12.kapitola

6. únor 2012 | 00.25 |

 Poznala jsem, že Stevie Rae už k altánu dorazila. Neviděla jsem ji, zato jsem ji cítila. Fuj. Vážně, hnus. Doufala jsem, že důkladná koupel a trocha šamponu s tím smradem něco udělá, ale moc jistá jsem si tím nebyla. Ať se mi to líbí nebo ne, je koneckonců mrtvá.

"Stevie Rae, já vím, že tady někde jsi," zavolala jsem tiše. Víte, upíři se dokážou pohybovat naprosto neslyšně a umějí kolem sebe vytvořit takovou bublinu neviditelnosti. Mláďata tuhle schopnost mají taky, jenom ne úplně dokonalou. Já jsem jaksi předčasně vyspělá, takže jsem v těchhle věcech poměrně dobrá. Kdyby snad někdo, například strážný muzea, ve tři ráno koukal z okna, rozhodně mě neuvidí. Ale zatímco svojí schopností zůstat v zšeřelé pohádkové zahradě muzea neviditelná jsem si byla celkem jistá, netušila jsem, jestli dokážu schovat do své bubliny i Stevie Rae. Zkrátka a dobře jsem ji chtěla popadnout a zmizet. "Vylez. Mám pro tebe oblečení, krev a poslední album Kennyho Chesneyho." To poslední byl nestydatý úplatek. Stevie Rae je do toho plešatého svalovce a jeho countryových odrhovaček blázen. Neptejte se mě, co na něm vidí nebo slyší.
"Krev!" zasyčel z křoví u paty altánu hlas, který teoreticky mohl patřit Stevie Rae, kdyby měla fakticky hroznou rýmu a trpěla vážnou duševní poruchou.
Obešla jsem altán a nakoukla za hustý (ale pečlivě sestříhaný) keř. "Stevie Rae?"
Vypotácela se odtamtud a vrhla se ke mně. Oči jí plály příšerným rudým svitem. "Dej mi tu krev!"
No nazdar. Vypadala jako šílenec. Honem jsem rozepnula batoh, vytáhla pytlík krve a podala jí ho. "Počkej vteřinku, vzala jsem nůžky, abys..."
Stevie Rae ohavně zavrčela, urvala vršek sáčku zuby (teda spíš tesáky), zaklonila hlavu a vycucla ho, než bys řekl švec. Vyždímala z něj poslední kapičku a hodila ho na zem. Když se na mě potom podívala, lapala po dechu, jako by zrovna vyhrála závod na sto metrů.
"Hnusný, co?"
Usmála jsem se na ni a snažila se nedat najevo, že mě to doopravdy vyděsilo. "No, babička říká, že každý může udělat dobrý dojem, když je zdvořilý a mluví spisovně, takže příště říkej radši hnusné a nezapomeň poděkovat."
"Potřebuju víc krve."
"Mám pro tebe ještě čtyři sáčky. Nechala jsem je v ledničce tam, kde teď budeš bydlet. Chceš se převléknout už tady, nebo až si tam dáš sprchu? Je to hned tady naproti přes ulici."
"O čem to mluvíš? Dej mi moje věci a krev a tím to hasne."
Oči jí trochu zesvětlaly, ale stejně vypadala zle a nepříčetně. Byla ještě vychrtlejší a bledší než včera. Zhluboka jsem se nadechla. "Takhle to dál nejde, Stevie Rae."
"Takhle to je a jiné to nebude. Já už se nezměním." Ukázala na obrys měsíčního srpku na svém čele. "Moje znamení se nikdy nevybarví. Zůstanu už navždycky mrtvá."
Prozkoumala jsem obrys. Není nějaký vybledlý? Připadal mi světlejší nebo aspoň míň zřetelný a to nevěstilo nic dobrého. Dost to se mnou zamávalo. "Ty nejsi mrtvá." Nic lepšího mě nenapadlo.
"Připadám si tak."
"No, vlastně tak i vypadáš. Ale když člověk hnusně vypadá, většinou se i hnusně cítí. Třeba to bude právě tím." Vytáhla jsem z batohu jednu kovbojskou botu. "Koukni, co pro tebe mám."
"Boty globální problémy nevyřeší." Tohle byl dávný spor, který vedla s dvojčaty, a v jejím hlase zazněla stopa někdejšího zápalu.
"Dvojčata by ti k tomuhle řekla svoje."
Zase se vrátila k bezvýraznému chladnému tónu. "Co by asi holky řekly, kdyby mě teď viděly?"
Zadívala jsem se jí do rudých očí. "Že potřebuješ sprchu a zásah módní policie. Ale taky by byly strašně rády, že jsi naživu."
"Já nejsem naživu. To se ti tady právě snažím vysvětlit."
"Ušetři si námahu. Tomu neuvěřím, dokud budeš chodit a mluvit. Podle mě nejsi ani trochu mrtvá, jen ses změnila. Netvrdím, že ses proměnila v dospělého upíra. Tohle je nějaká jiná proměna a připadá mi o hodně těžší než ta moje. Proto se s tebou tohle děje. Dovolíš mi prosím, abych ti pomohla? Zkus aspoň na chvíli věřit, že se to dá nějak vyřešit, ano?"
"Nechápu, jak si tím můžeš být tak jistá," řekla.
Moje odpověď vytryskla odněkud z hloubi duše, a jakmile jsem ji zformulovala do slov, věděla jsem, že to je přesně to pravé. "Jsem si tím tak jistá, protože na sto procent vím, že Nyx tě pořád miluje. Sice tomu nezabránila, ale určitě pro to má nějaký vážný důvod."
V kamarádčiných rudých očích se objevil záblesk naděje a mě z toho zabolelo u srdce. "Fakt myslíš, že mě Nyx neopustila?"
"Neopustila, a já taky ne." Vykašlala jsem se na to, že smrdí, a prvně ji objala. Sice svůj stisk neopětovala, ale neodtáhla se a ani se mi nezakousla do krku, což byl docela pokrok. "Pojď. Sehnala jsem ti bydlení hned tady poblíž."
Vykročila jsem a doufala, že půjde za mnou. Chvilku sice váhala, ale pak šla. Vzaly jsme to zkratkou přes zahradu až k Rockford Road. Afroditin palác (vlastně spíš palác jejích trhlých rodičů) je na Sedmadvacáté ulici, se kterou se tahle kříží. Kráčela jsem tmou prostředkem silnice a připadala si trochu jako ve snu. Vší silou jsem se soustředila na svůj příkrov ticha a neviditelnosti, aby halil i Stevie Rae, která šla tak metr za mnou. Byla opravdu pořádná tma a všude vládlo nepřirozené ticho. Zvedla jsem hlavu a zadívala se přes holé větve starých stromů lemujících ulici na nebe. Správně jsem měla spatřit skoro kompletní úplněk, ale obloha se zatáhla a přes mraky prosvítala jen nezřetelná bílá záře. Ochladilo se a já byla velice vděčná svému měnícímu se metabolismu, že poryvy studeného větru skoro necítím. Napadlo mě, jestli je Stevie Rae taky odolná vůči rozmarům počasí, a už jsem se jí na to chtěla zeptat, ale předběhla mě.
"Neferet se to nebude líbit."
"Co jako?"
"Že nejsem s ostatními, ale s tebou." Evidentně ji to znervózňovalo, protože si nevědomky třela předloktí.
"Klid, Neferet se nedozví, že jsi se mnou. Aspoň do té doby, než budeme připravené jí to dát vědět."
"Pozná to, jakmile se vrátí a nenajde mě tam."
"Bude akorát vědět, že jsi pryč, nic víc. Mohlo se ti třeba něco stát." Vtom mi cosi docvaklo. Cosi tak neuvěřitelného, že jsem se zastavila, jako bych narazila do zdi. "Stevie Rae! Ty už kolem sebe nepotřebuješ mít dospělé upíry, abys přežila!"
"Cože?"
"To znamená, že jsi dokončila proměnu! Nekašleš a nejsi na smrt nemocná."
"Zoey, to bude tím, že obojí už mám za sebou."
"Ne, ne, ne! Tak jsem to nemyslela." Popadla jsem ji za ruku a nenechala se vyvést z míry tím, že se mi hned vyškubla a couvla. "Dokážeš přežít bez dospělých. To dovedou jen jiní dospělí. Tím pádem mám pravdu, dokončila jsi proměnu, jenom trochu jinou."
"A to má jako být dobrá zpráva?"
"Jo!" V hloubi duše jsem si tím zdaleka nebyla tak jistá, ale za každou cenu jsem musela Stevie Rae dodat trochu optimismu. Zvlášť proto, že vypadala dost špatně. Jako že ještě hůř než obvykle. "Co je ti?"
"Potřebuju krev!" Přejela si špinavý obličej roztřesenou rukou. "Jeden malý sáček ani náhodou nestačí. Včera jsi mě nenechala nakrmit, takže už jsem dva dny bez jídla. A když mám hlad, je to... příšerné." Podivně naklonila hlavu ke straně, jako by zaslechla ve větru nějaký hlas. "Slyším, jak jim v žilách šumí krev."
"Komu?" Udělalo se mi trochu špatně, ale zároveň mě to zvláštně fascinovalo.
Máchla paží a ten pohyb měl v sobě něco ladně zvířecího. "Lidem, co tady kolem spí." Její hlas klesl v zastřený šepot. Něco v jejím tónu mě nevysvětlitelně nutilo, abych se naklonila blíž, přestože jí oči zase rudě hořely a páchla tak hrozně, že se mi zvedal žaludek. "Někdo je vzhůru." Ukázala na velikou vilu vpravo od nás. "Holka... asi tak stejně stará jako my... je sama ve svém pokoji..."
Znělo to jako vábivý zpěv. Prudce se mi rozbušilo srdce. "Jak to víš?" šeptla jsem.
Otočila planoucí oči zpátky ke mně. "Já vím spoustu věcí. Vím, že toužíš po krvi. Cítím to. Není důvod, proč by sis ji měla odpírat. Můžeme jít dovnitř za tou holkou. Společně ji zvládneme. Rozdělím se s tebou, Zoey."
Na vteřinu jsem propadla vášni, která rozpalovala zrak Stevie Rae, i vlastnímu hladu. Neměla jsem lidskou krev od chvíle, kdy jsem se před měsícem napila z Heatha. Byl to jen jeden malý doušek, ale vzpomínka na něj mi utkvěla na jazyku jako dráždivé tajemství. Omámeně jsem naslouchala, jak Stevie Rae spřádá temnou pavučinu, která mě stahovala do svého nádherného lepkavého objetí.
"Ukážu ti cestu dovnitř. Umím najít vchody, o kterých nikdo neví. Přiměješ tu holku, aby mě pozvala dál – nemůžu teď stoupit do ničího domu bez pozvání. Ale když už jsem jednou vevnitř..." Zasmála se.
Jen díky tomu smíchu jsem se probrala. Stevie Rae se dřív smála hrozně hezky. Šťastně, dětsky a s nevinnou radostí ze života. Teď to znělo jako zkreslená zlovolná ozvěna.
"Ten byt je tamhle o dva domy dál. Krev je v ledničce." Obrátila jsem se k ní zády a vyrazila.
"Jenomže ta není teplá ani čerstvá." Znělo to naštvaně, ale šla za mnou.
"Je celkem čerstvá a v kuchyni máš mikrovlnku, můžeš si ji ohřát."
Na to nic neřekla a za pár minut už jsme byli u sídla. Zavedla jsem ji zadem k bytu nad garáží, otevřela dveře a začala stoupat do schodů. V polovině jsem si všimla, že Stevie Rae za mnou nejde. Seběhla jsem zase dolů. Stála venku ve tmě. Jasně jsem rozeznávala jen rudé oči.
"Musíš mě dovnitř pozvat," řekla.
"Jé, promiň." Sice jsem ji předtím slyšela, ale asi jsem to úplně nevnímala, protože teprve teď mi došlo, jak moc je Stevie Rae jiná než já. Byl to šok. "Hm, no, tak pojď dál," vyhrkla jsem.
Udělala krok vpřed a narazila do neviditelné překážky. Vyjekla bolestí a pak zavrčela. Provrtala mě planoucím pohledem. "Nějak ti to nevychází. Nedostanu se sem."
"Říkalas přece, že stačí, abych tě pozvala."
"Ne ty. Někdo, kdo v tom domě bydlí."
Nade mnou zazněl Afroditin chladně zdvořilý hlas. "Já tu bydlím. Pojď dál." Nepříjemně mi připomněla svoji mámu.
Stevie Rae bez problému překročila práh. Už došla skoro ke mně, když si uvědomila, čí hlas právě slyšela. Její netečný výraz vystřídal prudký hněv.
"Tys mě přitáhla k ní domů!" Vyštěkla na mě, ale dívala se přitom na Afroditu.
"Ano, a existuje pro to velice jednoduché vysvětlení." Připravila jsem se, že kdyby se dala na ústup, popadnu ji za flígr, ale pak jsem si vzpomněla, jakou má teď děsnou sílu, a začala se radši soustředit na moc živlů. Napadlo mě, že využiju nadání pro vzduch a poručím větru, aby zabouchl dveře, než k nim doběhne.
"To jsem teda zvědavá! Víš dobře, že Afroditu nemůžu ani cítit." Konečně stočila pohled ke mně. "Sotva jsem umřela, už s ní kamarádíš?"
Chtěla jsem ji ujistit, že kámošky ani náhodou nejsme, ale Afrodita mě předběhla. "Prober se," odsekla pohrdavě. "Já se Zoey nekamarádím. Vaše stádo pakoňů se pořád pase hezky pohromadě. Zapletla jsem se do toho jen proto, že Nyx má zvrácený smysl pro humor. Takže buď pojď dál, nebo padej, odkud si přišla. Mně je to fuk..." Konec věty jsme už skoro neslyšely, protože se otočila a vrátila se zpátky do bytu.
"Věříš mi?" zeptala jsem se Stevie Rae.
Zadívala se na mě a dlouho ze mě nespouštěla zrak. "Ano," odvětila nakonec.
"Tak pojď." Pokračovala jsem nahoru a Stevie Rae šla neochotně za mnou.
Afrodita seděla na gauči a předstírala, že sleduje MTV. Když jsme vstoupily dovnitř, nakrčila nos a řekla: "Co to tady tak děsně smrdí? Jako když něco chcíplo..." Zvedla hlavu a uviděla Stevie Rae. Rozšířily se jí zorničky. "Vlastně nic." Ukázala dozadu. "Koupelna je tam."
Podala jsem kámošce svůj batoh. "Na. Promluvíme si, až budeš hotová."
"Nejdřív krev," prohlásila.
"Běž dozadu a já ti tam jeden pytlík přinesu."
Upřeně zírala na Afroditu a ta zase nespouštěla oči z televize. "Přines dva," zasyčela.
"Dobře, dva. Jak chceš."
Bez dalších řečí odešla. Dívala jsem se za ní. Kráčela s podivnou elegancí šelmy.
"Tak to je hustý. Je hnusná, špinavá a naskakuje mi z ní husí kůže," šeptla Afrodita. "Nemohlas mě varovat?"
"Já se snažila. To tys dělala, jako že víš všechno na světě. Vzpomínáš?" opáčila jsem taky šeptem. Potom jsem vyrazila ke kuchyňce a vytáhla z lednice pytlíky krve. "A slíbila jsi, že budeš milá."
Zaklepala jsem na zavřené dveře koupelny. Nic se neozvalo, a tak jsem opatrně pootevřela a nakoukla dovnitř. Stevie Rae držela džíny, tričko a boty. Jen tak tam stála, uprostřed překrásné koupelny, a koukala se na ně. Tvář měla odvrácenou, takže jsem si tím nemohla být jistá, ale vypadalo to, že brečí.
"Přinesla jsem ti krev," řekla jsem tiše.
Stevie Rae se vzchopila, otřela si dlaní obličej a hodila oblečení i boty na mramorový sokl u umyvadla. Natáhla se pro sáčky. Dala jsem jí k nim ještě nůžky, které jsem našla v kuchyni.
"Chceš s něčím pomoct?" zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou, ale nepodívala se na mě. "Zacláníš tady, protože jsi zvědavá, jak vypadám nahá, nebo protože chceš taky trochu krve?"
"Ani jedno." Udržela jsem neutrální tón. Nechtěla jsem se nechat vytočit, když se mě zjevně snažila vyprovokovat. "Budu v obýváku. Ty staré hadry hoď na chodbu, já je vynesu." Rázně jsem za sebou zavřela.
Když jsem se vrátila k Afroditě, zavrtěla hlavou. "Tohle chceš zachraňovat?"
"Ne tak nahlas!" sykla jsem a unaveně klesla na druhý konec gauče. "A nehodlám ji zachraňovat sama. Pomůže mi Nyx a taky ty."
Otřásla se. "Nevím, jestli hůř smrdí, nebo vypadá."
"To jsem si všimla, a ona taky."
"Jen říkám, že je to hnus."
"Říkej si, co chceš, ale ne před Stevie Rae."
"Tak jen aby bylo jasno, ta holka je podle mě nebezpečná," prohlásila. "Napadají mě dvě slova: časovaná bomba. Z té by se rozklepalo i tvoje stádo pakoňů."
"Nemohla by sis laskavě vymyslet něco jiného?" Ach bože, jsem fakt k smrti utahaná.
"Když vy jste pakoňové. Ty vaše víkendy..."
"Jaké víkendy?" Neměla jsem ponětí, o čem mluví.
"Skoro každý víkend se slezete a díváte se popořadě na všechny díly Hvězdných válek nebo Pána prstenů."
"No a co?"
Teatrálně obrátila oči v sloup. "No právě. Tobě to ani nepřipadá divné. Jasný důkaz, že jste stádo pakoňů."
Zaslechla jsem, jak se otevřely a zase zavřely dveře koupelny, což mi ušetřilo vysvětlování, že samozřejmě moc dobře vím, jak jsou ty filmy ohrané, ale že si u nich může člověk užít spoustu legrace, zvlášť když na ně čučí s partou kámošů, všichni se cpou popcornem a sténají blahem nad Anakinem a Aragornem. (Mně se celkem líbí i Legolas, ale dvojčatům připadá moc přiteplalý. Damien ho pochopitelně zbožňuje.) Zašla jsem do kuchyně, našla pod dřezem pytel na odpadky, nacpala do něj odporné hadry Stevie Rae, zavázala ho a vyhodila před dveře bytu na schody.
"Brrr," otřásla se Afrodita.
Sedla jsem si zpátky na gauč a upřela nevidoucí pohled na obrazovku. Afroditu jsem ignorovala.
"Myslela jsem, že si o tom chceš promluvit." Ukázala bradou ke koupelně.
"Stevie Rae není žádné to."
"Smrdí jako to."
"Odpověď zní ne. Nebudeme o ní mluvit, dokud u toho ona nebude," uzavřela jsem důrazně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře