Stevie Rae? Chodila jsem s ním."

"Zo! My spolu přece pořád chodíme."

"Ale Heathe. Už jsem ti říkala, že by nám to neklapalo."

"No tak, Zo, otiskli jsme se a to znamená, že do konce života budeme spolu, brouku!" Zakřenil se na mě, jako kdybychom byli na maturitním plese a ne mezi nemrtvými příšerami, které nás chtějí sežrat.

"To byla jen náhoda a rozhodně si o tom musíme promluvit, ale teď na to fakticky není nejvhodnější chvíle."

"Zo, nemluv nesmysly. Já vím, že mě miluješ." Jeho úsměv ani na vteřinu nezakolísal.

"Heathe, ty jsi ten nejtvrdohlavější mužský, jakého znám." Mrkl na mě a já se neubránila úsměvu. "No dobře. Miluju tě."

"Co to vyvádějí?" zavrčel Elliott. Ostatní příšery se k nám výhružně nakláněly a Venuše se nenápadně posunula blíž k Heathovi. Přiměla jsem se zůstat v klidu, i když bych se nejradši začala třást nebo se rozkřičela. Místo toho jsem zničehonic ucítila příliv trochu nepatřičné sebedůvěry. Podívala jsem se na Stevie Rae a vtom mě napadlo, co mám říct. Dala jsem ruce v bok a otočila se k ní.

"Jen mu to pověz. Pověz jim to všem."

"Co jim mám povědět?" Vztekle přimhouřila rudé oči.

"Pověz jim, co to vyvádíme. Ty to víš. Já vím, žes nezapomněla, co to je."

Zkřivila tvář, a když promluvila, znělo to, jako by z ní ta slova někdo páčil. "Lidskost! Chovají se jako lidé."

Příšery začaly prskat, jako by je polila svěcenou vodou. (Ale upozorňuju vás, že to na upíry nefunguje! Je to jen další hloupý výmysl.)

"Lidskost je slabost! Proto jsme silnější než oni," vykřikla Venuše a ohrnula rty. "Tuhle slabinu už nemáme."

Nevěnovala jsem jí jediný pohled. Jí, Elliottovi ani nikomu jinému z té zatracené smečky potvor. Visela jsem očima na Stevie Rae. Nedovolila jsem jí uhnout pohledem a nedovolila jsem to ani sobě, i když mi z těch rozzuřených rudých zornic naskakovala husí kůže.

"Kecáš," řekla jsem.

"Má pravdu," ozvala se Stevie Rae chladně a nepřátelsky. "Když jsme umřeli, umřela v nás i poslední stopa lidskosti."

"V ostatních možná, ale v tobě ne. Tomu nevěřím."

"Nic o tom nevíš, Zoey."

"Ani nemusím. Znám tebe a znám naši bohyni, víc nepotřebuju."

"Ona už není moje bohyně."

"No jasně, a tvoje maminka už není tvoje maminka, viď?" Evidentně jsem se trefila do černého, protože sebou škubla, jako by ji někdo píchnul.

"Žádnou maminku nemám. Už nejsem člověk."

"Nepovídej, to je novina. Já už technicky vzato taky nejsem člověk. Procházím proměnou, takže jsem tak trochu od obojího. Jediný opravdový člověk tady je Heath."

"Hele, nic ve zlým. Já vám nečlověčenství rozhodně nevyčítám," přispěl do diskuse Heath.

Povzdychla jsem si. "Heathe, slovo nečlověčenství neexistuje. Říká se nelidskost."

"Já vím, Zo, nejsem blbej. Prostě jsem vymyslel neologismus."

"Neologismus?" Fakticky vyslovil něco takového?

Přikývl. "Učili jsme se o tom v literce. Neologismy jsou hrozně důležitý..." Udělal dramatickou pauzu a přísahám, že i příšery mu v tu chvíli visely na rtech jak očarované. 
"... v poezii."

Přestože jsme byli v dost šílené situaci, rozesmála jsem se. "Ty ses doopravdy začal učit!"

"Vždyť jsem ti to říkal." Zazubil se a vypadal v tu chvíli totálně k sežrání.

"Dost!" Hlas Stevie Rae se odrazil od klenutých stěn tunelu v několikanásobné ozvěně. "Už mě to nebaví." Obrátila se k nám zády. "Viděli nás. Vědí toho moc. Musejí zemřít. Zabijte je." Pak odešla.

Tentokrát se Heath s nějakým odstrkováním nezdržoval. Prostě se otočil, a než jsem se stačila vzpamatovat, nabral mě ramenem, až jsem se zapotácela a kecla si na tu odpornou matraci. Pak se obrátil zpátky k rozzuřeným nemrtvým zrůdám, které se k nám pomalu stahovaly, rozkročil se, zaťal ruce v pěst a zavrčel jako správný fotbalový Tygr z Broken Arrow.

"Tak pojďte, vy sráči!"

No, ne že bych si jeho mužné odvahy nevážila, ale tohle si v té svojí blonďaté kebuli nesrovnal úplně nejlíp. Vyskočila jsem a soustředila svoji sílu.

"Ohni, potřebuju tě ještě jednou!" Tentokrát jsem ta slova vykřikla autoritativním hlasem velekněžky. Z dlaní mi vyšlehly plameny a vyšplhaly mi až k ramenům. Hrozně ráda bych si je pořádně prohlédla a užila si, že mi sice hoří kůže, ale vůbec to nepálí, jenomže na to nebyl čas. "Uhni, Heathe."

Ohlédl se a vytřeštil na mě oči. "Zo?"

"V pohodě. Prostě uhni!"

Uskočil mi z cesty a já, obklopená plameny, vykročila vpřed. Příšery ode mě couvaly, ale stejně pořád chňapaly po Heathovi.

"Nechte toho!" zaječela jsem na ně. "Padejte od něj a nechte nás projít. Hned. Jestli se nás pokusíte zastavit, zabiju vás a něco mi říká, že tentokrát už to bude doopravdy." Upřímně řečeno, nikoho jsem zabíjet nechtěla, fakticky ne. Mnohem radši bych odsud Heatha dostala pryč, pak se vrátila za Stevie Rae a přinutila ji vysvětlit, jak se stalo, že mláďata, která všichni považují za mrtvá, jsou až moc živá, mají mizernou náladu, svítí jim oči a smrdí po plísni a špíně.

Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Otočila jsem se právě včas, protože jedna z příšer skočila po Heathovi. Napřáhla jsem ruku a vrhla po ní plamen, jako by to byl míč. Příšera zaječela a vzplála. V tu chvíli jsem ji poznala a málem jsem se pozvracela. Byla to Elizabeth bez příjmení, ta milá holka, co umřela minulý měsíc. Její tělo se teď škvařilo na zemi. Kolem se šířil zápach zkaženého masa a hniloby, což bylo asi všechno, co zbylo z její bezduché schránky.

"Větře a vodo! Volám vás!" vykřikla jsem. Kolem mě zavířil vzduch vonící jarním deštěm a na vteřinu jsem zahlédla Damiena s Erin, jak sedí na zkřížených nohou vedle Shaunee. Oči měli pevně zavřené a drželi svíce v barvách svých živlů. Ukázala jsem hořícím prstem na Elizabethino doutnající tělo a vzápětí se na něj snesla prudká sprcha dešťových kapek. Zbyl jen oblak nazelenalého kouře, který odvál chladivý vánek kamsi do hlubin tunelů. Po odporném smradu nezůstalo ani památky.

Znovu jsem se otočila k příšerám. "Takhle dopadne každý, kdo se nás pokusí zastavit." Naznačila jsem Heathovi, ať jde přede mě, a couvala za ním, pořád čelem ke smečce.

Ta se vydala za námi. Jak jsme se proplétali spletí tmavých tunelů, občas jsem je ztratila z očí, ale pořád jsem slyšela jejich šouravé kroky a přidušené vrčení. Za nějakou dobu jsem pocítila náhlou slabost. Připadala jsem si jako mobil, kterému uprostřed sáhodlouhého hovoru začínají docházet baterky. Nechala jsem uhasnout plameny až na jeden malý mihotavý, který mi plápolal v pravé dlani. Bez něj by Heath neviděl ani na krok a já ho vést nemohla, pořád jsem hlídala, jestli po nás někdo nejde. Minuli jsme ještě dvě odbočky, ale pak už jsem musela na Heatha zavolat, ať zastaví.

"Musíme dál, Zo. Já vím, že máš úžasný superschopnosti, ale ty hnusáci jsou v přesile, je jich tady mnohem víc než těch pár, cos viděla. Nemám páru, jestli bys stačila na všechny." Pohladil mě po tváři. "Neber si to osobně, ale vypadáš děsně."

A to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítila... "Mám nápad." Zrovna jsme zahnuli za roh a tunel byl v tom místě tak úzký, že jsem nemohla ani pořádně rozpažit. Vrátila jsem se k nejužšímu úseku. Heath chtěl jít se mnou, ale já zavrtěla hlavou. "Běž tamhle." Mávla jsem po směru, kterým jsme předtím šli. Zamračil se, ale poslechl.

Obrátila jsem se k němu zády a soustředila se. Zvedla jsem ruce a pomyslela na čerstvě zoraná pole a krásné neposečené oklahomské louky, na zemi, v jejíchž útrobách se právě nacházím... zemi, která je pode mnou i nade mnou...

"Země! Volám tě!" Za zavřenými víčky se mi mihl přelud Stevie Rae. Ne té roztomilé Stevie Rae, kterou jsem znala dřív a která se samým úsilím vždycky tak legračně mračila nad svojí zelenou svíčkou. Tahle se krčila v koutě tmavé chodby. Obličej měla vyzáblý, bílý a oči jí rudě svítily. Tentokrát ale nevypadala jako bezcitná parodie sebe samé. Její krutá maska sklouzla. Nepokrytě brečela a ve tváři měla zoufalý výraz. Aspoň něco, pomyslela jsem si. Rázně jsem máchla pažemi a velitelsky zavolala: "Zavři se!" Ze stropu tunelu začala padat hlína a kamení, nejdřív jenom sem tam nějaký kamínek, ale za okamžik už to byla úplná lavina. Zahradila tunel a rozzuřené vrčení i sykot rázem utichly.

Zmocnila se mě strašná slabost. Zapotácela jsem se.

"Držím tě, Zo." Zachytily mě Heathovy silné paže a já se o něj chvilku opřela. Cestou se mu zase otevřelo pár škrábanců a do nosu mě uhodila lákavá vůně jeho krve.

"Na dlouho je to nezastaví," hlesla jsem tiše a snažila se nemyslet na to, jak ráda bych olízla stružku krve, která mu stéká po tváři. "Ústí sem spousta dalších tunelů. Určitě si brzo najdou nějakou jinou cestu."

"To je dobrý, Zo." Pořád mě objímal, ale trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. "Vím, co potřebuješ. Cítím to. Když se ze mě napiješ, vrátí ti to sílu." Usmál se a oči mu ztmavly. "Mně to nevadí," dodal. "Chci to."

"Heathe, sám toho máš tak akorát. Kdo ví, kolik krve už jsi ztratil, brát ti ještě další mi nepřijde jako dobrý nápad." Odmítla jsem, ale hlas se mi chvěl touhou.

"To si děláš srandu, ne? Takovej namakanej fotbalista jako já má krve vždycky dost," prohlásil provokativně. Potom ale zvážněl. "Tobě bych dal třeba i poslední kapku." Zadíval se mi do očí, setřel si rudou šmouhu prstem, rozmázl si krev po dolním rtu, sklonil se a políbil mě.

V ústech se mi rozlila hříšná sladkost a celé tělo mi zahořelo rozkoší a energií. Heath se odtáhl a pootočil, abych měla šrám na jeho tváři přímo u nosu. Neodolala jsem a olízla ho. Jakmile ucítil dotek mého jazyka, zasténal a přitiskl se ke mně boky. Zavřela jsem oči a znovu přejela jazykem...

"Zabij mě!"

Kouzlo Heathovy krve rozmetal zoufalý hlas Stevie Rae.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře