14.kapitola

6. únor 2012 | 00.29 |

 "Vysaď mě u tajného vchodu. Pořád nemám zájem, aby si ostatní mysleli, že se spolu bavíme," řekla Afrodita.

Zabočila jsem doprava na Peoria Street a zamířila ke škole. "Co že ti tak najednou záleží na tom, co si ostatní myslí?"
"Záleží mi na tom, co se donese Neferet. Když se dozví, že jsme kamarádky, nebo jen to, že už nejsme na kordy, zbytek si domyslí."
"A to by byl parádní průšvih."
"Přímo průser," upřesnila.
"Stejně nás ale občas uvidí pohromadě, když teď budeš při mých rituálech zastupovat zemi."
Překvapeně se na mě podívala. "To teda nebudu."
"To teda budeš."
"To teda nebudu."
"Afrodito, Nyx tě obdařila nadáním pro zemi. Patříš do kruhu. Nechceš se přece vzepřít Nyktině vůli." Z poslední věty jsem sice vynechala slovíčko "zase", ale stejně viselo ve vzduchu.
"Řekla jsem, že se budu vůlí bohyně řídit, a taky to dodržím," procedila skrz zaťaté zuby.
"V tom případě se dneska v noci zúčastníš úplňkového obřadu."
"To bude trošku problém, když teď nepatřím do Dcer temnoty."
Do háje. Na to jsem úplně zapomněla.
"Tak se do nich prostě vrátíš." Začala něco říkat, ale já zvýšila hlas a překřikla ji. "Stačí, když slíbíš, že budeš dodržovat nová pravidla."
"Ta stojí za prd."
"Už zase se schováváš za svůj negativní přístup," řekla jsem. "Složíš ten slib?"
Všimla jsem si, že si kouše ret. Nechala jsem ji přemýšlet a soustředila se na řízení. Tohle si musí rozhodnout sama. Řekla, že chce svoje kopance odčinit a řídit se bohyninou vůlí. Jenomže chtít něco udělat a udělat to doopravdy jsou dvě různé věci. Afrodita se celé roky chovala sobecky a ošklivě. Čas od času mám pocit, že se v ní něco zlomilo, ale většinou je to prostě a jednoduše hnusná ježibaba, jak jí říkají dvojčata.
"No dobře, tak jo."
"Cos povídala?"
"Že jo. Slíbím, že budu dodržovat tvoje debilní nová pravidla."
"Afrodito, když tohle slibuješ, tak nějak se při tom automaticky předpokládá, že ti ta pravidla nepřipadají debilní."
"To není pravda. Klidně si to můžu myslet. Zavážu se přece, že budu na počest vzduchu sama sebou, na počest ohně věrná, na počest vody moudrá, na počest země soucitná a na počest ducha upřímná. Takže zůstávám sama sebou a upřímně říkám, že tvoje nová pravidla jsou debilní."
"Proč ses je teda naučila zpaměti?"
"Poznej svého nepřítele," pronesla, jako by z něčeho citovala.
"To řekl kdo?"
Pokrčila rameny. "Určitě nějaký mudrc. Zní to jako něco, co by řekl před tisíci lety nějaký bláznivý starý Číňan.

"

Měla jsem sto chutí říct, ať si tyhle kecy strčí někam, ale udržela jsem se (hlavně proto, že by se mně určitě zeptala kam, a já bych musela zase říct to slovo na p).
"Fajn, jsme tady." Zajela jsem ke krajnici. Mraky, které začaly k ránu houstnout, naštěstí už úplně zakryly oblohu a i po rozbřesku vládlo ponuré šero. Afrodita musí jen přejít po trávníku ke školní zdi, otevřít tajné dveře a přeběhnout kousek ke koleji. Jak by řekla dvojčata, levou zadní. Zadívala jsem se na nebe a napadlo mě, že bych mohla poprosit vítr, aby přihnal ještě víc mraků, ale potom jsem střelila pohledem po Afroditině otráveném obličeji a řekla si, že ji troška slunce neuškodí. "Takže se uvidíme večer na rituálu, viď?" pobídla jsem ji nenápadně. Nechápala jsem, proč pořád ještě sedí v autě.
"Ano, budu tam."
Zdálo se, že je duchem mimo. Ale ať si dělá, co chce. Někdy je fakticky vadná.
"Tak čau."
"Jo, čau," zamumlala, otevřela dveře a (konečně) vystoupila. Ještě se ale sklonila a řekla: "Mám divný pocit. Ty ne?"
Zamyslela jsem se. "Nevím. Jsem trochu na nervy, ale to bude tím, že moje nejlepší kámoška je mrtvá – vlastně nemrtvá." Zkoumavě jsem se na ni zadívala. "Jde na tebe vize?"
"Nevím. Nepoznám to. Někdy mám prostě jen předtuchu, ale v opravdickou vizi se to nepromění."
Byla fakticky dost bledá a tvář se jí leskla potem (což je u Afrodity známka, že se s ní děje něco hrozně špatného). "Radši si zase nasedni. Všichni už určitě spí, nikdo nás spolu neuvidí." Afrodita je hrozná mrcha, ale když má vizi, je úplně bezmocná a je jí mizerně. Nechtěla jsem, aby se zhroutila venku, o samotě a na denním světle.
Oklepala se jako zmoklá kočka. "Ne, to je v pohodě. Třeba se mi jen něco zdá. Ahoj večer."
Dívala jsem se za ní, jak rychle kráčí k silné zdi z cihel a kamenů, která ohraničuje školní areál. Stíní ji vysoké prastaré duby. Hluboké šero kolem mi najednou připadalo nezvykle zlověstné. Pak komu se tady něco zdá... Sáhla jsem po řadící páce a hodila tam jedničku, když Afrodita zaječela.
Někdy nepřemýšlím. Tělo přepne na autopilota a prostě jen jednám. Přesně to se stalo teď. Ani jsem nevěděla jak, a už jsem byla venku z auta a hnala se k Afroditě. Když jsem k ní doběhla, zaregistrovala jsem dvě věci. Zaprvé tam něco božsky vonělo, tak trochu povědomě, ale ne docela. Aroma bylo husté jako sladká mlha a já se ho nemohla nabažit. Zadruhé, Afrodita v předklonu zvracela a přitom brečela, což je dost nechutné, ať to už právě sami provozujete nebo se na to jen díváte. Marně jsem se snažila přijít na to, co se stalo, a navíc mě rozptylovala ta báječná vůně, takže toho podstatného jsem si nevšimla. Ne hned.
"Zoey!" vzlykla Afrodita a zhroutila se v dalším záchvatu. "Přiveď někoho! Honem!"
"Co je ti, máš vizi? Co se stalo?" Chytila jsem ji za ramena, aby při zvracení neupadla.
"Ne! Za mnou! U zdi..." Pořád dávila, ale už neměla co. "To je hrůza."
Automaticky jsem zvedla oči a zadívala se za ni do šera u školní zdi.
Nikdy jsem nic tak příšerného neviděla. Můj mozek nejdřív odmítl spolupráci a chvíli mi nedocházelo, na co se vlastně koukám. Když o tom s odstupem přemýšlím, asi to byl nějaký okamžitý obranný mechanismus. Bohužel nefungoval věčně. Zamrkala jsem a zaostřila. Něco se tam vlhce lesklo...
Došlo mi, co to tady tak sladce a svůdně voní. Málem jsem klesla na kolena a začala zvracet jako Afrodita. Cítila jsem totiž krev. Žádnou obyčejnou lidskou, i když ta je hodně lákavá. Tohle bylo celé tratoliště krve dospělé upírky.
Její tělo bylo groteskně přitlučené k hrubému dřevěnému kříži opřenému o zeď. Nejenže jí přibili zápěstí a kotníky, navíc měla v srdci vražený silný dřevěný kůl. Ten zároveň přidržoval na její hrudi kus papíru. Viděla jsem, že je na něm něco napsáno, ale nedokázala jsem zaostřit tak, abych to přečetla.
Taky jí uřízli hlavu. Profesorce Nolanové. Věděla jsem, že je to ona, protože tu hlavu narazili na dřevěnou tyč hned vedle těla. Její dlouhé tmavé vlasy se zvráceným půvabem povlávaly ve větru. Ústa měla otevřená v příšerné grimase, ale oči zavřené.
Popadla jsem Afroditu za loket a vytáhla ji na nohy. "Vstaň! Musíme sehnat pomoc."
Společnými silami jsme doklopýtaly k autu. Vůbec nevím, jak se mi podařilo brouka nastartovat a rozjet se.
"B-b-budu zase zvracet." Afroditě tak drkotaly zuby, že skoro nemohla mluvit.
"Nebudeš." Sama jsem nechápala, jaktože mluvím tak klidným hlasem. "Dýchej. Soustřeď se. Vezmi si sílu od země." Sama jsem bezděky dělala to samé, jenom jsem čerpala energii ze všech pěti živlů. "Tobě se nic nestalo," povzbudila jsem ji. Tělem mi proudila moc vzduchu, ohně, vody, země i ducha a pomáhala mi nepodlehnout hysterii a šoku. "Nám se nic nestalo."
"Nám se nic nestalo... Nám se nic nestalo..." začala opakovat Afrodita. Třásla se tak silně, že jsem se natáhla pro mikinu, kterou vždycky vozím na zadním sedadle. "Hoď si ji přes sebe. Už tam budeme."
"Ale všichni jsou přece pryč! Ke komu půjdeme?"
"Všichni ne." Zoufal jsem se snažila přemýšlet. "Lenobia nikdy nenechává koně dlouho bez dozoru. Určitě je ve škole." Potom jsem se chytila mnohem temnějšího a lákavějšího stébla. "A včera jsem potkala Lorena Blakea. On se o to postará."
"Fajn... dobře..." zamumlala.
"Afrodito, poslouchej mě," řekla jsem důrazně. Obrátila ke mě rozšířené šokované oči. "Budou se ptát, proč jsme byly spolu a taky proč jsem tě vysadila u tajného vchodu."
"Co jim povíme?"
"Nebyly jsme spolu ani jsem tě nikde nevysadila. Byla jsem na návštěvě u babičky. Tys..." Ztratila jsem nit, ale hned jsem svoji otupělou mysl zase donutila k činnosti. "Tys byla doma. Viděla jsem tě, jak jdeš zpátky do školy, a nabídla ti, že tě svezu. Když jsme projížděly kolem zdi, vycítila jsi, že něco není v pořádku. Zastavily jsme a šly se podívat. Pak jsme ji našly."
"Dobře. Dobře, takhle to řeknu."
"Budeš si to pamatovat?"
Rozechvěle, ale zhluboka se nadechla. "Budu."
S parkováním jsem si nedělala hlavu. Prostě jsem to zapíchla co nejblíž té části hlavní budovy, ve které bydlí stálí profesoři. Vytáhla jsem z auta Afroditu a společně jsme se rozběhly k dřevěným vstupním dveřím připomínajícím hradní bránu. V duchu jsem poděkovala bohyni za školní zvyk nikde nezamykat, dveře jsem rozrazila a s Afroditou v závěsu vklopýtala dovnitř.
Vběhla jsem přímo do Neferet.
"Neferet! Pojďte s námi, hned! Prosím! Je to strašná hrůza!" zanaříkala jsem a vrhla se jí do náruče. Nemohla jsem si pomoct. Naprosto zřetelně jsem si uvědomovala, že provádí děsné věci, ale ještě před měsícem pro mě byla něco jako máma. Vlastně mi tenkrát připadala jako ideál matky, po jaké jsem vždycky toužila. Teď jsem byla tak rozhozená, že mě zaplavila neuvěřitelná úleva, sotva jsem ji uviděla.
"Zoey? Afrodito?"
Afrodita se kousek od nás svezla po stěně a zoufale se rozbrečela. Došlo mi, že se neovladatelně třesu a nebýt Neferetiných silných paží, asi bych se neudržela na nohou. Velekněžka mě od sebe jemně, ale nesmlouvavě odtáhla, aby mi viděla do tváře. "Mluv, Zoey. Co se stalo?"
Rozklepala jsem se ještě víc. Sklonila jsem hlavu a zatnula zuby. Snažila jsem se získat znovu rovnováhu a načerpat z živlů dost síly, abych dokázala něco říct.
"Slyšela jsem nějaký hluk a..." Poznala jsem po hlase učitelku jezdectví Lenobiu. Rázně k nám kráčela chodbou. "Bohyně!" Koutkem oka jsem zahlédla, jak se rozeběhla k Afroditě a snaží se ji zvednout.
"Neferet? Co se děje?"
Rychle jsem zvedla hlavu, protože tenhle hlas jsem taky poznala. Po schodišti, které vedlo do básnického apartmá, scházel Loren a cestou si oblékal starou mikinu s logem Školy noci. Vlasy měl rozcuchané, jako by se právě probudil. Zachytila jsem jeho pohled a konečně našla sílu promluvit.
"Profesorka Nolanová," vypravila jsem ze sebe a užasla nad tím, jak zřetelně to zní navzdory tomu, že jsem na pokraji zhroucení. "Našly jsme ji u tajného vchodu ve východní zdi. Někdo ji zabil."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře