19.kapitola

6. únor 2012 | 00.35 |

 No, to jsem teda fakt moc nezvládla. Nejen že jsem se s Heathem nerozešla, ale ještě jsem asi náš otisk zesílila. A navíc jsem možná zavinila smrt dvou lidí. Zachvěla jsem se. Bylo mi pěkně mizerně. Co to do mě proboha vjelo? Sála jsem Heathovu krev a parádně si to užívala (ach jo, stává se ze mně pěkná rajda), když se k tomu připletli ti otravní chlapi a v tu chvíli jako by mě někdo přepnul z normální Zoey na šíleného upířího zabijáka. Souvisí to nějak s otiskem? Začnou upíři vidět rudě, když je jejich lidský partner v nebezpečí?

Vzpomněla jsem si, jak mě tenkrát v tunelech rozzuřilo, když Heatha napadli "kámoši" Stevie Rae (teda, ne že by se s těmi nechutnými zombíky nějak zvlášť kamarádila). Ano, taky jsem na ně zaútočila, ale zdaleka jsem necítila takovouhle nezvladatelnou touhu rozšlápnout je jako červy! Stačilo mi pomyslet na vztek, který mě zaplavil, když se k nám (tj. k Heathovi) ti dva chlapi blížili, aby si nás (tj. Heatha) vychutnali, a znovu se mi roztřásly ruce.
V upířím životě evidentně existuje spousta věcí, o kterých nemám nejmenší ponětí. Sice jsem četla v učebnici kapitolu o otisku, dokonce jsem si z ní udělala výpisky a něco se naučila i nazpaměť, ale teď mi došlo, že mravopočestný a korektní autor hodně věcí vynechal. Bylo jasné, že potřebuju poradit od někoho dospělého. Naštěstí jsem znala jednoho, který mě do všeho zasvětí moc rád.
A tím myslím opravdu do všeho.
Hned jsem si to všechno barvitě představila. S žaludkem plným Heathovy báječné sexy krve mi to nedělalo nejmenší potíže. Celým tělem mi pořád kolovaly horko, síla a pocity, kterým jsem absolutně nerozuměla, ale tím víc jsem toužila zažít je zas. A zažít jich víc.
Nemělo cenu si nalhávat, že mezi mnou a Lorenem nic není. Bylo to jenom jiné než to, co je mezi mnou a Heathem, nebo mezi mnou a Erikem. Do háje. Těch mezi je nějak moc.
Doplula jsem k bytu nad garáží Afroditiných rodičů jako v rauši – nadržená, nabitá energií, a zároveň zmatená – a byla jsem tak zpitomělá (no, proč to neříct) sexem, až jsem dočista zapomněla, že vypadám jako obláček mlžné tmy. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se ocitla v obýváku a uviděla svoji nejlepší kámošku, jak zírá uplakanýma rudýma očima na televizi a popotahuje. Mrkla jsem na obrazovku. Stevie Rae koukala na film týdne televize Lifetime. Na první pohled to byl jeden z těch o mámě, co umírá na nějakou strašnou nemoc a pouští se do závodu s časem (a reklamními pauzami), aby včas našla novou rodinu pro hromadu svých nepřirozeně veselých dětiček.
"Koukám, že máš fakt depku,"řekla jsem.
Stevie Rae se bleskově otočila, vrhla se za gauč, tam se přikrčila jako šelma připravená bránit se do posledního dechu a začala syčet a prskat.
"Jejda!" Honem jsem ze sebe setřásla tmu a to ostatní, abych byla zase normálně vidět. "Promiň, Stevie Rae, zapomněla jsem, že jsem převlečená za Draculu."
Vykoukla zpoza gauče. Oči jí sice pořád žhnuly a cenila na mě tesáky, ale aspoň přestala syčet.
"Hej, klid. To jsem jenom já." Zvedla jsem batoh a zatřásla s ním, až v něm hnusně zašplouchala krev. "Jídlo až do domu."
Postavila se a přimhouřila oči. "Tohle už nedělej."
Zvedla jsem obočí. "Co jako? Nemám ti už nosit krev, nebo se měnit v mlhu a tmu?"
Kamarádka chňapla po batohu, který jsem jí dráždivě strkala pod nos. "Nesmíš se sem takhle vkrádat. Mohlo by se ti něco stát."
S povzdechem jsem sebou plácla na gauč a snažila se nezírat na to, jak do sebe obrací první pytlík krve. "Můj život teď stejně stojí za houby. Kdybys mě sežrala, bylo by to vysvobození."
"No jasně. Pamatuju se, jaká je to otrava být naživu. Pořád řešit trable s kluky, a než se člověk ráno rozhodne, co si má vzít na sebe! Fakticky děs. Být mrtvá, pak vstát z mrtvých a připadat si stejně spíš mrtvá, to je proti tomu úplná pohoda." Zase mluvila tím ledovým sarkastickým tónem, který se jí vůbec nepodobal. Z nějakého důvodu mě to hrozně naštvalo. A já jako nemůžu mít spoustu problémů, když nejsem mrtvá? Nebo nemrtvá? Vždyť je to vlastně fuk.
"Včera zavraždili profesorku Nolanovou. Vypadá to, že to udělali lidi z církve věřících. Ukřižovali ji, usekli jí hlavu a pak ji vystavili u tajného vchodu ve východní zdi se vzkazem, že nenechají čarodějnici naživu. Myslím, že je do toho zapletený můj tupčím, ale nikomu to nemůžu říct, protože máma ho kryje, a když ho prásknu, půjdou oba do konce života do basy. Před chvílí jsem sála Heathovi krev, ale vyrušil nás párek pitomců v gangsta hadrech a já je možná omylem zabila. Taky jsem se líbala s Lorenem Blakem. A cos dělala celý den ty?"
V rudých očích na okamžik probleskla staré dobrá Stevie Rae. "Ty bláho!" vyjekla.
"Přesně."
"Ty ses líbala s Lorenem Blakem?" Jako obvykle vyhmátla z celé kupy novinek tu nejšťavnatější. "Jaké to bylo?"
S povzdechem jsem ji sledovala, jak načíná druhý pytlík krve. "Fantastické. Já vím, že to zní praštěně, ale fakticky myslím, že by nám to nakonec mohlo klapat."
"Jste úplně jako Romeo a Julie," prohlásila v pauze mezi dvěma loky.
"Ale ne, Stevie Rae, vymysli radši nějakou jinou dvojici. S těmihle dvěma to moc dobře nedopadlo."
"Určitě chutná božsky," řekla.
"Ehe?"
"Jeho krev."
"To netuším."
"To přijde," pronesla a sáhla po dalším balíčku.
"Hele, zpomal. Neferet zavolala do školy Erebovy syny, upíří bojovníky, a je teď docela problém proklouznout ven. Nevím jistě, kdy se sem zase dostanu s další dávkou tvého oblíbeného pití."
Zachvěla se. Do té doby vypadala celkem normálně, ale po těchhle slovech se jí ve tváři znovu objevil prázdný výraz a oči jí rudě zaplály.
"Už to moc dlouho nevydržím."
Řekla to tak tiše a ochraptěle, že jsem jí skoro nerozuměla.
"Vážně je to takový problém, Stevie Rae? Nemůžeš si prostě stanovit nějaké denní příděly nebo něco?"
"O tom nemluvím! Cítím, jak se ztrácí... každý den zas o trochu víc... každou hodinu."
"Co se ztrácí?"
"Moje lidskost!" Znělo to jako vzlyk.
"Ale zlatíčko." Přistoupila jsem k ní a objala ji. Snažila jsem se přitom nemyslet na to, jak divně smrdí a že její tělo připomíná kámen. "Je ti přece líp. A máš mě. Něco vymyslíme."
Podívala se mi do očí. "Cítím tvůj tep. Slyším každý úder tvého srdce. Něco ve mně křičí, ať ti rozervu hrdlo a vysaju tě do poslední kapky. A to něco je pořád silnější." Odtáhla se ode mě a ucouvla, až narazila na gauč. "Dokážu se tvářit jako ta bývalá Stevie Rae, ale je to jen zvířecí reakce. Dělám to proto, abych tě mohla snáz ulovit."
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se dál dívat do jejích očí. "Hele, já vím, že to je zčásti pravda. Ale nevěřím, že v tom není něco víc, a ty bys v to taky věřit neměla. Pořád v sobě lidskost máš, někde hluboko. Možná je míň zřetelná, ale je tam. A to znamená, že zůstáváme nejlepší kamarádky. Navíc ti uniklo, že mě lovit nemusíš – vždyť jsem tady! Nedá se říct, že před tebou utíkám."
"Myslím, že nejsi v bezpečí, když jsi se mnou," šeptla.
Usmála jsem se. "Já vydržím víc, než se zdá, Stevie Rae." Zvolna jsem vykročila k ní, abych ji nevyplašila, natáhla ruku a položila ji na její. "Vezmi si sílu od země. Podle mě jsi jiná než zbytek těch, ehm..." Zarazila jsem se, protože mě pro ně nenapadal žádný vhodný výraz.
"Hnusných nemrtvých kluků a holek?" pomohla mi.
"Přesně. Jsi jiná než zbytek těch hnusných nemrtvých kluků a holek, protože máš nadání pro zemi. Drž se ho. Pomůže ti vzdorovat tomu, co se v tobě děje."
"Tma... cítím uvnitř jen tmu," řekla.
"To není pravda. Kromě tmy tam musí být i země."
"Fajn... fajn..." Nadechla se. "Země. Budu na ni myslet. Budu se vážně snažit."
"Zvítězíš nad tím, Stevie Rae. Zvítězíme nad tím společně."
"Pomoz mi." Zničehonic mi zmáčkla ruku tak silně, že jsem málem vyjekla. "Prosím, Zoey, pomoz mi."
"Pomůžu. Slibuju."
"Musí to být brzo."
"Bude, slibuju," zopakovala jsem, i když jsem neměla ponětí, jestli ten slib dokážu splnit.
"Co máš v plánu?" zeptala se. Visela ne mě pohledem jako trosečnice.
Vyhrkla jsem první věc, která mi přišla na jazyk. "Vyvolám kruh a poprosím o pomoc Nyx."
Kamarádka zamrkala. "Nic víc?"
"No, náš kruh má velkou sílu a Nyx je bohyně. Co bys ještě chtěla?" Znělo to velice sebejistě. V duchu jsem si tak jistá nebyla.
"Mám zase představovat zemi?" Zachvěl se jí hlas.
"Ne. Ano." Provinile jsem se zarazila a přemýšlela, co si počnu s Afroditou. Dokázala zhmotnit zemi a tím pádem by se měla přidat do našeho kruhu. Ale co když se Stevie Rae naštve, že její místo získal někdo, koho považuje za nepřítele? A navíc je Afrodita jediná, kdo o Stevie Rae ví, a tak to musí zůstat, dokud nebudu připravená na konfrontaci s Neferet. Sakra. Tohle se bude muset řešit. "No vlastně ještě nevím. Potřebuju si to rozmyslet."
Výraz v kamarádčině tváři se zase změnil. Najednou vypadala zničeně, naprosto odevzdaně. "Ty už o mě v kruhu nestojíš."
"To není pravda! Jde o to, že tě chceme uzdravit, a bylo by asi lepší, kdybys stála se mnou uprostřed." S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. "Potřebuju o tom získat víc informací."
"Dobře, ale rychle, ano?"
"Jasně. Musíš mi slíbit, že budeš šetřit krví, zůstaneš tady a budeš se soustředit na svoje pouto se zemí," řekla jsem.
"Tak jo, budu se snažit."
Stiskla jsem jí ruku a pak se z jejího sevření vymanila. "Promiň, ale už opravdu musím jít. Neferet pořádá speciální rituál na památku profesorky Nolanové a pak mě ještě čeká můj úplňkový obřad." Taky musím udělat další nájezd na knihovnu a najít nějaký rituál, který pomůže Stevie Rae. Mimoto nemám páru, co si počnu s Lorenem, Erik je určitě naštvaný, že jsem mu zdrhla, a navíc se mi nepovedlo dát Heathovi kopačky. Kristepane, moje hlava. Zase bolí jak čert.
"Už to bude měsíc."
"Cože?" Byla jsem zabraná do úvah o všech těch nepříjemnostech a vůbec jsem netušila, o čem mluví.
"Umřela jsem o minulém úplňku, takže přesně před měsícem."
Najednou se mi všechno ostatní vypařilo z hlavy. "Máš pravdu. Přesně před měsícem. Tak mě napadá..."
"Jestli to něco neznamená? Jestli dnešní noc není správná chvíle pro moje uzdravení nebo něco?"
Hlas měla tak prosycený nadějí, že mě bodlo u srdce. "Nevím. Možná."
"Nemám v noci přijít do školy?"
"Ne! Všude hlídají bojovníci. Určitě by tě chytili."
"Třeba by to nevadilo," navrhla váhavě. "Třeba by o mně měli všichni vědět."
Promnula jsem si čelo a snažila se naslouchat svému instinktu. Tak dlouho mě okřikoval, ať o Stevie Rae nikomu neříkám ani slovo, že jsem teď nedokázala rozlišit, jestli pořád chce, abych ji schovávala, nebo už si ten pocit jenom pletu se zmatkem (a pořádnou dávkou zoufalství a depky).
"Tím si nejsem jistá. Já... Potřebuju trochu času, dobře?"
Kamarádka sklesle svěsila ramena. "Dobře. Jenom nevím, jestli to za další měsíc ještě budu já."
"Rozumím. Rozhodnu se rychle," plácla jsem bez rozmýšlení. Krátce jsem ji objala. "Ahoj. Neboj se, brzo se zase stavím. Slibuju."
"Když tě něco napadne, napiš mi esemesku nebo něco a já přijdu."
"Domluveno." U dveří jsem se ještě otočila. "Mám tě moc ráda, Stevie Rae. Na to nezapomínej. Pořád jsme nejlepší kámošky."
Nic na to neřekla, jen kývla. Tvářila se odevzdaně. Přivolala jsem noc, mlhu a magii a rychle vykročila do tmy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře