3.kapitola

6. únor 2012 | 00.15 |

 Ve Starbucks na Utica Square, náměstí se spoustou bezva obchůdků jen kousek od Školy noci, bylo daleko víc lidí, než jsem čekala. Jasně, večer byl na zimu neobvykle teplý, ale přece jen byste řekli, že čtyřiadvacátého prosince budou po deváté všichni doma koukat na zlaté prasátko, a ne se courat po městě a ujíždět na kofeinu.

Tak dost, okřikla jsem se v duchu. Přece se na srazu s babičkou nebudu mračit. Skoro se nevídáme, takže těch pár vzácných chvilek prostě nesmím zkazit. Babička navíc moc dobře ví, že narozeniny a Vánoce jsou dvě různé věci, a vždycky od ní dostanu něco výjimečného a báječného (prostě takového, jaká je ona sama).
"Zoey! Tady jsem!"
Na kraji chodníku, který zabíralo venkovní posezení kavárny, stála babička a mávala na mě. Tentokrát jsem žádný neupřímný úsměv nepotřebovala. Vždycky když ji spatřím, cítím absolutně nefalšovaný nával radosti. Začala jsem se prodírat davem k ní.
"Ptáčátko! Moc se mi po tobě stýskalo, u-we-tsi-a-ge-ya!" Čerokézský výraz pro dceru mě zahřál u srdce a pak už mě objaly babiččiny důvěrně známé paže. Její náruč sladce a konejšivě voněla po levanduli a po domově. Přitiskla jsem se víc a vychutnávala si lásku, bezpečí a uznání.
"Mně se taky stýskalo, babi."
Naposled mě stiskla a pak kousek poodstoupila, aby se na mě mohla pořádně podívat. "Ukaž se mi. No jistě, hned vidím, že už je ti sedmnáct. Vypadáš stejně jako dospělá a podle mě jsi i trochu vyšší, než když ti bylo teprve šestnáct."
Vesele jsem se ušklíbla. "Ale prosím tebe, babi, vypadám naprosto stejně a ty to dobře víš."
"Kdepak, vypadáš jinak. Jistému druhu žen každý rok přidá na kráse a síle, a ty přesně k tomuhle druhu patříš."
"Ty taky, babi. Moc ti to sluší." A neříkala jsem to jen tak ze zdvořilosti. Babička je děsně stará – lépe řečeno, je jí už hodně přes padesát – ale mně připadá, že se vůbec nemění. Samozřejmě ne v tom smyslu jako upírky, co vypadají na dvacet, ať jim je padesát nebo sto padesát. Babička je člověk a má nádherné husté stříbrné vlasy, ale její laskavé hnědé oči nestárnou.
"Škoda že si musíš tady venku zakrývat svoje krásná tetování." Lehce mě pohladila po tváři, kam jsem si před odjezdem rychle napatlala mazlavý krycí krém, který musí mláďata nosit, kdykoli opouštějí areál Školy noci. Lidé samozřejmě vědí, že upíři existují, a dospělí se maskovat nemusejí, ale pro mláďata platí jiná pravidla. Vlastně to celkem chápu. Puberťáci si ještě se vším nedokážou poradit úplně hladce a upíři to v lidském světě rozhodně nemají lehké.
"To se nedá nic dělat. Pravidla jsou pravidla, babi." Pokrčila jsem rameny, jako že o nic nejde.
"Ale ta krásná znamení na krku a rameni zakrytá nemáš, viď že ne?"
"Ne, proto mám na sobě bundu." Přesvědčila jsem se, že se nikdo nedívá, odhrnula si vlasy a stáhla si bundu z ramene, aby se babička mohla podívat na safírově modrý krajkový vzor.
"To je nádhera, ptáčátko," řekla tiše. "Jsem moc pyšná, že si tě bohyně vyvolila a zkrášlila tě něčím takhle neobvyklým."
Znovu mě objala a já se k ní přivinula. Vůbec nevím, čím jsem si takovou báječnou babičku zasloužila. Ať se děje cokoli, bere mě takovou, jaká jsem. Nevadí jí, že se měním v upíra, že předčasně toužím po krvi a dokážu zhmotnit a ovládat všech pět živlů – vzduch, oheň, vodu, zemi a ducha. Pro babičku jsem zkrátka u-we-tsi-a-ge-ya, dcera jejího srdce, a všechno ostatní jsou jenom nepodstatné detaily. Napadlo mě, jak je to zvláštní a úžasné, že si takhle rozumíme a máme tolik společného, když její opravdická dcera, moje máma, je úplně jiná.
"Tady jste. Silnice byly úplně ucpané. Hrozně nerada jezdím z Broken Arrow do Tulsy ve špičce."
Mámin hlas rozmetal moje štěstí na kousky. Připadalo mi, že jsem ji snad nějakým řízením zlého osudu přivolala. Babička mě pustila, obě jsme se otočily a uviděly ji, jak stojí u našeho stolu s papírovou krabicí na dort a zabaleným dárkem.
"Mami?"
"Lindo?"
Vůbec mě nepřekvapilo, že babičku mámin nečekaný příchod zaskočil stejně jako mě. Kdyby ji pozvala, řekla by mi o tom. Obě na ni máme naprosto stejný názor. Zaprvé nám vždycky zkazí radost. Zadruhé si obě přejeme, aby se změnila. Zatřetí víme, že to pravděpodobně nehrozí.
"Netvařte se tak překvapeně. Myslely jste, že nepřijdu na oslavu narozenin vlastní dcery?"
"Ale Lindo, když jsme spolu minulý týden mluvily, říkala jsi, že pošleš Zoey dárek poštou," ozvala se babička. Bylo na ní vidět, jak moc je otrávená.
"To jsem chtěla, ale pak ses zmínila, že se máte sejít tady," odvětila máma a zamračila se na mě. "Samozřejmě by bylo vhodnější, kdyby mě Zoey pozvala osobně, ale už jsem se smířila s tím, že se ke mně chová bezohledně."
"Mami, vždyť ses mi měsíc vůbec neozvala. Kdy jsem tě asi měla pozvat?" Snažila jsem se udržet neutrální tón. Vážně jsem nechtěla, aby se moje setkání s babičkou zvrhlo v příšernou hysterickou scénu, jenomže máma ještě neřekla ani deset vět a ve mně už všechno vřelo. Když nepočítám to pitomé vánočně-narozeninové přání, co mi poslala, naše vzájemná komunikace skončila před měsícem, když máma přišla se svým příšerným manželem, mým tupčímem, na návštěvu do školy. Byla to hrůza. Tupčím, starší církve věřících, se předvedl ve své nejlepší úzkoprsé, předpojaté, bigotní formě a nakonec ho Neferet v podstatě vyhodila a řekla mu, ať už se nevrací. Máma samozřejmě cupitala za ním jako správná poslušná ženuška.
"Tys nedostala to blahopřání, co jsem ti poslala?" Mámin ublížený výraz se pod tíhou mého upřeného pohledu začal drolit.
"Dostala, mami."
"Tak vidíš, nezapomněla jsem na tebe."
"No dobře."
"Taky bys mohla svojí mamce občas zavolat," hlesla plačtivě.
"Promiň," vzdychla jsem. "Měla jsem před koncem pololetí strašnou spoustu učení."
"Doufám, že máš na té škole aspoň dobré známky."
"Mám." Připadala jsem si smutná, osamělá a zároveň naštvaná.
"No, to ráda slyším." Osušila si oči a přisunula ke mně balíčky, které přinesla. Veselým tónem, do kterého se očividně musela nutit, pokračovala: "Tak, teď si všechny hezky sedneme. Zoey, ty nám za chvilku dojdeš pro něco k pití, viď? Ještě že mě tvoje babička pozvala, vidím, že ani jednu z vás nenapadlo koupit dort."
Sedly jsme si a máma začala zápasit s izolepou na papírové krabici z cukrářství. Využily jsme s babičkou toho, že se na nás nedívá, a vyměnily si všeříkající pohled. Já dobře věděla, že ji sem nezvala, a ona zase, že narozeninové dorty nesnáším. Zvlášť ty levné a přeslazené, jaké pro mě máma odjakživa objednává.
S morbidním zájmem, který v člověku obvykle vyvolává například pohled na bouračku, jsem sledovala, jak máma otevírá krabici. Vevnitř spočíval malý hranatý dort s bílou polevou. Navrchu měl zcela neoriginální červený nápis Veselé narozeniny a v každém rohu zapíchnutý rudý květ vánoční hvězdy. Celé to bylo ještě ozdobené nějakými zelenými čmáranicemi.
"Že je krásný? Takový vánoční," zašvitořila máma a nenápadně se pokusila sloupnout z víka krabice cedulku Sleva 50%. Pak se zarazila a zvedla ke mně šokovaný pohled. "Ale ty už přece Vánoce neslavíš, nebo ano?"
Oprášila jsem falešný úsměv, který jsem si ten den už pěkně procvičila. "My slavíme zimní slunovrat, ten byl předevčírem."
"Vsadím se, že celá škola teď vypadá opravdu krásně." Babička se na mě usmála a vzala mě za ruku.
"Proč by to tam mělo vypadat krásně?" Máma se už zase tvářila ublíženě. "Když neslaví Vánoce, tak přece nezdobí stromečky ani nic jiného."
Babička se ujala vysvětlení místo mě. "Lindo, zimní slunovrat lidé slavili dávno předtím, než vznikly Vánoce. Vánoční stromečky," položila na ta slova trochu sarkastický důraz, "se zdobí už celá tisíciletí. Křesťané tuhle tradici převzali od pohanů, ne naopak. Církev zvolila pětadvacátý prosinec jako datum Ježíšova narození právě proto, aby se krylo se svátkem zimního slunovratu. Vzpomeň si, když jsi byla malá, měly jsme sice vevnitř vánoční stromek, ale taky jsme obalovaly šišky v burákovém másle, navlékaly na nitě kousky jablek, praženou kukuřici a brusinky a pak jsme tím zdobily ještě jeden stromek venku před domem. Už tenkrát jsem ti o slunovratu povídala." Babička se na svoji dceru posmutněle a nechápavě usmála a obrátila se zase na mě. "Ozdobili jste stromy ve školním areálu?"
Přikývla jsem. "Jo, vypadá to suprově a ptáci i veverky se můžou zbláznit radostí."
"No, tak si rozbal dárky a potom si dáme dort a kafe, ne?" přerušila mě máma a zatvářila se, jako by náš rozhovor vůbec neslyšela.
Babička se rozzářila. "Ano, už měsíc se nemůžu dočkat, až ti tohle dám." Sklonila se a vytáhla zpod stolu dva dárky. Jeden byl velký a vypadal jako pyramida z pestrobarevného (a rozhodně ne vánočního) papíru. Druhý měl nezaměnitelný tvar knížky a byl pečlivě zabalený ve smetanově bílém hedvábném papíře, jaký prodávají v luxusních buticích. "Nejdřív otevři tenhle." Přistrčila mi pyramidu. Nedočkavě jsem papír strhla a našla pod ním kouzlo svého dětství.
"Jé! Děkuju mockrát, babi!" Zabořila jsem obličej do nádherných květů levandule zasazené ve fialovém keramickém květináči a zhluboka se nadechla. Vůně ve mně vyvolala vzpomínky na prolenošené letní dny a pikniky s babičkou. "Ta je krásná."
"Musela jsem ji vypěstovat ve skleníku, aby vykvetla ve správný čas. Pořídila jsem ti k ní ještě tohle." Podala mi papírovou tašku. "Máš tam lampu pro pěstování pod umělým osvětlením a podstavec. Tak bude mít rostlina dostatek světla a ty nebudeš muset v pokoji roztahovat závěsy. Vím, že by tě bolely oči."
Široce jsem se usmála. "Ty myslíš na všechno." Kradmo jsem pohlédla na mámu. Měla ve tváři prázdný výraz, který jasně říkal, že by nejradši byla někde jinde. Měla jsem sto chutí se jí zeptat, proč se sem vůbec obtěžovala, ale bolestí se mi stáhlo hrdlo a nezmohla jsem se na slovo. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že mi teď ničím nedokáže ublížit, když už jsem skoro dospělá, ale ukázalo se, že ani v sedmnácti se s některými věcmi jen tak nevyrovnám.
"A mám pro tebe ještě něco, ptáčátko," řekla babička a podala mi dárek v hedvábném papíře. Zjevně jí mámino zaryté mlčení neuniklo a jako obvykle se mi snažila nedostatek mateřské lásky vynahradit.
Spolkla jsem knedlík v krku a dárek rozbalila. Byla to knížka s koženou vazbou, na první pohled děsně stará. Potom jsem zaregistrovala její název a zalapala po dechu. "Dracula! Tys mi sehnala staré vydání Draculy!"
"Podívej se do tiráže, zlatíčko," vybídla mě a oči jí zajiskřily nedočkavostí.
Nalistovala jsem správnou stranu a nevěřila vlastním očím.
"Panebože, to je první vydání!"
Babička se šťastně rozesmála. "Obrať ještě pár listů."
Hned jsem to udělala a našla dole na titulní straně Stokerův rozmáchlý podpis a vročení leden 1899.
"Podepsané první vydání! To muselo stát majlant!" Nadšeně jsem babičku objala.
"Vůbec ne. Objevila jsem ho v jednom zastrčeném antikvariátu, který zrovna rušili. Nikdo si ani nevšiml, jakou má ta knížka cenu. Je to ale koneckonců jenom první americké vydání."
"Je to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Strašně moc ti děkuju, babi."
"Nemáš zač. Vím, že tuhle klasiku miluješ, a připadalo mi, že v tvé současné situaci bude docela legrační dát ti staré vydání s podpisem."
"Víš, že Bram Stoker se otiskl s upírkou a to ho inspirovalo k napsání téhle knížky?" vyhrkla jsem a s posvátnou úctou obracela silné listy. Staré ilustrace byly fakticky děsivé.
"Netušila jsem, že se Stoker zamiloval do upírky," řekla babička.
"Když člověka kousne upír a očaruje ho, to přece nemá s láskou nic společného," ozvala se máma.
Já i babička jsme k ní zvedly oči. "Lidé a upíři se do sebe můžou zamilovat, mami," pronesla jsem s povzdechem. "Přesně o tom otisk je." No, svou roli v tom hraje i touha po krvi a pořádná dávka sexuální přitažlivosti, plus psychické pouto, které dokáže být dost nepříjemné. Všechno to znám z vlastní zkušenosti s Heathem, ale mámě jsem o tom rozhodně vykládat nehodlala.
Otřásla se, jako by jí po páteři přejelo něco odporného. "Mně to připadá nechutné."
"Mami. Copak ti nedochází, že mám do budoucna na výběr jen ze dvou možností? Buď se proměním v bytost, která ti připadá nechutná, nebo během příštích čtyř let umřu." Neměla jsem chuť to s ní rozebírat, ale její názory mi vážně šly na nervy. "Byla bys radši, abych byla mrtvá, nebo dospělá upírka?"
"Pochopitelně ani jedno," odpověděla.
"Lindo." Babička mi pod stolem konejšivě položila ruku na stehno. "Zoey se ti jen snaží říct, že se musíš s její budoucností vyrovnat a přijmout ji takovou, jaká je. Tvoje názory se jí dotkly."
"Moje názory!" Čekala jsem, že máma spustí obvyklou triádu na téma "proč mě pořád kritizuješ", ale překvapila mě. Zhluboka se nadechla a zadívala se mi přímo do očí. "Nechtěla jsem se tě dotknout, Zoey."
Chvíli vypadala jako dřív, jako ta máma, kterou bývala, než si vzala Johna Heffera a stala se z ní dokonalá stepfordská panička. Sevřelo se mi srdce. "Ale mě se to vážně dotklo," pronesla jsem skoro mimoděk.
"Omlouvám se," řekla. Pak ke mně natáhla ruku. "Co kdybychom tuhle oslavu začaly od začátku?"
Chopila jsem se nabízené ruky a pocítila nesmělý záchvěv naděje. Třeba v ní přece jen kousek té někdejší mámy zůstal. Přišla koneckonců sama, bez tupčíma, a to je samo o sobě malý zázrak. Stiskla jsem jí ruku a usmála se. "Já jsem pro."
"Tak si rozbal dárek a pak načneme dort," odvětila a pošoupla ke mně balíček.
"Bezva!" Snažila jsem se do toho výkřiku vložit co nejvíc nadšení navzdory pochmurným výjevům Kristova narození, které zdobily balicí papír. Můj úsměv však povadl, jakmile jsem spatřila bílou koženou vazbu a zlatou obřízku. Padl na mě strašlivý smutek. Otočila jsem knihu a zadívala se na titul Písmo svaté církve věřících vyražený zlaceným písmem na přední straně. To ale nebylo všechno. Dole taktéž v nevkusném zlatém provedení stálo Rodina Hefferova. Mezi prvními listy byla zasunutá červená sametová záložka se zlatým střapcem, a protože mě v ten okamžik nenapadla žádná jiná reakce než "to je absolutně hnusný dárek", mlčky jsem knihu otevřela. Zamrkala jsem a zadoufala, že mám jenom halucinace. Bohužel to nezmizelo. Na prázdné stránce byl nakreslený rodokmen. Tupčímovým divně skloněným leváckým rukopisem, který jsem okamžitě poznala, tam stálo Linda Hefferová. Od toho vedla čára ke jménu John Heffer a vedle bylo datum svatby. Pod tím byla vepsána jména mého bratra, mojí sestry a mě, jako bychom se všichni narodili těm dvěma.
Abyste rozuměli, můj opravdový táta, Paul Montgomery, od nás odešel, když jsem byla ještě malá, a podařilo se mu za sebou dokonale zamést veškeré stopy. Sem tam přišel poštou zoufale hubený šek s alimenty, bez zpáteční adresy, ale jinak jsme o něm už deset let neměli jedinou zprávu. Jasně, jako táta stál za houby, ale byl to můj opravdický táta, což John Heffer, který mě z hloubi duše nesnáší, nikdy nebude, ani kdyby se přetrhl.
Zvedla jsem od toho směšného rodokmenu oči a zadívala se na mámu. Můj hlas zněl překvapivě klidně, přestože uvnitř mě vřely divoké emoce. "Jak tě napadlo dát mi k narozeninám právě tohle?"
Máma se zatvářila naštvaně. "Mysleli jsme, že ti udělá radost, když uvidíš, že pořád patříš do naší rodiny."
"Ale já do ní nepatřím. Nepatřila jsem do ní už dávno předtím, než mě označili. Víš to ty, vím to já a ví to i John."
"Tvůj otec rozhodně ne-"
Zvedla jsem ruku a zarazila ji. "Ne! John Heffer není můj otec. Je to tvůj manžel, nic víc. Vybrala sis ho ty, ne já. Nic pro mě neznamená a nikdy neznamenal." Rána, která se ve mně otevřela ve chvíli, kdy se ke mně máma při návštěvách obrátila zády, začala znovu krvácet a zmocnil se mě hněv. "Něco ti povím, mami. Správně jsi mi měla k narozeninám dát něco, čím bys mi chtěla udělat radost, ne věc, kterou mi chtěl za každou cenu vnutit tvůj manžel."
"Takhle se mnou mluvit nebudeš, mladá dámo," prohlásila máma a potom se vztekle obrátila k babičce. "Takhle drzá je po tobě."
Babička zvedla stříbrné obočí. "Dekuju, Lindo," odvětila, "to je možná to nejhezčí, cos mi kdy řekla."
"Kde je?" obořila jsem se na mámu.
"Kdo?"
"John. Kde je? Nepřišla jsi sem kvůli mně, ale protože chtěl, abys mi ublížila. To by si v žádném případě nenechal ujít. Tak kde je?"
"Vůbec netuším, o čem mluvíš." Jenomže její oči mimoděk zatěkaly sem a tam. Věděla jsem, že se nepletu.
Vstala jsem a zakřičela: "Johne! Vylez, já vím, že tu jsi!"
A tak byl. Od jednoho z pultů na opačné straně, hned u vchodu do kavárny, se odlepila mužská postava. Než k nám došel, pořádně jsem si ho prohlédla a marně se snažila přijít na to, co na něm máma vidí. Je to absolutně nezajímavý chlap. Nijak zvlášť vysoký, tmavé prošedivělé vlasy, bezvýrazná brada, úzká ramena, hubené nohy. Jeho jediný neobvyklý rys jsou oči, a to jen proto, že v nich nenajdete ani špetku vlídnosti. Nikdy jsem nepochopila, jak může takový studený bezduchý člověk věčně kázat o víře.
Došel k nám a chtěl něco říct, ale já ho předběhla a hodila po něm jeho "dárek".
"Tohle si můžeš nechat. Není to moje rodina ani moje víra," řekla jsem a zadívala se mu přímo do očí.
"Takže sis zvolila zlo a temnotu," opáčil.
"Ne, zvolila jsem láskyplnou bohyni, která mě obdařila svým znamením a výjimečnými schopnostmi. Zvolila jsem jinou cestu než ty. Nic víc, nic míň."
"Jak jsem řekl, zvolila sis zlo." Položil mámě ruku na rameno, jako by bez jeho opory nevydržela ani sedět. Přikryla jí svojí dlaní a teatrálně popotáhla.
Už jsem si ho dál nevšímala a sjela pohledem k ní.
"Mami, tohle už víckrát nezkoušej. Až budeš ochotná mě přijmout takovou, jaká jsem, a budeš mě chtít opravdu vidět, zavolej mi a já se s tebou ráda sejdu. Ale předstírat, že mě chceš vidět, když ve skutečnosti jen posloucháš Johnovy rozkazy, to mi ubližuje a není to správné."
"Žena má být podřízena svému muži," zarecitoval John.
Už jsem měla na jazyku, že něco tak šovinistického, povýšeného a vůbec pošahaného snad ani nemůže myslet vážně, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu zbytečně plýtvat slovy. "Jdi se vycpat, Johne."
"Jen jsem chtěla, aby ses odvrátila od cesty zla," zaštkala máma.
Vtom zarmouceně, ale bez obalu promluvila babička. "Lindo, velice mě mrzí, že jsi přijala víru, která jako jeden ze svých základních principů hlásá, že všechno odlišné je automaticky zlé."
"Vaše dcera nalezla Boha, což by se jí pod vaším vlivem nikdy nepovedlo," vyjel na ni John.
"Nalezla vás, to je celé. Smutnou pravdou je, že odjakživa nerada myslela vlastní hlavou, a teď za ni myslíte vy. Ale já a Zoey se za samostatný úsudek nestydíme, a tak vám něco povíme." Babička mi vrazila květináč s levandulí a první vydání Draculy, popadla mě za loket a vytáhla mě na nohy. "Žijeme v Americe a to znamená, že nemáte právo vnucovat nám svoje názory. Lindo, úplně se Zoey souhlasím. Kdyby se ti náhodou v té tvojí hlavince rozbřesklo a chtěla ses s námi vidět, protože nás máš ráda takové, jaké jsme, zavolej mi. Jinak už tě nikdy nechci vidět." Odmlčela se a zhnuseně nad Johnem zavrtěla hlavou. "A vás už nikdy nechci vidět, ať se děje, co se děje."
Zamířily jsme pryč, ale za námi se ještě ozval tupčímův hlas prosycený vztekem a nenávistí. "Však my se ještě uvidíme. Mnoho dobrých, slušných, bohabojných lidí už nehodlá vaši bezbožnost dál trpět. Co je moc, to je moc. Nebudeme už déle žít vedle vyznavačů temnoty. Jen počkejte a uvidíte... budete litovat..."
Naštěstí jsme se za chvilku ocitly z doslechu. Měla jsem slzy na krajíčku, jenže pak jsem zaslechla, co si moje milovaná babička mumlá pod vousy.
"Opičák jeden mizerný podělaný."
"No teda, babi!"
"Jé, ptáčátko, já právě řekla o manželovi tvojí matky, že je mizerný podělaný opičák, viď?"
"Přesně tak."
Zadívala se na mě a tmavé oči jí zajiskřily. "To je dobře."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře