23.kapitola

6. únor 2012 | 00.38 |

 Ležela jsem na Lorenovi omámená sladkým oparem smyslnosti. Pohladil mě po zádech a pak začal přejíždět prsty po mém tetování.

"Tvoje znamení jsou nádherná. Jako ty," řekl.
Šťastně jsem vzdychla a přitulila se k němu blíž. Když jsem pootočila hlavu, fascinovaně jsem se zadívala na náš odraz v zrcadlové stěně studia. Byli jsme nazí a oba jsme měli po těle krvavé šmouhy. Naše končetiny se intimně proplétaly a oba nás částečně halily moje dlouhé černé vlasy. Jemný vzor mého tetování, které začínalo na tváři a přes krk se táhlo po páteři až k nejnižšímu bodu zad, působil exoticky. Smyčky a uzly se díky vrstvičce potu třpytily jako safíry.
Loren měl pravdu. Jsem nádherná. A měl pravdu i o nás dvou. Nevadí, že je starší než já a dospělý upír (a profesor na naší škole). Pro náš vztah to vůbec není důležité. Spojuje nás něco naprosto výjimečného, čemu se nevyrovná ani moje náklonnost k Erikovi, ani touha po Heathovi.
Heath...
Ospalá spokojenost byla rázem ta tam, jako by mě někdo polil studenou vodou. Přestala jsem se kochat naším odrazem v zrcadle a obrátila se k Lorenovi. Díval se na mě, koutky zdvižené v náznaku úsměvu. Ach bože, vypadal šíleně úžasně a já nemohla uvěřit, že patří mně. Musela jsem se pekelně soustředit, abych se zmohla na otázku, na kterou jsem nutně potřebovala znát odpověď. "Lorene, je můj otisk s Heathem vážně pryč?"
"Je, opravdu," řekl. "Teď jsme se otiskli my dva, a tím se tvoje pouto s tím lidským klukem přetrhlo."
"Ale v učebnici upíří sociologie se píše jen o tom, jak je to bolestivé a těžké, zrušit otisk s člověkem. Nechápu, jak se to mohlo stát takhle snadno. A o tom, že jeden otisk může přebít druhý, tam nebylo ani slovo."
Jeho úsměv se rozšířil. Něžně mě políbil. "Jednou přijdeš na to, že spoustu věcí o dospělých v učebnicích nenajdeš."
Okamžitě jsem si začala připadat hrozně mladá, hloupá a trochu jako dítě, kterému někdo vyhuboval. Loren si toho hned všiml.
"Ale no tak, nemyslel jsem to zle. Pamatuju si, jak jsem býval zmatený a jak jsem nechápal, v co se vlastně měním. Na tom není nic špatného. Zažili jsme to všichni. A teď máš mě, budu ti pomáhat."
"Prostě mi hrozně vadí, když něco nevím," zamumlala jsem a znovu se mu zavrtala do náruče.
"To chápu. Vysvětlím ti, jak to s tím otiskem bylo. Připoutala si k sobě člověka, ale nejsi dospělá upírka. Nedokončila jsi proměnu." Zarazil se a důrazně dodal: "Zatím. Otisk tím pádem nebyl úplný. Když jsme my dva smísili svoji krev, vznikl silnější otisk a ten nad tím starým převládl." Vrhl na mě sexy úsměv. "Protože já dospělý jsem."
"Bolelo to Heatha hodně?"
Pokrčil rameny. "Asi ano, ale trvalo to jenom chvilku. A z dlouhodobého hlediska je to takhle lepší. Brzo se ti otevře celý upíří svět, Zoey. Budeš zcela výjimečná velekněžka. Pro člověka nebude v tvém životě místo."
"Já vím, že máš pravdu," podotkla jsem a snažila se to všechno srovnat v hlavě. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem si byla jistá, že se s Heathem musím rozejít. To, že jsem se našeho otisku zbavila, vážně bude jen ku prospěchu věci. Bude to takhle jednodušší, pro nás oba. Pak mě něco napadlo. "Jestli jsem se ale neotiskla s tebou a Heathem zároveň?"
"To nejde. Nyx to zařídila tak, že můžeme být spoutaní otiskem vždycky jen s jednou bytostí. Asi proto, aby si z otištěných lidských služebníků nikdo nepostavil armádu."
Zaskočil mě jeho sarkastický tón i to, co právě řekl. "V životě by mě nenapadlo udělat něco takového."
Tiše se zasmál. "Spoustu upírů ano."
"Ty bys to udělal?"
"Ovšemže ne." Dal mi zase pusu a dodal: "Kromě toho mi otisk s tebou úplně stačí. Žádný další nepotřebuju."
Zatetelila jsem se radostí. On patří mně a já zas jemu! Pak se mi vybavila Erikova tvář a veškerá radost se vytratila.
"Co se děje?" zeptal se.
"Erik," zašeptala jsem.
"Teď jsi moje!" zavrčel a tvrdě, majetnicky mě políbil, až se mi srdce rozbušilo jako splašené.
"Jsem." Na víc jsem se po tom polibku nezmohla. Byl jako obrovská vlna, před kterou nic neobstojí. Nechala jsem ji, ať se přese mě převalí a vezme Erika s sebou. "Jenom tvoje."
Sevřel mě v náruči a pak mě jemně nadzvedl, aby se mi mohl dívat do očí. "Svěříš se mi teď?"
"S čím?" Asi jsem věděla, co chce slyšet, ale stejně jsem se zeptala.
"Řekni mi, co tě tolik trápí."
Sice se mi křečovitě stáhl žaludek, ale já tomu nevěnovala pozornost. Už jsem se rozhodla. Musím mu teď důvěřovat, když jsme spolu.
"Stevie Rae neumřela. Nebo aspoň není mrtvá tak, jak by měla být. Žije, ale změnila se. A není jediné mládě, které i po smrti žije dál. Je jich celá smečka, ale nejsou jako ona. Stevie Rae si na rozdíl od nich zachovala lidskost."
Ucítila jsem, jak celý ztuhnul, a tak trochu jsem čekala, že mě bude mít za cvoka, ale on jenom řekl: "Jak to myslíš? Hezky mi to všechno vysvětli, Zoey."
Tak jsem mu pověděla všechno od začátku: jak jsem několikrát spatřila "duchy", jak jsem zjistila, že to nejsou duchové, jak ta hnusná nemrtvá mláďata zabila dva fotbalisty Sdružené střední a jak jsem před nimi zachránila Heatha. Nakonec jsem mu řekla o Stevie Rae. Úplně všechno.
"Takže teď na tebe čeká v bytě nad garáží u Afrodity doma?" zeptal se.
Přikývla jsem. "Jo, potřebuje každý den dávku krve. Chce si zachovat svoji lidskost, ale je to pořád těžší. Jestli jí dojde krev, asi se z ní stane to, co z těch ostatních." Zachvěla jsem se a on mě sevřel pevněji.
"Jsou vážně tak hrozní?"
"To si ani nedokážeš představit. Nejsou to ani lidi, ani upíři. Proměnili se v to nejhorší, co může upír i člověk být. Nemají duši, Lorene." Pátravě jsem se mu zadívala do očí. "A nikdo to už nedokáže vrátit zpátky. Jenže Stevie Rae má nadání pro zemi a díky němu si kousek duše zachovala. Jsem doopravdy přesvědčená, že bych jí mohla pomoct."
"Cože?"
Přišlo mi to trošku zvláštní, že zprávy o nemrtvých mláďatech ho ani moc nerozhodily, ale šokuje ho, že bych třeba dokázala Stevie Rae uzdravit."No fakt. Možná se pletu, ale myslím si, že stačí využít moc živlů. Vždyť víš." Odmlčela jsem se a zavrtěla. Nevěděla jsem, jestli nejsem moc těžká. "Mám to svoje speciální spojení se všemi pěti živly, tak mě napadlo, že ho prostě použiju."
"To by mohlo fungovat. Ale nezapomeň, že budeš pracovat s velice mocnou magií a za to musí každý zaplatit nějakou cenu." Mluvil pomalu a rozvážně, jako by si pečlivě rozmýšlel, co řekne, než to doopravdy vysloví (na rozdíl ode mě, já vždycky plácám, co mi přijde na jazyk, a pak mě to mrzí nebo z toho mám průšvih). "Zoey, jak se to Stevie Rae a těm ostatním stalo? Co to způsobilo? Nebo kdo?"
Už jsem měla na jazyku Neferetino jméno, jenže v tu chvíli mě do žaludku praštila slova Nemluv o ní. Teď to samozřejmě myslím obrazně, ale věděla jsem hned, proč je mi na zvracení. Vtom jsem si taky ke svému velkému údivu uvědomila, že jsem vlastně Lorenovi neřekla všechno. Vyprávěla jsem mu sice o noci, kdy jsem vysvobodila Heatha ze spárů nemrtvých potvor a setkala se se Stevie Rae, ale celou pasáž s Neferet jsem vynechala. Udělala jsem to úplně nevědomky, nebyl v tom žádný záměr. Prostě jsem jen nejpodstatnější dílek skládanky schovala.
Nyx. To bohyně určitě ovlivnila moje podvědomí. Nechtěla, aby se Loren o Neferet dozvěděl. Snaží se ho chránit? Asi ano...
"Zoey, co se stalo?"
"Nic, jenom přemýšlím. Já..." Trochu jsem se zakoktala. "Já nevím, co to způsobilo, ale chci na to přijít. Chci zjistit, kdo nebo co za to může," dodala jsem spěšně.
"Stevie Rae to neví?"
Žaludek mě znovu varoval. "Ono se s ní teď dost špatně mluví. Proč? Už jsi slyšel, že by se někdy něco takového stalo?"
"Ne, nikdy." Konejšivě mě pohladil po zádech. "Jen jsem myslel, že bys ji třeba dokázala snáz uzdravit, kdybys znala příčinu."
Pohlédla jsem mu do očí a ze srdce si přála, aby mi instinkt nezakazoval s ním o tom mluvit. "Nesmíš o tom nikomu říct, Lorene. Vůbec nikomu, ani Neferet." Snažila jsem se o velitelský velekněžský tón, ale roztřásl se mi hlas.
"No tak, miláčku, neboj se. Ovšemže to nikomu nepovím." Přitiskl si mě k sobě a dál mě hladil. "Ví to kromě nás dvou ještě někdo?"
"Ne." Ta lež mi vyklouzla z pusy tak přirozeně, až jsem se lekla.
"Co Afrodita? Říkala jsi přece, že Stevie Rae se schovává v bytě nad garáží u jejích rodičů."
"To jo, ale ona o tom nemá tušení. Zaslechla jsem, jak říká nějakým holkám, že její rodiče na celou zimu odjeli pryč. Zvala je, aby si v tom bytě nad garáží udělaly mejdan, jenomže všichni jsou teď na ni naštvaní, takže se nikomu nechtělo. Když jsem si uvědomila, že ten byt musí být prázdný, Stevie Rae jsem tam propašovala." Vlastně jsem neměla důvod před ním Afroditu krýt, ale moje pusa se tak nějak rozhodla beze mě. V duchu jsem se modlila, ať nepozná, že lžu.
"No, vlastně je asi lepší, že nic neví. Zoey, říkala jsi, že Stevie Rae se změnila a že se s ní špatně mluví. Jak se spolu dokážete na něčem dohodnout?"
"Ona pořád umí mluvit, ale všechno má v hlavě úplně pomotané a... a..." Snažila jsem se to vysvětlit bez toho, abych prozradila až příliš. "a někdy se chová spíš jako zvíře než jako lidská bytost," uzavřela jsem nešikovně. "Byla jsem za ní zrovna dneska před Neferetiným obřadem."
Cítila jsem, že kývl. "Tak tam ses zatoulala."
"Hmm." Rozhodla jsem se, že Heatha z toho vynechám. Při sebemenším pomyšlení na něj ve mně hlodalo špatné svědomí. Náš otisk zanikl, ale místo aby se mi ulevilo, připadala jsem si podivně prázdná.
"Jak můžeš vědět, že je pořád u Afrodity doma a že se jí nic nestalo?"
Byla jsem duchem jinde, a tak jsem sebou trhla. "Co? Jo tak, pořídila jsem jí mobil a můžu jí kdykoli zavolat nebo napsat. Zrovna před chvílí jsem ji kontrolovala." Ukázala jsem na svůj telefon, který mi vypadl z kapsičky šatů a ležel vedle nás na podlaze. Pak jsem se přinutila pustit Heatha z hlavy a soustředila se na důležitější problém. "Možná budu potřebovat tvoji pomoc."
"Udělám, co budeš chtít," prohlásil a něžně mi odhrnul vlasy z tváře.
"Potřebuju buď dostat Stevie Rae sem do školy, nebo za ní propašovat svoji partu."
"Partu?"
"Damiena, dvojčata a Afroditu, prostě všechny, s kým vyvolávám kruh. Něco mi říká, že budu potřebovat jejich nadání pro živly, aby to zabralo."
"Ale vždyť si říkala, že o Stevie Rae nevědí."
"Nevědí. Budu jim o ní teprve muset povědět, ale chci s tím počkat až do poslední chvíle, aby neměli čas mě sprdnout." Ježíši, co jsem to zase vypustila z pusy? S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. "Vůbec se na to netěším," pokračovala jsem schlíple. Nevěděla jsem, co mě drtí víc, jestli ta věc se Stevie Rae, nebo představa, jak se kamarádi naštvou, až zjistí, že jsem před nimi tajila něco tak důležitého.
"Takže ty s Afroditou přece jen kamarádíš?"
Znělo to, jako by se Loren ptal spíš jen tak, aby řeč nestála – usmál se na mě a přitom mě zatahala za pramen vlasů – ale stejně jako dřív s Heathem jsem s ním byla propojená, a tak jsem cítila, že ve skutečnosti je nervózní. Moje odpověď ho zajímala daleko víc, než dával najevo. Dost mě to zaskočilo, a ne jen proto, že instinkt už mi zase přikazoval, ať jsem zticha.
Pokusila jsem se napodobit Lorenův lhostejný tón. "Kdepak, Afrodita je děsná. Problém je v tom, že Nyx ji z nějakého důvodu, který Damien, dvojčata ani já fakticky nechápeme, obdařila nadáním pro zemi. Kruh bez ní prostě nefunguje správně, takže jsme ji museli vzít mezi sebe. Ale nebavíme se s ní, to ani náhodou."
"To je dobře. Slyšel jsem, že s Afroditou jsou jenom problémy. Neměla bys jí věřit."
"To by mě ani nenapadlo." V okamžiku, kdy jsem to řekla, mi došlo, že ve skutečnosti Afroditě věřím. Možná dokonce víc než Lorenovi, se kterým jsem se právě otiskla a přišla o panenství. Bezva. To jsem celá já.
"Klid, netrap se. Vidím, že o tom nerada mluvíš." Pohladil mě po tváři a já se automaticky naklonila blíž. Každý jeho dotek byl úžasný. "Teď máš mě. Společně na něco přijdeme. Nesmíš nic uspěchat, ber to hezky popořadě."
Chtěla jsem ho upozornit, že Stevie Rae už nezbývá moc času, ale začal mě zase líbat a jediné, na co jsem dokázala v tu chvíli myslet, bylo příjemné teplo jeho těla... zrychlený tep... moje srdce, které bušilo ve stejném rytmu... Líbali jsme se s pořád větší vervou a jeho ruce sklouzly níž. Třela jsem se o něj a hlavu měla plnou horka, krve a jeho, Lorena, jen jeho, nikoho jiného...
Žhavým oparem, který mě pohltil, najednou pronikl divný přidušený zvuk. Omámeně jsem natočila hlavu, aby mi Loren mohl zlíbat krk, a celým tělem mi projel záchvěv hrozného úleku.
Ve dveřích stál Erik. V obličeji okrášleném čerstvým znamením měl výraz naprostého šoku.
"Eriku, já..." Vrhla jsem se ke svým šatům, popadla je a pokusila se jimi zakrýt. Ukázalo se, že to byla zbytečná námaha. Erik neměl šanci mě vidět nahou, protože Loren mě jediným bleskovým pohybem zaštítil vlastním tělem.
"Rušíš nás." Lorenův nádherný hlas zněl temně a výhružně. Jeho stěží potlačovaná síla a agresivita mi doslova přejely po kůži, až jsem se zajíkla.
"To vidím," řekl Erik. Pak se beze slova otočil a odešel.
"Panebože! Kristepane! To se mi snad jenom zdá!" Schovala jsem si rudý obličej do dlaní.
Loren mě znovu objal a konejšil mě doteky i slovy. "Nic se neděje, miláčku. Stejně se o nás jednou musel dozvědět."
"Ale ne takhle!" zanaříkala jsem. "Nedokážeš si představit, jak je to pro mě strašné." Vzhlédla jsem k němu. "Teď se to dozvědí všichni. To přece bude hrozný průšvih, Lorene! Jsi učitel a já mládě. Není to náhodou zakázané? A to nemluvím o tom, že jsme se otiskli." Pak mě napadla další hrozná věc a celá jsem se rozklepala. Co když mě kvůli Lorenovi vyhodí z Dcer temnoty?
"Zoey, lásko, poslouchej mě." Vzal mě za ramena a trochu se mnou zatřásl. "Erik to nikomu nepoví."
"Ale poví! Viděl jsi, jak se tvářil. Bude mu jedno, že je to moje tajemství." Už mu na mě nebude záležet.
"Bude držet jazyk za zuby, protože mu to přikážu."
Lorenův ustaraný výraz byl najednou pryč, vystřídala ho stejná agresivita, kterou jsem před chvíli zaslechla v jeho hlase. Trochu jsem se lekla. Napadlo mě, jestli nemá stránku, kterou přede mnou neukazuje.
"Neubližuj mu," zašeptala jsem a ani si nevšimla, že se mi po tvářích řinou slzy.
"Neboj se, holčičko, nic mu neudělám. Jenom si s ním popovídám." Vzal mě do náruče. Moje tělo, moje srdce, celá moje bytost prahla po jeho blízkosti, ale zapřela jsem se a odtáhla se. "Musím jít," řekla jsem.
"Dobře. Vlastně už bych taky měl jít."
Podal mi šaty a oba jsme se oblékli. Pořád jsem si v duchu připomínala, že ode mě tak spěchá jen proto, aby dohonil Erika, ale stačilo mi pomyslet na to, že odchází, a můj žaludek se proměnil v jámu plnou vroucího černého hnusu. Škrábanec na prsou, odkud se napil mojí krve, nepříjemně svědil. A kromě toho mě bolely nejintimnější části těla, místa, o kterých jsem předtím pomalu nevěděla. Koukla jsem se na svůj odraz v zrcadlové stěně. Oči jsem měla napuchlé a rudé, obličej nateklý a nos červený jako ředkvička. Moje vlasy připomínaly chumáč slámy. Sečteno a podtrženo, vypadala jsem děsně, což celkem ladilo s tím, jak jsem se cítila.
Loren mě vzal za ruku a společně jsme prošli prázdným rekreačním pavilonem. Než otevřel dveře, ještě jednou mě políbil.
"Vypadáš unaveně," řekl.
"Taky jsem." Podívala jsem se na hodiny a užasle zjistila, že je teprve půl třetí ráno. Připadalo mi, že do těch pár hodin se vešlo celých několik dní.
"Běž spát, lásko," řekl. "Zítra se zase sejdeme."
"Kde? Kdy?"
S úsměvem mě polaskal po tetování na tváři. "To nech na mně. Brzo budeme znovu spolu. Přijdu za tebou, až se oba trochu vyspíme." Jeho dlaň hřála a moje tělo se k němu bezděky naklonilo, když mi důvěrně přejel prsty po krku až k rameni a zarecitoval:
"O tobě sním a procitám
z prvního sladkého spánku.
Oblohou šumí roje hvězd
a zemí šelest vánků.
O tobě sním a procitám
a kouzlo na mne sahá:
vede mě – jak to možné jest? –
pod tvoje okno, drahá!"
Zachvěla jsem se, slova básně mi rozbušila srdce a omámila mysl. "Tos napsal ty?" zeptala jsem se šeptem.
Políbil mě na krk. "Ne, Shelley. Těžko uvěřit, že nebyl upír, viď?"
"Hmm," zabroukala jsem. Ve skutečnosti jsem ho neposlouchala.
Vyprskl smíchy a objal mě. "Zítra za tebou přijdu, slibuju."
Kousek jsme ještě šli spolu, ale on potom zamířil ke klučičí koleji a já ke svojí. Po cestě jsem nepotkala žádná mláďata ani dospělé, což byl fajn. Nechtěla jsem nikoho vidět. Noc byla tmavá a nebe zatažené, světlo starodávných plynových lamp zářilo jen slabě. Nevadilo mi to. Chtěla jsem kolem sebe cítit tmu. Konejšila moje předrážděné nervy a tišila nepříjemné pocity, které ve mně vyvolávalo odloučení do Lorena.
Už nejsem panna.
To vědomí mě málem porazilo. Všechno se stalo tak rychle, že jsem o tom vůbec nepřemýšlela, ale stalo se to, doopravdy jsem to udělala. Ty jo, tohle musím probrat se Stevie Rae – dokonce i nemrtvou Stevie Rae to bude zajímat. Vypadám jinak? Ne, to je blbost. Každý ví, že tyhle věci nejsou vidět. Aspoň většinou ne. No, jenže já nejsem zrovna normální puberťačka (pokud něco takového vůbec existuje). Až budu na pokoji, musím se na sebe pořádně podívat do zrcadla.
Právě jsem zatočila k naší koleji a rovnala si v hlavě, co řeknu holkám, které určitě koukají na televizi nebo něco. O Lorenovi jim povědět nesmím, to je jasné, ale musím přijít na nějakou výmluvu, proč jsem se rozešla s Erikem. I když třeba ne. Loren se o něj postará, takže přímo od Erika se asi nic nedozvědí. Tím pádem stačí říct, že jsme se rozešli, protože se proměnil, a dál to nerozvádět. Budou si myslet, že o tom nechci mluvit, protože jsem z toho úplně zničená. Skvělé, přesně takhle to udělám.
Najednou se pod voňavým cedrem pohnul stín a cestu mi zastoupila mužská postava.
"Proč, Zoey?" zeptal se Erik.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře