11.kapitola

6. únor 2012 | 00.24 |

 Když jsem se probírala oblečením Stevie Rae, našla jsem přívěsek se srdíčkem. Byla jsem se svojí spolubydlící až do poslední chvíle, a než jsem se tehdy vrátila do našeho pokoje, prošla tamtudy upíří úklidová četa (nebo něco takového) a odnesla všechny její věci. Naštvalo mě to. Hrozně moc. Vymohla jsem si, že část těch věcí vrátí zpátky, protože jsem chtěla, aby mi Stevie Rae připomínaly. Anastasia, profesorka kouzel a rituálů (je moc fajn a je to manželka učitele šermu Draka Lankforda), mě odvedla do tmavého skladiště a já si nacpala do tašky tolik kamarádčiných věcí, kolik se tam vešlo, a dala je zpátky do její zásuvky prádelníku. Pamatuju se, že Anastasia se ke mně chovala laskavě, ale evidentně se jí vůbec nelíbilo, že si chci Stevie Rae připomínat.

Když nějaké mládě umře, dospělí od nás očekávají, že na něj zapomeneme. Hned a navždycky, bez diskuze.
Jenomže mně se to nelíbí. Nechtěla jsem na svoji nejlepší kámošku zapomenout ani v době, kdy jsem ještě nevěděla, že vstala z mrtvých.
Jak jsem popadla její džíny, z kapsy něco vypadlo. Pomačkaná obálka, na které bylo známým škrabopisem načmárané moje jméno. Otevřela jsem ji a stáhl se mi žaludek. Bylo v ní takové to vtipné narozeninové přáníčko – s obrázkem kočky (dost se podobala Nale), která měla na hlavě špičatý narozeninový klobouček a hrozně se mračila. Vevnitř stálo Všechno nejlepší a tak dál. Mě tvoje narozky stejně nezajímají, jsem přece kočka. Stevie Rae pod to namalovala velikánské srdce a připsala: Máme tě rády! Stevie Rae a mrzutá Nala. Na dně obálky ležel stříbrný řetízek. Vytáhla jsem ho a zjistila, že se na něm houpe sladké stříbrné srdíčko. Otevřela jsem ho, ale ruce se mi přitom strašně třásly. Vypadla z něj fotka poskládaná do malého čtverečku. Opatrně jsem ji uhladila a vzlykla. Poznala jsem totiž, že je to oříznutý snímek, který jsem pořídila já sama (držela jsem foťák v natažené ruce, přitiskla se ke Stevie Rae tváří a zmáčkla spoušť). Otřela jsem si oči, zase obrázek poskládala, vrátila ho do medailonku a pověsila si řetízek na krk. Byl dost krátký, takže mi srdíčko krásně zapadlo do prohlubně na krku.
Z nějakého důvodu mi to dodalo odvahu. Taky se ukázalo, že vzít krev z kuchyně není vůbec nic těžkého. Místo obvyklé kabelky, maličké designové, kterou jsem loni objevila v jednom butiku na Utica Square (je z falešné růžové kožešiny, absolutně boží!), jsem si vzala velký batoh. Když jsem ještě chodila na Jižní střední v Broken Arrow, to znamená, než mě označili a život se mi proměnil v horskou dráhu, používala jsem ho jako školní tašku. Byl tak velký, že bych v něm propašovala i pěkně tlusté dítě (kdyby bylo hodně malé), a tudíž se tam snadno vešly kamarádčiny děsné kovbojské džíny, tričko, černé kovbojské holínky (ach jo), pár kousků spodního prádla a navrch ještě pět pořádných sáčků krve. Vypadaly pěkně hnusně. Ale nebudu zapírat, že jsem měla sto chutí zapíchnout do jednoho brčko a vyzunknout ho na jeden zátah jako pytlík džusu. Já vím, jsem nechutná.
Jídelna byla zavřená, stejně jako kuchyně, a nebyla tam ani noha. Ale jak je na naší škole zvykem, ani jedna místnost nebyla zamčená. Dovnitř i ven jsem se dostala úplně bez problémů. Když jsem odcházela s batohem nacpaným krví, snažila jsem se tvářit pokud možno normálně a nevinně. (Jako zlodějka bych se rozhodně neuživila.)
Nejvíc jsem se bála, že narazím na Lorena (na kterého jsem se fakticky úporně snažila zapomenout... i když ne zas tak, abych si sundala diamantové náušnice), ale nakonec jsem potkala jen jednoho kluka z tercie, Iana Bowsera. Je to takový prťous, ale je s ním legrace. Chodím s ním na dramaťák. Ian je k smrti zamilovaný do profesorky Nolanové, která tenhle předmět učí, a občas kvůli tomu vyvádí strašně směšné věci. Když do mě u dveří jídelny doslova vletěl, zrovna profesorku hledal.
"Jé, Zoey, promiň! Fakt se omlouvám!" Nervózně mě pozdravil tradičním upírským gestem úcty, pěstí přitisknutou k srdci. "Ne-nechtěl jsem do tebe vrazit."
"Nic se nestalo." Hrozně mi vadí, když se v mojí přítomnosti spolužáci chovají vyplašeně a ustrašeně, jako by se báli, že je proměním v nějaký sliz. Prosím vás, tady jsme ve Škole noci, ne v Bradavicích! (Jasně, četla jsem všechny díly Harryho Pottera a miluju i filmy, takže jsem oficiálně pako.)
"Neviděla jsi náhodou někde profesorku Nolanovou?"
"Ne, ani nevím, že se vrátila z prázdnin," odpověděla jsem.
"Vrátila, včera. Měl jsem se s ní už před půl hodinou sejít." Široce se usmál a začervenal se. "Chci se příští rok dostat do finále shakespearovské recitační soutěže, a tak jsem ji poprosil, jestli by mi nemohla dávat soukromé hodiny."
"To je fajn." Chudáček. Jestli nepřestane mutovat, nemá v té drsné konkurenci sebemenší šanci. "Kdybys ji náhodou potkala, řekni ji prosím, že ji hledám."
"Spolehni se."
Ian odešel. Já vyrazila k parkovišti, nasedla do auta a jela do hypermarketu. Koupit mobil na kredit (plus mýdlo, kartáček na zuby a cédéčko Kennyho Chesneyho) byla hračka. Mnohem horší byl telefonát od Erika.
"Zoey? Kde vězíš?"
"Pořád ve škole," řekla jsem. Nebyla to tak docela lež. V tu chvíli jsem zrovna zajížděla ke krajnici poblíž východní zdi, kde je "tajný" zadní východ. Ty uvozovky jsou na místě, protože o něm ví většina mláďat a docela určitě všichni dospělí upíři. Máme ve škole takovou neformální tradici, že se mláďata právě tudy občas vyplíží mimo areál a uspořádají si vlastní rituál nebo provedou něco blíže neurčeného, co se teoreticky nesmí.
"Ve škole?" Znělo to naštvaně. "Ale film už skoro končí."
"Já vím. Promiň."
"Stalo se něco? Jestli ti Afrodita řekla něco hnusného, tak to prostě pusť z hlavy, víš, jaká je."
"Vím. Ale netýkalo se to tebe." Aspoň ne moc. "Nic mi není, jenom jsem teď strašně vynervovaná a musím si v hlavě srovnat pár věcí."
"Zas ty tvoje věci." Moc nadšení v tom nebylo.
"Fakticky mě to mrzí, Eriku."
"Jasně, fajn. To nevadí. Uvidíme se zítra nebo někdy. Čau." Pak mi to zamáčkl.
"Do háje," řekla jsem do hluchého mobilu.
V tom okamžiku na okénko na straně spolujezdce zaťukala Afrodita. Trhla jsem sebou a vykvikla. Položila jsem telefon a odemkla jí.
"Je na tebe naštvaný, co?" řekla hned.
"Ty máš radarový sluch nebo co?"
"Ne, jenom perfektní odhad. A taky znám našeho Erika jako svoje boty. Nepřišla jsi na rande. Má vztek."
"Tak zaprvé, on není náš kluk, ale můj. Zadruhé to nebylo žádné rande. Zatřetí se o Erikovi nehodlám bavit s někým, kdo se mu ho ještě nedávno snažil vyhulit."
Čekala jsem, že začne prskat, ale ona se rozesmála. "OK, jak chceš. Ale nepomlouvej něco, dokud jsi to nezkusila, slečno Neposkvrněná."
"Ble." Otřásla jsem se. "Změníme téma. Už jsem vymyslela, jak to se Stevie Rae uděláme. Vážně nemá cenu, aby ses schovávala, takže mi teď ukaž, kudy se jede k vašim, já tě tam vysadím a pak se tam se Stevie Rae vrátím."
"A než ji přivezeš, já se zase ztratím?"
To mě taky napadlo. A ne že by mě ta představa nelákala, ale touhle dobou mi už bylo jasné, že zachránit Stevie Rae znamená spolupracovat s Afroditou. Moje nemrtvá kámoška si prostě musí na její přítomnost zvyknout. A těch tajemství a polopravd už na mě bylo trochu moc. Nechtěla jsem lhát aspoň holce, kvůli které lžu všem ostatním (jestli víte, jak to myslím).
"Ne. Stevie Rae musí jednoduše pochopit, že v tom jedeš i ty." Zrovna jsme zastavily na stopce, a tak jsem po ní střelila pohledem a optimisticky dodala: "Ale třeba nám všem udělá tu radost a zakousne tě."
"Tohle se mi na tobě líbí. Vždycky vidíš všechno z lepší stránky," odsekla Afrodita sarkasticky. "Fajn, tady zatoč doprava. Až se dostaneš na hlavní třídu, odboč doleva a jeď pár bloků pořád rovně, až k té cihlové směrové tabuli, co ukazuje k muzeu."
Jela jsem podle jejích instrukcí. Nesnažily jsme se o nějakou plytkou konverzaci, ale mlčení mi vůbec nepřipadalo trapné ani nepříjemné. Vlastně mi s ní bylo celkem fajn. Tím nechci říct, že najednou přestala být mrcha, ale začínala mi být docela sympatická. Možná to byl jen další důkaz toho, že bych měla vážně uvažovat o návštěvě psychologa. Mimoděk mě napadlo, jestli mláďatům zabírají antidepresiva.
U cedule ukazující k muzeu Philbrook jsem odbočila doleva a Afrodita poznamenala: "Už jsme skoro tam. Pátý dům napravo. Nezabočuj hned na první příjezdovou cestu, až na druhou. Ta vede dozadu k bytu nad garáží."
Když se dům objevil před námi, jenom jsem ohromeně zavrtěla hlavou. "Tady bydlíš?"
"Už ne."
"Do prkýnka, vždyť to je palác!" Ten dům byl úžasný. Takhle si představuju, že bydlí boháči v Itálii.
"Spíš vězení." Chystala jsem se pronést nějaké moudro ve smyslu, že jako označené mládě je oficiálně plnoletá, a tím pádem může svoje rodiče poslat někam (jako jsem to svým způsobem udělala já), ale než jsem jí stačila říct něco milého, začala se do mě zase navážet. "A ty tvoje ubohé náhražky pořádných sprostých slov mi jdou na nervy. Ono by tě neubylo, kdybys někdy řekla do prdele. Panenská svatozář by ti určitě nezhasla."
"Já nadávám. Říkám zatraceně, sakra a do prčic. Skoro za každou větou." Proč mám vlastně najednou zapotřebí hájit svoji nechuť ke sprostým slovům.
"Tak to jo." Evidentně jsem jí byla k smíchu.
"A na panenství není vůbec nic špatného. Pořád lepší než si to rozdat s každým na potkání."
Smála se dál. "Ty se máš ještě hodně co učit, Červenko." Ukázala na budovu, která připomínala zmenšeninu velkého domu. "Zajeď tam dozadu. Byt má zadní vchod a auto aspoň nebude vidět z ulice."
Zaparkovala jsem svého brouka za luxusní garáží a vystoupily jsme. Afrodita odemkla dveře a za nimi se objevilo schodiště. Vyšly jsme nahoru do bytu. "Ty bláho, tady teda za starých časů na služebnictvu nešetřili," zamumlala jsem a rozhlížela se po naleštěných podlahách z tmavého dřeva, kožených křeslech a blýskavé kuchyni. Všechno bylo dokonale sladěné, nikde se nepovalovaly žádné kýčovité serepetičky. Na ozdobu tam stálo pár svíček a na první pohled šíleně drahých váz. Vzadu byla ložnice a koupelna. Nakoukla jsem tam a spatřila velikánskou postel s nadýchanými péřovými polštáři a přikrývkami. Do koupelny jsem se nedívala, ale byla jsem si jistá, že je stokrát hezčí než ta nejlepší koupelna u našich doma.
"Myslíš, že to půjde?" zeptala se Afrodita.
Zamířila jsem k jednomu oknu. "Tlusté závěsy, to je dobře."
"A taky okenice. Zavírají se zevnitř, takhle." Předvedla mi to.
Kývla jsem k ploché televizi. "Kabelovka?"
"Samozřejmě," odvětila. "Někde tady bude i pár dévédéček."
"Bezva." Přešla jsem ke kuchyni. "Nechám ty pytlíky s krví tady, vezmu si s sebou jenom jeden. Radši hned vyrazím."
"Fajn. Já si zatím pustím MTV."
"Fajn," zopakovala jsem po ní, ale k odchodu jsem se neměla. Rozpačitě jsem si odkašlala. Afrodita zvedla oči od ovladače.
"Co je?"
"Stevie Rae nevypadá jako dřív a taky se jinak chová."
"Vážně? To by mě ani ve snu nenapadlo, ještě žes mě na to upozornila. Vždyť většina lidí, co umřou a pak vstanou z mrtvých a sajou krev, je úplně v pohodě a nikdo by to na nich nepoznal."
"Mluvím vážně."
"Zoey, já Stevie Rae a pár těch dalších příšer viděla ve vizích. Jsou hnusné. Nemusíš to rozvádět."
"Jenže doopravdy je to ještě horší."
"To by mě taky nenapadlo."
"Ne abys Stevie Rae něco řekla," varovala jsem ji.
"Jako abych si odpustila poznámky o tom, že je mrtvá a tak? Nebo že je hnusná?"
"Obojí. Nechci, abys ji vyplašila. Nebo aby se na tebe vrhla a prokousla ti krk. Asi bych ji dokázala zastavit, ale stoprocentně jistá si tím nejsem. A kromě toho, že by to bylo nechutné a těžko by se to vysvětlovalo, ta krev by tady všechno úplně zničila."
"Ty jsi tak ohleduplná."
"Hele, Afrodito, zkus něco nového. Zkus být milá," řekla jsem.
"Ta já nebudu mluvit vůbec."
"To by taky šlo." Zamířila jsem ke dveřím. "Vrátím se co nejdřív."
"Poslyš," zarazila mě ještě, "vážně by mi dokázala prokousnout krk?"
"Levou zadní," odpověděla jsem a zavřela za sebou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře