Moje-kniha | 2.kapitola

"Kašmír," řekl Damien pyšně.

Vytáhla jsem šálu z krabičky. Byla jsem úplně unešená z její elegantní smetanové barvy, protože všechno, co obvykle dostávám k narozeninám, bývá buď zelené, nebo červené. Vtom jsem ale ztuhla jako přimrazená. Radovala jsem se předčasně.

"Všimla sis těch sněhuláků vyšitých na obou koncích?" ozval se Damien. "Že jsou rozkošní?"

"Úplně k sežrání," odvětila jsem. Jasně, sněhuláci jsou rozkošní, ale o Vánocích, a ne když má člověk narozky.

"Fajn, teď my," vyhrkla Shaunee a vrazila mi velkou krabici nedbale zabalenou v zeleném papíře potištěném stromečky.

"Na našem dárku žádní sněhuláci nejsou," řekla Erin a zamračila se na Damiena.

"Jo, nikdo nám neřekl, že se máme držet nějakého tématu." Shaunee kamaráda provrtala pohledem.

"Nic se neděje!" skočila jsem jim do toho možná až trochu moc rychle a nadšeně. Pak jsem strhla papír. V krabici jsem našla černé kožené kozačky na jehlovém podpatku, které byly totálně super, boží a fantastické... nebýt řvavých vánočních stromečků s červenými a zlatými ozdobami vyšitých na stranách. Takové boty se dají nosit JENOM o Vánocích. Takže by je logicky nikdo neměl dostat k narozeninám!

"Jé, děkuju," zajásala jsem vší silou. "Ty jsou hezké!"

"Sháněly jsme je celou věčnost," podotkla Erin.

"To teda jo. Přece bychom nedaly naší vánoční oslavenkyni obyčejné boty," dodala Shaunee.

"Chraň bůh. Ještě abych dostala obyčejné černé kozačky, že jo?" Bylo mi do breku.

"Hele, zbyl tam ještě jeden dárek."

Erikův hlas mě vytáhl z černé propasti vánočně-narozeninové deprese. "Vážně dostanu ještě něco?" Můj tón jasně říkal: "Nepovídej, opravdu tam na mě čeká ještě jeden zcela nevhodný dar?" Doufala jsem, že ostatní si ničeho podezřelého nevšimli.

"No jo, už to tak bude." Skoro ostýchavě mi podal maličkou krabičku. "Snad se ti bude líbit."

Zadívala jsem se na dárek a málem vykvikla úžasem. Erik držel cosi zabalené ve stříbrozlatém papíře. Uprostřed to mělo luxusní nálepku s nápisem Klenotnictví Moody's. (Přísahám, že jsem v tu chvíli někde v pozadí zaslechla jásavý chór.)

"To je z Moody's!" Znělo to dost ochraptěle, ale nemohla jsem si pomoct.

"Snad se ti bude líbit," zopakoval Erik a podal mi dárek, jako by to byl blyštivý diamant.

Strhla jsem krásný obal a pod ním objevila černou sametovou krabičku. Sametovou. Fakticky. Z opravdického sametu. Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala hystericky hihňat, zadržela jsem dech a krabičku otevřela.

Nejdřív jsem spatřila lesklý platinový řetízek. Samým štěstím jsem se nezmohla na slovo. Pak jsem sjela očima k nádhernému perlovému přívěsku, který spočíval na hebkém sametovém polštářku. Samet! Platina! Perly! Zhluboka jsem se nadechla a chtěla ze sebe vysypat tisíceré díky (doslova), když v tom jsem si všimla, že perly mají divný tvar. Že by měly nějakou vadu? Je vůbec možné, aby notoricky luxusní a neuvěřitelně drahé klenotnictví Moody's vzalo mého kluka na hůl? A potom mi došlo, co to má být.

Přívěsek měl tvar sněhuláka.

"Líbí se ti?" zeptal se Erik. "Jakmile jsem ho uviděl, věděl jsem, že je to dokonalý dárek k tvým narozeninám. Prostě jsem ho musel koupit."

"Jasně. Moc se mi líbí. Je, hm, neobvyklý," vypravila jsem ze sebe.

"To Erik vymyslel, že ti všichni dáme něco se sněhulákem!" vykřikl radostně Jack.

"Ne že bych si s tím zvlášť lámal hlavu, nabídlo se to tak nějak samo," řekl Erik a maličko zrudl. "Připadalo mi to jako fajn nápad, aspoň něco jiného než srdíčka a tak, co se holkám normálně dává."

"Přesně, srdíčka a tak, to je hrozně obyčejné. Kdo by chtěl k narozkám něco takového?" odpověděla jsem.

"Ukaž, připnu ti ho," nabídl se.

Nezbylo mi než si zvednout vlasy, aby mi Erik mohl jemný řetízek dát kolem krku. Cítila jsem, jak se mi vánoční sněhulák tragicky houpe ve výstřihu, a připadala si jako větev smrčku.

"Moc ti sluší," prohlásila Shaunee.

"A musel stát majlant," řekla Erin. Obě zároveň na mého kluka pochvalně kývly.

"Dokonale ladí s tou šálou ode mě," přidal se Damien.

"A s mým těžítkem!" pípl Jack.

"Přesně to pravé, když má někdo narozky na Štědrý den," uzavřel to Erik a vrhl na dvojčata omluvný pohled. Holky se na něj velkomyslně usmály.

"Ano, to dá přece rozum," řekla jsem, promnula perlového sněhuláka mezi prsty a věnovala jim všem velice jásavý a velice neupřímný úsměv. "Děkuju. Vím, kolik námahy a času vás takové výjimečné dárky musely stát, a opravdu si toho vážím. Fakticky." Myslela jsem to naprosto upřímně. Z dárků samotných jsem sice byla nešťastná, ale dobře jsem si uvědomovala, co jimi moji kamarádi chtěli vyjádřit.

Nic netušící přátelé se kolem mě shlukli a všichni naráz jsme se objali tak nešikovně, že jsme se rozchechtali. V tu chvíli se rozletěly dveře a ve světle z chodby se zalesklo skrznaskrz blonďaté háro.

"Na."

Moje novopečené upíří reflexy naštěstí zafungovaly, takže balíček, který po mě hodila, jsem bez obtíží chytila.

"Hledal tě pošťák, ale tys byla tady se svým stádem pakoňů," řekla posměšně.

"Padej odsud, Afrodito," ozvala se Shaunee.

"Nebo tě polijeme vodou a ty se rozpustíš. To se prý ježibabám stává," doplnila Erin.

"Jasně," ušklíbla se Afrodita. Už se obrátila k odchodu, ale pak se ohlédla, věnovala mi široký nevinný úsměv a poznamenala: "Máš na krku rozkošného sněhuláka." Setkaly jsme se pohledem a já bych přísahala, že na mě mrkla. Potom pohodila vlasy a odvlnila se. Její smích se ještě okamžik vznášel ve vzduchu jako mlha.

"To je taková mrcha," vzdychl Damien.

"Člověk by řekl, že třeba přece jen dostane rozum, když jsi ji vyšoupla z Dcer temnoty a Neferet rozhlásila, že jí bohyně odebrala její dar," řekl Erik. "Ale ta holka se nikdy nezmění."

Zadívala jsem se na něj. Ty máš co mluvit, Eriku Nighte, vždyť jsi s ní dřív chodil. Ani jsem to nemusela říkat nahlas, Erik mi to evidentně vyčetl z očí, protože se rychle odvrátil.

"Nenech si od ní zkazit narozky, Červenko," otočila se ke mně Shaunee.

"Vůbec si té hnusné ježibaby nevšímej. Všem je teď stejně ukradená," dodala Erin.

V tom měla pravdu. Od chvíle, kdy Afroditu kvůli jejímu sobectví zbavili předsednictví nejprestižnější školní studentské organizace Dcery temnoty a post předsedkyně i učednice velekněžky přešel na mě, přestala být nejoblíbenější mládě a ztratila veškerý vliv. Naše velekněžka a moje mentorka Neferet navíc veřejně oznámila, že bohyně Nyx se na Afroditu zlobí a odvrátila se od ní. Všichni, kdo ji dřív zbožňovali a podlézali jí, se jí najednou začali vyhýbat.

Já bohužel vím, že všechno není docela tak, jak si všichni myslí. Bohyně totiž Afroditě dar věšteckých vizí neodebrala, má je dál a jen díky tomu jsem před měsícem zachránila život svojí babičce i Heathovi. Přiznávám, že Afrodita se v průběhu celého toho dobrodružství dál chovala hnusně a sobecky, ale to na věci nic nemění. Heath i babička jsou naživu a Afrodita na tom má pořádnou zásluhu.

Nedávno jsem ještě ke všemu zjistila, že velekněžka Neferet, moje mentorka a nejváženější upírka na celé škole, ve skutečnosti vůbec není taková, jaká se jeví. Vlastně jsem si skoro jistá, že svoji moc zneužívá a je zlá.

Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra. Tohle mi řekla Nyx v den, kdy mě označili, a v podstatě to problém s Neferet dokonale vystihuje. Není taková, jakou ji všichni vidí.

A já o tom nesmím nikomu říct – rozhodně nikomu, kdo je ještě naživu (tudíž mi zbývá jen moje nemrtvá nejlepší kámoška, se kterou jsme se už měsíc neviděly). Naštěstí jsem celou tu dobu nemusela mluvit ani s Neferet, protože odjela na zimní prázdniny do Evropy a má se vrátit až po Novém roce. Myslela jsem si, že do té doby přijdu na nějaké řešení, ale zatím mě nenapadlo vůbec nic konstruktivního. Ach jo.

"Co v tom je?" zeptal se Jack a obrátil mou pozornost od skličujících tajemství zpět k neméně skličující oslavě narozenin.

Všichni jsme se zadívali na balíček v hnědém papíře, který jsem pořád svírala v rukou.

"Nemám potuchy," přiznala jsem.

"Určitě další dárek!" zajásal. "Otevři to!"

"No nazdar..." zamumlala jsem. Kamarádi se na mě nechápavě zadívali, a tak jsem radši honem začala rozbalovat. Z obyčejného papíru se vyloupla krabička v překrásné levandulově modré fólii.

"Je to další dárek!" vypískl uchváceně Jack.

"Od koho asi je?" nadhodil Damien.

Zrovna jsem se ptala sebe samé na totéž. Papír by ukazoval na babičku, která žije na fantastické levandulové farmě. Ale proč by mi posílala dárek poštou, když se máme za hodinku sejít?

Krabička, která se skrývala pod fólií, byla hladká a bílá. Otevřela jsem ji. Vevnitř spočívala v hnízdě ze zmuchlaného modrého papíru další, mnohem menší. Úplně jsem hořela zvědavostí. Vyndala jsem ji. Pár kousků papíru se kvůli statické elektřině přichytilo ke spodku, a tak jsem je smetla. Pomalu se snesly na stůl. Nakoukla jsem pod víčko a ohromeně zalapala po dechu. Na bílé vatě tam spočíval nejkrásnější stříbrný náramek, jaký jsem kdy viděla. Vytáhla jsem ho, a když se na světle zatřpytily droboučké přívěsky, nadšeně jsem vzdychla. Byly tam hvězdice, mušličky, mořští koníci a mezi nimi rozkošná stříbrná srdíčka.

"Ten je absolutně dokonalý!" vykřikla jsem a připnula si ho na zápěstí. "Kdo mi ho jen mohl poslat?" Se smíchem jsem začala otáčet rukou a kochala se odlesky tlumeného plynového světla, které měnily naleštěné stříbro v broušené diamanty. "Nejspíš babička, ale to je divné, vždyť se máme už za chvíli sejít..." Najednou mi došlo, že v místnosti zavládlo naprosté, tíživé ticho.

Zvedla jsem oči a zadívala se na svoje přátele. Tvářili se otřeseně (Damien), rozladěně (dvojčata) a naštvaně (Erik).

"Co je?"

"Na," řekl Erik a podal mi lístek, který zřejmě vypadl z krabičky spolu s papírovou vycpávkou.

"A jéje." Okamžitě jsem to příšerné písmo poznala. Do háje! Patřilo Heathovi, lépe známému jako můj kluk číslo 2. Přečetla jsem si krátký vzkaz a ucítila, jak mi hoří tváře. Bylo mi jasné, že můj obličej právě dostal velice nehezkou rudou barvu.

Zo – všecko nejlepší!! Vím, jak nesnášíš dárky, co míchají narozky s Vánocema, takže ti posílám něco, co se ti zaručeně bude líbit. To koukáš, co? Žádný stromečky, žádný vločky! Kajmanský ostrovy mi pěkně lezou krkem a dovolená s našima je hrozná nuda. Nemůžu se dočkat, až budu zase s tebou. Takže se uvidíme šestadvacátého, zatím čau! Zbožňuju tě! Heath

"A jéje," zopakovala jsem přitrouble. "No, ehm, je od Heatha." Nejradši bych se propadla do země.

"Tak to je trapas. Proč jsi prosím tebe nikomu neřekla, že nechceš k narozeninám dárky, co připomínají Vánoce?" zeptala se Shaunee přímo, jak to umí jen ona.

"Jo, vždyť stačilo naznačit," připojila se Erin.

"Hmm," pronesla jsem výmluvně.

"Mysleli jsme, že sněhuláci jsou bezva nápad, ale když nemáš vánoční motivy ráda..." ozval se Damien.

"Já mám vánoční motivy ráda," hlesla jsem.

"Mně se těžítka se sněhem líbí," šeptl Jack. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. "Rád si s nimi hraju."

"Vypadá to, že Heath tě zná líp než my." Erikův hlas zněl hluše a lhostejně, ale na očích jsem mu poznala, jak moc mu to ublížilo. Stáhl se mi žaludek.

"To není pravda, Eriku," vyhrkla jsem rychle a vykročila k němu.

Ucouvl, jako bych měla nějakou odpornou nakažlivou nemoc, a to mě rázem naštvalo. Nemůžu přece za to, že se s Heathem kamarádím už od třetí třídy a že moji alergii na vánoční narozky pochopil už dávno. Prokristapána, jasně že o mě ví víc než oni, na tom přece není vůbec nic divného! Známe se už sedm let, kdežto Erik, Damien, dvojčata a Jack mě poznali před dvěma měsíci, nebo ještě později. Co s tím jako mám asi dělat?

Významně jsem se koukla na hodinky. "Za patnáct minut se mám sejít s babičkou ve Starbucks. Nerada bych přišla pozdě." Zamířila jsem ke dveřím, ale ještě jsem se naposled otočila a podívala se na svoji partu. "Nechtěla jsem nikoho urazit. Mrzí mě, že vás ten Heathův vzkaz rozhodil – ale za to já nemůžu. A někomu jsem o těch dárcích řekla. Pověděla jsem to Stevie Rae."