32.kapitola

4. únor 2012 | 16.16 |

"Vážně si to nerozmyslíš?" zeptal se detektiv Marx asi tak po stopadesáté.

"Ne." Vyčerpaně jsem zavrtěla hlavou. "Nerozmyslím." Byla jsem tak šíleně utahaná, že bych nejradši usnula přímo v poldově obřím teréňáku. Jenže to nešlo. Noc ještě neskončila. A já taky ještě neměla všechno hotové.

Detektiv si povzdychl a já po něm blýskla úsměvem.

"Budete mi prostě muset věřit," prohlásila jsem a vzpomněla si, že mi dneska sám říkal něco podobného.

"Moc nadšený z toho nejsem."

"Já vím a omlouvám se, ale pověděla jsem vám všechno, co jsem mohla."

"Že Heatha a ty druhé dva kluky unesl nějaký úchylný bezdomovec?" Zavrtěl hlavou. "Na tom mi něco nesedí."

"Neumíte náhodou tak trochu číst myšlenky?" zavtipkovala jsem z posledních sil.

"Kdybych uměl, asi bych poznal, co přede mnou tajíš." Znovu zavrtěl hlavou. "Tak mi ještě vysvětli, proč jsi ztratila paměť."

Odpověď už jsem měla rozmyšlenou. "Prožila jsem silné trauma a moje podvědomí všechny ty hrůzy jednoduše zablokovalo. Využila jsem svoje nadání pro všech pět živlů a blok odstranila."

"A proto jsi trpěla těmi hroznými bolestmi?"

Pokrčila jsem rameny. "Vypadá to tak. Teď už mě nic nebolí a to je hlavní."

"Hele, Zoey, mně nic nenamluvíš. Podle mě se tady něco děje a ty mi to jen nechceš říct. Ale mně vážně můžeš věřit."

"Já vím." Věřila jsem mu, jenomže zároveň věděla, že některá tajemství si zkrátka musím nechat pro sebe. Nesmím o nich mluvit ani s tímhle neskutečně fajn detektivem. Prostě s nikým.

"Nemusíš se do ničeho pouštět sama. Pomůžu ti. Jsi ještě dítě, středoškolačka." Bylo jasné, že je ze mě totálně rozhozený.

Pevně jsem se mu zadívala do očí. "Ne. Jsem upíří mládě, předsedkyně Dcer temnoty a učednice velekněžky. To je přece jen trochu víc než středoškolačka. Dala jsem vám slib a od sestry určitě víte, že ho nesmím porušit. Přísahám, že jsem vám řekla všechno, co jsem mohla, a jestli se ztratí nějaký další kluk nebo holka, najdu vám je." Sice jsem úplně nevěděla, jak to případně udělám, ale přísaha ve mně vyvolala dobrý pocit, a tak jsem si byla jistá, že mi ji Nyx pomůže dodržet. Ani tak to ale nebude lehké... Jenže tady jde o bezpečí Stevie Rae! Nikdo o ní nesmí vědět, a tím pádem ani o ostatních příšerách.

Marx si znovu povzdychl, vylezl z auta a obešel ho, aby mi pomohl ven. Zbytečně hlasitě přitom dupal a něco si mumlala pod vousy. Když jsme došli ke vchodu do hlavní školní budovy, rozcuchal mi vlasy (jako bych byla malá!) a řekl: "Dobře, ať je po tvém. Stejně mi nic jiného nezbývá."

To vystihl naprosto přesně.

Vešla jsem dovnitř. Okamžitě mě obklopila hřejivá domácká vůně kadidla a oleje a nevtíravé světlo plynových lamp, jejichž plameny na mě kývaly jako nadšení přátelé.

A když jsme u těch nadšených přátel...

"Zoey!" vyjekla jednohlasně dvojčata a zničehonic jsem se ocitla mezi nimi jako v lisu. S brekem mě objala, vynadala mi, že se o mě hrozně bála, a potom začala jedna přes druhou vykládat, jak cítily, když jsem se napojila na jejich živly. Pak se na mě vrhl Damien a nakonec jsem se ocitla v Erikově silné náruči. Přitiskl mě k sobě a šeptal, jak moc se o mě bál a jak je rád, že se mi nic nestalo. Chvíli jsem si jeho objetí užívala. Budu si muset rozmyslet, jak to s ním a Heathem vyřeším, ale ne teď. Teď jsem moc unavená a musím se připravit na setkání s...

"Zoey, tys nám ale dala."

Vyvinula jsem se z Erikova objetí a otočila se k Neferet.

"Mrzí mě to. Vážně jsem vás nechtěla takhle rozrušit," vyhrkla jsem. Ani to nebyla vyložená lež. Doopravdy jsem neměla v úmyslu někoho rozrušit nebo vyděsit.

"No, vždyť se zas tolik nestalo, zlatíčko. Jsme rádi, že jsi zase v pořádku doma." Věnovala mi ten svůj nádherný mateřský úsměv, ze kterého sálala láska, světlo a dobrota, a i když jsem dobře věděla, co se za ním skrývá, sevřelo se mi srdce a ze všech sil jsem zadoufala, že se třeba pletu a Neferet je přece jen tak báječná, jak jsem si myslela dřív.

Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra, zazněla mi v hlavě slova bohyně a dodala mi sílu.

"No, pro nás je Zoey každopádně hrdinka," ozval se detektiv Marx. "Nebýt jejího zvláštního propojení s tím chlapcem, asi bychom ho nenašli a nezachránili."

"Ano, o tomhle drobném problému si se Zoey budu muset popovídat." Přísně na mě pohlédla, ale tón jejího hlasu všem okolo naznačoval, že je to vlastně maličkost a doopravdy se na mě nezlobí.

Kdyby věděli...

"Detektive, chytili jste toho, kdo ty chlapce unášel?" zeptala se velekněžka.

"Ne, utekl, než jsme přijeli, ale na nádraží zůstala spousta stop. Někdo tam evidentně žije a zdá se, že tam má něco jako základnu. Určitě brzy najdeme důkaz, že ti druzí dva kluci zemřeli právě tam a pachatel se to pokusil navléknout, aby to vypadalo, že vraždil upír. Heath sice utrpěl těžké trauma a téměř na nic si nevzpomíná, ale Zoey nám toho muže vcelku přesně popsala. Je jen otázka času, kdy ho chytíme."

Jsem vážně jediná, kdo zahlédl v Neferetiných očích záblesk překvapení?

"To je skvělé!" zajásala.

"Viďte?" Zadívala jsem se jí do očí. "Řekla jsem detektivu Marxovi spoustu věcí. Vždycky jsem měla dobrou paměť."

"Jsem na tebe ohromně pyšná, ptáčátko!" Objala mě a pevně přitiskla k sobě. Tak pevně, že se její rty ocitly těsně u mého ucha a nikdo neslyšel, jak šeptá: "Jestli jenom cekneš, postarám se, aby ti nikdo nevěřil. Lidé, upíři ani mláďata."

Nepokusila jsem se od ní odtáhnout. Vlastně jsem vůbec nezareagovala. Jakmile mě ale pustila, přikročila jsem k závěrečnému úderu, který jsem si plánovala od okamžiku, kdy jsem ucítila povědomý palčivý zášleh na zádech.

"Neferet, mohla byste se mi podívat na záda, prosím?"

Kamarádi si vesele povídali a zjevně byli úplně bez sebe úlevou. Zavolala jsem jim, ještě než jsme s detektivem Marxem vjeli do školního areálu, a poprosila je, aby na mě počkali v hlavní budově a vzali s sebou taky Neferet. Moje divná žádost, kterou jsem schválně vyslovila hodně nahlas, je ale okamžitě umlčela. Vlastně se na mě všichni v místnosti kromě detektiva Marxe zadívali, jako kdyby mě podezírali, že jsem se při svojí dobrodružné výpravě praštila do hlavy a podstatně mi kleslo IQ.

"Je to důležité," naléhala jsem a zářivě se na velekněžku usmála, jako bych pro ni pod mikinou měla dárek.

"Zoey, já nevím, jestli..." zakoktala rozpačitě, ale pro jistotu vložila do svého tónu i špetku starostlivosti.

Dramaticky jsem si povzdechla. "Prokristáčka, tak se podívejte všichni." Než mě stačili zarazit, obrátila jsem se k nim zády a vyhrnula si mikinu (nebojte, předek jsem nechala spuštěný!).

Byla jsem si celkem jistá, že tam opravdu mám, co myslím, ale nadšené a uchvácené vzdechy mých kamarádů mi to potvrdily na sto procent.

"Červenko! Přibylo ti další znamení!" Erik se zasmál a opatrně se dotkl čerstvě potetované kůže.

"Ty bláho, to je nádhera," vydechla Shaunee.

"Absolutně boží," řekla Erin.

"Vskutku efektní," prohlásil Damien. "Je to ten samý vzor, jaký máš všude jinde. Připomíná labyrint."

"Jo, spirály a v nich jsou vpletené znaky," řekl Erik.

Zřejmě jsem byla jediná, kdo si všiml, že Neferet ani necekla.

Spustila jsem mikinu zase dolů. Hrozně jsem se těšila, až si svoje nové tetování prohlédnu pomocí zrcátka a na vlastní oči uvidím, co jsem zatím jen cítila.

"Blahopřeju, Zoey," ozval se detektiv Marx. "Určitě to znamená, že tě tvoje bohyně pořád chová ve zvláštní přízni."

Usmála jsem se na něj. "Děkuju. Děkuju za všechno, co jste pro mě dneska udělal."

Pohlédli jsme na sebe a on na mě mrkl. Potom se obrátil k Neferet. "Už musím jet, madam, čeká mě ještě spousta práce. A Zoey už se určitě nemůže dočkat, až padne do postele. Dobrou noc vám všem." Dotkl se čepice, naposled se na mě usmál a odešel.

"Vážně jsem unavená." Ohlédla jsem se po Neferet. "Jestli to nevadí, ráda bych si šla lehnout."

"Jistě, zlatíčko," řekla okamžitě. "Jen běž."

"Jenom bych se cestou na kolej ještě zastavila v Nyktině chrámu. Smím?"

"Půjdeme s tebou, Červenko," řekla Shaunee.

"Ano, Nyx stála dnes v noci při nás všech," přidala se Erin.

Damien s Erikem taky zamumlali něco na souhlas, ale já se na ně nedívala. Dál jsem hleděla do očí velekněžce. "Samozřejmě chci taky poděkovat Nyktě, ale vlastně jsem do chrámu chtěla kvůli něčemu jinému." Nečekala jsem, až se mě zeptá, a vážným tónem jsem pokračovala: "Zapálím tam za Stevie Rae zelenou svíci. Slíbila jsem jí, že na ni nezapomenu."

Kamarádi tiše přisvědčili, ale já se soustředila jen na Neferet. Pomalu, s rozmyslem jsem k ní vykročila.

"Dobrou noc, Neferet," řekla jsem a objala ji. Jak jsem se k ní přitiskla, zašeptala jsem: "Je mi fuk, jestli mi kvůli vám přestanou věřit lidi, upíři i mláďata. Věří mi totiž bohyně, a to je hlavní. My dvě jsme spolu ještě neskončily."

Odstoupila jsem od ní a obrátila se k ní zády. Spolu s kamarády jsem vyšla ven a zamířila k nedalekému Nyktinu chrámu. Konečně přestalo sněžit a mezi třásněmi mraků, které vypadaly jako hedvábné šály, vykukoval měsíc. Zastavila jsem se u krásné mramorové sochy bohyně, která stála před chrámem.

"Tady," pronesla jsem sebejistě.

"Tady, Zoey?" zeptal se Erik nechápavě.

"Chci dát tu svíčku sem, k Nyktiným nohám."

"Přinesu ti ji," řekl, stiskl mi ruku a rychle vykročil ke chrámu.

"Máš pravdu," souhlasila Shaunee.

"Přesně, Stevie Rae by určitě chtěla, abychom ji rozsvítili tady," přitakala Erin.

"Je to blíž k zemi," pronesl Damien.

"A tím pádem ke Stevie Rae," řekla jsem tiše.

Erik se vrátil se zelenou svíčkou a obřadním zapalovačem. Nechala jsem se vést instinktem, zapálila ji a postavila bohyni k nohám.

"Vzpomínám na tebe, Stevie Rae, přesně jak jsem slíbila."

"Já taky," řekl Damien.

"I já," přidala se Shaunee.

"Jasně," vyhrkla Erin.

"Ani já nezapomenu," ozval se Erik.

Kolem Nyktiny sochy náhle zavoněla louka a mí přátelé se usmáli skrz slzy. Než jsme odešli, zavřela jsem oči a zašeptala modlitbu, vlastně spíš slib, který mi šel přímo od srdce.

Vrátím se pro tebe, Stevie Rae.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře