10.kapitola

6. únor 2012 | 00.22 |

 "Zatraceně. Takže ona vážně nesmí na slunce," zamumlala jsem.

"Tos nevěděla?" zeptala se Afrodita.
"Stevie Rae není moc do řeči od té doby, co... no, co umřela."
"Ale tys s ní už mluvila, ne?"
Zastavila jsem se a otočila k ní, aby se mi musela dívat do očí. "Podívej, nesmíš o tom říct nikomu ani slovo."
"Jé, a já to chtěla dát do školních novin."
"Mluvím vážně, Afrodito."
"Myslíš, že jsem úplně pitomá? Jestli se někdo kromě nás dvou o Stevie Rae dozví, Neferet to okamžitě zjistí, protože umí v podstatě číst myšlenky. Každému mimo nás."
"Tobě taky do hlavy nevidí?"
Afrodita se spokojeně a pěkně nepříjemně usmála. "Ne, nikdy se jí to nepovedlo. Proč myslíš, že mi tak dlouho všechno procházelo?"
"Bezva." Moc dobře jsem věděla, jaké odporné věci prováděla, když byla předsedkyní Dcer temnoty. Od chvíle, co ji znám, se chová sobecky, zlomyslně a občas vyloženě hnusně. Ano, díky jejím vizím jsem zachránila život babičce a Heathovi, ale ona se ani nesnažila zastírat, že jí na nich vůbec nezáleží a že mi pomáhá jen proto, abych u ní měla dluh. Přimhouřila jsem oči a pátravě se na ní zadívala. "Fajn, a teď mi hezky pověz, proč mi tohle všechno vykládáš. Co tím sleduješ?"
S hrannou nevinností vykulila oči a nasadila absolutně nevěrohodný andělský tón. "Jak to myslíš? Pomáhám ti, protože ty i tvoji kamarádi jste na mě vždycky byli moc hodní."
"Nech si ty kecy, Afrodito."
Vrátila se k lhostejnému výrazu a normálnímu hlasu. "Řekněme, že musím odčinit křivdu."
"Chceš Stevie Rae vynahradit, jak ses k ní chovala?"
"Jí ne. Nyktě." Odvrátila pohled. "Vím, že to ještě nemůžeš chápat. Dostala jsi od bohyně nadání teprve nedávno, máš obrovskou moc a můžeš se přetrhnout, abys konala jen dobro. Ale až budeš se svým darem nějakou dobu žít, možná poznáš, že zachovat se vždycky správně není vůbec jednoduché. Začneš zakopávat, hlavně o ostatní lidi. Začneš dělat chyby." Ušklíbla se. "No, ty možná ne. Mně se to stalo. Na tobě, na Stevie Rae a na nikom tady ve škole mi nějak zvlášť nezáleží, ale záleží mi na Nyktě." Hlas jí trochu zakolísal. "Poznala jsem na vlastní kůži, jaké to je, když si myslíš, že se od tebe bohyně odvrátila. Už to nechci nikdy zažít."
Natáhla jsem k ní ruku a dotkla se její paže. "Ale Nyx se od tebe přece neodvrátila. To o tobě jen roznášela Neferet, aby ostatní přestali věřit tvým vizím. Za tím, co se stalo Stevie Rae, stojí právě ona, ale to ty asi víš, ne?"
"Vím, už od té vize, ve které jsem viděla umírat Heatha." Trochu nuceně se uchichtla. "Ještě že naše myšlenky číst nedovede. Kdo ví, co by s mládětem, které by přišlo na její hnusné plány, udělala?"
"Ona ví, že to o ní vím."
"Děláš si srandu?"
"No, přinejmenším ví, že ji podezírám." Zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že je to fuk. Bylo to uhozené, ale vypadalo to, že Afrodita (lépe známá jako hnusná ježibaba) je jediná na světě, s kým si můžu otevřeně promluvit. "Tu noc, co jsem zachránila Heatha před těmi nemrtvými mláďaty, se mi Neferet pokusila vymazat paměť. Na chvíli se jí to povedlo, jenže já poznala, že je něco špatně. Použila jsem moc živlů, zlomila její kouzlo, no, a potom jsem jí tak trochu naznačila, že si všechno pamatuju."
"Tak trochu?"
Nervózně jsem přešlápla. "Ona mi vyhrožovala. Říkala, že jestli o ní začnu něco vykládat, nikdo mi neuvěří. Naštvala jsem se a odsekla, že i kdyby mi přestali věřit všichni upíři a mláďata, Nyx mi stejně bude věřit dál."
Afrodita se usmála. "Vsadím se, že ji to pěkně vytočilo."
"No, asi jo." Ve skutečnosti se mi při představě, jak moc je velekněžka vytočená, udělalo kapku zle. "Jenomže hned potom odjela na prázdniny a od té doby jsem ji neviděla."
"Brzo se vrátí."
"Já vím."
"Máš strach?"
"Příšerný," přiznala jsem.
"Ani se ti nedivím. Fajn, pár věcí jsem z těch vizí přece jen vyčetla. Musíme Stevie Rae dostat z vlivu těch ostatních potvor a ukrýt ji na nějakém bezpečném místě. A musíme to udělat teď hned. Než se Neferet vrátí. Všechno to spolu nějak souvisí. Sice netuším jak, ale jsem si tím naprosto jistá a taky vím, že je to celé hrozně špatné." Zašklebila se, jako by zrovna kousla do něčeho nechutného. "Vlastně mi připadá špatná celá ta záležitost s nemrtvými příšerami. Jsou fakticky odporné."
Stevie Rae je jiná než ostatní."
Z Afroditina pohledu bylo jasně poznat, že mi vůbec nevěří.
"Zkus se nad tím zamyslet. Proč Nyx dala mláděti tak mocný dar, jako je nadání pro zemi, a pak ho nechala umřít? A potom ještě vstát z mrtvých?" Chvíli jsem hledala nejvhodnější způsob, jak jí to vysvětlit. "Podle mě si Stevie Rae zachovala zbytky lidskosti právě díky svému spojení se zemí a jsem přesvědčená, že když jí pomůžu – teda vlastně pomůžeme, dokáže se vrátit k tomu, co byla dřív. Anebo najdeme způsob, jak ji uzdravit. Jak zařídit, aby se proměnila zpátky v mládě, nebo dokonce v dospělého upíra. A když se nám to povede s ní, třeba potom pomůžeme i těm ostatním."
"A máš už nějaký nápad, jak by se to dalo provést?"
"Ne. Ani ťuk." Zakřenila jsem se na ni. "Ale získala jsem na svoji stranu úžasně mocnou spolužačku, která má věštecké vize a k tomu ještě nadání pro zemi."
"Super. Hned jsem klidnější."
Nikdy bych to před ní nepřiznala, ale když jsem si s ní takhle promluvila o Stevie Rae a probrala s ní svoje úvahy, cítila jsem se líp. O hodně líp.
"Tak to vezmeme od začátku," pokračovala Afrodita. "Jak Stevie Rae najdeme?" Našpulila pusu. "Hlavně neříkej, že se s tebou mám plazit po nějakých špinavých smradlavých tunelech."
"No, ona mi slíbila, že se dneska ve tři ráno sejdeme v altánu u muzea Philbrook."
"A určitě přijde?"
Kousla jsem se do rtu. "Nalákala jsem ji na kovbojské oblečení, takže asi jo."
Afrodita zavrtěla hlavou. "Ona umře, vstane z mrtvých a stejně chce dál chodit nastrojená jako magor."
"Přesně tak."
"Tak to je fakt smutné."
"To jo," povzdychla jsem si. Miluju Stevie Rae až za hrob, ale těžko můžu popřít, že se obléká úděsně.
"Kam ji vezmeš, až si pro ty hadry přijde?"
Radši jsem vynechala, že bych ji nejradši ze všeho nejdřív šoupla do vany. "Nevím. Zatím jsem se zasekla na tom, kde vezmu to oblečení a, ehm, krev."
"Krev?!"
"Nutně ji potřebuje. Lidskou krev. Bez ní hrozně vyšiluje."
"No, ona je dost šílená už tak, ne?"
"Není! Jenom něco řeší."
"Něco řeší?"
"Řeší," trvala jsem na svém.
"No dobře, jak chceš. Potřebuješ vymyslet, kam ji vezmeš. S těmi ostatními potvorami zůstat nemůže."
"Chtěla jsem ji přemluvit, aby se vrátila sem. Když jsou upíři na prázdninách, nebude problém ji tady schovat."
"Sem ji vzít nesmíš." Afrodita zpopelavěla. "Tady jsem ji viděla umřít. Nadobro."
"Sakra! V tom případě nemám ponětí, co si s ní počnu," přiznala jsem.
"Mohla bys ji zatím ukrýt u mých rodičů," řekla.
"No jasně. Vaši jsou přece ohromně laskaví a milí. To je fakticky bezva nápad, Afrodito."
Protočila oči. "Naši jsou pryč. Dneska ráno odjeli na tři týdny lyžovat do Colorada. Navíc ji nevezmeme přímo do domu. Rodiče bydlí v jednom z těch panských sídel, která kdysi postavili ropní magnáti, jenom kousek od muzea. Nad garáží je samostatný byt pro hosty, dřív tam bydlelo služebnictvo. Vůbec se nepoužívá, jedině když přijede na návštěvu babička, jenomže tu máma nedávno šoupla do hrozně luxusního domova důchodců, takže s ní si dělat starosti nemusíš. Všechno by tam ale mělo normálně fungovat, myslím takové ty věci jako elektřina, voda a tak."
"Tam se jí nic nestane?"
Pokrčila rameny. "Bude tam určitě ve větším bezpečí než tady."
"Dobře, tak to máme vyřešené."
"Nebude mít námitky?"
"Ne," zalhala jsem bez váhání. "Řeknu jí, že je tam lednička plná krve." Pak jsem si povzdychla. "Až na to, že netuším, kde mám tu krev vzít. Neseženu ani lok, natož celou ledničku."
"Je v kuchyni."
"U vás doma?" Úplně mě zmátla.
"Ježíši, jasně že ne, kde to žiješ? Tady v kuchyni máme krev. V takové velké nerezové lednici. Pro upíry. Každý den sem vozí čerstvé dávky od lidských dárců. Všichni z vyšších ročníků o tom vědí, občas nám trochu dají, když pořádáme nějaký rituál."
"Tak to bude hračka, zvlášť teď, když je škola skoro prázdná. Nikdo mě přitom nechytí." Zašklebila jsem se. "Jen doufám, že ji neskladují v plastových flaškách jako limonádu, to by mě asi porazilo." No jo, krev mi vážně hodně chutná, ale představa, že ji piju, mi pořád připadá hrozně odporná. Ano, vím, že jsem zralá na návštěvu u cvokaře.
"Je v sáčcích, jako to bývá v nemocnicích. To přežiješ."
Úplně automaticky jsme odbočily doprava a zamířily oklikou ke koleji.
"Musíš jít se mnou," vyhrkla jsem zničehonic.
"Do kuchyně?"
"Ne, za stevie Rae. Potřebujeme, abys nás dovedla k vašemu domu, pustila nás do toho bytu pro hosty a tak."
"Bude naštvaná, že se do toho pletu."
"Já vím, ale bude to prostě muset přežít. Ví, že tvoje vize zachránila život mojí babičce. Když jí řeknu, žes měla vizi o ní, uvěří ti. Nic jiného jí ani nezbývá." Potěšilo mě, že můj hlas zní sebejistě. Ve skutečnosti jsem se tak vůbec necítila. "Ale bude lepší, když se nejdřív schováš a vylezeš, teprve až si s ní promluvím."
"Hele, vážně se projednou snažím zachovat správně, ale nebudu se schovávat před holkou, která mi dělala ledničku."
"Takhle o ní nemluv!" vyjela jsem na ni. "Napadlo tě už někdy, že všechny ty průšvihy a nespravedlnosti, co se ti staly, nezavinila ani tak Neferet jako spíš tvoje hnusná povaha?"
Afrodita zvedla obočí a naklonila hlavu ke straně. Vypadala jako nějaký blonďatý ptáček. "To víš, že napadlo, ale já nejsem jako ty. Nejsem žádná kladná hrdinka ani věčná optimistka. Na něco se tě zeptám. Ty si myslíš, že všichni jsou v podstatě dobří, viď?"
Zaskočila mě, ale přikývla jsem. "No, vlastně jo."
"Já ne. Podle mě je většina upírů i lidí v hloubi duše zlá. Jen něco předstírají. Hrajou si na dobráky, ale stačí hrozně málo a ukáže se, jací jsou to doopravdy parchanti."
"To je dost depresivní náhled na život."
"Podle tebe depresivní, podle mě realistický."
"Jak potom můžeš někomu věřit?"
Odvrátila pohled. "Já nikomu nevěřím. Je to jednodušší. Jednou na to přijdeš sama." Znovu se na mě podívala a v očích měla zvláštní nerozluštitelný výraz. "Moc každého změní."
"Já se měnit nehodlám." Chtěla jsem to patřičně rozvést, ale potom jsem si uvědomila, že kdyby mi před pár měsíci někdo řekl, že budu flirtovat s dospělým chlapem a přitom mít dva další kluky bokem, nevěřila bych mu ani slovo. Neznamená to náhodou, že jsem se změnila?
Afrodita se usmála, jako by mi četla myšlenky. "Já nemluvila o tobě, ale o lidech okolo tebe."
"Aha," řekla jsem. "Koukni, nechci být hnusná, ale já si vybírám kamarády líp než ty."
"To se uvidí. Když jsme u toho – neměla bys zrovna teď být na cestě do kina?"
"Měla," povzdychla jsem si. "Ale to nestihnu. Musím zajít pro tu krev, sbalit oblečení a zajet do hypermarketu pro mobil na kredit. Chci ho Stevie Rae dát, aby mi mohla kdykoli zavolat."
"Dobře. Sejdeme se v půl třetí u tajných dveří ve východní zdi? Tak budeme mít rezervu a dorazíme k muzeu dřív než Stevie Rae."
"Souhlasím. Jenom si dojdu do pokoje pro kabelku, vezmu to oblečení a můžeme se do toho dát."
"Fajn. Půjdu napřed."
"Ehe?" pronesla jsem výmluvně.
Podívala se na mě, jako bych byla nějaký mentál. "Přece nechceš, aby nás někdo viděl spolu. Ještě by si mohli myslet, že jsme kamarádky nebo něco."
"Afrodito, mě je fuk, co si o mně kdo myslí."
Obrátila oči v sloup. "Zato mně ne." Rychle se vydala ke koleji.
"Hej!" zavolala jsem za ní. Ohlédla se. "Dík za pomoc."
Zamračila se. "To nestojí za řeč. A myslím to doslova, jako že o tom už nemáš mluvit. Kristova noho." Zavrtěla hlavou a zmizela vevnitř.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře