15.kapitola

6. únor 2012 | 00.30 |

 Pak už se všechno odehrávalo hrozně rychle, ale mně připadalo, jako by se to dělo někomu cizímu, kdo se dočasně usídlil v mém těle. Neferet se okamžitě ujala vedení. Prohlédla si mě i Afroditu a (k mé smůle) rozhodla, že já jsem na tom líp, a tudíž je dovedu k tělu. Zavolala Draka Lankforda a ten se za okamžik objevil, po zuby ozbrojený. Chvíli s velekněžkou diskutovali o tom, kolik bojovníků už se vrátilo z dovolené. Vzápětí dorazili dva vysocí svalnatí upíři, které jsem tak trochu znala od vidění. Ve škole vždycky byli nějací dospělí, buď jen na návštěvě, nebo tady přímo bydleli. Když jsem nastoupila do Školy noci, brzo jsem zjistila, že upíří společnost je matriarchální, což znamená, že hlavní slovo v ní mají ženy. Neznamená to, že si mužů míň váží. Muži mají stejná práva a tak, ale jejich nadání obvykle má spíš fyzický charakter, kdežto ženy bývají obdařené po intelektuální a duševní stránce. Pro tuhle chvíli bylo podstatné, že upíří muži jsou skvělí bojovníci a ochránci. S těmihle dvěma svalovci a s Drakem a s Lorenem jsem si připadala absolutně v bezpečí.

To ovšem neznamená, že se mi nějak zvlášť chtělo s nimi vracet k mrtvému tělu profesorky Nolanové. Nasedli jsme do školního SUV a vydali se stejnou cestou, kterou jsme s Afroditou přijely. Roztřeseně jsem ukázala na místo, kde jsem zajela ke krajnici. Drak tam zastavil.
"Jely jsme kolem a tady Afrodita najednou řekla, že cítí něco špatného," spustila jsem svoji velkou lež. "Odsud jsme ale pořádně nic neviděly." Oči mi sklouzly k příšeří u tajných dveří. "Já taky cítila, že se něco děje, a tak jsme se tam šly podívat." Nejistě jsem se nadechla. "Myslela jsem, že se třeba někdo potají vrací z města na kolej a nemůže najít vchod." Polkla jsem a snažila se nějak zbavit knedlíku v krku. "Jak jsme se blížily ke zdi, všimly jsme si, že tam něco je. Něco hrozného. A – já jsem ucítila krev. Jakmile nám došlo, co to je... že je to profesorka Nolanová... vyrazily jsme rovnou za vámi."
"Půjdeš tam s námi, nebo tady radši chceš počkat?" Neferetin hlas zněl laskavě a ohleduplně a mě strašně mrzelo, že není tak hodná, jak se tváří.
"Nechci tu zůstat sama."
"Tak pojď se mnou," řekla. "Bojovníci nás ochrání. Nemáš se čeho bát, Zoey."
Přikývla jsem a vystoupila z auta. Bojovníci, Drak a Loren nás obklopili. Přešli jsme trávník a uviděli (a ucítili) ukřižované tělo. Moje smysly, otupělé předchozím šokem, znovu zaregistrovaly všechnu tu hrůzu a udělalo se mi slabo.
"Ach, bohyně!" vydechla Neferet otřeseně. Pomalu vykročila kupředu a zastavila se až u děsivé tyče s naraženou hlavou. Jemně odhrnula tmavé vlasy z tváře a položila mrtvé ženě dlaň na čelo. "Odpočívej v pokoji, přítelkyně. Radostně vykroč na zelená luka naší bohyně. Jednoho dne se tam opět setkáme."
Podlomila se mi kolena, ale někdo mě chytil za loket a přidržel.
"To nic. To zvládneš."
Zvedla jsem oči a spatřila Lorena. Všechno mi ale připadalo rozmazané, musela jsem zamrkat. Jednou rukou mě pořád držel a druhou sáhl do kapsy pro kapesník, takový ten staromódní látkový. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že brečím.
"Lorene, odveď Zoey zpátky na kolej. Víc už nám tady pomoct nemůže. Jakmile zajistím plnou bezpečnost školy, zavolám lidskou policii," řekla Neferet a obrátila se k Drakovi. "Zařiď, ať se okamžitě vrátí všichni bojovníci." Učitel vytáhl mobil a vytočil první číslo. Velekněžka se podívala zase na mě. "Vím, jak to pro tebe bylo hrozné, ale jsem na tebe pyšná, žes zůstala silná a neztratila hlavu."
Nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku, takže jsem jenom kývla.
"Pojď domů, Zoey," zamumlal Loren.
Odvedl mě k autu. Začalo drobně mrholit. Ohlédla jsem se a všimla si, že studený déšť smývá z těla profesorky Nolanové krev, jako by nad její smrtí truchlila sama bohyně.
Loren na mě celou cestu zpátky neustále mluvil. Vybavuje se mi jenom jeho nádherný sytý hlas, který mě ovíjel a hřál. Když jsme dojeli na parkoviště a vystoupili, zase mě vzal za loket a vedl mě přes školní areál. Místo ke koleji mě ale zavedl k jídelně. Tázavě jsem se na něj zadívala.
"Potřebuješ se napít, najíst a pak teprve vyspat, proto jsme tady." Smutně se usmál. "Je mi jasné, že bys radši hned zalezla do postele, vypadáš na omdlení."
"Nemám hlad," řekla jsem.
"Já vím, ale když něco sníš, bude ti líp." Sjel rukou níž a jeho dlaň vklouzla do mojí. "Budu teď tvůj osobní kuchař, dobře?"
Nechala jsem se odvést do kuchyně. Jeho teplý, silný stisk pomalu rozehříval ledový blok v mém nitru.
"Ty umíš vařit?" zeptala jsem se. Připadalo mi to jako mnohem lepší téma hovoru než smrt a hrůza.
"Umím, ale dost špatně." Rošťácky se ušklíbl.
"To nezní moc slibně," řekla jsem. Ústa se mi roztáhla v úsměvu, ale byl nepřirozený a křečovitý, jako bych zapomněla, jak se to správně dělá.
"Neboj, pokusím se tě neotrávit." Došel do kouta pro židli a přitáhl ji k dlouhému varnému ostrůvku uprostřed kuchyně. "Sedni si," nařídil nesmlouvavě.
Bez námitek jsem poslechla a byla ráda, že už nemusím stát. Loren se začal prohrabovat skříňkami a zašel i do jedné z chladíren (v podobné byla uskladněna krev).
"Na, vypij to. Pomalu."
Překvapeně jsem zůstala koukat na velký pohár červeného vína. "Mně tohle moc ne..."
"Tohle ti bude chutnat." Upřel na mě tmavé oči. "Věř mi a napij se."
Udělala jsem, co chtěl. Na jazyku mi vybuchl ohňostroj chutí a tělem mi projel žhavý zášleh. "V tom je krev!" vyjekla jsem.
"Je." Připravoval právě sendvič a ani se ke mně neotočil. "Takhle mají upíři víno nejradši – s kapkou krve." Konečně se na mě podíval. "Jestli ti to nechutná, dám ti něco jiného."
"Ne, v pohodě." Znovu jsem si lokla a soustředila se, abych nepodlehla touze hodit do sebe celý pohár na ex.
"Tak nějak jsem tušil, že ti to nebude vadit."
Střelila jsem po něm ostražitým pohledem. "Jak to myslíš?" Síla krve se mi rozlévala po těle a s ní se mi vracela i schopnost jasně myslet.
Jen pokrčil rameny a dál se věnoval sendviči. "Otiskla ses s tím lidským klukem, ne? To proto si ho dokázala najít a zachránit před tím masovým vrahem."
"Ano."
Když se nedočkal dalšího vysvětlení, zvedl hlavu a usmál se. "Já si to hned myslel. To se stává. Někdy se upír otiskne omylem."
"Upír možná, ale mláďata by neměla. Nesmíme přece vůbec pít lidskou krev," namítla jsem.
Jeho oči naplnila vřelost smíšená s obdivem. "Ty nejsi obyčejné mládě, a tím pádem se na tebe normální pravidla nevztahují." Upřeně se na mě díval a zdálo se, že mluví i o jiných věcech než o pití lidské krve.
Polilo mě horko a zároveň rozrazila zima. Bála jsem se, a přitom si připadala ohromně dospěle a sexy. Samé protiklady.
Radši jsem nic neříkala a znovu se napila krvavého vína. (Vím, že to zní odporně, ale bylo fantastické.)
"Tady máš, sněz to." Podal mi talíř se sendvičem, který právě vlastnoručně udělal. Byla v něm šunka a sýr. "A myslím, že nutně potřebuješ ještě tohle." Zalovil v jedné skříňce, spokojeně zabručel a nasypal mi na talíř pořádnou hromadu tortillových chipsů se sýrovou příchutí.
Tentokrát jsem se usmála už daleko přirozeněji. "Chipsy! Bezva." Ukousla jsem si obrovský kus sendviče a uvědomila si, že mám vlastně hrozný hlad. "Ale taky nevidí rádi, když se mláďata cpou nezdravým jídlem."
"Už jsem řekl..." Věnoval mi lenivý sexy úsměv. "Ty nejsi jako ostatní mláďata. A já jsem odjakživa toho názoru, že některá pravidla existují jen proto, aby se porušovala." Sklouzl pohledem k diamantovým náušnicím v mých lalůčcích.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a tak jsem se radši začala znovu soustředit na jídlo, jen občas jsem po něm kradmo koukla. On si nic nevzal, nalil si jenom sklenici vína, pomalu upíjel a díval se, jak jím. Zrovna jsem mu chtěla říct, že mě znervózňuje, když konečně zase promluvil.
"Odkdy se kamarádíš s Afroditou?"
"Já se s ní nekamarádím," zahuhlala jsem s plnou pusou (ten sendvič byl ve skutečnosti moc dobrý – takže Loren je krásný, sexy, chytrý a k tomu všemu umí vařit!). "Vracela jsem se do školy a ona šla pěšky stejným směrem." Trhla jsem ramenem na znamení, že je to vážně prkotina. "Jsem předsedkyně Dcer temnoty a tím pádem musím být ke všem milá, dokonce i k ní. Tak jsem jí zastavila."
"Divím se, že to přijala. Nejste náhodou soupeřky na život a na smrt?"
"Cože? Na život a na smrt? To je trochu moc. Vlastně je mi totálně ukradená." Mrzelo mě, že mu nemůžu říct o Afroditě pravdu. Já vážně hrozně nerada lžu (a taky to vůbec neumím, i když jsem se v poslední době asi dost zlepšila). Jenomže jakmile jsem pomyslela na to, jak ráda bych se mu se vším svěřila, můj instinkt mi naprosto jasně sdělil: Jemu ani slovo. Tak jsem se jen usmála, zakousla se do sendviče a užívala si, že už si nepřipadám jako v Noci oživlých mrtvol.
Vtom jsem si vzpomněla na profesorku Nolanovou. Odložila jsem nedojedenou půlku sendviče a pořádně si lokla vína.
"Lorene, kdo mohl udělat profesorce Nolanové něco takového?"
Jeho hezká tvář potemněla. "Myslím, že podle toho citátu je to víc než zřejmé."
"Jakého citátu?"
"Ty sis nevšimla, co bylo napsané na tom papíře, který na ni připíchli?"
Zavrtěla jsem hlavou a zase se mi udělalo trochu špatně. "Byl tam nějaký nápis, ale nevydržela jsem se na to dívat."
"Stálo tam, Čarodějnici nenecháš naživu. Druhá Mojžíšova 22:18.‘ A pod tím KAJTE SE, několikrát podtržené."
Něco mi to připomnělo a začalo mě svrbět celé tělo, ale tentokrát to s krví v mém víně nemělo nic společného.
"Věřící."
"Vypadá to tak." Loren zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem nepochopil, proč se kněžky rozhodly koupit zrovna tohle místo a založit tady Školu noci. Bylo jasné, že to vzbudí vášně. Málokterá část Spojených států je tak úzkoprsá a přecitlivělá na svoji takzvanou víru jako tahle." Zavrtěl hlavou. Tvářil se doopravdy naštvaně. "Nevím, jak může někdo uctívat boha, který ponižuje ženy a jehož "nejvěrnější" si myslí, že mají právo pohrdat každým, kdo nemá stejné názory jako oni."
"Ale všichni v Oklahomě takoví nejsou," namítla jsem rázně. "Silné postavení tady pořád má i víra původních Američanů a taky je tu spousta normálních slušných lidí, kteří věřícím ty jejich pitomé žvásty nežerou."
"Jenomže věřící jsou nejvíc slyšet."
"To, že vyřvávají hlasitěji než ostatní, neznamená, že mají pravdu."
Rozesmál se a jeho tvář se uvolnila. "Zjevně je ti líp."
"Jo, asi je." Zívla jsem.
"Ale jsi k smrti unavená, co? Nejvyšší čas vrátit se na kolej a zalézt do postele. Musíš si pořádně odpočinout a nabrat sílu, protože teď se začnou dít věci."
Ucítila jsem v břiše ledovou tíhu a zalitovala, že jsem snědla tolik chipsů. "Co se stane?"
"Lidé na upíry oficiálně nezaútočili už desítky let. Leccos se tím změní."
Studený strach mi hlodal v žaludku pořád hůř. "Změní? Jak?"
Podíval se na mě. "Takový útok si nesmíme nechat líbit. Oplatíme jim stejnou mincí." Jeho rysy ztvrdly a najednou připomínal víc válečníka než básníka. Už přede mnou nestál člověk, ale upír. Vypadal mocně, nebezpečně, exoticky a šel z něj doopravdy strach. Zkrátka a dobře byl absolutně k sežrání.
Podle všeho si v tu chvíli uvědomil, že řekl víc, než chtěl. S úsměvem obešel ostrůvek a zastavil se těsně vedle mě. "Tím se ale netrap. Do čtyřiadvaceti hodin se bude škola hemžit našimi elitními bojovníky, Erebovými syny. Žádný člověčí fanatik proti nim nemá šanci."
Zamračila jsem se. Zvýšená ostraha má i svoje stinné stránky. Jak se mám potají vyplížit za Stevie Rae se spoustou vrchovatých pytlíků krve, když na každém kroku narazím na sto padesát testosteronem nasáklých svalovců, co se buší do prsou jako King Kong a budou mě chránit i proti mojí vůli?
"No tak, nic se ti nestane. Slibuju." Loren mě vzal za bradu a trochu mi zaklonil hlavu.
Najednou jsem dýchala mělce a nervozitou a napětím mě šimralo v břiše. Snažila jsem se na něj nemyslet, na jeho polibky a na to, jak mi ve spáncích buší krev, když se na mě podívá, jenomže to bylo marné. I když jsem věděla, jak tím ubližuju Erikovi, přes všechen ten zmatek kolem Stevie Rae a Afrodity i hrůzu z toho, co se stalo profesorce Nolanové, jsem na rtech pořád cítila otisk jeho úst. Toužila jsem, aby mě líbal znovu, pořád a bez přestání.
"Věřím ti," zašeptala jsem. Přísahám, že v tom okamžiku bych věřila úplně všemu, co by řekl.
"Moc mě těší, že sis ty náušnice nesundala."
Než jsem stihla nějak zareagovat, sklonil se a dlouze a vášnivě mě políbil. Naše jazyky se setkaly a já zachytila příchuť vína se svůdným krvavým podtónem. Uplynula celá věčnost, než se ode mě odtáhl. Měl potemnělé oči a zhluboka dýchal.
"Radši tě rychle odvedu na kolej, než podlehnu pokušení a navždycky tě k sobě připoutám," zamumlal.
Soustředila jsem veškeré svoje intelektuální schopnosti a zmohla se na zajíkavé: "Tak jo."
Zase mě vzal za paži a podpíral mě, stejně jako cestou sem. Tentokrát ale jeho dotek pálil a budil zdání intimity. Vykročili jsme ponurým ránem k dívčí koleji a naše těla se o sebe co chvíli otřela. Vystoupali jsme po schodišti ke vchodu a Loren mi otevřel dveře. Ve velké společenské místnosti nikdo nebyl. Podívala jsem se na hodiny a nemohla uvěřit vlastním očím. Bylo pár minut po deváté.
Loren zvedl moji ruku ke rtům, vtiskl na ni vroucný polibek a pak mě pustil. "Tisíckrát dobrou noc. Tisíckrát horší je být bez tebe! Jak ze školy žák láska k lásce letí, zpátky se loudá jak do školy děti."
Poznala jsem, že cituje z Romea a Julie. Chce tím říct, že mě miluje? Obličej se mi zarděl nervozitou a vzrušením.
"Dobrou noc," řekla jsem tiše. "Děkuju, že ses o mě tak staral."
"Bylo mi potěšením, má paní," odvětil. "Adieu." Uklonil se, přitiskl si pěst k srdci v uctivém gestu, kterým zdraví bojovník velekněžku, a odešel.
Omámená posledními dozvuky šoku a Lorenova polibku jsem se vypotácela po schodech ke svému pokoji. Napadlo mě, že se zajdu podívat na Afroditu, ale byla jsem na pokraji smrti vyčerpáním. Než jsem upadla do hlubokého spánku, našla jsem sílu už jenom na jednu věc. Vytáhla jsem z odpadkového koše poloviny ohavného blahopřání, které mi poslali máma s tupčímem k narozeninám.
Přiložila jsem je k sobě a žaludek se mi zkroutil nevolností. Pamatovala jsem si to dobře. Byl na něm kříž s přitlučeným svitkem papíru. Asi chápete, kam mířím. Silně mi to připomínalo, co se stalo profesorce Nolanové.
Než jsem si to stihla rozmyslet, vytáhla jsem mobil, zhluboka se nadechla a vytočila číslo. Máma to zvedla po třetím zazvonění.
"Prosím! Krásné boží ráno!" zanotovala vesele. Evidentně se nepodívala, kdo volá.
"To jsem já, mami."
Okamžitě změnila tón, přesně jak jsem čekala. "Zoey? Co se zase děje?"
Neměla jsem sílu hrát s ní obvyklou hru na maminku a dcerušku. "Kde byl v noci John?"
"Proč se na takovou věc ptáš, Zoey?"
"Mami, na tyhle kecy nemám čas. Prostě odpověz."
"Tenhle tón se mi vůbec nelíbí, mladá dámo."
Potlačila jsem nutkání začít na ni ječet. "Mami, tohle je důležité. Hodně důležité. Otázka života a smrti."
"Ty vždycky tak přeháníš," prohlásila a pak se nervózně, naprosto nevěrohodně zachichotala. "Tvůj otec a já jsme byli doma, jak jinak? Dívali jsme se v televizi na fotbal a pak jsme šli spát."
"V kolik hodin odešel ráno do práce?"
"To je ale hloupá otázka! Asi před hodinou a půl, jako vždycky. Zoey, co to má znamenat?"
Zaváhala jsem. Smím jí to povědět? Neříkala Neferet, že zavolá policii? Smrt profesorky Nolanové bud určitě za pár hodin hlavní téma zpráv, ale teď je ještě brzo. Zatím nikdo nic neví. A jestli někdo neumí držet jazyk za zuby, tak moje máma.
"Zoey? Vysvětlíš mi to, nebo ne?"
"Sleduj zprávy. Dřív nebo později se všechno dozvíš," řekla jsem konečně.
"Cos provedla?" Neznělo to ustaraně ani vyplašeně, spíš rezignovaně.
"nic. Já nic. Jestli hledáš někoho, kdo udělal něco špatného, rozhlédni se pořádně kolem sebe u vás doma. A nezapomeň, že já už tam doma nejsem."
"Správně," štěkla ostře. "Tady už žádný domov nemáš. Nevím, proč mi vůbec voláš. Neříkaly jste náhodou ty a tvoje bláznivá babička, že už se mnou v životě nepromluvíte?"
"Tvoje matka není žádný blázen," odsekla jsem automaticky.
"Podle mě je!" zavřískla.
"To je fuk. Máš pravdu, neměla jsem ti volat. Přeju pěkný zbytek života, mami," uzavřela jsem konverzaci a zavěsila.
V jednom měla máma vážně pravdu. Neměla jsem jí volat. To, že mi poslali přání s takovým obrázkem, je určitě shoda náhod. V Tulse a Broken Arrow je nejmíň milion krámů s náboženskými předměty a ve všech prodávají tahle dementní blahopřání. Jsou na jedno brdo: buď holubice a vlnky smývající otisky nohou z písku, nebo kříže, krev a hřeby. S největší pravděpodobností to nic neznamená. Nebo ano?
Motala se mi hlava a bylo mi špatně od žaludku. Potřebovala jsem přemýšlet, ale únavou se mi všechno pletlo. Vyspím se a teprve pak se rozhodnu, co si počnu dál. Roztržené přání jsem uložila do vrchního šuplíku psacího stolu. Pak jsem se svlékla a natáhla si nejpohodlnější tepláky a tričko. Na polštáři pochrupovala Nala. Lehla jsem si k ní, zavřela oči, vypudila z mysli strašné vzpomínky a nevýslovně tíživé otázky a soustředila se na to, jak přede. Nakonec jsem vyčerpáním usnula.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře