16.kapitola

6. únor 2012 | 00.33 |

 Poznala jsem hned, že Heath se právě vrátil do města, protože mi přetrhl sen. Ležela jsem na sluníčku (vidíte, muselo se mi to zdát) na velké nafukovací matraci ve tvaru srdce uprostřed jezera Spritu (nechtějte vědět proč), když vtom najednou všechno zmizelo a do hlavy mi vtrhl Heathův známý hlas.

"Zo!"
Rázem jsem byla vzhůru. Nala na mě upírala mrzutý zelený kočičí pohled.
"Nalo? Neslyšelas nic?"
Kočka mňaufla, kýchla, párkrát se zatočila do kolečka, plácla sebou zpátky na polštář a ve vteřině usnula.
"Tos mi teda pomohla," vyčetla jsem jí.
Vůbec si mně nevšímala. Koukla jsem na budík a zasténala. Bylo sedm večer. No potěš. Spala jsem přes osm hodin a stejně se mi zdálo, že mám na spodní straně víček smirkový papír. Ach jo. Co se má dneska dít?
Najednou jsem si vzpomněla na profesorku Nolanovou a hovor s mámou. Stáhl se mi žaludek.
Měla bych se někomu se svým podezřením svěřit? Loren povídal, že věřící budou z té vraždy stejně podezřelí kvůli tomu příšernému vzkazu. Musím nutně rozhlásit, že v tom podle mě nejspíš jede i můj tupčím? Máma jasně řekla, že byl celou noc a celé ráno doma. Přece by mi nelhala.
Nebo ano?
Zachvěla jsem se. Jasně že jo. Udělala by pro toho hnusáka cokoli, to už přece dokázala tím, že se ke mně obrátila zády. Ale jestli lže, já ji prásknu a ona z toho bude mít problémy, bude to moje vina. Johna Heffera nesnáším, ale nesnáším ho natolik, že s ním klidně pošlu ke dnu i svoji mámu?
Bylo mi na zvracení.
"Jestli je tupčím do té vraždy zapletený, policie na to určitě přijde sama. V tom případě jsem z obliga." Řekla jsem to nahlas, abych se cítila klidnější. "Počkám, jak se to celé vyvine." Nemůžu to udělat. Prostě ne. Je hrozná, ale je to moje máma. Pořád si pamatuju doby, kdy mě měla opravdu ráda.
Takže nebudu podnikat nic. Pokusím se na mámu a tupčíma vůbec nemyslet. Tečka. A to myslím vážně.
Mezitím co jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že dělám správnou věc, vzpomněla jsem si, co dalšího mě ten den čeká. Úplňkový rituál Dcer temnoty. Najednou jsem měla srdce v krku. Obvykle bývám před rituálem natěšená a trošku nervózní. Dneska jsem cítila jen tíhu a nechuť. Až ostatní zjistí, že teď do našeho kruhu patří Afrodita, nebudou z toho zrovna odvázaní. Ale co. Všichni, včetně mých kamarádů, se s tím prostě budou muset vyrovnat. Povzdychla jsem si. Můj život stojí fakt za houby. A k tomu pravděpodobně trpím depresí. Lidi v depresi přece pořád spí, ne? Zavřela jsem bolavé oči a poddala se svojí diagnóze. Už jsem usínala, když se mi v hlavě ozvalo děsně hlasité "Zoey, brouku!" a začal mi pípat budík. Cože, budík? Vždyť je víkend, mám ho vypnutý.
Pak mi došlo, že to pípá můj mobil. Přišla mi textovka. Otupěle jsem se podívala na displej a zjistila, že nemám jednu novou zprávu, ale čtyři.
Zo! Jsem zpátky!
Zoey chci tě vidět
Miluju tě Zo
Zo? Brnkni mi
"Heathe," zaúpěla jsem a posadila se na posteli.

"Zatraceně. Tohle je čím dál tím horší." Co si s ním sakra počnu?

Víc než před měsícem jsem se s ním otiskla. Potom ho unesl hnusný gang mrtvých mláďat, kterému velela Stevie Rae, a málem ho zabili. Zahrála jsem si na rytíře (nebo třeba na Storm z X-Menů) a zachránila ho, ale než jsme se stačili ztratit z místa činu, objevila se tam Neferet a kouzlem nám zablokovala paměť. Já jsem díky nadání od bohyně dokázala získat svoje vzpomínky zpátky, ale nemám potuchy, jestli si na něco vzpomněl i Heath.
No, zjevně si pamatuje, že jsme se otiskli. A že spolu pořád chodíme. I když ne doopravdy. Zase jsem vzdychla. Co vlastně k Heathovi cítím? S přestávkami jsme spolu chodili už od doby, když jsem byla ve třetí a on ve čtvrté třídě. Přesněji řečeno jenom s jednou vážnější přestávkou, a to když se nedávno vážně a hluboce zamiloval do Budweiseru. S ochlastou jsem chodit nehodlala, a tak jsem mu dala kopačky, jenomže on to nějak nepochopil. Nenechal mě na pokoji, ani když mě označili a já nastoupila do Školy noci.
To, že jsem se napila jeho krve a muckala se s ním, ho taky asi moc nepřesvědčilo, že mezi námi dvěma je konec.
Ježíšikriste, já jsem taková běhna.
Asi pomilionté jsem zalitovala, že nemám nikoho, s kým bych svoje trable s kluky mohla probrat. Vlastně když teď do hry vstoupil Loren, měla bych to správně nazývat trable s kluky a chlapy. Promnula jsem si čelo a potom podnikla marný pokus zkrotit svoje rozcuchané vlasy.
Bylo mi jasné, že se musím jednou provždy rozhodnout a ujasnit si, co chci.
1. Líbí se mi Heath. Dokonce ho možná miluju. A jeho krev mě šíleně rajcuje, i když bych se jí správně neměla ani dotknout. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? Stoprocentně ano.
2. Líbí se mi Erik. Vážně moc. Je chytrý, vtipný a skrz na skrz slušňák. To, že je zároveň nejhezčí a nejoblíbenější kluk na škole, taky není k zahození. A jak mi sám už několikrát zdůraznil, máme hodně společného. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? No, jedině když ho budu dál podvádět s klukem číslo jedna a chlapem číslo tři.
3. Líbí se mi Loren. Patří do úplně jiného světa než Heath s Erikem. Je to MUŽ. Dospělý upír, což automaticky znamená moc, peníze a postavení. Ví věci, které já začínám teprve matně tušit. Cítím se s ním jako ještě nikdy předtím s nikým jiným: jako opravdová žena. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? Ano, a zatraceně rychle.
Takže je jasné, co musím udělat. Rozejdu se s Heathem (tentokrát už doopravdy), budu dál chodit s Erikem a (pokud mám jen špetku zdravého rozumu) už nikdy, ani za nic nezůstanu sama s Lorenem Blakem.
A když zvážím, v kolika průšvizích teď lítám – jmenovitě myslím to, že moje nejlepší kámoška je nemrtvá, že musím spolupracovat s Afroditou, kterou moje parta nemůže ani cítit, a že někdo zavraždil profesorku Nolanovou – na víc vztahů současně stejně nemám čas ani sílu.
Kromě toho fakticky nejsem zvyklá připadat si jako nějaká mrcha, vůbec se necítím dobře. (I když uznávám, že takhle si holka přijde na spoustu pěkných šperků.)
Na základě těchhle úvah jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí a chtěla ho taky okamžitě zrealizovat. Otevřela jsem telefon a vyťukala zprávu pro Heatha.
Chci s tebou mluvit
Odpověděl obratem. Úplně jsem ho viděla, jak se kouzelně kření.
Bezva! Dneska?
Zamyslela jsem se a kousla se do rtu. Než jsem se definitivně rozhodla, odhrnula jsem těžký závěs a vykoukla z okna. Pořád bylo zataženo a chladno. Fajn. To znamená, že venku nebude nějak zvlášť rušno, hlavně teď po setmění. Zrovna jsem si lámala hlavu, kde se s ním sejdu, když mobil zase zapípal.
Přijedu za tebou
NE
Nezaváhala jsem s tou odpovědí ani vteřinu. Opravdu by ničemu nepomohlo, kdyby se před školou objevil sladký, nevinný a zoufale otištěný Heath. Jenomže kde se teda sejdeme? Nebude snadné dostat se ven, když před pár hodinami zabili jednu z našich učitelek. Další pípnutí. Vzdychla jsem.
Tak kde?
Do háje. Kde? Vtom mě napadlo to pravé místo. S úsměvem jsem odepsala.
Starbucks, za hodinu
OK!
Teď už stačí jen vymyslet, jak mám Heatha přesvědčit, že už s ním nechci chodit. Nebo aspoň jak ho mám od sebe udržet co nejdál, dokud otisk nevyprchá sám od sebe. Jestli vyprchá. Ale to přece musí, nebo ne?
Slepě jsem se dovlekla do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou v naději, že mě probudí. Neměla jsem náladu vysvětlovat každému na potkání, kam jedu, a tak jsem si dala do kabelky pikslu krycího krému, kterým si musí mláďata zamaskovat znamení pokaždé, když se vypraví ze školy ven mezi místní obyvatelstvo (je to trochu, jako bychom byli vědci a v přestrojení prováděli terénní průzkum mezi mimozemšťany). Vlastně jsem se ani nemusela dívat z okna, abych zjistila, jaké je počasí. Moje dlouhé tmavé vlasy se naprosto zbláznily, což pokaždé znamená, že venku prší nebo je aspoň pořádně vlhko. Schválně jsem si oblékla velice nelichotivý outfit – černé tílko, beztvarou mikinu s logem Borg Invasion 4D a nejplandavější džíny. Připomněla jsem si, že to musím vzít přes kuchyňku a ulovit tam plechovku coly plné cukru a kofeinu, otevřela jsem dveře a uviděla Afroditu. Stála tam se zdviženou rukou, jako by se právě chystala zaklepat.
"Čau," řekla jsem.
"Ahoj." Kradmo se rozhlédla po prázdné chodbě.
"Pojď dál." Uhnula jsem, aby mohla projít, a zavřela jsem za ní. "Ale jen na chvilku, spěchám. Mám s někým sraz ve městě."
"To je jeden z důvodů, proč jsem přišla. Máme zákaz vycházení mimo areál."
"Kdo to řekl?"
"Dospělí a bojovníci."
"Oni už jsou tady?"
Přikývla. "Celý oddíl Erebových synů. Hezky se na ně kouká – fakticky jsou to parádní chlapi, ale bohužel nám udělali trochu čáru přes rozpočet."
Vtom mi došlo, o čem mluví. "A do háje. Stevie Rae."
"Zítra jí dojde krev. Jestli teda vůbec ještě nějakou má. Házela do sebe ty pytlíky, jako by to byla limonáda." Afrodita maličko nakrčila nos.
"Brnkni jí, ať jimi šetří, ale stejně jí musíme nějak dovézt další. Co nejdřív. Sakrapráce!" zaklela jsem znovu. "Ta schůzka, co mám, je, ehm, vážně důležitá."
"Copak, Heath se ti vrátil z prázdnin?"
Zamračila jsem se na ni. "Jak to mám vědět?"
"Ale jdi. Na tobě jde všechno hrozně poznat." Zvedla jedno dokonale vytrhané blonďaté obočí. "Vsadím se, že Erik o téhle schůzce nemá páru."
Dobře jsem věděla, že Afrodita dřív s Erikem chodila, a i když si my dvě začínáme celkem rozumět, znovu by po něm skočila, kdybych jí dala sebemenší šanci. Proto jsem nonšalantně pokrčila rameny. "Povím mu o tom, jakmile se vrátím. Zrovna se totiž chystám s Heathem rozejít. Ale do toho tobě nic není."
"Slyšela jsem, že zlomit pouto otisku je v podstatě nemožné," podotkla.
"To platí u dospělých, u mláďat ne." Aspoň jsem v to doufala. "A jak jsem říkala, nic ti do toho není."
"Fajn, v pohodě. Když mi do toho nic není, pak ti aspoň nemusím prozrazovat, jak se můžeš nepozorovaně dostat ze školy."
"Afrodito, na tyhle tvoje srandičky teď nemám čas."
"Jak chceš." Obrátila se k odchodu, ale já jí zastoupila cestu.
"Chováš se jako totální čůza. Zase," řekla jsem.
"A ty mluvíš skoro sprostě. Zase," opáčila.
Založila jsem si ruce na prsou a netrpělivě poklepala nohou.
Afrodita protočila oči. "No tak jo. Běž ke školní zdi u stájí, k té části u malého výběhu. Na jeho konci je taková skupinka stromů. Jeden z nich před pár lety rozštípl blesk, takže půlka kmene leží na vrcholku zdi. Dá se po něm celkem snadno přelézt a seskočit na zem taky není žádný velký problém."
"Jak se potom dostanu zpátky do školy? Z druhé strany je taky rozštípnutý strom nebo co?"
Zlomyslně se usmála. "To ne, ale někdo zrovna náhodou přivázal k té spadlé půlce provaz. Po něm v pohodě vylezeš zpátky, akorát si hrozně zničíš nehty."
"Fajn. Chápu. Teď už stačí jen vymyslet, jak propašuju z kuchyně další krev." Mluvila jsem spíš k sobě než k ní. "Nemám na to čas. Stihnu sotva dojet za Heathem, pak to vzít ke stevie Rae a vrátit se na rituál."
"Omyl, to není všechno. Neferet ohlásila, že provede vlastní úplňkový obřad a chce, abychom se ho zúčastnili," oznámila Afrodita.
"Do prkýnka! Myslela jsem, že školní rituál tenhle měsíc nebude, protože jsou prázdniny."
"Prázdniny jsou ode dneška oficiálně zrušené. Všichni dospělí i mláďata dostali rozkaz okamžitě se vrátit do školy. A do prkýnka je strašně průhledná náhražka."
Jejích poznámek o mých vylepšených variantách sprostých slov jsem si nevšímala. "Zrušili je kvůli tomu, co se stalo profesorce Nolanové?"
Přikývla. "Byl to děs, co?"
"To teda byl."
"Jaktože ses nepozvracela?"
Nervózně jsem se ošila. "Asi jsem byla úplně bez sebe hrůzou."
"Škoda že já ne."
Koukla jsem na hodinky. Bylo skoro osm. Budu mít co dělat, abych všechno stihla."Už musím." Dělalo se mi špatně z představy, že mám ukrást krev z kuchyně, kde se to určitě bude hemžit upíry.
"Na." Afrodita mi podala hadrový batoh, který měla do té doby hozený přes rameno. "To je pro Stevie Rae."
Byl nacpaný pytlíky s krví. Překvapeně jsem zamrkala. "Kdes to vzala?"
"Nemohla jsem spát, a taky mi došlo, že dospělí určitě přivolají posily a kuchyň tím pádem bude zase v plném provozu. Tak jsem tam radši rovnou zaběhla a sebrala všechnu krev, co tam byla, protože k další se jen tak nedostaneme. Schovala jsem ji do miniledničky u sebe v pokoji."
"Ty máš miniledničku?" Ty bláho, to by se mi taky líbilo!
Věnovala mi svůj patentovaný výraz nadřazenosti. "Jedna z výhod toho, že chodím do nejvyššího ročníku."
"No, díky. Vážně je od tebe hezké, žes na Stevie Rae myslela."
Ušklíbla se ještě ošklivěji. "Hele, nedělala jsem to z dobroty srdce. Jednoduše nechci, aby tvoje kámoška zakousla rodičům uklízečku. Máti vždycky říká, že spolehlivé ilegální přistěhovalce musí vyvažovat zlatem."
"Ty jsi tak ohleduplná, Afrodito."
"Mně nemusíš lichotit." Obešla mě, pootevřela dveře a vykoukla na chodbu, jestli je pořád prázdná. Pak se ještě ohlédla. "A to myslím doslova. Prostě o tom nemluv."
"Uvidíme se na rituálu Dcer temnoty. Nezapomeň."
"Na to se bohužel zapomenout nedá. A i když se mi absolutně nechce, přijdu." Vystřelila z pokoje a zmizela za rohem.
"Labilní," zamumlala jsem, vyšla na chodbu a zamířila na opačnou stranu. "Ta holka je totálně labilní."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře